Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 783/2026

-924

USNESENÍ

J. S.

,

t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j.

96/2026-852, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného

odmítá.

Odůvodnění:

I.Dosavadní průběh řízení

1.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 12. 2025, č. j. -786,

uznal obviněného J

. S.

(dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 28. 9. 2023, v přesně nezjištěné době mezi 00:45 hodin a 00:57 hodin, v Praze

XY ulice XY

, poté co během jízdy ve vozidle služby BOLT, tov. zn. VW Touran, RZ:

XY

, kterou obžalovaný objednal téhož dne v čase 0:24 hodin z místa nástupu

XY, Praha XY, do zadané adresy XY, Praha XY

, s mezizastávkou na čerpací stanici Orlen v

ulici XY, Praha XY, kdy poté co na adrese v ulici XY

do automobilu přistoupil K

. H.

, a poté co svědkovi H

.

obžalovaný řekl „dneska něco vyděláme“, a následně zadal do aplikace novou zastávku –

XY, Praha XY

, začal obžalovaný poškozenému řidiči vozidla V

. S.

již od náměstí

XY v Praze XY

vyhrožovat, že musí jet přesně tam, kam on mu poručí, jinak ho „podřízne“, když ho nebude poslouchat, přičemž následně od kruhového objezdu u

XY v Praze XY v ulici XY

, začal po poškozeném vyžadovat, opět za použití výhrůžek smrtí, vydání jeho ledvinky včetně jejího peněžního obsahu, kterou měl poškozený zavěšenou křížem přes tělo vepředu, a to konkrétně slovy: „Máš peníze?“, „Dej mi peníze nebo ti rozmlátím hlavu nebo tě píchnu“ a „Děláš? Určitě máš!“, obžalovaný se ptal, jestli poškozený peníze nosí v ledvince, kterou měl přes prsa, načež mu poškozený říkal, že tam peníze nemá, to mu obžalovaný nevěřil a dožadoval se vydání ledvinky, jinak poškozeného „podřízne“, poté co i přes tyto výhrůžky poškozený odmítl ledvinku a její obsah vydat, začal na něj obžalovaný křičet, že je „hnus co dorazil do jeho země“, přičemž po celou dobu vyhrožování obžalovaným vůči poškozenému byli tomuto přítomni další dva spolujezdci cestující s obžalovaným, kdy v důsledku vyhrožování pojal poškozený obavy o svůj život a zdraví, vědom si toho, že K

. H.

krátce předtím otvíral nožem o celkové délce 25 cm skleněnou lahev Coca-Coly, ze které stále pil a která by mohla být také užita jako zbraň, dále s vědomím, že obžalovaný sedí na zadním sedadle a

tedy se poškozený jeho případnému útoku nemůže bránit, ze strachu z obžalovaného s vozidlem zastavil poblíž křižovatky ulic

XY a XY v Praze XY

, sdělil, že dál již nepojede a chtěl vozidlo opustit a přivolat na místo Policii ČR, čehož se lekla spolujezdkyně obžalovaného, D

. K.

, a začala křičet, že na ně poškozený zavolá policii, načež obžalovaný na adresu poškozeného zařval: „Já bych ho zabil parchanta“, a poté v důsledku obavy z toho, že poškozený skutečně zavolá hlídku PČR, všichni tři z vozidla vystoupili bez zaplacení, přičemž K

. H.

ještě nohou kopl do dveří automobilu, poté poškozený z místa činu odjel a obžalovaný za odjíždějícím poškozeným křikl, že je „zmrd

“

, přičemž poškozenému nebyla způsobena, vyjma neuhrazené jízdy, žádná majetková ani jiná újma.

2. Za toto jednání a sbíhající

se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí

podle §

199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha

-

západ ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. , a za sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za které byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. , ze dne 25. 11. 2024, byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu Praha

-západ ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. ,

a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem výrokům.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2026, č. j. -852,

podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II.Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.

g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akcentuje první alternativu, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V první řadě zpochybnil závěr soudů o jeho příčetnosti v době činu. Poukázal na existenci dvou znaleckých posudků z oboru psychiatrie, které dospěly k protichůdným závěrům. Zatímco posudek MUDr. Jiřího Švarce

, Ph.D.,

dovozoval podstatné snížení, případně vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností v důsledku schizoafektivní poruchy, posudek MUDr. Jakuba Šimka konkludoval, že obviněný byl příčetný. Obviněný vytkl soudům, že bez dostatečného odůvodnění upřednostnily závěry druhého posudku, aniž vysvětlily rozpory mezi znaleckými závěry nebo opatřily revizní znalecký posudek, přestože jeho provedení opakovaně navrhoval. Současně tvrdil, že posudek MUDr. Šimka vycházel ze skutkových okolností, které se v řízení neprokázaly, zejména z předpokladu, že z místa činu utekl v reakci na volání policie, ačkoli podle výpovědi poškozeného policie přivolána nebyla. Za podstatný důkaz svědčící o možnosti relapsu duševního onemocnění označil rovněž své užívání návykových látek, nedodržování léčebného režimu a popis svého chování během jízdy.

6. Dále obviněný tvrdil, že závěr o vině byl založen prakticky výlučně na výpovědi řidiče taxislužby, která podle něj vykazovala vnitřní rozpory a nelogičnosti a nebyla dostatečně konfrontována s ostatními důkazy. Podle obviněného nebylo spolehlivě prokázáno, že by se dopustil jednání naplňujícího znaky loupeže, přičemž stejně pravděpodobná měla být skutková verze, podle níž šlo pouze o konflikt mezi řidičem a cestujícími vzniklý v souvislosti se změnami trasy jízdy.

7. Obviněný dále poukazoval na to, že případné obavy poškozeného měl vyvolávat spíše spolucestující K

. H.

, který podle důkazů manipuloval s nožem při otevírání lahve a vůči řidiči se choval agresivně. Namítal, že poškozený výslovně uvedl, že u něj samotného žádný nůž ani jinou zbraň neviděl. Obviněný v této souvislosti poukázal na možné spolupachatelství, které však státní zastupitelství ani soudy neřešily. Současně zpochybňoval skutkový závěr, že měl pronést výrok o tom, že „dnes něco vydělají“, když podle výpovědi poškozeného tuto větu vyslovil právě K

.

H. Za nepodložené proto označil úvahy soudů o svém zištném motivu, když mu navíc před těmito událostmi přišel invalidní důchod.

8. Další námitky směřovaly proti hodnocení věrohodnosti poškozeného. Obviněný poukazoval na rozpory ve výpovědi řidiče taxislužby, zejména ve vztahu ke způsobu nošení ledvinky, která měla být předmětem útoku, a tvrdil, že soudy se

s

těmito rozpory nevypořádaly. Naopak podle něj bez dostatečného odůvodnění odmítly výpověď K

. H.

, ačkoli ta podle něj byla v přípravném řízení i před soudem konzistentní.

9. Konečně namítal, že soudy nesprávně dovodily, že poškozený ukončil jízdu ze strachu o život a zdraví. Podle obviněného z výpovědi poškozeného vyplývalo, že jízdu ukončil proto, že jej rozčilovaly pokyny cestujících týkající se trasy. Této verzi podle něj odpovídala i výpověď svědkyně D

.

K. Soudům vytkl, že vytvořily skutkové závěry na základě domněnek, selektivně hodnotily důkazy podporující obžalobu a nevypořádaly se s alternativní skutkovou verzí příznivou pro obviněného. V důsledku toho podle něj nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a nebyla respektována zásada in dubio pro reo.

10. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť provedené důkazy podle něj neprokazují naplnění jeho zákonných znaků. Tvrdil, že případné výhrůžky nebo konfliktní projevy během jízdy nebyly vedeny úmyslem zmocnit se cizí věci, ale souvisely s neshodou mezi řidičem taxislužby a cestujícími ohledně změn trasy a přidávání dalších zastávek. I kdyby tedy v průběhu jízdy zazněly výhrůžky, nebyla podle obviněného prokázána jejich účelová souvislost se zmocněním se ledvinky nebo jiné cizí věci, která je nezbytná pro právní kvalifikaci jednání j

ako loupeže.

11. Dále uvedl, že případné obavy řidiče taxislužby nevyvolal on, nýbrž K

. H.

, který měl při jízdě manipulovat s nožem a vůči řidiči pronést nadávku. Poškozený řidič přitom měl výslovně potvrdit, že u obviněného žádný nůž ani jinou zbraň neviděl. Obviněný proto namítl, že mu nelze přičítat užití násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Pokud by jednání K

. H.

mohlo objektivně naplňovat některé znaky loupeže, soudy se podle obviněného nezabývaly podmínkami spolupachatelství a neprokázaly existenci společného jednání ani společného úmyslu obou cestujících.

12. Obviněný rovněž brojil proti závěru o zištném motivu. Výrok, že „dnes něco vydělají“, podle výpovědi řidiče nepronesl obviněný, ale K

. H.

, přičemž obviněný na něj nijak nereagoval. Skutkový závěr, že obviněný loupež zamýšlel nebo jednal s cílem získat cizí věc, proto podle něj nemá oporu ve zjištěném skutkovém ději. Samotné neuhrazení jízdného přitom podle dovolání neumožňuje dovodit úmysl zmocnit se ledvinky ani jiného majetku řidiče.

13. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřoval také v závěru o své trestní odpovědnosti. Odkázal na znalecký posudek z oboru psychiatrie zpracovaný MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D., podle něhož byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v rozhodném období podstatně sníženy, případně vymizelé v důsledku duševních poruch. Z toho dovozoval, že byl v době činu nepříčetný, a nebyl proto podle hmotného práva trestně odpovědný. Soudy podle něj nesprávně založily závěr o příčetnosti na opačném znaleckém posudku MUDr. Jakuba Šimka, který vycházel z neprokázaných okolností a z vyšetření uskutečněného s časovým odstupem osmnácti měsíců, kdy již obviněný dodržoval léčebný režim. Obviněný v této souvislosti namítl, že soudy neprovedly jím navrhovaný revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

14. Podle alternativní verze obviněného šlo nanejvýš o konflikt týkající se trasy jízdy a následné neuhrazení jízdného, případně o čin nižší společenské škodlivosti.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu dán jiný dovolací důvod.

16. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle § 226 písm. d) tr. ř., případně podle § 226 písm. a) tr. ř., jej zprostil obžaloby. Alternativně, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že je třeba dokazování doplnit, navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. , v celém rozsahu, včetně řízení, které mu předcházelo, a podle § 265l tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno

Nejvyššímu státnímu zastupitelství

k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že dovolání obsahově opakuje obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích řízení, včetně odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s ní podle jeho názoru dostatečně a správně vypořádaly. Současně připomněl, že dovolací důvod nestačí pouze formálně označit, nýbrž mu musí odpovídat také obsah konkrétních námitek.

18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný převážně předkládá vlastní hodnocení důkazů a na jeho základě prosazuje vlastní skutkovou verzi. S velkou mírou tolerance lze podle něj pod tento dovolací důvod podřadit námitku rozporu skutkových zjištění s popěrnou obhajobou obviněného a výpovědí svědka K

. H.

, jakož i námitku neprovedení revizního znaleckého posudku. Obě však považoval za zjevně neopodstatněné.

19. Státní zástupce zdůraznil, že dokazování bylo úplné, skutková zjištění vycházela z řádně provedených a procesně použitelných důkazů a jejich hodnocení odpovídalo zásadám logiky. Soudy podle něj přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily poškozenému V

. S.

a neakceptovaly obhajobu obviněného. Za prokázané považoval, že právě obviněný opakovaně vyhrožoval poškozenému násilím a požadoval vydání ledvinky, o níž se

domníval, že obsahuje peníze. Skutečnost, že K

. H.

měl u sebe nůž použitý k

otevření lahve, podle něj neznamenala, že se podílel na jednání obviněného.

20. K návrhu na další znalecké zkoumání státní zástupce uvedl, že soud není povinen provést každý navržený důkaz, pokud jeho neprovedení řádně odůvodní. Posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jakuba Šimka podle něj nevzbuzoval rozumné pochybnosti. Znalec byl vyslechnut v hlavním líčení, své závěry vysvětlil a vycházel nejen z vyšetření obviněného, ale také z jeho zdravotnické dokumentace, předchozích znaleckých zjištění a z objektivně popsaného chování v době činu. Samotná schizoafektivní porucha podle státního zástupce automaticky neznamená nepříčetnost. Revizní znalecký posudek proto považoval za nadbytečný.

21. Ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že právní posouzení skutku je nutno přezkoumávat na základě skutkových zjištění soudů, nikoli podle vlastní skutkové verze obviněného. Námitky týkající se nenaplnění znaků loupeže, nepříčetnosti, možného spolupachatelství K

. H.

a nižší společenské škodlivosti byly podle něj založeny na odmítnutí skutkových závěrů soudů

,

a pod uvedený dovolací důvod je proto nelze podřadit. Státní zástupce je přesvědčený, že na základě soudy zjištěného jednání byly naplněny všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nebylo nutné, aby poškozený ledvinku skutečně vydal nebo aby vznikla škoda. Obviněný byl podle státního zástupce v době činu příčetný.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce nepovažoval za naplněný, neboť řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b písm. g) ani h) tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, pokud odvolání obviněného zamítl.

23. Státní zástupce rovněž odmítl tvrzené porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Uvedl, že samotná existence odlišných výpovědí nebo konkurenčních skutkových verzí nevede automaticky k rozhodnutí ve prospěch obviněného. Tato zásada se uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti. Soudy však podle něj takové pochybnosti o průběhu skutku ani o vině obviněného neměly.

24. Státní zástupce uzavřel, že část dovolacích námitek neodpovídá označeným dovolacím důvodům a zbývající námitky jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně souhlasil, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodoval v neveřejném zasedání.

III.Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr

. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná.

26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

28. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle

§ 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

29. Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

31. Dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV.Důvodnost dovolání

34. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně

.

Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle

§ 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř

. uplatňuje námitky

skutkové a právní

povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům usnesení soudu odvolacího, ve skutečnosti však obviněný uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání obviněného pak Nejvyšší soud nezjišťuje, že by tento uplatnil samostatné námitky proti výroku o trestu.

35. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného je třeba předně připomenout, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ).

36. Současně musí Nejvyšší soud, a to opět s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, hned úvodem této části svého rozhodnutí akcentovat, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo

219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. ).

37. Obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak námitku zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně s jeho obhajobou a výpovědí svědka K

. H.

, jednak námitku nedůvodného neprovedení navrhovaného důkazu, konkrétně revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obě námitky tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, nejsou však opodstatněné.

38. Přestože obviněný v dovolání opakovaně tvrdí existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, takový rozpor konkrétním způsobem ve své argumentaci nevymezuje a jeho argumentace směřuje pouze do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřekračuje pouhou polemiku s jejich závěry. Je však skutečností, že soudy v této věci provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemn

ých souvislostech, tedy provedly dokazování zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6

tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž je patrné hodnocení provedených důkazů a také to, jaká skutková zjištění z nich logicky vyplývají, nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění.

39. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně založil rozhodná skutková zjištění zejména na výpovědi poškozeného V

. S.

, který v průběhu trestního řízení setrvale uváděl, že mu obviněný během jízdy opakovaně vyhrožoval podříznutím, píchnutím a rozbitím hlavy a současně po něm požadoval vydání ledvinky, v níž předpokládal peníze. Jednání obviněného přitom odlišil od jednání svědka K

. H.

, který měl u sebe nůž použitý k otevření lahve, avšak poškozenému jím nevyhrožoval a ani po něm nepožadoval vydání ledvinky. Lze se ztotožnit i s tím, že přítomnost nože podle soudů důvodně zesilovala obavu poškozeného z výhrůžek pronášených obviněným.

40. Výpověď poškozeného přitom nebyla soudy hodnocena izolovaně. Soud prvního stupně ji porovnal zejména s údaji společnosti Bolt, lokalizačními údaji mobilních telefonů, kamerovým záznamem z čerpací stanice, výsledky ohledání vozidla, výpovědí Z

. S.

a časem, kdy poškozený událost oznámil policii. Tyto důkazy sice přímo nezachycovaly obsah komunikace ve vozidle, potvrzovaly však podstatné vnější okolnosti popsané poškozeným, zejména uskutečnění a trasu jízdy, jednotlivé zastávky, přítomnost obviněného a dalších cestujících i časovou návaznost trestního oznámení. Skutečnost, že poškozený oslovil první policejní hlídku, kterou po ukončení jízdy spatřil, přitom nebyla v rozporu s jeho tvrzením, že se jednáním obviněného cítil ohrožen.

41. Soudy se zabývaly také obhajobou obviněného a výpovědí svědka K

.

H. Obviněný připustil uskutečnění jízdy, její postupné změny, přítomnost dalších cestujících, neuhrazení jízdného i to, že svědek K

. H.

měl nůž, popřel však výhrůžky a požadavek na vydání ledvinky. Svědek K

. H.

si podstatné okolnosti jízdy nepamatoval, popsal jinou trasu a tvrdil, že obviněný jízdné uhradil, ačkoli jeho neuhrazení bylo prokázáno. Současně připustil, že mezi obviněným a řidičem došlo ke konfliktu. Jeho výpověď proto soud prvního stupně hodnotil jako věrohodnou pouze v rozsahu, v němž byla potvrzena dalšími důkazy, a nepovažoval ji za spolehlivý podklad pro závěr, že výhrůžky ani požadavek na vydání ledvinky nezazněly.

42. Odvolací soud tento postup přezkoumal a ztotožnil se s důvody, pro které soud prvního stupně přiznal vyšší důkazní význam výpovědi poškozeného. Zdůraznil její stálost, logickou návaznost na objektivně zjištěné okolnosti a absenci motivu poškozeného obviněného nepravdivě usvědčovat. Poškozený navíc následky události nezveličoval, neboť připustil, že nebyl zraněn, nic mu nebylo odcizeno a obviněný nebyl ozbrojen. Naproti tomu výpověď svědka K

. H.

byla neurčitá a v některých částech odporovala objektivně zjištěným skutečnostem. Rozdílné hodnocení obou výpovědí proto nebylo projevem svévole ani selektivního přístupu k důkazům.

43. Skutečnost, že údaje o obsahu komunikace ve vozidle vyplývaly především z výpovědi poškozeného, sama o sobě nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy a nevylučuje, aby se ten jediný přímý usvědčující důkaz mohl stát podkladem pro skutkové závěry výroku o vině, je-li pečlivě posouzen z hlediska vnitřní konzistence, věrohodnosti a vztahu k ostatním zjištěným okolnostem. Soudy těmto požadavkům dostály, neboť výpověď poškozeného porovnaly s obhajobou obviněného, výpověďmi spolucestujících a objektivními důkazy a vysvětlily, proč alternativní skutkovou verzi obviněného nepřijaly. Námitkami dovolatele proto není doloženo, že by rozhodná skutková zjištění neměla v provedených důkazech obsahový podklad, byla jejich přímým opakem nebo vyplývala z logicky nepřijatelného hodnocení.

44. Další námitkou obviněného jsou jeho výhrady k tomu, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhovaný revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný jeho vypracování považoval za nezbytné k odstranění rozdílů mezi závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Jakubem Šimkem v nyní posuzované věci a závěry dřívějšího znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D.

,

v jiné jeho trestní věci.

45. Ani tato námitka, kterou bylo možno podřadit pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g)

tr. ř.

,

není opodstatněná. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je především zřejmé, že návrh na vypracování revizního znaleckého posudku nebyl opomenut, pouze jej soud prvního stupně výslovně zamítl jako nadbytečný, neboť posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jakuba Šimka považoval za úplný, přezkoumatelný a odpovídající zákonným náležitostem. Znalec byl navíc vyslechnut v hlavním líčení, reagoval na otázky soudu i procesních stran a objasnil podklady i úvahy, z nichž vycházel při posouzení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného v době činu.

46. MUDr. Jakub Šimek při posouzení příčetnosti nevycházel pouze z osobního vyšetření obviněného uskutečněného s časovým odstupem. Měl k dispozici jeho zdravotnickou dokumentaci, údaje o diagnostikované schizoafektivní poruše manického typu, informace o závislosti na stimulanciích a závěry předchozích znaleckých zkoumání. Současně hodnotil konkrétní projevy chování obviněného v době činu tak, jak byly zachyceny ve výpovědích obviněného, poškozeného a svědků.

47. Znalec vysvětlil, že samotná existence

schizoafektivní

poruchy neznamená trvalé vymizení nebo forenzně významné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Za rozhodné považoval, že u obviněného nebyly pro dobu skutku popsány projevy akutní psychotické dezintegrace, halucinace, bludy, rozpad kontaktu s realitou ani dezorganizované nebo chaotické jednání. Jeho jednání naopak vykazovalo znaky organizovanosti, situační orientace a účelnosti. Obviněný si opatřil telefon své matky, objednal vozidlo taxislužby, postupně měnil trasu, provedl nákup na čerpací stanici a organizoval přistoupení dalších cestujících.

48. MUDr. Jakub Šimek se zabýval také námitkami k nedodržování léčebného režimu, případného užití návykových látek a relapsu duševního onemocnění. Vysvětlil, že některé projevy uváděné obhajobou, například neklid, nervozita, netrpělivost nebo zrychlený verbální projev, nejsou specifické pouze pro relaps schizoafektivní poruchy, ale mohou souviset také s osobnostní strukturou, emoční nestabilitou, intoxikací nebo abstinenčními příznaky. Z popisu jednání přitom nezjistil známky takové dekompenzace duševního stavu, která by vedla k vymizení rozpoznávacích schopností nebo k forenzně významnému snížení schopností ovládacích.

49. Soud prvního stupně tedy závěr o příčetnosti obviněného v době činu nezaložil pouze na výsledku pozdějšího osobního vyšetření. V

odůvodnění

svého rozsudku

současně uvedl, proč znalecký posudek považoval za přesvědčivý a návrh na revizní znalecké zkoumání za

nadbytečný.

50. Odvolací soud se návrhem obviněného rovněž výslovně zabýval. Zdůraznil, že obhajoba své pochybnosti neopírala o jiný znalecký posudek vypracovaný v této trestní věci ke stejnému skutku a za stejných skutkových souvislostí, nýbrž o závěry znalce učiněné v jiné trestní věci, které byly v nynějším řízení provedeny jako listinný důkaz. Současně poukázal na to, že MUDr. Jakub Šimek měl dřívější znalecké závěry k dispozici a při svém posouzení je zohlednil.

51. Nejvyšší soud uzavírá, že za těchto okolností nelze vycházet z předpokladu, že soudy měly k dispozici dva zcela rovnocenné znalecké posudky vypracované v téže věci, ke stejnému skutku a na podkladě totožného zadání, mezi nimiž by existoval neodstraněný odborný rozpor vyžadující revizní posudek. Důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku nemůže být samotný nesouhlas obviněného se závěry znalce ani existence dřívějšího odborného závěru, který je pro něj příznivější. Potřeba revizního znaleckého zkou

mání

by vznikla zejména tehdy, pokud by použitý znalecký posudek byl neúplný, vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný, nevycházel ze všech potřebných podkladů nebo pokud by jeho vady nebyly odstraněny při výslechu znalce. Soudy však žádný takový nedostatek posudku MUDr. Jakuba Šimka nezjistily.

52. Podstatné je rovněž to, že soudy návrh na revizní znalecký posudek nejen zaznamenaly, ale také přezkoumatelně odůvodnily jeho neprovedení. Nejde tedy o opomenutý důkaz, neboť soud prvního stupně o návrhu rozhodl a vysvětlil jeho nadbytečnost, přičemž odvolací soud tento postup přezkoumal a doplnil důvody, proč nepovažuje další znalecké zkoumání za potřebné. Soudy zároveň uvedly, z jakých důkazů otázku příčetnosti zjistily a proč pokládaly dosavadní dokazování za dostatečné. Pokud za této situace další znalecké zkoumání považovaly za nadbytečné, nešlo o nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze stejných důvodů nebylo nezbytné ani vyslechnout MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., jehož posudek byl vypracován v jiné trestní věci a byl v nynějším řízení proveden jako listinný důkaz.

53. Důvodná není ani souvztažná námitka porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada se uplatní tehdy, jestliže po provedení a vyhodnocení všech dostupných důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o skutečnostech významných pro rozhodnutí o vině. Nelze ji však vykládat tak, že samotná existence odlišné výpovědi nebo alternativní skutkové verze prosazované obviněným vždy zakládá povinnost rozhodnout v jeho prospěch. V posuzované věci soud prvního stupně vyhodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, vypořádal se s obhajobou obviněného i s rozpory mezi výpovědí poškozeného a výpověďmi spolucestujících a vysvětlil, proč za věrohodnou považoval výpověď poškozeného. Odvolací soud jeho postup přezkoumal a neshledal v něm svévoli, deformaci důkazů ani jiné vybočení z pravidel jejich hodnocení. Jelikož soudům po vyhodnocení důkazů nezůstaly důvodné pochybnosti o průběhu skutku ani o příčetnosti obviněného, nebyly splněny podmínky pro použití zásady in

dubio pro reo.

54. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. ).

55. Námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tudíž neopodstatněné.

56. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenému nevyhrožoval v úmyslu zmocnit se jeho ledvinky ani jiné cizí věci. Dále tvrdil, že obavu poškozeného mohl vyvolat svědek K

. H.

, který měl u sebe nůž, a vytkl soudům, že se nezabývaly jeho případným pachatelstvím nebo spolupachatelstvím. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval také v závěru o své příčetnosti. Zároveň poukázal na možnost posouzení jednání jako trestného činu nižší společenské škodlivosti.

57. Nejvyšší soud úvodem této části odůvodnění konstatuje, že takto formulované námitky z převážné části neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž nezpochybňuje právní posouzení skutku, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, ale vychází z vlastní skutkové verze, podle níž poškozenému nevyhrožoval, nepožadoval vydání ledvinky a mezi účastníky jízdy došlo pouze ke konfliktu ohledně změny trasy a neuhrazení jízdného. Na tomto odlišném skutkovém základě následně dovozuje, že jeho jednání nenaplnilo znaky loupeže. Nejvyšší soud však připomíná, že správnost právního posouzení skutku musí být v rámci § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. posuzována na podkladě skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině, případně blíže rozvedených v odůvodnění rozhodnutí, nikoli na podkladě skutkové verze prosazované dovolatelem.

58. Soudy zjištěný skutkový stav naplňuje objektivní i subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu a znak pohrůžky bezprostředního násilí, pak výhrůžky obviněného směřované k poškozenému v podobě vyhrožování podříznutím, píchnutím a rozbitím hlavy tento znak nepochybně naplňují. Tyto výhrůžky byly pronášeny přímo vůči poškozenému v průběhu konfliktu v uzavřeném prostoru vozidla a byly spojeny s požadavkem na okamžité vydání ledvinky, o níž se obviněný domníval, že obsahuje peníze. Pohrůžka bezprostředního násilí zde podle skutkových zjištění sloužila jako prostředek k překonání odporu poškozeného a k dosažení vydání cizí věci. Pro právní posouzení není rozhodné, že obviněný poškozeného fyzicky nenapadl, neměl u sebe zbraň a poškozený mu ledvinku nevydal. Trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je naplněn nejen skutečným užitím násilí, ale také pohrůžkou bezprostředního násilí v loupežném úmyslu. Zločin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo takové pohrůžky v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není proto nezbytné, aby pachatel zamýšlenou věc skutečně získal, aby poškozenému způsobil škodu nebo aby jej zranil. Odvolací soud proto správně uzavřel, že absence zranění, škody a faktického zmocnění se ledvinky nemá na použitou právní kvalifikaci vliv. Rozporovaný úmysl obohatit se nevyplývá pouze z úvahy o jeho finanční situaci nebo z neuhrazení jízdného, ale přímo ze zjištěného požadavku na vydání ledvinky a jejího peněžního obsahu. Na právní kvalifikaci jednání obviněného nemá vliv ani skutečnost, že nůž měl u sebe svědek K

. H.

59. Námitka, že se soudy nezabývaly pachatelstvím nebo spolupachatelstvím svědka K

. H.

, vychází z předpokladu, že právě tento svědek měl vyvolat obavu poškozeného. Takový předpoklad však opět neodpovídá skutkovým zjištěním soudů.

60. Důvodná není ani námitka jiného nesprávného hmotněprávního posouzení založená na tvrzené nepříčetnosti obviněného. Také tato námitka je v dovolání vystavěna především na zpochybnění hodnocení znaleckých důkazů a na požadavku, aby byly jako správné přijaty závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D.

,

v jiné trestní věci namísto závěrů znaleckého posudku zpracovaného v nyní posuzované věci (jak již bylo rozvedeno výše viz bod 47. a následující).

61. Dovolatelova

výhrada proti závěru o příčetnosti tak ve skutečnosti nesměřuje proti hmotněprávnímu použití § 26 tr. zákoníku na soudy zjištěný skutkový stav, ale je založena na požadavku změnit samotné skutkové zjištění o zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. Takový požadavek obsahově spadá do oblasti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, nikoli pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při respektování skutkového závěru soudů, že obviněný mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohl je ovládat, není právní závěr o jeho trestní odpovědnosti vadný.

62. Obviněný nakonec uvedl, že výsledek dokazování odpovídá tomu, že byl případně spáchán trestný čin nižší společenské škodlivosti. Ani touto obecnou formulací však nevymezil konkrétní vadu právního posouzení skutku. Neuvedl však, pod kterou jinou skutkovou podstatu mělo být jednání při zachování skutkových zjištění soudů podřazeno. Jeho úvaha o činu nižší společenské škodlivosti opět vychází z vlastní verze události, podle níž šlo pouze o slovní konflikt ohledně trasy a neuhrazení jízdného.

63. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného týkající se nenaplnění znaků loupeže, absence obohacovacího úmyslu, jednání svědka K

. H.

, příčetnosti a nižší společenské škodlivosti jsou založeny převážně na jiném hodnocení důkazů a na odlišné skutkové verzi, než z jaké vycházely soudy. V této podobě je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

64. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy s tvrzením, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak však vyplývá z výše uvedeného, řízení před soudem prvního stupně ani jeho rozhodnutí nebyly namítanými vadami zatíženy. Odvolací soud proto nepochybil, pokud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy naplněn nebyl.

65. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že obviněný žádné konkrétní výhrady k uloženému trestu v dovolání neuvedl, přestože dovoláním formálně napadl i tento výrok.

V.Způsob rozhodnutí

66. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud

jen stručně

uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 9. 2026

JUDr. Aleš Kolář

předseda senátu