Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 C 222/2025-146

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž

proti

žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozený Datum narození žalované A trvale bytem Adresa žalované A

2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B trvale bytem Adresa žalované B

pro 298 409,91 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 10 141,46 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do 287 995,45 Kč, úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 298 409,91 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a úroku 6,4 % ročně z částky 296 765,91 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovaným na náhradě nákladů řízení ničeho.

Odůvodnění:

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 10 141,46 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Co do 287 995,45 Kč, úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 298 409,91 Kč od 26. 6. 2025 do zaplacení a úroku 6,4 % ročně z částky 296 765,91 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalobkyně není povinna platit žalovaným na náhradě nákladů řízení ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 25. 6. 2025, domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 2. 8. 2017 s jistinou 700 000 Kč, který se stal pro nehrazení splátek předčasně splatným dne 27. 7. 2024. Žalovaní byli společní dlužníci. Pohledávka byla postoupena původní věřitelkou, právnická osoba., na žalobkyni. Ta se domáhala 293 324,41 Kč na jistině a 3 441,50 Kč na úrocích, 1 644 Kč na poplatcích, 6 648,66 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení do 21. 10. 2024 a od následujícího dne v sazbě 12,75 % ročně do zaplacení a na obchodním úroku od 2. 10. 2024 z částky 296 765,91 Kč v sazbě 6,4 % ročně do zaplacení. Tvrzení k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek tento právní zástupce opět neuvedl.

2. Usnesením č. l. 105 soud k částečnému zpětvzetí řízení zastavil v rozsahu 6 648,66 Kč a úroku 12,75 % ročně z 298 409,91 Kč od 2. 9. 2024 do 25. 6. 2025.

3. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení, která postupuje dle odlišných procesních kritérií (a některá lichevní schémata či účelově formulované návrhy, které uplatňuje shodný právní zástupce, právě s tím počítají). Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti.

4. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. Anonymizováno), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání či usnesení se schválením smíru bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle o. z., s omezením dle ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu či ve spojení s věta první , který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení ( a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle o. z., s omezením dle ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní.

5. Soud nařídil k projednání věci jednání. Žalobkyně, aniž by ji soud k něčemu vyzýval, zaslala soudu „listinné důkazy“. Zjevně tedy právní zástupce rezignoval na smysluplná procesní podání, obsahující v prvé řadě skutková tvrzení.

6. Součástí spisu je dále návrh žalovaných ze dne 14. 10. 2025 (č. l. 97) na schválení smíru, kterým by se zavázali nárok uspokojit měsíčními splátkami po 11 000 Kč. Navržený smírčí výrok je nevykonatelný, obsahuje převážně skutková tvrzení, která pravděpodobně nevznikla v součinnosti se žalobkyní (s osobou s právnickým vzděláním) a především z ní nevyplývalo, že by žalobkyně o takovém návrhu věděla. Soud nicméně nepochybuje, že by žalobkyně na smír (ve způsobilém znění) ráda přistoupila. Soud by však smír v žádném případě neschválil, dokud není dokazováním zjištěno, že nedošlo k porušení kogentních ustanovení k ochraně spotřebitele, jak je u nároků této žalobkyně (pokud se týkají úvěrů) prakticky pravidlem. Výsledek řízení pak již hovoří sám za sebe. Ostatně žalovaní dle přehledu řízení u zdejšího soudu zjevně podléhají mnohonásobnému exekučnímu inhibitoriu a je s podivem, že se se svým počínáním vůči věřitelům s dříve splatnými pohledávkami již nedostali do podstatně závažnějších problémů, než je exekuční vymáhání.

7. K prvnímu jednání se žalovaní bez omluvy nedostavili, což je s ohledem na jejich situaci a výši projednávaného plnění poměrně nezvyklé. Soud především vyzval žalobkyni k prokázání splnění povinností zkoumat schopnost spotřebitelů splácet poskytovaný peněžitý závazek ( , dále jen „ZoSÚ“).

8. Teprve podáním č. l. 107 ze dne 14. 11. 2025 žalobkyně doplnila tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Uvedla, že věřitel získal od žalovaných údaje, ověřil jejich zaměstnavatele a příjem. Neuvedla však ani to, že by byly zkoumány úvěrové registry, což by výsledek řízení u úvěru s tak vysokou jistinou z hlediska hmotného práva prakticky determinovalo. Šlo však o důsledek neschopnosti právního zástupce vyhodnotit obsahy, kterou soudu současně předložil, z níž lustrace úvěrových registrů vyplývá (což je u právnická osoba., zvykem a soudu je to z desítek předchozích řízení na rozdíl od osoby, která podání zpracovávala, známo).

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

10. K prvnímu žalovanému předložila zprávu k úvěruschopnosti č. l. 109. Dle ní uvedl na žádosti splátky jiných úvěrů 0 Kč, banka nahlédla do „CCB“ a zjistila, že jde o lživý údaj, neboť splácel dva úvěry v rámci žalobkyně se splátkami 8 241 Kč a 1 326 Kč a dva úvěry u jiných věřitelů se splátkami 5 865 Kč a 13 725 Kč. Tento pokus spotřebitele oklamat věřitele měl bez dalšího vést k odmítnutí úvěru a to definitivně výsledek řízení determinovalo. Spolužadatelka (zřejmě 2. žalovaná) rovněž uvedla splátky 0 Kč a bylo zjištěno, že splácí stejný úvěr (1 326 Kč měsíčně) v rámci úvěrů téhož věřitele a u jiných věřitelů 5 865 Kč a 13 725 Kč měsíčně, tedy zjevně stejné úvěry jako 1. žalovaný. I zde platí, že pokus druhého spotřebitele oklamat věřitele měl bez dalšího vést k odmítnutí úvěru a i to definitivně výsledek řízení determinovalo. Je tedy zřejmé, proč žalobkyně k návrhům podklady k povinnosti dle § 86 ZoSÚ systematicky nepřikládá a doufá, že soud bude v rozporu s kogentními ustanoveními k ochraně spotřebitele vydávat platební rozkazy či jinak vyhoví.

11. Žalobkyně předložila i samotné žádosti obou žalovaných (č. l. 111 a 112). Jde o manžele, bytem ve vlastním rodinném domě, s dalšími 2 osobami v domácnosti. První žalovaný měl mít příjem 31 263 kč dle výpisu z účtu, druhá žalovaná 16 195 Kč dle výpisu z účtu. U druhé žalované žádost neobsahuje vyjádření k úvěrům, není tedy zřejmé, zda tvrzení ve zprávě dle předchozího odstavce je správné a z čeho vychází. U prvního žalovaného údaj na stejném typu formuláře uveden je a skutečně deklaruje 0 Kč.

12. Dále soud žalobkyni poučil, že s ohledem na charakter původní věřitelky soud trvá na předložení výpisu z účtu žalovaných. Žalobkyně předložila výpis z účtu žalované č. č. účtu za období srpna 2016 až srpna 2017 (č. l. 114 až 140). U žalované je přítomen příjem od společnosti právnická osoba., ve výši nejčastěji 15 tis. Kč měsíčně. Dne 5. 10. 2016 přijala vyplacenou úschovu ve výši 1 milion Kč od advokáta jméno FO, obratem vybranou na pokladně. V říjnu a listopadu však soud příjem od právnická osoba., nedohledal, následně až v prosinci 2016. V listopadu 2016 žalovaná zjevně zařizovala úvěr, pravděpodobně hypoteční, neboť hradila 3 388 Kč bance za znalecký posudek, dne 23. 11. 2016 poplatek 10 331 Kč za aktivaci smlouvy, dne 19. 12. 2016 daň z nabytí nemovitých věcí 20 000 Kč a dne 18. 5. 2017 za připojení odběrného místa v adresa 500 Kč. V dubnu 2017 hradila daň z příjmu fyzických osob ve výši 18 200 Kč. Dle přehledu řízení druhé žalované u zdejšího soudu (č. l. 101) jako fyzické osoby nepodnikající má tato od roku 2023 jedenáct exekucí, s celkovou jistinou 385 tis. Kč. Starší řízení soud neeviduje, dle registru obyvatel č. tel. číslo. 12 byl vždy obecným soudem žalované, s výjimkou let 1991 až 1992. Dle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení adresa č. l. 64 druhá žalovaná skutečně k 18. 8. 2025 pracovala u právnická osoba., totéž potvrdil i zaměstnavatel (č. l. 67) s tím, že je od 13. 1. 2025 na mateřské dovolené. Současně má však i řízení ke své živnosti s IČO IČO, o které se OSSZ adresa z neznámého důvodu nezmiňuje. Zde je od roku 2021 dosud vedeno dalších 15 exekucí.

13. Dále žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného č. č. účtu za období srpna 2016 až srpna 2017 (důkaz proveden bez vytištění). U žalovaného jsou přítomné příjmy mzdy od právnická osoba., od srpna 2016 do srpna 2017 s aritmetickým průměrem 32 510 Kč. Dle přehledu řízení prvního žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 100) má tento od roku 2021 šestnáct exekucí, s celkovou jistinou 617 tis. Kč. Starší řízení soud neeviduje, dle registru obyvatel č. tel. číslo. 11 byl vždy obecným soudem žalovaného. Dle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení adresa č. l. 64 první žalovaný k 18. 8. 2025 nebyl zaměstnán a měl živnost s IČO IČO. Dle registru obyvatel č. tel. číslo. 68 má dvě děti (2013, 2025). Současně má však řízení ke své živnosti. Senát 20C například projednával sp. zn. spisová značka, kde jako žalovaní figurovali oba žalovaní, žalovaná s označením IČO (známo z úřední činnosti). Zde má první žalovaný další dvě exekuční řízení.

14. Lustrace registrů nebyla (zřejmě nedůsledností právního zastupování) ani tvrzena, pouze z důkazů vyplývaly údaje z „CCB“. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu (bez zajištění nemovitostí) nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaných (od společnosti právnická osoba.).

15. U prvního žalovaného z něj vyplývá (č. l. 89) úvěr od právnická osoba., ze dne 25. 11. 2016 s jistinou 900 000 Kč, když historie není patrná dále, než k září 2023. Měsíční splátka činí aktuálně 6 015 Kč (v minulosti nemusela být shodná). Dále je patrný úvěr ze dne 12. 6. 2014 od právnická osoba., s charakterem hypotečního úvěru, s jistinou 3 000 000 Kč a aktuální měsíční splátkou 11 975 Kč, když historie není patrná dále, než k září 2023. Výše splátek se tedy s č. l. 110 p. v. neshodují, ale dle jistin je zřejmé, že jde o úvěry s původními splátkami 5 865 Kč a 13 725 Kč. Pozdější zde uvedené úvěry nemají pro rozhodnutí význam, s výjimkou posouzení aktuální schopnosti žalovaného vrátit plnění (což však s ohledem na počet exekucí rovněž postrádá smysl). Úvěry od právnická osoba., s jistinami 500 000 Kč a 70 000 Kč zjištěny nebyly a jejich vývoj je tedy neznámý. I to ukazuje na nezbytnost disponování tehdejším výpisem. Stejně tak i exekuční řízení sp. zn. spisová značka, kde žalovaný čelí nároku s jistinou 296 585 Kč od právnická osoba., vzniklého z notářského zápisu. K době sjednání takového úvěru soud nemá žádné informace, zřejmě jde o úvěr dle č. l. 90 ze dne 4. 2. 2021. Je však otázkou, zda jde o první úvěr mezi stranami, či úvěr konsolidační, když původní by již v aktuálním výpisu nebyl uveden.

16. U druhé žalované z výpisu (č. l. 93) vyplývá, že kromě nezájmových pozdějších úvěrů zde figurují oba úvěry s jistinami 3 000 000 Kč a 900 000 Kč jak výše a oba žalovaní tedy skutečně byli spoludlužníky obou těchto úvěrů a tedy čelili shodné splátce společně.

17. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 50 a 53, byly však předloženy i další důkazy postoupení (č. l. 21, 25, 26). Zkrácený výpis z obchodního rejstříku k žalobkyni je soudu předkládán vždy, soud však také vždy konstatuje, že na základě informací z předchozích řízení považuje právního zástupce za skutečného majitele žalobkyně v rozsahu 100 %. V tomto řízení nepřipadalo v úvahu, že by jí byla hrazena náhrada nákladů řízení, proto se soud krácením náhrady za předstírání právního zastupování advokátem zabývat nemusel (jinak by jako vždy přiznal pouze náklady nezastoupeného účastníka, s výjimkou zastupování substitučním právním zástupcem při jednáních, kde již skutečné náklady vznikají).

18. Úvěrovou smlouvou č. l. 28 je prokázáno, že žalovaní a původní věřitelka usilovaly o úvěr s jistinou 700 000 Kč, úrokem 6,4 % ročně a měsíční anuitní splátkou 7 975 Kč, s RPSN 6,86 %. Ceník č. l. 32 neměl na výsledek řízení vliv.

19. Dle úvěrové historie č. l. 37 a násl. žalovaní po načerpání jistiny 700 000 Kč postupně až do 10. 6. 2024 uhradili 689 858,54 Kč (rozdíl tedy činí 10 141,46 Kč).

20. Byly doloženy upomínky č. l. 48 a 49. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 56 a 59) vypracování i zaslání (č. l. 58 a 61) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu do dispoziční sféry žalovaných.

21. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaní a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu a násl. , , s charakterem spotřebitelského závazku.

22. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. Anonymizováno), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení ). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěruAnonymizováno

23. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. K tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. : Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

24. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Žalovaní měli zjištěný příjem okolo 32 tis. Kč a 15 tis. Kč (což mimochodem žalovaní vyjádřili poctivě – č. l. 109), současně již spláceli 29 157 Kč. Je tedy zřejmé, že pokud původní věřitel neoperoval s informacemi, které ve zprávě č. l. 109 nezachytil, pak se zjevně dopustil zásadních početních omylů a absenci schopnosti žalovaných splácet jakýkoliv úvěr nevěnoval žádnou pozornost. I pokud by předmětný úvěr byl konsolidační (což ze smlouvy vůbec nevyplývá – využití bylo čistě na žalovaných a byl jim vyplacen jednorázově přímo na účet), pak i při zachování stejné výše splátek (což zpráva č. l. 109 zřejmě dovozuje, pokud hovoří o „novém splátkovém zatížení 27 565 Kč“) byly žalovaní naprosto stejně předlužení. V jejich případě by ukazatel DSTI vykazoval hodnotu přes 60 %. Žalovaní přitom současně deklarovali dvě vyživovací povinnosti (pokud nejde o matoucí zápis, přinejmenším jedno dítě však první žalovaný již měl). S ohledem na tuto bilanci ani není nutné dovozovat význam uvádění splátek žalovanými „0 Kč“, tedy zda jde o odhalení pokusu o úvěrový podvod, či zda jde o projev pouhého neobratného vyjádření technických vstupních údajů.

25. Samostatnou kapitolou je absence údajů o podnikatelské činnosti obou žalovaných. Není vůbec zřejmé, zda si jí byla banka vědoma, přitom z výpisů účtů nějaké příchozí platby od třetích osob, evokující odměny za zakázky, jsou z výpisu účtů patrné. Stejně tak jsou ovšem u zdejšího soudu patrná řízení, kdy třetí osoby žalují žalované o částky v řádech desítek tisíc Kč, a tedy je otázkou, jak by dopadlo hodnocení takové podnikatelské činnosti, kdyby jej věřitel hodlal brát v potaz.

26. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, SOLUS, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru BRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích úvěrech, které jsou konsolidovány a mají svou významnou historii čerpání, navyšování a splácení, či predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Již tedy samotné nepředložení tohoto výpisu je samo o sobě dostatečným důvodem k dovození nesplnění povinnosti dle , pokud lze o předchozí bezdlužnosti spotřebitele v daném řízení jinak pochybovat. Mnozí nebankovní věřitelé pak své predátorské závazky (jiné nebankovní úvěry soud neprojednává a obává se, že již z trhu prakticky vymizely) do NRKI vůbec nezadávají, i to by však mělo být věřiteli dobře známo a neměl by se spokojit jen s NRKI. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Zde nicméně bonitu žalovaných determinuje stav CEE až v současnosti, kdy již počet exekucí skryjí jen před tím, kdo se o něj rozhodne nezajímat, resp. jej ignorovat (tj. velká část nebankovního úvěrového sektoru, tedy věřitelů, jejichž lichevní schémata počítají s exekučním inhibitoriem – jejichž úvěry tato žalobkyně v masovém měřítku rovněž nakupuje a právní zástupce je v masovém měřítku u soudů uplatňuje). I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním. Ačkoliv je otázkou, zda mohl kdokoliv zodpovědně byť jen konsolidovat úvěr žalovaným na základě údajů, které původní věřitelka předestřela (příjmy 47 tis. Kč, splátky 29 tis. Kč). Žalovaní zřejmě kombinovaly své osobní finance s podnikáním, avšak podklady banky nesvědčí o tom, že by si toho banka byla byť jen vědoma, natož že by hodnotila žalované buď v kontextu spotřebitelského úvěru či úvěru podnikatelského – při kterém je povinna zkoumat vztah k podnikání (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO.

27. Tito věřitelé, resp. právní zástupce často operují s právními větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, kde je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů, jak je tomu i v této věci, dokud se tento model „úvěrového letadla“ nevyčerpal. Z rozsahu exekucí žalovaných se nabízí otázka, zda další prostředky nezískávali rovněž nehrazením i jiných svých závazků, než úvěrových. Téměř úplné splacení hodnoty čerpané jistiny tedy v této věci rozhodně nesvědčí o tom, že by úvěruschopnost žalovaných byla posouzena správně alespoň dle budoucího vývoje.

28. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zástupci úvěrujícího muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Ostatně postoj České národní banky vyplývá z nedávno publikovaného Dohledového sdělení č. 1/2026 ke zkušenostem získaným v oblasti posuzování úvěruschopnosti v rámci dohledové činnosti nad nebankovními poskytovateli spotřebitelského úvěru, včetně využití automatizovaných modelů, které konstatuje obsáhlý seznam nedostatků těchto metodik, resp. zásadních chyb při jejich nesprávném (automatizovaném) užívání. Dostupné zde: https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/dohledova-uredni-sdeleni-a-benchmarky/. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka, či jde (jako v této věci) o banku, která nese sama zodpovědnost za svou úvěrovou politiku.

29. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované (resp. nereflektované) životní náklady žalovaných, ani počet (1? 2?) či věk vyživovaných osob, natož pak celkový příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost zcela zjevně závislá. Pokud žalovaní podnikali, bylo nutné zjistit v jakém oboru a zda byli schopni generovat zisk či alespoň měli legitimní podnikatelský plán (zpětným pohledem na počet nalézacích řízení a exekucí to vypadá, že jej buď nemají, nebo nejednají poctivě) a jak měl úvěr s jejich podnikáním souviset. Ve svých podáních č. l. 98 a 145 popisují projekční činnost, z jejich tehdejších bankovních závazků je však zřejmé, že mají problém především se svými osobními financemi a není zřejmé, zda takovou činnost vykonávali při svých zaměstnáních i v roce 2017 a v jakém rozsahu. Z důkazů ale není vůbec zřejmé, zda si banka byla podnikání vůbec vědoma, natož jak jej hodnotila a zda (mimo oficiální kalkulaci) kalkulovala i s dalším příjmem. V neposlední řadě pak výše dosavadních splátek dosahovala více než poloviny (známého/kalkulovaného) čistého příjmu domácnosti a zbývajících 18 tis. Kč mohlo, ale také nemuselo postačovat k udržitelné obživě dvou dospělých osob a nejméně jednoho nezletilého dítěte. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaných zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru.

30. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaných (kteří nenavrhli zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaní dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradili na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními a 3 , které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanými bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalovaným tak zbývá k úhradě pouze 10 141,46 Kč a takto soud výrokem I shora rozhodl. Jde o společný závazek, proto soud určil povinnost společně a nerozdílně ( o. z.).

31. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

32. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k a stav závazků žalovaných soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaných prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědní za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který poskytl úvěr, aniž by zohlednil, že i skutečnosti již zjištěné svědčí o neschopnosti takový úvěr splácet, nemluvě o nedostatečnosti podkladů, které si zajistil. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který v prvé řadě má nést následky za jednání, které je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu v gesci České národní banky. Rovněž ustanovení tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu . Žalovaní jsou předluženi a pokud budou schopni splácet jistinu, nejsou již schopni generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval úvěr nezodpovědně a žalovaní tak nejsou v prodlení ani v případě, že je povinni postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Žalovaní sice byli ochotni splácet po 11 000 Kč [toto podání sice žalovaní zaslali v den jednání, avšak datovou zprávou a ta se tak k soudci dostala až následujícího dne (12. 12. 2025) po vyhlášení rozsudku]. Žalovaní by však zjevně neměli být schopni splácet dlouhodobě 11 000 Kč, pokud oba čelí tolika exekucím, neboť by pravděpodobně jednali protiprávně ve vztahu k věřitelům se staršími pohledávkami, resp. vůči pohledávkám v pořadí soudních exekucí.

33. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle věta za středníkem ve spojení s věta poslední („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil již několik exekucí. Žalovaní signalizovali ochotu závazek hradit, soud tedy neměl důvod dovozovat splátkový kalendář a jednorázová úhrada takové částky nebude nutně v rozporu s exekučním inhibitoriem, které oba tíží. Na splátku se ostatně skládají dva dlužníci. Proto soud lhůtu jen prodloužil na 28 dní, aby jim umožnil plnění uhradit navzdory velmi pravděpodobnému exekučnímu příkazu, z nezabavitelných částí svých příjmů.

34. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaní naleznou v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).

35. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovaným. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovaným ničeho. Podání č. l. 98 je zjevně nezpůsobilým návrhem (návrh schválení smíru, který není způsobilým výrokem ke schválení a není nijak předjednán s protistranou) a podání č. l. 145 je pouhým zopakováním stejného podání, nadto zpozdilým. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou a rejstříkovým soudem, který vede řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Zde jde zřejmě již o 37. tranši pohledávek jen od právnická osoba. (skupuje pohledávky i jiných bank, operátorů, ale především několika poskytovatelů nebankovních úvěrů, poskytujících úvěry s lichevními parametry a mnohdy v lichevních situacích), což svědčí o ohromném rozsahu, v jakém tento advokát zneužívá privilegia právního zastupování a své vlastnické právo velmi aktivně maskuje. Naposledy bylo podrobně rozepsáno např. v rozsudku ve sp. zn. spisová značka a spisová značka, na které lze odkázat.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.