Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2278/2026

-474

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyněZ. W., zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Pavla Švandy zeSemčic 850/7, Praha 5 – Smíchov, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem Čs. armády 828/34, Praha 6 – Bubeneč, ourčení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026, č. j. -493, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. -164, určil, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstaviteli S. K., zemřelém dne 22. 3. 2024, a rozhodl o nákladech řízení.

2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení dědického práva zamítl. Odvolací soud dospěl po doplnění a zopakování dokazování kzávěru, že žalobkyně spolehlivě neprokázala, že by v rozhodné době od 22. 3. 2023 doúmrtí zůstavitele se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o ni pečovala. Zejména uzavřel, že nebylo prokázáno skutečnéa trvalé společné bydlení ani společné hospodaření a obstarávání potřeb, jakož anitrvalý charakter tvrzeného soužití. Vztah žalobkyně a zůstavitele vyhodnotil jako vztah osob sobě blízkých, spočívající v občasném setkávání a v pomoci žalobkyně zůstaviteli vzávěru jeho života.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z Namítá, že odvolací soud vyložil pojem společnédomácnosti podle o. z. příliš restriktivně, neboť podle jejího názoru vyžadoval úplné ekonomické splynutí účastníků a jejich prakticky nepřetržitou fyzickou přítomnost. Dále namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně nazákladě odlišného hodnocení důkazů výslechem některých svědků, aniž by sám zopakoval výpověď svědka Š. a výpovědi žalovaného a jeho rodinných příslušníků. Za nesprávný považuje také postup odvolacího soudu, který po výzvě k doplnění skutkových tvrzení podle a hodnotil následně žalobkyní uvedené okolnosti jako rozpory vjejích tvrzeních. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu kdalšímu řízení

4. Žalovaný ve vyjádření navrhl odmítnutí dovolání, popřípadě jeho zamítnutí. Uvedl, že dovolací otázky nevycházejí ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nýbrž ze skutkové verze, kterou žalobkyně v řízení neprokázala. Odvolací soud podle jeho názoru nezaložil svérozhodnutí ani na absenci společného účtu, ani na požadavku nepřetržitého společného pobytu, nýbrž na komplexním hodnocení provedených důkazů.

5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné.

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel pouze zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů nebopředkládá (jako žalobkyně) vlastní skutkovou verzi věci založenou na subjektivní (aselektivní) interpretaci v řízení provedených důkazů.

7. Nejvyšší soud není skutkovou instancí a při přezkumu správnosti právního posouzení vychází (je povinen vycházet) ze skutkového stavu, z něhož vyšel odvolací soud. Skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu jen proto, že dovolateli nekonvenuje hodnocení důkazů, jak jej provedl odvolací soud. Dovolatel totiž nemá, zasoučasné procesní úpravy, po ruce žádný dovolací důvod, jehož prostřednictvím by mohl zpochybňovat hodnocení provedených důkazů.

8. Uvedený závěr se ustáleně prosazuje i v dědických věcech týkajících se společné domácnosti: Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale vychází z toho, že pro dědění spolužijící osoby ve druhé dědické třídě podle § 1636 odst. 1 o. z. musí být prokázáno skutečné a trvalé soužití se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a péče o tuto domácnost, popřípadě odkázanost výživou; společná domácnost je přitom trvalým spotřebním společenstvím, v němž osoby společně hradí aobstarávají své potřeby a hospodaří se svými příjmy bez zásadního rozlišování. Nevyžadují se nutně jediný byt ani úplné majetkové splynutí (takový závěr ostatně odvolací soud v přítomné věci ani neučinil), avšak nepostačují pouhé návštěvy, společně trávený volný čas či dovolené ani příležitostná, byť intenzivní pomoc v nemoci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. ).

9. Předpokládá se však prokázání společného bydlení v jednom nebo více bytech a společné, bez rozlišování vedené hospodaření s příjmy. Nevyžaduje přitom bezvýjimečně shodný peněžitý podíl každého člena domácnosti; společné uhrazování potřeb může spočívat i v materiálních výhodách plynoucích z péče o domácnost. Jednotliví členové simohou ponechávat část prostředků pro vlastní osobní spotřebu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , a usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. ), založení a vedení spotřebního společenství se zůstavitelem žalobkyně v poměrech projednávané věci neprokázala.

10. Odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí přitom velmi podrobně (příkladně) hodnotil provedené důkazy, přičemž jeho jednoznačný závěr, že tvrzení nabízená žalobkyní (a nadto ještě měněná a upravovaná v průběhu řízení podle toho, jak pokročily výsledky dokazování), jsou nevěrohodná (stejně tak jako výpovědi některých ze slyšených svědků) mají solidní oporu v provedeném dokazování

11. V posuzované věci je přitom určující, že odvolací soud nezjistil skutkový stav, z něhož žalobkyně ve svých dovolacích otázkách vychází. Odvolací soud neučinil závěr, že by společnou domácnost vylučovalo ponechání oddělených bankovních účtů, samostatné hrazení nákladů na výlučné nemovitosti nebo střídání pobytu na více místech. Neuzavřel rovněž, žeby spolužijící osoby musely být stále spolu. Naopak uvedl, že společné bydlení může být ive více bytech, avšak pouze za předpokladu skutečného a trvalého (rozuměj prokázaného) soužití a společného hrazení potřeb.

12. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud založil své rozhodnutí na odlišném skutkovém závěru nežli soud prvního stupně. Po provedeném (zopakovaném) dokazování uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci skutečného spotřebního společenství ani v rovině společného bydlení, ani v rovině společného hospodaření a obstarávání společných potřeb. Vtéto souvislosti přihlédl zejména k obsahu tvrzení žalobkyně, k jejich postupným rozporům s provedenými listinnými důkazy, k samostatnému hrazení běžných výdajů oběma osobami, k výsledkům dokazování o jejich pobytu a k výsledkům zopakovaných výslechů svědků navržených žalobkyní. Popsal, že důkazy objektivní povahy (např. platby a výběry hotovosti pomocí platební karty zůstavitele a dovolatelky, způsob a čas objednávání dovolené atd.) jejískutkovou verzi prakticky vylučují. Současně učinil závěr, že pomoc žalobkyně vdobězůstavitelovy nemoci, její návštěvy v nemocnici a její označení jako „družky“ vinformovaném souhlasu z března 2024 samy o sobě nemohou prokázat existenci společnédomácnosti po zákonem vyžadovanou dobu jednoho roku. Ze zmiňované judikatury dovolacího soudu rovněž plyne, že společnou domácnost nezakládají samy o sobě občasné návštěvy, společné trávení volného času, společné dovolené ani příležitostná, třeba inadstandardní pomoc. Je třeba rozlišovat mezi skutečným společným soužitím jako členů rodiny a jinou formou blízkého vztahu nebo péčí o osobu, která se ocitla v nepříznivém zdravotním stavu. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně zákonem požadované znaky nazjištěném skutkovém základě neprokázala, je s uvedenými judikaturními východisky vsouladu. Dovolatelkou formulované první dvě otázky proto na rozhodnutí odvolacího soudu ve významu, který jim přisuzuje, nezávisí.

13. Úvaha, že uvedené skutečnosti měly být hodnoceny jinak a že z nich naopak vyplývá dlouhodobé soužití, společná hotovost určená na běžné výdaje, společné plánování budoucnosti a péče o společnou domácnost, je procesně nepřípustnou polemikou seskutkovými závěry odvolacího soudu. Žalobkyně tak dovolacímu soudu předkládá skutkový stav, který nebyl podkladem pro skutkové, a tudíž ani pro navazující právní závěry odvolacího soudu. Tím se dovolání míjí s dovolacím důvodem podle (obdobně na skutkovou polemiku nazírá i Ústavní soud, který ve své dlouhodobé judikatuře rovněž potvrzuje, že dovolání není prostředkem k přehodnocování důkazů ani k prosazení vlastního skutkového závěru dovolatele; zásah připadá v úvahu jen při ústavně relevantním excesu, zejména při extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zjevném faktickém či logickém omylu nebo svévoli, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. , usnesení ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. , nebo nález ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ).

14. Ke třetí dovolací otázce Nejvyšší soud uvádí, že ukládá odvolacímu soudu zopakovat dosud provedené důkazy, má-li za to, že z nich lze dospět kjinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvního stupně. Má-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění založeného na výpovědi účastníka nebo svědka, musí takový důkaz zpravidla sám zopakovat, popřípadě si jinak opatřit rovnocenný podklad. Zmíněná povinnost se ovšem týká pouze důkazu, který má odvolací soud hodnotit odchylně nebo z něhož hodlá vyvodit jiné skutkové zjištění; neznamená, že by odvolací soud musel bez dalšího zopakovat všechny důkazy provedené soudem prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. ).

15. Odvolací soud v projednávané věci opakoval výslechy svědků J., N., F., U. a A., tedy svědků, z jejichž výpovědí soud prvního stupně čerpal skutkové závěry a jejichž věrohodnost odvolací soud hodnotil odlišně. Pokud jde ovýpovědi žalovaného a jeho příbuzných odvolací soud výslovně uvedl, že je vnímá pouze jako podpůrné ve spojení s ostatními provedenými důkazy, tedy závěr o jejich věrohodnosti „nepřehodnotil“ a svůj (od soudu prvního stupně) odlišný závěr založil na zopakovaných výsleších svědků žalobkyně a na důkazech listinných.

16. Výpověď svědka Š. odvolací soud neopakoval, avšak neučinil z ní skutkový závěr, který by byl odlišný od závěru soudu prvního stupně nebo který by byl nosným důvodem jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně ostatně výpověď tohoto svědka nehodnotil jako použitelný podklad pro své závěry o vztahu žalobkyně a zůstavitele. Rovněž užalovaného a svědkyň L. H. a G. H. odvolací soud nezměnil závěr soudu prvního stupně o jejich věrohodnosti; jejich výpovědi nebyly zdrojem odchylného hodnocení osobního důkazu, na němž by změna rozhodnutí spočívala. Závěr odvolacího soudu tak opodstatněně vycházel především z opakovaných výslechů svědků navržených žalobkyní, z jejích vlastních (rozporných) tvrzení a z listinných důkazů. Dovolatelkou citovaná judikatura o porušení zásady přímosti proto na danou procesní situaci nedopadá.

17. Žalobkyně dále nenastolila otázku výkladu nebo , na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil odustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud nehodnotil k její tíži samotný procesní úkon spočívající v doplnění tvrzení po poskytnutém poučení. Hodnotil obsah následně uváděných tvrzení, jejich vztah k dřívějším tvrzením žalobkyně a jejich soulad s dalšími provedenými důkazy. Takový postup náleží do hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, jak již bylo uvedeno výše; ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

18. Námitky žalobkyně, že odvolací soud hodnotil důkazy selektivně, předpojatě nebo v rozporu s jejich skutečným obsahem, mají rovněž skutkovou povahu. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku jednotlivé hodnotící úvahy podrobně vyložil, uvedl, z jakých důkazů vycházel, a vysvětlil, proč přisoudil rozhodný význam právě okolnostem svědčícím proti tvrzenému trvalému spotřebnímu společenství. Nejde o případ svévole, opomenutých nosných důkazů či extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, jenž by mohl založit zásah do práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , a rozsudek ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. ).

19. Protože dovolání neotevírá přípustně žádnou právní otázku ve smyslu , Nejvyšší soud je podle odmítl, a to, aniž by bylo třeba se ve výroku tohoto usnesení zabývat návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, který sdílí osud podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. , popř. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o , a Žalovaný měl v dovolacím řízení plný úspěch a vznikly mu účelně vynaložené náklady za jedno vyjádření k dovolání učiněné advokátkou. Z tarifní hodnoty 65 000 Kč podle advokátního tarifu (vyhl. č. , v nyní účinném znění) činí odměna za tento úkon podle a advokátního tarifu 3 700 Kč a paušální náhrada hotových výdajů podle advokátního tarifu 450 Kč. Jelikož zástupkyně žalovaného prokázala, že je plátkyní daně zpřidané hodnoty, náleží žalovanému též náhrada této daně ve výši 871,50 Kč. Celkem tedy 5021,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. David Vláčilpředseda senátu