Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31 A 57/2025 - 114.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 A 57/2025 - 114
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci
žalobce: Z. U.,
bytem X
proti
žalovanému: Obecní úřad Bílovice
sídlem Bílovice 70, 687 12 Bílovice
za účasti: KOVOP, spol. s r. o., IČO: 25553925
sídlem Kněžpole 110, 687 12 Kněžpole
zastoupená advokátem Mgr. Janem Fikarem
sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. 02/2025, sp. zn. 769/2020/NE,
takto:
I. Rozhodnutí Obecního úřadu Bílovice ze dne 10. 2. 2025, č. 02/2025, sp. zn. 769/2020/NE, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Soud se v této věci zabýval zákonností kolaudačního rozhodnutí, jehož jedno z podmiňujících rozhodnutí bylo zrušeno soudem.
2. Osoba zúčastněná na řízení KOVOP, spol. s.r.o. („stavebník“) požádala dne 21. 2. 2011 o dodatečné povolení stavby „výrobní hala KOVOP spol. s r. o. v areálu firmy KOVOP Kněžpole č. p. 110“. Řízení, které bylo na základě této žádosti zahájeno, bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje („krajský úřad“) ze dne 22. 12. 2014, č. j. KUZL 71674/2014 („rozhodnutí o dodatečném povolení stavby“), kterým krajský úřad na základě podaného odvolání změnil rozhodnutí o povolení stavby vydané žalovaným ze dne 12. 8. 2014, č. j. 194/2014/U-rozh. Tímto rozhodnutím byla povolena stavba objektu SO 01 – výrobní a skladová hala, SO 02 – komunikace a zpevněné plochy a SO 03 – požární nádrž, přičemž krajský úřad změnou prvostupňového rozhodnutí doplnil podmínky vyplývající ze závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví a podmínky č. 10 a č. 11. Ty zněly: Stavba nebude uvedena do trvalého užívání, dokud nebude realizováno rozšíření stávající účelové komunikace a vybudování zpevněných ploch s parkovištěm uvnitř areálu firmy a dokud tyto stavby nebudou povoleny k užívání (podmínka č. 10). Stavbu je možné užívat jen na základě kolaudačního souhlasu (podmínka č. 11).
3. Dne 27. 5. 2020 podal stavebník žádost o povolení změny výše uvedené stavby před jejím dokončením. Změna stavby řešila nový návrh vjezdu a výjezdu a dopravní logistiky areálu společnosti. Doposud byl využíván pro vjezd tzv. jižní sjezd, nově byl v žádosti navržen vjezd a výjezd pouze přes tzv. severní sjezd. V důsledku této změny stavebník požadoval úpravu podmínky č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby – vypuštění povinnosti realizovat rozšíření stávající účelové komunikace. O žádosti žalovaný poprvé rozhodoval dne 6. 10. 2020 a krajský úřad toto rozhodnutí dne 5. 10. 2021 rozhodnutím č. j. KUZL 68246/2021 potvrdil. V návaznosti na to žalovaný na základě žádosti stavebníka vydal kolaudační souhlas ze dne 21. 12. 2020, č. 295/2020, sp. zn. 769/20/KE.
4. Zdejší soud však rozhodnutí krajského úřadu ze dne 5. 10. 2021, č. j. KUZL 68246/2021, zrušil rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 30 A 145/2021-47. Krajský úřad následně zrušil prvostupňové rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k novému projednání. Současně Krajský soud v Brně na základě samostatné žaloby rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 62 A 116/2021-73, zrušil kolaudační souhlas žalovaného ze dne 21. 12. 2020, č. 295/2020, sp. zn. 769/20/KE. Důvodem byla skutečnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí, o něž se kolaudační souhlas coby podmíněné rozhodnutí opírá. Kasační stížnost stavebníka proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 As 54/2024-89.
5. Žalovaný provedl opakované řízení o změně stavby před dokončením a rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 373/2020/NE ji povolil. V jeho rámci změnil podmínku č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby následovně: Stavba nebude uvedena do trvalého užívání, dokud nebude realizováno vybudování zpevněných ploch s parkovištěm uvnitř areálu firmy a dokud tyto stavby nebudou povoleny k užívání. Odvolání žalobce a dalších účastníků krajský úřad zamítl rozhodnutím ze dne 16. 12. 2024, č. j. KUZL 106550/2024. Rozhodnutí o změně stavby před dokončením (včetně změny podmínky č. 10) tak nabylo právní moci.
6. Žalovaný dále usnesením ze dne 11. 6. 2024 rozhodl o provedení kolaudačního řízení a vyzval stavebníka k doplnění podkladů. Následně dne 10. 2. 2025 vydal kolaudační rozhodnutí č. 02/2025, sp. zn. 769/2020/NE, jímž povolil užívání stavby.
II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě
7. Žalobce podal proti posledně uvedenému kolaudačnímu rozhodnutí žalobu. Nejprve uvedl, že se o kolaudačním rozhodnutí dozvěděl dne 10. 6. 2025 na základě žádosti o poskytnutí informací. Zdůraznil, že je vlastníkem pozemků, které jsou od kolaudované stavby odděleny pouze komunikací, po které je zajišťován příjezd do areálu stavebníka. Imise z dopravy jsou přitom velmi intenzivní, čímž je zasahováno do veřejného subjektivního práva žalobce na příznivé životní prostředí. Žalobce nebyl účastníkem řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, nicméně tvrdí, že jím byl krácen na svých veřejných subjektivních právech.
8. V další části žaloby žalobce podrobně shrnul skutečnosti týkající se staveb v areálu stavebníka počínaje rokem 1996. V závěru uvedl, že proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 16. 12. 2024, č. j. KUZL 106550/2024, podal ke krajskému soudu žalobu, která je vedena pod sp. zn. 31 A 4/2025.
9. Poté žalobce specifikoval žalobní body. Z kolaudačního rozhodnutí není dle žalobce zřejmé, zda došlo k odchylkám od stavebního povolení a ověřené projektové dokumentace, ani zda stavebník předložil dokumentaci skutečného stavu. Žalovaný se nezabýval § 20 odst. 1, 3, 4 a 5 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Ve výroku rozhodnutí absentuje účel kolaudované stavby, není z něj zřejmé, na jakém pozemku stojí ta která stavba a na základě jakého rozhodnutí a kdy byla povolena. Kolaudační rozhodnutí neobsahuje náležitosti uvedené v § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a je nepřezkoumatelné. Při ústním jednání zástupce Krajské hygienické stanice Zlínského kraje („KHS“) prohlásil, že závazná stanoviska KHS ze dne 13. 10. 2021, č. j. KHSZL 2759/2021, a ze dne 18. 12. 2020, č. j. KHZSL 29715/2020 zůstávají v platnosti, Tato stanoviska řešila mimo jiné stavbu na pozemku parc. č. st. X, který však není v kolaudačním rozhodnutí zmíněn. Závazné stanovisko ze dne 13. 10. 2021, č. j. KHSZL 27592/2021, bylo nadto vydáno s omezující podmínkou, která nebyla promítnuta do kolaudačního rozhodnutí v rozporu s § 18i odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování a stavebního řádu. Závazné stanovisko ze dne 18. 12. 2020, č. j. KHZSL 29715/2020, se pak vztahuje k jiné projektové dokumentaci, než která byla předmětem napadeného rozhodnutí. Obdobná je situace u závazných stanovisek Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje. Závazné stanovisko Městského úřadu Uherské Hradiště bylo vydáno pro změnu užívání stavby, a nikoliv pro její povolení. Protokoly o měření hluku, které byly podkladem kolaudačního rozhodnutí, jsou neaktuální a neodpovídají povolenému stavu. Změnou užívání ploch a změnou obslužnosti výrobních hal dochází ke zvyšování hlukové zátěže, prašnosti, průjezdu nákladních automobilů, avšak žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud si nevyžádal předložení aktuálních měření pro kolaudovanou stavbu jako celek.
10. Žalobce konstatoval, že výstavba předmětného záměru i dalších záměrů na pozemcích stavebníka probíhala živelně, bezohledně, bez patřičných povolení nebo v rozporu s nimi. Stavebník po celou dobu jedná bez respektu k právním předpisům zejména v oblasti veřejného stavebního práva a žalobce je postupy správních orgánů v této věci a v souvisejících věcech za bez mála 20 let zcela vyčerpán. Závěrem zdůraznil, že Krajský soud v Brně již jednou zrušil kolaudační souhlas vydaný k posuzovanému záměru, a to z důvodu předchozího zrušení podmiňujícího rozhodnutí.
11. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
12. Žalovaný uvedl, že žalobce nemohl být kolaudačním rozhodnutím dotčen na svých veřejných subjektivních právech. Takový zásah judikatura připouští pouze ve výjimečných případech, což není projednávaná věc. Zásah do práva žalobce na příznivé životní prostředí je předmětem samotného povolování stavby a nikoliv kolaudačního rozhodnutí. Žalovaný dále stručně popsal průběh kolaudačního řízení s tím, že postupoval v souladu se zákonem. Žalobce nedokládá žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že stavba není v souladu s vydaným povolením a ověřenou projektovou dokumentací. Navíc ani netvrdí, jak je těmito nedostatky dotčen ve své právní sféře. Žalobce nebyl účastníkem kolaudačního řízení, a proto není legitimován k námitkám týkajícím se nedostatků žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí a absencí náležitostí kolaudačního rozhodnutí. Námitky týkající se vyhlášky č. 501/2006 Sb. jsou obecné; jelikož žalovaný zcela vyhověl žádosti stavebníka, nebylo třeba kolaudační rozhodnutí odůvodňovat. Veškeré skutečnosti, které žalobce namítá, jsou důsledkem předchozích fází povolování stavby, nikoliv důsledkem kolaudačního rozhodnutí. Žalovaný není oprávněn posuzovat závazná stanoviska dotčených orgánů a průběh či výsledky měření hluku; žalobce nadto neuvádí, jak je těmito skutečnostmi dotčen ve své právní sféře. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl jako nepřípustnou nebo ji zamítl jako nedůvodnou.
13. Osoba zúčastněná na řízení především namítla, že žalobce postrádá aktivní procesní i aktivní věcnou legitimaci. Žalobce nebyl účastníkem kolaudačního řízení a nejsou zde ani specifické a intenzivní okolnosti svědčící věcné legitimaci žalobce. Žalobce tvrdí zásah do svého veřejného subjektivního práva na příznivé životní prostředí. Takový zásah je však řešen v předchozích fázích povolení záměru a není předmětem kolaudačního rozhodnutí. Zbývající námitky se týkají obsahových nedostatků rozhodnutí, procesního postupu žalovaného a obsahu závazných stanovisek. Ani u jedné z těchto námitek nemohlo dojít k dotčení právní sféry žalobce, neboť napadené aspekty nemohly být žalobci na újmu. Žalobci tedy zjevně schází i věcná legitimace k podání žaloby. Dále osoba zúčastněná na řízení argumentovala, že kolaudační řízení bylo provedeno řádně, a protože žalovaný žadateli plně vyhověl, nemusel své rozhodnutí odůvodňovat. Otázka výstavby a povolení sjezdů nebyla předmětem kolaudačního rozhodnutí. Všechna závazná stanoviska byla v době rozhodování žalovaného platná, což zástupci dotčených orgánů výslovně potvrdili. Osoba zúčastněná na řízení závěrem navrhla, aby soud žalobu jako nepřípustnou odmítl, případně zamítl.
IV. Posouzení věci
14. Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení namítají, že žalobce nemá aktivní procesní legitimaci k podání žaloby, neboť jednak nebyl účastníkem kolaudačního řízení a jednak zjevně nemá ani aktivní věcnou legitimaci, neboť tvrzenými vadami kolaudačního řízení nemohlo dojít k dotčení jeho právní sféry. Soud souhlasí s tím, že žalobce nebyl účastníkem kolaudačního řízení, a tudíž mu kolaudační rozhodnutí ani nebylo doručováno. To však neznamená, že by vydáním kolaudačního rozhodnutí nemohl být zkrácen na svých právech. I ten, kdo není účastníkem správního řízení, může být totiž pravomocným správním rozhodnutím zkrácen na svých právech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 Ads 107/2013-29). Aktivní procesní legitimace k podání žaloby je v těchto případech dána myslitelným (plausibilním) tvrzením o zásahu do práv žalobce [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)]. Žalobce přitom konkrétně tvrdí, že je vlastníkem nemovitých věcí, které bezprostředně sousedí s komunikací, po níž je zajišťována logistika do areálu osoby zúčastněné na řízení, přičemž imisemi z nákladních automobilů je dotčen na svém právu na příznivé životní prostředí. Jinými slovy žalobce tvrdí, že užíváním povolené stavby dochází k zásahu do jeho právní sféry. Takové tvrzené dotčení je myslitelné a pro aktivní procesní legitimaci postačující.
15. Soud nesouhlasí ani s argumentací osoby zúčastněné na řízení, že žalobci zjevně schází aktivní věcná legitimace, tj. že žaloba je již na první pohled nedůvodná. Je pravdou, že některé žalobní námitky týkající se procesního postupu žalovaného či náležitostí kolaudačního rozhodnutí důvodné skutečně být nemohou, neboť žalobci nepřísluší procesní práva účastníka správního řízení, a proto případnými pochybeními žalovaného nemohl být zasažen ve své právní sféře. Stejně tak se žalobce nemůže u soudu domoci obecného přezkumu souladu kolaudačního rozhodnutí se stavebním povolením a ověřenou projektovou dokumentací, neboť neuvádí, v čem v této souvislosti došlo k zásahu do jeho práv. Žalobce totiž není „strážce zákonnosti“ a nemůže užívat žaloby správnímu soudu jako obecného prostředku (actio popularis) k nápravě možných nezákonností kolaudačního rozhodnutí ve veřejném zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2022, č. j. 3 As 3/2021-56, bod 21). Na druhou stranu žalobce v žalobě namítá, že v bezprostřední blízkosti pozemků v jeho vlastnictví vede komunikace do průmyslového areálu osoby zúčastněné na řízení, přičemž změnou obslužnosti výrobních hal dochází ke zvyšování hlukové zátěže, prašnosti a průjezdu nákladních automobilů. V této souvislosti zpochybňuje aktuálnost protokolů o měření hluku a namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. V neposlední řadě pak upozorňuje, že proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 16. 12. 2024, č. j. KUZL 106550/2024, o změně stavby před dokončením, podal pro jeho nezákonnost žalobu ke krajskému soudu. Toto rozhodnutí je přitom podmiňujícím rozhodnutím pro nyní posuzované kolaudační rozhodnutí, přičemž, jak je uvedeno výše, jeho předmětem byla právě změna dopravní logistiky do areálu osoby zúčastněné na řízení. Tuto žalobní argumentaci nelze bez dalšího označit za zjevně nedůvodnou, a proto je nutné žalobu propustit do meritorního přezkumu.
16. Žaloba je důvodná.
17. Podle § 122a odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2023, jsou-li splněny podmínky podle § 122 odst. 3, stavební úřad vydá kolaudační rozhodnutí. Kolaudačním rozhodnutím povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby.
18. Podle § 122 odst. 3 téhož zákona patří mezi podmínky kolaudace kromě úplné žádosti též to, že dokončená stavba je v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, byly dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.
19. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/2017-88, publ. pod č. 3948/2019 Sb. NSS, k závěru, že „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud zohlední pouze takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí, avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna. (…) Zrušení či změna podmiňujícího rozhodnutí však nemusí vést vždy k automatickému zrušení podmíněného rozhodnutí soudem, naopak je třeba podle okolností daného případu vyhodnotit, jaký vliv má zrušení či změna podmiňujícího rozhodnutí na zákonnost rozhodnutí podmíněného.“
20. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, krajský úřad v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby z roku 2014 formuloval podmínku č. 10, podle níž stavba osoby zúčastněné na řízení nebude uvedena do trvalého užívání, dokud nebude realizováno rozšíření stávající účelové komunikace a vybudování zpevněných ploch s parkovištěm uvnitř areálu firmy a dokud tyto stavby nebudou povoleny k užívání. Žalovaný v rozhodnutí o změně stavby před dokončením ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 373/2020/NE, jímž byl měněn způsob dopravy (zásobování) areálu osoby zúčastněné na řízení, pak z podmínky č. 10 vypustil povinnost realizovat rozšíření stávající účelové komunikace, tj. odstranil jednu z podmínek kolaudace stavby. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 16. 12. 2024, č. j. KUZL 106550/2024, zamítl odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí.
21. Žalobce v žalobě uvedl, že proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského úřadu podal žalobu, která byla u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 31 A 4/2025. Krajský soud pak rozsudkem ze dne 31. 8. 2026, č. j. 31 A 4/2025-138, rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušovacího výroku bylo právě vypuštění části podmínky č. 10, resp. nepřezkoumatelné odůvodnění tohoto kroku: „Ze správních rozhodnutí tak prakticky nelze zjistit, v čem konkrétně spočívala vypuštěná část podmínky č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, tj. která komunikace, v jakém rozsahu a proč měla být rozšířena, a z jakého důvodu již toto rozšíření není potřeba. (…) Ve spisu pak zcela absentuje původní ověřená projektová dokumentace z řízení o dodatečném povolení stavby, která je přitom v řízení o změně stavby před dokončením esenciálním podkladem. Nelze se spokojit pouze s informacemi uvedenými v projektové dokumentaci ke změně stavby před dokončením bez toho, aby stavební úřad požadovanou změnu sám porovnal s dokumentací, na jejímž základě byla stavba původně povolena. V projektové dokumentaci ke změně stavby je navíc ohledně vypuštění části podmínky č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby pouze uvedeno, že „se stává zbytečnou“. Žádné relevantní skutečnosti pak v tomto ohledu nevyplývají ani z žádosti o změnu stavby, jejíž součástí má přitom dle § 118 odst. 3 stavebního zákona být popis změn a jejich porovnání s povolením stavby a s ověřenou projektovou dokumentací. (…) Soud proto dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí, nemá ve vztahu ke změně podmínky č. 10 oporu ve spisu, neboť jeho součástí není dokumentace k dodatečnému stavebnímu povolení. Následkem tohoto pochybení je pak odůvodnění změny stavby spočívající ve vypuštění části podmínky č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.“ Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 9. 9. 2026.
22. Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 16. 12. 2024, č. j. KUZL 106550/2024, je jednoznačně podmiňujícím rozhodnutím pro nyní posuzované kolaudační rozhodnutí. Potvrdilo totiž rozhodnutí žalovaného o změně stavby před dokončením, které odstranilo jednu z podmínek kolaudace stavby: rozšíření stávající účelové komunikace. Zrušení rozhodnutí krajského úřadu pak znamená, že stavbu osoby zúčastněné na řízení nebylo možné kolaudovat, pokud nebyla splněna podmínka č. 10 v původním znění, tak jak byla vymezena v rozhodnutí krajského úřadu o dodatečném povolení stavby z roku 2014. Tím se ovšem žalovaný v kolaudačním řízením nezabýval. Kolaudační rozhodnutí bylo proto vydáno v rozporu s § 122a odst. 4 ve spojení s § 122 odst. 3 stavebního zákona, neboť splnění podmínek pro jeho vydání nemá oporu ve správním spisu (splnění podmínky č. 10 není doloženo). Jde přitom o podmínku týkající se dopravní obslužnosti areálu, proti jejíž podobě žalobce brojil jak v žalobě proti rozhodnutí o změně stavby před dokončením, tak v nyní posuzované věci. Za této situace je zřejmé, že kolaudační rozhodnutí žalovaného neobstojí; pro nadbytečnost se pak soud nezabýval zbývajícími žalobními námitkami, neboť jejich vyhodnocení by na výsledku věci ničeho nezměnilo.
V. Závěr a náklady řízení
23. Soud z výše uvedených důvodů zrušil rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. bez jednání. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady vzniklé žalobci jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 3 000 Kč. Soud žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení v přiměřené lhůtě.
25. Žalobce dále dne 4. 9. 2026 doručil soudu vyčíslení nákladů řízení spočívající ve faktuře vydané advokátní kanceláří Mgr. Ing. Michaely Soukeníkové, v níž účtuje žalobci částku ve výši 12 000 Kč za převzetí podkladů a prostudování věci, sepsání žaloby, právní poradenství a za konzultaci dalšího postupu. Soud však tuto částku nákladů žalobci nepřiznal. Soudu je znám rozsudek jiného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 A 144/2021-59, v němž bylo postupováno jinak. Senát 30 vyšel z obecné premisy, že s. ř. s. neomezuje jednotlivé typy nákladů a ustanovení § 57 odst. 1 s. ř. s. je pouze demonstrativní. Není tak důvod, proč by soud nemohl účastníkovi přiznat náhradu řádně prokázaných nákladů vynaložených na právní služby, pokud je shledá účelnými. Dále senát 30 argumentoval, že „úprava nákladů řízení v soudním řádu správním je svébytná. To se projevuje např. tím, že v soudním řízení správním se žalobcům běžně hradí náklady na zastoupení daňovým poradcem, nikoliv jen advokátem, notářem či patentovým zástupcem, nebo že v řízení před správními soudy nelze účastníkovi přiznat paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (rozsudek NSS z 25. 8. 2015 č. j. 6 As 135/2015-79). Úprava nákladů řízení v soudním řádu správním nevykazuje žádné mezery či deficity, takže nevyvstává potřeba aplikovat na danou otázku občanský soudní řád (§ 64 s. ř. s.). Jen pro úplnost proto soud uvádí, že ani občanský soudní řád podobnou situaci přímo neupravuje. Pouze ve vztahu k odměně za zastupování uvádí, že patří k nákladům řízení tehdy, „je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy“ [§ 137 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)]. Smyslem tohoto ustanovení je ovšem pouze omezit okruh osob, které mohou v civilním soudním řízení zastupovat jako profesionálové, tedy s nárokem na náhradu vynaložených nákladů. Nezakazuje se tím účastníkovi soudního řízení, aby využil služeb advokáta k pouhé poradě bez toho, že by se jím nechal v řízení také zastoupit.“
26. Senát 31 se však se závěrem senátu 30 neztotožňuje. Lze jistě souhlasit s tím, že výčet nákladů řízení v § 57 odst. 1 s. ř. s. je demonstrativní a že s. ř. s. nezakazuje účastníkovi řízení, aby využil služeb advokáta bez toho, aby se jím nechal v řízení zastoupit. Pokud by zde nebyla žádná další úprava, je závěr senátu 30 hájitelný. Taková úprava tu ovšem je. S. ř. s. totiž v § 35 odst. 2 uvádí následující: nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb. Ačkoliv zbývající odstavce § 35 s. ř. s. uvádí, kdo další může (musí) být zástupcem účastníka řízení, u žádného z nich nestanovuje, že by za jeho služby náležela odměna. Z toho je tedy třeba dovodit, že odměna zástupce náleží k nákladům řízení před správními soudy pouze v případě, je-li účastník v řízení zastoupen advokátem nebo jinou osobou vykonávající specializované právní poradenství (např. daňovým poradcem). V ostatních případech není odměna zástupce součástí nákladů řízení (srov. shodně KÜHN, Z, KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: komentář, Wolters Kluwer, 2019). Citované ustanovení s. ř. s. je obsahově totožné s § 137 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Jejich společným účelem pak není pouze uvést, kdo má v řízení před (správními a civilními) soudy nárok na odměnu, ale stanovit, kdy je odměna součástí nákladů řízení, o jejichž náhradě je soud následně povinen rozhodnout. Pokud by tomu tak nebylo, byla by zmínka o odměně zástupce v těchto ustanoveních v zásadě zbytečná (to, že má zástupce dle § 35 odst. 2 s. ř. s. nárok na odměnu za poskytování právní pomoci včetně zastoupení před soudem, vyplývá již z § 22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii., resp. z předpisů upravujících specializované právní poradenství).
27. Skutečnost, že zákon považuje odměnu za součást nákladů řízení pouze v případě zastoupení dle § 35 odst. 2 s. ř. s., a nikoliv v případě využití služeb právního profesionála mimo soudní řízení, přitom má své opodstatnění. Zastupování před soudem totiž v sobě zahrnuje celou škálu práv a povinností, které je advokát povinen a oprávněn činit ve vztahu k soudu. Toto penzum práv a povinností pak zohledňuje odměna, která je pro účely náhrady nákladů soudního řízení specifikována za jednotlivé úkony provedené advokátem ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Není-li účastník advokátem v řízení zastoupen, a pouze si „nechá poradit“ nebo sepsat návrh k soudu, advokát taková práva a povinnosti vůči soudu nemá a odměna dle advokátního tarifu tedy jeho úkonu neodpovídá. Dále tato úprava umožňuje soudu kontrolovat účelnost nákladů vynaložených na zastupování v soudním řízení, což je v případě nezastoupeného účastníka obtížné. V neposlední řadě tato úprava brání vinklaření (pokoutnictví), kdy je právní poradenství poskytováno osobou, která k tomu není oprávněna, což se „mimo dohled soudu“ činí daleko snadněji. Konečně celkovým smyslem úpravy je ochrana práv druhého účastníka, kterému bude soudem uložena povinnost nahradit náklady řízení. Ten by měl mít totiž po celou dobu soudního řízení dobrou představu o tom, kolik bude muset v případě neúspěchu ve věci hradit protistraně. Je-li protistrana zastoupena advokátem, není obtížné s ohledem na předmět sporu a učiněné úkony v řízení rozumně odhadnout výši nákladů řízení. Totéž lze říci v případě nezastoupeného účastníka, kde náklady řízení budou tvořeny především hotovými výdaji (cestovné) a ušlým výdělkem. Není však akceptovatelné, aby nezastoupený účastník na konci řízení předložil fakturu za celou řadu právních služeb, o jejichž poskytnutí neměl dosud ani soud ani protistrana povědomí. Uznání takové faktury za náklady řízení by bylo dle názoru rozhodujícího senátu v rozporu s rovností účastníků řízení a právem na spravedlivý proces, jehož inherentní součástí je rozhodování o nákladech řízení.
28. Jestliže tedy žalobce vynaložil finanční prostředky na odměnu advokáta, aniž by jej tento advokát v řízení před soudem zastupoval, pak v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. tato odměna není nákladem řízení. Soud proto žalobci její náhradu nepřiznal.
29. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 8. října 2026
Mgr. Petr Šebek v. r.
předseda senátu