Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

61 A 4/2026 - 34

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci

žalobce: D. M.

zastoupený advokátem Mgr. Martinem Sadílkem

sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje

sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2025 č. j. MSK 144630/2023, ve věci dopravního přestupku

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného

ze dne 4. 12. 2025 č. j. MSK 144630/2023, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 10. 2025 č. j. MMOP 172036/2025, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem

podle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů , v platném znění (dále jen „ “), za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

2. V žalobě žalobce namítl tyto žalobní body:

1)Správní orgán I. stupně založil klíčovou část hodnocení důkazů na obecných a nepřezkoumatelných tvrzeních o stereoskopickém vidění, zakřivení sítnice, „třech zorných úhlech“ apod. Tato pasáž není podložena žádným odborným důkazem, není vztažena

ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a konkrétním schopnostem policistů vnímat a nahrazuje tak řádnou analýzu důkazů a konkrétních rozporů mezi obsahem videozáznamu a svědeckými výpověďmi. Správní orgán prezentuje lidské oko jako neomylný nástroj, který vždy věrně zobrazuje realitu. Je však obecně notorietou, že lidský zrak běžně podléhá optickým klamům a iluzím. Úvahy správního orgánu o dokonalosti lidského oka vycházejí z teoretického modelu zdravého oka v ideálních podmínkách. Ve správním spise zcela absentuje podklad o tom, v jakém stavu byl zrak konkrétních zasahujících policistů v době zákroku.

Pokud správní orgán staví své rozhodnutí na „biologické nadřazenosti“ zraku nad kamerou, musel by se alespoň přezkoumatelně vypořádat s tím, že taková premisa předpokládá určitou míru individuálních dispozic pozorovatelů a vysvětlit, proč právě v tomto případě považuje identifikaci předmětu za spolehlivou. Bez toho není možné automaticky presumovat, že zrak policisty funguje jako laboratorně dokonalý optický přístroj. Chtěl-li správní orgán rozhodnutí opřít o odborné závěry, měl postupovat podle , , v platném znění (dále jen „ “), neboť se jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají. Správní orgán však sám nahradil vypořádání rozporu důkazů odborně znějící premisou, čímž ovšem vytvořil potřebu odpovídajícího odborného podkladu. Správní orgán si uzurpoval roli odborníka, na kterou nemá dostatečně odbornou kvalifikaci, takže nemůže autoritativně prohlašovat, že biologické vlastnosti oka v konkrétních podmínkách (rychlost vozidla, úhel, světlo) zaručují lepší rozpoznávací schopnost než kamera.

2)Z výpovědi svědků je zřejmé, že žalobce znali (srov. str. 4 prvostupňového rozhodnutí),

a proto je na místě zabývat se věrohodností policisty H., který na videozáznamu tvrdil, že mají přestupek žalobce „krásně vidět“. Správní orgán I. stupně přitom konstatoval, že

na videozáznamu držení telefonu nezaznamenal a záznam hodnotí jako neostrý. Správní orgány nevyjasnily, zda policista odkazoval na tento záznam nebo na jiný záznam. Pokud by šlo o jiný záznam, není zřejmé, proč nebyl vyžádán a založen do spisu. Žalobcovu bezprostřední reakci

na místě nelze vykládat jako doznání, je ovlivněna sdělením policisty, že skutek je krásně vidět a probíhala v situaci, kdy žalobce neměl možnost se se záznamem seznámit, ani ověřit jeho obsah. V kontextu působila tato informace jako sugesce, která psychologicky vede k rezignaci

na obhajobu a formálnímu souhlasu i bez faktické viny, podobně jako u zakázaných otázek. Tuto pasáž správní orgány ponechaly bez povšimnutí, aniž je motivovala ke zvýšení pozornosti stran hodnocení výpovědi svědka H. Správní orgány přitom založily výrok o vině právě na hodnocení věrohodnosti svědků. V této souvislosti žalobce poukázal na studii Kassin S., Dror I., Kukucka J.: The Forensic Confirmation Bias, podle které vnímání není pouhým pasivním záznamem reality, ale je aktivně formováno očekáváním pozorovatele.

3)Správní orgán I. stupně konstatoval, že ve videozáznamu nezaznamenal držení telefonu a žalovaný se v tomto směru spokojil s prostým konstatováním, že kamera nezachytí vše a že v řadě případů nemusí být jednání z kamerového záznamu patrné. Tímto obecným tvrzením nebyl odstraněn konkrétní rozpor v projednávané věci. Správní orgány měly povinnost vysvětlit, proč zrovna v tomto případě mají mít přednost výpovědi svědků před záznamem, zda a jak byla zjištěna technická kvalita záznamu, úhel záběru, vzdálenost a překážky, a hlavně proč rozpor nevede k důvodným pochybnostem o skutku. Existující rozpor je překlenut obecným tvrzením, že lidské oko je lepší než kamera. Žalobce poukázal na a a namítl, že v projednávané věci jsou jediným přímým důkazem o držení telefonu výpovědi policistů, proti nimž stojí videozáznam, který držení telefonu nepotvrzuje, což správní orgán výslovně přiznává. Správní orgány bez konkrétní a přesvědčivé argumentace uznaly žalobce vinným z přestupku. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), že držení telefonu je objektivně vnímatelné zrakem a svědecká výpověď policisty může být dostatečným důkazem. Žalobce nepopírá, že takové závěry existují. Z judikatury však současně plyne, že správní orgán je povinen důkazní postup řádně popsat a logicky a věcně přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z protichůdných verzí (rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. ).

4)Správní orgány věrohodnost výpovědí policistů dovozují paušálně (policista nemá důvod lhát; hrozí mu postih), aniž by vypořádaly riziko omylu v identifikaci předmětu, a aniž by podrobily výpovědi kritickému hodnocení ve světle toho, že objektivní záznam jednání žalobce nepotvrzuje. Správní orgány nevyhodnotily konkrétní okolnosti důležité pro posouzení možnosti omylu. Obecná úvaha „telefon snadno rozpoznali díky velikosti a tvaru“ není sama o sobě přezkoumatelným vysvětlením v konkrétní věci. Bylo zjištěno, že jeden z policistů žalobce z minulosti zná, přesto prvostupňový orgán nesprávně uvedl, že šlo o první setkání. Žalovaný tuto chybu bagatelizoval. Správní orgány se měly vypořádat s tím, zda tato znalost nemohla ovlivnit vnímání situace či následnou interpretaci pozorovaného jednání. Nejde o tvrzení, že policista lže, ale o procesní povinnost správního orgánu odstranit důvodné pochybnosti. V projednávané věci tak zůstaly důvodné pochybnosti, zda žalobce držel v ruce právě mobilní telefon, které nebyly odstraněny žádným objektivním důkazem a správní orgány je nepřesvědčivě překlenuly poukazem na obecnou domněnku věrohodnosti policisty a obecným nekonkrétním poznatkem z optiky. Za této situace měla být uplatněna presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo a správní orgány měly žalobce zprostit odpovědnosti. Žalovaný postupoval v rozporu s ust. , když nevěnoval dostatečně pozornost přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, neodstranil nedostatky v hodnocení rozporu mezi videozáznamem a svědeckými výpověďmi.

3. Žalovaný ve vyjádření uvedl:

- K biologické nadřazenosti oka nad kamerou – správnímu orgánu jsou podsouvány závěry, které neučinil. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán popsal obecně známé vlastnosti lidského oka a možnosti zrakového vnímání a porovnal je s technickými možnostmi videokamery. K tomu zjevně není třeba odborných znalostí. Nic takového, že „zrak policisty funguje je laboratorně dokonalý optický přístroj“ nelze z obsahu rozhodnutí dovodit.

- K omylu v drženém předmětu – k mylnému vyhodnocení předmětu drženého řidičem v ruce pozorující osobou, může obecně dojít vždy. V nyní projednávané věci je však podstatné, že s tvrzením o držení krabičky cigaret a možné záměně za telefon přišel žalobce až téměř dva měsíce po skutku, aniž využil možnosti na místě údajnou krabičku cigaret policistům ukázat, a tak je z tvrzeného omylu vyvést, či toto tvrzení uvést na místě do oznámení přestupku,

do kterého se jinak vyjádřil a také je podepsal. Je přitom více než logické, že osoba, která je mylně obviněna z přestupku, využije možnosti ihned na místě toto mylné obvinění vyvrátit tím, že na záměnu poukáže a držený předmět policistovi předloží. Proto správní orgány obhajobě žalobce neuvěřily.

- K věrohodnosti svědků – žalovaný napravil pochybení v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které v rozporu s obsahem spisu uvádělo, že policisté se s žalobcem setkali poprvé. Šlo o chybu správního orgánu, nikoliv o lživé tvrzení policistů. Následně žalovaný věrohodnost svědků sám vyhodnotil, přičemž konstatoval, že skutečnost, že policisté znají žalobce z místní znalosti, resp. z předchozích zásahů, je nečiní nevěrohodnými svědky. Žalobce sám ohledně vztahu svědků k němu nebo jeho vztahu k nim nic bližšího neuvedl. Nevyšlo tedy najevo, že by zde byl jakýkoliv osobní vztah, který mohl mít na věrohodnost svědků vliv. Bylo by přitom absurdní, aby policisté byli považováni za nevěrohodné svědky pouze proto, že s konkrétní osobou přišli v minulosti služebně do styku, neboť pak by nemohli nikdy relevantně svědčit ve více případech než v jednom. Žalobce tvrdí, že na videozáznamu ze silniční kontroly je zachyceno, že mu policista sdělil, že „mají jeho přestupek krásně vidět“. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Z videozáznamu je patrné, že policista poté, co řidiči sdělil, že ho bude řešit za držení telefonu, uvedl „bylo to krásně vidět“. Nikoliv tedy, že přestupek je krásně zachycen na videozáznamu, ale že policista sám ho krásně viděl.

- Skutečnosti zjištěné z videozáznamu – skutečnost, že videozáznam neprokazuje samotné držení telefonu, správní orgány opakovaně konstatovaly: „jde o běžnou situaci, neboť vzhledem k odlesku skel pevně umístěná kamera v převážné většině případů zpravidla nezachytí vnitřní prostor vozidla (na rozdíl od lidského oka)“. Videozáznamem jsou prokazovány výhledové poměry a povětrnostní podmínky, nikoli držení telefonu. Současně však videozáznam držení telefonu nijak nevyvrací, neboť z něj není seznatelné, co se dělo uvnitř vozidla. Skutečnosti zjištěné z videozáznamu a ze svědeckých výpovědí nejsou tedy v rozporu.

- Ostatní námitky – správní orgány nikdy netvrdily, že se žalobce k přestupku doznal. Sdělení žalobce před zahájením řízení za doznání nepovažují, přestupek byl prokázán jinými důkazy.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

5. Žalobce v replice doručené krajskému soudu dne 4. 5. 2026 předestřel polemiku s vyjádřením žalovaného a setrval na svých dosavadních tvrzeních.

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž byl vázán skutkovým a právním stavem ke dni rozhodování správního orgánu a také obsahem žalobních tvrzení ( , , v platném znění – dále jen „ “).

7. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že správní orgán I. stupně na základě oznámení policie oznámil dne 6. 8. 2025 žalobci zahájení přestupkového řízení a nařídil ústní jednání na den

17. 9. 2025, k němuž předvolal také zasahující policisty pprap. O. a pprap. H. Dne 26. 8. 2025 obdržel správní orgán I. stupně sdělení o převzetí zastoupení advokátkou

JUDr. Dagmar Soukenkovou, která se dne 8. 9. 2025 dostavila k nahlédnutí do správního spisu a pořídila si jeho kopii, obdržela CD s fotografiemi a videozáznamem. Dne 17. 9. 2025 proběhlo ústní jednání, jehož se zúčastnil obviněný, zmocněnkyně a předvolaní policisté, bylo provedeno dokazování včetně svědeckých výpovědí. Součástí správního spisu je dále úřední záznam a oznámení přestupku, podle kterého dne 28. 7. 2025 vykonávala policejní hlídka dohled

nad BESIP, kde si všimla vozidla TOYOTA COROLLA RZ X, které jelo po ul. Ostravská v Opavě ve směru do města Opavy, kdy policisté viděli, jak řidič držel za jízdy v pravé ruce mobilní telefon. Policisté stáli na křižovatce ulic Ostravská a Kravařovská v Opavě-Komárově, kolmo k ul. Ostravská ve vzdálenosti 5 m od vozovky. Bylo oblačno a dobrá viditelnost. Policisté viděli přestupek přes čelní sklo služebního vozu a pravé boční přední sklo vozidla TOYOTA, které nebylo opatřeno zatmavovací fólií. Ve výhledu jim nic nebránilo. Následně policisté vozidlo zastavili, jako řidič byl ztotožněn žalobce, jenž byl rovněž vyzván

k provedení dechové zkoušky s negativním výsledkem. Dle úředního záznamu policie žalobce v rámci podání vysvětlení hlídce uvedl, že s přestupkem nesouhlasí, jelikož má již devět bodů a chce se nechat oznámit. V oznámení o dopravním přestupku žalobce vlastní rukou uvedl, že nesouhlasí a prosí o řízení přestupkové. Součástí správního spisu je dále kamerový záznam,

na němž je zachyceno projíždějící vozidlo žalobce, a dále videozáznam o zastavení žalobce, zachycující komunikaci policistů s žalobcem. Podáním doručeným správnímu orgánu dne

8. 10. 2025 se žalobce vyjádřil k podkladům pro rozhodnutí ve věci. Rozhodnutím ze dne

10. 10. 2025 č. j. MMOP 172036/2025 byl žalobce uznán vinným tím, že úmyslně spáchal přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost úhrady nákladů řízení paušální částkou 2 500 Kč. Proto tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.

8. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1) zákona o silničním provozu, fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu

s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

9. Podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiný způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

10. V prvním žalobním bodě žalobce brojil proti hodnocení provedených důkazů založených

na zdůraznění optických schopností lidského oka. Žalobce má za to, že správní orgán I. stupně ve svých úvahách dospěl do roviny, která přísluší toliko subjektu s odbornými znalostmi.

11. Krajský soud tento názor žalobce nesdílí. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí

(str. 5 odst. 1) popsal v celku obecně známé vlastnosti lidského oka a schopnosti lidského vnímání, a dále poukázal na to, že videokamera takovými možnostmi nedisponuje. Jde o běžné a ve správních rozhodnutích se opakující odůvodnění v případech přestupků tohoto typu, které je judikaturou krajských soudů i NSS konstantně přijímáno. Ani v nyní souzené věci neshledal krajský soud v odkazované části odůvodnění správního orgánu I. stupně důvody nepřijatelnosti takového hodnocení. Hodnocení správních orgánů nepředstavuje premisu, která by měla být doplněna odborným posouzením, předestřené vyhodnocení schopností lidského oka nepřekračuje meze obecných znalostí. V řízení také nebyly žalobcem zpochybněny schopnosti zrakového vnímání policistů, a proto nebylo zapotřebí je blíže zkoumat. Krajský soud dále zdůrazňuje, že mezi výpověďmi policistů a obsahem videozáznamu nelze spatřovat klasický rozpor mezi důkazy. U tohoto typu přestupků je ve správní praxi běžné, že videozáznam prokazuje primárně výhledové poměry a povětrnostní podmínky, přičemž případy, kdy je z něj jednoznačně zřejmé také držení telefonu, představují naprostou výjimku. V případě žalobce výjimka nenastala. Lze se proto ztotožnit s žalovaným, že obsah videozáznamu není v rozporu

se svědeckými výpověďmi policistů, protože ve vztahu k jednání žalobce uvnitř vozidla nemá žádnou vypovídací hodnotu. První žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

12. V druhém žalobním bodě žalobce poukázal na nedostatečné hodnocení výpovědi svědka Hermanna, kdy se správní orgány nevěnovaly jeho případné podjatosti a tomu, že podle žalobce mohlo být jednání žalobce na místě ovlivněno sdělením policisty, že skutek byl krásně vidět.

13. Krajský soud na základě obsahu videozáznamu, jenž je součástí správního spisu, nenabyl dojmu, že by policista při sdělení „bylo to krásně vidět“ odkazoval na videozáznam. Naopak soud má shodně s žalovaným za to, že policista měl těmito slovy na mysli své vlastní optické vidění. Soud dodává, že vzhledem k okolnostem, zejm. časovému sledu událostí při policejním zákroku, policista v daném okamžiku nemohl vědět, co přesně skýtá obsah videozáznamu.

14. Krajský soud má za to, že sdělení policisty, že přestupek „byl krásně vidět“ nelze vnímat jako sugesci, jak se snaží navodit žalobce, ale jako sdělení základní informace vysvětlující policejní zásah, když je logické, že policista při zásahu neodkladně a bezprostředně sdělí řidiči důvod

pro zastavení vozidla.

15. Skutečnost, že svědek H. žalobce znal ze své dřívější služební činnosti, takže tvrzení správního orgánu I. stupně, že se jednalo o jejich první setkání, je nepravdivé, vysvětlil žalovaný srozumitelným a přezkoumatelným způsobem na str. 5 napadeného rozhodnutí. Žalobce v žalobě toto vypořádání nijak nerozporoval. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že pochybení správního orgánu I. stupně nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud je rovněž toho názoru, že nebylo zapotřebí blíže se zabývat věrohodností svědka H. jen proto, že vůči žalobci již dříve jako policista zasahoval, a to především proto, že žalobce sám ve vztahu k tomuto svědkovi nic bližšího neuvedl, nijak jej neznevěrohodnil, a to ani při jeho podání svědecké výpovědi do protokolu dne 17. 5. 2025, čemuž byl žalobce spolu se svou tehdejší zmocněnkyní přítomen.

16. Dále žalobce opětovně namítl nezákonné hodnocení důkazů a poukázal na rozpor mezi tvrzením policistů a videozáznamem.

17. Krajský soud k tomu odkazuje na svou argumentaci k 1) žalobnímu bodu, jíž má tvrzený rozpor mezi důkazy za vypořádaný. Ani druhý žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

18. Ve 3) žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgány uznaly žalobce vinným bez konkrétní a přesvědčivé argumentace, i když byly povinny v souladu s judikaturou logicky a přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřily jedné z protichůdných verzí (rozsudek NSS sp. zn. ).

19. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně se s odůvodněním viny žalobce řádně a přezkoumatelně vypořádal na str. 4-5 prvostupňového rozhodnutí, žalovaný pak na str. 3-4 napadeného rozhodnutí. Se zde učiněnými závěry správních orgánů obou stupňů se krajský soud plně ztotožňuje. Na základě obsahu správního spisu dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány rozhodly na základě náležitě zjištěného skutkového stavu. K porušení ust. § 3 a

proto nedošlo. Žalobcem odkazovaný rozsudek NSS

sp. zn. neshledal krajský soud přiléhavým pro skutkovou rozdílnost, kdy v odkazované věci byl řešen rozpor mezi výpověďmi policistů a výpověďmi svědků. V nyní souzené věci nebyl žádný rozpor mezi důkazy shledán, jak se již soud vyjádřil výše. Případy, kdy vina přestupce je prokázána toliko výpověďmi policistů, nejsou u tohoto typu přestupku ojedinělé, jakkoliv je vždy nutno přihlížet k individuálním okolnostem případu, a jsou správními soudy akceptovány. Ani toto žalobní tvrzení krajský soud důvodným neshledal.

20. V posledním žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgány nehodnotily konkrétní okolnosti důležité pro posouzení možnosti omylu v předmětu, který měl žalobce držet v ruce, a dále opětovně poukázal na pochybnosti související s tím, že policista H. znal žalobce ze své dřívější služební činnosti.

21. Obsahem videozáznamu má krajský soud za prokázané, že žalobce se při dopravní kontrole nijak nevymezoval proti vznesenému obvinění, nijak policistům neodporoval, na vysvětlenou neříkal nic a pouze se policistů zeptal: „Kolik je za to bodů“. Toto chování žalobce hodnotí soud jako spontánní, tedy autentickou reakci na danou situaci. Svou verzi, že nedržel v ruce mobilní telefon, ale krabičku cigaret, neboť je silný kuřák, uvedl žalobce až do protokolu u ústního jednání

ze dne 17. 9. 2025. Krajský soud shodně s žalovaným spatřuje v této dodatečně předestřené skutkové verzi směřující k omylu v předmětu, účelové tvrzení, které je v rozporu s obsahem videozáznamu, na němž žalobce nic takového neuvedl, ačkoliv by se nabízelo, že takové tvrzení na svou obranu policistům bezodkladně sdělí (viz shodně žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí) K významu skutečnosti, že policista H. se s žalobcem znal již z dřívější služební činnosti, se krajský soud vyjádřil již výše (odst. 14 tohoto rozsudku). Ani poslední žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

22. Na základě uvedeného má krajský soud za to, že obsah správního spisu je dostatečným podkladem pro závěr, že žalobce se vytýkaného přestupku dopustil, o čemž nejsou důvodné pochybnosti, takže soud neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Rovněž v postupu žalovaného neshledal krajský soud porušení ust. , když rozpor mezi videozáznamem a svědeckými výpověďmi neshledal.

23. Krajský soud shrnuje, že správní orgány obou stupňů vyšly ve svých rozhodnutích z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy jsou dostatečným a věrohodným podkladem pro prokázání, že žalobce naplnil skutkovou podstatu řešeného přestupku. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shledal krajský soud srozumitelnými, přezkoumatelnými a věcně správnými.

24. Jelikož krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným, žalobu v souladu s ust.

zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. , když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu v této věci nevznikly žádné náklady

nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Ostrava 29. září 2026

JUDr. Miroslava Honusová

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.