Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
8D0E840CAB471CEFC1258E9C0052BB2C.html
HTML · 58.79 KB
No categories available
25 Cdo 2430/2025
25 Cdo 2430/2025-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka asoudkyňJUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. M., zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: Ing. Andrej Babiš, zastoupený Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem sesídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 81/2024 -114, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 27 Co 34/2025 -159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 5 C 81/2024-114,zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo konstatováno, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jejího práva tím, že dne 29. 11. 2023 v rámci rozpravy konané na 82. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na adresu pana Ing.ZbyňkaStanjury – manžela žalobkyně, který byl v té době úřadujícím ministrem financí České republiky, uvedl: „Pan ministr financí lže jak premiér Fiala. To už je jednotka lhaní. Vy jste nám tady mohl vyprávět jako elektrotechnik o tom, jak se tuneluje rozpočet přes Vaši manželku. To jste tady mohl vyprávět. Ale ne ty bludy…“ (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému, aby na první schůzi Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky, která se bude konat bezprostředně poprávní moci tohoto rozsudku, přednesl omluvu adresovanou žalobkyni v následujícím znění: „Dne 29. 11. 2023 jsem v rámci rozpravy Poslanecké sněmovny Parlamentu Českérepubliky na adresu ministra financí ČR pana Ing. Zbyňka Stanjury uvedl: ‚A vy jste nám tady mohl vyprávět jako elektrotechnik o tom, jak se tuneluje rozpočet Opavy přes Vaši manželku‘. Není mi známo nic o tom, že by manželka ministra financí pana Ing. Zbyňka Stanjury, paní H. M., tunelovala jakýkoli rozpočet, či se dopouštěla jakéhokoliv jiného nezákonného nebo nemorálního jednání. Mé tvrzení o tom, že se přes ni tuneluje rozpočet města Opavy bylo nepravdivé a za to se paní H. M., omlouvám.“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud vyšel z nesporných tvrzení, že dne 29. 11. 2023 žalovaný v rámci rozpravy na 82. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky mimo jiné uvedl shora citovaný výrok a že téhož dne se žalovaný za svůj výrok omluvil těmito slovy: „Já jsem citoval samozřejmě média za jeho působení vOpavě. A pokud samozřejmě se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal kšefty vOpavě přes firmu, kde byla jeho manželka, tak se omlouvám.“ Dne 18. 1. 2024 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, kterou žalobkyně požadovala omluvu přednesenou na jednání Poslanecké sněmovny. Na tuto výzvu žalovaný dne 29. 1. 2024 písemně reagoval mimo jiné tak, že výroky byly činěny na půdě Poslanecké sněmovny v rámci politického střetu, tj. vůči manželovi žalobkyně vystupoval jako vůči politickému konkurentovi, přičemž použil expresivní výraz, nikoli však vjakémkoliv smyslu nezákonných aktivit a že se za své jednání následně na plénu Poslanecké sněmovny omluvil. Vžádném případě výroky nesměřovaly vůči osobě žalobkyně. Žalovaný přiznal, že není obratný řečník, že se někdy vrámci zápalu politického střetu se svými konkurenty ukvapí a slova vyzní jinak, než jak jsou myšlena. Vdanou chvíli se neobratně vyjádřil a vyřkl slovo „manželka“, kterébylo použito v uvedených novinových článcích. Osobně mu není nic známo, že by tunelovala jakýkoliv rozpočet, či se dopouštěla jakéhokoliv jiného nezákonného nebo nemorálního jednání. Sámosobně i jeho rodina jsou předmětem různých slovních útoků achápe, že se to může člověka dotknout. Proto prosí, aby žalobkyně přijala jeho srdečnou omluvu, za to, že ji zmínil ve svém výroku, ve vztahu k žalobkyni ho to skutečně mrzí. Přílohou tohoto dopisu byl odkaz na webové stránky, ze kterých žalovaný čerpal své informace o situaci vOpavě. Žalovaný pakpředložil několik článků z roku 2010 a 2011 (zrůzných internetových zdrojů), jejichž obsah soud prvního stupně stručně popsal. Na tomto základě soud uzavřel, že objektem slovního útoku žalovaného byl manžel žalobkyně apostiženou osobou společnost ESKON, takže žalobkyně není aktivně legitimovanou osobou k podání návrhu na ochranu osobnosti, nicméně je „sekundární“ obětí útoku žalovaného namanžela žalobkyně jako nejbližší rodinnýpříslušník. Soud prvního stupně dále provedl podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14 a jím vymezených kritérií test proporcionality při kolizi práva nasvobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. V tomto směru shrnul, že se žalovaný dopustil skutkových tvrzení (obvinil manžela žalobkyně, že tzv. tuneluje), že u toho žalovaný vycházel z dvacet let starých informací z tisku, aniž by pravdivost těchto informací ověřil, aže žalobkyně i její manžel jsou bezúhonnými osobami, takže výroky žalovaného se nezakládají na pravdivém základu a je nutno je považovat za protiprávní. Výrok byl politický a zmínka o žalobkyni byla důsledkem emocionální atmosféry ve sněmovně ařečnické neobratnosti žalovaného, proto šlo o exces a nežádoucí průvodní jev politického soupeření. Výrok byl expresivní, nikoli vulgární, a týkal se manžela žalobkyně, který jeveřejně činnou osobou, proto žalobkyně jako nejbližší rodinný příslušník asoukromá podnikatelka rovněž poutá veřejnou pozornost a je povinna této pozornosti čelit. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že manžel žalobkyně se na místě domáhal omluvy a že žalovaný se během několika minut v parlamentu za výroky o žalobkyni omluvil. Dáledovodil, že žalovaný je politikem a známou „prostořekou“ osobou a že výrok bylpronesen na půdě parlamentu, ve kterém svoboda projevu požívá nejvyšší ochrany. Protodospěl k závěru, že žalovaný se sice dopustil protiprávního jednání, nicméně by za něj měl nést jen politickou odpovědnost (např. ztrátu důvěry voličů). S ohledem na uvedené okolnosti nepovažoval soud za vhodné a nezbytné, aby zasahoval svým rozhodnutím doparlamentní diskuse. Současně soud uvedl, že přes určitou časovou souvislost a nenávistné reakce na sociálních sítích nelze jednoznačně tvrdit, že by mezi výroky žalovaného apopsanými projevy v pracovním a soukromém životě žalobkyně byla příčinná souvislost. Závěrem soud prvního stupně zhodnotil, že žalovaný se žalobkyni omluvil již dvakrát, přičemž formu a obsah omluvy lze považovat za dostatečnou. Další omluva by nežádoucím způsobem znovu vzbudila zájem veřejnosti o osobu manžela žalobkyně, žalobkyni a dvacet let starou kauzu v Opavě.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 27 Co 34/2025 -159, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaný zasáhl do práv žalobkyně způsobem uvedeným ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalovanému, aby se žalobkyni výše uvedeným způsobem omluvil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce uvedl, že sporným výrokem žalovaný z účasti na tunelování obvinil nejen manžela žalobkyně, ale přímo (zejména) žalobkyni. Neztotožnil se tak se závěrem, že by žalobkyně nebyla ve sporu aktivněvěcně legitimována. Žalobkyně není politikem, není poslankyní, a žalovaného v diskusi k takovému vyjádření nijak neprovokovala, na místě ani nebyla. V tomto smyslu tedy nemohlo jít o politickou diskusi, jak žalovaný tvrdí, byť žalovaný slovně útočil na půdě parlamentu. Osobní útoky politiků na ostatní občany, byť na půdě parlamentu, nejsou politickou diskusí. Závěr soudu prvního stupně o ochraně svobodné politické diskuse proto neshledal opodstatněným. Bezprostřední omluvu odvolací soud nepovažoval za reálnou omluvu. Žalovaný nijak nekonstatoval nepravdivý základ svého předchozího výroku naadresu žalobkyně (důvod omluvy), ani se neobracel na žalobkyni, o níž předtím konkrétně hovořil. Ve skutečnosti šlo o zdánlivou a podmíněnou omluvu. Zdůraznil podmiňovací úvod poskytnuté omluvy, tedy slova „pokud není pravda, že tam dělal kšefty,“ což stále navozuje i možnou pravdivost předchozí verze řečníka (žalovaného), že manžel žalobkyně podle žalovaného „kšefty“ dělal (ve smyslu „kšeftů“ protiprávních, takže „tuneloval“). Pouze podmíněnou je i další část věty „pokud se ho to dotklo,“ což navozuje totéž s tím, že poškozený je opět jen manžel žalobkyně, navíc jen proto, že je „příliš citlivý“ k tomu, co žalovaný řekl. Takové vyjádření omluvy ovšem nenavozuje závěr o skutečné omluvě, tedyzřetelné sebereflexi řečníka, který sám a zejména před ostatními uznává a lituje, že dříve řekl něco nesprávného, o čem ve skutečnosti neví, zda je pravda, nebo o čem ví, že není pravda. Ve vztahu k žalobkyni navíc přímo nezaznělo od žalovaného nic, jako by jižnebyla předmětem předchozího výroku, což je také podstatné z hlediska případné přiměřenosti takové omluvy. Skutečná omluva byla žalobkyni poskytnuta, byť v poněkud odlišném znění, až později na základě předžalobní výzvy, ale jen soukromým dopisem v listinné podobě, nikoli též veřejně, na půdě parlamentu, jak požadovala. Pokud jde o pojem „tunelování“, má tento pojem v běžném jazyce význam protiprávního, nezákonného jednání, dokonce s trestněprávními důsledky, a je spojený s rozsáhlým podvodným odčerpáním finančních prostředků či jiného majetku z jedné entity do druhé, např. prostřednictvím nevýhodných či předstíraných obchodů. V běžném hovoru má velmi negativní konotace, takže takové obvinění je objektivně způsobilé zasáhnout do cti a vážnosti obviněné osoby. Tím je příčinná souvislost dána. Ve vztahu k žalovaným předloženým článkům uvedl, že jsou historické a neaktuální, žalovaný je použil cíleně, avšak dezinterpretoval jejich skutečný obsah. V některých článcích se skutečně píše o střetu zájmů, nikde se ale nepíše o tunelování, ani o jeho charakteristickém znaku, tedy o nějaké nevýhodnosti uzavřených obchodů proměsto Opava nebo jeho podřízenou společnost (o nezákonném odčerpávání peněz). V článcích se pak nepíše ani o tom, že by manžel žalobkyně a zejména žalobkyně sama byliv této souvislosti z nezákonného jednání obviněni či dokonce odsouzeni. Žalovaný toostatně netvrdil, což je v souladu s jeho soukromou omluvou. Samotné uzavírání smluv ajejich plnění za popsaných okolností objektivně nepředstavuje „tunelování“, nic takového v předložených článcích, dokonce ani v těch původně žalovaným neuvedených, není. Tvrzení žalovaného o reálném skutkovém základu výroku je tedy neopodstatněné. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalovaného, že předmětný výrok má povahu provokativní nadsázky (čistěhodnotícího kritického úsudku), přičemž odkázal na jiná řízení v obdobných věcech žalovaného, v nichž se bránil obdobně. Naopak jde o výrok hybridní, jehož převážná část představuje skutkové tvrzení, které není založeno na určitém (převážně pravdivém) skutkovém základu, což je samo o sobě protiprávní. Uvádění nepravdivých skutečností obecně nepožívá právní ochrany. Případné spekulace, náznaky či pochybnosti objevující se ve veřejném prostoru směrem k nějaké osobě nepostačují jako skutkový podklad pro výrok, že tato osoba „krade,“ „kradla,“ „tuneluje“ nebo „tunelovala,“ nebo že spáchala jinou trestnou činnost. Takových výroků je třeba se zdržet a každý, včetně politiků, musí v tomto směru umět vážit svá slova na veřejnosti (i v parlamentu). Soud neshledal případnou ani obranu žalovaného založenou na ochraně politické diskuse, včetně užití provokativních hodnotících úsudků. Tato argumentace (teorie i judikatura) se na tento případ nevztahuje jižproto, že žalobkyně jako jeden z terčů, na které útok žalovaného objektivně mířil, nenípolitikem. Současně nelze připustit, aby se žalobkyně stala součástí takové diskuse jenproto, že je manželkou politika, pokud o takovou účast z této pozice sama aktivně neusiluje. Představa žalovaného, že může z parlamentu v rámci svobodné politické diskuse beztrestně pomluvit či dokonce urazit nejen ostatní politiky, ale i jejich blízké, potažmo každého občana, kterého bude chtít, není správná a akceptovatelná. Odvolací soud nespatřuje žádný zvláštní přínos k seriózní politické diskusi, pokud je vedena ve vzájemném obviňování politiků, namísto hledání a nabízení věcných řešení složitých problémů veřejného zájmu. Takové debaty, kdy věcná argumentace ad rem je zcela nahrazena osobními útoky ad personam, totiž vedou naopak k celkové degradaci politiky, stupňování nenávisti a k rozvratu důvěry občanů v základy, na nichž demokratický právní stát stojí. Žalovaným opakovaně prezentovaná obhajoba zcela volné politické diskuse, včetně výroků jím označovaných za „nadsázku“, judikaturou dovozeným kritériím neodpovídá a jím citovaná judikatura obecně chránící zdravou politickou diskusi na danou věc nedopadá, přičemž odvolací soud odkázal na stanovisko soudkyně Mourou-Vikström v žalovaným odkazovaném rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monica Macovei proti Rumunsku, č.53028/14. Odvolací soud tak shledal předmětný výrok za protiprávní, neboť jde pro jeho nepravdivý základ o zjevné překročení svobody projevu. Není podstatné, že výrok nebylvulgární, neboť to by mohlo být podstatné, kdyby byl jinak v základu pravdivý, anaopak ani pravdivý vulgární výrok není obecně akceptovatelný. Výrok byl způsobilý doosobnosti žalobkyně zasáhnout a také do ní navíc zasáhl, a to v osobní i profesní rovině. Opříčinné souvislosti mezi výrokem a zásahem není pochyb. Zavinění alespoň z nedbalosti se presumuje, na straně žalovaného je navíc zřejmé, že slovně útočil úmyslně, neboť skutečné poznatky o tunelování či jiné nezákonné činnosti žalobkyně (ani jejího manžela) neměl. Pokud žalobkyně požadovala omluvu veřejnou, realizovanou stejně jako útok na půdě parlamentu, nejde co do způsobu provedení o nic nepřiměřeného. Rovněž obsah omluvy takéodpovídá zjištěním a je jim zcela přiměřený. Osobní písemná omluva doporučeným dopisem představuje pro žalobkyni určité zadostiučinění, avšak nikoliv dostatečné.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu a zároveň bylo zasaženo dozákladního práva dovolatele na svobodu projevu a do základního práva na spravedlivý proces. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, žev řízení poukazoval na nález ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 3264/23 , v němž Ústavní soud konstatoval, že svoboda projevu vykonávaná v rámci parlamentní debaty požívá velmi silné úrovně ochrany, její omezení je namístě jen tehdy, je-li nezbytné v demokratické společnosti, a jednotlivý výrok je třeba zasadit do kontextu projevu jako celku a posoudit vzhledem ke všem okolnostem, které mohou být pro posouzení věci podstatné. Odvolací soud se však těmito východisky neřídil. Zaměřil se jen na posouzení výrazu „tunelovat“ a na tomto izolovaném výrazu dospěl k závěru, že žalovaný o žalobkyni tvrdil, žese dopustila trestného činu. Jiný výklad sporného výroku odvolací soud nepřipustil. Odvolací soud tak nezasadil výrok do kontextu s bezprostředně navazujícím projevem žalovaného, v němž se za tento výrok omluvil. Tuto omluvu odvolací soud posuzoval jenz hlediska satisfakční způsobilosti, ale ne z hlediska vyznění předmětného výroku. Samažalobkyně vžalobě uvedla, že navazující projev žalovaného původní výrok významně relativizoval. Zkontextu daného projevu je zřejmé, že žalovaný netvrdil, že by se žalobkyně dopustila trestného činu. Výslovně uvedl, že jen vycházel zčlánků. Dále dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24 , podle kterého hranice mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem může být rozmělňována i používáním jazykových prostředků jako nadsázky či přehánění, kterým také náleží ústavní ochrana, obzvláště pak vpolitické, resp. veřejné debatě. Závěr odvolacího soudu je v rozporu též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011 . Podle ustálené judikatury se rovněž nelze soustředit pouze na trestněprávní význam použitého výrazu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013 , nebo ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015 ). Poukazuje též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monica Macovei proti Rumunsku č. 53028/14, v němž bylo posuzováno tvrzení o jasném případu korupce. Podle tohoto rozhodnutí je svoboda projevu důležitá pro každého, ale zejména pro volené zástupce lidu. Existuje jen malý prostor proomezení debaty o věcech veřejného zájmu. Dovolatel dálenesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že omluva pronesená vPoslanecké sněmovně bezprostředně po výroku byla jen zdánlivá a podmíněná. Odvolací soud zdůraznil podmiňovací úvod, čímž buď záměrně nebo nedopatřením citoval projev žalovaného nesprávně. Výrok „a pokud samozřejmě se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka, tak se omlouvám“ neznamená, že by se žalovaný omlouval podmíněně, nýbržve svém projevu přijal verzi manžela žalobkyně, že není pravdou, že by manžel žalobkyně dělal kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka, a za svůj výrok seomluvil. Tato omluva je též zaznamenána v protokolech Poslanecké sněmovny. Mátéž větší satisfakční účinek než případná omluva přiznaná po letech na základě soudníhorozhodnutí. Poznámku odvolacího soudu, že jde jen o obyčejné výmluvy žalovaného, proč seneomluvit, považuje dovolatel za nemístnou. Satisfakční účinek dané omluvy dokládají ičlánky, které o výroku informovaly, jež však odvolací soud kdůkazu nepřipustil, aniž by to řádně zdůvodnil. Jde o opomenuté důkazy, a odvolací soud tím zatížil řízení vadou, v jejímž důsledku bylo zasaženo právo dovolatele na spravedlivý proces (srov.nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16 ). Články informovaly nejen o výroku, ale též obezprostřední omluvě. Z projevu jako celku tak veřejnost nemohla dospět k závěru, že by žalovaný o žalobkyni tvrdil, že se dopustila trestné činnosti. Rovněž není správný závěr odvolacího soudu, že i kdyby šlo o dostatečnou omluvu pro manžela žalobkyně, nelze tutoomluvu vztáhnout k samotné žalobkyni. Pokud byl původní výrok schopen zasáhnout sféru žalobkyně, pak též omluva za tento výrok představuje morální satisfakci i pro žalobkyni, byť nebyla adresována jí osobně. S ohledem na tuto omluvu i na následnou omluvu obsaženou v dopise adresovaném žalobkyni, tak již nebyl důvod poskytovat žalobkyni dalšímorální satisfakci v podobě soudního konstatování porušení práva.
4. Podle dovolatele odvolací soud dále nesprávně posoudil význam skutečnosti, že výrok byl pronesen v rámci parlamentní debaty. Podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu jeomezení svobody projevu poslance v rámci parlamentní debaty možné jen v případě mimořádně závažných důvodů. Vzhledem k již poskytnutým omluvám zde nejsou tak mimořádně závažné důvody, pro které by bylo nutné omezit svobodu projevu poslance během parlamentní debaty. Nesprávný je též závěr, že se na věc neuplatní judikatura vztahující se k ochraně politického projevu. Nemůže být sporu, že výrok zazněl v rámci politického projevu, žalovaný jej pronesl jako poslanec, přičemž se obracel na jiného poslance a zároveň ministra financí, přičemž poukazoval na kritiku obsaženou ve veřejném prostoru, podle které manžel žalobkyně coby primátor Opavy uzavíral smlouvy se společností své manželky. Zcela nepochybně šlo o věc veřejného zájmu, a žalobkyni tak lze považovat za osobu veřejného zájmu již z toho důvodu, že jí vlastněná společnost uzavírala smlouvy směstem Opava, v jehož čele stál její manžel. Podle konstantní judikatury se za osoby veřejného zájmu považují nejen osoby přímo veřejně činné, ale i osoby, které se nominálně mezi politiky neřadí, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 ). Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v případě veřejně činných osob mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Tuto doktrínu je možné vztáhnout ina situaci, kdy soukromá osoba vstupuje do smluvních vztahů sveřejnoprávní korporací, tj.městem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011 ). Od těchto závěrů se tak odvolací soud odchýlil, pokud neposuzoval věc kritérii nastavenými judikaturou vyšších soudů pro ochranu debaty o věcech veřejných. Dále dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ke střetu práva svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, opakuje již výše uvedené argumenty a dospívá k závěru, že zde nebyl důvod, abyse žalovaný za svůj výrok omlouval potřetí, a nadbytečné bylo též konstatování porušení práva. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zasahuje do práva dovolatele na svobodu projevu. Z procesního hlediska kromě výše namítané vady spočívající vopomenutých důkazech odvolací soud pochybil též tím, že přehodnotil závěr soudu prvního stupně o příčinné souvislosti, a to, aniž by zopakoval důkazy, na jejichž základě kpřehodnocení tohoto skutkového závěru dospěl; porušil tak právo žalovaného na soudní ochranu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu kdalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný argumentuje převážně ústavní rovinou, přičemž opomíjí zásadu presumpce neviny. Z dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Pokud dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, činí tak pouze formálně bez jakýchkoliv souvislostí či vysvětlení, od čeho konkrétně se měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně tak namítá, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, a tudíž navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Jelikož dovolání neobsahuje ani racionální a přesvědčivé argumenty, mělo by být odmítnuto i jako zjevně bezdůvodné. Dovolatel v dovolání většinu své argumentace opakuje, ač se odvolací soud s těmito argumenty vypořádal, a tudíž není důvod, aby se jimi zabýval opakovaně Nejvyššísoud. U druhého projevu žalovaného v Poslanecké sněmovně, který žalovaný označil za omluvu, je správný závěr odvolacího soudu, že o omluvu nešlo. Žalovaný nijak nekonstatoval nepravdivý základ svého předchozího tvrzení, ani se neobracel na žalobkyni, oníž předtím konkrétně hovořil. Odvolací soud tento druhý výrok žalovaného nijak nedezinterpretoval. Žalobkyně poukazuje na gramatický výklad daného výroku, znějž plyne, že celá jeho část „pokud se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka“ určuje situace, kdy se omluva uplatní. Kdyby omluva nebyla podmíněná, nezačínala by slovem „pokud“. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že tento výrok anásledná písemné omluva žalovaného představuje dostatečnou satisfakci. Výrok žalovaného byl protiprávní, byl způsobilý zasáhnout do sféry žalobkyně a do této sféry zasáhl v osobní iprofesní rovině. Omluva je minimem prosté mezilidské slušnosti. Je tak správný závěr odvolacího soudu, že je to žalobkyně, kdo určuje, jaká forma omluvy je dostatečnou. Žalobkyně není veřejnou osobností, za všech okolností se snažila udržet si své soukromí. Jakopartnerka veřejně činné osoby, která se po celý život snaží být co možná nejméně nápadná, by neměla být povinna snášet případné urážky, jejichž motivem je zášť či politické soupeření s jejím partnerem. Správný je též závěr odvolacího soudu, že v daném případě nemohlo jít o politickou diskusi, byť žalovaný útočil na půdě Poslanecké sněmovny. Žalobkyně není politikem, není poslankyní, žalovaného v diskusi k takovému výroku nijak neprovokovala a na místě ani nebyla. Osobní útoky politiků na ostatní občany nejsou politickou diskusí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř. “ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , není však přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacích důvodů (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. ) a nemůže překročit jimi daný rámec. Mohl se tedy zabývat pouze námitkami vymezenými v dovolání.
9. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu patří k obecným východiskům práva naochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 ), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem adotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018 ). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv.diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které kneoprávněnému zásahu do osobnosti došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
10. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé ztěchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která jezjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, žeuveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, jevšak nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. Uveřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává,zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 , publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
11. K těmto obecným východiskům Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 3264/23 , doplnil, že řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listinyzákladních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listin y vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Zohledněny musí být zejména: 1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2) obsah výroku (například zda jde o projev politický, čikomerční), 3) forma výroku (expresivita či vulgárnost), 4) postavení kritizované osoby, 5)zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o běžného občana či politika apod.) a 8) kdy tak učiní. Nejde přitom o výčet taxativní, v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit (srov. nález ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17 , bod 37). Je třeba vždy hodnotit celý projev v uceleném útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (viz nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 , bod 29).
12. Všemi výše uvedenými kritérii se odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně zabýval. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že z kontextu a zejména z navazujícího projevu měl odvolací soud dovodit, že žalovaný netvrdil, že by se žalobkyně dopustila trestného činu. Poukazuje-li dovolání na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013 , a ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015 , pak se v nich Nejvyšší soud zabýval výrazy „přečin“ a „obviněn“, jež v obecné češtině mohou mít i jiný význam než trestněprávní. Naopak dovolatelem použitý výraz „tuneloval“ je novotvar, který v českém jazyce vznikl poměrně nedávno právě v souvislosti s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky či dalšími hodnotami jiného subjektu za účelem protiprávního vlastního obohacení, a má proto i v obecné češtině silně pejorativní význam, takže tento výraz nelze vyložit jinak, než že jím označená osoba páchala trestnou činnost, a to i kdyby snad dovolatel v jeho použití spatřoval nadsázku či přehánění. Ohledně tvrzené omluvy: „A pokud samozřejmě se ho to dotklo a není pravda, že tam dělal kšefty v Opavě přes firmu, kde byla jeho manželka, tak se omlouvám.“, kterou měl podle dovolatele odvolací soud vyložit tak, že výraz „pokud“ se vztahoval pouze k první části věty a naopak ve druhé části věty dovolatel přijal verzi manžela žalobkyně, že není pravdou, že „by manžel žalobkyně dělal kšefty“, odporuje dovolatelem nabízený výklad daného výroku sémantickým pravidlům českého jazyka a žádný adresát by jej nemohl pochopit jinak, než že podmíněno bylo celé zbývající sdělení, nikoliv jen dovolatelem označená část.
13. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že na uvedený výrok dopadají v obecné rovině závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011 , podle nějž vstupuje-li soukromá osoba do smluvních vztahů s veřejnoprávní korporací, tj. s městem, a to navíc v otázce veřejných zakázek, která často podléhá kontrole ze strany veřejnosti, musípočítat s větší mírou kritiky jejího jednání jak ze strany veřejnoprávní korporace, tak ze strany ostatních dotčených subjektů. Nyní posuzovaný výrok se týkal smluv uzavíraných společností, v níž figuruje žalobkyně, s městem Opava. Proto žalobkyně sicemusela počítat světší mírou kritiky jejího jednání, avšak zároveň platí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn 30 Cdo 1174/2007 ), že oprávněnou kritikou veřejně činné osoby není uvádění nepravdivých údajů o této osobě nebo hodnotících soudů z těchto údajů vycházejících. Též Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3264/23 dospěl k závěru, že je namístě, aby soudy, jimž náleží poskytovat ochranu základním právům, postupovaly zdrženlivě a velmi přísným pohledem posuzovaly, zda je nezbytné svobodu projevu v konkrétním případě omezit. Současně to však neznamená, že svoboda projevu v parlamentu představuje absolutní hodnotu a „vše je dovoleno“. Jakkoli je třeba hledat její limity maximálně obezřetně a s vědomím významu svobodné politické debaty, i pro poslance a senátory je podstatné si uvědomovat, že určité limity existují. I zde totiž platí obecný princip, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. I kdyby tedy žalobkyně byla povinna vzhledem k jejímu postavení snést vyšší míru kritiky, nic to nemění na tom, že byla dotčena výrokem s nepravdivým skutkovým základem, který zasáhl do jejího osobnostního práva a který v této podobě není přípustný ani v politické diskusi.
14. Dovolací soud tak neshledal, že by rozsudkem odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv žalovaného na svobodu projevu a na spravedlivý proces.
15. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 8. 9. 2026
JUDr. Petr Vojtekpředseda senátu