Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Af 38/2025 - 55

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana ve věci

žalobce: MINIHOTOVOST, SE

sídlem Příkop 843/4, Brno

zastoupen Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem

sídlem Říční 456/10, Praha

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2025, č. j. 28114/25/5200-11431-706481,

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 10. 2025, č. j. 28114/25/5200-11431-706481, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 015 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Mašleje, advokáta.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Předmětem projednávané věci je zákonnost doměření daně z příjmů právnických osob žalobci za zdaňovací období roku 2019, 2020 a 2021, konkrétně daňová účinnost nákladových úroků ze smluv o úvěru.

2. V letech 2013-2016 poskytla mateřská společnost POHOTOVOSŤ, s. r. o., Slovenská republika, žalobci (dceřiná společnost) peněžní prostředky ve výši 2 513 729,8 EUR za účelem poskytování krátkodobých nebankovních úvěrů fyzickým osobám. Dne 31. 12. 2018 uzavřel žalobce s mateřskou společností zmluvu o úvere, která byla v následujících letech uzavírána opakovaně (dne 31. 12. 2019 a 31. 12. 2020) za stejných podmínek, na poskytnutí stejné částky; lišily se pouze sjednané úrokové sazby. Úroky vyplacené na základě úvěrových smluv žalobce zaúčtoval do daňově uznatelných nákladů v letech 2019, 2020 a 2021.

3. Dne 7. 11. 2022 zahájil Finanční úrad pro Jihomoravský kraj („správce daně“) u žalobce daňovou kontrolu, v níž prověřoval mj. výši nákladových úroků spojených s financováním od mateřské společnosti dle zmluv o úvere. Podle správce daně výše zaúčtovaných nákladových úroků neodpovídala ceně obvyklé sjednané mezi spojenými osobami podle , o daních z příjmů, proto dodatečnými platebními výměry doměřil žalobci daň vyšší celkem o 8 273 740 Kč a povinnost uhradit penále v celkové výši 1 654 748 Kč. Podle správce daně žalobce nedoložil rozdíl mezi úroky ze sjednaných úvěrových smluv a úroky, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích.

4. V odvolacím řízení žalovaný přehodnotil závěry správce daně a uzavřel, že nedošlo k naplnění podmínek vyplývajících z § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K poskytnutí finančních prostředků mateřskou společností došlo před uzavřením úvěrových smluv, tudíž nákladové úroky vyplacené podle předmětných smluv nemohly být daňově uznatelné. Prověřování podmínek dle § 23 odst. 7 téhož zákona žalovaný považoval za předčasné. Změnil proto dodatečné platební výměry tak, že celková doměřená daň činila 13 441 170 Kč a penále 2 688 234 Kč.

II. Žaloba

5. Žalobce nesouhlasí se závěry žalovaného o nenaplnění podmínek daňové účinnosti úroků podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podle něj bylo prokázáno, že výdaj byl vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. -78). Úhrada úvěru v obecné rovině může být postupem vedoucím k udržení a zajištění zdanitelných příjmů, neboť daňový subjekt si tímto způsobem vytváří podmínky pro následné dosažení zdanitelných příjmů.

6. K 31. 12. 2018 evidoval závazek vůči mateřské společnosti ve výši 2 513 729,8 EUR, přičemž zmluvou o úvere došlo k nahrazení původního závazku novým úvěrovým financováním. Bez uzavření předmětné smlouvy by žalobce musel činit kroky k úhradě původních závazků, což by vedlo ke snížení zdanitelných příjmů až k likvidaci žalobce.

7. Nesprávná je rovněž úvaha, že úrokový náklad nebyl vynaložen, jestliže nedošlo po uzavření smlouvy k poskytnutí (toku) peněžních prostředků. Je nesporné, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy existoval závazek žalobce vůči mateřské společnosti. Pokud žalovaný připustil, že později uzavíranými smlouvami byl prodloužen předchozí závazek, není jasné, proč úvěrovou smlouvou z 31. 12. 2018 nemohl být prodloužen (nahrazen) původní závazek žalobce vůči mateřské společnosti.

8. Žalovaný chybně posoudil závazkový vztah (resp. smluvní typ) mezi mateřskou společností a žalobcem. Smlouvu hodnotil čistě formálně, v rozporu se zásadou materiální pravdy. Nepřihlédl k vůli stran nahradit dosavadní závazek novým úvěrovým financováním, v rámci něhož byla nově sjednána doba a výše úroku. Úmysl smluvních stran jasně vyplývá z čl. II úvěrové smlouvy. Nebylo-li možné dosavadní závazek nahradit smlouvou o úvěru, ale smlouvou o půjčce, lze vycházet z toho, že úmyslem stran bylo uzavřít takovýto smluvní typ. Závěr žalovaného vede k absurdní situaci – nákladový úrok by byl daňově účinný, pokud by žalobce smlouvu jinak označil.

9. Nesouhlasí ani s konstatováním, že nebylo prokázáno nahrazení předchozích závazků zmluvou o úvere. V rámci daňové kontroly nebylo sporné, že předmětem smlouvy bylo nahrazení dosavadních závazků žalobce vůči mateřské společnosti. Tyto skutečnosti vyplývají z provedeného dokazování. Naopak závěr žalovaného, že předmětem smlouvy mělo být poskytnutí dalších finančních prostředků, z ničeho neplyne. Důkazní návrh podporující tvrzení žalobce o nahrazení závazku byl odmítnut pro nadbytečnost. Žalovaný totiž v odvolacím řízení zkoumal pouze fakt, zda byly v návaznosti na uzavření úvěrových smluv finanční prostředky poskytnuty či nikoliv.

10. Dospěl-li žalovaný k předběžnému závěru, že smlouvou o úvěru nedošlo k nahrazení dosavadních závazků, byl povinen žalobce s tímto hodnocením seznámit podle , daňového řádu, a dát mu prostor k předložení dalších důkazních prostředků. Nesprávný postup žalovaného zatížil řízení vadou, která má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

11. Další pochybení žalovaného spočívá v tom, že žalobci neposkytl možnost vyjádřit se k možnosti uznání minimálně nutných nákladů. V případě, že nebyly uznány úrokové náklady z důvodu neprokázání toku finančních prostředků po uzavření smlouvy, mělo být zohledněno, že trvá závazek žalobce ve výši 2 513 729,8 EUR vůči mateřské společnosti, s nímž mu nutně vznikají úrokové náklady.

12. Navrhl proto, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný se žalobní argumentací nesouhlasí a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Výklad § 115 odst. 2 daňového řádu zaujatý žalobcem je extenzivní. Seznamovací povinnost nezavazuje žalovaného k preventivní reakci na veškerou argumentaci daňového subjektu. Nedojde-li k doplnění dokazování nebo změně právního názoru v neprospěch daňového subjektu, postačí vypořádat argumentaci v rozhodnutí o odvolání. V seznámení ze dne 12. 6. 2025 byl žalobce s odlišným náhledem žalovaného seznámen. Následně bylo doplněno dokazování, o jehož výsledku byl žalobce informován dalším seznámením ze dne 21. 8. 2025. Smysl § 115 odst. 2 daňového řádu byl dodržen. Žalovaný nebyl povinen seznamovat žalobce se způsobem vypořádání odvolací argumentace ohledně nahrazování předchozího závazku zmluvou o úvere nebo ohledně esenciálních nákladů.

14. V řízení nebylo prokázáno, že by uzavřením úvěrových smluv došlo k nahrazení původního závazku. Argumentace rozsudkem č. j. -78 není případná, neboť žalobci na základě úvěrové smlouvy nebyly žádné finanční prostředky poskytnuty. Nedošlo-li k poskytnutí finančních prostředků, nelze úrok z úvěrových smluv uznat jako daňově účinný.

15. Argumentace, že nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy, ale smlouvy o zápůjčce, je účelová. V daňovém řízení žalobce nic v tomto směru netvrdil. Z úvěrových smluv nijak neplyne, že by se ve skutečnosti mělo jednat o zápůjčku. Důvodem pro argumentační obrat je toliko představa žalobce, že by mu takové právní posouzení smluv více vyhovovalo z hlediska výsledku daňového řízení. Ani v žalobě žalobce žádné důkazy v tomto směru nepředložil.

16. Co se týče neuznání esenciálních nákladů, žalovaný odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -133, podle něhož musí daňový subjekt uplatnění těchto nákladů prokázat. Důkazní břemeno tak tížilo žalobce.

17. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

18. Žaloba je důvodná.

19. Nejprve se soud vyjádřil k namítaným procesním pochybením, následně řešil otázku daňové uznatelnosti úroků hrazených žalobcem mateřské společnosti na základě zmluv o úvere.

K namítanému porušení § 115 odst. 2 daňového řádu

20. Žalobce namítal, že v řízení před žalovaným došlo k porušení poučovací povinnosti vyplývající z § 115 odst. 2 daňového řádu.

21. Z § 115 odst. 2 daňového řádu plyne, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

22. Jak vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 6. 2020, č. j. -52, Strojmetal, odvolací daňové řízení je ovládáno principem plné apelace. Shledá-li odvolací orgán důvody pro modifikaci přezkoumávaného rozhodnutí, nemůže věc vrátit k dalšímu řízení správci daně prvního stupně (kasační model), ale má povinnost sám konečně rozhodnout. Aby tak mohl učinit bez újmy na procesních právech daňového subjektu, musí mít tento subjekt stejný komfort, jaký měl k dispozici v řízení předcházejícím rozhodnutí v prvním stupni. To zajišťuje právě úprava § 115 daňového řádu, která mj. zakotvuje povinnost daňového orgánu postupovat nepřekvapivě a poskytnout jednotlivci prostor k účinné obraně jeho práv (body 43 a 52). Dospěje-li žalovaný k odlišnému právnímu názoru než správce daně a tato změna ovlivní rozhodnutí žalovaného v neprospěch odvolatele, není možné, aby se odvolatel dozvěděl o důvodech svého neúspěchu v daňovém řízení poprvé až z rozhodnutí žalovaného jako odvolacího daňového orgánu, kterým se celé daňové řízení končí. To by v důsledku zbytečně přesouvalo první možnost obrany proti závěru daňových orgánů až do řízení před správními soudy. Takový výklad by popíral zásadu subsidiarity soudního přezkumu (srov. , , „“). Efektivitu daňového řízení nelze poměřovat jen rychlostí procesního postupu, nýbrž zejména dosažením jeho cíle (vlastního celé správě daní), totiž správného stanovení daně. Předpokladem pro dosažení tohoto cíle je mj. strukturovaný dialog mezi správcem daně a daňovým subjektem v průběhu celého řízení v obou stupních (body 63 a 64).

23. Smyslem § 115 odst. 2 daňového řádu tedy je poskytnout oběma stranám před vydáním odvolacího rozhodnutí určitý prostor pro případnou diskusi nad provedeným dokazováním. Vzájemný dialog je možný pouze v případě, bude-li daňový subjekt vědět nejenom o shromážděných podkladech, ale i o tom, jak je odvolací orgán hodnotí a co z nich dovozuje. Pokud může odvolací orgán svým rozhodnutím rozhodnutí správce daně potvrzovat či měnit, musí postupovat s takovou obezřetností, aby daňový subjekt měl možnost se k této změně vyjádřit a případně na ni včas procesně reagovat. Odvolací správní orgán je tedy povinen seznámit odvolatele s odlišným hodnocením skutkového a právního stavu zjištěného v řízení před správcem daně prvního stupně jak v případě, že v odvolacím řízení dochází ke zhoršení dosavadního procesního postavení daňového subjektu, tak v případě, že odvolací orgán podané odvolání zamítá a potvrzuje rozhodnutí správce daně prvního stupně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. -58).

24. V nynějším případě žalovaný vydal dne 12. 6. 2025 pod č. j. 14912/25/5200-11431-706481 seznámení se skutečnostmi zjištěnými v odvolacím řízení podle § 115 odst. 2 daňového řádu („seznámení 1”) a vyzval žalobce k vyjádření, resp. navrhnutí důkazů. Informoval žalobce, že přehodnotil dosavadní závěry správce daně, který považoval úroky z úvěru za daňově uznatelné podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podle žalovaného v řízení nebylo prokázáno, že závazky v návaznosti na zmluvy o úvere skutečně vznikly, v jaké výši a zda sloužily k podnikatelské činnosti žalobce.

25. Žalobce se k seznámení 1 vyjádřil dne 31. 7. 2025. Odkázal na ústní jednání konané dne 15. 7. 2025 u žalovaného a zdůraznil, že smlouvy byly uzavírány podle slovenských právních předpisů. Úvěr, resp. zápůjčka může vzniknout i zápočtem, přičemž podle žalobce bylo prokázáno, že úvěr byl načerpán. O tom svědčí předložený soupis finančních toků v období od 22.3.2013 do 18.1.2017. Podle žalobce není podstatné, zda se jedná o úroky z úvěru nebo z jiného finančního nástroje. Bylo-li prokázáno, že finanční prostředky byly žalobci poskytnuty a ten díky nim poskytuje plnění, ze kterého dosahuje zdanitelného zisku, jsou úrokové náklady daňově uznatelné.

26. Žalovaný reagoval na vyjádření žalobce dne 21. 8. 2025 pod č. j. 23063/25/5200-11431-706481 dalším seznámením se zjištěnými skutečnostmi („seznámení 2”). K přehledu toků doloženému žalobcem uvedl, že se jedná o souhrn částek, který je účtován u mateřské společnosti jako pohledávka za žalobcem, nikoli závazků zaúčtovaných u žalobce. Přestože výše pohledávek mateřské společnosti odpovídá výši jistiny úvěru a přestože se dle popisu z převážné části mělo jednat o půjčky, současně šlo i o závazky, u kterých nedošlo k poskytnutí (toku) finančních prostředků, které by měly sloužit k tvrzenému účelu (k získání finančních prostředků na poskytnutí půjček fyzickým osobám). V přehledu je zaúčtován i nákup pohledávek nebo předpis úroku. Nelze ani ověřit, zda vůbec a za jakým účelem byly tvrzené finanční prostředky dříve poskytnuty, zda skutečně souvisely s podnikatelskou činností žalobce, tj. zda byly v účetnictví žalobce oprávněně zaúčtovány. Přehled toků tedy podle žalovaného nebyl relevantním důkazním prostředkem o poskytnutí finančních prostředků souvisejících s uzavřenými zmluvami o úvere. Opětovně proto vyzval žalobce k předložení důkazních prostředků prokazujících daňovou uznatelnost nákladových úroků z úvěru ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

27. Žalobce se závěry žalovaného nesouhlasil a ve vyjádření z 18. 9. 2025 k požadavku prokázání finančních toků mezi mateřskou společností a žalobcem odkázal na přehled toků (výpis z účetnictví žalobce) předložený v rámci daňové kontroly dne 6. 10. 2023. Navrhl doplnit dokazování přehledem toků doplněným o sloupce, ze kterých plyne, z jakého bankovního účtu mateřské společnosti byly částky žalobci poskytnuty, a výpisy z bankovních účtů žalobce, na které v období od 22. 3. 2013 do dne uzavření úvěrové smlouvy obdržel finanční prostředky od mateřské společnosti, resp. výpisy z účtů prokazující, jaké finanční prostředky obdržel od společnosti EX CREDIT od nabytí pohledávky, případně výpisy z bankovních účtů, ze kterých žalobce v období od od 22. 3. 2013 do dne uzavření úvěrové smlouvy poukázal finanční prostředky svým klientům.

28. Žalovaný však dokazování dále nedoplňoval a napadeným rozhodnutím odvolání zamítl. Nerozporoval, že od roku 2013 do roku 2016 byly právnímu předchůdci žalobce poskytnuty finanční prostředky od mateřské společnosti. Byl však přesvědčen, že finanční prostředky ve výši tvrzené jistiny úvěru nebyly poskytnuty na základě úvěrových smluv, tudíž nákladové úroky z těchto smluv nelze považovat za daňově účinné (bod 74). Provádění dalších důkazů navrhovaných žalobcem v reakci na seznámení 2 žalovaný považoval za nadbytečné (body 75-81). Podle žalovaného žalobce v kontrolovaných zdaňovacích obdobích žádné peněžní prostředky nezískal, tudíž je nemohl vynaložit za účelem získání zdanitelných příjmů (body 83, 94). Nebylo ani prokázáno, že by úvěrové smlouvy nahrazovaly dřívější dluhové financování.

29. Soud v postupu žalovaného neshledal porušení § 115 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný povinnost seznámit žalobce s novým náhledem na otázku daňové uznatelnosti nákladových úroků splnil v seznámení 1. K hodnocení důkazů, které žalobce navrhl v reakci na seznámení 1, se žalovaný vyjádřil v seznámení 2. Přestože žalobce v reakci na seznámení 2 navrhl provedení dalších důkazů, žalovaný měl za to, že další důkazy navrhované žalobcem již jsou nadbytečné, a neprováděl je. S tímto náhledem nebyl žalovaný povinen žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí seznamovat. Dialog mezi žalovaným a žalobcem se nemůže vést nekonečně dlouho. Jestliže jsou jasné rozhodné skutečnosti a žalobci byl dán prostor pro reakci na závěry a zjištění žalovaného o rozhodných skutkových či právních otázkách (tj. vše, co mohlo být argumentačně uplatněno, bylo uplatněno), je úkolem žalovaného dovést odvolací řízení k rozhodnutí, v němž vyjeví svůj názor na uplatněnou argumentaci a další navrhované důkazy (viz usnesení Strojmetal, body 70, 74). Otázka, zda závěry žalovaného ohledně daňové uznatelnosti nákladových úroků či o nemožnosti uplatnění minimálně nutných výdajů následně v soudním přezkumu obstojí, je otázkou právní, kterou se soud zabýval v dalších částech tohoto rozsudku. K porušení procesních práv žalobce však nedošlo.

K daňové uznatelnosti úroků

30. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.

31. Z § 8 odst. 1 daňového řádu plyne, že správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Odst. 3 dále stanoví, že správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní.

32. Při posuzování daňově uznatelných nákladů je nutné vždy zohlednit ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. -69). Za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové výdaje, které poplatník: 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. -73). Naopak daňově uznatelné nejsou náklady, které jsou spojené s transakcí, jejímž jediným smyslem je získání nelegitimního daňového zvýhodnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. -108). Přitom je nutné zohlednit i skutečnost, že daňové právo může mít zcela odlišná kritéria pro kvalifikaci právních jednání než právo civilní; plnohodnotné daňové účinky může například mít i absolutně neplatný právní úkon (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. -200).

33. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Dne 31. 12. 2018 uzavřel žalobce jako dlužník s mateřskou společností jako věřitelem zmluvu o úvere platnou pro zdaňovací období roku 2019 na poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 513 729,80 EUR (jistina) se sjednanou úrokovou sazbou 32,50% p.a. Tato úvěrová smlouva byla v dalších dvou letech opakovaně uzavírána za stejných podmínek a na stejnou výši jistiny, změna byla pouze ve výši sjednané úrokové sazby (32,50%, resp. 35,60%, resp. 42%). Za obě strany jednala a smlouvy podepsala vždy tatáž osoba, pan Jaroslav Fuchs v postavení prokuristy u věřitele a člena představenstva u dlužníka. Z poskytnuté jistiny byly každé zdaňovací období účtovány úroky ve výši sjednané úrokové sazby. Účelem smlouvy bylo „poskytnutie peňažných prostriedkov zo strany veriteľa dlžníkovi” (čl. I. 1 smlouvy). Předmětem smlouvy byly „peňažné prostriedky – úverový rámec do výšky 2.513.729,80 EUR (…), ktoré poskytol veriteľ dlžníkovi” (čl. II. 1). Podle čl. III. 1 „veriteľ poskytuje peňažné prostriedky dlžníkovi v zmysle článku II. ods. 1 tejto zmluvy, a to v období od 01.01.2019 do 31.12.2019”, resp. v navazujících úvěrových smlouvách šlo o období 1.1.2020 až 31.12.2020, resp. 1.1.2021 až 31.12.2021. Podle čl. V. 5 „záväzok jednotlivých zmluvných strán je splnený pripísaním peňažnej sumy na účet”.

34. Správce daně neměl o daňové uznatelnosti úroků podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů pochybnosti a zabýval se aplikací § 23 odst. 7 zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nicméně závěry správce daně přehodnodil a uzavřel, že žalobci žádné finanční prostředky na základě zmluv o úvere poskytnuty nebyly, proto úroky uhrazené podle těchto smluv nelze považovat za daňově účinné výdaje. Žalovaný považoval za zásadní, že finanční prostředky měly být poskytnuty na základě smlouvy o úvěru. Vycházel z pojmu a výkladu finančního úvěru, jímž se rozumí dočasné poskytnutí peněžních prostředků, tj. převedení peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného). Smlouva o úvěru je konsensuální smlouvou, jíž se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžních prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru vzniká v okamžiku uzavření smlouvy, teprve potom dochází k poskytnutí peněžních prostředků. Podle žalovaného není možné, aby věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky před sjednáním úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že po uzavření zmluv o úvere nebyly žalobci poskytnuty finanční prostředky (nedošlo k toku finančních prostředků), žalovaný neakceptoval jako daňově účinné nákladové úroky z úvěru v jednotlivých zdaňovacích obdobích (tj. pro rok 2019 ve výši 20 759 009,25 Kč, pro rok 2020 ve výši 27 708 592,32 Kč a pro rok 2021 ve výši 22 246 910,96 Kč).

35. Mezi účastníky řízení není sporu v tom, že úvěrové smlouvy byly uzavřeny podle slovenského zákona č. 513/1993 Zb., obchodného zákonníka. Podle § 497 obchodného zákonníka zmluvou o úvere sa zaväzuje veriteľ, že na požiadanie dlžníka poskytne v jeho prospech peňažné prostriedky do určitej sumy, a dlžník sa zaväzuje poskytnuté peňažné prostriedky vrátiť a zaplatiť úroky. Slovenská právní úprava se shoduje s úpravou obsaženou v , obchodního zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Při výkladu obchodného zákonníka tak lze vycházet z tuzemské právní úpravy (nyní již neplatné) i doktríny vztahující se k obchodního zákoníku. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je závazek jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty, závazek druhé strany poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z poskytnutých prostředků úroky. Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální, pro její vznik stačí dohoda alespoň o uvedených náležitostech a nevyžaduje se, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo (PLÍVA, S. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1148).

36. Žalovaný podle soudu správně konstatoval, že závazkový vztah založený smlouvou o úvěru podle

§ 497 obchodného zákonníku je naplněn až tehdy, dojde-li k poskytnutí finančních prostředků věřitelem dlužníkovi. Neposkytne-li věřitel dlužníkovi po uzavření úvěrové smouvy finanční prostředky, nevzniká dlužníkovi povinnost tyto prostředky vrátit a hradit věřiteli úroky. Ani žalobce nepopírá, že po sjednání úvěrových smluv k toku finančních prostředků od mateřské společnosti nedošlo. Namítá však, že úvěrové smlouvy navazovaly na dosavadní způsob financování a byly jimi stanoveny úroky za peněžní prostředky poskytnuté žalobci mateřskou společností v předstihu. Soud proto hodnotil, zda bylo možné na základě důkazů shromážděných v daňovém řízení s přihlédnutím k § 8 odst. 3 daňového řádu dospět k tomu, že úmyslem stran bylo uzavřít jiný smluvní typ, resp. zda žalobce prokázal, že vyplacené úroky splňovaly podmínky daňové uznatelnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

37. S přihlédnutím k důkazům provedeným v daňovém řízení je soud ve shodě se žalobcem přesvědčen, že neobstojí striktní závěr žalovaného, že nebyly-li finanční prostředky poskytnuty mateřskou společností po uzavření úvěrových smluv, nelze daňově uznat vyplacené nákladové úroky. Předmětný závěr žalovaného je příliš rigidní. Vychází z označení předmětných smluv, ovšem nerespektuje celkový obsah a skutečnou povahu závazkového vztahu, který byl zjištěn v daňovém řízení. Žalovaný uváděl, že podle čl. III úvěrové smlouvy mělo k poskytnutí finančních prostředků dojít až po uzavření smlouvy (od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, resp. v následujících zdaňovacích obdobích). Tento závěr však podle soudu nereflektuje celkové znění čl. III, který odkazuje na bod II. 1 smlouvy, podle něhož věřitel již úvěrový rámec poskytl. Smlouva tak umožňuje i výklad, že se bod III. smlouvy vztahoval pouze k době, po kterou bude hrazen úrok, zatímco povinnost věřitele poskytnout peněžní prostředky byla v době podpisu smlouvy již splněna (čl. II. 1 ve spojení s čl. V. 5 smlouvy). O tom, že s největší pravděpodobností nešlo o klasický úvěrový vztah, ale spíše závazek nepojmenovaný, svědčí rovněž znění čl. II. 1 smlouvy, podle něhož věřitel žalobci již poskytl “úvěrový rámec”, nikoli závazek poskytnout v budoucnosti na požádání dlužníka peněžní prostředky. Podle soudu je z důkazů předložených v daňovém řízení patrné, že nešlo o “úvěr” v klasickém smyslu, ale o dohodu řešící odklad splatnosti dříve poskytnutých peněžních prostředků od mateřské společnosti žalobci. Tomu odpovídá i uzavírání obsahově téměř totožných zmluv o úvere v navazujících letech řešících pouze jinou výši sjednaného úroku. Ani žalovaný ostatně nezpochybňuje, že žalobci byly v letech 2013 – 2016 peněžní prostředky od mateřské společnosti poskytnuty (podle účetnictví ve výši 2 513 729,80 Kč) a dosud nebyly vráceny. Je tak pochopitelné, že předmětné smlouvy měly odklad splatnosti dříve poskytnutých peněžních prostředků řešit a stanovit výši úroků, které by žalobce za poskytnutý úvěrový rámec mateřské společnosti hradil. Byť byly smlouvy z hlediska právní teorie formulovány nepřesně, resp. nešikovně, soud byl při hodnocení daňové uznatelnosti uplatěných nákladů veden požadavkem § 8 odst. 3 daňového řádu a zvažoval ekonomickou podstatu závazkového vztahu mezi žalobcem a mateřskou společností (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. -69). Striktní závěr žalovaného, že nedošlo k naplnění zmluv o úvere, nebyly-li peněžní prostředky připsány na účet žalobce po uzavření úvěrových smluv, podle soudu pomíjí skutečnou podstatu vztahu založeného zmluvami o úvere, která na poli daňového práva nemusí odpovídat soukromoprávní doktríně. Verzi žalobce, že vůlí stran byl de facto odklad splatnosti dříve poskytnutých peněžních prostředků a stanovení tomu odpovídajících úroků, nasvědčuje výše jistiny i obsah úvěrových smluv. Jak žalobce správně upozorňuje, daňově účinným nákladem podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů mohou být úroky z nového úvěrového financování, které má nahradit dřívější dluhové financování, i kdyby byly zcela užity jen na úhradu stávajících závazků. I v takovém případě totiž jde o náklad vynaložený za účelem udržení zdanitelných příjmů, jelikož bez získání tohoto dlouhodobého financování by žalobce byl nucen rozprodávat svá aktiva či předem omezovat výdaje na ně, což by logicky mohlo vést ke snížení rozsahu zdanitelných příjmů či dokonce k likvidaci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. -78). Přestože tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí hodnotil i ekonomickou podstatu předmětného smluvního vztahu (např. bod 74), jeho závěry odmítající možnost nahrazení dřívějšího dluhového financování zmluvami o úvere podle soudu neobstojí.

38. Žalovanému nelze přisvědčit ani v tom, že žalobce s verzí o nahrazení dosavadního závazku zmluvami o úvere přišel teprve v pozdější fázi daňového řízení. Za prvé, žalobce neměl důvod se k povaze úvěrových smluv v dřívějších fázích daňového řízení blíže vyjadřovat, neboť správce daně v průběhu daňové kontroly podmínky uznatelnosti úrokových nákladů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů nezpochybňoval. Uplatnění žalobcovy argumentace až v odvolacím řízení je důsledkem toho, že žalovaný závěry správce daně přehodnotil a až v seznámení se zjištěnými skutečnostmi vyzval žalobce k reakci na jeho názor, že podmínky úvěrové smlouvy nebyly naplněny. Za druhé, žalobce již v průběhu daňové kontroly (v reakci z 25. 9. 2023 na výzvu správce daně k prokázání skutečností) uvedl, že „[v]ětšina pohybů, kterými byl čerpán úvěrový rámec od společnosti POHOTOVOSŤ, s. r. o. se časově udála před přeshraniční fúzí, (…). První pohyb v úvěrovém rámci byl v březnu 2013 a do rozhodného dne přeshraniční fúze v něm proběhly řádově stovky pohybů. Do zahajovací rozvahy společnosti MINIHOTOVOST, SE vstoupil závazek z úvěrového rámce ve výši 1.682.311,80 EUR. Od rozhodného dne do 1.1.2018 došlo k dalším pohybům v souhrnné výši 831.418 EUR. Stav EUR se v období od 1.1.2018 do 31.12.2021 již neměnil a byl v hodnotě 2.513.729,80 EUR. V letech, za které probíhá daňová kontrola (2019 – 2021) bylo tedy účtováno pouze o kurzových rozdílech z přepočtu závazku vždy k 31.12., čímž se měnila korunová hodnota závazku.” Podle žalobce byl úvěrový rámec čerpán za účelem financování vlastní činnosti (poskytování krátkodobých půjček klientům). Vzhledem k objemu poskytnutých půjček nebylo možné jednoduše provázat konkrétní tok z mateřské společnosti s konkrétním tokem ze žalobce na klienta. Průběžně docházelo ke splácení půjček a takto získané peněžní prostředky sloužily k poskytování půjček jiným klientům; nedocházelo k vracení do mateřské společnosti. Žalobce musel pro operativní schopnost provozovat svoji podnikatelskou činnost disponovat dostatečným finančním obnosem k uspokojení nové klientely (č. A42 spisu). Správce daně následně ve zprávě o daňové kontrole vycházel z toho, že žalobce fakticky nesplácí každoročně sjednané úvěry s mateřskou společností, nicméně považoval je za jeden dlouhodobý úvěr, který nemá ukotvené datum splatnosti (s. 39). Úroky vyplácené na základě smluv o úvěru vyhodnotil jako daňově uznatelné, nicméně přistoupil jejich korekci podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a vycházel z toho, že za obvyklou úrokovou sazbu lze považovat 14,14 % pro všechna kontrolovaná zdaňovací období.

39. Neobstojí-li závěr žalovaného, že obsah zmluv o úvere nebyl naplněn, neboť nedošlo po uzavření smlouvy k toku finančních prostředků od mateřské společnosti k žalobci, nemůže obstát ani odmítnutí důkazních návrhů žalobce předložených v návaznosti na seznámení 2 v bodech 74-81 napadeného rozhodnutí. Úlohou žalovaného v dalším řízení tedy bude vyložit obsah zmluv o úvere podle skutečného obsahu závazkového vztahu prokázaného v daňovém řízení a v případě pochybností o daňové uznatelnosti úroků umožnit žalobci navrhnout k prokázání jeho verze další důkazní prostředky. Ostatně navrhované důkazní prostředky podle žalobce měly prokázat reálné poskytnutí peněžních prostředků mateřskou společností v předstihu a jejich využití v žalobcově podnikání.

40. Námitka nesprávného posouzení daňové uznatelnosti úroků z úvěrových smluv je tedy důvodná.

K neuznání minimálně nutných nákladů

41. Žalobce dále namítal, že jej žalovaný neseznámil se svým náhledem ohledně minimálních nákladů a upřel mu tím možnost reakce. V případě, že nebyly uznány nákladové úroky z úvěru, měly být žalobci uznány alespoň minimální náklady související s prodloužením doby splatnosti dosavadní půjčky.

42. Žalovaný k dané námitce v bodech 135-136 napadeného rozhodnutí uvedl, že neshledal důvody pro uznání minimálně nutných nákladů. Takové náklady by mohly být uznány, pokud by nebyly pochybnosti o realizaci nákladů, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. V nyní projednávaném případě žalovaný vycházel z toho, že reálný tok finančních prostředků po uzavření úvěrové smlouvy nebyl prokázán, proto nelze uznat ani minimální rozsah takovýchto nákladů. Výše však soud konstatoval, že tento závěr žalovaného nerespektuje skutečnou podstatu vztahu založeného zmluvami o úvere. Úlohou žalovaného tak bude opětovně posoudit důkazy shromážděné v daňovém řízení a znovu posoudit daňovou uznatelnost nákladových úroků v intencích výše vyslovených závěrů soudu. Vyjadřovat se v tomto okamžiku k nutnosti uznání minimálně nutných nákladů z úvěrového financování by tak bylo předčasné.

43. Lze nicméně připomenout, že podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2024, č. j. -138, body 44-45, lze esenciální (minimální nutné) výdaje zohlednit jak při stanovení daně podle pomůcek, tak při stanovení daně dokazováním. Pokud daňový subjekt prokáže bez vážných pochybností, že deklarovaný výdaj skutečně nastal (musel být fakticky vynaložen), byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej daňově uznat. Jedná se o situaci krajní, kdy standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem dodržen. Chce-li daňový subjekt eliminovat důsledky svého pochybení, musí i vynaložení esenciálního výdaje prokázat. Důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti tohoto výdaje tedy tíží daňový subjekt a je na něm, aby hodnověrným způsobem prokázal, že musel minimálně takovou výši finančních prostředků skutečně vynaložit.

V. Závěr a náklady řízení

44. Vzhledem k tomu, že soud shledal důvodnou námitku žalobce spočívající v nesprávném posouzení daňové uznatelnosti úroků dle zmluv o úvere, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného podle a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem soudu vyjádřeným výše ( ).

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl žalobce plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč a odměna za zastoupení. Soud přiznal zástupci žalobce odměnu za dva úkony právní služby dle ustanovení advokátního tarifu (příprava a převzetí věci, žaloba) ve výši 2 × 10 300 Kč [, advokátního tarifu] a paušální náhradu nákladů s těmito úkony spojených ve výši 2 × 450 Kč ( advokátního tarifu), celkově 21 500 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, soud zvýšil přiznanou odměnu o 4 515 Kč odpovídajících této dani. Celkově tedy soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 015 Kč. K její úhradě stanovil žalovanému přiměřenou lhůtu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 16. září 2026

David Raus v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.