Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 Az 7/2026 - 44.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Az 7/2026 - 44
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou v právní věci
žalobkyně S. R., nar. X
státní příslušnost Republika Uzbekistán
bytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-127/ZA-ZA11-ZA05-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2026, č. j. OAM-127/ZA-ZA11-ZA05-2026 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, jelikož předcházející správní řízení bylo zatíženo vadami. Ty spatřovala v tom, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Z tohoto důvodu bylo řízení dle žalobkyně jednostranné a neobjektivní. Žalobkyně shledala porušení povinnosti žalovaného postupovat řádným procesním postupem v souladu se zásadami a principy činnosti správních orgánů v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí a chybném výkladu zákona.
3. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný rozhodl na základě neaktuálních informací, ačkoli byl povinný posoudit případ na základě v současnosti relevantních podkladů o zemi původu.
4. Žalobkyně sdělila, že rodnou zemi opustila, protože byla rodiči nucena se vdát, ačkoli nechtěla. Vdaná za osoby, které jí vybrali rodiče, byla už dvakrát. Prohlásila, že během těchto svazků byla vystavena systematickému domácímu násilí a sexuálnímu zneužívání. Pomoci policie ani jiných orgánů se jí nedostalo. Žalobkyně tvrdila, že domácí násilí představuje v Uzbekistánu velký problém. V zemi neexistuje samostatná skutková podstata trestného činu, který by takové jednání postihoval a umožnil jeho vyšetřování, stejně tak neexistují vhodná prevenční opatření.
5. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s žalobními námitkami. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu žalobkyní uváděné skutečnosti a shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o zemi původu. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a měl za to, že rozhodnutí odpovídá okolnostem daného případu a je dostatečně odůvodněno.
7. Žalovaný dospěl k názoru, že v průběhu správního řízení žalobkyně neprokázala existenci závažných skutečností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ji v případě návratu hrozí pronásledování podle § 12 zákona o azylu, nebo bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a stejného zákona. Žalovaný přitom uvedl, že vycházel především z výpovědi žalobkyně a shromážděných údajů v průběhu správního řízení.
8. Žalovaný měl rovněž za to, že z pohovoru se žalobkyní vyplývá, že její žádost o mezinárodní ochranu je účelově podána s cílem zamezit vyhoštění, a uvedl, že poskytnutí mezinárodní ochrany je krajním prostředkem, který není konstruovaný k legalizaci pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) či jako možnost získání pracovního povolení.
9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Obsah správního spisu
10. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:
11. Dne 2. 2. 2026 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 12. 2. 2026 poskytla žalobkyně údaje k podané žádosti, v nichž uvedla, že je státní příslušnicí Republiky Uzbekistán, národnosti uzbecké, hovoří uzbecky a tádžicky. Bydlela v obci X. Vyznává islám, ale není praktikující věřící. Politické přesvědčení nemá, nebyla politicky aktivní a není členkou žádné politické strany nebo skupiny. Je rozvedená. Byla dvakrát vdaná. Má X, který se nachází v X. Vlast opustila dne X a ve stejný den přicestovala taxi službou do ČR z X. Cestovní doklad, či jiný doklad totožnosti nemá, ztratila ho v Praze. Měla X turistické vízum od X do X. V minulosti nežádala o mezinárodní ochranu. Je zcela zdravá, nebere žádné léky, nemá žádné obtíže a zvláštní potřeby. V minulosti nikdy nebyla trestně stíhána ani odsouzena. Žalobkyně vede v Uzbekistánu rodinný spor, jelikož její rodiče naléhali, aby se provdala za člověka, se kterým nechtěla uzavřít manželský sňatek. V ČR chce žít, získat pobytový status a obstarat si nový cestovní pas.
12. Téhož dne žalovaný s žalobkyní provedl pohovor, v němž nad rámec výše uvedeného žalobkyně sdělila, že z rodinných příslušníků je v kontaktu s matkou, starší sestrou a X. Ve své vlasti neměla problémy s policií, státními či bezpečnostními orgány, nebo soudy. Nikdy neměla v zemi původu problémy kvůli rase, národnosti, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. Ztracený pas měla z Uzbekistánu a při jeho vyřízení neměla problémy. Při překročení hranic Uzbekistánu také ne. Žádat o mezinárodní ochranu přišla poté, co soud potvrdil rozhodnutí o jejím vyhoštění z ČR. Učinila tak na základě rady X, že se tím vyhne vyhoštění, aby nemusela vycestovat. Jiný způsob řešení situace ji nenapadl. Od mezinárodní ochrany očekává zprostředkování dokladu totožnosti pro prokázání při policejních kontrolách. K rodinnému sporu podrobněji uvedla, že její druhý manžel se nechoval dobře k jejímu X z prvního manželství. Rozvedla se a nyní přes její i X odpor rodina naléhá, aby se znovu vdala, přestože má obavu, jaký bude mít tento muž vztah právě s X. V Uzbekistánu ji zatěžuje život vysvětlování, že se nechce vdávat, v ČR je tomu ušetřena. V rodné zemi jí nikdo neublížil, nenapadl ji, ani nic podobného. Žalobkyně si dovede představit vyřešení rodinného sporu vnitřním přesídlením, neví ale, zda by to finančně unesla.
13. V rámci správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je rodinný spor spočívající v nucení žalobkyně k uzavření sňatku s mužem, za kterého se provdat nechce.
14. Žalovaný při svém rozhodování vycházel zejména z výpovědi žalobkyně a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu. Konkrétně vycházel z Informace Ministerstva vnitra ČR – Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) – Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 14. 3. 2025, Informace OAMP – Uzbekistán – Socio-ekonomická situace, Dávky sociální podpory a podpory v nezaměstnanosti, Dluhy fyzických osob a proces oddlužení, Přístup k základní lékařské péči, ze dne 6. 6. 2025, Informace MZV ČR – Uzbekistán – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 10. 1. 2025 a Informace MZV ČR – Uzbekistán – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 8. 4. 2025. Žalobkyně nevyužila svého práva na seznámení se s podklady rozhodnutí.
15. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 5. 3. 2026. V tomto rozhodnutí podrobně rekapituloval všechna tvrzení žalobkyně. Dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné vyvodit závěr o uskutečňování činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod. Naopak sdělila žalovanému, že se o politiku nezajímá a nemá politické přesvědčení. Žalovaný neudělil azyl ani podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Po provedeném správním řízení nedospěl k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v tomto ustanovení, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Upozornil, že žalobkyně výslovně negovala, že by kdy měla v Uzbekistánu problémy s policií, státními, či bezpečnostními složkami a soudy. Naopak potvrdila, že v zemi nikdy neměla potíže z azylově relevantních důvodů. S ohledem na výpověď žalobkyně nelze potíže předpokládat ani do budoucna. Taxativně vymezené azylově relevantní důvody tedy žalovaný neshledal. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nemá na území ČR žádného rodinného příslušníka, kterému by zde byl udělen azyl, nebyl jí udělen ani azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13 odst. 1 zákona o azylu.
16. Žalovaný neshledal ani splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla a ani žalovaný nenalezl skutečnosti, na jejichž základě by mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Z žalovaným opatřených informací vyplývá, že v Uzbekistánu nelze udělit trest smrti za žádný trestný čin. Stejně tak žalobkyně neuvedla a žalovaný nezjistil skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že z dosavadní judikatury navíc plyne, že lze pro tento případ shledat doplňkovou ochranu pouze tam, kde takové nebezpečí hrozí reálně a bezprostředně, což se v případě žalobkyně neprokázalo. V Uzbekistánu ani neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nemá na území ČR žádného rodinného příslušníka, kterému by byla udělena doplňková ochrana, nebyla žalobkyni udělena ani doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona o azylu.
17. Žalovaný z okolností vypovězených žalobkyní také předjímal účelovost žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany.
V.
Jednání soudu a právní posouzení věci soudem
18. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Uvedený postup se opírá o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026. V nyní posuzované věci žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu dne 19. 5. 2026 a údaje k této žádosti poskytla dne 22. 5. 2026, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud tedy podle ust. čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodných ustanoveních zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 11. 6. 2026.
19. K jednání u Městského soudu v Praze dne 10. 9. 2026 se žalobkyně bez omluvy nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána. Soud proto dle ustanovení § 49 odst. 3 s. ř. s., ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.
20. Zástupkyně žalovaného s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na vyjádření k žalobě navrhnula zamítnutí žaloby.
21. Podle § 12 zákona o azylu: „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“
22. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“
23. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu: „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“
24. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný své závěry nedostatečně odůvodnil. S touto námitkou se soud neztotožňuje. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení mezinárodní ochrany a posoudil je ve světle tvrzení žalobkyně i shromážděných informací o zemi původu. Srozumitelným, logickým a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč v jejím případě nebyly splněny podmínky pro udělení ani azylu, ani doplňkové ochrany. Přitom vycházel zejména z tvrzení žalobkyně, podle nichž jí v zemi původu nic nehrozí, nikdy nebyla napadena ani jí nebylo fyzicky ublíženo. Za těchto okolností nebyl dán podklad pro závěr, že by jí po návratu do vlasti hrozilo pronásledování nebo skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalovaný současně přihlédl k tomu, že žalobkyně je dospělou a svéprávnou osobou a sama připustila možnost řešení svých obtíží prostřednictvím vnitřního přesídlení. V této souvislosti posoudil rovněž socioekonomické podmínky v Uzbekistánu, včetně dostupných forem sociální podpory, a zabýval se také situací osob vracejících se do vlasti po neúspěšném řízení o mezinárodní ochraně či po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Žalovaný se dále zabýval okolnostmi podání žádosti, přičemž zohlednil i vyjádření žalobkyně, že o mezinárodní ochranu požádala až poté, co jí bylo doporučeno, že podáním žádosti může zabránit svému vyhoštění z území ČR. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou tak zřejmé jak skutkové okolnosti, z nichž žalovaný vycházel, tak úvahy, které jej vedly k závěru o neexistenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí proto netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.
25. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Ani této námitce soud nepřisvědčil. V projednávané věci žalobkyně neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by byla v zemi původu vystavena pronásledování či jinému azylově relevantnímu jednání. Její tvrzení se omezila na neshody s rodinnými příslušníky spočívající v jejich tlaku na uzavření dalšího manželství. Současně výslovně uvedla, že nikdy neměla potíže se státními orgány Uzbekistánu, policií ani soudy a že se nesetkala s problémy z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politického přesvědčení. V rodné zemi jí nikdo neublížil, nenapadl ji, ani jí jinak neškodil. Za této situace bylo postačující, že žalovaný vycházel z obecných informací o situaci v zemi původu zaměřených na bezpečnostní, politickou a socioekonomickou situaci v zemi, jakož i z podkladů o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a osob vracejících se po dlouhodobém pobytu v zahraničí. Žalovaný neměl povinnost zjišťovat podrobnější či specificky zaměřené informace, neboť takový postup by přicházel v úvahu teprve tehdy, pokud by žalobkyně ve vztahu ke své osobě popsala konkrétní potíže v zemi původu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005-80). Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro posouzení žádosti a na základě takto zjištěného skutkového stavu správně neshledal existenci žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
26. Žalobkyně namítala, že žalovaný rozhodl na základě neaktuálních informací o zemi původu. Aktuálnost je jedním z důležitých požadavků kladených na podklady obstarávané správními orgány. Za zastaralé je nelze pokládat pouze na základě uplynutí určitého času od jejich vydání. Z hlediska zpráv o zemi původu se jedná naopak o zastaralý podklad, pokud obsahuje informace, které jsou již v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím, zcela odlišné od aktuálního stavu v zemi (srov. usnesení NSS, č. j. 6 Azs 200/2019-34, ze dne 28. 4. 2020). Soud je toho názoru, že aktuálnost žalovaným obstaraných podkladů je zcela přiměřená tomu, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 2. 2. 2026, přičemž samotné správní rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 3. 2026. Informace sestávaly ze zpráv o zemi původu vypracovaných v období od března do června 2025, s tím, že jedna zpráva odkazuje na neměnný stav oproti lednu 2024. Je tedy zřejmé, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z informací, starých pouze několik měsíců, nejstarší zpráva byla zpracována rok před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalobkyně namítala neaktuálnost jen velmi obecně a neuvedla žádné skutečnosti nasvědčující zásadní změně poměrů v zemi původu, stejně tak nepoukázala na konkrétní informace, se kterými žalovaný pracoval, které by byly zcela odlišné od aktuálního stavu v zemi. Žalobkyně rovněž nevyužila svého práva seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, ačkoli tuto možnost měla. Před vydáním napadeného rozhodnutí tak žádný z podkladů pro rozhodnutí nerozporovala a nenavrhovala doplnění dokazování.
27. Soud má za to, že žalovaný dostál požadavku, aby podklady, z nichž vycházel, byly v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a vycházející z vícero zdrojů, transparentní a dohledatelné (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81). Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že podklady o zemi původu byly neaktuální.
28. Žalobkyně dále uvedla, že v Uzbekistánu byla v minulosti vystavena systematickému sexuálnímu útlaku a domácímu násilí. Dále uvedla, že takovému jednání se v zemi původu prakticky nelze bránit. Soud konstatuje, že o těchto potížích žalobkyně hovořila prvně až v žalobě, žalovaný proto nepochybil, když je žádným způsobem v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Žalobkyně neuvedla žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že tvrzení o domácím násilí a sexuálním zneužívání nemohla bez svého zavinění uplatnit již v průběhu správního řízení. Jedná se přitom o okolnosti, které se měly odehrát před jejím odchodem ze země původu a které jí tedy musely být známy již v době vedení řízení před žalovaným. Takový postup tak není v souladu se závěry NSS, který v rozsudku, č. j. 10 Azs 194/2015-32, ze dne 26. 11. 2015, uvedl, že: „žadatel o mezinárodní ochranu má však též primárně povinnost uvést v řízení před správním orgánem všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany, a dát příležitost správnímu orgánu, aby o takto přednesených důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. (…) Neuvedl-li stěžovatel v řízení před správním orgánem posuzujícím jeho žádost všechny relevantní skutečnosti, neumožnil mu je kvalifikovaně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, musí nést riziko v podobě zamítavého rozhodnutí.“
29. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016-32 shrnul, že: „Primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán.“ Na žalobkyni leží břemeno tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila ani soud nezjistil žádné okolnosti, které by žalobkyni bránily zmínit výše uvedené skutečnosti žalovanému ve správním řízení, nelze k nim již nyní přihlédnout. Naopak je nutné vycházet z tvrzení, která poskytla žalobkyně v rámci výpovědí před žalovaným. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně při pohovoru uvedla, že jí v zemi původu nikdo neublížil, nenapadl ji, ani nic podobného. Nově uplatněná tvrzení jsou tak nejen opožděná, ale současně jsou v přímém rozporu s jejími dřívějšími výpověďmi učiněnými ve správním řízení. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud nemohl k novým tvrzením žalobkyně přihlédnout. Soud posuzoval zákonnost napadeného rozhodnutí v kontextu skutkových zjištění a okolností zmíněných ve správním řízení žalobkyní a podkladů, které k nim shromáždil žalovaný a které popisují situaci v zemi původu žalobkyně.
30. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, který má oporu ve spise, přičemž žalovaný svůj závěr o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnil.
VI.
Závěr a náklady řízení
31. S ohledem na shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
32. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 10. září 2026
JUDr. Dana Černá v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje X.