Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 Co 153/2025-154

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Horáka a soudců Mgr. Evy Mildeové a Mgr. Přemysla Klase ve věci

žalobce: Jméno žalobce, s.r.o., IČO IČO žalobce

sídlem Adresa žalobce

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného

bytem Adresa žalovaného

zastoupený advokátkou Jméno advokátky

sídlem Adresa advokátky

o určení obsahu budoucí smlouvy

o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 7. 2025, č. j. -73

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění takto:

Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil obsah smlouvy o zřízení věcného břemene mezi žalobcem a žalovaným, zatěžujícího pozemek p.č. Anonymizováno v katastrálním území adresa, jejíž uzavření bylo ujednáno ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne datum, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši Anonymizováno Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění takto:Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil obsah smlouvy o zřízení věcného břemene mezi žalobcem a žalovaným, zatěžujícího pozemek p.č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , jejíž uzavření bylo ujednáno ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne , datum, , se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši , Anonymizováno, Kč k rukám zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Dosavadní průběh řízení

2. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně:

– zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byl určen obsah smlouvy o zřízení věcného břemene (kterou soud prvního stupně v plném rozsahu uvedl ve výroku) a nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene s žalobcem (výrok I.),

– uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši Anonymizováno Kč (výrok II.).

3. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne datum.

4. Odvolání a vyjádření k odvolání

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o počátku běhu lhůty k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne datum, je neurčité. Ujednání je možno za použití jazykového, systematického a účelového výkladu vyložit tak, že rozhodným okamžikem byl den převzetí stavby zhotovitelem (datum), kdy se zařízení stalo součástí distribuční soustavy. Uvedl, že žalovaný smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel bez výhrad, ve stavebním řízení neuplatnil námitky a odmítl uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene až následně s poukazem na otázky, které nebyly předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě bylo vyhověno.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

7. Projednání odvolání

8. Poučení podle , (dále jen „ “) poskytnuté odvolacím soudem

9. Soud prvního stupně měl při výkladu ujednání mezi účastníky primárně zjišťovat skutečnou vůli smluvních stran podle věta první , (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně takto nepostupoval, a proto Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) podle , 3 vyzval účastníky k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů.

10. Reakce žalobce na poučení odvolacího soudu:

a) Vůlí účastníků bylo uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene po uvedení zařízení do provozu. Žalobce převzal stavbu zařízení dne datum a do 12 měsíců od tohoto dne měla být tato smlouva uzavřena.

b) K prokázání shora uvedeného tvrzení označil žalobce jako důkaz energetický zákon. Žalobce byl odvolacím soudem poučen, že ke svému tvrzení žádný důkaz neoznačil.

c) První výzva k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene byla žalovanému odeslána dne datum (výzva ze dne datum). Neuvedl, kdy byla žalovanému doručena. Další výzva byla žalovanému doručena dne datum.

11. Reakce žalovaného na poučení odvolacího soudu:

a) Žalovaný nebyl schopen reagovat na výzvu odvolacího soudu k uvedení toho, jaká byla jeho vůle při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí, pokud jde o okamžik, do kdy má být smlouva o zřízení věcného břemene účastníky uzavřena.

b) Žalovaný uvedl, že ujednání uvedené v článku II odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí chápal tak, jak je uvedeno v písemné smlouvě.

12. Skutková zjištění

13. Odvolací soud podle zopakoval dokazování smlouvou č. Anonymizováno o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne datum (dále též „smlouva o smlouvě budoucí“), neboť z tohoto důkazu bylo možno dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně.

14. Odvolací soud podle doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku pro žalobce ze dne datum, neboť tyto důkazy nebyly doposud soudem prvního stupně provedeny, ale jejich provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci.

15. Odvolací soud z těchto důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění:

a) Žalovaný a obchodní společnost Jméno žalobce, a.s., uzavřeli smlouvu č. Anonymizováno o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene. Zástupce žalobce tuto smlouvu podepsal dne datum a žalovaný dne datum. Účastníci této smlouvy se dohodli na následujícím:

– článek II. odst. 1.: „Předmětem této smlouvy je sjednání závazků obou smluvních stran uzavřít podle , energetický zákon, v platném znění, a a násl. , , v platném znění, nejpozději do 12 měsíců od správního rozhodnutí – tj. nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí nebo vydání kolaudačního souhlasu, případně od dokončení, resp. převzetí dokončené stavby budoucím oprávněným od jejího zhotovitele (datum podpisu protokolu o převzetí stavby), smlouvu o zřízení věcného břemene, nejpozději však do 5 let od uzavření této smlouvy. Věcné břemeno bude svou povahou osobní služebností energetického vedení zřízenou ve prospěch budoucího oprávněného jako PDS.“

– článek II. odst. 2.: „Budoucí oprávněný se zavazuje vyzvat před uplynutím lhůty sjednané v odstavci 1 tohoto článku budoucí povinnou k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a v rámci této výzvy jí předložit i návrh smlouvy o zřízení věcného břemene.“

– článek III. odst. 2.: „Věcné břemeno bude zřízeno úplatně, a to za jednorázovou náhradu v celkové výši Anonymizováno Kč (slovy: Anonymizováno“

– článek IV. odst. 2.: „Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu zástupci obou smluvních stran.“

Tyto skutečnosti byly zjištěny ze smlouvy o smlouvě budoucí.

b) Žalobce byl do obchodního rejstříku zapsán dne datum. Podle projektu rozdělení vyčleněním sloučením vyhotoveného dne datum zúčastněnými společnostmi - akciovou společností Jméno žalobce, a.s., sídlem adresa, IČO číslo, na straně jedné jako rozdělovanou společností, a společností s ručením omezeným Jméno žalobce., sídlem adresa, IČO IČO žalobce, na straně druhé jako nástupnickou společností, rozdělovaná společnost Jméno žalobce. nezanikla, ale vyčleněná část jejího jmění uvedená v projektu přešla na nástupnickou společnost Jméno žalobce výměnou za podíl v nástupnické společnosti. Tyto skutečnosti byly zjištěny z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobce.

16. Pokud jde o zbývající dílčí skutková zjištění, soud prvního stupně správně a přesvědčivě popsal (vymezil), které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, a o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění.

17. Právní posouzení

18. Právní nástupnictví žalobce

19. Žalobce v článku 1 žaloby ze dne datum tvrdil, že je právním nástupcem obchodní společnosti Jméno žalobce. K tomuto tvrzení soud prvního stupně žádné důkazy neprováděl a tuto otázku neposuzoval. Odvolací soud proto k důkazu provedl výpis z obchodního rejstříku pro žalobce, z něhož bylo zjištěno, že podle projektu rozdělení vyčleněním a sloučením ze dne datum je žalobce právním nástupcem obchodní společnosti Jméno žalobce. Na žalobce tak přešlo v rámci vyčleněné části jmění rovněž právo ze smlouvy o smlouvě budoucí.

20. Výklad vůle

21. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je neurčitá v části určení počátku běhu lhůty pro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a ani prostřednictvím standardních interpretačních postupů s přihlédnutím k vyjádření účastníků a jejich dosavadního počínání se nepodařilo odstranit základní defekt smlouvy o smlouvě budoucí spočívající v neurčitosti stanovení ujednané lhůty, od kdy má běžet lhůta pro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene.

22. Soud prvního stupně správně identifikoval problematické ujednání účastníků o lhůtě, do kdy měla být uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. Na toto problematické ujednání pak logicky navazuje též ujednání v článku II. odst. 2 smlouvy o smlouvě budoucí, které upravuje lhůtu, ve které měl právní předchůdce žalobce vyzvat žalovaného k uzavření budoucí smlouvy.

23. Jazykový význam jednotlivých slov použitých v čl. II odst. 1 je sice srozumitelný, z ujednání však nelze jednoznačně zjistit, od které právně významné skutečnosti měla začít běžet dvanáctiměsíční lhůta pro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Text smlouvy o smlouvě budoucí je sice srozumitelný ve formě pochopení formulací jednotlivých slov a jejich významů, avšak je zcela neurčitý a nesrozumitelný ve smyslu vyjádření, od kterého právně relevantního okamžiku má běžet dvanáctiměsíční lhůta pro uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Samotný text smlouvy neumožňuje objektivně určitě interpretovat pořadí či posloupnost okolností, od kterých pro ten který případ dochází k počátku běhu dvanáctiměsíční lhůty.

24. Stěžejní tedy bylo posouzení, zda výklad provedený soudem prvního stupně je správný a zda soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

25. § 555 o. z.

(1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

§ 556 o. z.

(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.

27. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. a přisuzuje projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

28. Jinak řečeno, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Takovou skutečnou vůli je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. ).

29. Odvolací soud proto zjišťoval, jaká byla skutečná vůle účastníků. Žalobce své tvrzení, že smlouva o zřízení věcného břemene měla být uzavřena do 12 měsíců po uvedení zařízení do provozu (datum), neprokázal. Text smlouvy připravil a vyhotovil žalobce. Přes poučení podle neoznačil žalobce důkaz, z něhož by bylo možné zjistit, že takový význam spornému ujednání přikládaly při uzavření smlouvy obě strany nebo že tento úmysl žalobce byl žalovanému znám či mu musel být znám. Žalobce namísto označení důkazu k tomuto tvrzení pouze odkázal na znění energetického zákona. Energetický zákon lhůtu k uzavření budoucí smlouvy neurčuje. Na absenci označení důkazů byl žalobce odvolacím soudem výslovně v průběhu jednání dne datum upozorněn. Žalovaný nebyl schopen odvolacímu soudu srozumitelně sdělit, jak vnímal právním předchůdcem žalobce navržené ujednání o lhůtě. Skutečnou společnou vůli účastníků proto nebylo možné zjistit.

30. Ani objektivním výkladem článku II. odst. 1 ve spojení s odstavcem 2 smlouvy o smlouvě budoucí nebylo možné určit obsah smluvního ujednání o lhůtě. Z článku II odst. 2 vyplývá, že lhůta podle odstavce 1 měla vymezovat také dobu, před jejímž uplynutím byl budoucí oprávněný povinen vyzvat budoucí povinnou k uzavření smlouvy. Ze znění odstavce 1 však nelze jednoznačně zjistit, která z tam uvedených skutečností měla založit počátek dvanáctiměsíční lhůty ani v jakém vzájemném vztahu tyto skutečnosti byly. Není tak zřejmé, zda byla rozhodná první z nich, která nastala, zda dokončení nebo převzetí stavby přicházelo v úvahu pouze tehdy, nebylo-li vydáno správní rozhodnutí, nebo zda mělo být rozhodné jiné pořadí uvedených skutečností.

31. Samostatně nelze použít ani závěrečnou část článku II odst. 1, podle níž měla být smlouva uzavřena nejpozději do pěti let od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Tato pětiletá doba nebyla sjednána jako další, na předchozí úpravě nezávislá lhůta, nýbrž pouze jako nejzazší hranice časového mechanismu založeného na dvanáctiměsíční lhůtě. Tomu odpovídá spojení „nejpozději však“, které omezuje předcházející pravidlo, aniž zakládá samostatnou možnost učinit výzvu kdykoli během pěti let. Oddělení pětileté hranice od předchozí části ujednání a její použití jako samostatné lhůty k učinění výzvy by proto nebylo výkladem projevu vůle účastníků, ale nahrazením jejich neurčitého ujednání jiným pravidlem.

32. Výklad, podle něhož mohl právní předchůdce žalobce učinit výzvu kdykoli během pěti let od uzavření smlouvy, by nebyl slučitelný s celkovou stavbou ujednání. Vedl by k tomu, že by dvanáctiměsíční lhůta a podrobné vymezení skutečností určujících její počátek pozbyly pro včasnost výzvy podstatného významu. Právní předchůdce žalobce by totiž mohl výzvu učinit i po uplynutí dvanácti měsíců od všech předvídaných skutečností, jestliže by ještě neuplynulo pět let od uzavření smlouvy. Takový obsah však ze smlouvy nevyplývá. Pětiletá hranice proto při objektivním výkladu ujednání představuje nejzazší omezení dvanáctiměsíční lhůty, nikoli samostatnou lhůtu k učinění výzvy.

33. Nebylo-li možné ani výkladem určit, která z okolností uvedených v článku II odst. 1 měla založit počátek dvanáctiměsíční lhůty a v jakém vztahu byly jednotlivé alternativy uvedené v tomto ustanovení, nelze od tohoto neurčitého mechanismu oddělit jeho pětiletou nejzazší hranici a přisoudit jí význam samostatné lhůty k učinění výzvy. Takový postup by nezachovával obsah ujednání stran, ale nahradil by jej pravidlem, podle něhož mohla být výzva učiněna kdykoli do pěti let od uzavření smlouvy.

34. Odvolací soud proto uzavírá, že pětiletá hranice uvedená v článku II odst. 1 nemůže být použita samostatně poté, co se obsah smluvního časového mechanismu nepodařilo zjistit ani výkladem.

35. Mezi účastníky nebyla žádná zavedená praxe, neboť právní předchůdce žalobce s žalovaným žádnou jinou smlouvu obdobného obsahu dříve neuzavíral. Z obsahu spisu nevyplynulo, že by uzavření smlouvy o smlouvě budoucí předcházela jednání účastníků, jejichž obsahem by bylo jednání ve věci lhůty k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a ze spisu rovněž nevyplývá, že by žalobce, případně žalovaný dali následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

36. Nebyl-li zjištěn společný úmysl stran ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z., bylo třeba projevu vůle přisoudit význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení žalovaného. Ani tímto objektivním výkladem nebylo možné jednoznačně určit, která z okolností vyjmenovaných v článku II odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí měla založit počátek lhůty k uzavření budoucí smlouvy.

37. Protože obsah ujednání o smluvní lhůtě nebylo možné pro jeho neurčitost zjistit ani výkladem, jde v tomto rozsahu o zdánlivé právní jednání podle § 553 o. z., k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

38. Článek II odst. 2 smlouvy o smlouvě budoucí přitom vlastní lhůtu nestanoví, ale pouze odkazuje na lhůtu upravenou v čl. II odst. 1. smlouvy o smlouvě budoucí. Nelze proto z čl. II odst. 2 samostatně zjistit, do kdy měl právní předchůdce žalobce žalovaného k uzavření budoucí smlouvy vyzvat.

39. Tento závěr však nezpůsobuje zdánlivost smlouvy o smlouvě budoucí jako celku. Lhůta pro učinění výzvy nemusí být sjednána (nejedná se o podstatnou náležitost smlouvy), neboť pro takový případ § 1785 o. z. stanoví jednoroční lhůtu.

40. § 1785 o. z.

Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.

41. Nelze-li přihlížet ke smluvní úpravě lhůty pro učinění výzvy, uplatní se pravidlo § 1785 o. z. Oprávněná strana proto musí zavázanou stranu vyzvat k uzavření budoucí smlouvy v zákonné lhůtě jednoho roku.

42. Zákon nestanoví, od kdy lhůta jednoho roku běží. Podle názoru odvolacího soudu počátek této lhůty běží od účinnosti smlouvy, neboť tímto dnem vznikl závazek stran z této smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí nabyla podle čl. VI. odst. 2 účinnosti dnem, kdy ji podepsali účastníci smlouvy. Tento závěr je v souladu s odbornou literaturou (HULMÁK, Milan. [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. V. Závazkové právo ( –2188). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.).

43. Smlouva byla podepsána právním předchůdcem žalobce dne datum a žalovaným dne datum. Smlouva o smlouvě budoucí proto nabyla účinnosti dne datum (článek VI. odst. 2. smlouvy o smlouvě budoucí). Právní předchůdce žalobce proto musel žalovaného vyzvat k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nejpozději dne datum.

44. Zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu

45. § 1788 o. z.

(1) Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.

46. Ve lhůtě jednoho roku od účinnosti smlouvy měl právní předchůdce žalobce vyzvat žalovaného k uzavření smlouvy. Jde o prekluzivní lhůtu a jejím uplynutím zaniká povinnost uzavřít budoucí smlouvu (§ 1788 odst. 1 o. z.).

47. Odvolací soud neprováděl dokazování k tvrzení žalobce ohledně doručení výzvy k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Je tomu tak proto, že i v případě prokázání tvrzení žalobce by bylo právní posouzení věci stejné. Žalobce totiž tvrdil, že první výzvu k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene vyhotovil dne datum a odeslal ji žalovanému dne datum.

48. Uplynula-li zákonná lhůta k učinění výzvy dne datum a nebyla-li výzva žalovanému do tohoto dne doručena, povinnost žalovaného uzavřít budoucí smlouvu podle § 1788 odst. 1 o. z. zanikla. Pozdější výzva ze dne datum již nemohla zaniklou povinnost obnovit. Aby nedošlo k zániku povinnosti žalovaného, musela by být výzva k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene doručena žalovanému nejpozději dne datum.

49. Z výše uvedeného proto vyplývá, že nárok žalobce, který byl uplatněn žalobou ze dne datum, není důvodný, neboť podle § 1788 odst. 1 o. z. povinnost žalovaného uzavřít budoucí smlouvu (smlouvu o zřízení věcného břemene) zanikla.

50. O možnosti zániku povinnost žalovaného uzavřít budoucí smlouvu byli účastníci poučeni v usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2026, č. j. -97.

51. Formulace výroku rozsudku

52. Odvolací soud přistoupil ke změně formulace výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně do výroku promítl podrobné znění smlouvy o zřízení věcného břemene navrhované žalobcem, odvolací soud považuje takovou formulaci za nadbytečnou.

53. Podle § 1787 o. z. vzniká oprávněné osobě (žalobci) právo domáhat se určení obsahu smlouvy soudem. Určení obsahu smlouvy soudem nahrazuje souhlas stran. V řízení o určení obsahu smlouvy podle § 1787 odst. 2 o. z. není soud vázán konkrétním zněním smlouvy navrženým účastníkem. Úkolem soudu není rozhodnout, zda bude přijat žalobcem předložený text smlouvy, ale posoudit, zda jsou splněny podmínky pro soudní určení jejího obsahu, a v kladném případě obsah smlouvy podle okolností věci a účelu sledovaného smlouvou autoritativně vymezit. Předložený návrh smlouvy proto představuje toliko procesní vyjádření představy žalobce o obsahu budoucího smluvního ujednání, nikoli text, jímž by byl soud při rozhodování vázán.

54. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, postačovalo, aby byl ve výroku jednoznačně identifikován nárok, o kterém bylo rozhodnuto a nikoli úplná reprodukce žalobcem navrhované smlouvy.

55. Odvolací soud proto výrok upravil tak, aby z něj bylo zřejmé, že se zamítá žaloba na určení obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene mezi účastníky vztahující se k označenému pozemku a vycházející ze specifikované smlouvy o smlouvě budoucí. Takové vymezení předmětu řízení je pro účely zamítavého výroku plně dostačující a současně lépe odpovídá povaze projednávaného řízení, v němž soud není vázán konkrétní podobou žalobcem navrhovaného znění smlouvy.

56. Závěr

57. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. tohoto rozsudku).

58. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů

59. Odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a proto nově rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů.

60. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , 2 a Žalovaný měl v řízení plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobci, který v řízení neměl úspěch.

61. Tarifní hodnota pro určení sazby mimosmluvní odměny advokáta

62. Předmětem řízení bylo určení obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene, k jejímuž uzavření byli účastníci zavázáni smlouvou o smlouvě budoucí. Ve smlouvě o smlouvě budoucí účastníci současně sjednali úplatu za zřízení věcného břemene ve výši Anonymizováno Kč.

63. Odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci tarifní hodnoty podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “). Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že použití tarifní hodnoty podle advokátního tarifu přichází v úvahu až tehdy, nelze-li tarifní hodnotu zjistit podle advokátního tarifu, přičemž soud je povinen se vypořádat se všemi dostupnými údaji umožňujícími ocenění předmětu řízení. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. , přijal závěr, že soud nemůže bez náležitého odůvodnění rezignovat na využití existujícího údaje o hodnotě předmětu právního vztahu a bez dalšího použít tarifní hodnotu stanovenou v advokátního tarifu.

64. V projednávané věci je hodnota práva ve smlouvě o smlouvě budoucí oceněna částkou Anonymizováno Kč. Tento údaj představuje objektivně zjistitelnou hodnotu předmětu právního vztahu, o jehož obsah se vede spor, a poskytuje dostatečný podklad pro určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Skutečnost, že žaloba směřovala k určení obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene, sama o sobě nevede k závěru, že by šlo o věc penězi neocenitelnou.

65. Odvolací soud proto vycházel z tarifní hodnoty Anonymizováno Kč odpovídající hodnotě věcného břemene sjednané účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí. Teprve v případě absence jakéhokoli použitelného podkladu pro ocenění předmětu řízení by bylo možno uvažovat o aplikaci § 9 advokátního tarifu. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.

66. Soud prvního stupně tarifní hodnotu stanovil podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. S odlišným názorem odvolacího soudu na její určení byli účastníci seznámení v průběhu jednání před odvolacím soudem dne datum.

67. Výše náhrady nákladů řízení

68. Žalovanému přísluší náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši Anonymizováno Kč (výrok II. tohoto rozsudku), kterou tvoří:

a) mimosmluvní odměna advokáta za 7 úkonů právní služby po Anonymizováno Kč:

– převzetí a příprava zastoupení,

– písemné podání soudu ze dne datum,

– písemné podání soudu ze dne datum,

– účast na jednání před soudem prvního stupně dne datum,

– vyjádření k odvolání ze dne datum,

– účast na jednání před odvolacím soudem dne datum,

– účast na jednání před odvolacím soudem dne datum,

podle § 6 odst. 1, § 7 bod 2., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) advokátního tarifu

a) náhrada hotových výdajů advokáta za 7 úkonů právní služby po Anonymizováno Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu,

b) náhrada advokáta za promeškaný čas strávený cestou z místa sídla advokáta (adresa) do místa jednání soudu prvního stupně (adresa) a zpět za 4 půlhodiny po Anonymizováno Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu (jednání před soudem prvního stupně dne datum),

c) náhrada cestovních výdajů advokáta za cestu osobním automobilem ze sídla advokáta do místa jednání soudu prvního stupně a zpět dne datum ve výši Anonymizováno Kč podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu

– při výpočtu náhrady cestovních výdajů vycházel odvolací soud z následujících údajů: cesta byla provedena osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda Yeti; vzdálenost adresa a zpět 70 km; pohonné hmoty – nafta motorová; cena pohonných hmot 34,70 Kč/1 l podle ; průměrná spotřeba 5,3 l/100 km; sazba základní náhrady 5,80 Kč/1 km podle ,

d) náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši Anonymizováno Kč podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není samostatně přípustné proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.