Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55 Af 2/2024 - 71.pdf
PDF · 0 B
No categories available
55 Af 2/2024 - 71
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Terezy Matuškové ve věci
žalobce: Gecons s.r.o., IČ: 078 09 069
sídlem Šmahova 1244/112, Slatina, 627 00 Brno
zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Říčkou
sídlem Türkova 2319/5b, 149 00 Praha 4
proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno
za
účasti: Správa železnic, státní organizace, IČ: 709 94 234
sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 13. 11. 2023, č. j. ÚOHS-44945/2023/161, sp. zn. ÚOHS-R0124/2023/VZ,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 13. 11. 2023, č. j. ÚOHS-44945/2023/161, sp. zn. ÚOHS-R0124/2023/VZ, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Říčky, advokáta se sídlem Türkova 2319/5b, 149 00 Praha 4.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně brojí žalobce proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 13. 11. 2023, č. j. ÚOHS-44945/2023/161, sp. zn. ÚOHS-R0124/2023/VZ (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2023, č. j. ÚOHS-31676/2023/500, sp. zn. ÚOHS-S0195/2023/VZ (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“). Tím byl podle § 265 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb. , o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ “), zamítnut návrh žalobce ze dne 31. 3. 2023 na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (osoby zúčastněné na řízení) učiněných v otevřeném řízení zahájeném za účelem uzavření nadlimitní rámcové dohody Diagnostika nestabilních úseků železničního spodku (dále jen „veřejná zakázka“), neboť žalovaný nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření.
2. Žalobce byl přesvědčen, že zadávací podmínky pro veřejnou zakázku byly stanoveny v rozporu se ZZVZ , čímž došlo k nedůvodnému omezení okruhu možných dodavatelů a v konečném důsledku i k protiprávnímu omezení hospodářské soutěže. Dne 9. 3. 2023 proto podal námitky proti stanovení zadávacích podmínek, které zadavatel dne 24. 3. 2023 odmítl. Žalobce se s argumentací zadavatele neztotožnil, pročež u žalovaného podal návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele.
3. Jelikož žalobce nesouhlasí ani se závěry žalovaného a jeho předsedy, brojí proti napadenému rozhodnutí podanou žalobou. V ní namítá, že sloučením dvou samostatných (oddělitelných) plnění do předmětu jediné veřejné zakázky a stanovením společných kvalifikačních požadavků došlo k nedůvodnému omezení hospodářské soutěže. Za nepřiměřené a diskriminační shledává žalobce též požadavky zadavatele na technickou kvalifikaci. Konkrétně brojí proti podmínce zkušenosti s prováděním tzv. podrobných průzkumů; rozporuje také požadovanou hodnotu jedné referenční zakázky ve výši 7 500 000 Kč, kterou považuje za zjevně nepřiměřenou a neodpovídající situaci a možnostem většiny dodavatelů na relevantním trhu. Nezákonný je dle něj také požadavek zadavatele na předložení referencí od objednatelů. Konečně namítá i podjatost členů rozkladové komise. Podrobněji soud shrne argumentaci žalobce při vypořádání jednotlivých žalobních bodů.
4. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že věc posoudil správně. Na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu aplikoval správná zákonná ustanovení i přiléhavou soudní judikaturu. Skutečnosti, jež žalobce uvedl v žalobě, jsou obdobné těm, které již byly vzneseny v rámci rozkladu a předseda žalovaného je všechny řádně vypořádal. Žalovaný má za to, že žalobcovy argumenty nesvědčí o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, pročež navrhuje podanou žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout. Taktéž argumentaci žalovaného soud podrobněji shrne v rámci vypořádání jednotlivých žalobních bodů.
5. Žalobce nepodal repliku k vyjádření žalovaného.
6. Práva osoby zúčastněné na tomto řízení uplatnil zadavatel, který se ovšem k meritu věci sám nijak nevyjádřil.
II. Posouzení věci soudem
7. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)] a je přípustná. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.
8. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
II.1. Nerozdělení veřejné zakázky a společné kvalifikační požadavky
9. Žalobce v žalobě předně namítá, že zadavatel bezdůvodně spojil do jednoho zadávacího řízení dvě samostatná a vzájemně oddělitelná plnění, a to projekční práce a realizaci inženýrskogeologického průzkumu (dále jen „IGP“), a stanovil pro ně společné kvalifikační požadavky. Tím podle něj neoprávněně omezil hospodářskou soutěž, neboť dodavatelé specializovaní pouze na jednu z těchto činností musejí prokazovat kvalifikaci i ve vztahu k druhé činnosti. Je tomu tak přesto, že zadavatel nevyžaduje, a dokonce ani neumožňuje, aby obě plnění realizoval tentýž subjekt. Podle žalobce argumenty zadavatele ani předsedy žalovaného neprokazují nezbytnost takového postupu. Obě plnění bylo možné zadat samostatně a současně zachovat zadavatelem požadovanou kontrolu kvality i návaznost mezi projekční a realizační fází. Sám žalovaný připustil, že kontroly kvality by bylo možné dosáhnout i při odděleném zadávání obou plnění. Žalobce odmítá argumentaci založenou na metodě Design and Build, neboť sám zadavatel trvá na oddělení rolí projektanta a zhotovitele. Dále žalobce zpochybňuje závěry žalovaného vycházející z průzkumu trhu a namítá, že jeho výsledky byly nesprávně interpretovány. Nesouhlasí ani s názorem, že o dostatečné úrovni soutěže svědčí skutečnost, že bylo podáno pět nabídek; rozhodující je totiž okruh dodavatelů, kteří by se mohli soutěže účastnit při zákonném nastavení podmínek. Z průzkumu trhu vyplývá, že spojení obou plnění a stanovení společných kvalifikačních požadavků představovalo překážku i pro další dodavatele. Žalobce proto uzavírá, že zadavatel vytvořil nedůvodnou překážku hospodářské soutěže, zúžil okruh potenciálních dodavatelů a mohl tím ovlivnit výběr dodavatele.
10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrvává na svém závěru, že zadavatel oprávněně spojil zpracování projektu i realizaci IGP do jediné veřejné zakázky, neboť obě plnění považuje za úzce související a vzájemně provázaná. Zadavatel dostatečně odůvodnil, že takové nastavení potřebuje k zajištění vzájemné kontroly mezi projektovou a realizační částí a k vytvoření systému, v němž se budou vybraní dodavatelé při plnění jednotlivých zakázek střídat v rolích projektanta a realizátora. Tomu odpovídá i požadavek, aby dodavatelé prokázali zkušenosti s oběma činnostmi. Žalovaný připouští, že tím dochází k určitému omezení hospodářské soutěže, považuje to však za důvodné. Zadavatel dle něj není povinen volit nejméně omezující variantu zadávacích podmínek, pokud své řešení relevantně odůvodní. Žalovaný vycházel z toho, že na relevantním trhu dodavatelé běžně vykonávají jak projektování, tak realizaci IGP; tyto činnosti jsou vzhledem ke své bezprostřední návaznosti a požadavku na vzájemnou kontrolu podstatně těsněji propojené než u jiných stavebních zakázek a jejich spojení představuje legitimní požadavek zadavatele. Konečně žalovaný odmítá výtku, že převzal tvrzení zadavatele. Ten byl povinen zdůvodnit nastavení zadávacích podmínek, zatímco úkolem žalovaného bylo posoudit, zda jsou tyto důvody dostatečné k ospravedlnění omezení hospodářské soutěže, což v daném případě shledal.
11. Ze správního spisu soud zjistil, že zadavatel v bodě 4 zadávací dokumentace určil, že předmětem zadávacího řízení je uzavření rámcové dohody s celkem pěti dodavateli, jimž budou následně postupně zadávány dílčí veřejné zakázky v režimu § 132 odst. 3 písm. b) ZZVZ , tedy bez obnovení soutěže. Předmětem jednotlivých dílčích zakázek bude jednak provedení (zpracování) projektu IGP, jakož i samotná realizace IGP pražcového podloží a zemních těles nestabilních úseků tratí, včetně vyhotovení závěrečné zprávy.
12. Příloha č. 8 zadávací dokumentace obsahuje návrh rámcové dohody na provedení stavebních prací, jejíž článek II., body 2.1. a 2.2. vymezují způsob zadávání dílčích veřejných zakázek tak, že pro zpracování projektu IGP bude zadavatel vyzývat dodavatele k uzavření smlouvy na dílčí veřejnou zakázku na základě rámcové dohody postupně, a to cyklicky dle pořadí umístění nabídek. Také pro realizaci IGP bude zadavatel vyzývat dodavatele k uzavření smlouvy na dílčí veřejnou zakázku na základě rámcové dohody cyklicky, a to obdobným způsobem jako u zpracování projektu IGP.
13. Z článku II. přílohy č. 8 zadávací dokumentace dále vyplývá, že dodavatel, který byl vyzván k uzavření dílčí smlouvy, jejímž předmětem bylo provedení projektu IGP a tuto dílčí smlouvu se zadavatelem uzavřel, nemůže již být následně vyzván k uzavření dílčí smlouvy, jejímž předmětem bude samotná realizace IGP pražcového podloží a zemních těles nestabilních úseků tratí. Zhotovitel, jenž realizuje projekt, tedy již nebude osloven k realizaci prací vycházejících z jím zpracovaného projektu. Při uzavírání dílčích smluv se bude postupovat dle předem uvedeného schématu zadávání dílčích veřejných zakázek, kdy se postupně všech pět vybraných dodavatelů bude cyklicky střídat na zpracování projektu IGP a na samotné realizaci IGP.
14. Zadavatel v průběhu řízení před žalovaným vysvětloval, že společné kvalifikační požadavky stanovil vzhledem k náročnosti předmětu veřejné zakázky. Účastníci rámcové dohody budou při plnění jednotlivých dílčích zakázek střídavě buď zpracovávat projekt IGP, nebo provádět jeho realizaci. Cílem zadavatele je zajistit, aby subjekt realizující IGP současně vykonával kontrolu kvality zpracovaného projektu, čímž bude zabezpečena objektivní a nestranná kontrola. Vycházel z potřeby zajistit provádění IGP v geologicky složitých a nestabilních úsecích železničních tratí. Zamýšlel proto vytvořit malý a stabilní okruh vysoce kvalifikovaných dodavatelů, kteří mají komplexní zkušenosti jak s projektováním, tak s realizací IGP, a kteří se budou při výkonu těchto činností vzájemně střídat nebo zastupovat. Zvolený model má podle zadavatele zajistit jak kvalitní projekty, tak kvalitní provádění průzkumů, přičemž jednotliví účastníci rámcové dohody budou vykonávat vzájemnou kontrolu. Dalším důvodem byla skutečnost, že nestabilní úseky železničních tratí jsou velmi dynamické a výsledky průzkumů v nich mohou relativně rychle zastarat. Zadavatel proto považuje za nezbytné, aby mezi vypracováním projektu IGP a jeho realizací uplynula co nejkratší doba, což mu následně umožní bezprostředně přistoupit k potřebným sanačním opatřením. Zadavatel rovněž uvedl, že při stanovení předmětu veřejné zakázky vycházel z předpokladu, že všichni relevantní dodavatelé na trhu běžně vykonávají jak projektování IGP, tak jejich vlastní realizaci, a disponují tedy zkušenostmi s oběma druhy činností.
15. Žalovaný shrnul relevantní argumentaci žalobce i zadavatele a svá zjištění v bodech 123-139 prvostupňového rozhodnutí a v bodech 140-153 vysvětlil, proč s námitkami navrhovatele nesouhlasí. Předseda žalovaného se pak odpovídající rozkladovou argumentací žalobce zabýval v bodech 48-64 napadeného rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že se jedná nejen o dvě značně související plnění, ale že jejich spojení do jediné veřejné zakázky zadavatel odůvodnil potřebou vzájemné kontroly projekce a realizace IGP u nejproblematičtějších úseků železnice. Zadavatelem uvedené důvody svědčí o tom, že obě plnění na sebe úzce navazují; pro potřeby zadavatele mají tato plnění smysl právě tehdy, pokud jsou propojena. Takové vysvětlení obstojí i přes skutečnost, že nerozdělením veřejné zakázky mohou být kladeny určité překážky hospodářské soutěže. Tyto překážky však nejsou nijak zásadní, když zadavatel obdržel v zadávacím řízení celkem 5 nabídek, což svědčí o tom, že požadovaná kvalifikace neomezuje hospodářskou soutěž nepřiměřeně. Žalovaný sice původně svou argumentaci založil také na jím provedeném průzkumu trhu (oslovil další potenciální dodavatele na relevantním trhu, kteří nepodali nabídku v zadávacím řízení) a konstatování, že existuje minimálně ještě dalších 5 dodavatelů, kteří jsou schopni realizovat celý předmět veřejné zakázky. Předseda žalovaného však zdůraznil, že závěr o odůvodněnosti požadavku zadavatele na společnou kvalifikaci obstojí již sám o sobě na základě kriticky zohledněných důvodů samotného zadavatele i na základě faktu, že bylo podáno 5 nabídek, které všechny obstály. Průzkum trhu lze dle něj brát jen jako doplňující ilustraci, pročež neshledal nutné se jednotlivými odpověďmi oslovených dodavatelů dopodrobna zabývat a reagovat na argumentaci žalobce týkající se jejich intepretace a hodnocení.
16. Podle § 6 ZZVZ zadavatel při postupu podle tohoto zákona musí dodržovat zásady transparentnosti a přiměřenosti (odst. 1). Ve vztahu k dodavatelům musí zadavatel dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace (odst. 2). Podle § 36 odst. 1 ZZVZ platí, že zadávací podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže.
17. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) v řadě rozhodnutí zdůraznil, že při zadávání veřejných zakázek je nutné zachovat adekvátní konkurenční prostředí a postupovat tak, aby nedošlo k nedůvodnému zúžení okruhu potencionálních zájemců o veřejnou zakázku. Za skrytou diskriminaci je přitom třeba považovat situaci, kdy někteří z dodavatelů mají bez jakýchkoli rozumných ekonomických důvodů a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení, byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008 -152, publ. pod č. Sb. NSS 1771/2009).
18. V rozsudku ze dne 19. 11. 2020, č. j. 4 As 337/2018 -84, NSS shrnul, že podstatou zásady zákazu diskriminace (včetně tzv. skryté diskriminace) je zabránit poškozování hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Skrytou diskriminaci může způsobit též příliš široké vymezení předmětu jedné veřejné zakázky. Takto vymezený předmět zakázky totiž může diskriminovat ty dodavatele, kteří by mohli podat nabídku na jednotlivá plnění, nejsou však schopni nabídnout plnění všechna. Jakkoli zákon č. 137/2006 Sb. (což platí i o ZZVZ ) výslovně neukládá zadavatelům povinnost rozdělit veřejnou zakázku na části, tato povinnost vyplývá ze zákonného požadavku na dodržení zásady zákazu diskriminace. Pokud zadavatel veřejné zakázky přistoupí ke spojení souvisejících plnění do jedné veřejné zakázky, musí se zároveň zabývat tím, zda v rámci této veřejné zakázky není nutno využít možnosti k jejímu rozdělení na dílčí části, a to tak, aby vymezený rozsah předmětu plnění nepřiměřeně nezužoval okruh potenciálních dodavatelů. Požadavek na rozdělení veřejné zakázky na dílčí části zpravidla vyvstane u plnění, která jsou v obchodní praxi běžně dodávána samostatně, čímž bude otevřena možnost i pro nabídky těch dodavatelů, kteří nemohou dodat všechna plnění. Naopak u plnění, u nichž je dána vzájemná podmíněnost, provázanost či závislost, takový požadavek zpravidla nevyvstane, neboť by to nebylo účelné z důvodu zjevné nevhodnosti či potenciální nefunkčnosti plnění. Nejvyšší správní soud uzavřel, že veřejná zakázka by měla být otevřena hospodářské soutěži takového okruhu dodavatelů, jehož šíři lze s ohledem na předmět plnění po zadavateli ještě důvodně požadovat (obdobně srov. např. rozsudky NSS ze 3. 9. 2015, č. j. 3 As 212/2014 -36; ze dne 16. 12. 2015, č. j. 10 As 216/2014 -71; či ze dne 21. 2. 2025, č. j. 5 As 187/2024 -36).
19. Správní soudy ve své judikatuře dále konstatovaly, že rozdělení veřejné zakázky na části přichází v úvahu obecně tehdy, pokud plnění v rámci jednotlivých částí budou plněními svým charakterem odlišnými. Naopak rozdělení veřejné zakázky na části nebude vhodné zejména tehdy, pokud bude předmět zakázky tvořen plněními navzájem se neodlišujícími nebo plněními, která na sebe úzce navazují (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Af 7/2010 -135). Za všech situací však zadavatel musí nerozdělení veřejné zakázky, které dopadá do hospodářské soutěže, relevantně odůvodnit, a to zpravidla důvody technickými nebo ekonomickými. Za obhajitelné propojení předmětů veřejné zakázky nelze bez dalšího označit např. pouhou administrativní výhodnost spojení plnění do jediné veřejné zakázky nebo snahu eliminovat smluvní (obchodní) rizika spojená s realizací jednotlivých plnění větším počtem dodavatelů. Zadavatel tedy není povinen předmět veřejné zakázky dělit, pokud se jedná o související, resp. úzce navazující plnění a současně pokud důvody nerozdělení jsou technického nebo ekonomického rázu, avšak neleží v pouhé „pohodlnosti“ pro zadavatele (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012, č. j. 62 Af 57/2010 -535).
20. Jednotlivá plnění přitom spolu nejsou neoddělitelně funkčně svázána, pokud může každé z nich plnit svou funkci nezávisle na sobě. Vzájemnou kompatibilitu dílčích plnění si zadavatel může zajistit například vhodným nastavením zadávacích podmínek (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, č. j. 30 Af 4/2019 -155).
21. V nyní projednávané věci se krajský soud neztotožňuje s názorem správního orgánu, že zadavatel dostatečně přesvědčivě obhájil, proč považuje obě soutěžená plnění (tedy projektování IGP i následnou realizaci těchto průzkumů) za svou povahou nesamostatná a vzájemně podmíněná plnění, která z technických či ekonomických důvodů vyžadují spojení do jediné veřejné zakázky umožňující pro ně stanovit společné kvalifikační podmínky.
22. Předně je dle krajského soudu třeba zdůraznit skutečnost, že zadavatel nevyžaduje, resp. dokonce ani neumožňuje, aby obě tato plnění prováděl tentýž subjekt. Výslovně v zadávací dokumentaci stanoví, že zhotovitel projektu již nebude osloven k realizaci prací vycházejících z jím zpracované dokumentace. Projekt IGP tedy bude vždy zpracovávat osoba odlišná od subjektu, který podle něj bude následně postupovat a samotný IGP realizovat. Soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že již jen touto konstrukcí dává zadavatel fakticky najevo, že věcná a funkční provázanost obou plnění pro něj samotného není natolik intenzivní, aby trval na tom, že oba „kroky“ musí nutně provádět tentýž dodavatel. Díky této podmínce již z její podstaty odpadá část možných důvodů pro oprávněné zadání jediné veřejné zakázky na vícero dílčích plnění, které jsou popisovány v judikatuře. V řešené věci nelze vůbec hovořit o případné ekonomické nevýhodnosti či technické problematičnosti toho, že bude muset dojít k předávání jednotlivých plnění veřejné zakázky mezi různými dodavateli; na takovém postupu totiž výslovně trvá sám zadavatel. Soud neshledal, že by obě části veřejné zakázky svou povahou samy o sobě vyžadovaly, aby pro jejich bezvadné, ekonomicky výhodné a technicky uskutečnitelné provedení byly realizovány jediným dodavatelem; to ostatně zadavatel ani nikde netvrdí. Za takové situace ovšem dle soudu není ani nezbytně nutné, aby byly obě části zakázky soutěženy společně.
23. Soud se samozřejmě dále zabýval také tím, zda pro takový postup neexistují jiné racionální a přesvědčivé důvody, které by ospravedlnily omezení hospodářské soutěže spočívající ve společném zadání obou (svou povahou samostatných) plnění. Jak je shora shrnuto, sám zadavatel argumentoval tím, že usiluje: 1/ o vzájemnou kontrolu zpracovatele projektu a realizátora IGP a 2/ o rychlení postupů, aby mezi vypracováním projektu a jeho realizací uplynula co nejkratší doba. Obou těchto cílů ovšem lze dle přesvědčení soudu dosáhnout i při rozdělení předmětné veřejné zakázky na dvě samostatně soutěžená plnění, resp. zadavatel ani žalovaný neuvedli žádné důvody, proč by to nemělo být možné prostřednictvím vhodně stanovených zadávacích podmínek.
24. Pokud jde o vzájemnou kontrolu dodavatelů obou částí veřejné zakázky, soud konstatuje, že tato argumentace nedává smysl v případě subjektu zpracovávajícího projekt. Podle zadávací dokumentace (příloha č. 2a rámcové dohody) je totiž předmětem provedení projektu IGP zpracování projektu pro realizaci průzkumu v textové a grafické podobě s tím, že výsledkem bude textová část obsahující popis jednotlivých metod pro daný průzkum a grafická část zahrnující jednotlivá průzkumná díla (vrty, kopané sondy, penetrace); samotný projekt se odevzdává v tištěné i digitální podobě. Tím ovšem veškerá činnost zpracovatele projektu podle zadávací dokumentace končí. Není v ní tedy uvedeno, že by projektant měl následně také vykonávat nějakou formu kontroly (dozoru) nad samotnou realizací jím projektovaného průzkumu nebo že by subjektu realizujícímu IGP měl poskytovat například poradenství, metodologické vedení či alespoň určitou součinnost. Současně je v zadávací dokumentaci stanoveno pravidlo, že zhotovitel projektu již nebude osloven k realizaci prací vycházejících z jím zpracované dokumentace. Soudu proto není zřejmé, jak by se u projektanta IGP měla projevit zadavatelem tvrzená vzájemná kontrola obou dodavatelů, když zpracovatel projektu se na realizaci průzkumu podle vlastního projektu nemůže podílet ani přímo (neb provedení IGP musí konat od něj odlišný subjekt), a dokonce ani nepřímo, když po něm není v průběhu následujících prací vyžadována žádná další činnost.
25. V případě subjektu realizujícího samotný inženýrskogeologický průzkum je dle soudu myslitelné, že ten může při postupu podle projektu zpracovaného jinou osobou odhalit možné nedostatky jemu předložené dokumentace, pakliže sám má kvalifikaci k přípravě takových podkladů. Zde tedy soud připouští, že má racionální opodstatnění, pokud dodavatel realizující IGP dokáže díky své kompetenci kriticky nahlížet také na již zpracovaný projekt a provádět tak nezávislou kontrolu jeho kvality. Pouze v tomto ohledu tedy argumentace zadavatele o vzájemné kontrole obou dodavatelů dává dle soudu smysl.
26. Zadavatelem deklarovaný cíl vzájemné kontroly ovšem nevyžaduje, aby byly obě části (projektování i realizace IGP) soutěženy společně v rámci jediné veřejné zakázky. Zadavatelem avizovaná kontrola totiž přichází v úvahu pouze jednosměrně, a to u subjektu provádějícího IGP, který může do jisté míry ověřovat kvalitu jemu předloženého projektu. Opačně ovšem takový kontrolní mechanismus nedává logický smysl.
27. Nadto soud dodává, že zadavatel ani dostatečně nevysvětlil, proč by dodavatel realizující pro něj IGP musel sám splňovat část požadované kvalifikace týkající se projektování. Není zřejmé, proč by zadavatelem požadovaného stavu nebylo možné dosáhnout mírnějšími, hospodářskou soutěž méně omezujícími požadavky. V úvahu dle soudu připadá například učinit součástí plnění na realizaci IGP také požadavek na zajištění odborné kontroly projektu, kterou bude možné poskytnout i subdodavatelsky.
28. Krajský soud shrnuje, že zadavatelem tvrzený zájem na vzájemné kontrole dodavatelů není dostatečně přesvědčivým argumentem, proč by projektování i realizace IGP musely být zadány v rámci jediné veřejné zakázky. Stejně tak zadavatel nedává odpověď na otázku, proč by dodavatel projektu nutně musel splňovat taktéž technickou kvalifikaci nezbytnou pro realizaci projektu, když na této činnosti nebude vůbec nijak participovat a jeho způsobilost osobně provést IGP se nemá při realizaci veřejné zakázky jak projevit (resp. zadavatel nic takového neuvedl).
29. Ani druhý zadavatelem tvrzený důvod spočívající ve snaze o urychlení postupů, aby mezi vypracováním projektu (subjektem „A“) a jeho realizací (subjektem „B“) uplynula co nejkratší doba, však není dle soudu relevantní. Přezkoumávaná zadávací dokumentace je aktuálně nastavena tak, že zadavatel vysoutěží celkem pět dodavatelů, s nimiž uzavře jednu rámcovou dohodu týkající se současně jak projektování, tak i realizace IGP; tyto dodavatele bude mít „v zásobě“ k dispozici a podle své potřeby jim následně bude postupně zadávat dílčí veřejné zakázky bez obnovení soutěže. Soudu ovšem není zřejmé, k jakému zpomalení či časovým průtahům mezi okamžikem dokončení projektu a započetím realizace průzkumu by mělo docházet v situaci, v níž by zadavatel obdobně vysoutěžil dva samostatné okruhy vícero dodavatelů, první pro projektování a druhý pro realizaci IGP. Také v tomto případě by se totiž dodavatelé v rámci obou skupin mohli vzájemně zastupovat, aby nedocházelo k prostojům. Stejně tak i s takto vybranými dodavateli by zadavatel mohl uzavřít rámcovou dohodu a jednotlivé dílčí veřejné zakázky jim zadávat bez další soutěže, tedy flexibilně podle své aktuální potřeby. Jediným rozdílem by bylo, že na každou z dílčích činností by zadavatel měl k dispozici jiný okruh dodavatelů (bylo by přitom na nastavení samotného zadavatele, zda a případně jak by se tyto okruhy mohly prolínat). Jestliže již za současných zadávacích podmínek stejně obě části nesmí realizovat tatáž osoba, a tudíž nutně musí dojít k úkonu předání zpracovaného projektu od projektanta k realizujícímu subjektu, pak by ani v případě vysoutěžení dvou různých skupin dodavatelů nedošlo k žádnému novému postupu, který by mohl způsobovat časové prodlevy.
30. Jinak řečeno, zadavatel nijak nevysvětlil, proč a v čem konkrétně by měla být jeho spolupráce s dodavateli vysoutěženými dvěma samostatnými veřejnými zakázkami (či jednou zakázkou rozdělenou na části) komplikovanější a pomalejší než v případě, kdy okruh dodavatelů vzejde toliko z jediné veřejné zakázky bez umožnění plnění pouze její části.
31. Konečně ani zmínka zadavatele, že při stanovení předmětu veřejné zakázky vycházel z předpokladu, že všichni relevantní dodavatelé na trhu běžně vykonávají jak projektování IGP, tak jejich vlastní realizaci, není dostatečná. V situaci, kdy žalobce tuto skutečnost v řízení před správním orgánem aktivně rozporoval, bylo třeba, aby zadavatel toto své tvrzení prokázal. Navíc fakt, že někteří „velcí hráči“ na daném relevantním trhu jsou schopni poskytnout současně projektování i realizaci IGP, nemůže být bez dalšího dostatečným ospravedlněním pro zadání jediné veřejné zakázky na obě části plnění dohromady (bez možnosti plnění pouze jedné ze dvou částí), neboť právě takový postup vylučuje z účasti v soutěži menší dodavatele schopné plnit toliko jednu samostatnou část zakázky.
32. Krajský soud se proto neztotožňuje se správním orgánem v tom, že by zadavatel dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč by obě plnění měla být spojena do jediné veřejné zakázky bez rozdělení na části. Sám předseda žalovaného připustil, že nerozdělením veřejné zakázky mohou být kladeny určité překážky hospodářské soutěže. Nepovažoval je ovšem za nijak zásadní, neboť zadavatel obdržel v zadávacím řízení celkem 5 nabídek, což dle něj svědčí o tom, že požadovaná kvalifikace nepřiměřeně neomezovala hospodářskou soutěž. Ani tento argument však krajský soud nepovažuje za přesvědčivý. Je nutno zdůraznit, že zadavatel usiloval o to získat celkem pět různých dodavatelů, se kterými by uzavřel rámcovou dohodu. Jestliže tedy v rámci předmětné veřejné zakázky obdržel pět nabídek, vyplývá z toho, že se přihlásil jen takový počet uchazečů o plnění veřejné zakázky, kolik dodavatelských pozic bylo soutěženo. Z toho samo o sobě, bez bližšího popisu relevantního trhu, nelze dle soudu usuzovat, že nedošlo k nepřiměřenému omezení hospodářské soutěže. K žádné „soutěži“ totiž fakticky ani nemohlo dojít, neboť zadavatel neobdržel více nabídek, než kolik zamýšlel obsadit míst dodavatelů. Především však žalovaný nevyloučil, že v případě rozdělení zakázky na části by se mohli do zadávacího řízení přihlásit dodavatelé, kteří by byli schopní poskytnout zadavateli plnění projektové části zakázky, nikoliv však samotnou realizaci IGP, a obráceně. Právě potenciální vyloučení takových dodavatelů je podstatou vytýkaného pochybení zadavatele.
33. Žalovaný původně svou argumentaci založil také na provedeném průzkumu trhu (oslovil další potenciální dodavatele na relevantním trhu, kteří nepodali nabídku v zadávacím řízení); na základě toho vyslovil, že existuje minimálně ještě dalších 5 dodavatelů, kteří jsou schopni realizovat celý předmět veřejné zakázky. Předseda žalovaného však zdůraznil, že závěr o odůvodněnosti požadavku zadavatele na společnou kvalifikaci obstojí již sám o sobě a průzkum trhu považoval jen jako doplňující ilustraci; nezabýval se proto ani obsáhlými rozkladovými námitkami žalobce, které se týkaly způsobu provádění daného průzkumu a vyhodnocení odpovědí, jež v jeho rámci správní orgán obdržel. Sám předseda žalovaného tedy na tomto průzkumu trhu nepostavil své rozhodnutí, nýbrž naopak jeho význam relativizoval a vůbec se věcně nezabýval výtkami formulovanými vůči němu. Z obsahu průzkumu trhu provedeného v prvním stupni správního řízení proto nevycházel ani soud, neboť jeho úkolem je přezkum napadeného rozhodnutí.
34. Krajský soud s ohledem na vše shora uvedené uzavírá, že zahrnutí obou částí plnění (projektování i následné realizace IGP) do jediné veřejné zakázky se společnými kvalifikačními požadavky bez rozdělení zakázky na části nemůže obstát, a to ani ve světle zadavatelem uplatněné argumentace vysvětlující jeho postup. Je tomu tak především pro charakter obou plnění, jakož i proto, že samotný zadavatel vyloučil možnost poskytnout plnění celé zakázky (jejich obou oddělitelných částí) jediným subjektem. Soud z tohoto důvodu přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
35. Jelikož i přes výše uvedený zrušovací důvod lze (alespoň v převažujícím rozsahu) posoudit také zbývající žalobní námitky, zabýval se soud též další argumentací žalobce.
II.2. Zkušenost s prováděním tzv. podrobných průzkumů
36. Žalobce dále namítá, že zadavatel nepřiměřeně omezil technickou kvalifikaci, když požadoval zkušenosti pouze s podrobnými IGP, ačkoli při řešení nestabilních úseků železničního spodku se často využívají také průzkumy doplňkové, přičemž všechny typy průzkumů mají v zásadě shodný odborný základ. Podle žalobce jsou předběžné, podrobné i doplňkové průzkumy prováděny stejnými odborníky se stejnou kvalifikací, liší se pouze rozsahem a mírou detailu, takže zkušenosti s jinými druhy průzkumů nelze bez dalšího považovat za nedostatečné. Správní orgán neprovedl potřebná skutková zjištění ohledně jednotlivých typů průzkumů, neopatřil si odborné podklady ani odborná vyjádření a nevypořádal se s námitkami žalobce. Předseda žalovaného opřel své závěry především o vyjádření zadavatele a odkazy na technické normy, aniž reagoval na jeho argumentaci.
37. Žalovaný ve vyjádření nesouhlasí, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné nebo nekriticky přebírá argumentaci zadavatele. Ohledně požadavku na zkušenosti s provedením podrobného IGP žalovaný vycházel zejména z vysvětlení zadavatele a z rozlišení mezi předběžným, podrobným a doplňkovým IGP podle technické normy. Dospěl k závěru, že tyto druhy průzkumů nejsou zaměnitelné ani rovnocenné, pročež je nelze považovat za totožná plnění lišící se pouze rozsahem. Za prokázané považuje, že podrobný IGP představuje specifický a plnohodnotný druh průzkumu, a proto je přiměřené, aby zadavatel požadoval zkušenosti s jeho realizací, pokud je předmětem dílčích veřejných zakázek právě provádění IGP. Z těchto důvodů žalovaný považuje kvalifikační požadavek zadavatele za odůvodněný a zákonný.
38. Ze správního spisu soud ověřil, že zadavatel v bodě 12 zadávací dokumentace „Technická kvalifikace dle § 79 a 167 odst. 1 ZZVZ“, ve znění dodatku č. 7 ze dne 31. 1. 2023, požadoval po účastnících zadávacího řízení, aby v rámci podané nabídky předložili seznam obsahující významné reference s obdobným charakterem plnění poskytnutých za posledních 5 let před zahájením zadávacího řízení. Obdobným charakterem jako je předmět plnění veřejné zakázky se přitom rozumí práce na provedení IGP pro stavby železničních drah ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb. , o dráhách, jejichž předmětem byly následující činnosti: „provedení podrobného IGP v nestabilním úseku železniční trati v délce minimálně 250 m; provedení podrobného IGP pro opravu, rekonstrukci, modernizaci, nebo optimalizaci železniční trati v délce souvislého traťového úseku minimálně 3,5 km; provedení podrobného IGP, kdy obsahem každé z nich byl IGP buď pražcového podloží, nebo zemního tělesa železničního spodku.“ Dále zadavatel v témže bodě zadávací dokumentace připojil toto vysvětlení: „Podrobný IGP pro železniční stavby je popsán v předpise SŽ S4 Železniční spodek v příloze 9. Obecně je podrobný průzkum popsán v ČSN P 73 1005 Inženýrskogeologický průzkum, z kterého ustanovení předpisu SŽ S4 vychází. Norma ČSN pak vychází z obecně platného evropského předpisu ČSN EN 1997-2 Eurokód 7: Navrhování geotechnických konstrukcí – Část 2: Průzkum a zkoušení základové půdy.“
39. Zadavatel v průběhu řízení před žalovaným znova odkázal na normu ČSN P 73 1005, která rozlišuje předběžný, podrobný a doplňkový IGP, přičemž obsahuje popis každého typu. Podle zadavatele z uvedené normy vyplývá, že jediným plnohodnotným průzkumem je právě podrobný IGP, další dva typy nepředstavují rovnocenné plnění. Předběžný IGP svým obsahem poskytuje pouze omezené informace, které neslouží ke kompletnímu návrhu stavby; takový IGP proto není svým obsahem úplný; laboratorní a terénní zkoušky, měření a rozbory podzemních vod se při něm nedělají vůbec nebo jenom v omezeném rozsahu. Podrobný IGP je podle zadavatele nejkomplexnější, provádí se v nejobsáhlejší možné míře, aby zajistil komplexní pohled na zájmové území z pohledu inženýrskogeologických poměrů a poměrů horninového masivu. Doplňkový IGP dodatečně doplňuje výsledky předcházejících průzkumů; jedná se o průzkum, který je nejméně obsáhlý, nemusí být vůbec realizován nebo obsahuje pouze jednotlivé typy zkoušek a neposkytuje komplexní pohled na zájmové území.
40. Žalovaný shrnul relevantní skutečnosti a vyjádření zadavatele i žalobce v bodech 165-180 prvostupňového správního rozhodnutí, právnímu posouzení věci se věnoval v bodech 181-197. Předseda žalovaného se pak předmětnou problematikou zabýval v bodech 71-77 a dále obecněji v bodech 86-90 napadeného rozhodnutí. Naznal, že jednotlivé typy IGP nejsou zaměnitelné, pročež požadavek na podrobný IGP coby jediný „plnohodnotný“ průzkum se nejeví jako nepřiměřený; předmětem dílčí veřejné zakázky je totiž právě realizace IGP. Nepřisvědčil argumentaci žalobce, že zadavatel měl požadovat jakýkoli IGP realizovaný „v rozsahu podrobného průzkumu“. Pokud by snad měl dodavatel svůj podrobný průzkum v dokumentech označen jinak, ale rozsahem by se o podrobný průzkum jednalo, lze předpokládat, že by zadavatel takovou referenci mohl akceptovat. Bylo ovšem vhodnější a transparentnější, že zadavatel vymezil tento požadavek jednoznačně jako podrobný průzkum, jehož specifikaci doprovodil odkazem na konkrétní normu.
41. Zdejší soud předně vycházel z recentní judikatury. NSS v rozsudku ze dne 3. 9. 2025, č. j. 22 As 51/2025 -86, konstatoval, že nastavením technické kvalifikace vždy z povahy věci dojde k omezení hospodářské soutěže, a to z důvodu ovlivnění okruhu možných dodavatelů. Při nastavení kritérií technické kvalifikace se proto musí vycházet ze zásad transparentnosti, přiměřenosti a zákazu diskriminace (srov. § 6 ZZVZ ; rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2024, č. j. 5 As 65/202173 , bod 44; rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2025, č. j. 2 As 341/202337 , bod 25). Důkazní břemeno stran důvodnosti zadávacích podmínek leží na zadavateli (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2024, č. j. 8 As 1/202372 , bod 28). Samotné posouzení přiměřenosti (a tedy i zákonnosti) technické kvalifikace je přitom primárně posouzením právním. Je při něm potřeba vycházet ze složitosti a rozsahu předmětu veřejné zakázky a v úvahu je nutné vzít i dopady do hospodářské soutěže, včetně dosavadního fungování trhu a jeho případného faktického omezení (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2022, č. j. 5 As 65/202173 , č. 4396/2022 Sb. NSS). Při hodnocení, zda je zvolená podmínka přiměřená, je nutno vyjít ze standardního testu proporcionality, který stojí na třech základních kritériích – vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2022, č. j. 5 As 65/202173 , č. 4396/2022 Sb. NSS, bod 43). U jednoduše splnitelné podmínky postačí prosté zdůvodnění potřebnosti. V případě složitých podmínek má zadavatel povinnost předestřít podrobné, logické a smysluplné odůvodnění, že jím zvolené omezení soutěže bylo důvodné a že by případné alternativy zvolené zadávací podmínky pro něj znamenaly nepřiměřené náklady či obtíže, a svá tvrzení rovněž prokázat (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2023, č. j. 6 As 338/202152 ; ze dne 23. 2. 2022, č. j. 6 As 295/2020143 , č. 4327/2022 Sb. NSS; ze dne 22. 2. 2024, č. j. 8 As 1/202372 , bod 28).
V nynější věci se krajský soud ztotožňuje se správním orgánem, že za situace, kdy předmětem části veřejné zakázky měla být realizace inženýrskogeologického průzkumu v komplikovaných podmínkách, bylo naprosto přiměřeným kritériem, aby dodavatel předložil referenci spočívající v doložení zkušenosti s realizací podrobného IGP. Požadavek, aby dodavatel disponoval dostatečnou technickou kompetencí k provedení předmětu zakázky, je obecně zcela legitimní. Je přitom na zadavateli, aby uvážil a následně si obhájil, jaké konkrétní technické kritérium je pro realizaci dané zakázky přiměřené. V řešeném případě zadavatel vysvětlil, že se má jednat o rozsáhlé a geologicky velmi problematické oblasti, na nichž jsou umístěny železniční stavby starší než sto let, a to mnohdy bez relevantní projektové dokumentace. Podrobný IGP je přitom dle něj nejkomplexnější, provádí se v nejobsáhlejší možné míře a jako jediný jej lze považovat za „plnohodnotný“, pročež požadoval právě ten. S ohledem na deklarovanou složitost předmětu zakázky je dle soudu pochopitelné a přiměřené, že zadavatel požadoval prokázání právě takové technické kvalifikace.
42. Sám žalobce výslovně připouští, že existují tři druhy IGP (předběžné, podrobné a doplňkové), které se liší svým rozsahem a mírou detailu. Ani jím tvrzená skutečnost, že všechny tyto typy průzkumů mají v zásadě shodný odborný základ a že jsou prováděny stejnými odborníky s totožnou kvalifikací, ovšem nestírá rozdíly mezi těmito průzkumy spočívajícími právě v jejich rozsahu, a tedy složitosti a komplexnosti. Soud se neztotožňuje s žalobcem v tom, že by bylo nezbytné, aby správní orgán prováděl obsáhlé dokazování k technické povaze jednotlivých typů průzkumů (např. navrhovaná odborná vyjádření, která by si měl žalovaný sám opatřit). Za naprosto dostatečnou a racionální považuje soud úvahu, že pokud zadavatelem poukazovaná technická norma ČSN P 73 1005 rozlišuje předběžný, podrobný a doplňkový IGP, přičemž obsahuje jejich popisy, pak již jen z toho faktu vyplývá, že po technické stránce je mezi jednotlivými typy průzkumů určitý nezanedbatelný rozdíl; jinak by příslušná norma z logiky věci vůbec nezakotvovala jejich dělení.
43. Žalovanému je ovšem třeba vytknout, že vycházel výhradně ze zadavatelem „přetlumočeného“ obsahu příslušné technické normy, sám ji však neučinil součástí správního spisu ani jí neprováděl dokazování. Jestliže se žalovaný a následně také jeho předseda ve své argumentaci opírali o obsah této technické normy, bylo nezbytné, aby jej měli bezpečně zjištěn. Platí totiž, že „technická norma ČSN nepředstavuje skutečnost, kterou by dle § 121 o. s. ř. o. s. ř. (ve spojení s § 64 s. ř. s. s. ř. s. ) nebylo třeba dokazovat“ (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2025, č. j. 22 Afs 124/2025 -40). Ohledně českých technických norem neplatí ani zásada iura novit curia, nýbrž se jejich obsah musí dokazovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23 ). V dalším řízení tedy žalovaný, pakliže bude i nadále chtít opřít právní posouzení věci o odlišnost jednotlivých typů IGP zakotvenou v normě ČSN, založí tuto technickou normu do spisu a řádně jí provede důkaz.
II.3. Minimální hodnota reference
44. Žalobce též namítá, že požadavek na doložení alespoň jedné reference na podrobný IGP v hodnotě minimálně 7,5 milionu Kč bez DPH je nepřiměřený a omezuje hospodářskou soutěž. Zadavatel tím vyloučil dodavatele, kteří mají dostatečné zkušenosti a kapacity pro realizaci menších zakázek, jež budou v rámci rámcové smlouvy plněny. Zadavatel měl zakázky rozdělit do hodnotových pásem a kvalifikační požadavky odstupňovat podle jejich velikosti. Podle údajů předložených zadavatelem bude řada dílčích zakázek dosahovat hodnoty 8 milionů Kč nebo nižší; požadavek na referenci ve výši 7,5 milionu Kč je proto nepřiměřený. Dále žalobce tvrdí, že na trhu neexistuje dostatek referenčních zakázek splňujících požadovanou hodnotu; reálně dle něj existovaly nejvýše dvě použitelné reference. Důsledkem takového postupu je uzavřený trh, na němž se opakovaně střídá úzký okruh dodavatelů, kteří jako jediní disponují požadovanými referencemi, zatímco noví soutěžitelé nemají možnost je získat. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, který přiměřenost požadavku dovozoval zejména z toho, že bylo podáno pět nabídek; počet nabídek totiž nevypovídá o skutečné otevřenosti trhu. Navíc žalobce neměl přístup k nabídkám ani možnost ověřit, zda a jak jednotliví uchazeči kvalifikaci splnili.
45. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že předmětný požadavek považuje za přiměřený a odůvodněný. Vychází přitom zejména z podkladů předložených zadavatelem, podle nichž má být na základě rámcové dohody zadáno celkem 25 dílčích veřejných zakázek, přičemž u 16 z nich dosahuje předpokládaný finanční objem alespoň 7,5 milionu Kč bez DPH a ve 14 případech tuto částku dokonce převyšuje. Za této situace nelze dospět k závěru, že požadovaná minimální hodnota reference je zjevně neodůvodněná nebo nepřiměřeně přísná; naopak odpovídá rozsahu a charakteru předmětu plnění zadávacího řízení. Dále žalovaný zdůrazňuje, že počet podaných nabídek nebyl nosným ani jediným důvodem jeho závěrů, ale pouze podpůrným argumentem dokládajícím, že hospodářská soutěž nebyla vyloučena úplně, ale pouze částečně a z legitimních důvodů. Skutečnost, že v zadávacím řízení bylo podáno pět nabídek, podle něj svědčí o existenci soutěžního prostředí.
46. Jak soud zjistil ze správního spisu, zadavatel v bodě 12.1.1. zadávací dokumentace v rámci vymezení minimální úrovně kvalifikace požadoval předložení minimálně 2 referencí, které dodavatel poskytl za posledních 5 let před zahájením zadávacího řízení, přičemž finanční objem alespoň jedné významné reference měl zahrnovat IGP v hodnotě alespoň 7,5 milionu Kč bez DPH (tato částka se vztahuje pouze k hodnotě IGP, nikoliv k hodnotě celé referenční zakázky jako celku).
47. Zadavatel v průběhu řízení před žalovaným sdělil výčet dílčích veřejných zakázek, které hodlá zadávat na základě uzavřené rámcové dohody, přičemž jejich cena bude stanovena na základě projektu. Konkrétně identifikoval následující zakázky: 2x v ceně 2 miliony Kč, 2x v ceně 4 milionů Kč, 3x v ceně 5 milionů Kč, 2x v ceně 6 milionů Kč, 2x v ceně 7,5 milionů Kč, 9x v ceně 8 milionů Kč, 1x v ceně 9 milionů Kč, 1x v ceně 9,5 milionů Kč, 1x v ceně 10 milionů Kč, 1x v ceně 12 milionů Kč a 1x v ceně 13,5 milionů Kč.
48. Žalovaný zrekapituloval skutková zjištění, argumentaci zadavatele i žalobce v bodech 199-207 prvostupňového rozhodnutí a v bodech 208-216 provedl právní posouzení věci. Předseda žalovaného pak tyto úvahy přezkoumal v bodech 83-85 napadeného rozhodnutí a dále se k problematice obecněji vyjádřil v bodech 86-90 napadeného rozhodnutí. Neshledal, že by zadavatelem požadovaná hodnota jedné referenční zakázky byla zjevně nepřiměřená a přísná. Zadavatel hodlá na základě rámcové dohody zadat více než dvě třetiny z plánovaných dílčích zakázek tak, že jejich finanční objem bude stejný nebo vyšší, než je požadovaná výše referenční zakázky; z toho důvodu ji lze považovat za přiměřenou ve vztahu k rozsahu předmětu zadávacího řízení. Zadavatel má právo ověřit si, že vybraný dodavatel bude schopen zvládnout alespoň jednu obdobnou zakázku, když jich pro zadavatele může plnit hned několik, a to i ve větším rozsahu, než je referenční zakázka. Argumentaci žalobce, že na trhu existují toliko 2 referenční zakázky, které vyhovují svým rozsahem požadavkům zadavatele, považoval předseda žalovaného za rozpornou s pěti úspěšně podanými nabídkami. Pokud bylo celkem pět subjektů schopno podat nabídku, svědčí to o tom, že požadavky na kvalifikaci nemohly být příliš zužující.
49. Krajský soud v obecnosti souhlasí se správním orgánem v tom, že za rozhodující při posuzování otázky přiměřenosti zadavatelem stanovené minimální výše referenční zakázky je třeba považovat vztah tohoto kvalifikačního požadavku k rozsahu veřejné zakázky, a to jak se zohledněním jednotlivých dílčích zakázek, tak celkové výše plnění. Za podmínek, které byly (doposud) nastaveny v nyní hodnocené zadávací dokumentaci, považuje soud požadavek na předložení reference jedné významné zakázky IGP s finančním limitem alespoň 7,5 milionu Kč bez DPH za přiměřený. Žalobce nikdy nerozporoval zadavatelem předložený výčet dílčích zakázek, které hodlal na základě rámcové dohody zadávat vysoutěženým dodavatelům. Žalovaný přitom správně shrnul, že cca dvě třetiny z plánovaných dílčích zakázek by měly stejný nebo vyšší finanční objem než požadovaná referenční zakázka; celkem 9 zakázek totiž mělo být v hodnotě pod 7,5 milionu Kč a 16 zakázek v hodnotě 7,5 milionu Kč a vyšší. Každému z vybraných dodavatelů tedy měla být statisticky zadána většina dílčích zakázek v hodnotě vyšší, než byla stanovena minimální výše referenční zakázky. To soud nepovažuje za jakkoli excesivní a neoprávněný požadavek.
50. Důvod přípustnosti zvolené kvalifikace spočívající v rozsahu zamýšlených dílčích zakázek přitom soud shledává dostatečným sám o sobě. Naopak argumentaci předsedy žalovaného, že skutečnost podání celkem pěti nabídek svědčí o tom, že požadavky zadávací dokumentace nebyly nepřiměřené a hospodářská soutěž nebyla omezena, soud již výše zpochybnil a neshledal ji za podmínek nynější věci přesvědčivou.
51. Pokud by měl být zadavatel nucen k tomu, aby dílčí zakázky zadávané na základě rámcové dohody ještě rozdělil do několika pásem a kvalifikační požadavky odstupňoval podle jejich zamýšlené hodnoty, jak to po něm požaduje žalobce, musel by mít pro každé plnění (tj. projektování i realizování IGP) několik různých skupin dodavatelů v závislosti na jeho hodnotě. Takový požadavek ovšem již soud nepovažuje za přiměřený s ohledem na předmět veřejné zakázky, jakož i zvolený způsob cyklického zadávání jednotlivých dílčích zakázek. Tvrdí-li dále žalobce, že na trhu neexistuje dostatek zakázek splňujících požadovanou referenční hodnotu, je již jen z jeho argumentace zřejmé, že se omezuje toliko na zakázky zadávané nynějším zadavatelem; s ohledem na společný evropský trh však zcela nedůvodně ignoruje možnost získaní požadovaných referencí také například v zahraničí.
52. Pokud žalobce vytýká prvostupňovému i napadenému rozhodnutí, že neobsahují vypořádání s konkrétními odkazovanými rozhodnutími (bod 11 žaloby), pak k tomu soud uvádí, že rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné jen z důvodu, že výslovně nereaguje na určité odkazované rozhodnutí, pokud se vypořádá s podstatou argumentace, kterou chtěl účastník řízení tímto odkazem podpořit. Žalobce odkazoval na dvě rozhodnutí předsedy žalovaného s tím, že zadavatel byl povinen přizpůsobit své požadavky situaci na trhu (tedy že existuje málo využitelných referenčních zakázek). Jak už bylo však uvedeno výše, touto argumentací se správní orgány zabývaly (byť soud se s dílčím názorem předsedy žalovaného neztotožnil). Ostatně sám žalobce v bodě 12 žaloby uvádí, jak se s obsahem námitky správní orgány vypořádaly. Napadené rozhodnutí tudíž není nepřezkoumatelné, ale toliko částečně nesprávně zdůvodněné. Obstojí ovšem závěr o nedůvodnosti žalobcovy námitky.
53. In concreto však krajský soud v posuzovaném případě nemůže učinit podrobnější úvahy o přípustné výši požadované reference. Jestliže totiž dojde k rozdělení doposud jednotně zadávané zakázky na obě plnění (projektování a realizaci IGP) na dvě samostatné části, podstatným způsobem se tím změní relevantní skutkový stav, v jehož rámci musí být přiměřenost kvalifikačního požadavku posuzována. Lze předpokládat, že dojde k odlišnému nacenění dílčích zakázek i ke změně výše požadované reference. Takové kroky však soud nemůže předvídat a jakkoli závazně se vyjadřovat k budoucímu stavu. S ohledem na to by v této situaci byly jakékoli další úvahy soudu předčasné.
II.4. Referenční listy objednavatelů
54. Žalobce také namítá, že zadavatel nezákonně požadoval předložení osvědčení od objednatelů o řádném poskytnutí referenčních služeb, přestože takový požadavek neodpovídá pravidlům pro prokazování kvalifikace. Dovolával se eurokonformního výkladu § 167 odst. 1 ZZVZ . Odkázal na směrnice 2014/25/EU a 2014/24/EU, z nichž dle něj vyplývá, že zadavatelé nesmějí vyžadovat jiné doklady než ty, které unijní právo výslovně připouští, přičemž osvědčení objednatelů mezi nimi není. Žalovaný se touto argumentací věcně nezabýval a odmítl ji s odkazem na zásadu koncentrace řízení. Žalobce v rozkladu namítal nezákonnost takového postupu. Předseda žalovaného namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí nově vyložil § 167 odst. 1 ZZVZ ve vztahu k unijní úpravě; vycházel ovšem pouze z obecných úvah a preambule směrnice. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za překvapivé a nezákonné, protože předseda žalovaného nahradil nedostatky prvostupňového rozhodnutí novou argumentací, k níž se žalobce již nemohl vyjádřit.
55. Žalovaný ve vyjádření trvá na svém závěru, že regulace sektorového zadávání stojí relativně samostatně a ze zadávací směrnice přejímá toliko základní instituty. Úprava sektorových veřejných zakázek byla přiřazena do ZZVZ a není upravena samostatným zákonem, specifika této úpravy je však nutné s ohledem na sektorovou směrnici zachovat a promítají se právě např. v § 167 odst. 1 ZZVZ , který umožňuje zadavateli stanovit i jiná kritéria kvalifikace dodavatele, než jak jsou vymezena v § 79 odst. 2 téhož zákona. Zadavatel nebyl při stanovení vlastního kritéria kvalifikace povinen následovat taxativní výčet přípustných požadavků na prokázání technického kvalifikačního kritéria, jež jsou obsaženy v § 79 odst. 2 ZZVZ . Požadavek zadavatele na předložení osvědčení objednatelů o řádném poskytnutí referencí proto není nezákonný.
56. Ze správního spisu soud zjistil, že zadavatel v bodě 12.1.1. zadávací dokumentace v rámci vymezení minimální úrovně kvalifikace požadoval předložení minimálně 2 referencí, které dodavatel poskytl za posledních 5 let před zahájením zadávacího řízení, a to včetně předložení osvědčení objednatele referencí o řádném poskytnutí a dokončení nejvýznamnějších referencí. V bodě 12.1.2. zadávací dokumentace zadavatel uvedl, že dodavatel prokáže splnění kvalifikačního požadavku předložením seznamu obsahujícího významné reference, ze kterého bude vyplývat splnění požadavků, jehož přílohou budou požadovaná osvědčení. Pokud dodavatel není z důvodů, které mu nelze přičítat, schopen předložit požadované osvědčení, je oprávněn předložit jiný rovnocenný doklad, kterým je zejména smlouva s objednatelem a doklad o uskutečnění plnění dodavatele.
57. Skutková zjištění a argumenty účastníků shrnul žalovaný v bodech 217-230 prvostupňového rozhodnutí, právní posouzení provedl v bodech 231-242. Předseda žalovaného se touto otázkou zabýval v bodech 93-96 napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že v případě sektorových veřejných zakázek § 167 odst. 1 ZZVZ umožňuje zadavateli stanovit i jiná kritéria kvalifikace pro dodavatele, než jaká jsou vymezena v § 79 odst. 2 ZZVZ ; nynější zadavatel proto dovoleně využil vlastní kritérium kvalifikace.
58. Podle § 151 odst. 4 ZZVZ platí, že zadavatel postupuje při zadávání sektorové veřejné zakázky, která není koncesí, podle části čtvrté, páté, nebo šesté a použije také části první, druhou, desátou až třináctou, pokud není v této části stanoveno jinak. Při zadávání sektorové veřejné zakázky, která je koncesí, zadavatel postupuje podle části osmé.
59. Podle § 167 odst. 1 ZZVZ při zadávání sektorové veřejné zakázky se § 76 , § 77 odst. 3 a § 81 až 88 použijí obdobně. Zadavatel při zadávání sektorové veřejné zakázky může stanovit i jiná kritéria kvalifikace dodavatele, než jsou uvedena v části čtvrté. Zadavatel však nesmí zejména stanovit některým dodavatelům podmínky, které nejsou stanoveny jiným dodavatelům, nebo požadovat doklady, zkoušky nebo jiné údaje bez vážného důvodu opakovaně.
60. Výkladu těchto ustanovení a odlišnostem dopadajícím na sektorové zadavatele se podrobně věnoval NSS v recentním rozsudku ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 As 227/2025 -55. Byť se primárně zabýval tím, zda se na sektorové zadavatele (ne)vztahuje § 78 ZZVZ (tj. ekonomická kritéria), jsou dle přesvědčení zdejšího soudu jeho závěry zcela přenositelné i na otázku (ne)použitelnosti systematicky obdobného § 79 ZZVZ (tj. kritérií technické kvalifikace). Nejvyšší správní soud mimo jiné vyslovil: „Zákonodárce transponoval sektorovou směrnici v části sedmé zákona o zadávání veřejných zakázek. Z ustanovení § 151 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek se podává, že sektorový zadavatel postupuje podle části čtvrté, páté nebo šesté a použije také části první, druhou, desátou až třináctou, pokud není stanoveno jinak. Z § 167 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek ovšem vyplývá, že § 78 (obdobně také § 79 ) zákona o zadávání veřejných zakázek se pro sektorové veřejné zakázky nepoužije. (…) Takovou právní úpravu je třeba chápat jako „stanoveno jinak“, jak předpokládá § 151 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek. Zákonodárce tedy unijní právní úpravu transponoval tak, že kvalifikační důvody spočívající v ekonomické (a obdobně i technické) kvalifikaci a podmínky jejich stanovení neučinil pro sektorové zakázky závazné. Namísto toho zákonodárce uvedl, že zadavatel při zadávání sektorové veřejné zakázky může stanovit i jiná kritéria kvalifikace dodavatele, než jsou uvedena v části čtvrté. Poskytl tak sektorovým zadavatelům při stanovení kvalifikačních kritérií volnost. Ustanovení § 78 (shodně ani § 79 ) zákona o zadávání veřejných zakázek pak nepatří mezi pravidla, která se mají použít při zadávání sektorových veřejných zakázek použít obdobně.“
61. Výslovně pak NSS označil za nedůvodnou námitku, že „zadavatel nemohl sporovanou zadávací podmínku stanovit „jiné kritérium“ podle § 167 odst. 1 věty druhé zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud sektorový zadavatel stanoví kritérium, které je kodifikované, musí se řídit jeho právní úpravou obsaženou v zákoně o zadávání veřejných zakázek.“ Kasační soud naopak jasně konstatoval, že „na sektorové zadavatele se neuplatní celý § 78 (obdobně ani § 79) zákona o zadávání veřejných zakázek. Zákonodárce totiž transponoval unijní právní úpravu tak, že poskytl sektorovým zadavatelům při stanovení kritérií volnost. Při stanovení kvalifikačních kritérií mohou použít jak kritéria kodifikovaná v zákoně o zadávání veřejných zakázek, tak jiná kvalifikační kritéria. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že tato volnost není absolutní. I sektoroví zadavatelé jsou povinni při stanovení kvalifikačních kritérií dodržovat zásady zakotvené v § 6 zákona o zadávání veřejných zakázek a ta pravidla, o kterých to § 167 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek stanoví. Se stěžovatelkou ale nelze souhlasit v tom, že pokud sektorový zadavatel stanoví kodifikované kritérium, automaticky se musí řídit právní úpravou, která se k němu vztahuje. Takový postup by byl v rozporu s úmyslem zákonodárce, který v § 167 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek jasně vymezil, kterými ustanoveními se má sektorový zadavatel při stanovení kvalifikačních kritérií řídit. (…) Z komentářové literatury se pak podává, že zadavatelé mají v koncesním řízení při stanovení požadavků na kvalifikaci relativní volnost (obdobně jako sektoroví zadavatelé) a nemusí požadovat prokázání kvalifikací vymezených v § 77, 78 a 79 zákona o zadávání veřejných zakázek. (…) Ostatně krajský soud v této souvislosti příhodně poznamenal, že pokud sektoroví zadavatelé mohou stanovit jiná kvalifikační kritéria, než jsou uvedená v zákoně, tím spíše mohou stanovit kritéria, se kterými zákon o zadávání veřejných zakázek počítá. Jak už ale uvedl Nejvyšší správní soud, to neznamená, že by se na ně vztahovala omezení, která platí pro „běžné“ zadavatele.“
62. Krajský soud má za to, že shora citované pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně potvrzují správnost právního závěru žalovaného, že v případě sektorových veřejných zakázek umožňuje § 167 odst. 1 ZZVZ zadavateli stanovit i jiná kritéria technické kvalifikace pro dodavatele, než jaká jsou vymezena v § 79 odst. 2 ZZVZ . NSS se přitom ve svém rozhodnutí obsáhle zabýval také výkladem příslušných směrnic EU, obsahem důvodové zprávy i argumentací domáhající se odlišného výkladu předmětného ustanovení. Krajský soud se zcela ztotožňuje se závěry kasačního soudu, neshledal důvod se od nich odchýlit a pro stručnost na ně v rozsahu podrobnějšího odůvodnění odkazuje.
63. Po věcné stránce lze proto uzavřít, že sektorový zadavatel nyní posuzované veřejné zakázky dovoleně využil vlastní kritérium kvalifikace a zcela oprávněně po uchazečích o veřejnou zakázku požadoval předložení osvědčení objednatele referencí o řádném poskytnutí a dokončení nejvýznamnějších referencí.
64. Co se týče žalobcem namítané procesní vady v postupu správního orgánu, soud akcentuje, že žalovaný se v prvostupňovém správním rozhodnutí touto problematikou obsáhle zabýval; vycházel přitom z tehdy aktuálního rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 4. 2023, č. j. ÚOHS-15290/2023/161, dále se odvolával též na komentářovou literaturu. Rozhodně tedy problematiku zákonnosti kvalifikačního požadavku spočívajícího v referenčních listech objednavatelů zcela neoslyšel. Toliko k dílčí argumentaci uplatněné žalobcem poprvé až ve vyjádření k podkladům rozhodnutí (týkající se některých ustanovení směrnic EU) žalovaný uvedl, že k ní nebude přihlížet pro rozpor s koncentrací řízení zakotvenou v § 251 odst. 5 ZZVZ . I přesto žalovaný dodal, že v odkazovaném rozhodnutí jeho předseda náležitě reflektoval znění příslušných směrnic. Žalobci je dle krajského soudu třeba přisvědčit v tom, že v rozkladu výslovně brojil také proti závěru žalovaného o koncentraci řízení ve vztahu k tomuto bodu. Předseda žalovaného se ovšem k této rozkladové námitce v napadeném rozhodnutí nijak explicitně nevyjádřil, namísto toho jím uplatněnou argumentaci věcně vypořádal. Takový postup nelze označit za zcela správný, neboť i když byl předseda žalovaného oprávněn v souladu se zásadou jednotnosti správního řízení doplnit (rozšířit) právní posouzení učiněné správním orgánem prvního stupně, měl povinnost zareagovat i na výtku vznesenou vůči uplatněné koncentraci řízení. Současně však krajský soud konstatuje, že v nynější procesní situaci je nadbytečné se zabývat tím, zda toto pochybení předsedy žalovaného mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť krajský soud z jiných shora uvedených důvodů přikročil k jeho zrušení a vrácení věci žalovanému.
II.5. Podjatost členů rozkladové komise
65. Konečně žalobce v žalobě též namítá, že existují pochybnosti o nepodjatosti členů rozkladové komise, neboť zadavatel dlouhodobě využívá právních služeb advokátních kanceláří, s nimiž jsou tyto osoby profesně spojeny. Žalobce považuje za nevhodné, aby osoby napojené na advokátní kanceláře poskytující služby zadavateli rozhodovaly o zákonnosti jeho postupu, protože již samotná možnost ekonomické vazby na významného klienta zakládá objektivní pochybnosti o jejich nepodjatosti. Na podporu svých tvrzení odkazuje na smlouvy zveřejněné v registru smluv, z nichž vyplývá, že zadavatel je významným klientem dotčených advokátních kanceláří.
66. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že o žalobcem vznesené námitce podjatosti bylo rozhodnuto samostatným usnesením tak, že jí nebylo vyhověno. V tomto usnesení byl žalobce poučen o možnosti podat proti němu rozklad, což neučinil. Nadto žalovaný konstatuje, že Mgr. M. se projednávání věci vůbec neúčastnil. V případě Mgr. K. a Mgr. T. žalobce ani u jedné z nich neuvedl žádné konkrétní tvrzení o možné podjatosti, zcela paušální dovozování podjatosti nemohlo obstát.
67. Ze správního se soudu podává, že žalobce v rámci svého podání ze dne 25. 10. 2023 vznesl námitku podjatosti všech členů rozkladové komise pro oblast dohledu nad zadáváním veřejných zakázek v Praze; dále všech členů rozkladových komisí působících v advokátních kancelářích, které poskytují či v minulosti poskytovaly právní služby zadavateli, nebo kteří s těmito advokátními kancelářemi spolupracují. Uvedl, že zadavatel jako jeden z největších zadavatelů v České republice dlouhodobě využívá právní služby řady advokátních kanceláří ve významném rozsahu. Za nepřijatelné proto považoval, aby osoby spojené s advokátními kancelářemi poskytujícími služby zadavateli rozhodovaly o tom, zda při zadávání veřejné zakázky postupoval zákonně. Postačuje dle něj již samotná možnost střetu zájmů či ekonomické vazby.
68. Předseda žalovaného usnesením ze dne 27. 10. 2023, č. j. ÚOHS-41867/2023/161, sp. zn. ÚOHS-V0153/2023/PD, námitce podjatosti nevyhověl. Zdůraznil, že rozklad žalobce projednala rozkladová komise pro oblast dohledu nad zadáváním veřejných zakázek v Brně. Dále konstatoval, že žalobce ve své námitce podjatosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit relevantní vztah namítaných osob k věci, k účastníkovi řízení ani takový jejich zájem, pro něž lze pochybovat o jejich nepodjatosti; naopak se soustředil na zcela vágní obecná tvrzení o možné podjatosti z důvodu možných neformálních vazeb mezi advokáty či z důvodu údajného dřívějšího poskytování právních služeb zadavateli. Takové paušální dovozování podjatosti namítaných osob nemůže obstát. V bodě 119 napadeného rozhodnutí pak předseda žalovaného odkázal na shora uvedené usnesení; argumentaci žalobce týkající se podjatosti považoval za již vyřešenou.
69. Podle § 152 odst. 3 věty páté zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “), týkající o rozkladu platí, že ustanovení § 14 a 134 platí obdobně s tím, že rozkladová komise může jednat a přijímat usnesení v nejméně pětičlenných senátech a že většina přítomných členů musí být odborníci, kteří nejsou zaměstnanci ústředního správního úřadu.
70. Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.
71. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 30 Af 10/2022 -392, vyslovil, že ani fakt, že člen rozkladové komise pracuje jako advokát v advokátní kanceláři, která zastupovala účastníka řízení, neznamená automaticky jeho podjatost. Podstatné je totiž, zda tato konkrétní osoba zaměstnance advokátní kanceláře (zvláště pak velké advokátní kanceláře poskytující řadu právních služeb většímu množství klientů) má sama zájem na výsledku řízení. Konkrétně uvedl, že aby vznikly důvodné obavy, že daná osoba výsledek řízení ovlivnila, „musel by být její zájem na výsledku řízení velmi silný a její poměr k věci by musel být bezprostřední. Takový poměr nelze dovodit z velmi vzdáleného a žalobcem namítaného spojení přes advokátní kancelář, kde je zaměstnána a která má zcela jistě desítky či dokonce stovky různých klientů.“ Dále doplnil, že podjatost nelze u takové osoby dovozovat, aniž by namítající tvrdil, že by se snad ona sama přímo podílela na právních službách poskytovaných účastníku řízení nebo že by výše jejích příjmů závisela na rozhodnutí toho, kdo v dané advokátní kanceláři působí jako zástupce účastníka řízení. „Kombinace jen hypotetického zájmu dané osoby na výsledku řízení s jejím slabým a nepřímým vlivem na výsledné rozhodnutí tak podle krajského soudu obavám z podjatosti nenasvědčuje.“
72. V rozsudku ze dne 30. 9. 2024, č. j. 31 Af 37/2022 -78, Krajský soud v Brně dokonce konstatoval, že „podjatost členů rozkladové komise nelze obecně dovozovat z toho, že byly zadavatelem soutěženy zakázky na právní služby, které mají být poskytovány advokáty, kteří působí i v rozkladové komisi Úřadu, případně na ně mají úzké vazby. Úřad má pro rozhodování o rozkladu k dispozici několik rozkladových komisí a jejich členy je řada advokátů i jiných odborníků z praxe. Je logické, že se jejich členové znají, i když nejsou přímo advokáty. Stejně tak je i logické, že zakázky na poskytování právních služeb advokáty se budou účastnit pouze advokátní kanceláře. Důsledkem toho bezpochyby je, že v rozkladových komisích Úřadu mohou být činní advokáti, kteří jsou činní v advokátních kancelářích, které se účastní veřejné zakázky, případně se může jednat o osoby, které se s nimi znají. Tomu se v oblasti práva nelze vyhnout. Zcela obecně formulovaná námitka podjatosti členů rozkladové komise proto už z podstaty věci nemůže být úspěšná.“
73. V projednávané věci soud zdůrazňuje, že žalobce poprvé až v žalobě uvádí, kteří členové rozkladové komise jsou společníky či partnery jaké konkrétní advokátní kanceláře, přičemž teprve v rámci soudního přezkumu připojuje odkazy na veřejně dostupné smlouvy v registru smluv uzavřené mezi těmito advokátními kancelářemi a zadavatelem. Tato tvrzení však v jím formulované námitce podjatosti ani kdykoli později v průběhu správního řízení nevznesl. K osobám Mgr. K. a Mgr. T. neuvedl zhola nic konkrétního. Předsedovi žalovaného je proto třeba přisvědčit, že žalobcem precizovaná námitka byla zcela obecná a odvolávala se pouze na paušální tvrzení, že zaměstnanci (členové) advokátních kanceláří spolupracující se zadavatelem nemohou být bez dalšího členy rozkladových komisí žalovaného; nic konkrétnějšího žalobce netvrdil.
74. Takto obecně formulovaná výtka ovšem nemohla být důvodná, jak vyplývá ze shora citovaných rozsudků zdejšího soudu, od nichž nebyl v řešeném případě žádný důvod se odchýlit. Soud nadto zdůrazňuje, že při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
75. Také v žalobě s odkazem na zveřejněné smlouvy žalobce pouze obecně uvádí, že podle těchto smluv je zadavatel významným klientem uvedených advokátních kanceláří, v nichž působí někteří členové rozkladové komise. Netvrdí však žádné konkrétní důvody ve smyslu shora citované judikatury. Krajský soud tak neprováděl dokazovaní odkazovanými smlouvami uveřejněnými v registru smluv. Soud rovněž neprováděl k důkazu listin y označené žalobcem jako důkazy, které jsou však obsahem správního spisu. Tím se v soudním řízení správním dokazování neprovádí, ačkoliv z něj soud při své rozhodování vychází.
III. Závěr a náklady řízení
76. S ohledem na shora uvedené krajský soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.). V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
77. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl žalobce úspěšný, a má tak právo na náhradu nákladů řízení.
78. Za účelně vynaložené náklady žalobce v tomto řízení považoval krajský soud zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále mimosmluvní odměnu jeho zástupce. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ sepis žaloby. Za oba tyto úkony činí odměna 3 100 Kč [§ 7 bod 5 , § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) , d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“)]. K tomu je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč [§ 13 odst. 4 AT]. Odměna zástupce žalobce v souhrnu činí 6 800 Kč. Advokát není plátcem DPH. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.).
79. Výrok III. týkající se osoby zúčastněné na řízení vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025. Osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, neboť jí soud žádnou povinnost neuložil; soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné, aby jí přiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 17. září 2026
Zuzana Bystřická
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.