Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
175 Az 2/2026 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
175 Az 2/2026 - 32
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci
žalobce:
X. P. B., narozen X
státní příslušník Vietnamské socialistické republiky
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem
sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-154/ZA-ZA11-HA15-2026 ze dne 4. 3. 2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-154/ZA-ZA11-HA15-2026 ze dne 4. 3. 2026 vyslovil, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“).
Žaloba
2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil jednotlivé důvody pro udělení azylu a doplňkové ochrany a nedostál tak své povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy. Dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, respektive jej vyložil v rozporu se skutečností a dospěl k nesprávnému závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany.
3. Žalobce namítal, že i když v době podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu již v zákoně o azylu neexistoval institut národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, žalovaný měl prolomit aktuální znění zákona o azylu a v rámci institutu národního humanitárního azylu posoudit skutečnost, že žalobce má na území České republiky dvě děti, z nichž jedno je nezletilé. Podle názoru žalobce tak žalovaný pochybil, když mu neudělil humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Žalobce rozsáhle citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které správní orgán měl (v době platnosti příslušného ustanovení) rozhodnout o humanitárním azylu na základě správního uvážení, a k tomu uvedl, že se domnívá, že žalovaný citované závěry Nejvyššího správního soudu nereflektoval, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce uvedl, že v rámci správního řízení tvrdil, že chce v České republice zůstat, protože zde má své děti a chce jim být poblíž. Dle jeho názoru tím je zcela jednoznačně naplněn důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, i když toto ustanovení již není v zákoně. Eventuálně žalobce v tomto spatřoval vážnou újmu, za kterou mu mohla být udělena doplňková ochrana. Na závěr žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného k žalobě
4. Ve svém vyjádření žalovaný odkázal na obsah správního spisu a uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je legalizace jeho pobytu na území České republiky, neboť zde má děti a přítelkyni a pozbyl své pobytové oprávnění. Zdůraznil, že s účinností zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela“), došlo k vypuštění ustanovení § 14 zákona o azylu a humanitární azyl tak již nelze udělit, a to ani v řízeních zahájených v době před účinností novely. Námitku nepřezkoumatelnosti proto žalovaný považoval za bezpředmětnou. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce by neměl nárok na udělení humanitárního azylu, i kdyby tento institut po novele zůstal v právní úpravě zachován, protože humanitární azyl byl vždy vyhrazen jen pro mimořádné případy, což žalobcem uváděné skutečnosti nejsou.
5. Žalovaný dále uvedl, že pouhý záměr žalobce legalizovat zde svůj pobyt nezakládá relevantní důvod pro udělení azylu, pokud tu chce žalobce zůstat, musí se podrobit režimu jiného zákona, bez ohledu na složitost mechanismů v něm upravenou. Žalovaný se nedomníval, že by svým postupem porušil některá ustanovení zákona o azylu či správního řádu, nebo krátil práva žalobce. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Ústní jednání
6. K soudnímu jednání se dostavila pouze pověřená pracovnice žalovaného. Zástupce žalobce se bez omluvy nedostavil. Soud proto projednal věc v jeho nepřítomnosti. Dodatečně po skončení jednání soud obdržel prostřednictvím Informačního centra soudu sdělení, že zástupce žalobce telefonoval soudu v 10:22 hodin, tedy 8 minut před zahájením jednání, přičemž se omluvil z jednání z důvodu účasti na jiném blíže nespecifikovaném výslechu a vyjádřil souhlas s konáním jednání v jeho nepřítomnosti.
7. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na napadené rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě, které stručně reprodukovala. Zdůraznila, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu, je přezkoumatelné a zákonné.
8. Soud při jednání neprováděl žádné dokazování, jelikož žádné důkazní návrhy nebyly podány.
Posouzení věci soudem
9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty pro podání žaloby [v tomto případě se namísto patnáctidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 32a odst. 1) písm. b) zákona o azylu, uplatní lhůta měsíční podle ustanovení § 32a odst. 2 zákona o azylu, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně poučil žalobce o lhůtě pro podání žaloby]. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
10. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobci připomíná, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44).
11. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část žaloby, ve které žalobce bez bližšího upřesnění uvedl, že žalovaný nedostál své povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy, nedostatečně zjistil skutkový stav a tento nesprávně vyložil. Soud se proto danou obecnou argumentací podrobněji nezabýval. Pouze pro úplnost soud uvádí, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav. Vycházel zejména z vlastních tvrzení žalobce (poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, protokol o pohovoru), výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR a z Informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 23. 5. 2025 nazvané Vietnam – bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv (dále jen „informace OAMP“). S ohledem na tvrzení samotného žalobce považuje soud takto zjištěný skutkový stav za zcela dostačující.
12. Z jednotlivých žalobních bodů se soud nejprve zaměřil na tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nevyužil možnosti správního uvážení pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a prolomení zrušení tohoto ustanovení novelou.
13. Soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Těmto požadavkům na odůvodnění rozhodnutí žalovaný v nyní řešené věci dostál, neboť v napadeném rozhodnutí srozumitelně popsal, z jakých skutkových a právních okolností vycházel, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a proč nemohl žalobci vyhovět. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč u žalobce neshledal důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu.
14. Ve vztahu k humanitárnímu azylu podle § 14 zákona o azylu žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela správně neuvedl nic, neboť dle přechodných ustanovení novely (část první, čl. II, bod 9 novely) nelze ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl. Není tedy podstatnou vadou napadeného rozhodnutí, že se žalovaný možností udělení humanitárního azylu nijak blíže nezabýval a nesnažil se ani prolomit zánik institutu humanitárního azylu svým správním uvážením, když žalobce v průběhu správního řízení návrh na udělení humanitárního azylu ani nevznesl. Nebylo jej tedy třeba z vlastní iniciativy žalovaného výslovně upozorňovat na skutečnost, že humanitární azyl již udělit nelze. Podle části první, čl. II bodu 1 novely platí, že „v řízeních podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provádí Ministerstvo vnitra jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení uvedených v zákoně č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni provádění příslušného úkonu“. Podle části první, čl. II, bodu 9 platí, že „v řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl“. Z toho jednoznačně vyplývá, že počínaje od 1. 10. 2025 žalovaný nemůže udělovat národní humanitární azyl. Žalovaný, který se řídil právní úpravou platnou a účinnou ke dni vydání svého rozhodnutí, proto ani nemohl zvažovat udělení humanitárního azylu žalobci. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak není důvodná.
15. Dále soud konstatuje, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani z jiných důvodů. V napadeném rozhodnutí je přesně popsáno, jaké skutečnosti žalovaný zjistil, jaká ustanovení zákona o azylu použil a jak o žádosti žalobce uvážil. Žalovaný pečlivě a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, proč u žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ani doplňkové ochrany, a jednoznačně a srozumitelně se vypořádal se se všemi žalobcem vznesenými tvrzenými důvody pro udělení azylu. Napadené rozhodnutí proto je v celém svém rozsahu přezkoumatelné.
16. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 8. 2. 2026 žádost o mezinárodní ochranu. V rámci poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že je národnosti Kinh (tj. ve Vietnamu majoritní národnosti), hovoří pouze vietnamsky, vyznává katolické křesťanství, nemá žádné politické přesvědčení, politicky aktivní nikdy nebyl, je rozvedený a v České republice má dvě děti vietnamské státní příslušnosti, které zde žijí na základě povolení k trvalému pobytu, mladší je u své matky v Praze. Do České republiky přicestoval dne 30. 9. 2024 letecky z Vietnamu, předtím zde pobýval od roku 2008 za účelem sloučení rodiny, v jiném členském státě EU nikdy nebyl, o mezinárodní ochranu dosud nežádal. Je zdravý, nemá žádné zvláštní potřeby, trestně stíhán není ani za trestný čin nikdy nebyl odsouzen. Dále uvedl, že důvodem jeho žádosti je snaha zlegalizovat pobyt, protože chce zůstat v České republice a být blíž dětem, má tady přítelkyni, jiné důvody nemá. Při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 12. 2. 2026 žalobce uvedl, že ve Vietnamu pracoval jako zemědělec, vlast opustil, protože manželka pracovala v České republice a on za ní přijel, od té doby navštívil Vietnam tak pětkrát nebo šestkrát. Nyní pracuje jako brigádník v prodejně potravin. Do Vietnamu se nechce vrátit, protože zde má děti a chce být poblíž nich. Vízum měl jen do května 2025, v říjnu 2025 byl zadržen policií a dostal správní vyhoštění, ale chce tu zůstat. Ve své vlasti žádné problémy se státními orgány kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, sociální příslušnosti či politickému přesvědčení neměl. Ve Vietnamu už má jen matku, byl by tam bez dětí, které se do Vietnamu vrátit nechtějí. Dle opisu z evidence rejstříku trestů nemá žádný záznam o odsouzení za trestný čin v České republice.
17. Soud se zcela ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je motivována snahou legalizovat pobyt na území České republiky a obejít ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a též se vyhnout případnému výkonu správního vyhoštění. Žalobce ve správním řízení sám uvedl, že důvodem jeho žádosti je toliko jeho vůle setrvat v České republice se svou rodinou a neochota vrátit se do Vietnamu. Sám uvedl, že jiné azylově relevantní důvody nemá. Ve Vietnamu nebyl politicky aktivní, zemi původu opakovaně bez problémů navštěvoval, a nic mu tam nehrozí. Nelze pak odhlédnout od skutečnosti, že žalobci bylo v minulosti uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, to zaniklo uplynutím doby dne 30. 8. 2022, žalobce netvrdil žádný důvod, proč o něj nepožádal znovu v souladu se zákonem o pobytu cizinců, když se v roce 2024 opět vrátil z Vietnamu do České republiky. Problematikou legalizace pobytu jako důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již nesčetněkrát zabýval Nejvyšší správní soud, který setrvale judikuje, že legalizace pobytu není zákonným důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a nebyla by ostatně ani důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona, jehož neudělení žalobce žalovanému v podané žalobě vytýkal. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43, „institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek“.
18. Po zevrubném prostudování jednotlivých tvrzení, která žalobce uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu a posléze ve správním řízení, dospěl soud k závěru, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že by v zemi svého původu (ve Vietnamu) vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ačkoli tvrdil, že je katolického vyznání, netvrdil, že by byl veřejně nábožensky aktivní a čelil z tohoto důvodu jakémukoli pronásledování. Žalobce není ani příslušníkem etnické menšiny ve Vietnamu, není trestně stíhaný a z Vietnamu vycestoval bez obtíží ryze z osobních a ekonomických důvodů. Soud se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že žalobci nesvědčí ani důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu.
19. Azyl za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu pak v žalobcově případě nepřipadá v úvahu. Žalobce má sice v České republice rodinu, konkrétně bývalou manželku a dvě děti, nicméně nikomu z nich nebyl udělen azyl (žalobce ostatně ani netvrdil, že by někomu z nich, případně současné přítelkyni, byl azyl udělen). Soud se tedy zcela ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky ani pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Ze stejného důvodu je pak správná i úvaha žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.
20. Žalobce během řízení o udělení mezinárodní ochrany dále neuvedl ani žádné tvrzení, jež by bylo relevantní z hlediska udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Z informace OAMP plyne, že ve Vietnamu dosud nebyl zrušen trest smrti, ten je možné uložit za vyjmenované trestné činy. Žalobce však netvrdil, že by mu v případě návratu do Vietnamu hrozilo odsouzení k trestu smrti či výkon takového trestu. Uvedl, že není trestně stíhán. Žalobce ani netvrdil, že by mu v zemi původu hrozilo mučení, nelidské zacházení, ohrožení života či důstojnosti v důsledku ozbrojeného konfliktu. Takové skutečnosti neplynou ani z informace OAMP. Žalovaný se hodnocením podmínek doplňkové ochrany podrobně zabýval na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí, soud se s těmito závěry zcela ztotožnil. Námitky, že žalovaný nedostatečně posoudil jednotlivé důvody pro udělení doplňkové ochrany, soud neshledal důvodnými.
21. Soud shrnuje, že žalobce během řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl jediné tvrzení, jež by bylo relevantní z hlediska udělení některé z forem azylu nebo doplňkové ochrany podle zákona o azylu. Žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je zcela zjevně podložena toliko jeho snahou legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Žalovaný při svém rozhodování zohlednil všechny podklady pro rozhodnutí, které si opatřil, a vztáhl je k aktuální situaci žalobce, s jehož tvrzeními se řádně vypořádal. Není tedy pravdou, že by bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nedostatečného posouzení jednotlivých důvodů pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany. Soud neshledal námitky žalobce důvodnými a napadené rozhodnutí vyhodnotil jako dostatečně odůvodněné (přezkoumatelné), vycházející z náležitě zjištěného skutkového stavu a jeho odpovídajícího hodnocení (zákonné). S ohledem na shora uvedené soud v mezích žalobních bodů shledal žalobu zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ústí nad Labem 6. října 2026
JUDr. Jiří Derfl v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.