Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)D6E6253A885F5DF2C1258E9C0052BB03.html
HTML · 54.34 KB
No categories available
25 Cdo 2578/2025
25 Cdo 2578/2025-209
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném zpředsedkyně senátu JUDr. Hany Tiché asoudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. A., zastoupený JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5, proti žalovanému: statutární město Hradec Králové, IČO 00268810, sesídlem magistrátu Československé armády 408/51, 500 03 Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 211/2022 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 330/2024 -154, takto:
Odůvodnění:
1. Okresní soud v
Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 8. 2024, č. j. 14 C 211/2022 -131, zamítl žalobu na zaplacení 2
930
825,45 Kč a
rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobce dne 23. 6. 2019 utrpěl vážná zranění způsobená (pravděpodobně) úderem větve spadlé z
dubu, který rostl celým objemem na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Do dubové větve byl nejméně od 1. 5. 2019 zaklesnut vrchol sousedního topolu osiky, který rostl na pozemku ve spoluvlastnictví pana F
. a
paní G. Větev dubu, o níž byl vrchol topolu osiky (po jeho pádu) opřen, se nejprve nalomila, poté se zlomila, nějaký čas setrvala v
koruně dubu a
poté, dne 23. 6. 2019, spadla na zem. Podle odborných závěrů se dub jevil v
dobrém zdravotním stavu a
byl přiměřeně vitální, stabilní, bez
vážnějšího narušení statických poměrů, provozně bezpečný. Dubová větev se pod vlastní vahou samovolně uvolnila, ale není vyloučeno, že příčinou uvolnění a pádu byl pohyb osob v
bezprostřední blízkosti spojený s
lidskou činností. Na místě se v
rozhodné době pohyboval žalobce a jeho dva synové. Soud neměl za dostatečně zjištěný skutkový stav ohledně doby a
průběhu událostí vedoucích ke zranění žalobce. Záchranná služba přijala dne 23. 6. 2019 výzvu k
výjezdu v 19:04. Žalobce i jeho syn uvedli, že k pádu osiky došlo mezi 15. a 16.
hodinou. Pokud měl být žalobce zraněn kolem 17. hodiny, není objasněno, co se dělo v
časovém úseku až do přivolání záchranné služby o
dvě hodiny později. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 4, § 2900, § 2904, § 2910, § 2918 a
§ 2937 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , dále jen „o. z.“, a
§ 19 zákona č. 289/1995 Sb. , o
lesích a o
změně a
doplnění některých zákonů (lesní zákon). Uzavřel, že žalovaný péči o
lesní porost nezanedbával, přičemž postupoval natolik pečlivě a
obezřetně, jak po něm šlo rozumně požadovat. Neměl za prokázanou ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a
poškozením žalobcova zdraví. Skutkový děj v
době od 16 do 19 hodin neměl soud za
dostatečně zjištěný, přičemž žalobce k
upřesnění časového sledu neuvedl žádné tvrzení a
nenavrhl další důkazy, proto soud nemohl učinit jednoznačný závěr o
průběhu událostí předcházejících jeho zranění. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že žalobce i
jeho synové jednali nezodpovědně. Nebylo prokázáno, že měli souhlas ke svépomocnému zpracování spadlých větví. Po pádu osiky se pohybovali v
nebezpečném prostoru, aniž by věnovali dostatečnou pozornost riziku pádu dalších větví či stromů. Přiměřeným řešením bylo přivolat hasiče a
odstranění dřeva ponechat odborníkům. Za daných okolností nebylo rozumné do
prostoru vstupovat, navíc bez ochranných pomůcek. Žalobce proto ke vzniku škody přispěl rozhodující měrou tím, že své jednání nepřizpůsobil vzniklé nebezpečné situaci.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 330/2024 -154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na § 2900, § 2903, § 2910 a§ 2937 o. z. Z pohledu existence věcné pasivní legitimace žalovaného sezaměřil na příčinu pádu vrcholové části topolu osika na cestu anásledného pádu dubové větve. Dub se jevil v dobrém zdravotním stavu, jednalo se o strom stabilní, bez vážnějšího narušení statických poměrů, provozně bezpečný. Nebýt toho, že byl nejméně od 1. 5. 2019 do jeho koruny zaklesnut vrchol sousedního topolu osiky, byla by větev dubu naprosto vpořádku, bez poškození a bez zvýšeného rizika jejího statického selhání zlomem. K mechanickému poškození dubové větve, k jejímu nalomení a k částečnému zlomu, vylomení, odtržení z pahýlu a pádu na zem nedošlo v jednom jediném okamžiku. V první fázi došlo k podélnému nalomení dubové větve voblasti budoucího zlomu, přičemž vznik této praskliny souvisel se zaklesnutím zlomeného vrcholu sousedního topolu osiky do dubové větve. Druhá fáze představovala nalomení nebo úplný zlom větve a její další setrvání v koruně dubu. K tomu došlo dne 23. 6. 2019 v odpoledních až podvečerních hodinách vokamžiku pádu zlomeného vrcholu topolu osiky na zem. Třetí fáze spočívala vuvolnění odlomené části dubové větve z koruny a jejím pádu na zem. Odvolací soud uzavřel, že nebýt statického selhání topolu osika ajeho zaklínění do koruny dubu, nedošlo by knalomení dubové větve ajejímu pádu na zem. Proto nelze mezi případným protiprávním jednáním žalovaného avzniklou škodou nalézt příčinnou souvislost. Prevenční povinnost porušili spoluvlastníci topolu osika.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje vodklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přiřešení dvou otázek. 1) „Zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení příčinné souvislosti, jestliže vyloučil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou pádem větve z jeho stromu s odůvodněním, že primární příčinou poškození této větve byla událost na sousedním pozemku (pád jiné větve), anezabýval se tak tím, zda zanedbání prevenční povinnosti žalovaného (neodstranění dlouhodobě zaklesnuté větve) nebylo další, souběžnou apro vznik škody podstatnou příčinou?“ Aniž by uvedl, s jakou ustálenou rozhodovací praxí je napadené rozhodnutí v rozporu, dovolatel namítá, že soud příčinnou souvislost posoudil zjednodušujícím amechanickým způsobem stím, že příčin vzniku škody může být více, a pokud je každá z nich pro vznik škody podstatná, jsou všechny z právního hlediska relevantními. Kromě pádu vrcholové části topolu ze sousedního pozemku, který vytvořil potenciální nebezpečí zaklesnutím do koruny dubu, bylo příčinou i protiprávní opomenutí žalovaného, který po dobu téměř dvou měsíců tento zjevný anebezpečný stav neodstranil, ačkoliv tak učinit mohl aměl. Opomenutí žalovaného bezprostředně zapříčinilo, že dubová větev podlehla postupné degradaci, anakonec se zřítila. 2) „Zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozsahu prevenční povinnosti vlastníka lesního pozemku (podle § 2900 a§ 2937 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil odustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3154/2011 ), když na případ dlouhodobě existujícího azjevného nebezpečí (zaklesnutá větev vkoruně stromu uveřejné cesty) aplikoval judikaturu týkající se škod způsobených náhlými anepředvídatelnými přírodními jevy (usnesení sp. zn. 25 Cdo 18/2018 )?“ Žalovaný podle dovolatele odpovídá jak za porušení obecné prevenční povinnosti (§ 2900 , § 2910 o. z.), tak ztitulu odpovědnosti za škodu způsobenou věcí samou od sebe (§ 2937 o. z.). Usnesení sp. zn. 25 Cdo 18/2018 na projednávaný případ nedopadá, protože se nejednalo o náhlou a nepředvídatelnou událost, ale šlo o dlouhodobý, zjevný a zhoršující se stav. Proto se uplatní rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3154/2011 , v němž Nejvyšší soud dovodil odpovědnost správce lesa za smrt cyklistky usmrcené pádem stromu, který byl viditelně napaden dřevokaznou houbou. Zdůraznil, že na profesionálního správce lesa v místech se zvýšeným pohybem osob (cyklostezka) jsou kladeny vyšší nároky na kontrolu a odstraňování předvídatelných rizik. Zaklesnutá koruna topolu v dubu u cesty je rizikem srovnatelné povahy a zřejmosti jakoviditelně nemocný strom. Pasivní legitimaci žalovaného potvrdil i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1034/2023 týkající se dohledu nad věcí podle § 2937 o. z. Nesprávně pak soud posoudil ispoluzavinění poškozeného. Žalovaný svým zanedbáním péče omajetek vytvořil nebezpečnou situaci, zatímco žalobce na ni pouze reagoval. Soudy proto měly posoudit podíl obou stran na vzniku škody anárok případně snížit, nikoli jej zcela zamítnout. Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů avrácení věci soudu prvního stupně kdalšímu řízení.
4. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že ve vztahu k řešení otázky příčinné souvislosti dovolatel nevymezil přípustnost aže na řešení otázky prevenční povinnosti vlastníka lesního pozemku napadený rozsudek nezávisí. Navrhl odmítnutí dovolání pronepřípustnost.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 10. 2025, č. j. 25 Cdo 2578/2025 -166, dovolání žalobce odmítl pro vady, neboť shledal, že vdovolání nevymezil, od které rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil při řešení otázky příčinné souvislosti. Druhou otázkou se pro nadbytečnost nezabýval.
6. Ústavní soud následně nálezem ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 162/26 , usnesení Nejvyššího soudu zrušil s odůvodněním, že jím Nejvyšší soud porušil žalobcovo právo napřístup ksoudu. Shledal, že jeho dovolání vadou netrpělo aže ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud měl odchýlit, označil dostatečně, byť bez odkazu na konkrétní spisové značky, a to slovním popisem.
7. Nejvyšší soud znovu posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř. “) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) dospěl kzávěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. o. s. ř. aje přípustné podle §237 o. s. ř. o. s. ř. pro posouzení otázky, zda žalovaný porušil prevenční povinnost azda byla mezi případným porušením právní povinnosti avznikem újmy dána příčinná souvislost, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
8. Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda soudy správně posoudily otázku, zdažalovaný porušil či neporušil prevenční povinnost.
9. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo knedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
10. Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
11. Nejvyšší soud se již dříve (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3108/2019 , či ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020 ) vyslovil kvýkladu prevenční povinnosti vobčanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014. Zdůraznil, že § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod. Navazuje naustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad zhlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Vyjma toho, že § 2900 o. z. nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze vpřípadech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, aže chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž vtom, že se nadále již nepočítá sdosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob [obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 –3081. Praha: Leges, 2018, s. 86–88, či Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1512]. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, abydo zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem kekonkrétním poměrům a souvislostem.
12. Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím), pak, jak též bylo konstatováno ve shora odkazovaných rozhodnutích, stanoví § 2901 o. z. Za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl vzásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí amůže zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických azvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdovytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba kzákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu apostihuje pouze případy, vnichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost vtomto směru absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. (obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 –3081. Praha: Leges, 2018, s. 91–93).
13. Prevenční povinnost není povinností absolutní. Vztaženo kokolnostem dané věci, nevyžaduje zajištění, aby strom nebo větev za žádných okolností nespadly. Vyžaduje všaktakový stupeň obezřetnosti, který lze vzhledem ke konkrétnímu stavu stromu, jeho umístění, předvídatelnému pohybu osob a majetku v jeho dosahu a dostupným informacím rozumně požadovat. Opomenutí tak může spočívat v neprovedení přiměřené kontroly stromu v místě, kde jeho pád může ohrozit osoby pohybující se po frekventované trase, v nepřijetí opatření k odstranění nebo alespoň omezení rizika pádu stromu, popřípadě v neupozornění narizika pohybu nebo průjezdu ohroženou lokalitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2819/2011 ), v nereagování na zjistitelné symptomy závadného stavu, zejména napatrné známky snížené pevnosti kmene nebo na usychání větví (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1435/2013 ; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012 ), vneprovedení konkrétního pěstebního opatření doporučeného při inventarizaci či odborném posouzení stromu, bylo-li zjištěno, že jeho realizace mohla podstatně snížit pravděpodobnost pádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1034/2023 ). Naopak samotný pád stromu či větve porušení povinnosti nedokládá, byl-li strom vdobrém stavu, nebezpečí pádunebylo předvídatelné aškodní následek vyvolala mimořádná povětrnostní situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4132/2016 a usnesení sp. zn. 25 Cdo 18/2018 ).
14. V posuzovaném případě spočívá pochybení obou soudů již vtom, že případ posuzovaly podle § 2900 o. z. namísto § 2901 o. z. Dovolatel totiž žalovanému nevytýkal pochybení přikonání, ale protiprávní jednání spatřoval vopomenutí žalovaného. Zejména soud prvního stupně pochybil, pokud považoval otázku, zda žalovaný zanedbal či nezanedbal náležitý dohled za otázku skutkovou (bod 22 jeho rozhodnutí). Posuzují-li soudy, zda došlo kporušení prevenční povinnosti, musí na základě kritérií uvedených v § 2900 o. z. a § 2901 o. z. vyložit, jak se měl tvrzený škůdce vdaném případě zachovat. Jedná se tedy o úvahu právní. Na základě porovnání této úvahy se zjištěným skutkovým stavem následně mohou dojít kzávěru, zda škůdce jednal či nejednal protiprávně. Dospějí-li kzávěru ojeho pochybení, musí konkrétně uvést, jak se měl v dané situaci zachovat a proč mu lze konání či opomenutí vytknout. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neporušil prevenční povinnost, avšak neuvedl, jak se měl za dané situace zachovat, a nevypořádal se snámitkou dovolatele, že žalovaný měl povinnost topol osiku odstranit či provést jiná opatření, např. informovat vlastníky pozemku, na kterém topol osika rostl, příp. označit místo páskou apod. Z hlediska tohoto posouzení je podstatné, že topol osika byl do dubu rostoucího na pozemku žalovaného zaklesnut téměřdva měsíce aže svědek H., který u žalovaného pracoval jako lesník, vypověděl, že by nastalou situaci řešil auvědomil by vlastníka pozemku, pokud by ji zjistil. Lze shrnout, že soudy obou stupňů posoudily otázku protiprávnosti jednání žalovaného nesprávně. Proúplnost lze doplnit, že ani případná odpovědnost vlastníků topolu osiky nevylučuje souběžnou odpovědnost žalovaného (§ 2915 o. z.).
15. Ohledně otázky, zda soudy správně posoudily otázku příčinné souvislosti, je třeba odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je otázka existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním či opomenutím avznikem škody zásadně otázkou skutkovou, neboť soud na podkladě provedených důkazů zjišťuje, zda jsou tyto skutečnosti ve vztahu příčiny anásledku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko vurčení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda ajaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Příčinou škody nemusí být okolnost jediná; na vzniku škodného následku se může podílet více příčin, přičemž právně významná je každá znich, bez níž by ke škodě nedošlo akterá se na jejím vzniku podstatně spolupodílela. Je-li dáno více následně působících příčin, příčinná souvislost se přerušuje jentehdy, působí-li nová okolnost jako výlučná asamostatná příčina škody, která vyvolala následek nezávisle na původní škodní události; zůstala-li však původní škodní událost okolností, bez níž by škoda nenastala, příčinná souvislost přerušena není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5453/2015 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007 ).
16. Soudy dovodily, že bezprostřední příčinou pádu větve nebyl stav dubu, který byl zdravotně vpořádku, stabilní aprovozně bezpečný. Klíčovou příčinou podle nich bylo statické selhání sousedního topolu osiky, jehož zlomený vrchol byl nejméně od května 2019 zaklesnut do koruny dubu apostupně způsobil podélné nalomení dubové větve. Když pak 23. 6. 2019 vrchol topolu definitivně spadl na zem, došlo k dalšímu poškození a uvolnění již nalomené dubové větve. Odvolací soud výslovně uzavřel, že nebýt pádu azaklínění vrcholu topolu osiky, dubová větev by se nezlomila anespadla, takže příčinnou souvislost se stavem dubu ani jednáním jeho vlastníka neshledal.
17. Takto provedené posouzení příčinné souvislosti však není úplné. Lze souhlasit súvahou, že větev dubu by se neulomila, pokud by nedošlo ke statickému selhání topolu osiky. Protože však soudy nedostatečně posoudily otázku tvrzeného protiprávního jednání (vpodobě opomenutí) žalovaného, nesprávně posoudily iotázku příčinné souvislosti. Tu totiž měly zjišťovat právě mezi tímto opomenutím avznikem újmy na straně dovolatele. Jestliže by například soudy uzavřely, že žalovaný měl povinnost topol osiku po zaklesnutí dodubu odstranit, bylo by nepochybně jeho opomenutí příčinou (jednou zpříčin) vzniku újmy. Pokud by žalovaný topol osiku odstranil, větev dubu by se neulomila a nezasáhla bydovolatele (touto úvahou však dovolací soud nepředjímá posouzení otázky, zda žalovaný opravdu takovou povinnost měl).
18. Konečně dovolatel soudům vytýká nesprávné právní posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, jíž se zabýval soud prvního stupně. Byť dovolatel vtéto části dovolání nevymezil přípustnost, dovolací soud na základě § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. přihlédl kvadě řízení spočívající v tom, že v této části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně ke spoluúčasti poškozeného uvedl, že si dovolatel počínal nezodpovědně, neměl souhlas ke zpracování spadlých větví svépomocí, pohyboval se v nebezpečném prostoru anevěnoval náležitou pozornost možnosti hrozícího nebezpečí pádu dalších větví či stromů. Následně uzavřel: „Žalobce tedy přispěl ke vzniku škody rozhodující měrou tím, že nepřizpůsobil své chování na místě vzniklé nebezpečné situaci.“ S takovým závěrem lze obecně souhlasit, nicméně z rozhodnutí není patrný rozsah, v jakém soud prvního stupně spoluúčast poškozeného na vzniklé újmě shledal. Nelze tedy posoudit, zda soud prvního stupně dospěl kzávěru ovýlučném podílu žalobce na vzniklé újmě činikoliv, neboť ze slov „rozhodující měrou“ ani vyjmenovaných pochybení dovolatele nelze učinit žádný závěr o odpovědnosti žalovaného. Další vady dovolací soud vposuzovaném řízení neshledal.
19. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že oba soudy sice citovaly ve svých rozhodnutích celou řadu ustanovení, avšak zjejich rozhodnutí není zcela patrné, jak tato ustanovení aplikovaly, což činí jejich rozhodnutí obtížně srozumitelná. Zabývaly se sice především prevenční povinností žalovaného, avšak odkázaly i na § 2937 o. z., jehož aplikace se dovolával i dovolatel, avšak z jejich rozhodnutí není zřejmé, jak toto ustanovení vyložily.Zda dovodily, že věc způsobila škodu sama od sebe, či nikoli, a zda se zabývaly tím,že zákon za primárně povinného označuje toho, kdo nad věcí měl mít dohled. Navíc (obdobně jako v případě prevenční povinnosti) zjejich rozhodnutí nelze seznat, zda měly za to, že se žalovaný své odpovědnosti zprostil. Chybí totiž úvahy o tom, v čem měl spočívat náležitý dohled azda žalovaný tomuto požadavku dostál, a to včetně vyřešení otázky, kdostran prokázání těchto skutečností nese důkazní břemeno.
20. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. také tento rozsudek avěc vrátil soudu prvního stupně kdalšímu řízení.
21. Soudy se v dalším řízení budou zabývat aplikací § 2901 ve spojení s § 2910 o. z. a § 2937 o. z. Zaměří se na vyřešení otázky, jak měl žalovaný jednat azda tak jednal. Dospějí-li kzávěru oexistenci protiprávního opomenutí na straně žalovaného (§ 2901 o. z.) nebo že byly splněny aplikační předpoklady § 2937 o. z. a neprokáže-li žalovaný, že nezanedbal náležitý dohled, přistoupí kposouzení otázky existence příčinné souvislosti abude se zabývat tím, zda lze na straně žalobce shledat spoluúčast (§ 2918 o. z.) a v jakém rozsahu.
22. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s§ 226 o. s. ř. o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2026
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně
senátu