Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1852/2025

25 Cdo 1852/2025-189

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a)A. N. K., c) nezletilý AAAAA (pseudonym), oba zastoupení Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 1686, Praha 3, proti žalované: Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, IČO 00064165, se sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, o 423 668,5 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. -120, o dovolání žalobkyněa) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. -147, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. -147, včásti výroku II o věci samé, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 394 697 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 5. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně zčástky110 740,50 Kč od12. 5. 2023 do 5. 12. 2023, ve výroku IV o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou a ve výroku III o poplatkové povinnosti žalované, sezrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. -120, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 394 697 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023 z částky 1 029 603 Kč (výrok I), zaplatit žalobci c) úrok z prodlení ve výši 15 % ročně od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023 z částky 699 933,5 Kč (výrok II), zamítl žalobu žalobce c) na zaplacení 28 971,5 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 5. 2023 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI). Řízení o žalobě žalobce b) nezletilého BBBBB (pseudonym) bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením ze dne 4. 1. 2024, č. j. -71. Soud tak rozhodl onároku pozůstalých po J. K., který byl manželem žalobkyně a) a otcem žalobců b) a c), na náhradu nákladů na výživu za období od 18. 5. 2020 do 31. 12. 2022. Vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že dne 17. 5. 2020 poskytla žalovaná J. K. lékařskou péči non lege artis, v jejímž důsledku téhož dne zemřel. Žalobkyni a) bylpřiznán vdovský důchod od 17. 5. 2020 ve výši 11 100 Kč měsíčně, od ledna 2021 ve výši 11 701 Kč měsíčně, od ledna 2022 ve výši 12 457 Kč měsíčně, od června 2022 ve výši 13 159 Kč měsíčně, od září 2022 ve výši 13 641 Kč měsíčně. Průměrný měsíční výdělek žalobkyně byl v roce 2020 ve výši 25 022 Kč, v roce 2021 ve výši 32 158 Kč a v roce 2022 vevýši 37 425 Kč. Žalobcům b) a c) byl přiznán sirotčí důchod od 17. 5. 2020 ve výši 9 578 Kč měsíčně, od ledna 2021 ve výši 10 071 Kč měsíčně, od ledna 2022 ve výši 10 806 Kč, od června 2022 ve výši 11 373 Kč měsíčně a od září 2022 ve výši 11 762 Kč měsíčně. Náklady na společnou domácnost žalobců činily 32 888 Kč měsíčně. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že J. K. byl jednatelem společnosti XY, s. r. o., a jako jednatel uzavřel se sebou jako zaměstnancem dne 30. 9. 2019 pracovní smlouvu, kterou sjednal pro sebe měsíční hrubou mzdu ve výši 234 206 Kč a bonus 30 % roční hrubé mzdy, a na jejím základě dosáhl v lednu 2020 čisté mzdy ve výši 156 861 Kč, v únoru 2020 spolu s bonusem (202 766 Kč), který vycházel z jeho mzdy, částky 282 434 Kč a v březnu 2020 čisté mzdy opět ve výši 156 861. Od 4. 9. 2019 měli jednat zauvedenou společnost společně dva jednatelé. Na obdobné pracovní pozici jako jmenovaný pracoval i S. K., který dosahoval v roce 2020 běžné mzdy bez bonusů ve výši 124576 Kč, a v únoru, v květnu, v srpnu a v listopadu 2020 mu byly vyplaceny bonusy vrůzné výši. Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že žalovanou tíží povinnost nahradit žalobcům náklady na jejich výživu, které požadovali za období od 18. 5. 2020 do 31. 12. 2022. Pracovní smlouvu ze dne 30. 9. 2019 posoudil za nikoliv platně uzavřenou vzhledem k tomu, že ji za zaměstnance i zaměstnavatele podepsala stejná fyzická osoba, navíc v dané době by ji museli podepsat oba jednatelé, nicméně dovodil u J. K. vznik faktického pracovního poměru v důsledku jímvykonávané práce pro výše uvedenou společnost s tím, že mu od zaměstnavatele přísluší vpodstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru. Průměrný výdělek J. K. určil na základě až 362 částkou 198 718 Kč, kterouvalorizoval (stejně jako byly valorizovány i peněžité důchody žalobců) v souladu spracovněprávními předpisy, jejichž aplikaci považoval za rozumně očekávatelné budoucí navyšování tohoto výdělku. Dospěl tak k závěru, že v roce 2020 i v roce 2021 by byl měsíční příjem J. K. 198 719 Kč, v období od 1. 1. 2022 do 30. 5. 2022 by činil 215 895 Kč, v období od 1. 6. 2022 do 30. 8. 2022 by dosáhl 233 598 Kč a v období od 1. 9. 2022 do 31. 12. 2022 až 245 745 Kč. Při určení výše výživného nezletilých žalobců b) a c) vyšel soud prvního stupně z doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti, podle nichž při 2 vyživovacích povinnostech měl J. K. vyživovací povinnost v rozsahu 12 % z jeho příjmu pro dítě předškolního věku a v rozsahu 14 % z jeho příjmu pro dítě I.stupně základní školy. U žalobce b), který byl v době smrti svého otce předškolního věku anastoupil do 1. třídy v září 2021, což posoudil jako změnu poměrů, dospěl soud k závěru, že mu přísluší měsíční výživné za období od června do prosince 2020 ve výši 23 800 Kč, odledna do srpna 2021 ve výši 25 500 Kč, od září do prosince 2021 ve výši 29800 Kč, odledna do května 2022 ve výši 30 200 Kč, od června do srpna 2022 ve výši 32700 Kč a od září do prosince 2022 ve výši 34 700 Kč. Celkem tak měla být žalobci b) zapředmětné období na výživném poskytnuta částka 877 900 Kč. U žalobce c), který byl po celé předmětné období žákem I. stupně základní školy, soud prvního stupně dovodil, že mu náleží výživné zaobdobí červen až prosinec 2020 ve výši 27 800 Kč, od ledna do prosince 2021 ve výši 29800 Kč, od ledna do května 2022 ve výši 30 200 Kč, od června do srpna 2022 ve výši 32700 Kč a od září do prosince 2022 ve výši 34 700 Kč. Celkem takměla být žalobci c) zapředmětné období na výživném poskytnuta částka 940 100 Kč. Odtakto zjištěných částek soud prvního stupně odečetl v předmětném období vyplacený sirotčí důchod každému zžalobců b) a c) ve výši 323 095 Kč a dospěl k závěru, že žalovaná by měla doplatit žalobci b) 554 805 Kč a žalobci c) 617 005 Kč. Tím, že žalobce c) uplatnil částku 728 905 Kč ažalovaná mu dobrovolně vyplatila částku 699 933,50 Kč, která přesahuje soudem zjištěný doplatek, soud prvního stupně vůči němu žalobu v rozsahu zbývající požadované částky 28971,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Ohledně výživného žalobkyně a) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly prokázány žádné mimořádné okolnosti, kteréby odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu ve vyšším či nižším rozsahu, než který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů. Uzavřel, žečistý měsíční příjem domácnosti byl v roce 2020 ve výši 223 740 Kč (198 718 Kč zemřelý manžel + 25 022 Kč manželka), v roce 2021 ve výši 244 986 Kč (212 828 Kč + 32 158 Kč), od ledna 2022 dokvětna 2022 ve výši 253 320 Kč (215 895 Kč + 37 425 Kč), od června 2022 do srpna 2022 ve výši 271 023 Kč (233 598 Kč + 37 425 Kč), od září 2022 do prosince 2022 ve výši 283170 Kč (245 745 Kč + 37 425 Kč), dále zohlednil náklady na domácnost vnesporné výši 32 888 Kč a od poloviny zbylé částky odečetl vyplacený vdovský důchod. Dospěl tak k závěru, že manželce náleží náhrada nákladů na výživné za období červen ažprosinec 2020 ve výši 49 950 Kč měsíčně, v období leden až srpen 2021 ve výši 50 984 Kč měsíčně, vobdobí září až prosinec 2021 ve výši 48 834 Kč měsíčně, v období leden až květen 2022 vevýši 46 578 Kč měsíčně, za červen 2022 až srpen 2022 ve výši 52 227 Kč měsíčně aza září 2022 až prosinec 2022 ve výši 55 818 Kč měsíčně, tedy celkem za toto období jípříslušela náhrada ve výši 1 565 701 Kč. Žalobkyně a) se žalobou domáhala částky 1 424 003 Kč, žalovaná jí po podání žaloby dobrovolně poskytla částku 1 029 603 Kč, a soud prvního stupně tedy žalobkyni a) přiznal rozdíl těchto částek ve výši 394 697 Kč. Úrok zprodlení posoudil soud prvního stupně podle , , dále též jen „o. z.“, přičemž oprávněnost nároku dovodil ze skutečnosti, že žalobci uplatnili svůj nárok vůči žalované výzvou se splatností požadovaných částek do 11. 5. 2023, tedy se od 12. 5. 2023 žalovaná dostala do prodlení.

2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. -147, odvolací řízení ohledně napadeného výroku II zastavil pro zpětvzetí odvolání (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 918 862,50 Kč od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023 potvrdil a ve zbývající části, tj. ohledně částky 394 697 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 110 740,50 Kč od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023 změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II); rozhodl pak o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou (výrok IV), o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok V), a o tom, že žalované seneukládá povinnost k zaplacení soudního poplatku (výrok III). Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že je třeba vycházet z dosavadního průběhu plnění vyživovací povinnosti ještě za života zemřelého s tím, že ke zjištění schopností, možností a majetkových poměrů zemřelého J. K. soud prvního stupně využil k určení jeho průměrného výdělku , byť správně shledal pracovní smlouvu ze dne 30. 9. 2019 neplatnou. V řízení bylo prokázáno, že odměna za vykonanou práci pro společnost XY, s. r. o., byla zemřelému poskytována podle uvedené smlouvy, u této společnosti vykonával práci vefaktickém pracovním poměru, a přísluší mu tak stejné nároky jako zaměstnanci s platně uzavřenou pracovní smlouvou. Soud prvního stupně pak správně určil průměrnou mzdu zemřelého za období ledna až března 2020, které je bezprostředně předcházejícím čtvrtletím před škodní událostí, kdy zemřelý dosáhl průměrného měsíčního výdělku 198 718 Kč. Doprůměrného výdělku správně zahrnul i odměnu, kterou zemřelý obdržel za měsíc únor 2020, když v řízení bylo prokázáno, že takovéto odměny nebyly nahodilé, ale byly pravidelnými čtvrtletně se opakujícími plněními společnosti XY, s. r. o. Za správnou považuje odvolací soud i valorizaci tohoto výdělku soudem prvního stupně nazákladě nařízení vlády o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů, která splňuje předpoklady rozumně očekávatelného zvýšení příjmu zemřelého v souvislosti zejména s inflací, a umožňuje tak vytvoření mechanismu výpočtu náhrady výživného pro futuro. Odvolací soud pro stručnost odkázal na velmi podrobný popis úvah soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se plně ztotožnil. Na jejich základě pak odvolací soud považoval za správná zjištění příjmu zemřelého v jednotlivých obdobích a ztotožnil se i se způsobem, jakým určil soud prvního stupně výši výživného pro nezletilé žalobce b) a c). Uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně o rovnocenné životní úrovni žalobkyně a) a jejího zemřelého manžela, neboť v řízení nebyly tvrzeny ani prokazovány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly nerovnoměrnost jejich potřeb. Tomu pak nemůže nasvědčovat pouze skutečnost, že zemřelý měl podstatně vyšší příjem, než žalobkyně a), jak namítala žalovaná. Odvolací soud nesouhlasil pouze se způsobem, jakým soud prvního stupně určil rovnocenný podíl žalobkyně na společném příjmu manželů. Podle jeho závěru je třeba nejprve odspolečného příjmu obou manželů v jednotlivých rozhodných obdobích odečíst zjištěné průměrné náklady na domácnost a následně i výživné pro nezletilé žalobce b) a c), a to za oba rodiče. Teprve tehdy je zřejmá částka, která by zůstala k dispozici oběma manželům a k níž by měli rovnocenné právo. Od takto zjištěné poloviční hodnoty příslušející žalobkyni a) je třeba odečíst částky, které má k dispozici, tj. její příjem a vdovský důchod. Rozdíl pakpředstavuje částku, kterou je třeba žalobkyni a) dorovnat do rovnocenné životní a kulturní úrovně, o kterou přišla v důsledku škodní události. Za tím účelem určil odvolací soud nazákladě tabulky výživného Ministerstva spravedlnosti výživné pro žalobce b) a c), které by z příjmu žalobkyně a) odpovídalo pro jednotlivé měsíce předmětného období, a to za užití stejného procentního podílu, jaký využil soud prvního stupně při výpočtu výživného zemřelého otce pro oba nezletilé, tj. při 2 vyživovacích povinnostech jí svědčila vyživovací povinnost v rozsahu 12 % z jejího příjmu pro dítě předškolního věku a v rozsahu 14 % z jejího příjmu pro dítě I. stupně základní školy. U žalobce b), který byl v době smrti svého otce předškolního věku a nastoupil do 1. třídy v září 2021, což je třeba posoudit jako změnu poměrů, dospěl odvolací soud k závěru, že mu od matky příslušelo měsíční výživné vobdobí od června do prosince 2020 ve výši 3 000 Kč, od ledna do srpna 2021 ve výši 3 850 Kč, od září do prosince 2021 ve výši 4 500 Kč, od ledna do prosince 2022 ve výši 5 240 Kč. U žalobce c), který byl po celé předmětné období žákem I. stupně základní školy, odvolací soud dovodil, že mu náleželo měsíční výživné od matky v období červen až prosinec 2020 ve výši 3 500 Kč, od ledna do prosince 2021 ve výši 4 500 Kč, od ledna do prosince 2022 ve výši 5 240 Kč. Dále odvolací soud určil podíl žalobkyně a) na společném příjmu tak, že odečetl pro každý měsíc v jednotlivých změnových obdobích od předpokládaného společného příjmu (zemřelého + žalobkyně) náklady na domácnost zjištěné v průměrné výši 32 888 Kč a výživné na oba nezletilé od obou rodičů, tj. nejprve od otce pro žalobce b) a pro žalobce c) a následně od matky pro žalobce b) a pro žalobce c), a zjištěnou částku rozdělil na dva stejné díly, z nichž jeden přísluší žalobkyni a). Tímto postupem odvolací soud

- pro období od června do prosince 2020 od částky 223 740 Kč (198 718 Kč + 25 022 Kč) odečetl částku 90 988 Kč (32 888 Kč + 23 800 Kč + 27 800 + 3 000 Kč + 3 500 Kč), a získal tak výslednou částku 132 752 Kč, z níž polovina činí 66 376 Kč;

- pro období od ledna do srpna 2021 od částky 244 986 Kč (212 828 Kč + 32 158 Kč) odečetl částku 96 538 Kč (32 888 Kč + 25 500 Kč + 29 800 Kč + 3 850 Kč + 4 500 Kč), azískal tak výslednou částku 148 448 Kč, z níž polovina činí 74 224 Kč;

- pro období od září do prosince 2021 od částky 244 986 Kč (212 828 Kč + 32 158 Kč) odečetl částku 101 488 Kč (32 888 Kč + 29 800 Kč + 29 800 Kč + 4 500 Kč + 4 500 Kč), azískal tak výslednou částku 143 480 Kč, z níž polovina činí 71 740 Kč;

- pro období od ledna do května 2022 od částky 253 320 Kč (215 895 Kč + 37 425 Kč) odečetl částku 103 768 Kč (32 888 Kč + 30 200 Kč + 30 200 Kč + 5 240 Kč + 5 240 Kč), azískal tak výslednou částku 149 552 Kč, z níž polovina činí 74 776 Kč;

- pro období od června do srpna 2022 od částky 271 023 Kč (233 598 Kč + 37 425 Kč) odečetl částku 108 768 Kč (32 888 Kč + 32 700 Kč + 32 700 Kč + 5 240 Kč + 5 240 Kč), azískal tak výslednou částku 162 255 Kč, z níž polovina činí 81 127,50 Kč;

- pro období od června do srpna 2022 od částky 271 023 Kč (233 598 Kč + 37 425 Kč) odečetl částku 108 768 Kč (32 888 Kč + 32 700 Kč + 32 700 Kč + 5 240 Kč + 5 240 Kč), azískal tak výslednou částku 162 255 Kč, z níž polovina činí 81 127,50 Kč;

- pro období od září do prosince 2022 od částky 283 170 Kč (245 745 Kč + 37 425 Kč) odečetl částku 112 768 Kč (32 888 Kč + 34 700 Kč + 34 700 Kč + 5 240 Kč + 5 240 Kč), azískal tak výslednou částku 170 402 Kč, z níž polovina činí 85 201 Kč.

3. Následně od takto zjištěného podílu žalobkyně a) na společném příjmu odečetl částky, které měla v uvedených obdobích fakticky k dispozici, tj. plat a vdovský důchod, a zjistil tak, jakou částku by jí měla měsíčně v jednotlivých obdobích žalovaná do uvedeného podílu ještě doplatit. Takto odvolací soud

- pro období od června do prosince 2020 od částky 66 376 Kč odečetl částku 36 122 Kč (25 022 Kč + 11 100 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 30 254 Kč, což za 7 měsíců činí celkem 211 778 Kč;

- pro období od ledna do srpna 2021 od částky 74 224 Kč odečetl částku 43 859 Kč (32 158 Kč + 11 701 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 30 365 Kč, což za 8 měsíců činí celkem 242 920 Kč;

- pro období od září do prosince 2021 od částky 71 740 Kč odečetl částku 43 859 Kč (32 158 Kč + 11 701 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 27 881 Kč, což za 4 měsíce činí celkem 111 524 Kč;

- pro období od ledna do května 2022 od částky 74 776 Kč odečetl částku 49 882 Kč (37 425 Kč + 12 457 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 24 894 Kč, což za 5 měsíců činí celkem 124 470 Kč;

- pro období od června do srpna 2022 od částky 81 127,50 Kč odečetl částku 50 584 Kč (37 425 Kč + 13 159 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 30 543,50 Kč, což za 3 měsíce činí celkem 91 630,50 Kč;

- pro období od září do prosince 2022 od částky 85 201 Kč odečetl částku 51 066 Kč (37 425 Kč + 13 641 Kč) a dovodil, že v každém měsíci měla žalovaná zaplatit žalobkyni a) částku 34 135 Kč, což za 4 měsíce činí celkem 136 540 Kč.

4. Celkem tak odvolací soud tímto postupem dovodil, že žalovaná měla za předmětné období poskytnout žalobkyni a) na náhradu nákladů na její výživu 918 862,50 Kč (211 778 Kč + 242 920 Kč + 111 524 Kč + 124 470 Kč + 91 630,50 Kč + 136 540 Kč). Žalovaná však v průběhu řízení zaplatila za toto období žalobkyni a) 1 029 603 Kč, a je tak zřejmé, že požadavek žalobkyně a) na doplacení dalších 394 697 Kč s příslušenstvím, který byl předmětem odvolacího řízení, není důvodný, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že v tomto rozsahu a rovněž ohledně příslušenství za dobu od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023 z částky přesahující zjištěnou náhradu (tj. z částky 110740,50 Kč) žalobu žalobkyně a) zamítl. Ve zbývajícím přiznaném příslušenství, tj. úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 918 862,50 Kč za období od 12. 5. 2023 do 5. 12. 2023, odvolací soud tento výrok rozsudku jako věcně správný podle potvrdil.

5. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Má za to, žedovolání je primárně přípustné proto, že odvolací soud zodpověděl pro rozhodnutí podle §2966 o. z. podstatnou otázku (započítání nákladů na domácnost) v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. , sekundárně pak proto, že tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu detailně řešena. Právní otázkou je, zda bude zachována její stejná životní úroveň při posouzení nároku na důchod podle § 2966 o. z., pokud (jak uzavřel odvolací soud) od společného příjmu obou manželů v jednotlivých rozhodných obdobích budou nejprve odečteny zjištěné průměrné náklady nadomácnost a dále s nimi již nebude při výpočtu pracováno a zda při vyměření důchodu podle § 2966 o. z. uvažovat o odečtení nákladů na společnou domácnost a pokud ano, v jaké míře. Dále odvolací soud uzavřel, že „nesouhlasí pouze se způsobem, jakým nalézací soud určil rovnocenný podíl žalobkyně na společném příjmu manželů“, takovou odvolací námitku však žalovaná v odvolání nevznesla, a proto podle dovolatelky odvolací soud překročil hranice zákonného přezkumu podle Dovolatelka tedy formuluje otázku, zda může odvolací soud překročit odvolací námitky účastníka, tedy projednat věc v jiných mezích, a vyhovět odvolání účastníka pouze a jen z takového jiného důvodu. Navrhla, abyNejvyšší soud, pokud ve věci sám nerozhodne, zrušil výrok II a na něj navazující výroky III a IV rozsudku Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že není důvodné; závěr odvolacího soudu týkající se započtení nákladů na domácnost považuje za správný a logický a navrhla zamítnutí dovolání.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu a je přípustné podle , neboť otázka započítání nákladů nadomácnost při stanovení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalé osoby podle o. z. dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.

8. Nesprávné právní posouzení věci ( ) může spočívat v tom, žeodvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

9. Podle , , (dále jen „o. z.“), přiusmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterýmzemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým natěchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo.

10. Podle § 2967 odst. 1 o. z. při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně nadůchodu.

11. Podle § 697 odst. 1 o. z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

12. Jedním z majetkových nároků, které vznikají při usmrcení osoby blízké, je náhrada nákladů na výživu pozůstalým, jimž zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Nejde o jednorázovou náhradu, nýbrž o peněžitou dávku mající charakter peněžitého důchodu. Doba jejího poskytování není pevně určena a závisí na předpokládaném trvání vyživovací povinnosti či délce života osoby, která výživu zajišťovala. Smyslem a účelem tétonáhrady je odškodnění majetkové újmy, která vznikla osobám odkázaným na výživu tím, že ten, kdo jim ji poskytoval nebo k tomu byl povinen, zemřel následkem škodní události, s níž je spojena povinnost škůdce hradit škodu. V případě pozůstalého manžela se rozsah náhrady odvíjí buď od soudem dříve stanovené povinnosti k plnění výživného (byla-li určena, je tímto rozhodnutím soud rozhodující o nároku podle § 2966 odst. 1 o. z. vázán), a nestalo-li se tak, musí v tomto sporu určit rozsah vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku.

13. Na nyní posuzovaný případ tedy dopadá ustanovení § 697 o. z. a z něj plynoucí pravidla ke zjištění výše vyživovací povinnosti jednoho z manželů odpovídající požadavku nazajištění zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně. Podle obecných ustanovení o výživném (zejména § 913 o. z.) jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností a možností povinného je třeba zkoumat, zda se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti a zda jím dosahovaný příjem odpovídá (v případě zemřelého odpovídal) příjmu, kterého by mohl dosahovat zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, vzdělání a kvalifikaci a také vzhledem k situaci natrhu práce v místě jeho pracoviště nebo bydliště. Je třeba zkoumat i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupoval nepřiměřená majetková rizika. Zohledňuje se také okolnost, že povinný o oprávněného osobně pečuje (pečoval) a v jaké k míře, a to i s přihlédnutím k případné péči o rodinnou domácnost.

14. Odvolací soud se k těmto pravidlům přihlásil a odmítl použít tzv. dílovou teorii, založenou pouze na tom, že se sčítají příjmy pozůstalého s výdělkem zemřelého, součet sevydělí dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší vdovského (vdoveckého) důchodu pozůstalého spolu s jeho příjmem je bez dalšího považován za částku odpovídající výživnému. Tato teorie totiž nerespektovala základní zásady pro stanovení výše výživného zaúčelem určení výše náhrady pro pozůstalou osobu podle , , účinného do 31. 12. 2013, byla odmítnuta již tehdejší judikaturou (srov. zejména právní názor vyjádřený ve zhodnocení rozhodování soudů o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, schváleném občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 27. 1. 1975, sp. zn. , uveřejněném veSbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/1976, str. 56, a rozsudek téhož soudu zedne 25. 4. 1972 sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod č. 14/1973, a z pozdější doby rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. ) a není použitelná ani nyní, neboť , , účinný od 1. 1. 2014, nesměřuje ke zvýšení exaktnosti výpočtu, nýbrž rozšiřuje prostor pro úvahu soudu. Odvolací soud vyložil, že pro stanovení částky, která náleží pozůstalé manželce, je třeba zohlednit kromě příjmů obou manželů též jejich výdaje, protodůvodně zjišťoval rozsah vyživovací povinnosti každého z nich vůči jejich nezletilým dětem (ta též nebyla stanovena soudním rozhodnutím), a tu odečetl od disponibilního měsíčního příjmu obou manželů. Kromě toho však jako další předběžnou otázku posuzoval náklady na společnou domácnost žalobkyně a) a jejího usmrceného manžela, a i tomu odpovídající částku odečetl.

15. Způsob výpočtu použitý odvolacím soudem se sice na první pohled jeví jako souladný s citovanou judikaturou dovolacího soudu, ta ovšem vyžaduje zvážit hledisko zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, což se v dané věci nestalo. Mechanické rozdělení součtu příjmů zemřelého a pozůstalého manžela na určité díly je pro své nepatřičné zjednodušení právě onou nevhodnou dílovou metodou, v daném případě navíc zkreslenou nesprávným odečtením nákladů na vedení společné domácnosti od příjmů obou manželů. I tyto výdaje z větší části charakterizují hmotnou životní úroveň a čím jsou vyšší, lze předpokládat jejich využití ke kvalitnějšímu uspokojování potřeb obou manželů a vybavení domácnosti či obecněji k vyšší životní úrovni. Čím vyšší je ovšem tato částka, tím nižší je po jejím odečtu částka, k níž se má podle odvolacího soudu upínat srovnání majetkového stavu pozůstalého, a tudíž je paradoxně nižší ivýsledná náhrada, přestože má sloužit k zachování dříve nastavené životní úrovně. Jestliže je ovšem vysokými náklady na domácnost (kromě jiného) zvyšována hmotná úroveň manželů, pak pozůstalý s nižším příjmem musí vynakládat vyšší částku, aby tuto úroveň udržel. Výsledek úvahy odvolacího soudu je tedy přesně opačný, než plyne z požadavku § 697 o. z. Z tohoto pohledu je tedy dovolatelkou kritizované (paušální) odečtení nákladů naspolečnou domácnost věcně nesprávné.

16. Kromě toho v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje zjištění, jaká byla hmotná akulturní úroveň manželů k okamžiku smrti manžela, tedy nebylo objasněno základní východisko, k němuž se má upínat výše náhrady (výživného), sloužící k tomu, aby pozůstalá manželka i nadále dosahovala srovnatelné životní úrovně. Hmotnou a kulturní úrovní sepřitom nemíní jen obvyklé vybavení rodinné domácnosti (viz § 698 o. z. týkající se jen movitých věcí), nýbrž i faktické a manželi užívané vybavení, dále též způsob a forma zajištění bydlení, dopravy do zaměstnání či jiných míst, způsob trávení volného času aodpočinku či jiných aktivit a podobně.

17. Z uvedeného je zřejmé, že ke zjištění výše nákladů na manželi dosahovanou audržovanou úroveň hmotných a kulturních statků nelze dospět pouhým vyčíslením nákladů na vedení společné domácnosti (natož pak jejich odečtením z celkového penza rodinných prostředků), nýbrž je třeba vyjít ze zjištění o rozsahu a kvalitě těchto záležitostí (a vyjádřit jejich nákladnost), na jejichž zajištění se finančně podílel zemřelý manžel; pokud tak činil v míře vyšší, než pozůstalý manžel, tomu náleží částka na dorovnání původního stavu. Pozůstalé manželce se totiž má dostat výživného ve stejné výši, na jaké by měla nárok odsvého manžela, pokud by vyživovací povinnost dobrovolně neplnil, jestliže by nezemřel.

17. Protože je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný, Nejvyšší soud jej v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil ( ), aniž nařizoval jednání ( věta první ), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

18. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud zváží všechny podstatné okolnosti pro závěr, jaká byla k okamžiku smrti manžela žalobkyně a) kulturní a hmotná úroveň života obou manželů a jaká částka z hlediska o. z. odpovídá tomu, aby po ztrátě příjmu manžela byla hmotná situace žalobkyně reparována. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, aleznovu i o nákladech původního řízení ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu