Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 C 251/2025-59

Potvrdené rozhodnutím 10 Co 97/2026-82
„ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: [[Jméno žalobkyně]], narozená dne [[Datum narození žalobkyně]] bytem [[Adresa žalobkyně]] zastoupená advokátem [[Jméno advokáta A]] sídlem [[Adresa advokáta A]] proti žalovanému: [[Jméno žalovaného]]., IČO [[IČO žalovaného]] sídlem [[Adresa žalovaného]] zastoupený advokátem [[Jméno advokáta B]] sídlem [[Adresa advokáta B]] o určení neplatnosti právního jednání, k žalobkyninu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 19. 12. 2025, č. j. 20 C 251/2025-59, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 1. Odůvodnění: Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení neplatnosti uznání dluhu (škody) s dohodou o způsobu jeho úhrady ze dne 10. 4. 2025. Žalobkyně tvrdila, že toto právní jednání učinila pod psychickým nátlakem žalovaného a jednala v omylu o tom, že odpovídá za ztrátu finančních prostředků. Podle ní byl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uznání dluhu, protože s uznáním dluhu je spojena vyvratitelná právní domněnka existence dluhu, běží nová promlčecí lhůta a jedná se o mimořádně silný nástroj utvrzení dluhu, který prakticky zabraňuje dlužníkovi efektivně popírat existenci dluhu. Žalobkyně nedisponovala jiným procesním nástrojem, kterým by mohla dosáhnout odstranění účinků neplatného uznání dluhu, samotná existence této listiny ji diskredituje v profesní sféře, kde čelí nemožnosti získat srovnatelné zaměstnání. Žalovaný považoval uznání dluhu za platné. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal, že tu není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uznání dluhu podle ust. § 80 o. s. ř. Určovací žaloba jako procesní nástroj preventivního charakteru má svoje místo jen tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k nápravě nelze dospět jinak. V konkrétním případě nemohla určovací žaloba plnit funkce předpokládané v ust. § 80 o. s. ř., protože případné soudní rozhodnutí, kterým by bylo žalobě vyhověno, by nemělo na žalobkynino právní postavení žádný vliv a neměnilo by nic na tom, zda má žalovaný za žalobkyní pohledávku či nikoli. Žalobkynino právní postavení by se zlepšilo jen v rozložení důkazního břemene v případném sporu o plnění, žaloba na určení tu tedy v podstatě měla zajistit, aby žalobkyně měla již nyní jistotu pro budoucí spor, koho bude tížit břemeno důkazní a břemeno tvrzení o existenci dluhu. Žalobkyni však nic nebránilo, aby námitku neplatnosti uznání dluhu vznesla právě v případném řízení o zaplacení uznaného dluhu, a přenos důkazního břemene tak účinně odvrátila. Pokud by sama chtěla sporu na plnění předejít, pak by mohla jistě uvažovat o podání žaloby na určení neexistence samotného dluhu, na takovém určení by naléhavý právní zájem měla, ale toho se nedomáhala. Důvodem naléhavého právního zájmu na určení nemohla být ani námitka, že samotná existence uznání dluhu žalobkyni diskredituje v profesní sféře, jiní zaměstnavatelé stěží mohli mít o existenci této dohody povědomí. Pro rozhodnutí neměla význam ani smluvní pokuta, ujednaná v dohodě ze dne 10. 4. 2025, protože ta byla v pracovněprávním vztahu nepřípustná. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobkyně ve včasném odvolání namítla, že smyslem úpravy ust. § 80 o. s. ř. není omezovat přístup k soudu, nýbrž zabránit vedení ryze akademických či samoúčelných sporů. Naléhavý právní zájem je dán tehdy, existuje-li mezi účastníky stav právní nejistoty nebo ohrožení práva, který nelze účinně odstranit jiným procesním prostředkem. Mezi účastníky existuje sporný právní vztah, jehož jádrem je existence a účinnost uznání dluhu ze dne 10. 4. 2025. Právní stav vytvořený uznáním dluhu je způsobilý bezprostředně a dlouhodobě zasahovat do žalobkyniných práv, nezávisle na tom, zda žalovaný podal žalobu na plnění. Ostatně žalovaný nedokázal racionálně vysvětlit, proč takovou žalobu dosud nepodal. Určovací žaloba by byla schopna preventivně stabilizovat právní poměry účastníků a předejít budoucím sporům, proto je dán naléhavý právní zájem na určení. Soud prvního stupně redukoval naléhavý právní zájem výlučně na procesní situaci v případném budoucím sporu o plnění, ale tím zcela opomenul hmotněprávní účinky uznání dluhu. Podle soudu prvního nemění určení neplatnosti uznání dluhu nic na tom, zda žalovaná má či nemá vůči žalobkyni pohledávku, ale tato úvaha míjí povahu institutu uznání dluhu. Uznáním dluhu vzniká vyvratitelná právní domněnka existence dluhu, dochází k přesunu důkazního břemene a současně počíná běžet nová desetiletá promlčecí lhůta, tyto účinky působí nezávisle na tom, zda dluh skutečně existoval, a přetrvávají až do okamžiku, kdy je uznání dluhu odstraněno, typicky právě rozhodnutím soudu o jeho neplatnosti. Žalobkyně je v důsledku uznání dluhu vystavena dlouhodobému riziku vymáhání částky přesahující 900 000 Kč, s potenciálním nárůstem o příslušenství. Uznání dluhu tak vytváří právní nejistotu, a bez jeho odstranění nelze hovořit o stabilizaci právních poměrů. Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí [[spisová značka]], ale v něm byla posuzována skutkově i právně odlišná situace, šlo o stav, kdy v posuzované právní jednání nemělo samostatné právní účinky, nýbrž bylo jedním z článků komplexního právního vztahu. Naopak uznání dluhu je institutem, který sám o sobě mění právní postavení účastníků, a to bez ohledu na další vývoj právního vztahu. Žalobkyně se nedomáhá určení neexistence dluhu, brání se jen konkrétnímu právnímu jednání, které bylo učiněno pod psychickým nátlakem a v omylu, ale nepopírá nárok žalovaného na náhradu škody způsobené z nedbalosti, neboť je nesporné, že náplní její práce byla i manipulace s pokladnou a penězi žalovaného. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Uznání dluhu je zajišťovacím institutem, s nímž zákon spojuje významné právní následky, zejména vyvratitelnou domněnku trvání dluhu v době uznání a také desetiletou promlčecí lhůtu. V procesní rovině se v jeho důsledku přesouvá důkazní břemeno o neexistenci dluhu na dlužníka, tím se ve sporu posiluje procesní postavení věřitele, který nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo, a je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Jestliže nedojde k vyvrácení fikce existence uznaného závazku, pak musí mít soud podle ust. § 133 o. s. ř. existenci dluhu za prokázanou. Uznání dluhu ovšem není samostatným zavazovacím důvodem a nenahrazuje existující právní důvod plnění, nelze jím založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující, který uznáním nezaniká, jde tedy jen o právní jednání vztahující se k dluhu již tvrzenému. 5. Zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu, proto se uznání v pracovněprávních vztazích řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (§ 2053 o. z.). Uznání dluhu je v zákoníku práce zmíněno toliko v ust. § 263 odst. 2 a v ust. § 328 odst. 2, z nichž vyplývá, že zaměstnanec může zaměstnavatelovy nároky uznat s důsledky upravenými v občanském zákoníku. I v pracovněprávních vztazích tedy uznání usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu a zakládá delší promlčecí lhůtu. 6. Podle ust. § 80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez takového určení bylo žalobcovo právo ohroženo, nebo by se žalobcovo právní postavení stalo nejistým. Žaloba na určení neplatnosti právního jednání obvykle není namístě v situaci, kdy má žalobce jiné procesní prostředky, jak stabilizovat svoje právní postavení. 7. Žaloba na určení neplatnosti uznání dluhu neodpovídá úpravě ust. § 80 o. s. ř., neboť jejím předmětem není určení, zda tu právo nebo právní poměr je či není, ale určení neplatnosti právního jednání, tedy právní skutečnosti. Občanský soudní řád přitom obecně připouští jen žalobu na určení existence či neexistence práva nebo právního poměru, a není-li žalováno přímo na určení právního vztahu, naléhavý právní zájem zpravidla dán není ([[spisová značka]]). Žaloba na určení právní skutečnosti je možná jen tam, kde ji zákon výslovně připouští ([[spisová značka]]), a bez takové zákonné opory se nelze určení neplatnosti uznání dluhu samostatně domáhat. 8. S podáním žaloby na určení neplatnosti právního jednání uznání dluhu obvykle není spojen naléhavý právní zájem, protože neplatnost uznání dluhu je pravidelně jen předběžnou otázkou ve vztahu k vlastnímu právu, tj. k tomu, zda tu pohledávka je či není, ale sama o sobě neodpovídá účelu určovací žaloby ([[spisová značka]]). Má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, pak zpravidla chybí naléhavý právní zájem, zvláště když předběžná otázka neřeší nebo objektivně vzato nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení žalobcova práva nebo nejistoty v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní vyřešením předběžné otázky, z níž bez dalšího právní vztah nebo právo ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah či právo je nebo není. Jádrem sporných vztahů účastníků je existence samotné pohledávky, nikoli jejího uznání, skutečný spor se tedy týká toho, zda dluh nebo pohledávka existuje a zda má věřitel právo na jeho zaplacení. Tyto otázky by ale samostatné určení neplatnosti uznání dluhu nevyřešilo (srov. [[spisová značka]]), a nevedlo by tak k odstranění případné právní nejistoty v právních vztazích účastníků. 9. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uznání dluhu by mohl být dán jen zcela výjimečně, pokud by právě toto určení odstranilo stav ohrožení nebo právní nejistoty. Taková situace tu ale nenastala, stav údajné trvající právní nejistoty nebyl založen samotnou existencí uznání dluhu, jak tvrdila žalobkyně v odvolání, neboť uznání dluhu samo o sobě nepředstavovalo titul na plnění. Žalobkyně by mohla riziku vymáhání dluhu čelit vlastními procesními prostředky, například podáním žaloby na určení neexistence nároku žalovaného, a nemusela vyčkávat, zda se bude žalovaný domáhat splnění tvrzeného dluhu. Podle žalobkyně však tvrzený dluh sporný není, a pak jeho uznání nemůže způsobovat žádnou nejistotu v jejím právním postavení. 10. Soud prvního stupně tedy dospěl ke zcela správnému právnímu závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti uznání dluhu ze dne 10. 4. 2025 a správně žalobu zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. 11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly."

Okresní soud Plzeň-město rozhodl soudcem Mgr. Davidem Ungrem ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A

proti

žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B

určení neplatnosti právního jednání,

takto:

I. Žaloba na určení, že uznání dluhu (škody) s dohodou o způsobu jeho úhrady uzavřené dne 10. 4. 2025 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatné, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení, ve výši 11 981,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění:

I. Žaloba na určení, že uznání dluhu (škody) s dohodou o způsobu jeho úhrady uzavřené dne 10. 4. 2025 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatné, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení, ve výši 11 981,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 8. 9. 2025 a doplněnou dne 29. 10. 2025 domáhala určení, že uznání dluhu (škody) s dohodou o způsobu úhrady uzavřené dne 10. 4. 2025 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně byla k uzavření dohody donucena psychickým nátlakem ze strany žalované a nejednalo se tak o svobodný projev vůle žalobkyně. Psychický nátlak spatřovala v tom, že jí jednatel žalované a jeho právní zástupce vyhrožovali, že pokud dohodu o uznání dluhu nepodepíše, bude věc řešit policie. Dále uvedla, že předmětné právní jednání je neplatné i proto, že jednala v omylu spočívajícím v tom, že měla za to, že odpovídá za ztrátu finančních prostředků. S ohledem na své pracovní zařazení se cítila odpovědná za ztrátu v uvedené výši, ačkoli nepřiznávala že by peníze odcizila. Žalovaná je laikem, nebyl jí znám rozsah náhrady škody způsobené z nedbalosti, ve kterém by případně byla povinna žalované škodu nahradit a domnívala se, že celková škoda je její odpovědností. I proto dokument podepsala. K otázce naléhavého právního zájmu uvedla, že s uznáním dluhu je spojena existence vyvratitelné právní domněnky existence dluhu, nově běžící promlčecí lhůta v délce 10 let. Jedná se o mimořádně silný nástroj utvrzení dluhu, který prakticky zabraňuje dlužníkovi efektivně popírat jeho existenci. Uvedla, že žalovaná v současnosti nevymáhá uznané plnění, ale může tak učinit v libovolném okamžiku během následující dekády, přičemž v takovém řízení nebude muset prokazovat existenci škody či zavinění, protože uznání dluhu postavilo žalobkyni do procesně slabší pozice. Žalobkyně dále uvedla že nemá k dispozici jiný procesní nástroj, kterým by mohla dosáhnout odstranění účinku neplatného uznání dluhu. Uvedla, že pouze určení neplatnosti uznání dluhu může vést k odstranění účinků právního jednání a vrátit strany do stavu právní jistoty. Dále uvedla že samotná existence tétoy jí diskredituje v profesní sféře, kde čelí nemožnosti získat srovnatelné zaměstnání a její pověst byla výrazně poškozena.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. V rámci svého vyjádření se však vyjadřovala zejména k okolnosti uzavření dohody o uznání dluhu a uváděla že žalobkyni nebylo v žádném případě vyhrožováno a nebyla v žádné tísni, jak tvrdí v podané žalobě.

3. Z provedených důkazů soud zjistil a mezi strany bylo nesporné že žalobkyně pracovala pro žalovanou na základě pracovní smlouvy od 1. 3. 2017 až do rozvázání pracovního poměru dohodou dne 30. 4. 2025. Žalobkyně dne 10. 4. 2025 podepsalau označenou jako uznání dluhu s dohodou o způsobu jeho úhrady, ve které žalobkyně uvedla, že způsobila žalované škodu a dluží jí tak ke dni podpisu dohody částku 916 254 Kč, a to z důvodu úmyslně způsobené škody žalobkyní, která vznikla tím že v období od ledna 2024 do března 2025 odcizovala hotovost z pokladny žalované v rámci druhu práce recepční, kterou pro žalovanou vykonávala od 1. 3. 2017. Žalobkyně uznala dluh co do důvodu a výše a zavázala se jej uhradit dle ujednání o způsobu splatnosti. Dále strany v této dohodě sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení s úhradou uznaného dluhu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý, byť i jen započatý, den prodlení.

4. Soud se primárně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti uznání dluhu ve smyslu . Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a to v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu . Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.

5. V daném případě dospěl soud k závěru, že v projednávané věci žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože i kdyby soud takové žalobě vyhověl, nezměnilo by to nic na tom, zda má žalovaná za žalobkyní pohledávku či nikoliv. O tom by soud rozhodoval na základě žaloby na plnění podané žalovanou. Jediné, v čem by se právní postavení žalobkyně zlepšilo by byla její procesní situace stran důkazního břemene. Lze konstatovat, že podaná žaloba je v zásadě prostředkem k tomu, aby žalobkyně měla v budoucím sporu již nyní jistotu, koho bude v takovém sporu tížit břemeno důkazní a břemeno tvrzení týkající se existence či neexistence dluhu. Žalobkyni však nic nebrání, aby námitku neplatnosti uznání dluhu uplatnila právě v případném řízení o zaplacení uznaného dluhu a bude-li úspěšná, přenos důkazního břemene v takovém řízení zvrátí. Pokud by chtěla mít žalobkyně jistotu ohledně jejího právního vztahu dříve, než proti ní podá žalovaná žalobu na plnění, lze jistě uvažovat o podání žaloby na určení neexistence samotného dluhu, na jejímž určení zjevně žalobkyně naléhavý právní zájem má. Tohoto určení se však podanou žalobou nedomáhá. K tomu srovnej blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého je-li posouzení platnosti právního úkonu předběžnou otázkou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, neboť lze požadovat přímo určení existence či neexistence nevyjasněného vztah.

6. Nad rámec shora uvedených důvodů soud konstatuje, že pokud jde o smluvní pokutu ujednanou v rámci dohody ze dne 10. 4. 2025, tak k té se podle a nepřihlíží, protože není v pracovněprávním vztahu mezi žalobkyní a žalovanou přípustná. Pokud žalobkyně tvrdila, že samotná existence uznání dluhu jí diskredituje v profesní sféře, tak ani tato skutečnost není důvodem naléhavého právního zájmu, a to nemluvě o tom, že si lze jen stěží představit, že jiní zaměstnavatelé mohou mít o existenci této dohody povědomí.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 981,25 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle , a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 12. 2025 náhrada 1 651,86 Kč za 130 ujetých km v částce 1 051,86 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle , ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle , ve znění pozdějších předpisů) podle a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 901,86 Kč ve výši 2 079,39 Kč. Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle .

8. Pokud žalovaná ve vyúčtování nákladů řízení vycházela z tarifní hodnoty 916 254 Kč, tak tuto úvahu soud zcela odmítá. Předmětem řízení totiž není peněžité plnění, ani určení existence či neexistence dluhu v této výši, ale „pouze“ určení neplatnosti dohody o uznání tohoto dluhu. Zatímco v prvních dvou případech by tarifní hodnota zcela jistě činila 916 254 Kč, tak samotné uznání dluhu takovou hodnotu zcela jistě nemá a jeho hodnotu nelze ve smyslu § 9 a.t. zjistit.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.