Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

68 Az 2/2026 - 37

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci

žalobce: M. T., narozený

státní příslušnost

bytem

zastoupen advokátem JUDr. Petrem Novotným

se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, čj. X,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah správního spisu

1. Žalobce dne 21. 4. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Následně dne 28. 4. 2026 poskytl údaje k podané žádosti a byl s ním proveden pohovor. Žalobce uvedl, že se narodil ve městě X v X, avšak je moldavské státní příslušnosti i národnosti. Hovoří pouze ruským jazykem, vyznává pravoslavné křesťanství, není členem žádné politické strany ani hnutí a politickou aktivitu nikdy nevyvíjel. Je svobodný, bezdětný a jeho posledním registrovaným bydlištěm ve vlasti bylo město X. Vlast opustil v srpnu 2023, když cestoval autobusem z města X do České republiky, kde se nachází od té doby nepřetržitě. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu poprvé, není držitelem žádného pobytového oprávnění a v minulosti nepobýval v jiných členských státech Evropské unie. Ve vlasti byl podmíněně odsouzen za současného uložení trestu veřejně prospěšných prací za krádež světla od auta. Žalobce je HIV pozitivní, užívá léky a léčí se. Důvodem vycestování do České republiky byla práce a obava z diskriminace, protože je rusky hovořící osobou. Žalobce uvedl, že je vyučený truhlář a v zemi původu se potýkal s ekonomickými potížemi, protože tam dle jeho tvrzení není práce a není tak z čeho žít.

2. Žalovaný ve správním řízení za účelem možnosti rozhodnout ve věci shromáždil tyto podklady, jež jsou součástí spisové dokumentace, týkající se situace v Moldavské republice:

· Moldavsko, informace OAMP, 16. 1. 2026 – situace moldavských občanů vracejících se do země po dlouhodobém pobytu v zahraničí (přístup úřadů a společnosti, přístup ke vzdělávání, lékařské péči, sociálním službám a na trh práce) [dokument Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne 16. 1. 2026];

· Moldavsko, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), prosinec 2024 – přehled údajů o zemi za rok 2024 Moldavsko [dokument Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne 6. 8. 2025];

· Moldavsko, informace MZV ČR, čj. 111703-6-2025 -MZV/LPTP ze dne 19. 5. 2025, k čj. MV-602-34/OAM-2025 – činnost policie [dokument Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne 20. 5. 2025];

· Moldavsko, informace OAMP, 5. 6. 2025 – etnické a národnostní menšiny [dokument Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne 5. 6. 2025];

· Moldavsko – základní přehled o zemi (Stav: 7. 5. 2025) [dokument Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne 7. 5. 2025].

3. Mezinárodní ochrana nebyla žalobci v České republice na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, čj. OAM 478/ZA ZA11 ZA01 2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), udělena. Žalobce proto dne 17. 7. 2026 podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“).

II. Žaloba

4. V žalobě žalobce uvedl, že se obává návratu do své domovské země, protože tam v současné době „panuje katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd a není zde bezpečno pro civilní obyvatelstvo, a to i s ohledem na poslední politický vývoj, kdy je Moldavská republika bezprostředně ohrožená země v důsledku přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu.“ Poukázal na kritickou situaci v moldavském separatistickém regionu Podněstří, kde se místní situace podobá situaci panující v sousední Ukrajině. Žalobce má též za to, že je možné očekávat další zhoršení bezpečnosti právě z důvodu probíhající války na Ukrajině. V této souvislosti upozornil na střelbu z granátometů a sérii explozí, jež otřásla ministerstvem státní bezpečnosti v hlavním městě Podněstří. Dále zmínil i další dvě exploze, které vyřadily z provozu dvojici rozhlasových vysílačů v Podněstří. Žalobce má proto obavu o svůj život, který by byl návratem do jeho domoviny ohrožen, neboť za takových okolností nelze dle jeho názoru označit Moldavskou republiku za bezpečnou zemi původu.

5. S ohledem na popsanou situaci v zemi původu žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný porušil a neopatřil si dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že pokud by žalovaný zjistil řádně stav věci a opatřil si dostatečné podklady pro své rozhodnutí, vycházel by tak z žalobcem popsaného stavu země původu. To by znamenalo, že by žalovaný musel rozhodnout o udělení azylu podle , o azylu, (dále jen „“), nebo alespoň o udělení doplňkové ochrany žalobci podle .

6. Žalobce proto z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil žalovanému povinnost o žádosti žalobce znovu rozhodnout.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Soud si vyžádal vyjádření žalovaného, které obdržel dne 7. 8. 2026. Žalovaný nesouhlasí s žalobními námitkami. Napadené rozhodnutí považuje za zákonné. Zdůraznil, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že v Moldavské republice vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Stejně tak podle žalovaného žalobce neuvedl okolnosti svědčící o odůvodněné obavě z pronásledování z důvodů taxativně vymezených v , ani o hrozbě takového pronásledování v případě návratu.

8. Tvrzení žalobce týkající se Podněstří žalovaný nepovažoval za přiléhavé, neboť žalobce z tohoto regionu nepochází a nepobýval v něm ani v jeho těsné blízkosti. K tvrzené bezpečnostní situaci v Moldavské republice žalovaný uvedl, že mu není známo, že by výskyt vražd dosahoval míry, pro niž by země nebyla pro své obyvatele bezpečná. Žalobce pro svá tvrzení nepředložil žádné důkazy a v průběhu správního řízení ani neuvedl, že by byl v Moldavské republice jakkoli ohrožen na životě. Žalovaný proto neshledal ani důvodnou obavu z mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.

9. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání

10. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobce sice zprvu jednání požadoval (v podání ze dne 24. 8. 2026 na č. l. 19), soud proto jednání nařídil. Posléze však žalobce sdělil (v podání ze dne 2. 10. 2026 na č. l. 35), že na jednání již netrvá, což soud vnímá jako souhlas s rozhodnutím bez jednání. U žalovaného se má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, neboť se k příslušné výzvě nevyjádřil ( věta poslední , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“). Protože žalobce dodatečně sdělil souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud nařízené jednání odvolala a rozhodl bez jednání.

11. Soud si opatřil aktuální zprávu o zemi původu (informace OAMP, Moldavsko, bezpečnostní a politická situace v zemi, stav: srpen 2026; čl. 27 soudního spisu), která byla zpracována po vydání rozhodnutí žalovaného, a opatřil si též zprávu o situaci v Podněstří (Moldavsko, informace OAMP, 22. 1. 2026 – situace obyvatel v Podněstří v Moldavsku; č. l. 22 soudního spisu). Tyto zprávy zaslal oběma stranám, které tak měly možnost se k nim vyjádřit, a soud je zařadil mezi podklady svého rozhodnutí ( věta první ).

V. Procesní úvahy soudu

V.A Rozhodná procesní úprava

12. Ke dni 12. 6. 2026 nabyla účinnosti novela provedená Novela podstatně mění znění , nicméně pro postup ve věci je podstatné, že právní úprava účinná od 12. 6. 2026 se na nynější řízení neuplatní.

13. Podle přechodných ustanovení části první čl. II mimo jiné platí, že:

4. Po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle , ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra.

5. Právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. a č. , ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.

14. Pro řízení před soudem je určující bod 5 přechodných ustanovení. Pokud by na konci věty neobsahoval dovětek „podle bodu 4“, bylo by zřejmé, že procesní režim před soudem se řídí právem účinným v době rozhodnutí žalovaného. Toto matoucí znění zákona vyložil v bodech 14. až 17. rozsudku ze dne 12. 6. 2026, čj. -30, Krajský soud v Plzni, jehož výklad lze shrnout následovně: úprava postupu soudu podle a účinná od 12. 6. 2026 se uplatní jen ve vztahu k rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným od tohoto dne. Přechodné ustanovení bodu 5 čl. II části první se vztahuje na všechna řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva, nikoliv jen na nová rozhodnutí ministerstva vydaná po předchozím vrácení věci soudem podle bodu 4 přechodných ustanovení (viz právní věta k uvedenému rozsudku zveřejněná v informacích o rozhodnutí na www.nssoud.cz). S popsaným závěrem Krajského soudu v Plzni se soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni čj. -30.

15. Tentýž právní závěr vyplývá i z čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který se s ohledem na článek 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, čj. -42, bod 17; a rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, čj. -37, bod 12; ze dne 22. 6. 2026, čj. -56, bod 12; ze dne 24. 6. 2026, čj. -38, bod 16; a ze dne 7. 7. 2026, čj. -30, bod 17).

16. Soud tak shrnuje, že dále (nebude-li výslovně uvedeno jinak) bude vycházet ze znění účinného do 11. 6. 2026.

V.B Včasnost podání žaloby

17. Soud se též v návaznosti na změnu lhůty k podání žaloby v právní úpravě účinné od 12. 6. 2026 ( zkrátil tuto lhůtu na 15 dnů od doručení napadaného rozhodnutí žalobci) zabýval včasností podání žaloby. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 5. 2026 a nabylo právní moci dne 17. 6. 2026, přičemž podle , ve znění účinném od 1. 1. 2011, nabývá rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany právní moci dnem doručení účastníku řízení. Soud, jak bylo uvedeno výše, vycházel při svém rozhodování ze znění zákona platného v den vydání rozhodnutí, kdy podle byla k podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva lhůta 1 měsíc od jeho doručení žalobci. Žalobce podal žalobu k soudu dne 17. 7. 2026, tzn. lhůta jednoho měsíce k podání žaloby byla v daném případě zachována. Žaloba byla proto podána včas.

V.C Rozsah posouzení

18. Žalobce svými námitkami směřoval proti posouzení hrozby pronásledování z důvodu národnosti a příslušnosti k určité sociální skupině, neboť je ve své vlasti z důvodu užívání výhradně ruského jazyka společností vnímán negativně. Jde tedy o otázku nároku na azyl podle či na doplňkovou ochranu z důvodu nebezpečí vážné újmy podle a odst. 2 písm. b) pro možné nelidské či ponižující zacházení.

19. Žalobce rovněž velmi obecně tvrdil, že mu v případě návratu do země původu hrozí smrt. Odkazoval tak na nebezpečí vážné újmy podle a odst. 2 písm. c) pro vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

20. Soud si je vědom, že ke dni 12. 6. 2026 nabyl účinnosti mj. i , podle jehož odst. 2 věty první platí, že soud při svém rozhodování o žalobě není vázán žalobními body, ale jak bylo uvedeno výše, soud vycházel z úpravy účinné do 11. 6. 2026. Navíc touto novou zákonnou úpravou nedošlo ke změně základního vůdčího principu řízení, tj. zásady projednací. Soud proto i nadále, tedy i po dni 12. 6. 2026, nemá vyhledávat možné otázky nezákonnosti, má je ale zohlednit, pokud vyšly v průběhu řízení najevo (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2026, čj. -30, bod 11.), což se však v daném případě nestalo.

21. Soud se tak věcí zabýval v rozsahu výše uvedených žalobních námitek. Nad rámec toho neshledal ani nové skutečnosti ve smyslu . Soud zde připomíná, že judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že i ve věcech azylu je třeba trvat na řádném uplatnění žalobních bodů ve formě právní a skutkové argumentace individualizovaně zpochybňující rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. -58, část IV. písm. c); a ze dne 24. 8. 2010, čj. , body 30-32; či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, čj. , body 22-23, 28 a 3132). Dle judikatury Nejvyššího správního soudu tak nelze klást na cizince ve věcech azylu nižší kvalitativní požadavky. Přezkum pak zásadně probíhá v mezích takto vymezených žalobních bodů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2024, čj. -29, body 31-33, a ze dne 11. 11. 2020, čj. , body 22 a 25).

VI. Hodnocení soudu

22. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( zákona ).

23. Žaloba není důvodná.

24. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. Tyto své závěry velice podrobně a přezkoumatelným způsobem rozepsal v napadeném rozhodnutí, kde se vyjádřil ke všem formám mezinárodní ochrany uvedených v , , a .

VI.A Posouzení nároku na mezinárodní ochranu dle

25. Žalobce podle napadeného rozhodnutí není v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu , což plně koresponduje s jím uvedenými informacemi, neboť v dokumentu ze dne 28. 4. 2026 – poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu (dále jen „poskytnutí údajů“), výslovně uvedl v bodě „13) Politické přesvědčení: Nemám, nebyl jsem členem žádné politické strany ani hnutí, rovněž jsem nebyl politicky aktivní.“ V následném dokumentu rovněž ze dne 28. 4. 2026 – protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pak na otázku, s jakými potížemi se potýkal v Moldavské republice, uvedl, že většinou s ekonomickými.

26. Podle se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

27. Podle se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

28. Žalovaný má podle napadeného rozhodnutí za to, že žalobci nehrozí v případě návratu do vlasti jednání, které lze považovat za pronásledování ve smyslu . Své závěry podkládá žalovaný odkazem na výše uvedený dokument Moldavsko, informace OAMP, 5. 6. 2025 – etnické a národnostní menšiny (viz. odst. 2 tohoto rozsudku), podle něhož je Moldavská republika stále pasivně bilingvní zemí, neboť ruský jazyk je stále v zemi široce používán, a to i přesto, že oficiálním jazykem je moldavská rumunština. Žalobce sice v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že tomu tak ve skutečnosti není, neboť měl problém kvůli svému (ruskému) jazyku, kdy byl verbálně diskriminován (urážen) od známých i neznámých lidí a též v práci. Jelikož je rusky mluvící osobou, bylo pro něj těžké se socializovat, protože chování proti rusky hovořícím bylo agresivní. Dodal, že měl potíže kvůli jazyku, neboť chování vůči rusky hovořícím bylo agresivní, např. u lékaře docházelo k agresi, pokud někdo začal hovořit rusky. Žalobce zmínil, že šlo vždy jen o verbální agresi.

29. Soud zdůrazňuje, že aby šlo o pronásledování, musí jednání zmíněné v dosáhnout určité intenzity. Verbální útoky soukromých osob by tak pronásledování mohly představovat tehdy, pokud by působila závažné porušení lidských práv či psychický nátlak dosahující intenzity pronásledování a zároveň by stát nebyl schopen či ochoten zajistit ochranu proti takovému jednání. Soud konstatuje, že kromě obecné zmínky o problémech v socializaci a verbální agresi od známých a neznámých a v práci i u lékaře, nezmínil žádnou konkrétní osobu, jež by vůči němu takto verbálně vystupovala. Podle soudu tvrzená verbální agrese přitom zjevně nebyla natolik intenzivní, neboť žalobce neměl potřebu se učit moldavskou rumunštinu, čímž by mohl předejít tvrzené nevraživosti při užívání ruštiny. Konkrétně žalobce na otázku, jak je možné, že si neosvojil základy oficiálního jazyka (moldavské rumunštiny), přestože v Moldavské republice vyrostl, odpověděl: „Asi jsem nechtěl. Vždy jsem používal ruštinu.“ Rovněž na otázku, zda se může naučit rumunsky odpověděl: „Myslím si, že ano.“ A na následnou doplňující otázku, co mu v tom tedy brání, uvedl, že neví. Z toho plyne, že žalobce o socializaci do většinové společnosti nejevil velký zájem, když se o ni ani aktivně nesnažil, přestože by naučením se alespoň základů oficiálního jazyka mohl předcházet většině případných problémů spojených s nevhodným chováním vůči jeho osobě z důvodu používání ruského jazyka a zároveň by se mu otevřela širší možnost uplatnění na trhu práce.

30. Není ani splněna podmínka, že by před verbálními útoky představujícími porušení lidských práv či představujícímu psychický nátlak Moldávie skrze své orgány neposkytovala ochranu. Žalovaný na str. 4 napadeného rozhodnutí s odkazem na dokument Moldavsko, informace MZV ČR – činnost policie (viz. odst. 2 tohoto rozsudku) výslovně uvádí, že „občané Moldavska mají k dispozici hned několik způsobů k oznámení trestné činnosti nebo hrozby, přičemž mohou podat stížnost na policii, pokud je nečinná.“ Soud proto uzavírá, že žalobce není osobou pronásledovanou ve smyslu , neboť proti jím zmiňované diskriminaci (urážkám) se může bránit oficiální cestou za pomoci státních orgánů.

31. Rovněž se hodí poznamenat, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany samotný žadatel. Z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází a správní orgán zjišťuje skutkový stav v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí právě z žadatelovy žádosti, respektive z dalších jím uváděných tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003‑41, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, čj. ‑38, ze dne 11. 12. 2015, čj. ‑48, nebo ze dne 2. 6. 2020, čj. ‑34, bod 6).

32. Žadatel je tím, kdo v řízení ve věci mezinárodní ochrany nese břemeno tvrzení, a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí jako důvody k jejímu podání (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 Azs 214/2016‑32, bod 22, a ze dne 11. 6. 2009, čj. ‑65). Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení konkrétního žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a proč. V průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2016, čj. Azs 78/2016‑23, bod 10).

33. Obecně pak platí, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby své pronásledování prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. A naopak je povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele vyvracejí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, čj. -54).

34. V posuzované věci žalobce uvedl několik poměrně obecných tvrzení, a sice že byl ve vlasti diskriminován pro jeho ruský jazyk, a to především verbálně, kdy byl mimo jiné i v práci označován za Rusa a posílán do Ruska, či že čelil agresivitě u lékaře. Svá tvrzení však nijak dále nepodložil dalšími důkazy, např. články z médií pojednávajícími o této široké diskriminaci zakořenělé v celé společnosti, čímž by bylo možné zpochybnit závěry plynoucí z podkladů zajištěných žalovaným (viz dokumenty uvedené v odst. 2 tohoto rozsudku). Žalobce rovněž nedoložil, že by v Moldavské republice došlo k nějakému výraznému zhoršení celostátní situace či situace přímo v regionu jeho dřívějšího pobytu. Žalovaný oproti tomu shromáždil množství oficiálních dokumentů vydaných Ministerstvem vnitra České republiky (viz. odst. 2 tohoto rozsudku), které shrnují situaci v Moldavské republice v průběhu několika posledních let, konkrétně od roku 2024 po současnost. Z těch je naopak dostatečně zřejmé, že žalobce má možnost se v rámci Moldavské republiky přestěhovat do oblastí, kde stále převažuje rusky mluvící obyvatelstvo. Soud se tak ztotožňuje s žalovaným, že žalobce nenaplňuje podmínky pro přiznání azylu podle .

35. Soud se v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 24. 7. 2019, čj. -67, bod 36, jenž konstatuje, že „obecně platí, že nevhodné chování soukromých osob nelze připisovat státu. Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, není v moci státu zabránit projevům špatných lidských vlastností, ať už pramení z osobní zášti vůči jednotlivci nebo z historického resentimentu vůči skupině obyvatel. Smyslem institutu azylu je ovšem poskytnout jednotlivci ochranu před těmi nejzávažnějšími úzce vymezenými zásahy do jejich lidských práv, pokud to v jejich vlastní zemi není možné, nikoli uchránit je před lidskou zlobou a netolerancí, které se ostatně v různých formách vyskytují ve všech lidských společenstvích (viz např. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. , či ze dne 25. června 2013, č. j. -58).“ Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že nepohodlí, které může žalobce v zemi původu pociťovat z důvodu neznalosti oficiálního jazyka, by muselo dosahovat intenzity pronásledování. To se však v daném případě nestalo. Žalobcem uváděné skutečnosti odpovídají právě jen Nejvyšším správním soudem zmiňovanému nepohodlí, které je ale v případě potřeby dle dokumentu Informace MZV ČR – Činnost policie (viz odst. 2 tohoto rozsudku) možné řešit prostřednictvím státních orgánů, typicky za pomoci místních policejních složek (viz odst. 30. tohoto rozsudku). Jedná se tak pouze o zmiňovanou netoleranci části společnosti či historický resentiment vůči ruskojazyčným osobám, nikoliv o projev pronásledování ve smyslu a z něj pramenícího útlaku skupin obyvatelstva provozovaného státem.

VI.B Posouzení nároku na mezinárodní ochranu dle a

36. Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí věnoval posouzení azylu za účelem sloučení rodiny podle . Vzhledem k tomu, že žalobce v poskytnutí údajů uvedl, že je svobodný, bezdětný, a neuvedl žádné jiné rodinné příslušníky, kterým by byl udělen azyl na území České republiky, žalovaný správně konstatoval nesplnění podmínek pro tento typ mezinárodní ochrany.

37. Totéž platí i pro doplňkovou ochranu podle .

VI.C Posouzení nároku na mezinárodní ochranu dle

38. Posledním typem mezinárodní ochrany posuzované žalovaným je doplňková ochrana podle . Žalovaný v žalobě citoval toto ustanovení ve znění účinném od 18. 12. 2015 do 30. 6. 2023. Soud zde proto uvádí znění ve znění, ze kterého, stejně jako žalovaný v napadeném rozhodnutí, reálně při svém rozhodování vycházel, tj. znění účinné od 1. 7. 2023 do 11. 6. 2026, jenž zní následovně:

1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje

a) trest smrti nebo poprava,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo

c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

39. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval postupně všemi písmeny uvedenými v odstavci 2 citovaného ustanovení.

Ad. a)

40. Písmeno a), tj. hrozba újmy v podobě trestu smrti nebo popravy, není důvodem pro přiznání doplňkové ochrany, neboť žalobce neuvedl, že by mu taková sankce od státu či soukromých osob hrozila. Žalovaný navíc vycházel z dokumentu Moldavsko – základní přehled o zemi (viz odst. 2 tohoto rozsudku), podle nějž není v Moldavské republice trest smrti přípustným trestem za žádný trestný čin. Uvedené potvrzuje i aktuální zpráva o zemi původu (informace OAMP, Moldavsko, bezpečnostní a politická situace v zemi, stav: srpen 2026; čl. 27 soudního spisu).

41. Soud v této souvislosti konstatuje, že samotné obecné tvrzení o množících se případech vražd a nebezpečí pro civilní obyvatelstvo, bez konkrétních individualizovaných skutečností nasvědčujících pronásledování nebo skutečnému nebezpečí vážné újmy, nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2025, čj. -29, bod 8, a ze dne 25. 9. 2025, čj. -23, bod 16, nebo rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 10. června 2021, věc C-901/19, body 38-45). Žalovaný proto správně uvedl, že neexistuje skutečné nebezpečí hrozící újmy v podobě trestu smrti.

Ad. b)

42. Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do země původu mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trestání ve smyslu . Správně přitom poukázal na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“). Žalovaný pak s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. února 2008, č. 37201/06, ve věci Saadi proti Itálii, body 134-135, vysvětlil, že špatné zacházení ve smyslu zmíněného Úmluvy, resp. , musí dosahovat určité úrovně a musí žalobci reálně hrozit. Žalovaný rovněž uvedl, že reálnou hrozbou je míněna situace, kdy se takové jednání skutečně pravidelně děje významnému množství osob, jež jsou v obdobné situaci jako žalobce. Nic takového žalobci nehrozí.

43. Důvodem pro vycestování ze země původu, který žalobce uvedl v protokolu k pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, byly ekonomické potíže. V žalobě poukazuje na katastrofickou ekonomickou situaci v Moldávii. Soud zmiňuje, že tíživé ekonomické poměry, vysoká nezaměstnanost či obtížné sehnání zaměstnání, které postihují obyvatele země bez rozdílu, nejsou relevantním důvodem ani z pohledu azylu, ani z pohledu doplňkové ochrany (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. -61; a ze dne 7. 8. 2007, čj. -79; ze dne 25. 7. 2017, čj. -24, bod 15.; nebo ze dne 21. 1. 2025, čj. -28, bod 11.). V bodu 11. rozsudku ze dne 21. 1. 2025, čj. , se dále uvádí, že ekonomické důvody „nezakládají ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu , a tedy nepředstavují ani důvod pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení NSS ze dne 8. 4. 2021, č. j. -42).“

44. Nad rámec těchto úvah lze zmínit, že žalovaný na základě dokumentu Moldavsko, Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), prosinec 2024 – přehled údajů o zemi za rok 2024 Moldavsko (viz odst. 2 tohoto rozsudku) uvedl, že v zemi původu žalobce působí řada agentur práce, které mohou žalobci pomoci při získávání vhodné pracovní pozice, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci měla být tato služba nedostupná či odepřena. Dále rovněž uvedl, že národní úřad práce provozovaný vládou poskytuje kromě podpory při hledání zaměstnání v některých případech i podporu v nezaměstnanosti a vláda též provozuje určité programy pro bydlení.

45. V řízení před žalovaným žalobce zmínil, že je HIV pozitivní, s čímž se však může v domovské zemi léčit. Z judikatury vyplývá, že žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí HIV či AIDS, může hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu spočívající v tom, že mu v zemi původu nebude dostupná potřebná zdravotní péče (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. -89). Shodně, jak to učinil žalovaný, může i soud odkázat na dokument Moldavsko, informace OAMP, 16. 1. 2026 – Situace moldavských občanů vracejících se do země po dlouhodobém pobytu v zahraničí (viz odst. 2 tohoto rozsudku), z nějž vyplývá, že neodkladná ambulantní péče spojená s HIV a léky proti ní jsou dostupné v celé Moldavské republice bez ohledu na status pojištění. Z dokumentu pak žalovanému vyplynulo, že žalobce se jakožto navrátilec do vlasti může obrátit na místně příslušné Generální ředitelství pro zdraví a sociální asistenci, které mu může zajistit dočasnou zdravotní i sociální pomoc. Ostatně i sám žalobce ve své výpovědi před žalovaným zmínil, že se v domovině může léčit.

46. Soud má tedy ve shodě s žalovaným za to, že žalobci nehrozí v případě návratu do země původu mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trest.

Ad. c)

47. Posledním zkoumaným bodem doplňkové ochrany je vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu [ ]. Ani v tomto případě nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobce splňoval podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

48. Žalovaný správně vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. -68, jenž shrnul podmínky pro přiznání doplňkové ochrany, které musí být splněny kumulativně. V případě žalobce však nebyla splněna hned první podmínka, a sice existence mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu, zbylé podmínky tak nebylo nutné posuzovat. Žalovaný nejprve odkázal na výklad pojmu ozbrojený konflikt vysvětlený v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 30. 1. 2014 ve věci Diakité, C 285/12, bod 28, a následně na dokument Moldavsko – základní přehled o zemi (viz odst. 2 tohoto rozsudku), ze kterého jasně vyplynulo, že v zemi původu žalobce žádný ozbrojený konflikt, tak jak jej definuje Soudní dvůr Evropské unie, neprobíhá.

49. Žalovaný se vypořádal i s žalobcovou námitkou směřující k separatistickému regionu Podněstří a neklidu v něm, když správně uvedl, že žalobce z tohoto regionu nepochází a nepobýval v něm ani v jeho těsné blízkosti. Žalovaný se taktéž vypořádal s obecnou námitkou množících se vražd, když poukázal na nedoložení důkazů prokazujících žalobcovo tvrzení, že by se situace v Moldavské republice natolik lišila od jím zjištěného stavu, že by nebylo možné ji považovat za bezpečnou zemi. Rovněž správně uvedl, že žalobce během správního řízení nesdělil, že by byl ve vlasti jakkoliv ohrožen na životě.

50. Soud si za účelem rozhodnutí ve věci opatřil nejnovější popis bezpečnostní situace v zemi původu žalobce v dokumentu informace OAMP, Moldavsko, bezpečnostní a politická situace v zemi, stav: srpen 2026 (č. l. 27 soudního spisu), jenž vznikl až po vydání napadeného rozhodnutí a žalovaný ho tak nemohlo mít k dispozici v průběhu správního řízení. Daný podklad soud zaslal oběma stranám, které měly možnost se k němu vyjádřit. Vyplývá z něj, že Moldavská republika je členem Organizace spojených národů, v rámci níž přistoupila mimo jiné k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace a Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Místní zákony neumožňují uložit trest smrti za žádný trestný čin a země garantuje svobodu volného pohybu osob. V dokumentu se rovněž výslovně uvádí, že Moldavská republika „se neúčastnila žádného mezinárodního ozbrojeného konfliktu“ a též zde „neprobíhal žádný vnitřní ozbrojený konflikt“.

51. Lze zopakovat konstatování Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 23. 5. 2025, čj. -29, bod 8, který se věcně zabýval obdobnými námitkami osoby pocházející rovněž z Moldavské republiky a též žádající o azyl v České republice až poté, co byla vyhoštěna z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud zde neshledal žádné pochybení v hodnocení Krajského soudu v Praze, že „bezpečnostní situace v Moldavské republice je stabilizována, a to včetně oblasti Podněstří (odkud však stěžovatelka nepochází, a proto ji neohrožují tamní incidenty). Oděsa je od bydliště stěžovatelky vzdálena 400 km, a proto ani tamní události nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany stěžovatelce. Takovým důvodem nemůže být ani samotná špatná ekonomická situace v zemi původu, k čemuž krajský soud opět uvedl přiléhavou judikaturu […]. Ze zpráv o zemi původu stěžovatelky neplyne, že by se množily násilné trestné činy a byla porušována lidská práva. Argumenty stěžovatelky jsou postaveny spíše na jejích domněnkách než na osobní zkušenosti či reálném základě. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žádost stěžovatelky se jeví jako účelová, neboť ji podala až dva roky poté, kdy na území ČR pobývala bez příslušného oprávnění a bylo jí uděleno správní vyhoštění. Stěžovatelčiny obavy o rozšíření ruské agrese do Moldavska krajský soud označil za předčasné a nepodložené.“

52. Navíc z výše zmíněného nejnovějšího dokumentu o bezpečnostní a politické situaci plyne, že Moldavská republika je od června 2022 kandidátskou zemí EU a přístupové rozhovory s Unií byly formálně zahájeny dne 25. 6. 2024. I to je indikátorem toho, že Moldavská republika je bezpečnou zemí, neboť podle čl. 62 odst. 1b konsolidovaného znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „azylové procedurální nařízení“) je třetí země, které byl udělen status kandidátské země na přistoupení k Unii, rovněž označena za bezpečnou zemi původu na úrovni Unie, pokud nenastane jedna nebo více z nařízením vyjmenovaných okolností, což se v případě Moldavské republiky nestalo. Do 31. 7. 2026 byla navíc Moldavská republika výslovně uvedena v , kterou se provádí a zákon o dočasné ochraně cizinců, jako položka č. 16. , kterou se mění , s účinností od 1. 8. 2026 celý seznam nahradila, přičemž Moldavská republika v novém výčtu již není. Důvodová zpráva tuto změnu odůvodňuje tím, že Moldavská republika byla vyňata pro její statut kandidátské země Evropské unie, díky čemuž spadá pod unijní úpravu (viz výše uvedený b azylového procedurálního nařízení), nikoliv proto, že by byla vyhodnocena jako nebezpečná země původu (viz důvodová zpráva k návrhu vyhlášky, následně vyhlášené pod č. , zvláštní část, k čl. I, k ). Námitka žalobce, že Moldavská republika není bezpečnou zemí, je tak ze všech výše uvedených důvodů neopodstatněná.

53. Rovněž separatistický region Podněstří, jak bylo již výše uvedeno, je místem odlišným od žalobcova dosavadního bydliště a míst, kde se žalobce pohyboval. Zároveň je situace v něm stabilizovaná a podle všech dostupných podkladů z něj žalobci nehrozí žádná přímá hrozba, jenž by ohrožovala žalobcovo bezpečnost, zdraví či život.

54. Soud proto na základě výše uvedených skutečností má za to, že si žalovaný při hodnocení bezpečností situace v Moldavské republice opatřil dostatek informací, které svědčí o tom, že stěžovatel by v případě svého návratu do vlasti nebyl bezpečnostně ohrožen, a to i s ohledem na místo jeho bydliště, které se nenachází v Podněstří.

55. Závěrem soud poukazuje na dílčí pochybení žalovaného, který v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl skutkové zjištění, že žalobce nikdy nebyl odsouzen ani trestně stíhán. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá z otázky č. 24, že byl žalobce ve své vlasti podmíněně odsouzen za ukradení světla od auta, za což byl rovněž nucen vykonat trest veřejně prospěšných prací. Nešlo o žádnou zásadní informaci, která by jakkoli mohla zvrátit rozhodnutí žalovaného. Jedná se tak o vadu zcela marginální, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedené zjištění nebylo jeho nosným důvodem a při odhlédnutí od něj skutkový stav dostatečně obstojí na základě ostatních podkladů. Žalovaný by proto i po odstranění této nepřesnosti dospěl ke stejnému výroku.

56. Soud má tak za to, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil stav věci, o němž nejsou významné pochybnosti a na jeho základě řádně rozhodl.

VII. Závěr a náklady řízení

57. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle věty první , podle které nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

59. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 5. října 2026

Mgr. Bc. Petr Závadský v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.