Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2549/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 Afs 67/2026-53 ze dne 21. srpna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v , a 4, a 5 a a 2 d, a 2 a y a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím byla podle stěžovatelky porušena také Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob (Newyorská Úmluva) a Mezinárodní úmluva o potírání obchodu zletilými ženami.

2. Finanční úřad pro Olomoucký kraj při vyhledávací činnosti zjistil, že stěžovatelka v letech 2012 až 2014 pravidelně směňovala vyšší částky eur na Kč a pravidelně ukládala na svůj bankovní účet částky několikanásobně převyšující limit stanovený v § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmu. Správce daně proto vyzval stěžovatelku k podání řádného daňového přiznání. Stěžovatelka tak učinila s tím, že vykázala nulovou daňovou povinnost. Tvrdila, že nebyla rezidentem České republiky a nadto její příjmy pocházejí z prostituce, jež není zdanitelným příjmem.

3. Správce daně po provedení daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka byla daňovým rezidentem v České republice a směňované částky byly příjmy z prostituce v zahraničí. Jelikož stěžovatelka nepředložila žádné evidence o jejích příjmech, na základě kterých by bylo možné vyčíslit celkovou daň, stanovil daň pomocí pomůcek. Vydal celkem tři platební výměry, jimiž stanovil stěžovatelce daň z příjmu za roky 2012 až 2014.

4. Proti platebním výměrům se stěžovatelka bránila odvoláními, která vedlejší účastník rozhodnutím z 14. dubna 2022 zamítnul.

5. Rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka napadla žalobou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. -55 ze dne 8. listopadu 2023 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Měl správcem daně prokázané, že prostředky, které stěžovatelka v letech 2012 až 2014 pravidelně směňovala ve směnárnách, pocházely z prostituce. Krajský soud nicméně souhlasil se stěžovatelkou, že se vedlejší účastník nevypořádal s námitkami, že zdanění příjmů z prostituce brání Newyorská úmluva a také . Soud proto uložil vedlejšímu účastníkovi, aby se s těmito námitkami přezkoumatelně vypořádal. Kasační stížnost vedlejšího účastníka proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -53 ze dne 14. listopadu 2024.

6. Vedlejší účastník rozhodnutím z 9. února 2024 zrušil platební výměr za rok 2012 a řízení zastavil pro uplynutí prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 5 daňového řádu. Dále rozhodnutím z 13. března 2024 změnil platební výměr za rok 2013 tak, že vyměřenou daň navýšil z 680 880 Kč na 922 599 Kč, a platební výměr za rok 2014 změnil tak, že vyměřenou daň navýšil z částky 680 880 Kč na 913 998 Kč.

7. K žalobě stěžovatelky krajský soud rozsudkem č. j. -64 ze dne 4. února 2025 rozhodnutí vedlejšího účastníka z 13. března 2024 zrušil. Dospěl k závěru, že příjmy z prostituce nepodléhají dani z příjmů, protože tomu brání Newyorská úmluva.

8. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -48 ze dne 6. října 2025 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Měl za to, že z Newyorské úmluvy nemožnost zdanění prostituce dovodit nelze. Opíral-li se krajský soud podpůrně o důvodovou zprávu k zákonu o daních z příjmů, přehlíží, jak je vykládána konstantní judikaturou správních soudů. S vedlejším účastníkem souhlasil i v otázce nepřípadnosti přirovnání výkonu (dobrovolné) prostituce k trestné činnosti. S ohledem na svou konstantní judikaturu neakceptoval ani argument krajského soudu o nemožnosti zdanění příjmů z důvodu, že by mohlo pocházet z neplatného soukromoprávního jednání.

9. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem č. j. -98 ze dne 25. března 2026 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku odkázal na argumentaci Nejvyššího správního soudu vyslovenou ve zrušujícím rozsudku. Doplnil, že důvodná není ani námitka legitimního očekávání, které mělo stěžovatelce založit opakovaná vyjádření politických představitelů o tom, že prostituce nepodléhá dani.

10. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka jak ústavní stížnost (o které Ústavní soud rozhodl usnesením

sp. zn.

ze dne 31. srpna 2026), tak kasační stížnost.

11. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. S odkazem na , podle kterého je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, shledal námitky směřující do nemožnosti zdanění příjmů z prostituce včetně námitek poukazujících na souvislosti s Newyorskou úmluvou či trestným činem kuplířství nepřípustné.

12. Námitky stěžovatelky, že zdanění jejích příjmů z prostituce představuje zásah do jejího legitimního očekávání, měl za přípustné, ale nedůvodné, neboť stěžovatelka neprokázala existenci ustálené správní praxe, která by mohla takové očekávání založit; pouhé odkazy na vyjádření politických představitelů ani tvrzená absence předchozích případů zdanění příjmů z prostituce takovou praxi nepředstavují.

13. Stěžovatelka výslovně napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ve "všech třech námitkových okruzích" (nemožnost zdaňování příjmů z prostituce, legitimní očekávání a rozpor s Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu zletilými ženami).

14. Rozhodnutí o prvním okruhu námitek napadá z důvodu právní jistoty. Domnívá se, že by o těchto námitkách mělo být rozhodnuto v řízení o její první ústavní stížnosti, nicméně podle jejího názoru by o nich mělo být rozhodnuto i v nyní posuzované věci. Argumentaci ohledně druhého okruhu námitek zakládá zejména na tom, že daňové orgány neuvedly v řízení ani na jeden případ, kdy by v České republice byla zdaněna prostituce. Z absence správní praxe stěžovatelka dovozuje, že její příjmy být zdaněny nemají. Poukazuje na princip srozumitelnosti a předvídatelnosti zákona i správní praxe. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že výroky politických představitelů správní praxi netvoří.

15. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

16. Ústavní soud do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.

17. Ústavní soud předně konstatuje, že z ústavního hlediska obstojí závěr Nevyššího správního soudu o nepřípustnosti námitek směřujících proti závěru krajského soudu, že příjmy z dobrovolné prostituce spadají mezi příjmy z tzv. nezávislého povolání ve smyslu § 7 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, že rozsudek krajského soudu byl vydán v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který nedisponuje žádným nástrojem, jímž by mohl svůj právní názor změnit, k čemuž nadto neshledává důvod. S ohledem na princip subsidiarity se těmito námitkami nemůže zabývat ani Ústavní soud.

18. Jde-li o námitky týkající se legitimního očekávání stěžovatelky, těmi se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v bodech 27 až 42 napadeného rozsudku. Odkázal na svou judikaturu týkající se legitimního uvážení založeného správní praxí a vypořádal se i se stěžovatelkou uváděnými rozhodnutími Ústavního soudu. Ve svém závěru, že k porušení legitimního očekávání stěžovatelky nedošlo, vyšel z pojmu "legitimní očekávání", jak k němu přistupuje judikatura Ústavního soudu, podle níž legitimní očekávání může vzniknout pouze na základě dostatečně určitého, konkrétního a spolehlivého ujištění orgánu veřejné moci nebo na základě ustálené a jednotné rozhodovací či správní praxe (např. nálezy

sp. zn.

ze dne 3. prosince 2007 nebo

sp. zn.

ze dne 15. ledna 2008).

19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že ke znakům materiálního právního státu neoddělitelně patří též princip ochrany důvěry občanů v právo. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví). Jednotlivec má právo na dobrou víru v akty veřejné moci, jimž svědčí presumpce správnosti. V oblasti daňového práva výše uvedené platí o to více, že se jedná o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho majetkové sféry. Interpretace a aplikace daňového práva musí šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (nález

sp. zn.

ze dne 2. dubna 2019).

20. V nyní posuzované věci však samotné vnímání stěžovatelky, že ve veřejném prostoru od politických reprezentantů dlouhodobě zaznívá, že příjmy z prostituce nepodléhají zdanění, její legitimní očekávání založit nemůže. Správní soudy správně vyšly z toho, že stěžovatelka nepředložila žádný důkaz potvrzující takový ustálený postup orgánů veřejné správy, který by založil její legitimní očekávání. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku také vysvětlil, že není významné, že je nějaká věc správním orgánem řešena poprvé (což navíc v nynějším řízení zůstává v rovině spekulace), neboť takové východisko by vedlo k absurdnímu závěru, že pokaždé, když správní orgán řeší nějakou problematiku poprvé, jedná protiústavně.

21. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že jí bylo kladeno k tíži, že neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání odpovídající správní praxe (či její absence), je nutno uvést, že správce daně aplikoval zákon o daních z příjmů způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasila, a tvrdila, že takový postup byl v rozporu se správní praxí. Za této situace bylo na ní, aby toto své tvrzení důkazně podložila. V daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 8 odst. 1 daňového řádu, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.

22. Podstatná část ústavní stížnosti (str. 13 až 20) se nevztahuje k námitce legitimního očekávání, ale k problematice regulace prostituce (jako podnikatelské činnosti) a otázek (včetně zdanění takové činnosti) s ní spojených. Tyto námitky, jak již bylo výše uvedeno, nejsou pro jejich nepřípustnost v řízení před Nejvyšším správním soudem ani předmětem přezkumu Ústavního soudu v této věci. Ústavní soud se jimi zabýval ve věci

sp. zn.

.

23. Jde-li o třetí okruh námitek, že zdaňování prostituce je v rozporu s Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu zletilými ženami, a to ze stejných důvodů, jako s Newyorskou úmluvou, Nejvyšší správní soud dostatečně odkázal na své závěry ve zrušujícím rozsudku týkající se Newyorské úmluvy. Zdůraznil, že žádné ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit nemožnost zdanění příjmů z dobrovolné prostituce, Mezinárodní úmluva o potírání obchodu zletilými ženami neobsahuje, ani je stěžovatelka neoznačuje.

24. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů vedenou v rovině práva podústavního. Závěry Nejvyššího správního soudu proto z ústavního hlediska obstojí.

25. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. září 2026

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu