Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 30/2026-28
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 11 134 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 134 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 134 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111003026, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 134 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 134 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111003026, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 11 134 Kč se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 11 134 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru ve výši 36 360 Kč (skládající se z půjčené částky ve výši 20 000 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 16 360 Kč) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 9. 9. 2022, podle níž měl žalovaný splácet 606 Kč týdně, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a dále vždy do sedmého dne od předchozí splátky, kdy u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu úvěru (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud žalovaným uhrazenou částku ve výši 25 226 Kč vydělila týdenní splátkou ve výši 606 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni 2. 11. 2023 a datum prodlení ke dni 3. 11. 2023. Žalobkyně ovšem ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 3. 11. 2023. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr posoudila na základě kontroly v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontroly předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontroly RČ a OP dálkovým systémem společnosti Credit Check, s.r.o., kontroly aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti Credit Check, s.r.o. a případného vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontroly aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku prostřednictvím dálkového systému společnosti Credit Check, s.r.o., kontroly platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a na základě vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z „terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.
2. Žalovaný sdělil, že považuje smlouvu za neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a dále i z důvodu nepřiměřeně vysoké odměny za poskytnutí úvěru včetně úroků, které jsou v rozporu s dobrými mravy.
3. Oba účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 9. 9. 2022 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, podle níž žalobkyně poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit veškeré finanční prostředky mu poskytnuté spolu s celkovými náklady úvěru ve výši 16 360 Kč skládajícími se ze zápůjční úrokové sazby ve výši 70,89 % p.a., úroku ve výši 3 960 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v rámci 60 pravidelných týdenních hotovostních splátek ve výši 606 Kč, přičemž úhrada první splátky byla stanovena na 16. 9. 2022 a úhrada každé další splátky měla proběhnout 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Úvěruschopnost žalovaného měla být při uzavírání úvěrové smlouvy prověřena žalobkyní kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta (tj. občanský průkaz, pracovní smlouva, doklad o platbách SIPO, tři výplatní pásky), kontrolou RČ a OP dálkovým systémem společnosti Credit Check, s.r.o., kontrolou aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti Credit Check, s.r.o. a případným vyhodnocením jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku prostřednictvím dálkového systému společnosti Credit Check, s.r.o., kontrolou platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, vyhodnocením aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před poskytnutím úvěru společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, a vyhodnocením příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z „terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Z evidenční karty klienta pak soud zjistil, že tento byl při uzavírání úvěrové smlouvy svobodný, vykonával práci na částečný úvazek, jeho čistý měsíční příjem činil 24 847 Kč a odhadované běžné měsíční výdaje 13 431 Kč (4 872 Kč na bydlení, 4 620 Kč životní minimum a 3 939 Kč nebankovní závazky). Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když hradil dohodnuté splátky úvěru nepravidelně (žalovaný uhradil podle platební historie celkem částku 25 226 Kč), pročež žalobkyně vypočetla, že žalovaný se dostal do prodlení ke dni 2. 11. 2023. Předžalobní výzvou ze dne 16. 1. 2026, zaslanou žalovanému téhož dne, pak byl žalovaný vyzván k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 11 134 Kč v náhradní době splatnosti do 14 dnů od jejího doručení.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak měl poskytovatel úvěru před uzavřením samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho [§ 75 ]) stanoví, že [poskytovatel a zprostředkovatel] je povinen [provozovat svou činnost] s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem [§ 86 odst. 1 ] zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že [nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a] dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je přitom tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
10. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně – zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti – zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.). Tento závěr je v souladu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaným na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, a rovněž má oporu v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
11. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že při sjednávání úvěrové smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr kontrolou v databázích a kontrolou platební historie klienta u žalobkyně vč. historie veškerých záznamů o klientovi, což však v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně nepředložila žádný výpis ani z jedné uvedené evidence. Dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala kontrolou dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta (tj. občanský průkaz, pracovní smlouva, doklad o platbách SIPO, tři výplatní pásky), což však rovněž prokázáno nebylo, když žalobkyně tyto dokumenty nepředložila k důkazům a ani je jakkoliv blíže nespecifikovala (např. datem, obdobím apod.), pročež ani vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před poskytnutím úvěru společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru není ničím podloženo; a konečně vyhodnocením příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z „terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti, což je však velmi subjektivní a obecné hodnocení. Žádné jiné podklady žalobkyni předloženy nebyly. Z údajů poskytnutých přímo žalovaným v evidenční kartě klienta přitom vyplývá, že tento byl při uzavírání úvěrové smlouvy svobodný, jeho čistý měsíční příjem činil 24 847 Kč a odhadované běžné měsíční výdaje 13 431 Kč, z toho 4 872 Kč měly činit výdaje na bydlení a ve zbývajícím rozsahu životní minimum a splátky u bankovních subjektů. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové evidenční karty klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
12. Z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit vše, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla v hotovosti celkem částku 20 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem úvěrové smlouvy. Žalovaný dosud vrátil částku 25 226 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, který by tak měl právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
14. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 11 134 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.