Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 A 26/2026 - 22.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 26/2026 - 22
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci
žalobkyně: N. A. P., narozená X
státní příslušnost X
bytem X
zastoupená advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem
se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4
proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
se sídlem Olšanská 2, Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2026, č. j. CPR-21226-3/ČJ-2026-930310-V234
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný v odvolacím řízení změnil část výroku rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „KŘPHMP“) ze dne 26. 5. 2026, č. j. KRPA-175357-9/ČJ-2026-000022-50 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a ve zbylé části jej potvrdil.
2. KŘPHMP prvostupňovým rozhodnutím uložilo žalobkyni podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území Evropské unie a smluvních států“). K vycestování z území Evropské unie a smluvních států byla žalobkyni stanovena doba v trvání 20 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.
3. KŘPHMP v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedlo, že se žalobkyně dobrovolně dostavila dne 26. 5. 2026 na pracoviště Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) na adrese Cigánkova 2, Praha 4, kde bylo zjištěno, že nedisponuje platným povolením k pobytu na území ČR. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně pobývala na území ČR na základě zaměstnanecké karty s platností do 10. 2. 2026. O její prodloužení požádala dne 20. 2. 2026, tedy po uplynutí lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k nesdělení důvodů nezávislých na vůli žalobkyně, které jí měly bránit v podání žádosti ve lhůtě dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, bylo řízení o žádosti vedené pod č. j. OAM-13623/ZM-2026 usnesením ze dne 15. 5. 2026 zastaveno (dále jen „usnesení OAMP o zastavení řízení“). Odvolání, které žalobkyně podala proti usnesení OAMP o zastavení řízení, žalobkyni k pobytu neopravňovalo. Žádné jiné pobytové řízení neprobíhalo. Po přičtení 30 dnů k vycestování KŘPHMP konstatovalo, že se žalobkyně na území ČR nacházela bez platného pobytového oprávnění od 13. 3. 2026. Žalobkyně při podání vysvětlení uvedla, že si je vědoma svého neoprávněného pobytu a chce dobrovolně vycestovat. Trvale žije ve X v rodinném domě se svojí rodinou a je svobodná a bezdětná. Vzhledem k do té doby bezproblémovému pobytu žalobkyně na území ČR trvajícímu od roku 2021 v porovnání s délkou jejího neoprávněného pobytu v rámci měsíců a dobrovolnému dostavení se ke správnímu orgánu k vyřešení své situace KŘPHMP dospělo k závěru, že jsou splněny všechny podmínky § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států. KŘPHMP v prvostupňovém rozhodnutí posoudilo rovněž přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí a v tomto směru konstatovalo, že žalobkyni nebrání nic v návratu do vlasti.
4. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně uvedla, že správní orgán pochybil, jestliže poté, co její pobyt vyhodnotil jako nelegální, nepřerušil řízení s ohledem na žalobkyní podané odvolání proti usnesení OAMP o zastavení řízení, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Dále žalobkyně namítla, že správní orgán neprovedl v této věci hlubší dokazování, čímž taktéž pochybil. Žalobkyně měla za to, že důvody zmeškání řádné lhůty k podání žádosti doložila řádně, mimo jiné i lékařskou zprávou ze dne 24. 3. 2026 (dále jen „lékařská zpráva“). Žalobkyně též namítla, že se správní orgán vůbec nezabýval jejím partnerským vztahem. Na podporu svého tvrzení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65. Rovněž namítla, že z prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem jí byla poskytnuta lhůta k seznámení se s podklady a zda tohoto práva využila či nikoli.
5. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil pouze část výroku prvostupňového rozhodnutí, a to tak, že do části výroku týkající se stanovení doby k vycestování doplnil text „do X nebo do třetí země, ve které je oprávněna pobývat nebo která ji přijme“. Ve zbývající části žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že žalobkyně nebyla v době zahájení řízení držitelkou žádného pobytového oprávnění. Probíhající řízení o jí podaném odvolání proti usnesení OAMP o zastavení řízení nebylo předběžnou otázkou zakládající nutnost přerušení řízení. Žalobkyně byla řádně seznámena s podklady rozhodnutí, a to zejména v rámci provedení úkonu KŘPHMP, jímž bylo podání vysvětlení ze dne 26. 5. 2026 (dále jen „podání vysvětlení“), při kterém byla žalobkyně poučena o svém právu vyjádřit se k věci a tohoto práva využila. Žalovaný dále posoudil rodinné a sociální zázemí žalobkyně na území X a též její neformalizovaný partnerský vztah, k němuž mj. uvedl, že jeho realizace není objektivně vázána výlučně na území ČR. Závěrem žalovaný zhodnotil, že ačkoli zásah do soukromého života žalobkyně prvostupňovým rozhodnutím existuje, nedosahuje takové intenzity, aby převážil nad legitimním veřejným zájmem na dodržování zákonného pobytového režimu cizinců. Povinnost opustit území Evropské unie a smluvních států je dle žalovaného nejmírnější možné opatření, které v dané situaci žalovaný mohl s ohledem na okolnosti případu využít.
6. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítla rozpor tohoto rozhodnutí s právními předpisy, jeho nepřezkoumatelnost, předčasnost závěru správního orgánu o jejím nelegálním pobytu na území ČR a též nepřiměřenost napadeného rozhodnutí ve vztahu k jeho dopadu do jejího soukromého a rodinného života.
7. Žalobkyně znovu uvedla, že podala proti usnesení OAMP o zastavení řízení odvolání, o kterém Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ke dni vydání napadeného rozhodnutí ani ke dni podání žaloby nerozhodla. Důvodem vydání usnesení OAMP o zastavení řízení bylo opožděné podání žádosti. Řádnému podání žádosti však bránily důvody nezávislé na vůli žalobkyně, konkrétně její zdravotní indispozice, což žalobkyně prokázala a doložila i lékařskou zprávou. Závěr správního orgánu o nelegálnosti jejího pobytu dne 26. 5. 2026 tak podle žalobkyně nebyl správný. Správní řízení mělo být přerušeno s ohledem na předběžnou otázku ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, a to do doby rozhodnutí o jejím odvolání proti usnesení OAMP o zastavení řízení.
8. Žalobkyně dále vytkla žalovanému nesprávné a nedostatečné zohlednění otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, které je v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců, protože nebylo zohledněno, že má na území ČR pevné partnerské zázemí a s partnerem plánují sňatek. Žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se tímto dopadem, jenž je ze spisového materiálu zjevný, vůbec nezabýval.
9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobní námitky shodují s námitkami odvolacími, se kterými se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které proto odkázal a ve vyjádření k žalobě krátce zrekapituloval.
10. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:
11. Podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění.
12. Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti je cizinec povinen podat nejpozději před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejdříve však 120 dnů před uplynutím jeho platnosti.
13. Podle § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zabrání-li včasnému podání žádosti podle odstavce 1 nebo 2 nebo odstavce 6 písm. b) důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 5 pracovních dnů po zániku těchto důvodů. V odůvodněných případech může cizinec žádost podat i dříve, než je uvedeno v odstavci 1. Důvody pro pozdější podání žádosti podle věty první a pro dřívější podání žádosti podle věty druhé je cizinec povinen ministerstvu sdělit nejpozději při podání žádosti a na jeho výzvu tyto důvody prokázat.
14. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. To neplatí, jestliže žádost podle věty první nebyla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, v § 45 nebo v době, kdy se tento zákon na cizince nevztahuje podle § 2.
15. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
16. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
17. Nejprve se soud vyjádří k námitce žalobkyně o předčasnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že s ohledem na podání odvolání proti usnesení OAMP o zastavení řízení nemohl správní orgán dovodit nelegálnost jejího pobytu ke dni 26. 5. 2026, a v návaznosti na tento závěr vydat rozhodnutí dle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Soud však této žalobní argumentaci nepřisvědčil.
18. Správní orgán je povinen vycházet ze skutkového stavu existujícího v době jeho rozhodování ve věci samé. Podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Správní orgán je v tomto případě povinen učinit si o legálním či nelegálním pobytu cizince úsudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2022, č. j. 2 Azs 249/2021-28 či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2026, č. j. 34 A 37/2025-25).
19. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nebyla držitelkou platného oprávnění k pobytu na území ČR, protože jí nesvědčila fikce pobytu dle § 47 zákona o pobytu cizinců, a to ani s ohledem na podání odvolání proti usnesení OAMP o zastavení řízení. Žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty byla žalobkyní podána opožděně a nebyly v ní tvrzeny žádné důvody na vůli žalobkyně nezávislé, které by jí zabraňovaly podat žádost včas, jak vyžaduje § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. O takovém závěru svědčí informace k pobytu cizinky OAMP ze dne 26. 5. 2026, ve které je uvedeno, že žalobkyně žádné důvody nezávislé na její vůli pro opožděné podání žádosti neuvedla. V usnesení OAMP o zastavení řízení je výslovně uvedeno, že k opožděnému podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty došlo v důsledku nesprávného přesvědčení žalobkyně, že platnost její zaměstnanecké karty trvá až do 28. 2. 2026. Žalobkyně tuto skutečnost potvrdila i při podání vysvětlení dne 26. 5. 2026, kdy výslovně uvedla, že podala žádost opožděně, protože se spletla. Zapomenutí či spletení se však nejsou důvody na vůli žalobkyně nezávislé, pro které jedině je možné zmeškání lhůty k podání žádosti prominout (srov. např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 A 50/2021-44 a ze dne 30. 4. 2020, č. j. 9 A 2/2019-27).
20. Tvrzení žalobkyně, že důvodem opožděného podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty byla její zdravotní indispozice, soud vzhledem k výše uvedenému považuje za nevěrohodné.
21. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nicméně zabýval i tímto dodatečně uplatněným důvodem opožděného podání žádosti, tj. údajnou zdravotní indispozicí, kterou žalobkyně dokládala lékařskou zprávou. Z této lékařské zprávy nicméně nevyplývá, že by zdravotní stav žalobkyně představoval takovou objektivní a nepřekonatelnou překážku, která by jí bránila ve včasném podání žádosti. Tento závěr podporuje i skutečnost, že samotná žádost byla žalobkyní zaslána OAMP prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dne 20. 2. 2026, kdy dle lékařské zprávy měla stále trvat zdravotní indispozice žalobkyně. Ani tento dodatečně tvrzený zdravotní důvod tedy nemohl zapříčinit prominutí řádné lhůty k podání žádosti, a založit tak fikci oprávněného pobytu žalobkyně.
22. Soud je toho názoru, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí oprávněně vycházel ze skutkového stavu věci existujícího k rozhodnému okamžiku. Všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců byly v případě žalobkyně splněny, a napadené rozhodnutí proto není možné označit za předčasně vydané.
23. Vzhledem k výše zmíněné povinnosti správního orgánu učinit si o oprávněnosti pobytu cizince vlastní úsudek nebylo povinností žalovaného přerušit řízení a vyčkat na výsledek řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení OAMP o zastavení řízení. Žalobkyni tak nelze přisvědčit ani v tomto žalobním bodě. Soud k tomu dodává, že přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu je toliko fakultativní („správní orgán může řízení usnesením přerušit...“), a nejedná se tedy o povinnost správního orgánu takto postupovat.
24. Žalovaný nepochybil ani při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně při podání vysvětlení dne 26. 5. 2026, kdy jí byl dán dostatečný prostor k vyjádření ke všem rozhodným skutečnostem, uvedla ke svým rodinným a osobním poměrům, že je svobodná a bezdětná a v ČR ani v jiném členském státě EU nemá rodinné příslušníky. Dále uvedla, že ve X jí nehrozí žádné nebezpečí a může se tam vrátit ke své rodině. V České republice nemá žádné kulturní, společenské vazby ani závazky a pohledávky. Až v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně poprvé zmínila existenci partnerského vztahu, který má v plánu formalizovat sňatkem. Žalovaný se tímto tvrzeným partnerským vztahem podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí a v této souvislosti uvedl, že rozhodnutí o povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států nepředstavuje zákaz vstupu, nezasahuje trvale do pobytových možností žalobkyně, umožňuje její dobrovolný návrat a případně opětovné legální řešení pobytu. Realizace partnerského vztahu žalobkyně přitom není objektivně vázána výlučně na území ČR. Žalobkyně si navíc musela být vědoma časově omezeného charakteru jejího pobytového oprávnění, a proto nelze přiznat význam vazbám, které vznikly nebo se rozvíjely v této době. Žalovaný proto zcela oprávněně uzavřel, že samotná existence partnerského vztahu nezakládá takové soukromé či rodinné vazby, jež by mohly bránit uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států. Soud se plně ztotožňuje též se závěrem správního orgánu, že zásah do soukromého života žalobkyně prvostupňovým rozhodnutím sice existuje, nedosahuje však takové intenzity, aby převážil nad legitimním veřejným zájmem na regulaci pobytu cizinců na území ČR, resp. na dodržování zákonného pobytového režimu cizinců.
25. Soud k této otázce dále uvádí, že žalovaný nezjistil a žalobkyně ani netvrdila existenci výjimečné situace v životě žalobkyně či jejího partnera, která by ospravedlňovala naprosto nezbytnou přítomnost žalobkyně na území ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35). Tvrzený partnerský vztah může žalobkyně zajisté realizovat i mimo území ČR a totéž platí i pro případné uzavření sňatku.
26. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud nejprve v obecné rovině uvádí, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, tato musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76).
27. Žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelným způsobem popsal skutková zjištění, ze kterých při rozhodování vycházel, předestřel právní předpisy a judikaturní východiska relevantní pro posouzení věci samé a podrobně vylíčil úvahy, které jej v posuzované věci vedly k závěru o správnosti a zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. V dostatečném rozsahu rovněž vypořádal základní odvolací námitky. Tvrzení žalobkyně, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života s ohledem na existenci jí doloženého partnerského vztahu, se nezakládá na pravdě. Také touto otázkou se žalovaný zabýval, o čemž svědčí jeho závěry formulované na str. 8 napadeného rozhodnutí.
28. Veškeré závěry, k nimž žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl, jsou dle náhledu soudu jednoznačné a nevzbuzují pochybnosti nad tím, jakými úvahami byl správní orgán ve svém rozhodování veden. Jinými slovy řečeno, žalovaný přesvědčivě zdůvodnil závěry, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí prezentoval, přičemž toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí.
29. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, prvním výrokem rozsudku žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. o věci samé rozhodl bez jednání.
30. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 11. září 2026
Mgr. Martin Kříž v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.