Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39 A 11/2026 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
39 A 11/2026 - 61
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci
žalobce: Egeria, z. s.
sídlem Obchodní 1324, 765 02 Otrokovice
IČO: 228 92 133
proti
žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1
za účasti: 1) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu
sídlem Körnerova 219/2, Zábrdovice, 602 00 Brno
IČO: 670 10 041
2) Ředitelství silnic a dálnic s. p.
sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4
zastoupené advokátem JUDr. Martinem Janouškem
sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4
o žalobě proti výroku IV. rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2026, č. j. DESU/112/
016725/26, ve věci vyloučení odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí o povolení záměru stavby dálnice,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení 1), Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení 2), Ředitelství silnic a dálnic s. p., náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce osoby zúčastněné 2) JUDr. Martina Janouška, advokáta se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 6. 2026 domáhal zrušení výroku IV. rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2026, č. j. DESU/112/016725/26 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o vyloučení odkladného účinku odvolání proti napadenému rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o povolení záměru stavby dálnice D49, stavby 4901 Hulín-Fryšták, v rozsahu stavebního objektu SO 327 – RN v km 4,700 vpravo (dále jen „povolená stavba“).
2. Žalobce má za to, že nebyla splněna zákonná podmínka § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu, neboť žalovaný neprokázal existenci konkrétního a naléhavého veřejného zájmu vyžadujícího okamžitou vykonatelnost rozhodnutí. Argumentace žalovaného je podle žalobce pouze obecná, použitelná prakticky na jakoukoli dopravní stavbu, a neosvětluje, proč je právě v posuzovaném případě nutné odkladný účinek vyloučit.
3. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Trvá na tom, že v posuzované věci byly splněny podmínky § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu pro vyloučení odkladného účinku odvolání, neboť existoval naléhavý veřejný zájem na neprodleném zprovoznění dokončené části dálnice D49. Za rozhodující považuje zejména ochranu obyvatel dotčených obcí před dopravní zátěží, hlukem a emisemi, efektivní využití již vybudované infrastruktury a zabránění neúčelnému vázání značných veřejných prostředků v dokončené, avšak neprovozované stavbě. Současně zdůrazňuje, že práva žalobce zůstávají zachována prostřednictvím odvolacího a soudního přezkumu.
4. Osoba zúčastněná na řízení 1) uvedla, že odůvodnění výroku IV. napadeného rozhodnutí je natolik obecné, že by bylo možné je použít ve vztahu ke všem stavbám. Právě zejména z důvodu nedostatku odůvodnění výroku IV. navrhuje osoba zúčastněná na řízení 1) zrušení napadeného výroku IV.
5. Osoba zúčastněná na řízení 2) uvedla, že dle jejího názoru byly splněny podmínky § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu pro vyloučení odkladného účinku odvolání proti napadenému rozhodnutí, a tudíž navrhuje zamítnutí žaloby.
Skutková zjištění
6. Z napadeného rozhodnutí a správního spisu soud zjistil, že osoba zúčastněná na řízení 2) podala dne 20. 4. 2023 žádost o povolení stavebního objektu SO 327, který je součástí stavby „Dálnice D49, stavba 4901 Hulín–Fryšták“. Předmětem tohoto stavebního objektu je retenční nádrž včetně odpadního potrubí, sloužící k odvádění vod z pozemních komunikací. Na základě uvedené žádosti vydal Městský úřad Holešov dne 21. 6. 2023 stavební povolení, za jehož platnosti byl stavební objekt dokončen. Toto povolení bylo následně rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 9. 3. 2026 zrušeno a bylo zahájeno opakované řízení.
7. V opakovaném řízení žalovaný napadeným rozhodnutím stavební objekt SO 327 znovu povolil a stanovil podmínky pro jeho užívání a pro monitorování vlivů záměru na životní prostředí. Napadeným výrokem IV. současně podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu vyloučil odkladný účinek odvolání s odůvodněním, že stavební objekt je plně dokončen, podmiňuje povolení užívání další části již vybudované dopravní infrastruktury a další prodlení by oddálilo její zprovoznění.
Posouzení krajským soudem
8. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl soud bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s., přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
9. Žalobce namítá, že žalovaný sice odkázal na veřejný zájem na dokončení a zprovoznění dálnice D49, snížení dopravní zátěže v okolních obcích, omezení emisí, ochranu zdraví obyvatel či hospodárné využití již vynaložených veřejných prostředků, avšak neprokázal zákonem vyžadovanou naléhavost tohoto veřejného zájmu. Žalovaný se podle něj spokojil s obecnými úvahami o významu dopravní infrastruktury a přínosech dálnice, které by bylo možné použít v podstatě u každé dálniční stavby. Taková argumentace však podle žalobce nepostačuje, protože ustanovení § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu předpokládá individuální posouzení okolností konkrétního případu a existenci mimořádně intenzivního veřejného zájmu vyžadujícího bezodkladný zásah.
10. Na podporu své argumentace odkazuje žalobce zejména na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 6. 2026, č. j. 42 A 2/2026-115, který se týkal obdobného vyloučení odkladného účinku u jiných stavebních objektů téže stavby D49. V uvedené věci soud dospěl k závěru, že žalovaný existenci naléhavého veřejného zájmu dostatečně neprokázal, neboť uváděl pouze obecné důvody související s významem dopravní infrastruktury. Žalobce tvrdí, že stejné nedostatky vykazuje i nyní napadené rozhodnutí.
11. Závěrem žalobce zdůrazňuje, že pokud by byla akceptována argumentace žalovaného, vedlo by to fakticky k automatickému vylučování odkladného účinku u většiny dopravních staveb. Takový přístup by však podle něj odporoval jak textu § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu, tak soudní judikatuře, která vyžaduje prokázání konkrétního a naléhavého veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Proto navrhuje zrušení výroku IV. napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
12. V odůvodnění výroku IV. žalovaný uvedl, že odkladný účinek odvolání vyloučil podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu, protože jeho přiznání by bylo v rozporu s významným veřejným zájmem.
13. Žalovaný poukázal na to, že povolovaný stavební objekt SO 327 slouží k odvádění vod z dopravní infrastruktury a je podmiňujícím objektem pro užívání dalších částí již vybudované dálnice D49. Uvedl, že zprovoznění této infrastruktury povede k odvedení nadměrné dopravy z okolních obcí, a tím ke snížení emisí a dalších negativních dopadů na životní prostředí a zdraví obyvatel. Tento zájem označil za mimořádný veřejný zájem převažující nad individuálním zájmem odvolatele na zachování odkladného účinku.
14. Dále zdůraznil, že se jedná o opakované řízení po zrušení předchozího povolení, přičemž vytýkané nedostatky byly odstraněny a byly doplněny všechny podklady potřebné pro nové posouzení věci. Současně uvedl, že stavební objekt byl již na základě dřívějšího povolení plně dokončen a splňuje požadavky dotčených orgánů včetně požadavků vyplývajících z procesu EIA. Přiznání odkladného účinku by proto podle žalovaného znamenalo pouze neúčelné a nepřiměřené oddalování zprovoznění dokončené dálnice.
15. Žalovaný rovněž argumentoval tím, že do realizace stavby byly vynaloženy značné veřejné finanční prostředky a že je nezbytné uvést stavbu co nejdříve do užívání. Další prodlení by podle něj vedlo jednak k neefektivnímu nakládání s veřejnými prostředky, jednak k prodlužování stavu, v němž již existující a technicky dokončená stavba nemůže plnit svůj veřejně prospěšný účel.
16. Krajský soud uvádí, že žalobcem dovolávaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 19. 6. 2026, č. j. 42 A 2/2026-115, kterým byl výrok o vyloučení odkladného účinku v obdobné věci zrušen, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2026, č.j. 6 As 154/2026-67, kterým Nejvyšší správní soud žalobu zamítl. Krajský soud přitom souhlasí s tvrzením žalobce, že se v projednávané věci jedná o „skutkově i právně velmi obdobnou situaci“. Krajský soud spatřuje podobnost zejména v následujících bodech:
· Jde o tutéž stavbu, tedy D49, stavba 4901 Hulín–Fryšták, a o dílčí stavební objekty, jejichž povolení souvisí se zprovozněním již vybudované dopravní infrastruktury. V nynější věci jde o SO 327, v rozsudku NSS šlo o jedenáct jiných stavebních objektů téže dálnice.
· Procesní situace je obdobná. V obou případech DESÚ rozhodoval o povolení dílčích objektů dálnice a současně vyloučil odkladný účinek odvolání podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu.
· Skutková naléhavost tvrzená správním orgánem je velmi podobná. V obou věcech žalovaný stavěl na tom, že dálnice je fakticky vybudována, resp. téměř dokončena, dílčí objekty brání jejímu plnému užívání a zachování odkladného účinku by prodloužilo dopravní zátěž okolních obcí, včetně hluku, emisí a bezpečnostních rizik.
· Argumentace o veřejných prostředcích se shoduje. V nynější věci žalovaný uvádí, že na stavbu byly vynaloženy značné veřejné finanční prostředky a další prodlení by znamenalo jejich neefektivní využití; NSS ve věci 6 As 154/2026 připustil, že tento aspekt může být relevantní, avšak sám o sobě nestačí a musí být spojen s konkrétními okolnostmi věci.
Jediným rozdílem v projednávané věci je rozdíl v rozsahu povolovaných objektů. NSS posuzoval jedenáct stavebních objektů, zatímco zde jde pouze o jeden objekt, konkrétně retenční nádrž SO 327. To ale krajský soud nepovažuje za rozdíl oslabující použitelnost závěrů NSS na projednávanou věc, když se jedná o stavební objekt, jímž je dle napadeného rozhodnutí podmíněno užívání další části vybudované infrastruktury.
17. Žaloba nenapadá argumentaci žalovaného v tom směru, že dokončení povolené stavby je podmínkou zprovoznění dálnice. Soud tedy vychází ze své vázanosti žalobními body a tento závěr žalovaného nepřezkoumává.
18. Při zohlednění výše uvedeného soud nevidí důvod, proč by neměl aplikovat závěry uvedené v citovaném rozsudku NSS. Ten vychází z toho, že vyloučení odkladného účinku odvolání podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu představuje výjimečný institut, a proto nestačí pouhý odkaz na obecnou prospěšnost dálnice, její veřejně prospěšnou povahu nebo na objem již vynaložených veřejných prostředků. Správní orgán musí konkrétně vysvětlit, v čem spočívá naléhavost veřejného zájmu právě v posuzované věci, jaké důsledky by mělo zachování odkladného účinku a proč tento zájem převažuje nad právy účastníků řízení. V dané věci však podle NSS DESÚ těmto požadavkům dostál. Poukázal totiž na pokračující dopravní zatížení okolních obcí, jeho negativní dopady na zdraví obyvatel, životní prostředí a bezpečnost silničního provozu, a zároveň na skutečnost, že hlavní část dálnice byla již povolena a stavebně téměř dokončena. Povolované stavební objekty představovaly sice jen dílčí, avšak nezbytné součásti dálnice, bez nichž nebylo možné příslušný úsek uvést do provozu. Zachování odkladného účinku by proto prodlužovalo negativní dopady dopravy na okolní obce a současně by bránilo využití téměř dokončené veřejné investice. NSS dále uvedl, že správní orgán nebyl povinen své úvahy podkládat podrobnými dopravními výpočty. Rozhodující bylo, že dostatečně popsal konkrétní a na jiné případy nepřenositelné okolnosti věci, zejména bezprostřední připravenost stavby k provozu a vazbu mezi nevyloučením odkladného účinku a pokračováním dopravní zátěže v dotčeném území.
19. Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu, dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitka není důvodná. Také v nyní projednávané věci žalovaný neopřel vyloučení odkladného účinku pouze o obecnou veřejnou prospěšnost dálnice D49 nebo o výši veřejných prostředků vynaložených na její výstavbu. Poukázal na konkrétní stav realizace záměru, neboť stavební objekt SO 327 byl plně dokončen a představoval součást již vybudované dopravní infrastruktury, přičemž jeho povolení podmiňovalo povolení užívání její další části. Zachování odkladného účinku by tak nebránilo zahájení výstavby dosud nerealizovaného záměru, nýbrž by oddálilo možnost využívat již dokončený funkční celek k zamýšlenému účelu.
20. Žalovaný současně vymezil konkrétní veřejné zájmy, které by zachováním odkladného účinku byly nepříznivě dotčeny. Uvedl, že nemožnost užívat další část vybudované dálnice by prodlužovala dopravní zatížení okolní zástavby a s ním související negativní dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel. Naléhavost veřejného zájmu tedy nespatřoval pouze v potřebě dosáhnout budoucích přínosů dopravní stavby, ale také v potřebě ukončit již trvající nepříznivý stav. Právě bezprostřední připravenost vybudované infrastruktury k užívání a skutečnost, že jejímu dalšímu zprovoznění bránila absence vykonatelného povolení dílčího, avšak nezbytného stavebního objektu, odlišují projednávanou věc od běžného povolování nové dopravní stavby.
21. Uvedené okolnosti zároveň umožňují odlišit nynější případ od situací, v nichž by byl odkladný účinek odvolání vylučován automaticky u každé významnější dopravní stavby. Pro závěr o naléhavém veřejném zájmu není určující samotná povaha dálnice ani pouhá skutečnost, že na její realizaci byly vynaloženy značné veřejné prostředky. Rozhodný je souběh vysokého stupně dokončenosti celého funkčního celku, dokončenosti samotného objektu SO 327, jeho nezbytnosti pro povolení užívání další části infrastruktury a pokračujících nepříznivých dopadů dopravy na okolní zástavbu. Argument týkající se hospodárného využití veřejných prostředků tyto důvody pouze doplňuje.
22. Ve prospěch vyloučení odkladného účinku svědčí také povaha zásahu do práv účastníků řízení. Vyloučením odkladného účinku nebylo žalobci odňato právo podat odvolání ani právo na přezkum zákonnosti povolení a podkladových závazných stanovisek. Současně již byl stavební objekt SO 327 v době vydání napadeného rozhodnutí plně dokončen, takže okamžitý nástup právních účinků rozhodnutí neumožnil zahájení nové stavební činnosti, která by mohla vyvolat dosud nenastalé zásahy do životního prostředí. Za těchto okolností žalovaný mohl dospět k závěru, že negativní důsledky zachování odkladného účinku pro označené veřejné zájmy převáží nad dočasným omezením procesní ochrany spojené se suspenzivním účinkem odvolání.
23. Žalovaný proto v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, jaké konkrétní veřejné zájmy vyžadovaly ochranu, v čem spočívala jejich časová naléhavost a jaké následky by mělo zachování odkladného účinku odvolání. Rovněž provedl poměření těchto veřejných zájmů se zájmem odvolatele na zachování odkladného účinku. Jeho závěr, že za popsaných mimořádných okolností naléhavý veřejný zájem vyžadoval, aby účinky povolení nastoupily ještě před skončením odvolacího řízení, proto odpovídá § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu.
Závěr a náhrada nákladů řízení
24. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
26. Ve vztahu k právu na náhradu nákladů řízení osob zúčastněných na řízení platí, že podle § 60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Osoba zúčastněná na řízení 1) v řízení nebránila své právo proti žalobci, protože se domáhala téhož, jako žalobce, tedy zrušení napadeného rozhodnutí. Není u ní splněna první podmínka pro vznik práva na náhradu nákladů řízení, a to bránění svého práva proti žalobci, a tudíž jí nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
27. Osoba zúčastněná na řízení 2) právo proti žalobci bránila, neboť byla žadatelem o stavební povolení, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, a napadený výrok IV. svědčil jejím zájmům; domáhala se proto zamítnutí žaloby. Soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení, které spočívají v odměně za dva úkony právní služby ve výši 4620 Kč, podle § 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu, (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, dvakrát režijní paušál ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH z těchto částek podle § 14a odst. 1 advokátního tarifu. Celkem tedy 12 269 Kč. Všechny tyto náklady řízení podle obsahu spisu osobě zúčastněné na řízení 2) prokazatelně vznikly a jedná se o náklady nezbytně nutné k bránění jejího práva. Soud proto žalobce k jejich zaplacení osobě zúčastněné na řízení 2) zavázal, a to k rukám jejího zástupce analogicky podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve spojení s ustanovení § 64 s. ř. s. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalobce.
28. Krajskému soudu je známo stanovisko Nejvyššího správního soudu, které vyjádřil v citovaném rozsudku 6 As 154/2026-67. V něm Ředitelství silnic a dálnic s. p. v tehdejším postavení osoby zúčastněné na řízení a stěžovatelky a) náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože shledal důvody zvláštního zřetele hodné podle § 60 odst. 7 s. ř. s. Tyto spatřoval ve skutečnosti, že (1) Ředitelství silnic a dálnic s. p. zčásti vlastní procesní strategií zapříčinilo, že pro možnost podání žádosti o vydání povolení předčasného užívání hlavní stavby dálnice bylo nezbytné vyloučit odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí žalovaného, (2) přiznání náhrady nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci by bylo nepřiměřeně tvrdé v situaci, kdy žalovaný v průběhu povolování stavby porušil jeho práva, což vedlo nejenom k prodloužení řízení, ale také k nezbytnosti vydání žalobou sporovaného výroku, a (3) osoba zúčastněná na řízení je státním podnikem, jehož prostřednictvím stát vykonává (vlastnická) práva. Nejvyšší správní soud proto aplikoval na danou situaci nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07.
29. Krajský soud však pro postup Nejvyššího správního soudu neshledal důvod.
30. I v nyní posuzované věci sice došlo k porušení procesních práv nynějšího žalobce v prvním rozhodnutí o stavebním povolení retenční nádrže, jak vyplývá z žalobcem předloženého rozhodnutí č. 36 Krajského úřadu Zlínského kraje, a důvodem, proč bylo nutné vydat nové povolení retenční nádrže, bylo zrušení původního stavebního povolení rozhodnutím č. 36.
31. V čem měla spočívat strategie osoby zúčastněné na řízení 2) v řízení Nejvyšší správní soud výslovně neuvedl a krajský soud takovou strategii v nyní posuzované věci neshledal.
32. Nicméně, krajský soud se liší v posouzení třetí vlivu právní formy osoby zúčastněné na řízení na náhradu nákladů řízení. Krajský soud nepovažuje to, že osoba zúčastněná na řízení 2) je státním podnikem, ani za okolnost zvláštního zřetele hodnou, ani za důvod pro neuznání nákladů na zastoupení advokátem jako účelně vynaložený náklad. Ústavní soud v Nejvyšším správním soudem aplikovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 konstatoval, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
33. V posuzované věci osoba zúčastněná na řízení 2) není financována primárně ze státního rozpočtu. Je podnikatelem, jak vyplývá z § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., (dále jen „zákon o státním podniku“) § 2 odst. 1 druhá věta zákona o státním podniku, podnik provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem plnění významných strategických, hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu.
. Právě z provozování podnikatelské činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost plyne, že podnik má standardně hradit své náklady z příjmů, které získává touto činností, případně z dalších výnosů souvisejících s hospodařením s majetkem státu. Zákon zde nevytváří pravidelný příspěvkový vztah ke státnímu rozpočtu. Podle § 3 odst. 2 zákona o státním podniku, podnik neručí za dluhy státu a stát neručí za dluhy podniku, není-li zákonem stanoveno jinak.“ Stát tedy není povinen průběžně krýt závazky nebo provozní ztráty podniku jen proto, že je jeho zakladatelem. Státní podnik nese svou hospodářskou odpovědnost samostatně. Ani případná ztráta podniku proto automaticky nezakládá nárok na její úhradu ze státního rozpočtu.
34. Státní podnik vytváří rezervní fond, který je podle § 19 odst. 2 zákona o státním podniku určen ke krytí ztrát a rizik, k financování výkyvů hospodaření podniku, případně ke krytí základního přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb. Rezervní fond se přitom doplňuje každoročně nejméně deseti procenty z čistého zisku, dokud nedosáhne výše určené zakládací listinou. Z toho vyplývá, že státní podnik svou činností vytváří výnosy a hospodářský výsledek, z vytvořeného zisku zajišťuje vlastní finanční stabilitu a své ztráty a hospodářské výkyvy kryje primárně z vlastních zdrojů, zejména z rezervního fondu. Zákon tedy předpokládá samofinancování podnikatelského provozu.
35. Státní podnik nespadá do rozpočtových pravidel podle § 1 písm. d) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.
36. To však neznamená, že na státní podnik rozpočtová pravidla vůbec nedopadají. Dopadají na něj například tehdy, pokud je příjemcem dotace nebo návratné finanční výpomoci, čímž získává příjem ze státního rozpočtu (§ 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb.). Takové prostředky ale nejsou obecným „příspěvkem na provoz“ typickým pro příspěvkovou organizaci. Jde o účelově poskytnuté prostředky podléhající dotačnímu režimu. Se státním rozpočtem je dále spojen skrze kmenové jmění, které jeho zakladete může podle § 2 odst. 4 zákona o státním podniku po předchozím souhlasu vlády zvýšit, vyžadují-li to naléhavé strategické, hospodářské, společenské, bezpečnostní nebo jiné zájmy státu. Zvýšení se uskutečňuje z majetku státu, s nímž je příslušný hospodařit zakladatel. Ani zde však nejde o pravidelný rozpočtový příspěvek. Je to mimořádný majetkový zásah zakladatele podmíněný zákonnými důvody a souhlasem vlády. Další vazbu na státní rozpočet předpokládá § 19 odst. 4 zákona o státním podniku, umožňující prostředky fondu zakladatele nejen převedeny do státního rozpočtu nebo rozpočtu státního fondu, ale se souhlasem vlády také uvolněny ke krytí odůvodněných potřeb podniku. Zdrojem fondu jsou ovšem použitelné zisky, nerozdělené zisky minulých let a některé další fondy státního podniku, nikoli původně prostředky státního rozpočtu.
37. Státní podnik tedy podle názoru krajského soudu nesplňuje podmínku finančního a personálního zajištění ze státního rozpočtu. Nelze proto vyloučit náklady osoby zúčastněné na řízení 2) na zastoupení advokátem jako neúčelné s odkazem na argumentaci Ústavního soudu v citovaném nálezu.
38. Krajskému soud je známo, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2024, č. j. 6 As 225/2023-40 nepřiznal Ředitelství silnic a dálnic s. p. v tehdejší pozici žalobce jako účelně vynaložené náklady na zastoupení advokátem. Důvodem jejich vyloučení bylo mj. to, že ŘSD bylo v době vzniku těchto nákladů státní příspěvkovou organizací; státním podnikem je až od 1. 1. 2024.
39. U příspěvkové organizace je vztah ke rozpočtu mnohem těsnější. U příspěvkové organizace je příspěvek ze státního rozpočtu systémovou součástí jejího finančního hospodaření. Podle § 53 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb. příspěvková organizace hospodaří s peněžními prostředky získanými hlavní činností, peněžními prostředky přijatými ze státního rozpočtu v rámci finančních vztahů stanovených zřizovatelem, s prostředky svých fondů, s prostředky získanými jinou činností, s dary a dalšími zákonem vyjmenovanými prostředky. Zákon tak prostředky ze státního rozpočtu zařazuje přímo mezi zákonné zdroje, s nimiž příspěvková organizace při běžném hospodaření nakládá. Nadto, podle druhého odstavce téhož ustanovení, hospodaření příspěvkové organizace se řídí jejím rozpočtem, který po zahrnutí příspěvku ze státního rozpočtu nebo stanovení odvodu do státního rozpočtu musí být sestaven jako vyrovnaný. Z tohoto ustanovení vyplývá, že příspěvek není pouze jedním z možných nahodilých příjmů. Je prvkem, jehož prostřednictvím se systémově vyrovnává rozdíl mezi rozpočtovanými náklady a výnosy hlavní činnosti. Rozpočet příspěvkové organizace tedy není sestavován nezávisle na státním rozpočtu. Jeho vyrovnanost zákon posuzuje právě po zahrnutí finančního vztahu ke státnímu rozpočtu.
40. Ani závěry Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku 6 As 225/2023-40 nejsou tedy rozporné s nynějším posouzením vazby osoby zúčastněné na řízení 2) na státní rozpočet jako nikoliv dostatečně těsné pro vyloučení nákladů na zastoupení advokátem.
41. Krajský soud uvážil i standardní judikaturní linii správních soudů, která je na tomto nálezu vystavěna, zásadně nepřiznávající správním orgánům právo na náhradu nákladů řízení, neboť do jejich úřední činnosti patří též obhájení vlastní správní agendy před správním soudem (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47). V posuzované věci však jde o situaci odlišnou. Osoba zúčastněná na řízení 2) totiž nehájila výsledky své správní činnosti, protože nevystupovala vůči žalobci vrchnostensky, ale hájila své veřejné právo, které ji z napadeného rozhodnutí vyplývalo.
42. Konečně, právo na osoby zúčastněné na řízení na náhradu nákladů řízení je upraveno v § 60 odst. 5 s. ř. s. speciálně. Zákon ve vztahu k ní nepředpokládá korektiv okolností zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, pouze možnost přiznat další náklady § 60 odst. 5 poslední věta, s. ř. s., z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení
. Nejvyšším správním soudem aplikovaný odstavec sedmý obsahuje obecné pravidlo přihlédnutí k okolnostem zvláštního zřetele hodných u účastníků řízení a státu. Ačkoliv podle § 34 odst. 3, první věta, s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení stejná procesní práva a povinnosti, podle názoru zdejšího soudu je obecná úprava sedmého odstavce ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení speciální úpravou vyloučena.
43. Všechny výše uvedené úvahy vedly krajský soud k přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení 2) proti neúspěšnému žalobci, jak byly vyčísleny v odstavci 27 tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nesplní – li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
Ostrava 3. září 2026
Mgr. Jiří Gottwald
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje