Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 A 31/2026 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci

žalobce: M. Y., nar. X,

státní příslušnost Ukrajina,

bytem v ČR X,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým prohlásil zánik jeho dočasné ochrany z důvodu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv a přikázal mu obnovit stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.

2. Žalobce namítl, že zásah spočívající v prohlášení zániku jeho dočasné ochrany dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, byl nezákonný. Uvedl, že opustil Ukrajinu dne 16. 3. 2022, následně mu byla udělena dočasná ochrana, kterou si pravidelně prodlužoval. Společně s matkou a otcem vyjádřil zájem o zvláštní dlouhodobý pobyt. Dne 24. 7. 2026 obdržel emailovou zprávu o tom, že mu dočasná ochrana zanikla. Dle žalobce je § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina v rozporu s právem EU. Absence hlášené adresy pobytu dočasné ochrany nemůže být důvodem pro její zánik. Takový požadavek by byl v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, (dále též „Směrnice 2001/55/ES“ nebo „Směrnice“). K tomu žalobce poukázal na recitál č. 12 Směrnice. Standardy stanovené směrnicí jsou minimální. Dále poukázal na čl. 17 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. ČR žádná další doplňková práva oproti směrnici nezajistila, směrnice žádné ustanovení o možnosti přijímat opatření zpřísňující podmínky udělení, prodloužení a zániku dočasné ochrany neobsahuje. Žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. . Dále žalobce navrhl vydání předběžného opatření.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Sdělil, že z Cizineckého informačního systému vyplývá, že žalobce na území pobýval na základě oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany vydaného s platností od 1. 4. 2026 do 31. 3. 2027. Dne 20. 4. 2026 bylo žalovanému doručeno potvrzení o zajištění ubytování ze dne 17. 4. 2026, nájemní smlouva ze dne 17. 4. 2026. Následně žalovaný dne 7. 5. 2026 obdržel plnou moc uzavřenou mezi majitelem nemovitosti a společností, která informovala o zajištění ubytování. Žalovaný poukázal na § 6 odst. 10 Lex Ukrajina, dle kterého se na hlášení změny místa pobytu na území České republiky použijí přiměřeně ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Cizinec, kterému byla udělena dočasná ochrana podle tohoto zákona, je povinen hlásit změnu místa pobytu na území České republiky Ministerstvu vnitra do 3 pracovních dnů ode dne změny, a to doložením dokladu o ubytování podle odstavce 1. Změnu místa hlášeného pobytu je možné učinit také prostřednictvím dálkového přístupu vyplněním elektronického formuláře v rozsahu údajů uvedených v přihlašovacím tiskopise společně s doložením dokladu o ubytování podle odstavce 1. Elektronický formulář Ministerstvo vnitra zveřejní způsobem uvedeným v § 182 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Povinnost hlásit další změny podle zákona o pobytu cizinců iky se na osobu požívající dočasné ochrany vztahuje obdobně. Žalovaný nemohl k podáním ze dne 20. 4. 2026 a 7. 5. 2026 přihlédnout, neboť tato nebyla učiněna žalobcem, neobsahovala žádný doklad prokazující oprávnění společnosti jednat jménem žalobce, resp. oznámit změnu místa jeho pobytu. Součástí podání nebyl ani formulář ohlášení změn. Jelikož měl žalovaný za to, že žalobce na místě svého předchozího pobytu nepobývá, postupoval podle § 6a Lex Ukrajina a zrušil údaj o místě hlášeného pobytu žalobce ke dni 19. 4. 2026. Od 20. 4. 2026 se tudíž místem hlášeného pobytu žalobce na území stala adresa pracoviště žalovaného v Plzni. Vzhledem k tomu, že místo pobytu žalobce bylo po dobu 90 dnů (od 20. 4. 2026 do 19. 7. 2026) hlášeno v sídle pracoviště žalovaného, došlo k zániku dočasné ochrany dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Nezákonný zásah spatřuje žalobce v tom, že v jeho případě žalovaný postupoval podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, ačkoliv by toto neměl aplikovat, neboť je rozporné s unijním právem. Žalovaný má však za to, že přesvědčení žalobce o rozporu je mylné, kdy důsledkem je nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Dle § 2 Lex Ukrajina se dočasnou ochranou rozumí oprávnění k pobytu na území České republiky podle zákona o dočasné ochraně cizinců, a to za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). Je tedy zřejmé, že dočasnou ochranou Lex Ukrajina nerozumí dočasnou ochranu vyhlášenou prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382, ale již samotné pobytové oprávnění podle článku 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Směrnice 2001/55/ES zakládá členským státům povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany, tedy osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí rady podle článku 5 směrnice č. 2001/55/ES, povolení k pobytu. Ovšem, pokud jde o proces získání tohoto pobytového oprávnění, nechává evropský zákonodárce tuto otázku zjevně na vnitrostátním právu členských států. Stejně tak neřeší konkrétní podobu tohoto pobytového oprávnění, jeho platnost či způsob prodlužování. Jediné, co zakotvuje, je povinnost toto pobytové oprávnění osobě požívající dočasné ochrany vydat. Podle názoru žalovaného má proto členský stát také možnost stanovit, za jakých podmínek platnost tohoto pobytového oprávnění skončí, zda uplynutím doby nebo na základě jiné skutečnosti. Skončení či zánik platnosti pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany neznamená, že takovou osobu členský stát vylučuje z dočasné ochrany úplně, tedy nad rámec směrnice 2001/55/ES. V případě, že u takové osoby není dán některý z důvodů uvedených v směrnice, je podle směrnice členský stát povinen vydat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany znovu. Lex Ukrajina ani , o dočasné ochraně cizinců, nijak neomezuje možnost podání žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, tedy o vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žádost o udělení dočasné ochrany tudíž může být podána kdykoliv a dokonce opakovaně. Skutečnosti zakotvené v směrnice 2001/55/ES osobu, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) podle směrnice 2001/55/ES, vylučují z poskytnutí dočasné ochrany obecně. Pokud držiteli oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu dle Lex Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zanikne, nebrání mu to v získání nového povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Zánik oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu uvedeného v Lex Ukrajina tedy není v rozporu s právem EU.

4. Městský soud v Praze případ posoudil na podkladě a násl. , ). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

5. Podle každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

6. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4.

7. Podle § 6a odst. 4 Lex Ukrajina místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

8. Ochranu před nezákonným zásahem může správní soud poskytnout za předpokladu kumulativního splnění pěti následujících podmínek: žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS z 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS). Soud má za to, že všechny tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.

9. Zdejší soud se opakovaně zabýval otázkou rozporu § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s unijním právem, přičemž závěr o tom, že zde rozpor je, vyslovil mj. v rozsudku ze dne 25. 9. 2025, č. j. – 41 ze dne 25. 9. 2025, ze dne 20. 11. 2025, č. j. - 45, ze dne 3. 12. 2025, č. j. – 26 nebo ze dne 27. 2. 2026, č. j. – 21.

10. Soud nejprve ověřil, zda postup žalovaného na základě § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina může být nezákonným zásahem. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupoval tak, že vyznačil změnu místa pobytu žalobce na území v informačním systému, kdy poté na základě uplynutí doby dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina mělo dojít k zániku pobytového oprávnění, kdy tento zánik poté žalovaný vyznačil do systému a informoval žalobce, že jeho dočasná ochrana zanikla, jednalo se o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah dle Soud dále konstatuje, že se jednalo o zásah směřující přímo proti žalobci.

11. Soud předně poukazuje na rozsudek zdejšího soudu č. j. – 21 ze dne 27. 2. 2026, ve kterém konstatoval, že: „Ustanovení bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou , a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního se k novému ustanovení nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (srov. až 3 lex Ukrajina). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.“ Následně však také shledal, že: „Soud ovšem souhlasí se žalobkyní, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně“. K tomu soud poukázal na bod 12 a 22 preambule směrnice o dočasné ochraně a směrnice o dočasné ochraně.

12. Soud následně dále uvedl, že správní soudy, včetně NSS v tzv. „dubnové“ judikatuře (rozsudcích z 1. 4. 2025, č. j. - 27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, a z 8. 4. 2025, č. j. - 37) a dalších rozhodnutích, opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany podle Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je pouze legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z Lex Ukrajina a , o dočasné ochraně cizinců). Jedná se o pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim v souladu s směrnice o dočasné ochraně.

13. Dle soudu je však dále z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně zřejmé, že zde je dána pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat toliko opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. V případě, že by vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí a rozsudek NSS č. j. NSS ).

14. Soud proto v již zmíněném rozsudku č. j. – 21, dále uvedl, že: „Dokud dočasná ochrana trvá, nelze jinými slovy stanovovat omezení z ní plynoucích práv bez opory ve směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný konkrétní proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud ovšem připomíná, že v čl. 8 odst. 1 směrnice také jednoznačně stanoví, že členské státy učiní taková opatření, aby zajistily povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany na celé období trvání ochrany. Členský stát tak nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Této povinnosti žalovaný nedostál.“

15. Zdejší soud se s citovaným rozsudkem plně ztotožňuje, že nepochybně je ve veřejném zájmu, aby stát měl přehled o tom, kde jsou ubytovány osoby disponující dočasnou ochranou, neboť mj. tímto způsobem se stát dozví, komu má pomoci se zajištěním ubytování a komu nikoli, čímž může dostát svým závazkům plynoucím ze směrnice o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí. Tento cíl však nelze vynucovat pomocí hrozby zániku práv plynoucích z dočasné ochrany. Soud také uvedl, že není nepříhodné argumentovat taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany, kdy je zjevné, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Dle soudu ani fakt, že může případně žadatel o dočasnou ochranu požádat znovu, nic nemění na tom, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně a je v rozporu s požadavkem, aby členský stát zajistil trvání povolení k pobytu na celé období trvání dočasné ochrany.

16. Soud poukázal na to, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek z 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). Tak tomu je i pokud jde o postup zákonodárce, který nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně. Směrnice o dočasné ochraně umožňuje členským státům být vůči žadatelům o dočasnou ochranu mírnější, ne však naopak. Ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) do Lex Ukrajina je pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (rozsudek NSS č. j. – 29 ze dne 5. 9. 2024).

17. Ani v nyní řešené věci nemá zdejší soud důvod se od předestřených závěrů rozsudku č. j. – 21, ani další výše zmíněné judikatury nijak odchýlit. Posuzované ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina má představovat negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, nebo přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují a tuto vadu v zákonem stanovené lhůtě neodstranili. Zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chtěl držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se nacházejí. Takovým způsobem však držitele dočasné ochrany sankcionovat nelze.

18. Rovněž v nynější věci nebylo pro rozpor s evropským právem možné aplikovat ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, neboť směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členským státům stanovit ve vztahu k dočasné ochraně přísnější, ale pouze mírnější podmínky. Povinnost žalobce řádně sdělit místo ubytování ve smyslu § 6 odst. 10 Lex Ukrajina nadále trvá, avšak nelze sankcionovat pobyt na ohlašovně ztrátou dočasné ochrany. Postup žalovaného byl nezákonný už jen proto, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina nebylo možné ve věci pro jeho rozpor s unijním právem aplikovat. K tomu soud konstatuje, že odkaz § 5 odst. 8 písm. e) na § 6 odst. 4, je zjevnou legislativní chybou, neboť má být odkaz na § 6a. Zjevnost legislativní chyby však nemá vliv na posouzení zákonnosti postupu žalovaného.

19. V nyní projednávané věci žalobce v žalobě sdělil, že opustil Ukrajinu dne 16. 3. 2022, následně mu byla udělena dočasná ochrana, kterou si pravidelně prodlužoval. Vyjádřil zájem o zvláštní dlouhodobý pobyt. Dne 24. 7. 2026 obdržel emailovou zprávu o tom, že mu dočasná ochrana zanikla. Žalovaný doplnil, že žalobce na území pobýval na základě oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany vydaného s platností od 1. 4. 2026 do 31. 3. 2027.

20. Žalovanému byl doručen doklad (potvrzení) o zajištění ubytování žalobce, které odeslala společnost BYTY Západ - správa, s.r.o., a dle kterého tato společnost jako zástupce Ing. X oznámila, že od 17. 4. 2026 do 30. 11. 2026 zajistí žalobci ubytování v X. Potvrzení bylo žalovanému doručeno datovou schránkou dne 20. 4. 2026. Dále byla žalovanému doložena nájemní smlouva uzavřená mezi Ing. X, zastoupeného uvedenou společností, jako pronajímatelem, a žalobcem jako nájemcem, smlouva byla uzavřena dne 17. 4. 2026 a její součástí byl dále předávací protokol. Plnou moc uzavřenou mezi Ing. X a společností, která informovala o zajištění ubytování, žalovaný obdržel 7. 5. 2026. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že mu nebyl předložen změnový formulář ani oprávnění uvedené společnosti jednat jménem žalobce, proto nemohl k podáním přihlížet.

21. Soud konstatuje, že z popsaných skutkových okolností je zřejmé, že žalobce na svou povinnost oznámit změnu místa pobytu nerezignoval, nýbrž se ji pokusil splnit v zákonné lhůtě a doložil k tomu doklad o novém zajištěném ubytování. Jeho podání nelze považovat za nečinnost či ignorování zákonné povinnosti, ale jako pokus o splnění ohlašovací povinnosti, který žalovaný považoval za nedostatečný z důvodu vady předloženého dokumentu, respektive absence doložení formuláře a plné moci.

22. Za této situace měl tedy žalovaný postupovat vůči žalobci tak, aby šetřil jeho práva a umožnil mu nápravu. Soud se neztotožňuje s postojem žalovaného, že nemohl k podáním přihlížet. Nelze říci, že žalovaný neměl jak přiřadit obdržené dokumenty k žalobci. Žalovaný sice obdržel doklad o zajištění ubytování žalobce od společnosti BYTY Západ - správa, s.r.o. bez plné moci od žalobce, ale z obdržených dokumentů bylo jasně patrné, že jsou přiřaditelné k žalobci a rovněž bylo jasné, co jimi chtěl žalobce říci, jakou změnu chtěl žalovanému oznámit. Žalovaný proto měl od žalobce vyžádat chybějící doklad o zmocnění a změnový formulář.

23. Žalovanému byl doručen doklad (potvrzení) o zajištění ubytování, které odeslala společnost BYTY Západ - správa, s.r.o., dodáno dne 20. 4. 2026, přičemž společnost oznámila zajištění ubytování od 17. 4. 2026 do 30. 11. 2026. Plná moc uzavřená mezi Ing. X a společností, která informovala o zajištění ubytování, byla dodána 7. 5. 2026. Z uvedeného plyne, že žalobce se snažil doložit změnu do 3 pracovních dnů od uskutečnění změny, přičemž plná moc byla doplněna sice až 7. 5. 2026, ale dodána byla. Žalovaný zmínil, že měl za to, že žalobce na místě svého předchozího pobytu žalobce nepobývá a zrušil údaj o místě hlášeného pobytu žalobce (tj. X) ke dni 19. 4. 2026. Od 20. 4. 2026 se tudíž místem hlášeného pobytu žalobce na území stala adresa pracoviště žalovaného v Plzni. Vzhledem k tomu, že místo pobytu bylo po dobu 90 dnů (od 20. 4. 2026 do 19. 7. 2026) hlášeno v sídle pracoviště žalovaného, došlo k zániku dočasné ochrany. Vzhledem k tomu, že žalovaný na základě obdržených informací žalobci obratem změnil místo pobytu na adresu pracoviště žalovaného v Plzni, neměl zjevně žádných pochyb o tom, k jakému cizinci se oznámení vztahovalo, ale na místo, aby vyzval žalobce k upřesnění, mu svým postupem znemožnil situaci napravit.

24. Žalovaný sice obdržel zmíněný doklad o ubytování, ale na místo toho, aby žalobce uvědomil o jeho nedostatcích a jejich možné nápravě, postupoval popsaným způsobem, kdy žalobce pouze nakonec uvědomil o zániku dočasné ochrany po uplynutí doby hlášení na nové adrese (adrese žalovaného), na což už ale žalobce nemohl nijak reagovat. Takový postup soud nepovažuje za adekvátní.

25. Soud si je vědom toho, že ve smyslu zákona Lex Ukrajina nesplňuje-li doložený doklad zákonné podmínky, k oznámení změny místa pobytu se nepřihlíží a použije se téhož zákona. Stejně tak vylučuje použití části druhé a třetí . Z těchto ustanovení však ještě neplyne, že by žalovaný mohl vůči žadateli postupovat zcela bez zachování jeho procesních práv. I v případech, kdy se neuplatní formální správní řízení, dopadají na postup správního orgánu základní zásady činnosti správních orgánů podle a , a podle a 2 je správní orgán povinen těmto zásadám přizpůsobit i úkony prováděné mimo části druhou a třetí . Aniž by bylo nutné dovozovat existence vedení správního řízení dle v plném rozsahu, žalovaný byl přinejmenším povinen žalobci v přiměřené době a srozumitelným způsobem vyrozumět o tom, že předložený doklad o nově zajištěném ubytování nepovažuje za způsobilý a že pokud nebudou doloženy potřebné dokumenty, k oznámení změny pobytu nebude přihlížet a místo žalobcova pobytu bude vedeno na adrese sídla správního orgánu. Takový postup vyplývá ze zásady součinnosti, ochrany práv nabytých v dobré víře a povinnosti umožnit dotčené osobě hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Tím spíše to platí v situaci, kdy vedení adresy na správním orgánu mohlo mít pro žalobce závažné právní důsledky.

26. V této souvislosti soud považuje za relevantní závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. - 45, podle něhož ani při postupu mimo části druhou a třetí nelze podání cizince bez dalšího ignorovat a bez vyrozumění vést bydliště cizince na adrese správního orgánu. Soud v nynější věci nepřehlíží, že otázka, zda měl žalovaný žalobce formálně vyzývat k odstranění vad podání v režimu , může být diskutabilní s ohledem na zvláštní úpravu v zákoně Lex Ukrajina. To však nic nemění na tom, že žalovaný měl povinnost žalobce bezodkladně informovat o neakceptování předloženého dokumentu, nutnosti jeho doplnění či dodání dalších potřebných dokladů a o změně evidence jeho pobytu, aby mohl na vzniklou situaci včas reagovat. Žalobce mohl následně správnímu orgánu předložit potřebné. To se však nestalo. Žalobce byl vyrozuměn až o zániku dočasné ochrany. Takový postup soud nepovažuje za souladný se zásadami dobré správy ani s požadavkem přiměřené ochrany práv dotčené osoby. I z tohoto důvodu soud shledal postup žalovaného nezákonným.

27. Vzhledem k uvedenému soud shledal žalobu důvodnou, a proto výrokem I. v souladu s deklaroval nezákonnost žalovaného zásahu. Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, soud výrokem II zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany. O návrhu na vydání předběžného opatření soud nerozhodoval, neboť ve lhůtě pro rozhodnutí o něm rozhodl ve věci samé.

28. O nákladech řízení rozhodl soud podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, však žádné náklady řízení nevznikly a žalovanému jejich náhrada nenáleží.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 9. 9. 2026

Mgr. Kamil Tojner v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. F.