Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3836/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. -745, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. -631 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2024 č. j. -565, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání (I) přečinu porušování domovní svobody (, odst. 2 ) a zvlášť závažného zločinu vydírání [, odst. 3 písm. a) ], (II) zločinu znásilnění [, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) ] a (III) přečinu nebezpečného vyhrožování [, odst. 2 písm. d) ]. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [ ] a přečin krádeže [ ] mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šest let a šest měsíců ve věznici s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu řízení na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2024 sp. zn. , jakož i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč.

2. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody (, odst. 2 ), zvlášť závažného zločinu vydírání [, odst. 3 písm. a) ], zločinu znásilnění [, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) ] a přečinu nebezpečného vyhrožování [, odst. 2 písm. d) ]. Za toto jednání a za sbíhající se přečin krádeže [ ], jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023 sp. zn. , a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [ ], jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2024 sp. zn. , mu odvolací soud uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení na dobu dvou let. Současně odvolací soud zrušil výroky o trestu z uvedených rozsudků okresních soudů, jakož i všech rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v , a v d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká nevyslechnutí některých svědků a znalců, nezjištění průběhu noci, kdy měl spáchat trestný čin, svévolné vyhodnocení posudku znaleckéhou na stěžovatele a nevypracování revizních znaleckých posudků; ty nenechal vypracovat ani odvolací soud. Podle Nejvyššího soudu nebyla výpověď poškozené osamocená, ale korespondovala s dalšími důkazy, které však nebyly upřesněny. Úvahy Nejvyššího soudu k věrohodnosti poškozené postrádají relevanci (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016

sp. zn.

). Podle stěžovatele bylo povinností obecných soudů provést všechny potřebné důkazy i za situace, kdy je stěžovatel sám nenavrhl. Proto je přesvědčen, že neproběhlo dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebyly dodrženy zásada oficiality, zásada vyhledávací ani zásada materiální pravdy a byla porušena presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023

sp. zn.

). Obecné soudy vycházely z neúplné anamnézy poškozené, důkazy byly hodnoceny svévolně a výsledky byly fakticky přeneseny na soudního znalce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009

sp. zn.

, ze dne 30. 4. 2007

sp. zn.

či ze dne 17. 5. 2007

sp. zn.

). V řízení vyvstaly pochybnosti, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008

sp. zn.

či ze dne 19. 7. 2016

sp. zn.

). Vyplacením náhrady 50 000 Kč dne 13. 6. 2024 Ministerstvem spravedlnosti [ a , a o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)] byla presumována vina stěžovatele dříve, než rozhodl nalézací soud. Obecné soudy se nezabývaly nadužíváním psychofarmak a alkoholu poškozenou, jejím jednáním proti sestře stěžovatele ani krádežemi léků, které nyní šetří Policie České republiky.

6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem nalézacího soudu sp. zn. a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.

8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (viz , 83, 90y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

).

9. Extrémní exces při dokazování spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by byl dán tehdy, bylo-li by hodnocení důkazů a z nich přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), respektive v situaci, kdy by skutková zjištění soudu vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, jestliže by z provedených důkazů nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení, anebo v případě, byla-li by skutková zjištění opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013

sp. zn.

). Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

10. Ze spisu je patrné, že protiprávní jednání stěžovatele spočívá především v tom, že pobýval v bytě poškozené proti její vůli a následně na ní, rovněž proti její vůli, vykonal pohlavní styk. Poté jí vyhrožoval a po několika dnech se (neúspěšně) domáhal dalšího vstupu do bytu poškozené.

11. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci tak, jak je popsána ve skutkové větě. Neprovedl-li jiné důkazy s věcí nesouvisející (výslech osob, s nimiž poškozená komunikovala před šetřeným jednáním, výslech rodinných příslušníků poškozené ani ke stěžovatelem tvrzenému abúzu poškozené), nejde o porušení základních práv stěžovatele. Jde-li o návrh v odvolání na provedení revizního znaleckého posudku k osobě poškozené, odvolací soud srozumitelně popsal, proč tomuto návrhu nevyhověl a důkaz neprovedl (viz bod 9 rozsudku odvolacího soudu i bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Jde-li o stěžovatelem zmiňovaný znalecký posudek, je ze spisu patrné, že nalézací soud znalecký posudek z oboru psychiatrie sexuologie a psychologie se souhlasem účastníků řízení (č. l. 558 druhý odstavec) přečetl (č. l. 289-318). V něm bylo deklarováno, že sexuální chování stěžovatele je standardní, není přítomná žádná sexuální ani psychiatrická porucha. Ke změnám nevedlo ani užívání drog stěžovatelem, jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly adekvátně zachované, ("v konfliktních a stresových situacích jedná impulsivně" ... v partnerském vztahu je patrně neschopen řešit konfliktní situace" - č. l. 316). Z protokolu z hlavního líčení je dále patrné, že účastníci řízení neměli další návrhy na dokazování (č. l. 559 třetí odstavec).

12. Za opomenutí důkazů se považují situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru. Stěžovatel byl řádně zastoupen (v řízení před nalézacím a odvolacím soudem jej zastupoval jiný advokát než v řízení o dovolání a o ústavní stížnosti) a měl-li za to, že je na místě provedení dalších důkazů (viz návrh na revizní posudek), nebyla mu taková možnost upřena. Neučinil-li tak, lze takový postup chápat za jím zvolený způsob vedení obhajoby, nikoli za opomenutí při provádění důkazů.

13. V souvislosti se situací, ve které stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, respektive se způsobem, jakým provedené důkazy vyhodnotily, připomíná Ústavní soud, že je zásadně věcí obecných soudů, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Obecné soudy se zejména zabývaly věrohodností tvrzení poškozené a stěžovatele, kdy věrohodnost poškozené byla dokazováním potvrzena, naopak tvrzené nepravdy stěžovatele (viz např. bod 10 rozsudku odvolacího soudu či bod 20 a násl. usnesení Nejvyššího soudu) byly v řízení vyvráceny. Obecné soudy tedy nevycházely jen z jednoho důkazu, ale z jejich komplexu, který umožnil vyslovit závěr o vině stěžovatele (viz též nález

sp. zn.

). V řízení přitom nevyvstaly pochybnosti, pro které by mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny (y, § 2 odst. 2 trestního řádu). Podle tohoto pravidla není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález

sp. zn.

). Toto pravidlo lze však aplikovat pouze tehdy, existují-li reálně takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit; nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, argumentace stěžovatele je založena právě na alternativním popisu šetřeného jednání a rovněž důvodech, které měly poškozenou znevěrohodnit a vysvětlit motivaci pro "její verzi".

14. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti i v opravných prostředcích, že Ministerstvo spravedlnosti poškozené vyplatilo částku 50 000 Kč, konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti postupu a rozhodnutím obecných soudů, které však o vyplacení náhrady nerozhodovaly.

15. Právo na soudní ochranu (y) i právo na spravedlivý proces (y a Úmluvy) zaručují, že nezávislé a nestranné soudy budou v řízení rozhodovat podle předem stanovených pravidel. Nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnou podle očekávání účastníka řízení. Skutečnost, že z provedených důkazů vyvodily jiné právní závěry, než jaké předkládal stěžovatel, není porušením těchto práv. Nejde ani o porušení práva na osobní svobodu (y), neboť toto právo může být omezeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (, y), tedy podle a trestního řádu.

16. Stěžovatel předkládá alternativní verzi šetřeného jednání, neuvedl však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat trestných činů. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

17. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu