Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
73 A 24/2026 - 83.pdf
PDF · 0 B
No categories available
73 A 24/2026 - 83
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Polácha
a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. ve věci
navrhovatele: Bytový komplex Dolní Kounice s.r.o.
se sídlem Renneská třída 418/43, 639 00 Brno
zastoupeného Mgr. Leonou Adoltovou,
advokátkou, se sídlem A. Václavíka 1056, 763 26 Luhačovice
proti
odpůrci: Město Dolní Kounice,
se sídlem Masarykovo náměstí 66/2, 664 64 Dolní Kounice
o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Změna č. 1 Územního plánu Dolní Kounice, vydané usnesením Zastupitelstva města Dolní Kounice č. 1c/2025/2ZM ze dne 26. 5. 2025, které nabylo účinnosti dne 12. 6. 2025, a to v části I.d.1) „Dopravní infrastruktura – doprava v klidu“, v rozsahu textu stanovujícího minimální kapacity parkování pro stavby pro bydlení, konkrétně pro stavby bytových domů
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Návrh
1. Včas podaným návrhem, doručeným Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“
či „zdejší soud“), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označené části opatření obecné povahy – Změny č. 1 Územního plánu Dolní Kounice, a to v textové části I.d.1) „Dopravní infrastruktura – doprava v klidu“, která podle něj nepřiměřeně upravila, resp. stanovila minimální počet parkovacích míst, jež musí být u bytových domů, přičemž se má jednat o pravidlo jdoucí nad rámec možné právní regulace územního plánu. Navrhovatel toto konkrétně odůvodnil následovně.
II. Obsah návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
2. Navrhovatel uvedl, že na pozemcích v jeho vlastnictví zamýšlí realizaci developerského projektu – bytového komplexu, a to ve dvou samostatných blocích. V prvním bloku se má nacházet 30 bytů, ve druhém 18 bytů. Součástí bytového komplexu má být parkoviště o celkové kapacitě 55 parkovacích míst. Kapacita parkoviště byla určena na základě normy ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací, která jejich počet určuje na minimálně 51. Navrhovatel doplnil, že řízení ve věci žádosti o společné stavební povolení ze dne 6. 5. 2024 zatím nebylo pravomocně ukončeno.
3. Změna územního plánu (dále jen „ÚP“) však stanovila koeficient přepočtu na minimálně 1,6 parkovacího stání na jednu bytovou jednotku. V této situaci by se jednalo o nutnou výstavbu alespoň 77 parkovacích míst k plánovanému bytovému komplexu. Tento regulativ se navrhovateli jeví jako nedůvodný, neproporcionální a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Nadto požadavek nemá být ve změně ÚP nijak přesvědčivě odůvodněn. K tomu pojem „minimální kapacita“ je zavádějící a neurčitý a může vést k navýšení i ve vyšším rozsahu.
4. Navrhovatel je přesvědčen, že konkrétní počet parkovacích míst pro zamýšlenou stavbu bytového domu má být posuzován a stanoven především v rámci povolovacího procesu vztahujícího se ke konkrétnímu stavebnímu záměru, nikoli již na úrovni územního plánu obce.
5. Navrhovatel dále poukazuje na skutečnost, že územní plán obsahující prvky regulačního plánu, což podle něj koeficient pro počet parkovacích míst na bytovou jednotku jednoznačně je, musí v souladu se stavebním zákonem v odůvodnění výslovně identifikovat jednotlivé prvky regulačního plánu a současně uvést důvody jejich vymezení. V posuzovaném případě však odůvodnění změny územního plánu takový výčet ani odpovídající zdůvodnění neobsahuje, a nemá být proto zřejmé, na základě jakých úvah byl předmětný regulační prvek do územního plánu zařazen. Proto měl odpůrce porušit § 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. (dále jen „starý stavební zákon“) a část II odst. 1 písm. d) přílohy č. 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti (dále jen „vyhláška 500/2006 Sb.“).
6. Navrhovatel je toho názoru, že starý stavební zákon ve spojení s vyhláškou č. 500/2006 Sb. neumožňuje odpůrci, aby v územním plánu v rámci koncepce infrastruktury – doprava v klidu, stanovil minimální počty parkovacích míst pro bytové domy. Tento závěr mají podporovat také závěry soudní judikatury (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 55 A 35/2022-91).
7. Konečně má navrhovatel za to, že stanoví-li územní plán pořízený podle starého stavebního zákona stupně automobilizace pro dopravu v klidu, jedná se ve smyslu § 324 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „nový stavební zákon“), o část územně plánovací dokumentace, která již nemůže být její součástí. Taková regulace se proto nepoužije a při nejbližší změně územního plánu nebo regulačního plánu musí být z dokumentace vypuštěna. Jedná se o regulaci odporující současné právní úpravě, neboť podle nového stavebního zákona a vyhlášky č. 146/2024 Sb. lze požadavky na počet parkovacích stání pro bytové domy stanovit pouze v územním plánu obsahujícím prvky regulačního plánu.
8. S ohledem na výše uvedené je navrhovatel toho názoru, že požadavek na minimální kapacitu parkovacích stání pro odstavování vozidel u bytových domů, který byl do územního plánu města zaveden až Změnou č. 1, je v rozporu s platnou právní úpravou.
9. Proto závěrem navrhl, aby soud zrušil část opatření obecné povahy – Změna č. 1 Územního plánu Dolní Kounice, vydané usnesením Zastupitelstva města Dolní Kounice č. 1c/2025/2ZM ze dne 26. 5. 2025, které nabylo účinnosti dne 12. 6. 2025, a to v části I.d.1) „Dopravní infrastruktura – doprava v klidu“, v rozsahu textu stanovujícího minimální kapacity parkování pro stavby pro bydlení, konkrétně pro stavby bytových domů, kde je požadovaný počet parkovacích stání na jednu bytovou jednotku určen koeficientem 1,6, z něhož koeficient 1,5 představuje počet parkovacích stání na bytovou jednotku a koeficient 0,1 představuje počet návštěvnických parkovacích stání na bytovou jednotku. Také požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.
III. Obsah vyjádření odpůrce
10. Odpůrce ve svém vyjádření ze dne 27. 7. 2026 uvedl, že pro stanovení minimální kapacity parkování u staveb pro bydlení měl legitimní a věcně stanovený důvod. Jedná se o veřejný zájem, který byl okomentován i v odůvodnění změny ÚP.
11. Pokud navrhovatel zpochybňuje právo odpůrce stanovit počet parkovacích míst, pak odpůrce namítl, že obdobná věc již byla řešena v judikatuře Krajského soudu v Praze v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, č. j. 51 A 8/2023-52, a ten toto právo potvrdil. Soud zde uvedl, že ačkoliv se konkrétní umístění odstavných a parkovacích stání podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. řeší v územním řízení, stanovením regulativu určujícího jejich minimální počet obec nepřekračuje meze své působnosti ani nevybočuje z přípustného obsahu územního plánu. Územní plán totiž nepředjímá konkrétní technické řešení parkovacích stání ani jejich umístění na jednotlivých pozemcích. Tyto otázky jsou předmětem navazujících řízení. Samotný požadavek na minimální počet odstavných stání však podle soudu náleží do koncepce dopravy, která je jednou z obsahových náležitostí územního plánu.
12. Změna č. 1 Územního plánu Dolní Kounice byla veřejně projednána dne 15. 4. 2024. V souladu s § 323 odst. 9 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, bylo pořizování a projednání této změny dokončeno podle zákona č. 183/2006 Sb., podle dosavadní právní úpravy, tedy starého stavebního zákona.
13. I podle metodiky Ministerstva pro místní rozvoj z února 2025, Požadavky na počet parkovacích stání, pokud je územní plán přijat podle starého stavebního zákona, zůstává taková regulace nadále platná a uvádí se do souladu s nejbližší změnou ÚP. Pouze v případě přímého odkazu na technickou normu ČSN k takové regulaci nepřihlíží.
14. Z výše uvedených důvodů nemá odpůrce požadavek na odlišnou kapacitu za přehnaný a navrhl návrh jako nedůvodný zamítnout.
IV. Posouzení věci soudem
15. Napadenou část opatření obecné povahy – Změna č. 1 územního plánu města Dolní Kounice krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II., dílu 7, ustanovení § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), v mezích uplatněných návrhových bodů (§ 101b odst. 3 s.ř.s.), ověřil přitom z úřední povinnosti pravomoc a příslušnost odpůrce k jeho vydání, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání změny ÚP (§ 101b odst. 4 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že návrh je nedůvodný (§ 101d odst. 2 s.ř.s.).
16. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).
17. Na úvod krajský soud poznamenává, že pokud dále nebude určeno jinak, je napadené opatření obecné povahy posuzováno v intencích starého stavebního zákona. Veřejné projednání změny územního plánu proběhlo 15. 4. 2024, tedy v přechodném období podle § 323 odst. 9 ve spojení s § 334a nového stavebního zákona, přičemž nebylo konáno opakované veřejné projednání po 1. 7. 2024 či jiná změna, která by změnila zákonný aplikační režim.
18. Před meritorním posouzením návrhu se krajský soud nejprve zaměřil na posouzení splnění procesních podmínek řízení, jakožto základního předpokladu soudního přezkumu opatření obecné povahy. Těmito podmínkami řízení je existence opatření obecné povahy (dále též „OOP“), jež je napadáno v návrhu, aktivní procesní legitimace navrhovatele, pasivní procesní legitimace odpůrce a dále formulace závěrečného návrhu.
19. Změna ÚP Dolní Kounice byla vydána jako opatření obecné povahy (§ 43 odst. 4 ve spojení s § 55 odst. 2 starého stavebního zákona), které bylo schváleno Zastupitelstvem města Dolní Kounice na zasedání dne 26. 5. 2025. Změna ÚP nabyla účinnosti dne 12. 6. 2025. Návrh na zrušení části opatření tedy byl včasný, neboť byl podán dne 12. 6. 2026, ve lhůtě podle § 101b odst. 1 s. ř. s. od nabytí účinnosti změny ÚP.
20. Podmínka aktivní legitimace navrhovatele je taktéž splněna, pokud navrhovatel tvrdí dotčení či zkrácení na svých právech (subjektivních oprávněních) v důsledku vlastnictví pozemku regulovaného územním plánem. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-185, publ. pod č. 1971/2010 Sb. NSS: „(…) potenciální zásah do práv je myslitelný v zásadě u každého vlastníka nemovitostí umístěných v území regulovaném územním plánem.“ Krajský soud v této souvislosti odkazuje taktéž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, ve kterém tento uvádí, že aktivní procesní legitimaci bude mít ten, kdo bude „(…) konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.“ Navrhovatel by měl podle tohoto usnesení dále v případě napadení územního plánu prokázat, že „(…) existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulovaném.“
21. Navrhovatel svoji aktivní legitimaci odvozuje a prokazuje od vlastnictví pozemků parc. č. 335, 334/6, 339/4, 334/3, 334/1, 339/1 a 477/1 v k. ú. Dolní Kounice, jejichž je výlučným vlastníkem. Tyto pozemky přitom budou zasaženy regulací z textové části ÚP, kterou navrhovatel napadl, jelikož v případě realizace bytového komplexu musí dodržet pravidlo pro výstavbu určitého počtu parkovacích míst. Navrhovatel je tedy změnou skutečně zasažen a jeho aktivní legitimace byla zachována. Ve světle výše uvedeného shledává krajský soud tvrzení navrhovatele pro posouzení aktivní jak procesní, tak věcné legitimace dostatečnými, neboť se jedná o konzistentní tvrzení dotčení vlastnického práva navrhovatele. Krajský soud tedy považuje navrhovatele za aktivně legitimovaného k podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy. Aktivní věcná legitimace je dále podle ustálené judikatury otázkou meritorního posouzení důvodnosti návrhu.
22. Pasivně legitimován je pak ten, kdo napadené opatření obecné povahy vydal, tedy obec, jejíž zastupitelstvo toto vydalo (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS). V předmětné věci je proto odpůrcem město Dolní Kounice. Podmínky řízení byly v dané věci naplněny, a proto soud přistoupil k věcnému přezkumu napadeného opatření obecné povahy v intencích podaného návrhu.
23. K jednotlivým návrhovým bodům uvádí soud následující.
Procesní pasivita navrhovatele
24. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nepodal námitky proti návrhu změny ÚP, je omezen i rozsah soudního přezkumu. Správní soudy setrvale zdůrazňují, že orgánu vydávajícímu opatření obecné povahy nelze vytýkat, že se výslovně nevypořádal s konkrétními výhradami, které v průběhu pořizování opatření obecné povahy vůbec uplatněny nebyly. To však neznamená, že by procesní pasivita dotčené osoby sama o sobě vylučovala soudní přezkum tvrzené nezákonnosti opatření obecné povahy. Tato procesní pasivita tedy sama o sobě nebrání soudnímu přezkumu, významně však omezuje prostor pro námitky směřující toliko proti vhodnosti či proporcionalitě zvoleného řešení. Soud totiž nemůže v první linii nahrazovat odbornou a hodnotící úvahu, kterou měl na základě řádně uplatněné námitky či připomínky primárně provést pořizovatel, resp. orgán vydávající opatření obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2026, č. j. 22 As 12/2026-38).
25. Uvedené odpovídá i závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle nichž nečinnost navrhovatele v průběhu přípravy opatření obecné povahy nevede k odmítnutí návrhu pro nedostatek procesní legitimace, avšak soud ji zohledňuje při posuzování procesního postupu, souladu opatření obecné povahy s právními předpisy i přiměřenosti zásahu do práv navrhovatele (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116). Obdobně i Ústavní soud dovozuje, že procesní pasivita nemůže vést k tomu, aby soud zcela rezignoval na přezkum tvrzené nezákonnosti, zejména jde-li o závažné vady či zásah do kogentních požadavků právní úpravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12).
26. Rozšířený senát v citovaném usnesení uvedl, že „soud ve správním soudnictví nalézá vždy o právnosti nebo protiprávnosti správního aktu či postupu; to znamená, že soud zkoumá přijaté opatření pohledem zákona a dalších právních předpisů. Návrh soudu podle § 101a s. ř. s. ale zásadně není nástrojem dodatečného prosazování pouhých zájmů (a contr. práv) interesentů, kteří nebyli úspěšní ve fázi přípravy opatření. Návrh podaný soudu prosazující věcně jiné, subjektivně ‚správnější‘ řešení nemá sloužit ani jako náhražka opomenutí, liknavosti nebo procesní taktiky navrhovatele. Jinak řečeno, řízení před soudem je prostředkem ochrany práv. Není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území; tyto spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními orgány a s využitím příslušného instrumentária správního procesu. Soud proto při návrhu mířícímu proti ‚nesprávnosti‘ přijatého řešení koriguje principiálně toliko ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu takových instrumentů využít.“
27. Konečně v této souvislosti rozšířený senát uzavřel, že „pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura).“
28. Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud například rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013-29, v němž shrnul, že rozšířený senát ve shora citovaném usnesení sice „otevřel prostřednictvím procesní legitimace branku k soudnímu přezkumu i pro navrhovatele, kteří proti územnímu plánu během jeho přípravy nebrojili, avšak na jejich legitimaci věcnou (tedy důvodnost jejich návrhu) musí mít tato skutečnost zpravidla fatální dopad, nepřesvědčí-li soud, že svá práva ve správním procesu z objektivních důvodů uplatnit nemohli.“
29. V rozsudku ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011-43, k tomu Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují.“ Nejvyšší správní soud zároveň dodal, že „nepodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud“ (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2013, čj. 8 Aos 2/2012-59).
30. Zdejší soud poukazuje i na to, že i podle § 307 odst. 2 nového stavebního zákona platí, že navrhovatel má své výhrady proti územnímu plánu či jiné formě opatření obecné povahy uplatnit již v procesu jeho pořizování; jestliže tak neučiní, ač k tomu měl možnost, a soudní návrh stojí výlučně na těchto dříve neuplatněných důvodech, je návrh nepřípustný. Postup navrhovatele v řešené věci odpovídá přitom citovanému ustanovení. To nicméně není ve věci aplikovatelné, jelikož byl ÚP vydán v intencích právní úpravy starého stavebního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2026, sp. zn. 10 As 182/2025-57).
31. Ke zrušení OOP však tedy může krajský soud dle závěru rozšířeného senátu obsaženého ve shora citovaném usnesení přikročit i přes procesní pasivitu navrhovatele tehdy, pokud převáží důvody pro zrušení nad právní jistotou osob jednajících v důvěře v přijaté změny (rozšířený senát měl podle všeho ve výše citovaném usnesení na mysli ochranu dobré víry všech osob, jichž se opatření obecné povahy dotýká a jež se procesu jeho přijímání účastnily). Judikatura Nejvyššího správního soudu nicméně zdůrazňuje i to, že navrhovatel, který opomněl brojit proti OOP během jeho přípravy, může být s návrhem na jeho zrušení úspěšný jen výjimečně, pokud jeho procesní pasivita vyplývala z objektivních okolností nebo pokud nezákonnosti, na něž poukazuje, jsou zásadního rázu a mají dopad na veřejné zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2026, č. j. 10 As 42/2026-51). Závažné důvody pro zrušení OOP jsou přitom představovány porušením kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, publ. pod č. 2397/2011 Sb. NSS).
32. V daném případě odůvodnění procesní pasivity navrhovatele z podkladů, jež má soud k dispozici, nijak nevyplývá. K této se blíže nevyjadřuje ani v podaném návrhu. Proto má krajský soud za to, že navrhovatel objektivní důvody pro zdržení se podání námitek skutečně neměl. Tím je významně omezen i přezkum přiměřenosti daného OOP, ke kterému se zdejší soud nebude dále vyjadřovat. Zaměří se tedy toliko na zákonnost navrhovatelem napadené části OOP.
Zákonnost textu změny ÚP
33. Stěžejním bodem argumentace navrhovatele je to, že regulativ ve změně ÚP stanovující počet parkovacích míst koeficientem 1,6 na každou bytovou jednotku je nepřiměřený a neodůvodněný. Zároveň má být nezákonný, protože se jedná o prvek regulačního plánu, který nesmí být bez výslovné identifikace v územním plánu takto stanoven.
34. Jak již bylo výše zdůrazněno, posouzení nepřiměřenosti regulace není v rukou krajského soudu. Zaměří se však na její zákonnost.
35. Podle § 43 odst. 1 starého stavebního zákona uzemní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.
36. Podle § 43 odst. 3 starého stavebního zákona územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje, s politikou územního rozvoje a s územním rozvojovým plánem. Územní plán ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím, pokud zastupitelstvo obce v rozhodnutí o pořízení nebo v zadání územního plánu nestanoví, že bude pořízen územní plán nebo jeho vymezená část s prvky regulačního plánu; tato skutečnost musí být v rozhodnutí zastupitelstva výslovně uvedena.
37. Podle přílohy č. 7 část II odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 500/2006 Sb., textová část odůvodnění územního plánu obsahuje, kromě náležitostí vyplývajících ze správního řádu a náležitostí uvedených v § 53 odst. 4 a 5 stavebního zákona, zejména výčet prvků regulačního plánu s odůvodněním jejich vymezení.
38. Podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. se stavební pozemek vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje splnění požadavků této vyhlášky.
39. Odpůrce pak v odůvodnění změny ÚP výslovně uvedl (pozn. citace pouze relevantních částí na str. 13 změny ÚP, Doprava v klidu):
Při výstavbě nových rodinných domků, bytových domů i rekonstrukcích stávajících objektů pro účely bydlení a ostatní účely (přestavbové plochy apod.) je třeba v podmínkách stavebního povolení požadovat vyřešení odstavování vozidel v objektu, příp. na pozemku stavebníka.
Minimální kapacity parkování pro stavby pro bydlení:
účel užívání
počet parkovacích stání/BJ*)
návštěvy/BJ
celkem/BJ
bytový dům
1,5
0,1
1,6
40. Ve svém vyjádření pak následně odpůrce zdůraznil, že se jedná o veřejný zájem, který sleduje ochranu veřejného prostoru a trendy v automobilové dopravě, přičemž v budoucnu lze očekávat vyšší počet motorových vozidel v jednotlivých domácnostech, které bude potřeba bezpečně odstavit.
41. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda by se u stanovení povinnosti vybudování konkrétního počtu parkovacích míst mohlo jednat o podrobnost náležející regulačnímu plánu, přičemž má na základě zákonných ustanovení ve spojení se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu a krajských soudů za to, že nikoliv.
42. Nejvyšší správní soud i krajské soudy již dříve prověřily ve svých rozhodnutích různé typy podrobných regulativů z územních plánů, jež se blížily svojí podrobností v tomto řízení řešené věci. Soudy v nich zvažovaly, zda tyto nemá spíše řešit podrobný regulační plán než obecnější územní plán. Podrobnosti se například týkaly způsobu využití zastavěného území i výškové regulace zástavby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 8 As 2/2016-56, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2013, č. j. 63 A 6/2012-227, č. 2885/2013 Sb. NSS), dále regulativu požadujícího v určité ploše přizpůsobení navrhovaných staveb svým objemem, hmotovým řešením, tvarem a podlažností, převládajícím typem zastřešení převládajícímu charakteru stávající okolní zástavby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 As 92/2017-37, č. 3627/2017 Sb. NSS). Neshledaly přitom u nich, že by dané nemohly být v územním plánu a musely být toliko v plánu regulačním.
43. Zdejší soud nemá za to, že by regulace spočívající v počtu parkovacích míst na bytovou jednotku vybočovala svojí podrobností z výše uvedených příkladů. Obdobnou situací se Krajský soud v Brně zabýval už v rozsudku, kdy regulativ ÚP stanovil potřebu vybudování jednoho parkovacího místa na 2,5 lůžka u ubytovacích zařízení, což se navrhovateli jevilo jako zjevná podrobnost nenáležící do územního plánu, ale do plánu regulačního. Soud nicméně i v tomto případě došel k závěru, že tomu tak není a ÚP může dané stanovit (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2022, č. j. 73 A 1/2022-176).
44. Stejně tak je relevantní judikatura, na kterou odkazoval odpůrce, tedy rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 51 A 8/2023-52. V dané věci byla napadena regulace v územním plánu spočívající ve stanovení povinnosti vybudování dvou odstavných míst na jeden byt u nových staveb. Tento regulativ byl soudem shledán jako zákonná součást územního plánu. Uvedený regulativ je přitom téměř totožný s regulativem posuzovaným v řešené věci.
45. Soud tedy na základě výše uvedených ustanovení a rozhodnutí nedovodil, že by odpůrce nemohl v územním plánu stanovit požadavek na určitý počet parkovacích stání u nových staveb. Územní plány mimo jiné obecně stanovují i koncepci veřejné infrastruktury, v rámci níž se musí zcela jistě zabývat i otázkou dopravy v řešeném území. Pro její komplexní posouzení je nezbytné se zabývat i problematikou dopravy v klidu. Vyplyne-li z vytvořené koncepce potřeba reagovat na přílišné zatížení motorovou dopravou území a nutností vybudování nových parkovacích stání, považuje soud za zákonné, pokud odpůrce v územním plánu stanoví podmínku vyžadující zřízení určitého počtu odstavných stání na bytovou jednotku.
46. Navrhovatel má pravdu, že umístění odstavných a parkovacích stání se má podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. v konkrétnostech řešit v jiných typech územně plánovací dokumentace či v územním řízení. Nicméně tím, že odpůrce stanovil regulativ týkající se počtu parkovacích stání, nijak nepřekročil meze své působnosti a ani nevybočil z přípustného obsahu koncepčních nástrojů územního plánování. Napadený územní plán totiž již nepředjímá, jakým konkrétním způsobem mají být parkovací místa u konkrétních pozemků řešena (např. kde mají být umístěna, jak mají být zhotovena apod.). Tyto otázky je skutečně nutno řešit až v územním řízení nebo v rámci regulačního plánu. Avšak požadavek na určitý počet odstavných stání dle soudu spadá do koncepce dopravy, jež je jednou z obsahových náležitostí územního plánu.
47. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se v případě stanovení koeficientu počtu vybudovaných parkovacích míst na bytovou jednotku nedá tato podrobnost označit za nezákonnou a spadající pod regulaci regulačního plánu, či zapsanou do výčtu regulačních prvků v seznamu v odůvodnění územního plánu. Odpůrce mohl takto formulované pravidlo do územního plánu bez dalšího zákonně zahrnout.
48. Obecně k přiměřenosti krajský soud uvádí, že regulativ neshledává zjevně nepřiměřený či svévolný. Je pravdou, že odpůrce mohl a měl vícero rozvést, proč je nejvhodnější právě koeficient 1,6 parkovacích stání / bytovou jednotku. Soud jej nicméně neshledává jako regulativ závažně porušující zákon či kogentní ustanovení právní úpravy tak, aby mohl přezkoumat jeho nepřiměřenost a zrušit jej i přes procesní pasivitu navrhovatele.
Posouzení optikou § 324 nového stavebního zákona
49. Navrhovatel má dále za to, že stanoví-li územní plán pořízený podle starého stavebního zákona stupně automobilizace pro dopravu v klidu, jedná se ve smyslu § 324 nového stavebního zákona o část územně plánovací dokumentace, která již nemůže být její součástí.
50. Podle § 324 nového stavebního zákona části územně plánovací dokumentace vydané podle zákona č. 183/2006 Sb., které nemohou být podle tohoto zákona její součástí, se nepoužijí a při nejbližší změně musí být z této dokumentace vypuštěny.
51. Ustanovení § 324 nového stavebního zákona nelze vykládat jako obecný nástroj dodatečného přezkumu zákonnosti územně plánovací dokumentace vydané podle dřívější právní úpravy. Dopadá pouze na takové její části, jejichž obsah je s novou právní úpravou územního plánování neslučitelný natolik, že podle ní již nemohou být součástí příslušného druhu územně plánovací dokumentace.
52. Napadený regulativ nadto nestanovuje stupeň automobilizace ani neodkazuje na výpočet podle ČSN 73 6110, jak tvrdí navrhovatel. Stanoví přímo minimální počet 1,6 parkovacího stání na jednu bytovou jednotku. Nejde proto o případ, kdy by další použití regulativu bylo podmíněno použitím výpočtové metody, kterou právní úprava účinná od 1. 7. 2024 již nepřipouští.
53. Nová právní úprava nadále umožňuje, aby územní plán v rámci koncepce veřejné infrastruktury reguloval dopravu v klidu. Bod 1.1 přílohy č. 1 vyhlášky č. 146/2024 Sb. ostatně výslovně připouští, aby i územní plán bez prvků regulačního plánu prostřednictvím procentuální korekce stanovil minimální požadovaný nebo nejvyšší přípustný počet stání pro jednotlivé účely staveb. Samotný obsah napadeného regulativu – stanovení minimální parkovací kapacity pro bytové domy – tedy není z obsahu územního plánu novou právní úpravou vyloučen.
54. Skutečnost, že by nově pořizovaný územní plán vyjadřoval obdobný požadavek jiným způsobem, zejména procentuální korekcí základního výpočtu podle vyhlášky, sama o sobě nevede k nepoužitelnosti dříve vydaného regulativu podle § 324 stavebního zákona. Toto ustanovení je s ohledem na ochranu právní jistoty nutné vykládat restriktivně a vztahovat je na obsahově nepřípustné části dokumentace, nikoli na každou odlišnost v legislativní nebo výpočtové technice.
55. K obdobnému rozlišení dospívá také metodické doporučení Ministerstva pro místní rozvoj, které u ÚP považuje za nepoužitelný stupeň automobilizace a výpočet podle ČSN 73 6110, avšak u přímo stanoveného počtu stání na bytovou jednotku dovozuje jeho použitelnost až do účinnosti změny územního plánu. Soud proto uzavírá, že napadený regulativ se nestal podle § 324 nového stavebního zákona automaticky nepoužitelným.
56. Soud proto uzavírá, že odpůrce byl oprávněn ve změně územního plánu stanovit minimální počet parkovacích stání pro bytové domy. Regulativ ÚP stanovující 1,6 parkovacího stání na bytovou jednotku nepředstavuje prvek regulačního plánu a není v rozporu ani s § 43 starého stavebního zákona, ani s § 324 nového stavebního zákona.
V. Závěr a náklady řízení
57. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud vyhodnotil návrh na zrušení předmětné části opatření obecné povahy v celém rozsahu jako nedůvodný, a proto jej zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
58. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 větu první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatel úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o úspěšného odpůrce, tomuto náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval, pročež mu náhrada nákladů nebyla přiznána. O nákladech účastníků proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně 9. září 2026
JUDr. Petr Polách
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje P. H.