Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 A 39/2026 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci

žalobce: X, nar. X

státní příslušnost Indie

t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková

Balková 1, 331 65 Tis u Blatna

zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem

sídlem Dreyerova 627/5, 152 00 Praha 5

proti

žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy

Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne ze dne 7. 9. 2026, č. j. KRPA-293463-10/ČJ-2026-000022-ZZC,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 2026, č. j. KRPA-293463-10/ČJ-2026-000022-ZZC (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem vycestování, přičemž doba zajištění byla stanovena v souladu s zákona o pobytu cizinců na 30 dní ode dne omezení osobní svobody.

II.

Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná napadeným rozhodnutím porušila zásadu subsidiarity, neboť dostatečně nezdůvodnila, proč v případě žalobce nepostačí svou povahou mírnější zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že ani judikatura Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) nepřipouští, aby skutečnost, že cizinec v minulosti z vlastní vůle nevycestoval, automaticky vylučuje možnost uložení zvláštních opatření (usnesení NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. -38 nebo rozsudek ze dne 18. 3. 2026, č. j. -31). Rovněž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. -32, potvrdil nepřípustnost konstrukce, že neopustil-li cizinec území již v minulosti, ačkoli mu taková povinnost byla uložena, bez dalšího nepostačí mírnější opatření.

3. K odůvodnění vyloučení uložení jednotlivých zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců žalobce uvedl, že pouhá skutečnost, že dříve z schengenského prostoru dobrovolně nevycestoval, je důvodem nedostatečným (rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2019, č. j. -42, a ze dne 20. 1. 2022, č. j. -41). K zvláštnímu opatření podle písm. d) téhož ustanovení uvedl, že úvaha žalované je tautologická, když argumentovala, že jeho uložení se jeví neúčelné v důsledku toho, že se žalobce na území ČR zdržuje neoprávněně. Odůvodnění nemožnosti uložit opatření podle písm. b) téhož ustanovení považoval žalobce za nepřesvědčivé, jelikož žalovaná bez individuálního výpočtu předpokládala vysoké náklady žalobcova vycestování, včetně nákladů na tříčlennou eskortu, aniž by zohlednila, že žalobce zřetelně deklaroval ochotu spolupracovat a disponuje vlastními prostředky pro vycestování. Hodnocení možností uložení zvláštních opatření, které provedla žalovaná, neodpovídá požadavkům na individualizaci požadovanou ustanovením § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců a judikaturou Nejvyššího správního soudu.

4. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že v jeho případě byla porušena ohlašovací povinnost podle § 93 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce na území ČR vstoupil dne 4. 9. 2026, dne 7. 9. 2026 se dostavil na pracoviště žalované s cílem řešit svůj pobytový status. Takovým postupem dodržel třídenní ohlašovací lhůtu stanovenou předmětným ustanovením. Žalobce rovněž zdůraznil, že se na policejní stanici dostavil dobrovolně, aby žádal o provedení registrace cizince, což nutně vede k závěru, že žalobce hodlá se žalovanou spolupracovat a svou situaci aktivně řešit.

5. Argumentaci žalované odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. -56, označil žalobce za nepřiléhavou, protože skutkový stav ve věci žalobce je od toho v předmětném rozsudku zcela odlišný. Žalobce neměl za prokázané ani jeho údajné jednání spočívající v úmyslném a vědomém nerespektování maďarského návratového rozhodnutí s termínem 25. 8. 2026. Tvrdil, že o jeho vydání a zápisu do Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) nevěděl a žalované se nepodařilo prokázat, že tomu bylo naopak.

6. Žalobce také namítal, že byl jako důkaz v řízení o zajištění použit záznam o podání vysvětlení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), ačkoli to s. ř. zakazuje. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. -20, je možné předmětný záznam užít nanejvýš jako jiný podklad, ale nelze z něj dovozovat skutková zjištění jako např. z protokolu o výslechu účastníka řízení ve smyslu zákona o pobytu cizinců.

7. Žalobce měl dále za to, že nebyla zohledněna jeho procesní práva, když jeho právní zástupce nebyl přítomen žalobcovu podání vysvětlení. Zástupce byl telefonicky vyrozuměn, ale z rozhodnutí není patrné, kdy byl kontaktován, zda účast odmítl či zda žalobce uvedl, že na jeho přítomnosti netrvá.

8. Rovněž odůvodnění délky zajištění považoval žalobce za nedostatečné pro svou neurčitost, když žalovaná důsledně nezdůvodnila, proč je třeba udělat za účelem vycestování žalobce z ČR všechny kroky, které vyjmenovala. Žalobce se vymezil proti potřebě nákladné policejní eskorty, když deklaroval ochotu vycestovat a disponuje dostatečným množstvím peněz k obstarání nákladů vlastní cesty.

9. V závěru žalobce zdůraznil, že celou jeho nedůvěryhodnost stavěla žalovaná na tom, že v minulosti ignoroval návratové rozhodnutí, a domníval se, že ho žalovaná za nevycestování trestá, namísto toho, aby odůvodnila, proč bylo jeho zajištění nezbytné. Nadto žalovaná řádně nezjistila skutkový stav, spokojila se spekulacemi a v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 18. 3. 2026, č. j. -31, odmítla zvláštní opatření, aniž by měla konkrétní indicie o tom, že jejich uložení nezajistí kýžený účel. Takový postup považoval žalobce za disproporcionální zásah do své osobní svobody.

10. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Vyjádření žalované a replika žalobce

11. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že jí § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců dovoluje přistoupit rovnou k zajištění cizince, jsou-li splněny zákonné podmínky. Tyto podmínky byly v případě žalobce dány a žalovaná náležitě v napadeném rozhodnutí zdůvodnila, proč by zvláštní opatření nebyla v žalobcově případě dostačující. U žalobce byl dán konkrétně důvod k zajištění podle § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. K tvrzení žalobce, že napadené rozhodnutí nijak nereflektuje, že se dostavil na pracoviště žalované dobrovolně s cílem řešit svou pobytovou situaci, a neprokazuje, že byl seznámen s návratovým rozhodnutím vydaným v Maďarsku, uvedla následující. Při pokusu žalobce o registraci cizince bylo zjištěno, že na území schengenského prostoru pobývá nelegálně a podle záznamu v SIS mu rozhodnutí o opuštění členských zemí bylo v Maďarsku doručeno veřejným oznámením. Žalobce tak měl a mohl vědět o tom, že pro neplnění účelu pobytu mu bude pobytové oprávnění zrušeno. Žalovaná zopakovala, že jsou u žalobce dány indicie o tom, že se bude vyhýbat úkonu správního vyhoštění, a tedy nezbylo než žalobce zajistit na dobu 30 dnů. Žalovaná rovněž konstatovala, že žalobce neuvedl žádnou překážku, pro kterou by se zpět do Indie nemohl vrátit. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

12. Žalobce reagoval replikou, ve které trval na všech žalobních bodech, neboť vyjádření žalované žádný z nich nezpochybnilo. Žalobce uvedl, že informace poskytnuté maďarskou stranou skrze systém SIRENE žalovaná obdržela až 8. 9. 2026, tedy den poté, co vydala napadené rozhodnutí. Není tedy možné stavět závěry o zákonnosti zajištění žalobce na skutečnostech, které nebyly známy v době vydání rozhodnutí, kterým byl žalobce zajištěn. Současně není možné, aby nedostatečná skutková zjištění žalovaná doplňovala až ve vyjádřením k žalobě, protože tento úkon není schopen zhojit vady již vydaného rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2018, č. j. -30; ze dne 13. 9. 2017, č. j. -49). Nadto doplněná skutková zjištění ani neprokazují, že si žalobce neoprávněnosti svého pobytu byl vědom, když maďarské rozhodnutí mělo být doručeno pouze veřejnou vyhláškou. Rovněž povědomí žalobce o pozbytí pobytového oprávnění nelze dovozovat ani ze zániku pracovněprávního poměru, jelikož byl pobytový doklad vylepený v jeho cestovním pasu platný až do 28. 9. 2026. Žalobce zopakoval, že sama skutečnost, že v minulosti nevycestoval, ačkoli mu taková povinnost byla uložena, nemůže automaticky vést k odmítnutí uložení zvláštních opatření a setrval na své argumentaci k jednotlivým zvláštním opatřením. Stejně jako v žalobě pak argumentoval i ve vztahu k použití záznamu o podání vysvětlení jako důkazu a k době, na kterou byl zajištěn. Dále měl za to, že žalovaná se nijak nevypořádala s námitkou údajného porušení ohlašovací povinnosti. Trval na svém návrhu, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

IV.

Obsah správního spisu

13. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovanou vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

14. Dne 7. 9. 2026 se žalobce dostavil na Oddělení pobytových agend, Odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy za účelem vyřešení svého pobytu s žádostí o provedení registrace. Žalobce předložil cestovní doklad IND, č. X. Lustrací osoby byl zjištěn záznam v SIS, kde je žalobce veden jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení – žádající stát Maďarsko, ze dne 18. 8. 2026, se lhůtou pro vycestování do 25. 8. 2026. V žalobcově cestovním pasu byl vylepen vízový štítek HUN č. X, platný od 4. 5. 2026 do 28. 7. 2026. Žalobcovo maďarské povolení k pobytu bylo v SIS zaznamenáno jako zneplatněné. Jelikož hlídka pojala podezření, že se žalobce na území ČR nacházel neoprávněně, žalobce zajistila, provedla prohlídku a poučila o jeho právech. Žalobce byl eskortován na pracoviště na adrese Kaplanova 4, 148 00 Praha 4.

15. Dne 7. 9. 2026 byl s žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení za přítomnosti tlumočníka do hindštiny. Žalobce na dotaz policejního orgánu výslovně uvedl, že má právního zástupce, ale netrvá na jeho přítomnosti při podání vysvětlení. Žalovaná pak do protokolu přidala poznámku, že právní zástupce žalobce byl telefonicky vyrozuměn o tom, že cizinec bude eskortován do zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“). Dále žalobce sdělil, že v ČR žádnou adresu nemá, dostavil se na policii, aby získal potvrzení a mohl zde uzavřít sňatek. Do schengenského prostoru vstoupil žalobce letecky na maďarské dlouhodobé pracovní vízum, do ČR přicestoval kvůli své přítelkyni dne 4. 9. 2026. Přítelkyně se jmenuje X a narodila se X, příjmení žalobce neznal. Nevěděl její adresu, prý bydlí někde na vesnici. Znají se spolu asi měsíc a půl a komunikují skrze překladače česky. V ČR plánoval uzavřít manželství s přítelkyní a následně tu zůstat. K dotazům žalované na jednotlivé možnosti uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců žalobce uvedl, že adresu místa pobytu v ČR nezná, nemá se kde zdržovat, nemá ani doručovací adresu, žádal o zasílání písemností na adresu v Indii. Peníze na složení finanční záruky nemá. Dále sdělil, že s maďarskou policií nikdy problémy neměl a nevěděl, že mu pobyt byl zrušen. V ČR nemá žádné vazby, má tu jen kamaráda. Popřel, že by byl rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“). Na otázku, zda by vycestování žalobce představovalo nepřiměřený zásah do soukromého života osoby pobývající na území EU žalobce uvedl, že jeho přítelkyně bude mít problém. K finančním prostředkům uvedl, že má jen ty, které si s sebou dovezl z Maďarska. Disponuje asi 500 až 600 EUR, může si dovolit letenku. Nemá pracovní povolení, nežádal o azyl. Uvedl, že si nebyl vědom skutečnosti, že je evidován v SIS od 18. 8. 2025 a běžela mu lhůta k vycestování ze schengenského prostoru končící dne 25. 8. 2026. Nevěděl, že měl schengenský prostor opustit, což je i důvod, proč sám nevycestoval. Dále negoval zdravotní problémy, žádné potíže bránící mu ve vycestování nemá. Známa mu není ani jiná než zdravotní překážka, která by mu návrat znemožňovala. Uvedl, že vycestuje dobrovolně. V Indii by se mohl vrátit zpět do domu svého otce. Žalobce na konci podání vysvětlení stvrdil svým podpisem, že s obsahem protokolu souhlasí a nic dalšího uvést nechtěl.

16. Součástí spisového materiálu je doplňující informace k osobě žalobce ze dne 8. 9. 2026 získaná prostřednictvím SIRENE Maďarsko, ze které vyplývá, že žalobce byl dne 18. 8. 2026 vyhoštěn do Indie, neboť neměl právní podklad pro setrvání v Maďarsku. Lhůta pro opuštění členských zemí byla do 25. 8. 2026. Rozhodnutí bylo oznámeno veřejným oznámením. Povolení k pobytu bylo platné od 8. 4. 2026. Zaměstnavatel oznámil, že pracovní smlouva byla ukončena. Povolení k pobytu má taktéž záznam v SIS.

17. Dne 7. 9. 2026 vydala žalovaná napadené rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců na dobu 30 dnů v souladu s § 124b odst. 4 téhož zákona. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaná žalobce zajistila, neboť vůči němu byl v SIS veden aktivní návratový záznam vydaný maďarskými orgány a žalobce ve stanovené lhůtě do 25. 8. 2026 neopustil území EU a nadále se neoprávněně pohyboval po schengenském prostoru, přestože měl povinnost vycestovat, což svědčí o jeho neúctě k zákonům a nerespektování rozhodnutí členských států. Žalovaná upozornila na skutečnost, že žalobce mohl a měl vědět o tom, že mu byla stanovena lhůta k vycestování, když disponoval pracovním vízem a účel jeho povoleného pobytu přestal plnit. Nepovažovala tedy za relevantní jeho tvrzení, že o svých povinnostech nevěděl a nejednal protiprávně záměrně. Je u něj proto dána reálná obava, že se návratovému rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu a nebude plnit povinnosti mu uložené správními orgány. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že žalobce v ČR ani jinde v EU nemá žádné rodinné ani jiné sociální vazby, přičemž tvrzení, že přijel uzavřít sňatek s přítelkyní X, kterou zná necelé dva měsíce a hovoří s ní pouze skrze překladač, na tomto závěru nemůže nic změnit. K možnosti uložení zvláštních opatření namísto zajištění uvedla žalovaná následující. Uložení opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nepřipadá v úvahu, když žalobce nemá na území ČR žádnou adresu, na které by mohl pobývat a jako svou doručovací adresu označil tu v Indii. Na základě okolností z žalobcova případu rovněž nelze očekávat, že by ve stanovenou dobu z vlastní vůle vycestoval, přestože má finanční prostředky na koupi letenky. Pokud jde o opatření podle písm. b) téhož ustanovení, uvedla žalovaná, že žalobce nedisponuje dostatkem financí, které by pokryly veškeré náklady vyhoštění, včetně nákladů na zprostředkování eskorty, na letenky pro žalobce i eskortující osoby atd. Zároveň žádná osoba namísto žalobce nenabídla finanční záruku složit. Opatření podle písm. c) téhož ustanovení rovněž nehodnotila žalovaná jako dostačující, když žalobce neskýtá žádnou záruku, že se k žalované bude pravidelně dostavovat, když ani nemá kde pobývat a v minulosti již uložené povinnosti ignoroval. Z obdobných důvodů považovala žalovaná za neúčelné rovněž opatření pod písm. d) téhož ustanovení.

18. Žalovaná uzavřela, že bylo nezbytné k zajištění přistoupit, neboť žalobce neskýtá žádné záruky, že dobrovolně území schengenského prostoru opustí, přestože je v SIS aktivní návratový záznam maďarských orgánů u jeho osoby. Žalovaná také konstatovala, že žalobce popřel, že by u něj byly dány překážky bránící ve vycestování zpět do Indie, proto žalovaná považuje žalobcův návrat do země původu za bezpečný. Žalobce také neuvedl žádné rodinné příslušníky na území schengenských států, jakož ani jiné relevantní sociální vazby, proto jeho návratem nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého života žalobce ani jiných osob. Není proto možné omlouvat jeho protiprávní jednání spočívající v setrvání na území ČR i přes uložení povinnosti vycestovat. Svým jednáním žalobce zakládá domněnku, že bude i nadále vědomě a úmyslně ztěžovat výkon rozhodnutí, a tedy byl dán důvod pro jeho zajištění podle § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. K délce trvání zajištění žalovaná uvedla, že vzhledem ke složitosti přípravy výkonu návratového rozhodnutí je doba 30 dnů přiměřeně dlouhá k jejímu zařízení, když žalovaná zajišťuje eskortu, komunikaci s domovským státem, obstarává letenku nebo vyjednává průvoz. Dodala, že žalobce proti rozhodnutí maďarských orgánů brojí v ČR, v čemž spatřovala účelové jednání, kterým se žalobce pouze chtěl vyhnout realizaci již vydaného návratového rozhodnutí.

V.

Jednání a hodnocení věci Městským soudem v Praze

19. Při jednání soudu konaném dne 29. 9. 2026 formou videokonference zástupce žalobce argumentoval shodně jako v podané žalobě a v replice a setrval na svém procesním stanovisku. Uvedl, že se dne 7. 9. 2026 dostavil s žalobcem na oddělení pobytových agend, odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy za účelem registrace, kdy žalobce sdělil adresu svého pobytu. Na podporu tohoto tvrzení předložil Žádost o vydání potvrzení o pobytu-stavu-státní příslušnosti cizího státního příslušníka podanou za účelem uzavření sňatku, ve které je jako adresa pobytu v ČR uvedena adresa X. Tato žádost nebyla dle tvrzení právního zástupce žalobce přijata z důvodu zjištění nesrovnalostí.

20. Žalobce k dotazu právního zástupce uvedl, že o vydání návratového rozhodnutí nevěděl, osobně mu předáno nebylo. Při registraci na policii nahlásil adresu pobytu v ČR, jednalo se o adresu X. Na této adrese byl připraven bydlet. Měl v úmyslu tuto adresu uvést při výslechu, ale nepamatoval si jí. Zeptal se kamaráda a on mu jí poté, co byl zajištěn poslal. Byl ochoten spolupracovat s policií při organizaci svého vycestování. Při podání vysvětlení nebyl přítomen jeho advokát a nebyl poučen o tom, jaký význam má vysvětlení a k čemu budou výpovědi použity. Před podáním vysvětlení mu nebylo umožněno poradit se s advokátem. Všem otázkám a jejich významu porozuměl. Žalobce měl platný pas, měl u sebe finanční prostředky, 500 až 600 euro. Neměl důvod se domnívat, že jeho pobyt v Maďarsku je neplatný. K dotazu soudu žalobce dále uvedl, že jeho kamarád se jmenuje X, příjmení si nepamatuje, znají se z Indie. Do Maďarska přicestoval 27. 5. 2026 a od 29. 5. 2025 pracoval u firmy X, staral se o dobytek. Na začátku září 2026 práci opustil, ale pracovní poměr neukončil. Po uzavření sňatku v ČR měl v úmyslu se do Maďarska vrátit.

21. Zástupkyně žalované argumentovala shodně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. K předloženému potvrzení uvedla, že jí není známo, zda bylo žalobcem předloženo při registraci, nelze to vyloučit. Žalovaná ho k dispozici neměla. Pokud se jedná o informaci od SIRENE Maďarsko ze dne 8. 9. 2026, uvedená informace sloužila k ověření a důvodu vložení návratového záznamu v SIS. Žalobce dne 11. 9. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a byl přezajištěn dle zákona o azylu.

22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( věta první , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Podle § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

24. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (…) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

25. Podle § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vycestování cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy vycestování cizince, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem vycestování je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

26. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

27. Podle článku 3 odst. 1 Nařízení 2018/1860 členské státy vkládají do SIS záznamy o státních příslušnících třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o navrácení, za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení. Záznam o navrácení se do SIS vkládá bezodkladně po vydání rozhodnutí o navrácení.

28. Podle článku 2 odst. 1 Nařízení 2018/1860 pro účely tohoto nařízení se rozumí: „navrácením“ navrácení ve smyslu čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115/ES.

29. Podle článku 3 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „Návratová směrnice“) pro účely této směrnice se rozumí: „navrácením“ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, (i.) do země jeho původu, nebo (ii.) do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo (iii.) do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.

30. Podle článku 3 odst. 4 Návratové směrnice pro účely této směrnice se rozumí: „rozhodnutím o navrácení“ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu.

31. Podle článku 2 odst. 4 Nařízení 2018/1860 pro účely tohoto nařízení se rozumí: „záznamem“ záznam ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení (EU) 2018/1861.

32. Podle článku 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti hraničních kontrol, o změně Úmluvy k provedení Schengenské dohody a o změně a zrušení nařízení (ES) č. 1987/2006 (dále jen „Nařízení 2018/1861“) pro účely tohoto nařízení se rozumí: „záznamem“ soubor údajů vložených do SIS umožňující příslušným orgánům identifikovat osobu za účelem přijetí konkrétního opatření.

33. Podle článku 8 odst. 1 Návratové směrnice členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle článku 7 splněna.

34. Podle článku 8 odst. 3 Návratové směrnice členské státy mohou přijmout samostatné správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se vyhoštění nařizuje.

35. Podle článku 15 odst. 1 písm. b) Návratové směrnice nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje.

36. Příslušná právní úprava ustanovení § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyžaduje k zajištění cizince současné splnění následujících podmínek 1. jde o neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let, 2. uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu v Schengenském informačním systému podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 a 3. nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Splnění první a druhé podmínky je v projednávané věci doloženo obsahem správního spisu, ze kterého plyne, že žalobce má zavedený aktivní návratový záznam v SIS dle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 - zadávající stát Maďarsko, s lhůtou k vycestování z území do dne 25. 8. 2026. Žalobce (nar. 17. 8. 2005) území Evropské unie a členských států neopustil a následně dne 4. 9. 2026 vstoupil na území ČR, kde pobýval bez jakéhokoli oprávnění k pobytu.

37. Žalobce namítal, že žalovaná neprokázala úmyslné a vědomé nerespektování maďarského rozhodnutí, přestože žalobce tvrdil, že o uložené povinnosti vycestovat nevěděl.

38. K tomu soud uvádí, že není rozhodné, zda žalobce jednal v rozporu s maďarským návratovým rozhodnutím vědomě či nevědomě. Stejně tak nerozlišuje formu zavinění, pokud se jedná o neoprávněný pobyt na území ČR. Jedná se totiž o odpovědnost objektivní, kde není rozhodné zavinění. Žalobcem tvrzená nevědomost o existenci záznamu v SIS, resp. o existenci návratového rozhodnutí vydaného maďarskou stranou a uložené lhůtě k vycestování jej v žádném případě nezbavuje odpovědnosti. Protiprávního jednání se dopustil bez ohledu na to, že byl přesvědčen o legalitě svého pobytu, resp. tvrdil, že nevěděl o existenci návratového rozhodnutí (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. -21).

39. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, že dobrá víra cizince nemůže legalizovat jeho pobyt (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 8. 2016, č. j. -45; ze dne 30. 4. 2013, č. j. -77; nebo usnesení NSS ze dne 3. 3. 2022, č. j. -38). Zároveň skutková podmínka ustanovení § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyžaduje, aby uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území uvedená v záznamu SIS, ale nikoli zavinění cizince ve vztahu k uplynutí této lhůty. Stejně tak nevyžaduje, aby cizinec o uplynutí lhůty věděl. Zajištění cizince totiž není sankcí za zaviněné porušení uložené povinnosti (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. -34; a ze dne 26. 8. 2020, č. j. -43), nýbrž preventivním opatřením k zajištění účasti cizince v řízeních a dále zejm. jeho dostupnosti v případě, že by došlo k vykonání rozhodnutí o jeho nuceném vycestování (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, ve věci C 534/11, Arslan).

40. Jak shrnula žalovaná, žalobce disponoval maďarským dlouhodobým pracovním vízem, které mu bylo zneplatněno. Za této situace má soud ve shodě s žalovanou za to, že žalobce mohl a měl předpokládat, že přestal-li jeho pobyt naplňovat účel, pro který bylo vydáno dlouhodobé pracovní vízum (zaměstnání), pobytové oprávnění zanikne, na což se budou vázat další povinnosti. Odpovědnost za ověření svého pobytového oprávnění nese primárně cizinec.

41. Žalobce v replice k vyjádření žalované namítl, že žalovaná v tomto vyjádření argumentuje informací od SIRENE Maďarsko, kterou však obdržela až dne 8. 9. 2026, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Měl za to, že takto opatřený podklad nemohl být podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. K této námitce soud uvádí, že údaje, které jsou obsahem uvedené informace představují doplňující údaje k údajům zjištěným žalovanou dne 7. 9. 2026 lustrací v informačních systémech policie, ze kterých žalovaná při svém rozhodování vycházela a o něž opřela své závěry. Jednalo se o zjištění, že žalobce má zavedený aktivní návratový záznam v SIS dle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 - zadávající stát Maďarsko, s lhůtou k vycestování z území do dne 25. 8. 2026 a dále o zjištění, že žalobcovo maďarské povolení k pobytu bylo v SIS zaznamenáno jako zneplatněné. Jak uvedla žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedená informace sloužila k ověření a důvodu vložení návratového záznamu v SIS. Žalovaná z ní jako z podkladu při svém rozhodování nevycházela. Údaje žalovanou zjištěné lustrací v informačních systémech policie dne 7. 9. 2026 byly postačující pro závěr o naplnění podmínky uplynutí lhůty k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedené v záznamu v Schengenském informačním systému podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 stanovené v § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

42. Tvrzení žalobce, že důvodem jeho cesty do ČR je sňatek s přítelkyní, považuje soud ve shodě s žalovanou za účelové s cílem získání pobytového oprávnění na území ČR. Ženu, s níž se má oženit, dokázal identifikovat pouze jako X, narozenou X, která bydlí „v nějaké vesnici“. Svou nastávající manželku dokonce nepovažoval za dostatečně významnou osobu, aby ji zmínil, když byl dotazován na sociální a rodinné vazby v ČR. Žalobce popřel, že jakékoli sociální vazby v ČR má a následně upřesnil, že žádnou osobu v ČR nemá, jen jednoho kamaráda. Také nedokázal uvést jakoukoli adresu, na které by se mohl zdržovat, popř. by bylo možné mu na ni doručovat písemnosti. Uvedl, že v ČR žádnou adresu nemá, nemá se, kde zdržovat. Z uvedeného vyplývá, že žalobce ani nepředpokládal, že by se svou budoucí ženou pobýval nebo by bylo možné mu na její adresu doručovat poštu. Sám výslovně uvedl, že si chtěl přítelkyni vzít za ženu, aby dostal pobytové oprávnění a mohl tak žít na území ČR. Všechny tyto skutečnosti žalovaná v napadeném rozhodnutí zmínila, zhodnotila a vysvětlila, co ji vedlo k závěru o nutnosti žalobce zajistit.

43. Žalobce dále namítal, že byly nedostatečně hodnoceny jeho osobní, majetkové a rodinné poměry a nebylo vzato v úvahu, že se sám dobrovolně dostavil k registraci cizince v ČR, což mělo za následek, že žalovaná vyloučila všechny možnosti uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

44. K námitce ohledně neuložení zvláštních opatření za účelem vycestování, a tedy ke splnění další podmínky pro možné uložení zajištění, uvádí soud následující.

45. Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. - 51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění resp. vycestování. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon správního vyhoštění resp. vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců; čl. 15 odst. 1 a bod 16 odůvodnění návratové směrnice vychází z dostatečné účinnosti mírnějších donucovacích opatření); toto ohrožení bude typově různé v typově odlišných případech důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

46. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. , bod 36, závisí možnost aplikace zvláštního opatření na typovém důvodu zajištění. Ani u důvodu zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není vždy vyloučena možnost použití zvláštního opatření. Přestože „v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ K tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2022, č.j. -35. Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. – 74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. – 40, nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. - 51). Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č.j. , uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování.

47. K žalobním námitkám soud uvádí, že žalovaná se v rozhodnutí možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců podrobně zabývala na stranách 4 - 6 napadeného rozhodnutí, a to včetně jednotlivých alternativ dle písm. a) – d) předmětného ustanovení § 123b. V každém bodě vyložila, proč právě toto opatření není možné žalobci uložit namísto zajištění tak, aby byl naplněn jeho účel, přičemž se neomezila na paušalizovaná tvrzení, ale vycházela z konkrétních skutečností. Hodnotila osobní, majetkové a rodinné poměry žalobce, charakter porušení povinností souvisejících s výkonem návratového rozhodnutí, žalobcovo dosavadní chování i respektování veřejnoprávních povinností, a to v souladu s požadavky vyslovenými Nejvyšším správním soudem např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. -38.

48. Soud se ztotožňuje s názorem žalované, že neschopnost uvést adresu pobytu je zásadním nedostatkem, domáhá-li se žalobce uložení mírnějšího opatření v podobě zvláštního opatření podle písm. a) předmětného ustanovení, když předpokladem pro jeho uložení je, že si cizinec sám obstará po nezbytnou dobu ubytování a sdělí adresu policejnímu orgánu, aby bylo možné ho v tomto místě za účelem kontrol zastihnout. Žalobce v žalobě argumentoval, že tato skutečnost však nevylučuje možnost uložení opatření podle písmene c) a d) téhož ustanovení. K tomu soud uvádí, že ačkoli podmínkou pro uložení opatření podle písmene c) není nahlášení adresy, na které se žalobce bude ve vymezenou dobu zdržovat, může být její nenahlášení, vedle dalších skutečností, rovněž indicií, že své povinnosti nebude plnit. Žalovaná zřetelně uvedla, že žádná z okolností žalobcova případu neskýtá záruku, že žalobce bude respektovat nově uloženou povinnost, když již ignoruje tu prvotní, tedy opustit schengenský prostor.

49. Pokud jde o zvláštní opatření pod písmenem d) téhož ustanovení spočívající v možnosti správního orgánu určit, kde se cizinec má zdržovat, toto soud nepovažuje za běžně užívané v případech cizinců jako je žalobce. Ustanovení bylo do zákona o pobytu cizinců přidáno novelizačním , kterým se mění , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu změny zákona pak hovoří o tom, že alternativa v písm. d) „rozšiřuje možnosti uložení zvláštních opatření například vůči rodinám s dětmi například v Přijímacím středisku Zastávka u Brna, po kterých je z domácího i mezinárodního odborného prostředí voláno“ (DZ 176/2019). Komentář k zákona o pobytu cizinců pak rovněž ve vztahu k opatření v písm. d) uvádí zejm. případy zranitelných cizinců, jako jsou celé rodiny nebo osoby doprovázející nezletilé (PAVELKOVÁ Z., , 1. vydání, 2026; str. 1317, 1318). Jakkoli předmětný institut nemíří pouze na vyjmenované cizince, je zřejmé, že se v kontextu žalobcova případu, kdy jde o zdravého muže v produktivním věku bez jakýchkoli vazeb na ČR, který přicestoval nelegálně a již ignoroval uložené povinnosti, předmětná alternativa nejeví účelná. Ve světle všech okolností, kterými se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala, její zdůvodnění ke zvláštnímu opatření podle zákona o pobytu cizinců, jakkoli je stručné, s odkazem na skutečnost, že se v schengenském prostoru žalobce zdržuje neoprávněně, obstojí.

50. Žalovaná se zabývala i možností uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Uzavřela, že žalobce nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na pokrytí jednotlivých položek nutných k výkonu návratového rozhodnutí a jiná osoba složení kauce namísto žalobce nenabídla. Žalobce před žalovanou uvedl, že má v současné době k dispozici 500 až 600 EUR. Současně ze správního spisu neplyne, že by žalobce složení finanční záruky vůbec nabídl. Vůči žalované proto neučinil žádnou nabídku v konkrétní výši a nesdělil, že je za něj kauci ochoten zaplatit někdo jiný. Žalovaná proto uzavřela, že pro nemajetnost není možné uvažovat o schopnosti žalobce pokrýt z vlastních prostředků náklady spojené s jeho vycestováním. Soud konstatuje, že v případě žalobce bylo zjevné, že z vlastních prostředků nebude schopen náklady spojené s jeho vycestováním uhradit a finanční záruku ani nenabídl. Za této situace žalovaná neměla povinnost konkrétně zdůvodňovat, proč prostředky v přepočtu na české koruny zhruba ve výši 12 000 až 15 000 Kč jako finanční záruka nepostačí. K namítanému tříčlennému eskortnímu modelu soud uvádí, že je organizační záležitostí policie, jaké konkrétní úkony a zabezpečení zvolí k výkonu návratového rozhodnutí, přičemž požadavek tříčlenné eskorty nepovažuje soud za nikterak excesivní.

51. Žalovaná v souladu se shora uvedenou judikaturou zhodnotila osobní, majetkové a rodinné poměry žalobce, charakter porušení povinností souvisejících s vycestováním, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany žalobce). Na základě toho nepovažovala za očekávatelné, že by žalobce řádně plnil povinnosti mu uložené. Soud se ztotožňuje se závěrem žalované, že za této situace uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců nepřicházelo v úvahu, nebyla splněna ani subjektivní, ani objektivní složka, byla zde dána důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon vycestování žalobce. Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě nebyly v jejich souhrnu dány okolnosti, které by svědčily pro možnost uložení mírnějších opatření, uvedené nenasvědčovalo možné snaze žalobce spolupracovat s orgány České republiky a neohrozit výkon vycestování.

52. Žalobce také zdůrazňoval, že uvedl ochotu spolupracovat se žalovanou. Tu prokázal dobrovolným dostavením se na policii dne 7. 9. 2026, aby řešil svůj pobyt a provedl registraci a deklaroval, že vycestuje dobrovolně, bude-li moci. Domníval se, že tato tvrzení žalovaná nevzala v potaz a namísto toho jeho jednání charakterizovala jako svévolný pohyb a naprostou neúctu k zákonům, čímž dovozovala, že žalobce neskýtá záruky pro uložení zvláštních opatření jako prostředků oproti zajištění mírnějších.

53. K této námitce je třeba uvést, že žalovaná na žádném místě v napadeném rozhodnutí netvrdila, že by žalobce s policií nespolupracoval a že by výslovně popřel možnost dobrovolného vycestování. Nebylo však možné odhlédnout od skutečností, na jejichž základě žalovaná došla k závěru opačnému, než jakého se snaží domoci žalobce, tedy že v případě žalobce došlo k zajištění zákonným způsobem a současně by uložení mírnějších zvláštních opatření nevedlo ke sledovanému účelu. Žalobcem uvedené skutečnosti nemohou převážit všechny další, shora popsané, okolnosti jeho případu.

54. Žalobce se vymezil taktéž proti tvrzení žalované, že nesplnil ohlašovací povinnost podle § 93 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce přicestoval do ČR dne 4. 9. 2026, dne 7. 9. 2026 se dostavil na pracoviště žalované, aby se registroval. Třídenní lhůta k ohlášení na policii tedy byla žalobcem objektivně splněna. Soud má současně za to, že tuto skutečnost žalovaná nerozporuje a nesplnění této povinnosti není žalobci kladeno k tíži. Ohlašovací povinnost podle § 93 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žalovaná zmiňuje pouze na jednom místě napadeného rozhodnutí, a to v argumentaci ke zvláštnímu opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pro možnost uložení tohoto opatření je stěžejní, aby žalobce nahlásil policejnímu orgánu svou adresu. Žalovaná v této části ustanovení § 93 odst. 1 zákona o pobytu cizinců cituje: cizinec je povinen do 3 pracovních dnů ode dne vstupu na území ohlásit na policii místo pobytu na území (…). Vzápětí konstatuje, že žalobce adresu pobytu nikde nenahlásil, což je tvrzení, které koresponduje se skutečnostmi, které žalobce uvedl do protokolu o podání vysvětlení dne 7. 9. 2026, kde výslovně uvedl, že v ČR žádnou adresu nemá a nemá se kde zdržovat. Ani v žalobě žalobce neuváděl, že by se jeho situace v tomto ohledu nějak změnila.

55. Při jednání soudu dne 29. 9. 2026 právní zástupce žalobce uvedl, že se dne 7. 9. 2026 dostavil s žalobcem na oddělení pobytových agend, odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy za účelem registrace, kdy žalobce sdělil adresu svého pobytu. Na podporu tohoto tvrzení předložil Žádost o vydání potvrzení o pobytu-stavu-státní příslušnosti cizího státního příslušníka podanou za účelem uzavření sňatku, ve které je jako adresa pobytu v ČR uvedena adresa X. Tato žádost nebyla dle tvrzení právního zástupce žalobce přijata z důvodu zjištění nesrovnalostí.

56. K uvedené námitce a předložené žádosti soud uvádí, že tuto námitku vznesl právní zástupce žalobce poprvé při jednání soudu dne 29. 9. 2026. Jedná se o námitku novou, podanou po uplynutí lhůty pro podání žaloby (§ 71 odst. 2. s.ř.s), tedy o námitku opožděnou. Přesto soud k této námitce uvádí, že nemá za osvědčené (ze spisu to nevyplývá), že by žalobce tuto žádost skutečně policejnímu orgánu předložil. Potvrzení o přijetí na žádosti absentuje a ani při podání vysvětlení se žalobce o této skutečnosti nezmínil. Žalovaná dle svého vyjádření touto žádostí nedisponovala, a tudíž na ni v napadeném rozhodnutí ani nemohla reagovat. Při svém rozhodování vycházela ze skutečností sdělených žalobcem v rámci protokolu o podání vysvětlení, kde žalobce zcela jednoznačně uvedl, že v ČR žádnou adresu nemá a nemá se kde zdržovat. I pokud by bylo možno usuzovat na to, že žalobce žádost policejnímu orgánu předložil, je třeba uvést, že ke konkrétní adrese v žádosti uvedené žalobce nedoložil žádné vazby, jedná se o byt kamaráda, kterého při jednání označil pouze křestním jménem, na uvedené adrese žalobce dosud nebydlel, neskýtá tudíž záruku, že by se na této adrese zdržoval. V této souvislosti je třeba rovněž poukázat na to, že tvrzení žalobce před soudem, že si uvedenou adresu nepamatoval, a proto ji v rámci podání vysvětlení neuvedl, jsou v rozporu s tím, co uvedl do protokolu o podání vysvětlení, kde výslovně sdělil, že v ČR žádnou adresu nemá a nemá se kde zdržovat. S ohledem na uvedené má soud za to, že se v případě této nově tvrzené skutečnosti (sdělení adresy pobytu) nejedná o okolnost, která by mohla něčeho změnit na závěru žalované o neúčelnosti uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce.

57. Žalobce měl dále za to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. -56, na který žalovaná odkázala v odůvodnění neuložení zvláštních opatření, nebyl v jeho věci přiléhavý, neboť se od sebe skutkové stavy výrazně lišily. Žalobce současně sám připustil, že žalovaná předmětným rozsudkem argumentovala pouze ve vztahu k obecné tezi, že uložení mírnějšího opatření v řízení o zajištění předpokládá schopnost cizince plnit povinnosti z opatření plynoucí, a absenci důvodných obav, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí. Je proto nerozhodné, že skutkový stav ve věci žalobce a věci projednávané v předmětném rozsudku vykazují odlišnosti. Žalovaná pouze poukázala na konstatování Nejvyššího správního soudu, ve kterém tento soud shrnul podmínky pro uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které jsou v řízeních o zajištění plošně aplikovatelné, neboť nejsou vázány na konkrétní skutkový stav a nijak ho nehodnotí. Užití závěrů předmětného rozsudku i na věc žalobce považuje soud i přes skutkové odlišnosti za přiléhavé a námitku tudíž za nedůvodnou.

58. Za nepřiléhavou považuje soud argumentaci žalobce rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2026, č. j. -32, o který žalobce opřel své žalobní námitky. Skutkový stav ve věci žalobce a cizince v předmětném řízení se shoduje pouze v okolnostech, které předcházely přicestování do ČR, tj. jde o případy, v nichž cizinci po pozbytí pobytového oprávnění v Maďarsku přijeli do ČR a mezitím jim uplynula lhůta k dobrovolnému vycestování, přičemž tvrdili, že o jejím běhu nevěděli. Na rozdíl od žalobce však druhý cizinec sdělil konkrétní adresu, na které bylo možné ho zastihnout a rovněž mu na ni doručovat písemnosti a byl učiněn konkrétní návrh na složení finanční záruky. Jak je patrné, jedná se o zcela zásadní rozdíly v tom, co měla žalovaná ve vztahu ke zvláštním opatřením posuzovat.

59. K odůvodnění délky zajištění stanovené na 30 dnů žalobce namítl, že je zcela nedostatečné, když žalovaná pouze vyjmenovává jednotlivé úkony, ale nezbytnost jejich provedení už nikoli (např. potřeba tříčlenné eskorty). Žalovaná se podle žalobce měla zabývat i tím, kolik času ten, který úkon zabere.

60. Žalovaná délku zajištění žalobce stanovila na 30 dnů, což považovala za odpovídající předpokládané složitosti přípravy výkonu návratového rozhodnutí. Argumentovala, že během této doby musí být Ředitelství služby cizinecké policie podle § 163 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců schopno obstarat přepravní doklady, letenky, vyjednat průvoz žalobce přes území jiných států, zabezpečit komunikaci s domovským státem žalobce o jeho zpětném přijetí a zajistit tříčlennou eskortu. Jako dostačující k vyjmenovaným úkonům žalovaná označila délku 30 dnů. Odhad žalované soud nepovažuje za zjevně excesivní, naopak se jeví zcela přiměřený a odpovídající komplexitě věci. Žalovaná popsala jednotlivé úkony, které považuje pro realizaci za nezbytné. Skutečnost, že ke každému z nich neuvedla individuální počet odhadovaných dnů/hodin, nemůže bránit hodnocení celkového odhadu jako přezkoumatelného a zákonného. Doba stanovená žalovanou pak nepřekračuje ani zákonný limit 180 dnů, který vyplývá z § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v tomto směru nepochybila ani proto, že ke každému popsanému kroku nesdělila, v čem spočívá jeho relevance a proč zrovna tento je třeba ve věci žalobce učinit. Zda bude za účelem opuštění schengenského prostoru žalobce doprovázen policejní eskortou, je organizační záležitostí policie, která není pro výkon návratového rozhodnutí netypická a nejde proto o výjimečný případ, ve kterém by žalovaná musela takový postup zdůvodnit. Pro úplnost soud dodává, že nedůvodně se žalobce vymezoval i proti tvrzení žalované o nutnosti obstarat žalobci nový cestovní pas, když ta konstatovala pouze potřebu zajistit všechny přepravní doklady.

61. Žalobce dále namítal, že záznam o podání vysvětlení provedený podle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nemohl být použit jako důkaz, neboť takový postup odporuje § 137 odst. 4 s. ř. Zároveň uvedl, že žalovaná měla provést výslech žalobce podle § 169j zákona o pobytu cizinců.

62. K této námitce soud uvádí, že je mu známo, že otázka, která je předmětem této námitky je řešena před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pod č.j. RS 7/2026. Rozšířenému senátu byla tato otázka předložena k posouzení usnesením ze dne 19. 8. 2026, č. j. -30. Vzhledem k tomu, že o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je třeba rozhodnout ve velmi krátké lhůtě, nemohl soud vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu o této otázce a uvážil o ní. Při jejím posouzení se přiklonil k názoru čtvrtého předkládajícího senátu, se kterým se plně ztotožnil, dle kterého nemůže být překážkou pro užití protokolu o podání vysvětlení dle zákona o pobytu cizinců (resp. skutečností z něj plynoucích) k odůvodnění rozhodnutí o zajištění.

63. Předně je třeba uvést, že rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení. Zákon nepřipouští, aby prvním úkonem bylo něco jiného (§ 124b odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Nebylo by proto přípustné, aby žalovaná provedla výslech postupem navrhovaným žalobcem, neboť tento by nemohl předcházet rozhodnutí o zajištění, tj. bodu zahájení správního řízení. Ve věci zajištění se fakticky ani nevede správní řízení, neboť je rozhodnutí prvním úkonem v tomto „řízení“, proti kterému není podle § 124b odst. 3 poslední věty zákona o pobytu cizinců přípustný opravný prostředek (viz body 51, 52 a 55 usnesení čtvrtého senátu). Jelikož tedy není možné v nezahájeném správním řízení provést dokazování, jehož součástí by byl i výslech účastníka, je účelné, aby i informace získané během podání vysvětlení mohly být v „řízení“ o zajištění použity. Podle čtvrtého senátu by opačný výklad vedl k absurdnímu a prakticky neproveditelnému výsledku, kdy by policie musela posuzovat možnosti nahrazení zajištění zvláštními opatřeními bez toho, aby znala informace o majetkových, rodinných či pobytových poměrech cizince získané procesně korektním způsobem (viz bod 62 usnesení čtvrtého senátu). Ani tuto námitku žalobce proto neshledal jako důvodnou.

64. Žalobce dále namítal, že jeho procesní práva nebyla účinně zohledněna. V této souvislosti uvedl, že byl zastoupen advokátem, Mgr. Umarem Switatem, přičemž z plné moci vyplývá žádost, aby byl jeho právní zástupce vyrozumíván o všech úkonech tak, aby se jich mohl účastnit. Rozhodnutí pouze konstatuje, že právní zástupce byl o konání podání vysvětlení vyrozuměn, avšak úkon proběhl v bez jeho přítomnosti. Z rozhodnutí není patrné, kdy byl zástupce kontaktován, jaký časový prostor mu byl poskytnut, zda účast odmítl nebo zda se žalobce přítomnosti zástupce výslovně vzdal. Žádal proto, aby soud tuto otázku ověřil ze správního spisu. Soud k této námitce ze správního spisu, konkrétně z protokolu o podání vysvětlení ze dne 7. 9. 2026 zjistil, že žalobce v odpovědi na otázku, zda žádá přítomnost právního zástupce, výslovně uvedl, že na jeho přítomnosti netrvá. Z protokolu o podání vysvětlení dále vyplývá důvod jeho sepsání (zákonné podmínky pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců) a poučení o procesních právech. Protokol byl sepsán za účasti tlumočníka, se kterým žalobce souhlasil a výslovně uvedl, že tlumočníkovi dobře rozumí. Souhlas s obsahem protokolu žalobce stvrdil na konci svým vlastnoručním podpisem a přepis nijak nerozporoval, přestože mu k tomu byl dán prostor. Za situace, kdy žalobce výslovně do protokolu uvedl, že na účasti svého právního zástupce netrvá, nebylo pochybením žalované, pokud právního zástupce žalobce o konání uvedeného úkonu nevyrozuměla. Rovněž ze správního spisu nevyplývají okolnosti, pro které by žalobce nebyl schopen sám bez přítomnosti právního zástupce (žalobce je muž v produktivním věku; uvedl, že je zdráv a žádné překážky podání vysvětlení nesdělil) podat ucelené a smysluplné sdělení o skutečnostech, na něž byl dotazován. Lze uzavřít, že procesní práva žalobce nebyla porušena.

65. Lze uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z předloženého správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spise, a soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo nutné napadené rozhodnutí ve vztahu k rozsahu skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů hodnotit jako nezákonné. Závěry žalované v napadeném rozhodnutí byly řádně a přezkoumatelně odůvodněny, přičemž neobsahují žádné vnitřní rozpory. Soud shledal, že byly naplněny podmínky pro zajištění žalobce podle ustanovení § 124b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, když nebyly indikovány žádné aktuální překážky pro výkon návratového rozhodnutí ve věci žalobce. Realizaci tohoto rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřenou, stanovená délka zajištění nepřesahuje zákonné rozmezí a byla dostatečně zdůvodněna.

VI.

Závěr a náklady řízení

66. Soud neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

67. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 29. září 2026

JUDr. Dana Černá v. r.

samosoudkyně