Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
16 Af 3/2025 - 56.pdf
PDF · 0 B
No categories available
16 Af 3/2025 - 56
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci
žalobce: D. N., narozený dne X
bytem X
zastoupený advokátem JUDr. Ladislavem Ejemem
sídlem Eliáškova 998, 470 01 Česká Lípa
proti
žalovanému: Generální ředitelství cel
sídlem Budějovická 1387/7, 140 00 Praha 4
o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 6. 2025, č. j. 7384-11/2025-900000-24160, a ze dne 1. 7. 2025, č. j. 7384-12/2025-900000-24160,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2025, č. j. 7384-11/2025-900000-24160, a ze dne 1. 7. 2025, č. j. 7384-12/2025-900000-24160. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2025, č. j. 7384-11/2025-900000-24160 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7384-13/2025-900000-24160), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 16. 12. 2024, č. j. 484991/2024-620000-31, kterým byla žalobci vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období říjen 2023 ve výši 725 564 Kč. Předmětná daň byla vyměřena konkrétně za zajištěné cigarety různých značek v celkovém množství 153 620 ks a tabák různých značek o celkové hmotnosti 44,78 kg, když tyto tabákové výrobky nebyly značeny tabákovou nálepkou ve smyslu § 114 zákona č. 353/2003 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2023, o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), přičemž k tabákovým výrobkům nebyl předložen žádný doklad prokazující zdanění zboží. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2025, č. j. 738412/2025-900000 -24160, pak žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí celního úřadu ze dne 16. 12. 2024, č. j. 484992/2024-620000-31, kterým byla žalobci vyměřena podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, (dále jen „daňový řád “) pokuta za opožděné tvrzení daně z tabákových výrobků za zdaňovací období říjen 2023 ve výši 36 279 Kč. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení.
Žaloba
2. Žalobce v žalobě nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení vedeného před celními orgány, přičemž s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí též upozornil na podklady pro vydání rozhodnutí a skutková zjištění, na základě kterých žalovaný vystavěl závěry učiněné ve věci.
3. Poté žalobce namítl, že žalovaný se pouze domnívá, že to byl pouze on, kdo předmětné cigarety z vyklizeného skladu odcizil, ačkoliv věděl, že k tomuto závěru nemůže použít úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-11/TČ-2023-040272. Bylo však možné použít pouze jeho výpověď u Policie České republiky 18. 11. 2024, č. j. KRPU-188218-65/TČ-2023-040272, v rámci které uvedl, že věci nalezené při domovní prohlídce nejsou a nebyly v jeho vlastnictví a muselo jít o věci ve vlastnictví K. K. Dodal, že předmětné haly s cigaretami nebyly ani dostatečně zabezpečeny proti přístupu nepovolaných osob, což konstatovala i Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), a tedy se nedá vyloučit jejich odcizení v podstatě kýmkoliv. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěrem GIBS, že zemřelý K. K. se neúčastnil vyklízení předmětných hal a k cigaretám se tak nemohl dostat, neboť se jedná o ničím nepodloženou domněnku. Podle žalobce není rozhodné, kdo se na vyklizení předmětných hal podílel, ani u koho byly tabákové výrobky nalezeny, ale kdo byl jejich skutečným vlastníkem, přičemž výpověď žalobce ze dne 18. 11. 2024, že jejich vlastníkem musel být K. K., nebyla vyvrácena.
4. Z důkazních prostředků podle žalobce nelze zjistit skutečný stav věci pro závěr, že žalobce je osobou, které je možné spotřební daň vyměřit a která ji má zaplatit. Podotkl, že žalovaný neměl pro své rozhodnutí ucelený řetězec důkazů a za nepřijatelné označil přičítat mu k tíži policií prošetřovanou jinou majetkovou činnost.
5. Žalobce uvedl, že rovněž neuznává pokutu za nepodání daňového přiznání uloženou mu rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 7. 2025, neboť nebyl daňovým subjektem, když mu nebylo prokázáno vlastnictví předmětných cigaret.
6. Dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s navrženým důkazem výslechem jednatele společnosti NOPROSU s.r.o. Stanislava Šusty, aby uvedl jména a adresy osob, které se účastnily vyklízení skladových prostor, a ty následně vyslechnout. Žalovaný se rovněž nevypořádal s jeho vyjádřením ze dne 10. 6. 2025 k právnímu názoru žalovaného. Konstatoval, že žalovaný neměl dostatečná skutková zjištění k dovození závěru o tom, že žalobce byl vlastníkem věcí nalezených v jeho bydlišti při domovní prohlídce, a tedy že je osobou, které je možno vyměřit spotřební daň.
Vyjádření žalovaného
7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že k obsahu úředního záznamu ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-11/TČ-2023-040272, při rozhodování nepřihlížel a tuto písemnost nepoužil jako důkazní prostředek, což podrobně popsal v bodech 26 a 27 napadeném rozhodnutí. Napadené rozhodnutí obsahuje jmenné uvedení důkazů, které nasvědčují tomu, že neznačené tabákové výrobky skladoval v garáži rodinného domu právě žalobce. Žalovaný měl za prokázané, že žalobce bydlel v inkriminované době v domě své matky, kde byly v garáži nalezeny krabice opatřené celní páskou s neznačenými tabákovými výrobky, podílel se na vyklízení skladů ve Varnsdorfu, kde byly mj. uskladněny identické krabice opatřené celní páskou s neznačenými tabákovými výrobky. Žalobce přitom dle žalovaného neprokázal, že by tyto krabice v domě uskladnil někdo jiný. Podle žalovaného žalobce neunesl důkazní břemeno, které jej v daňovém řízení tíží. Podotkl, že žalobce do protokolu o vydání věcí ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-3/TČ-2023-040272, sepsaného policejním orgánem se žalobce k vlastnictví neznačených tabákových výrobků doznal.
8. K nedostatečnému zabezpečení hal a možnému odcizení cigaret jinou osobou žalovaný uvedl, že v řízení získal prohlášení nového vlastníka skladů, který přítomnost K. K. při jejich vyklízení vyloučil. Přestože nelze zcela vyloučit, že by K. K. nemohl přijít k neznačeným tabákovým výrobkům jinou cestou (např. od jiného brigádníka, který by je získal nelegálním způsobem), měl žalovaný za to, že se jedná spíše o fabulaci, než o reálnou možnost. V této souvislosti žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v rámci výslechu obviněného odmítl odpovídat na otázky policejního orgánu, tj. při objasnění původu tabákových výrobků neposkytl patřičnou součinnost.
9. Žalovaný měl za to, že v řízení koncentroval dostatek důkazních prostředků svědčících o postavení žalobce coby osoby plátce spotřební daně z tabákových výrobků. Žalobce ostatně žádné důkazní prostředky žalovanému v řízení k vyvrácení jeho názoru nepředložil. Pouhé tvrzení, že si tabákové výrobky v garáži domu uložil K. K., zůstalo ze strany žalobce neprokázáno. Šetření GIBS vycházelo kromě jiného z nálezu neznačených tabákových výrobků v garáži domu, kde bydlel žalobce a dále z jeho prvotního podaného vysvětlení, ve kterém se ke způsobu jejich získání doznal. Žalovaný na základě těchto informací ve spojení s ostatními důkazními prostředky (brigáda ve skladu, nález tabákových výrobků, prohlášení o jejich vlastnictví) dovodil, že ze strany žalobce došlo k jejich odcizení. Formě získání tabákových výrobků nasvědčila i majetková trestná činnost žalobce, která byla důvodem realizace domovní prohlídky. Žalovaný má na rozdíl od žalobce za to, že poukázání na trestnou činnost (mj. krádež), ke které se ostatně žalobce doznal, není nepřijatelné, nýbrž nezbytné, právě za účelem hodnocení okolností, jakým způsobem se neznačené tabákové výrobky do garáže domu mohly dostat, resp. dostaly, a že k nim měl žalobce kvalifikovaný vztah, jako jejich skladovatel ve smyslu ustálené judikatury správních soudů.
10. Žalovaný konstatoval, že daň z tabákových výrobků byla žalobci vyměřena v souladu s platnými právními předpisy, žalobce byl jejich skladovatelem, tudíž se stal plátcem spotřební daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) věty před středníkem zákona o spotřebních daních. Pokuta za opožděné tvrzení daně byla žalobci vyměřena ex lege podle § 250 daňového řádu, jelikož ani na výzvu celního úřadu nepodal přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků.
11. Žalovaný dodal, že návrhem žalobce na provedené dokazování se dostatečným způsobem vypořádal v bodě 25 napadeného rozhodnutí.
Replika žalobce
12. V podané replice žalobce namítal, že protokol o vydání věci ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-3/TČ-2023-0400272, úřední záznam Policie České republiky ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-1/TČ-2023-040272, a šetření GIBS jsou jako důkaz nepoužitelné a nepřípustné.
13. Dále poukázal na svoji výpověď ze dne 18. 11. 2024, č. j. KRPU-188218-65/TČ-2023-040272, a výpověď M. K. ze dne 13. 11. 2023, č. j. KRPU-188218-20/TČ-2023-040272, ze kterých vyplývá, že on ani M. K. nevěděli, co si K. K. v garáži uskladnil.
14. Jeho odpovědnost nelze dovodit ani z odborného vyjádření Celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel ze dne 26. 4. 2024, v němž je pouze analyzováno, že vzorky tabáku odpovídají řezanému tabáku, který je možno kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, a že se jedná o předmět spotřební daně. To ale není důkaz o vlastnictví a skladování těchto věcí žalobcem. Podle žalobce z podkladů rozhodnutí nelze jednoznačně a přesvědčivě dospět k závěru, že skladoval a vlastnil předmětné tabákové výrobky, a tedy je plátcem spotřebním daně z tabákových výrobků.
Ústní jednání
15. Při ústním jednání konaném dne 29. 9. 2026 právní zástupce žalobce setrval na podané žalobě, na jejíž obsah odkázal. Následně doplnil, že ve správním řízení nebyl prokázán původ tabákových výrobků zabavených v místě trvalého bydliště žalobce, tedy že nebylo prokázáno, že se jednalo o zboží, které se nacházelo ve skladu ve Varnsdorfu, a nelze proto učinit závěr, že nebyla z předmětných tabákových výrobků odvedena spotřební daň.
16. Rovněž právní zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k žalobě a k výše uvedené žalobní námitce uvedl, že předmětné tabákové zboží bylo přelepeno celní páskou, která se používá právě k označení předmětu protiprávní daňové činnosti.
Posouzení věci soudem
17. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s. s. ř. s. , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c) , písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí (včetně prekluze), k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Takové vady však soud neshledal.
18. Soud přezkoumal rozhodnutí správních orgánů a obsah předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
19. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů je třeba zdůraznit zásadu koncentrace, kterou je soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno. Tato zásada nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s. s. ř. s. , podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy byla napadená rozhodnutí žalobci doručena (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 -69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobce uplatnil až v replice na vyjádření žalovaného doručené soudu dne 4. 11. 2025, neboť tak učinil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Soud se proto nemohl zabývat opožděnými námitkami žalobce, že protokol o vydání věci ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU1882183/TČ-2023-0400272, úřední záznam Policie Rumburk ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-1/TČ-2023-040272, a šetření GIBS nejsou použitelnými důkazy v tomto řízení. Ze stejného důvodu pak nemohl soud přihlížet k žalobním námitkám uplatněným až při jednání soudu dne 29. 9. 2026, tedy k námitce, že předmětné tabákové výrobky nebyly v průběhu správního řízení ztotožněny a nelze tak učinit závěr, že se jedná o zboží uskladněné ve skladovém areálu ve Varnsdorfu, ani k námitce, že nebylo prokázáno, že za předmětné tabákové zboží již nebyla spotřební daň (někým) zaplacena.
20. Nejprve se soud v projednávané věci zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný nevypořádal s navrženým důkazem výslechem jednatele firmy Noprosu s.r.o. Stanislava Šusty, a s vyjádřením žalobce ze dne 10. 6. 2025 k právnímu názoru žalovaného.
21. Podle § 102 odst. 2 a 3 daňového řádu rozhodnutí obsahuje odůvodnění, nestanoví-li zákon jinak. V odůvodnění správce daně uvede důvody výroku, anebo výroků rozhodnutí a informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami uplatněnými příjemcem rozhodnutí.
22. S odkazem na výše citované ustanovení daňového řádu soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění daňový orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Dle názoru soudu je z napadeného rozhodnutí (ze dne 27. 6. 2025) zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěru o něm dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom z hlediska jeho přezkoumatelnosti nepochybně možné vysledovat úsudek žalovaného ve věci samé, přičemž je v dostatečné míře konkrétnosti konstatováno i to, proč žalovaný považoval žalobcem vznesené odvolací námitky za nedůvodné. Návrhem žalobce na provedení výslechu jednatele společnosti Noprosu s. r. o. se žalovaný zabýval na str. 10 napadeného rozhodnutí ze dne 27. 6. 2025, ve kterém tento návrh žalobce odmítl, neboť provedení výslechu považoval za nadbytečné. Uvedl, že pro potřeby určení osoby plátce spotřební daně z tabákových výrobků a vyčíslení výše spotřební daně koncentrovaly celní orgány dostatek důkazů. Ze strany uvedené společnosti, resp. jejího jednatele byly podány dostatečné informace o tom, kdo se z okruhu osob žalobce vyklízení skladů zúčastnil, tj. žalobce a M. K., a kdo nikoliv – K. K. Žádné informace nenasvědčují tomu, že by podané informace nebyly pravdivé. Návrh výslechu jednatele společnosti a všech osob, které se na vyklízení skladů v dané době podílely, proto označil jako nedůvodný a ve svém jádru nehospodárný. Uvedl, že z celého řetězce důkazů podle něj bez důvodných pochybností plyne, že žalobce je tou osobou, která vybrané výrobky skladovala, a tudíž plátcem daně ve smyslu zákona o spotřebních daních, a to nezávisle na konkrétních okolnostech průběhu vyklízení skladu celního orgánu.
23. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ze dne 27. 6. 2025 rovněž vypořádal s vyjádřením žalobce ze dne 10. 6. 2025, které bylo žalovanému doručeno dne 12. 6. 2025 a bylo odpovědí na výzvu žalovaného ze dne 21. 5. 2025. Žalovaný se na str. 8 až 10 napadeného rozhodnutí podrobně vyjádřil k jednotlivým bodům vyjádření žalobce, v rámci kterého mimo jiné navrhl i výslech jednatele společnosti Noprosu s. r. o. K tvrzení žalobce, že K. K. mohl předmětné cigarety získat jinak, žalovaný uvedl, že ze strany žalobce se jedná o ničím nepodloženou spekulaci. Žalovaný se rovněž zabýval žalobcem namítanou nemožností použití úředního záznamu ze dne 18. 10. 2023. Z výše uvedeného je zřejmé, že se žalovaný s vyjádřením žalobce ze dne 10. 6. 2025, jakož i s v něm uplatněným důkazním návrhem vypořádal a tato námitka tedy není důvodná.
24. Soud se následně zabýval samotným jádrem žalobní argumentace – tj. tvrzením žalobce, že žalovaný neměl dostatečná skutková zjištění k závěru o tom, že žalobce je osobou, které je možno vyměřit spotřební daň.
25. Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních platí, že plátcem je právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela.
26. Dle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká také dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v § 4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve.
27. Nejvyšší správní soud při výkladu citovaného § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje potřebu hledat osobu s nejužším vztahem k vybraným výrobkům. V rozsudku ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 Afs 59/2008 –80, konkrétně uvedl, že „[s]myslem zákona č. 353/2003 Sb. je skutečně postihovat za neoprávněné skladování neznačených tabákových výrobků jejich skladovatele, tj. osobu, která má k těmto výrobkům vlastní subjektivní vztah. Těmito osobami mohou v obecné rovině být např. neoprávněný uživatel skladovacích prostor, podnájemce, nájemce či vlastník, u nichž je nutno prověřit postupně jejich vztah ke skladovacím prostorám. Odpovědnost za skladování vybraných výrobků je objektivní, nelze ji však chápat v tom smyslu, že za tento delikt odpovídá za všech okolností každý nájemce nebytových prostor, kde byly vybrané výrobky nalezeny. Odpovědnost nelze spojovat pouze s prostorem, nýbrž v prvé řadě s předmětnými výrobky a jejich detentorem.“ (k tomu srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2008, č. j. 5 Afs 35/2008 -53, ze dne 18. 10. 2019, č. j. 5 Afs 55/201884 , nebo ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 11/2010 -71). Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 -85, „pojem ‚skladování‘ není v zákoně o spotřebních daních vymezen. Stěžovatel byl jakožto kontrolovaná osoba (tj. osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny) a vlastník areálu lihovaru pokládán správcem daně za skladovatele zjištěných vybraných výrobků per se. Z povahy věci však plyne, že vlastníka nemovitosti, v níž je uskladněno jisté zboží, nelze a priori považovat za skladovatele těchto věcí. U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat a zajistit před znehodnocením, odcizením apod.“ (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Afs 123/2016 -28, či ze dne 28. 5. 2015, č. j. 10 Afs 8/2015 -42). I zde byl tedy zdůrazněn pro hodnocení toho, kterého případu jako stěžejní fakt, že je třeba, aby zjištěná osoba měla k věci – zde dotčeným tabákovým výrobkům – určitý kvalifikovaný vztah, který je se skladováním obvykle spojen. Rozhodující tak obvykle je, zda taková osoba vystupovala ve vztahu k daným věcem jako detentor, tedy zda věc fakticky ovládala. K tomu je dále možno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 11/2010 –71, v němž bylo konstatováno, že „[d]etence je obdobná držbě, jejíž podstatou jsou dva prvky: vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní (subjektivní prvek) a faktické ovládání věci, tzv. výkon faktického panství nad věcí (objektivní prvek). Detenční právo vykonává osoba, která stejně jako držitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak nakládá s věcí jako s cizí. U detentora je tedy dáno faktické ovládání věci, nikoli však vůle nakládat s věcí jako s vlastní (blíže viz Fiala, J.; Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 244). Pro vznik povinnosti dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je relevantní uložení vybraných výrobků u osoby, kterou lze považovat za skladovatele ve smyslu výše uvedeném, neboť shora provedený výklad pojmu skladování je použitelný i na právě projednávanou věc. Pro naplnění tohoto pojmu je nepodstatné, kdo má uložené výrobky ve svém vlastnictví (srov. také rozsudky zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 Afs 81/2009 -68, a ze dne 27. 6. 2008, č. j. 5 Afs 35/2008 -53), podstatné je faktické ovládání věci.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 306/2017 -30). V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 10 Afs 8/2015 -42, pak bylo na výše citované navázáno tak, že „za skladovatele ve smyslu zákona o spotřebních daních může být považován i ten, kdo má daní zatížené zboží pouze v detenci, a to zejména tehdy není-li zjištěna osoba, která by zboží skladovala kvalifikovaným způsobem. Shodně s těmito judikáty má Nejvyšší správní soud za to, že pojem skladování by měl být ve vztahu k tabákovým výrobkům vykládán spíše ve smyslu detence.“ S poukazem na setrvalou judikaturu v tomto ohledu poté Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2021, č. j. 5 Afs 72/2020 -49, shrnul, že „je v prvé řadě skladovatelem skladovatel „skutečný“, tedy ten, kdo má k výrobkům určitý kvalifikovaný vztah. Je to tedy taková osoba, která výrobky fakticky uskladnila, má úmysl je uchovávat, zajistit před znehodnocením, odcizením apod., za současného předpokladu, že výrobky fakticky ovládá, tedy je ve vztahu k nim detentorem. Pokud zde taková osoba není, je skladovatelem „prostý“ detentor, tedy osoba, která výrobky fakticky neuskladnila, nemusela nutně o jejich existenci vědět, neměla úmysl výrobky uchovávat apod., nicméně fakticky výrobky ovládala. „Prostý“ detentor je určován v pořadí směrem od osoby, u níž je existence detenčního práva k výrobkům nejvíce pravděpodobná (…). Vedle takto určeného skladovatele za daň odpovídá dle věty druhé § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních taktéž osoba, která se na skladování podílela, a to i samostatně v případech, kdy skladovateli nebo jiným „podílníkům“ dosud nebyla daň vyměřena.“
28. K námitce žalobce, že není podstatné, kdo se podílel na vyklízení hal, ani u koho byly tabákové výrobky nalezeny, ale kdo byl jejich skutečným vlastníkem, soud zdůrazňuje, že pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně není rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem tabákových výrobků, ale výhradně otázka, zda žalobce jakožto skladovatel těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní či nikoliv. Otázka vlastnictví tedy mohla být ve věci relevantní pouze do té míry, v jaké by objasnění této otázky mohlo napomoci k prokázání zdanění výrobků.
29. Dle názoru soudu v daném řízení žalovaný hodnotil veškeré zjištěné okolnosti. Celní úřady vycházely mimo jiné z protokolu o vydání věci ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-3/TČ-2023-040272 (dále jen „protokol o vydání věci“), ve kterém je uvedeno, že žalobce uvedl: „Na výzvu policie dobrovolně vydávám výše uvedené věci, nekolkované cigarety a tabák, které jsou mým majetkem, a které jsem měl uskladněny v garáži u sebe doma na adrese X, jako věc, která může sloužit pro důkazné účely.“ V protokolu, který je žalobcem podepsán je rovněž uvedeno, že „prohlašuji, že protokol souhlasí, nežádám oprav ani doplnění a jako správný a úplný podepisuji dne 18. 10. 2023 v 15:15 hodin.“ Součástí správního spisu je i protokol o ohledání věci ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-8/TČ-2023-040272, z něhož je zřejmé, že předmětem ohledání byla zásilka zajištěných nekolkovaných cigaret, vydaná žalobcem, balená v různých baleních. Součástí protokolu je pořízená fotodokumentace, na níž jsou zachyceny výše popsané krabice obsahující předmětné tabákové výrobky. Na všech krabicích se nacházela izolepa o šíři 5 cm, se střídajícími se symboly červeného kruhu s nápisem CLO DOUANE a písmen CZ. Z reakce na žádost o spolupráci ze dne 17. 10. 2024, kterou učinila společnost NOPROSU s.r.o., vyplývá, že žalobce se podílel na vyklízení cigaret z objektu VASPED Varnsdorf (skladový areál) a odvozu cigaret do spaloven. Na výzvu žalovaného společnost NOPROSU s.r.o. dne 15. 5. 2025 sdělila, že K. K. se neúčastnil vyklízení skladů Správy státních hmotných rezerv. Součástí správního spisu je i protokol o výslechu žalobce jakožto obviněného ze dne 18. 11. 2024, č. j. KRPU-188218-65/TČ-2023-040272, při němž žalobce uvedl, že věci, které byly v jejich domě nalezeny a zajištěny policií dne 18. 10. 2023 při domovní prohlídce nejsou ani nebyly v jeho vlastnictví, muselo se jednat o věci ve vlastnictví K. K., který zemřel na podzim roku 2023.
30. Soud prostudoval obsah správního spisu a dospěl k závěru, že již pouze na základě výše citovaných podkladů lze učinit žalovaným vyslovený závěr, že žalobce je osobou, které svědčí povinnost přiznat a zaplatit daň z tabákových výrobků. Za stěžejní důkaz o skutečnosti, že žalobce byl detentorem předmětných tabákových výrobků ve smyslu shora citované judikatury, považuje soud protokol o vydání věci, ve kterém se žalobce výslovně přihlásil k jejich vlastnictví. Byl to právě žalobce, který tabákové výrobky, které byly uloženy na adrese jeho trvalého bydliště, celnímu úřadu dobrovolně vydal s tvrzením, že se jedná o jeho majetek. Pokud žalobce následně změnil svůj postoj, a to ve výpovědi, kterou učinil měsíc po zahájení trestního řízení (18. 11. 2024), pak tuto jeho výpověď vyhodnotil soud jako účelovou. Především je nutno zdůraznit, že žalobce tuto výpověď učinil v postavení obviněného. Obviněný přitom není povinen vypovídat a pokud vypovídá nepravdivě, je to pouze důsledek jeho práva na obhajobu a zákazu nutit obviněného, aby přispíval k vlastnímu usvědčení. Trestní řád pak ukládá státu zjistit skutkový stav a státnímu zástupci prokázat vinu - obviněný svou nevinu dokazovat nemusí (k tomu srov. § 33 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád – dále jen „trestní řád“). Jak uvedl žalovaný v bodě 28 napadeného rozhodnutí, o tom, že je to právě žalobce, koho stíhá povinnost zaplatit předmětnou daň z tabákových výrobků, svědčí i další zjištění, konkrétně skutečnost, že se žalobce podílel na vyklízení skladu obsahujícím nekolkované cigarety, z čehož vyplývá způsob, jakým se předmětné tabákové výrobky mohly dostat do dispozice žalobce. Pokus žalobce svalit odpovědnost na mrtvého K. K. shledává soud zcela účelovým.
31. Soud proto uzavírá, že především s ohledem na vyjádření žalobce v rámci protokolu o vydání věci, vycházely celní orgány zcela důvodně z toho, že právě žalobce je osobou, která dotčené tabákové výrobky skladovala, resp. tyto měla ve své detenci ve smyslu shora odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu. Vycházeje z uvedeného byl tedy žalobce správně shledán plátcem daně z předmětných tabákových výrobků dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Tento závěr odůvodnil žalovaný v bodě 28 napadeného rozhodnutí, kde bylo žalovaným srozumitelně a v logických návaznostech popsáno komplexní hodnocení učiněných zjištění svědčících o tom, že to byl právě žalobce, kdo skladoval v místě svého trvalého bydliště předmětné tabákové výrobky, zajišťoval je před znehodnocením a odcizením. Soud tak v řešeném případě vyhodnotil skutkový stav za dostatečně zjištěný a mající oporu v obsahu spisové dokumentace.
32. Soud k tomu v obecné rovině rekapituluje, že celní úřad v kontextu už odkazovaných zjištění výzvou k podání daňového přiznání ze dne 19. 4. 2024, č. j. 202551/2024-620000-31, žalobce vyzval v souladu s § 145 odst. 1 daňového řádu k podání daňového přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků podle zákona o spotřebních daních za zdaňovací období říjen 2023. Jinými slovy, celní úřad žalobce v souladu se zákonem vyzval ke splnění povinnosti daňového tvrzení za vymezené zdaňovací období. Možno také k dalšímu postupu celních orgánů ve věci zmínit, že je obecně cílem správy daní, aby docházelo ke správnému zjištění a stanovení daňových povinností přesně v takové výši, jež vyplývá ze zákona. S ohledem na to je třeba vést daňové řízení tak, aby prioritně směřovalo ke správnému stanovení daňových povinností, při němž se tedy nepochybně projeví i zásada vyšetřovací, neboť jsou to prioritně celní orgány, které se budou v obdobných případech snažit zjistit správný skutkový stav. Žalobce přitom měl v rámci daného řízení nepochybně možnost se od odpovědnosti odvést daň z předmětných tabákových výrobků liberovat, a to prokázáním, že k nim nemá jakýkoliv kvalifikovaný vztah (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 3018/23 , či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 11/2010 -71, ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 -85, nebo ze dne 5. 4. 2018, č. j. 7 Afs 18/2018 -27). S ohledem na výše uvedené se neexistenci kvalifikovaného vztahu k předmětným tabákovým výrobkům žalobci prokázat nepodařilo.
33. Dále se soud zabýval námitkou nemožnosti celních orgánů použít úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-11/TČ-2023-040272. Soud předně uvádí, že shodnou námitku o nemožnosti použití úředního záznamu o podaném vysvětlení uplatnil žalobce již v rámci správního řízení. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaný citovaný úřední záznam nepoužil jako důkazní prostředek. V bodě 26 napadeného rozhodnutí se žalovaný touto námitkou žalobce zabýval, přičemž souhlasil se žalobcem v tom, že jeho použitelnost v daňovém řízení je vyloučena. Srozumitelně s poukazem na § 158 odst. 6 trestního řádu vysvětlil, že pokud je použití úředního záznamu o podaném vysvětlení v trestním i soudním řízení korigováno, kdy zejména čtení obsahu úředního záznamu před soudem podléhá souhlasu ze strany obviněného, nemohou celní orgány v daňovém řízení tuto listin u použít. Dodal, že v projednávaném případě vyloučení umocňuje též žalobcem namítaný rozpor mezi jeho výpovědí zaznamenanou do předmětného úředního záznamu a výpovědí učiněnou do protokolu o výslechu obviněného. Tato námitka tedy není důvodná, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 18. 10. 2023, č. j. KRPU-188218-11/TČ-2023-040272, nebyl podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Uvedený úřední záznam nebyl použit jako důkazní prostředek.
34. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav, pokud nevyslechly jednatele společnosti NOPROSU s.r.o. Stanislava Štursu za účelem zjištění jmen a adres osob, které se zúčastnily vyklízení skladových prostor a jejich následného výslechu, přičemž žalovaný se dle žalobce s tímto důkazním návrhem nikterak nevypořádal. Jak je již uvedeno v bodě 23 tohoto rozsudku ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, žalovaný se s tímto návrhem vypořádal. V bodech 24 a 25 napadeného rozhodnutí odmítl tento důkazní návrh s odůvodněním, že považuje zjišťování okolností souvisejících s vyklizením a likvidací uskladněných věcí za nadbytečné. Z dosavadního dokazování považoval za podstatné zjištění, že žalobce se vyklízení skladu zúčastnil a K. K. nikoli. Považoval proto rovněž za nehospodárné provádět důkazy svědeckými výpověďmi jednatele Stanislava Štursy a všech osob, které se podílely na vyklízení skladů. Zdůraznil, že pro potřeby určení osoby plátce spotřební daně bylo soustředěno dostatečné množství důkazů, z nichž vyplynulo, že to je právě žalobce, který tabákové výrobky skladoval, a tudíž je plátcem daně bez ohledu na konkrétní okolnosti průběhu vyklízení skladu. S tímto posouzením důkazního návrhu se soud zcela ztotožňuje. Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně z tabákových výrobků je v dané věci rozhodné pouze to, že tabákové výrobky byly uskladněny žalobcem v místě jeho trvalého bydliště, a ten je z tohoto místa vydal celnímu úřadu s tím, že se jedná o jeho majetek. Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pro neprovedení důkazů výslechem jednatele Stanislava Štursy a osob, které se zúčastnily vyklízení skladových prostor, shledal soud nedůvodnou.
35. Žalobní námitky směřovaly i proti rozhodnutí, kterým byla žalobci vyměřena podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu pokuta za opožděné tvrzení daně z tabákových výrobků za zdaňovací období říjen 2023.
36. Podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně.
37. Podle § 2 odst. 5 daňového řádu se příslušenstvím daně rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně.
38. Povahou pokuty za opožděné tvrzení daně se podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14 , ve věci návrhu na zrušení § 250 daňového řádu. Vyslovil v něm, že pokuta za opožděné tvrzení daně je sankcí za podání daňového přiznání, hlášení nebo vyúčtování po stanovené lhůtě nebo za jejich nepodání vůbec. Vzniká přímo ze zákona (ex lege) ve stanovené výši odvozené od daně (či daňového odpočtu nebo daňové ztráty), která je předmětem opožděného či nepodaného daňového tvrzení. Správce daně pokutu daňovému subjektu sdělí platebním výměrem (deklaratorním rozhodnutím). Možno odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 Afs 22/2018 -36, ve kterém bylo uvedeno, že „z dikce § 250 odst. 1 daňového řádu je zjevné, že pokuta za opožděné tvrzení daně má ve vztahu k vyměřené spotřební dani akcesorický charakter.“
39. Z výše uvedeného je zřejmé, že jedním z předpokladů pro uložení pokuty je existence povinnosti podat daňové tvrzení. Pokuta za opožděné tvrzení daně je přitom příslušenstvím daně, a sleduje tudíž i její osud. Neexistuje-li samotná daňová povinnost, nemůže existovat ani pokuta, která je s ní takto spojena. Ačkoli jsou vyměření daně a sdělení o předpisu pokuty dva spolu úzce související úkony, správce daně je činí dvěma samostatnými rozhodnutími.
40. V návaznosti na uvedené judikaturní závěry pak soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že žalobce byl povinen podat daňové tvrzení. Jelikož tak neučinil, byla mu s ohledem na rozhodnutí ve věci vyměření spotřební daně uložena napadeným rozhodnutím ze dne 1. 7. 2025 pokuta za opožděné tvrzení daně. Vůči výpočtu ani výši pokuty žalobce neuplatnil žádné konkrétní žalobní námitky; toliko navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy vůči uložené pokutě neuplatnil žádný konkrétní žalobní bod, z něhož by bylo patrné, v čem spatřuje její nezákonnost. Soud přitom přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a není povinen ani oprávněn za žalobce důvody nezákonnosti vytvářet či domýšlet. K námitce toliko obecně požadující zrušení rozhodnutí proto soud nemůže provést věcný přezkum (k tomu srov rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 Afs 68/2010 -123). Soud tedy neměl důvod závěr správních orgánů o vzniku a výši povinnosti uhradit pokutu zpochybnit.
41. Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. soud v daném řízení neprovedl žalobcem navržené dokazování napadeným rozhodnutím a správním spisem, neboť správní spisem se dokazování neprovádí (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 -56, ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008117 , nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011 -75). Žalobce rovněž navrhl, aby soud provedl důkaz spisem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 9 T 21/2025 , konkrétně, listino u vyžádanou soudem při hlavním líčení u žalovaného, jejímž obsahem mělo být sdělení, zda někdo za předmětné zboží zaplatil spotřební daň. Soud tento důkaz neprovedl, neboť skutečnosti, z tohoto důkazu plynoucí nemohly mít vliv na rozhodnutí soudu, již především proto, že měly prokazovat skutečnosti týkající se námitky žalobce, k níž soud pro opožděnost nepřihlížel.
42. Ze všech výše u vedených důvodů shledal soud žalobu v mezích žalobních bodů nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.
43. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, přičemž tento ani jejich náhradu nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem dne 29. září 2026
Mgr. Václav Trajer v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.