Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
77 Af 17/2025 - 90.pdf
PDF · 0 B
No categories available
77 Af 17/2025 - 90
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci
žalobkyně:
Tomáš Rayser s.r.o., IČO: 04929195,
se sídlem Hadrava 2, 340 22 Chudenín,
zastoupená BD Consult, s.r.o., daňovou poradkyní,
se sídlem Jeseniova 1196/52, 130 00 Praha 3,
proti
žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2025, č. j. 26357/25/5300-22441-709739,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Předmět řízení
1. Žalobkyně brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2025, č. j. 26357/25/5300-22441-709739 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 17. 5. 2019, jimiž byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období říjen 2017, leden 2018 a duben 2018 a doměřena DPH za zdaňovací období listopad a prosinec 2017 a únor a březen 2018 a stanovena zákonná povinnost uhradit penále. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala naplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od dodavatelky CIVI TRANS s.r.o. (dále jen „CIVI TRANS“) dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro příslušná zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“), neboť neprokázala, že skutečně přijala zdanitelná plnění v předmětu a rozsahu uvedeném na daňových dokladech.
2. Stejným způsobem žalovaný rozhodl o odvoláních žalobkyně již potřetí. Jeho původní rozhodnutí ze dne 4. 2. 2021, č. j. 3398/21/5300-21444-709739, jímž rovněž odvolání žalobkyně zamítl a předmětné platební výměry potvrdil, zrušil svým rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 2 Afs 41/2022-38 (dále též jen: „kasační rozsudek NSS“), Nejvyšší správní soud, a to při současném zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2022, č. j. 77 Af 7/2021-49 (dále též jen: „první rozsudek KS“), kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení daného rozhodnutí. Důvod pro vydání kasačního rozsudku NSS tkvěl v tom, že se správní orgány v rozporu s § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též jen: „daňový řád“), nepokusily získat důkazní prostředek, o jehož existenci se dozvěděly v průběhu daňového řízení, a to v podobě výkazů práce, jimiž měl disponovat svědek B. Žalovaný po doplnění odvolacího řízení posléze vydal dne 14. 6. 2024 rozhodnutí o č. j. 19251/24/5300-22441-709739, kterým rovněž odvolání žalobkyně zamítl a předmětné platební výměry potvrdil. Krajský soud v Plzni nicméně toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 77 Af 8/2024-74 (dále též jen: „druhý rozsudek KS“), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný ke splnění povinnosti doplnit dokazování přistoupil formálně, když se omezil na zaslání výzvy svědku B., která mu však nebyla ani řádně doručena, z čehož však žalovaný uzavřel, že listiny, na které se svědek B. odvolával při svém výslechu (výkazy práce), nejsou k dispozici. Tyto listiny přitom mohly podstatně přispět k objasnění otázky rozsahu plnění, která žalobkyně přijala od svého dodavatele CIVI TRANS. Proto krajský soud uložil žalovanému, aby v dalším průběhu řízení využil dalších v racionální úvahu přicházejících procesních možností k zajištění zmíněných listin.
3. Žalovaný v dalším průběhu daňového řízení doplnil dokazování. Citované výkazy práce se mu však přesto zajistit nepodařilo a ani další provedené dokazování neobjasnilo otázku předmětu a rozsahu plnění přijatých žalobkyní od dodavatele CIVI TRANS. Proto i v nyní žalobu napadeném rozhodnutí dospěl žalovaný k závěru, že je namístě odvolání žalobkyně zamítnout a předmětné platební výměry potvrdit.
4. V nyní podané žalobě tvrdí žalobkyně, že kýžené výkazy práce se nepodařilo získat jen nesprávným postupem orgánů finanční správy, když svědka B. se nyní žalovanému kontaktovat podařilo, ale ten už jimi pro odstup času nedisponoval. Tato situace by neměla být přičítána k tíži žalobkyni, která důkazní břemeno podle svého názoru unesla. Kromě toho, že se žalovaný vyhýbal splnění své povinnosti vyžádat dokumentaci od svědka B., se dopustil i bagatelizace dalších důkazů, zejména pokud jde o obsah kontrolních hlášení CIVI TRANS, kde byla sporná plnění pro žalobkyni vykázána. Žalovaný proto klade na žalobkyni nadměrné důkazní požadavky. Konečně je žalobkyně toho názoru, že v projednávané věci mohly správní orgány přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Tím, že se k této možnosti žalovaný nevyjádřil, zatížil podle žalobkyně napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
Obsah žaloby
5. Žalobkyně namítá, že žalovaný opakovaně porušil své povinnosti při opatřování důkazů od svědka B., který již při výslechu v roce 2018 uvedl, že disponuje výkazy práce a dalšími podklady dokládajícími rozsah sporných plnění. Nejvyšší správní soud vyslovil, že za situace, kdy správce daně věděl o existenci těchto dokumentů i o osobě, která je měla k dispozici, byl povinen jejich předložení vyžádat nebo přezkoumatelně vysvětlit, proč tak neučinil. Žalovaný však této povinnosti nedostál.
6. Po kasačním rozsudku NSS se žalovaný pokusil svědka kontaktovat pouze formálně, když výzvu zaslal na adresu, kde svědek neměl poštovní schránku, spokojil se s doručením fikcí a nevyvinul další aktivitu k jeho reálnému kontaktování. Tento postup byl následně označen za nedostatečný i Krajským soudem v Plzni. Teprve po druhém rozsudku KS byl žalovaný schopen svědka bez obtíží kontaktovat, což podle žalobkyně potvrzuje předchozí laxní a formalistický přístup finančních orgánů.
7. K faktickému vyžádání dokumentů od svědka došlo až dne 13. 5. 2025, tedy přibližně sedm let po jeho výslechu. Svědek následně uvedl, že požadované dokumenty již nemá k dispozici a že byly předány jednateli dodavatele. Žalobkyně namítá, že nemožnost předložení těchto dokladů je přímým důsledkem opakovaně soudy vytýkaného postupu žalovaného a nemůže být přičítána k její tíži.
8. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že společnost CIVI TRANS byla dne 2. 9. 2022 vymazána z obchodního rejstříku a osoby spojené se společností v roce 2025 sdělily, že již nedisponují žádnými listinami ani majetkem společnosti. Pokud by správce daně postupoval včas a v souladu se zákonem, byly by podklady vyžadovány v době, kdy dodavatelská společnost ještě existovala. Ztrátu klíčového důkazního materiálu proto žalobkyně přičítá výhradně procesní pasivitě a formalistickému postupu finančních orgánů.
9. Žalobkyně je přesvědčena, že v průběhu řízení předložila dostatek důkazů prokazujících oprávněnost nároku na odpočet DPH. Žalovaný přitom nezpochybňuje, že sporná plnění byla skutečně poskytnuta společností CIVI TRANS, že dodavatel byl plátcem DPH, že plnění vykázal ve svých daňových tvrzeních, že žalobkyně plnění využila ke své ekonomické činnosti, ani že by šlo o daňový podvod či o případ nedostatečné obezřetnosti při výběru dodavatele. Předmětem sporu zůstal pouze rozsah plnění.
10. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením žalovaného, který bagatelizuje význam skutečnosti, že dodavatel sporná plnění vykázal v kontrolních hlášeních a daňových přiznáních. Odkazuje na judikaturu rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Afs 25/2023-55, podle níž vykázání dodávek v kontrolním hlášení ze strany dodavatele nelze považovat za zcela formální a bezvýznamný důkaz.
11. Současně namítá, že žalovaný na ni klade nepřiměřené důkazní požadavky. Důkazní břemeno daňového subjektu nevyžaduje absolutní jistotu, ale pouze dostatečnou míru pravděpodobnosti. Pokud žalovaný nezpochybňuje samotné uskutečnění plnění ani identitu dodavatele a ztrátu dalších důkazů způsobil svou vlastní procesní pasivitou, nemůže po žalobkyni požadovat důkazní standard, který je objektivně nesplnitelný. Akceptace takového přístupu by podle žalobkyně znamenala, že správce daně může vyčkat do doby, kdy důkazy zaniknou, a následně jejich absenci přičíst k tíži daňového subjektu.
12. Žalobkyně alternativně namítá, že pokud by soud dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene, nebylo možné nárok na odpočet DPH jednoduše vyloučit, ale bylo nutno zabývat se možností stanovení daně podle pomůcek. Tento argument uplatňovala již v předchozích soudních řízeních.
13. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že správní orgány akceptují veškerá zdanitelná plnění na výstupu, z nichž odvádí DPH, avšak současně jí zcela odepřely veškerá odpovídající plnění na vstupu, přestože bez nich by výstupy nebylo možné uskutečnit. Takový postup je podle žalobkyně v rozporu se zásadou neutrality DPH a vede k výsledku fakticky obdobnému dani z obratu.
14. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-29, žalobkyně uvádí, že ani neunesení důkazního břemene neopravňuje správce daně k maximalizaci daňové povinnosti. Účelem správy daní je stanovení správné výše daně, nikoli sankcionování daňového subjektu. Žalobkyně současně namítá, že by bylo nelogické přiznat příznivější postavení daňovému subjektu, který se správcem daně nespolupracoval a nepředložil žádné důkazy, než žalobkyni, která po celou dobu spolupracovala a u níž nebylo zpochybněno samotné přijetí plnění od plátce DPH.
15. Žalobkyně dále odkazuje na judikaturu NSS, podle níž není rozhodující pouze procentuální rozsah zpochybněného účetnictví, ale rovněž význam a objem sporných transakcí. Tvrdí, že plnění od společnosti CIVI TRANS tvořila rozhodující část všech přijatých plnění v dotčených obdobích, zatímco ostatní přijatá plnění byla marginální. Pokud se nepodařilo dokazováním spolehlivě prokázat právě tuto dominantní část přijatých plnění, byly podle žalobkyně splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, při němž je správce daně povinen zohlednit i okolnosti svědčící ve prospěch daňového subjektu.
16. Napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně namítá, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s otázkou stanovení daně podle pomůcek, přestože s touto argumentací byl opakovaně seznámen v předchozích žalobách i v kasační stížnosti.
17. Tvrzení žalovaného, že se touto otázkou nemusel zabývat, protože nebyla uplatněna již v původním odvolání, považuje žalobkyně za přepjatý formalismus. Podle jejího názoru vyplývá povinnost posoudit možnost stanovení daně podle pomůcek přímo z § 98 daňového řádu, tvrdí-li správce daně, že daň nelze stanovit dokazováním. Jestliže žalovaný tuto otázku zcela opomenul, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
18. Žalobkyně zastává názor, že jí měl být přiznán nárok na odpočet DPH ze sporných plnění, neboť samotné uskutečnění plnění ani identita dodavatele nejsou zpochybněny a nedostupnost části důkazů byla způsobena procesní pasivitou žalovaného. Pokud by snad bylo shledáno, že rozsah plnění nebyl dostatečně prokázán, měla být daň stanovena podle pomůcek. Právě zavinění finančních orgánů na ztrátě klíčových důkazů představuje podle žalobkyně okolnost, která tento případ odlišuje od situací, kdy si daňový subjekt neunesení důkazního břemene způsobil vlastní nečinností. Žalobkyně proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
19. Žalovaný setrvává na závěrech napadeného rozhodnutí a uvádí, že ačkoli bylo prokázáno, že žalobkyně přijala plnění od společnosti CIVI TRANS, nebyl prokázán jejich konkrétní předmět a rozsah, což je nezbytnou podmínkou pro uznání nároku na odpočet DPH. Zdůrazňuje, že daňové řízení není založeno na vyšetřovací zásadě a že důkazní břemeno v tomto směru tíží daňový subjekt. V návaznosti na závazné právní názory správních soudů se podle žalovaného pokusil zajistit předmětné výkazy práce prostřednictvím všech dostupných procesních prostředků a oslovil svědka B., bývalé jednatele, společníka i likvidátora společnosti CIVI TRANS. Přesto se požadované dokumenty nepodařilo zajistit, neboť žádná z oslovených osob jimi nedisponovala. Tato skutečnost však podle žalovaného nemůže vést k přenesení důkazního břemene na správce daně ani zhojit jeho neunesení žalobkyní.
20. K námitce nesprávného hodnocení důkazů žalovaný uvádí, že všechny provedené důkazy byly posuzovány jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Kontrolní hlášení a daňová přiznání sice mohou za určitých okolností představovat nepřímý důkaz, avšak v projednávané věci neprokazují rozhodnou skutečnost, tedy konkrétní předmět a rozsah realizovaných plnění. Podle žalovaného tuto skutečnost neosvědčují ani předložené faktury, objednávky, dodací a zakázkové listy, svědecké výpovědi či doklady o mzdách zaměstnanců dodavatele. Žalobkyně navíc nepředložila soupisy prací předpokládané rámcovou smlouvou. Požadavek na doložení předmětu a rozsahu plnění proto žalovaný nepovažuje za nepřiměřeně přísný, nýbrž za standardní důsledek povinnosti daňového subjektu prokázat oprávněnost uplatněného nároku.
21. Ve vztahu k možnosti stanovení daně podle pomůcek žalovaný namítá, že zákonné předpoklady pro použití tohoto způsobu stanovení daně nebyly splněny, neboť daň bylo možné stanovit dokazováním, které má přednost před použitím pomůcek. Samotné neunesení důkazního břemene podle jeho názoru nezakládá důvod pro přechod na tento způsob stanovení daně. Současně poukazuje na judikaturu NSS, podle níž v posuzované věci nepřicházelo v úvahu ani snížení DPH na výstupu, ani aplikace doktríny tzv. esenciálních výdajů. Námitku nepřezkoumatelnosti odmítá s tím, že otázka stanovení daně podle pomůcek nebyla v novém odvolacím řízení řádně uplatněna, a nebyl proto povinen se jí v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývat. Z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Posouzení věci
22. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tím jak žalobkyně, tak žalovaný výslovně souhlasili a ve věci zároveň nevyvstala potřeba provádět dokazování, takže ani sám soud potřebu nařídit ve věci jednání neshledal.
23. Napadené rozhodnutí pak soud přezkoumal podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).
24. Pro přehlednost tohoto rozsudku soud jen připomíná, že ze správního spisu vyplývá, že u žalobkyně byla provedena daňová kontrola DPH za zdaňovací období říjen 2017 v rozsahu pochybností týkajících se oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně se základní sazbou ve výši 45 780 Kč na základě přijatého daňového dokladu č. 171500159 ze dne 31. 10. 2017, dále za zdaňovací období listopad 2017, prosinec 2017 a leden 2018 v rozsahu uplatněných nároků na odpočet DPH za tato zdaňovací období a konečně za zdaňovací období únor až duben 2018 v rozsahu uplatněných nároků na odpočet DPH za tato zdaňovací období. Ve správním spisu je dále založena zpráva o daňové kontrole č. j. 1116149/19/2308-60563-401172, v níž správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že zdanitelná plnění deklarovaná na přijatém daňovém dokladu č. 171500159 a na daňových dokladech uvedených ve zprávě o daňové kontrole v tabulce č. 1 a 2 (tj. daňový doklad č. 171500168, 171500169, 171500172, 171500173, 171500174, 181500001, 181500002, 181500003, 181500004, 181500005, 181500006, 181500007, 181500008, 181500009, 181500010, 181500011, 181500012, 181500015, 181500016), jejichž předmět byl na těchto dokladech vymezen jen vágně: „„Fakturujeme Vám za přepravu dle objednávky: služby-pomocné práce dle zadání objednatele v měsíci…“, byla uskutečněna dodavatelem CIVI TRANS, a v žalobkyní deklarovaném rozsahu. Žalobkyně tak dle názoru správce daně I. stupně nesplnila podmínky uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 a 73 zákona o DPH, a proto nárok žalobkyně na odpočet plnění odepřel.
25. Žalobkyně se v průběhu odvolacího řízení pokoušela předmět a rozsah sporných plnění prokazovat prostřednictvím důkazních návrhů, mezi nimiž byly i svědecké výpovědi zaměstnanců CIVI TRANS (svědkové B., Z., F., G. a K.). Z nich žalovaný dovodil, že byly vykonány práce spočívající v opravách a údržbě motorových vozidel v podobě jednoduchých autoopravárenských prací a oprav návěsů a práce na kontejnerech (broušení, svařování, zavařování a jejich montáž). Žalovaným byla vyslechnuta také paní D. C., v rozhodné době jednatelka CIVI TRANS. Na základě výsledků jím doplněného dokazování pak žalovaný ve svém původním rozhodnutí ze dne 4. 2. 2021 částečně korigoval závěry prvostupňového správce daně. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně prokázala, že jí sporné plnění bylo společností CIVI TRANS dodáno. Jelikož však ani po odvolacím řízení neprokázala rozsah těchto plnění, uzavřel žalovaný, že žalobkyni nárok na odpočet DPH z těchto plnění nenáleží.
26. Jako podstatný pro další procesní osud věci se ukázal zejména obsah svědeckých výpovědí pana Tomáše B. (uskutečněné dne 14. 6. 2018 a 10. 10. 2018). Také svědek B. byl zaměstnancem CIVI TRANS a ve svých výpovědích potvrdil, že společnost CIVI TRANS pro žalobkyni prováděla opravy a údržbu vozidel a práce na kontejnerech, a to na základě pracovní smlouvy či dohody o provedení práce, kterou s nimi uzavřel právě svědek B.. Ten byl zodpovědný i za kontrolu odvedené práce, vystavování daňových dokladů pro žalobkyni a rovněž za výpočet mezd. Jakkoli přitom při svých výpovědích nekonkretizoval, na základě čeho postupoval při vystavování daňových dokladů a výpočtu mezd, vyplynulo z nich, že existovala dokumentace v podobě výkazů odvedené práce. Obdobně totiž i další shora jmenovaní svědkové, zaměstnanci CIVI TRANS (všichni, kteří fakticky prováděli práce pro žalobkyni), vypověděli, že se jejich příchody, odchody a provedená práce zaznamenávaly ve výkazech provedené práce, které vedl svědek B.. Přestože svědek B. přislíbil tyto výkazy, jež byly v držení CIVI TRANS, doložit, neučinil tak.
27. NSS ve svém kasačním rozsudku uvedl, že správní orgány se nemohly důvodně odvolávat na nedostatek procesní aktivity ze strany žalobkyně, která sama nenavrhla k provedení důkaz svědkem B. označenými výkazy práce. Odkázal přitom na § 92 odst. 2 daňového řádu a s ním související judikaturu, podle níž je správce daně povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Podle názoru NSS totiž správní spis obsahoval relevantní informace o výkazech práce zaměstnanců CIVI TRANS, které tak pro správní orgány byly dostatečně známým (potenciálním) důkazem; jde tak o informaci, která vyšla najevo ve smyslu § 8 odst. 1 a § 114 odst. 3 daňového řádu, přičemž je bez významu, že informaci o nich do řízení nevnesla žalobkyně, ale vyplynula z prováděného dokazování. Jde totiž o důkazy, které zjevně přicházejí v úvahu a jsou způsobilé objasnit rozsah uskutečněných zdanitelných plnění.
28. Za takové situace NSS v kasačním rozsudku uzavřel, že „bylo povinností vyzvat svědka B. k jejich předložení, případně přezkoumatelně zdůvodnit, proč nebylo vůbec možné či účelné tento důkaz provést.“ Tento svůj závěr NSS dále rozvedl, když uvedl, že „správce daně i žalovaný pochybili, jelikož se nepokusili opatřit výkazy práce zaměstnanců CIVI TRANS a neodůvodnili, že by to nebylo možné či účelné. Žalovaný naopak sám uvedl, že se jedná o listiny, ze nichž by bylo možné zjistit, jaké konkrétní práce, v jakém rozsahu, v jakém období a kým byly provedeny, tedy předmět a rozsah poskytnutého plnění. V důsledku toho není jasné, zda byly skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně zjištěny co nejúplněji, což mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů, které nedostály své povinnosti uložené jim v § 92 odst. 2 daňového řádu. Tím se dopustily vady řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ V závěru kasačního rozsudku uvedl NSS s odkazem na § 92 odst. 2 daňového řádu, že v dalším průběhu řízení „se tedy žalovaný pokusí opatřit výkazy práce, případně v novém rozhodnutí přezkoumatelně zdůvodní, proč nebylo potřebné nebo možné tento důkaz provést.“
29. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že žalovaný přistoupil dne 13. 12. 2023 k vydání výzvy k poskytnutí údajů a vydání listin „v souladu s ust. § 57 odst. 1 písm. d) a § 58 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v účinném znění (dále jen „daňový řád“) v návaznosti na ust. § 93 odst. 4 daňového řádu“, kterou se obrátil na svědka B. Uvedl v ní, že jej v souladu s § 57 odst. 1 daňového řádu vyzývá k poskytnutí dokumentů nezbytných pro správu daní, jež mohou být důkazním prostředkem, a to v podobě výkazů práce či obdobných dokumentů, na jejichž základě vyplácel zaměstnancům CIVI TRANS mzdu za práci, kterou CIVI TRANS fakturovala žalobkyni ve zdaňovacích obdobích říjen až prosinec 2017 a leden až duben 2018. Tyto dokumenty měly být předloženy žalovanému ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy. Součástí výzvy je i poučení o možnosti uložení pokuty do výše 500 000 Kč pro případ nevyhovění dané výzvě.
30. Svědek B. si poštovní zásilku obsahující tuto výzvu fyzicky nepřevzal. Z vyřízení reklamace poštovní zásilky se pak podává, že tento svědek vůbec nemá na příslušné adrese, na kterou byl obesílán (Skupova 2664/16, Plzeň), schránku. Výzva tedy byla svědku B. doručena toliko tzv. fikcí, tj. procesně sice účinně, avšak materiálně nikoliv.
31. Krajský soud v Plzni ve svém druhém rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný ke splnění identifikované povinnosti přistoupil zcela formálně, když se omezil na to, že svědku B. zaslal předmětnou výzvu, aniž by jakkoli procesně reagoval na skutečnost, že mu fakticky nebyla ani doručena. Uložil proto žalovanému, aby vynaložil racionální procesní úsilí k zajištění listin, na které se ve své svědecké výpovědi odvolával svědek B..
32. Z obsahu správního spisu se podává, že žalovaný v dalším průběhu řízení znovu dne 13. 5. 2025 vyzval k předložení výkazů práce či jiných obdobných dokumentů, na jejichž základě vyplácel mzdu zaměstnanců společnosti CIVI TRANS coby dodavatele žalobkyně v rozhodných zdaňovacích obdobích, svědka Tomáše B.. V případě, že těmito dokumenty nedisponuje, nechť se vyjádří k jejich osudu. Svědek B. však ve své reakci ze dne 22. 5. 2025 sdělil žalovanému, že si již detaily činnosti konané před více než 7 lety nepamatuje, přičemž odkázal na informace, které poskytl v rámci svého výslechu uskutečněného dne 10. 10. 2019 (správně: 2018, pozn. soudu). Žádnými dokumenty, jejichž předložení je požadováno, nedisponuje a nemá informaci, kde by se mohly nacházet či kdo by o nich mohl sdělit bližší informace. Po ukončení své činnosti pro společnost CIVI TRANS v prosinci 2020 měl všechny dokumenty k dispozici její jednatel. Od 16. 12. 2020 pak není zaměstnancem uvedené společnosti, ani s ní ani jejími orgány není v jakémkoli kontaktu.
33. Obdobně, tj. s negativním výsledkem, dopadly i výzvy k předložení výkazů práce, které žalovaný adresoval D. G. (dříve C.) a J. P., kteří byli jednateli společnosti CIVI TRANS v rozhodné době, tak i likvidátoru jmenované společnosti (vymazána z obchodního rejstříku byla 2. 9. 2022), Mgr. P. N. Totožně vyzněla i odpověď na stejnou výzvu zaslanou panu Ing. P. F., na nějž coby na jednatele, jemuž měla být kompletně předána společnost CIVI TRANS, odkázal ve své odpovědi pan J. P. Jak zjistil žalovaný, Ing. F. byl společníkem, nikoli jednatelem CIVI TRANS od 28. 7. 2020 do 2. 9. 2022. Ani on však kýženými listinami nedisponoval s tím, že žádné listiny již po likvidaci společnosti nejsou k dispozici.
34. Žalovaný proto uzavřel, že požadované potenciální důkazní prostředky, na jejichž základě byla v rozhodném období vyplácena mzda zaměstnancům CIVI TRANS za práci, kterou následně CIVI TRANS fakturovala žalobkyni, se nepodařilo získat. Žalovaný proto setrval na svém závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno a poté, co správní orgány relevantně zpochybnily obsah předložených daňových dokladů, neprokázala, v jakém konkrétním předmětu a rozsahu se přijatá zdanitelná plnění od společnosti CIVI TRANS uskutečnila. Neprokázala tak nárok na odpočet daně z předložených daňových dokladů přijatých od CIVI TRANS.
35. Soud se nejprve zabýval žalobním bodem, ve kterém žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Tato vada byla dle žalobkyně založena tím, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou možného stanovení daně podle pomůcek. Mezi účastníky řízení sice není sporu o tom, že sama žalobkyně v rámci daňového řízení neuplatnila žádnou námitku na možnost stanovení daně podle pomůcek odkazující, žalobkyně je však přesvědčena že s ohledem na to, že takovou možnost vícekrát uplatnila v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného, měl se žalovaný k této otázce výslovně vyjádřit.
36. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu plynou zejména z § 102 odst. 3 ve spojení s § 114 odst. 2 a 3 a § 116 odst. 2 daňového řádu. Odvolací orgán je povinen vypořádat odvolací námitky a uvést důvody svého rozhodnutí tak, aby z něj bylo seznatelné, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakými právními úvahami se při jejich hodnocení řídil. Rozsah jeho přezkumné povinnosti však není vymezen pouze obsahem odvolání. Podle § 114 odst. 3 daňového řádu je odvolací orgán povinen přihlédnout rovněž k odvolatelem neuplatněným skutečnostem, vyjdou-li při přezkoumávání najevo a mohou-li mít vliv na výrok rozhodnutí.
37. To platí rovněž pro zákonné předpoklady zvoleného způsobu stanovení daně. Podle § 98 odst. 1 daňového řádu lze daň stanovit podle pomůcek tehdy, nesplní-li daňový subjekt při dokazování některou ze svých zákonných povinností a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování. Stanovení daně podle pomůcek je tedy subsidiárním způsobem stanovení daně, který nastupuje teprve tehdy, není-li v důsledku porušení povinností daňového subjektu možné stanovit daň dokazováním. Jsou-li naopak k dispozici důkazy umožňující stanovit daň dokazováním, nejsou splněny podmínky pro přechod na pomůcky.
38. Z uvedeného však nelze dovodit, že by odvolací orgán musel v odůvodnění svého rozhodnutí vždy výslovně pojednat také o tom, proč nepřistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Taková povinnost může vzniknout zejména tehdy, byla-li tato otázka v daňovém řízení relevantně nastolena nebo vyplynuly-li v jeho průběhu skutečnosti vzbuzující pochybnost, zda lze daň dokazováním vůbec spolehlivě stanovit. Jestliže však odvolací orgán vyšel z toho, že shromážděné důkazní prostředky umožňují stanovit daň dokazováním, a tento závěr v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil, není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pouze proto, že vedle toho výslovně nevysvětlil, proč nebylo namístě použít subsidiární způsob stanovení daně podle pomůcek. Závěr, že byly splněny podmínky pro stanovení daně dokazováním, totiž současně vylučuje splnění jedné ze základních podmínek § 98 odst. 1 daňového řádu, totiž nemožnost stanovit daň dokazováním.
39. V projednávané věci přitom žalovaný kontinuálně tvrdí, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek splněny nebyly a nejsou. Za takové situace soud považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné, neboť již tím, že žalovaný uzavřel, že jsou v daném případě splněny podmínky pro stanovení daně dokazováním, vylučuje to současně možnost, že by (i v případě, že by žalobkyně takovou námitku v rámci daňového řízení relevantně uplatnila, což se ovšem nestalo, jak i žalobkyně uvádí) dospěl k názoru, že jsou dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Podle názoru soudu tedy nebylo potřeba, aby žalovaný expressis verbis uváděl, že v nyní projednávané věci nebyly dány důvody pro stanovení daně podle pomůcek, a tento svůj závěr zvlášť zdůvodňoval.
40. Jiná otázka pochopitelně je, zda byl závěr žalovaného, že pro přechod na stanovení daně podle pomůcek vskutku nebyly dány zákonné předpoklady. To je však již otázka zákonnosti samotného stanovení daně v nynější věci. Soud se touto otázkou bude zabývat níže k námitce žalobkyně. Napadené rozhodnutí však nepřezkoumatelné není.
41. V prvním v žalobě uvedeném žalobním bodě žalobkyně uvádí, že své důkazní břemeno ohledně sporných dodávek od společnosti CIVI TRANS unesla. Pokud se pak žalovanému nepodařilo získat od svědka B. ani od dalších osob, které k jejich předložení vyzval, výkazy práce, které by mohly osvětlit objem prací provedených zaměstnanci společnosti CIVI TRANS, jež následně tvořily předmět těchto dodávek, jde to na vrub opakovaně vadnému postupu žalovaného při jejich opatřování. Tuto skutečnost proto nelze klást k tíží žalobkyni.
42. Otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se zdejší soud opakovaně zabýval. Odkázat lze například na rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013‑66, ve kterém popsal rozložení důkazního břemene následovně: „Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). […] Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 ‑ 65, ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 ‑ 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009 ‑ 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 ‑ 124). I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní, respektive § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. cit. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 ‑ 119). Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 ‑ 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. cit. rozsudky NSS čj. 1 Afs 39/2010 ‑ 124, či čj. 2 Afs 24/2007 ‑ 119)“. K obdobným závěrům dospěl NSS např. též v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015‑70, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013‑49, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016‑60, či ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011‑62.
Pokud jde o prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, konkrétní obsah důkazního břemene vychází zejména z § 72 odst. 1 věty první zákona o DPH, podle něhož má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, a z § 73 odst. 1 zákona o DPH, dle kterého pro uplatnění nároku na odpočet daně je plátce povinen mít daňový doklad. Dle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o DPH musí daňový doklad obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu zdanitelného plnění (viz i čl. 226 odst. 6 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2016 o společném systému daně z přidané hodnoty). Uvedené formální podmínky pro přiznání nároku na odpočet je nutno vykládat v souladu s judikaturou zdejšího soudu tak, že „prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není‑li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno“ (rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011‑103). Jestliže je předmět a rozsah zdanitelného plnění uveden na daňovém dokladu natolik obecným způsobem, že není seznatelné, co bylo předmětem plnění a v jakém rozsahu bylo plnění poskytnuto, má plátce daně povinnost prokázat, o jaký předmět plnění se jednalo a v jakém rozsahu bylo plnění uskutečněno (viz rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2007, č. j. 5 Afs 165/2006‑133). Rozsahem plnění se obecně rozumí množství dodaného zboží či poskytnutých služeb (viz rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Afs 235/2020‑76). Od něho se odvíjí výše plnění (jeho hodnota) uvedená na daňovém dokladu. Určení konkrétního rozsahu přijetí zdanitelných plnění je pro nárok na odpočet daně nezbytné. Již samotné neprokázání rozsahu plnění postačuje k neuznání nároku na odpočet daně (rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2015, č. j. 6 Afs 78/2015‑42, ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Afs 8/2017‑48, či ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Afs 402/2020‑63, bod 32, a ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 Afs 224/2020‑31, bod 15).
43. Klíčovým východiskem pro otázku správného zjištění skutkového stavu v projednávané věci byla skutečnost vyplývající ze správního spisu, že žalobkyně uplatnila v rámci svých daňových přiznáních k DPH nárok na odpočet této daně mj. i za zdaňovací období říjen 2017 až duben 2018. Protože správcem daně I. stupně původně výzvou ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2017299/17/2308-50521-401931, iniciovaný postup k odstranění pochybností týkajících se přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2017 nevedl k jejich odstranění a správce daně I. stupně shledal důvody k pokračování v dokazování, byla se žalobkyní zahájena (a následně rozšířena) daňová kontrola.
44. Výsledkem daňové kontroly (zpráva o daňové kontrole byla se žalobkyní projednána dne 15. 5. 2019) byl závěr správce daně I. stupně, podle něhož žalobkyně neprokázala, že zdanitelná plnění na přijatém daňovém dokladu č. 171500159 a na daňových dokladech uvedených ve zprávě o daňové kontrole v tabulce č. 1 a č. 2 byla uskutečněna deklarovaným dodavatelem CIVI TRANS, s. r. o. a v deklarovaném rozsahu. Nebyly tedy splněny podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH dle § 72 a § 73 zákona o DPH a tento nárok byl správcem daně I. stupně odepřen. Dne 17. 5. 2019 pak byla vydána rozhodnutí správce daně I. stupně, tedy platební a dodatečné platební výměry, které žalobkyně napadla odvoláním. V rámci odvolacího řízení provedl žalovaný výslech svědkyně C. (dnes G., pozn. soudu), v době uskutečnění zdanitelných plnění jednatelky společnosti CIVI TRANS, a následně vyrozuměl ve smyslu § 115 odst. 2 daňového řádu žalobkyni, že již nadále nemá pochybnosti, pokud se týče uskutečnění zdanitelných plnění společností CIVI TRANS, s. r. o., ale nadále nemá za prokázané, že tato zdanitelná plnění byla uskutečněna v tvrzeném rozsahu. Prvním rozhodnutím žalovaného byla následně odvolání žalobkyně zamítnuta a rozhodnutí správce daně I. stupně potvrzena.
45. Stejný výsledek pak přineslo odvolací řízení předcházející vydání druhého a rovněž i třetího, nynější žalobou napadeného rozhodnutí, přestože zejména před vydáním nyní napadeného rozhodnutí žalovaný skutečně vyvinul hmatatelné úsilí předmětné výkazy práce, které by snad mohly vnést do problematiky rozsahu sporných plnění více světla. Kontaktoval totiž nejen svědka B., ale rovněž jednatele společnosti CIVI TRANS z rozhodné doby, D. G. a J. P., likvidátora této společnosti, Mgr. P. N. a rovněž tehdejšího společníka této společnosti, Ing. P. F. (srovnej odst. 67-76 napadeného rozhodnutí).
46. Tato nepochybná procesní snaha žalovaného však vyzněla naprázdno. Otázka předmětu a rozsahu sporných plnění od společnosti CIVI TRANS zůstala neprokázaná. Jak plyne ze shora uvedeného obecného shrnutí prokazování nároku na odpočet DPH, důkazní břemeno o těchto otázkách tížilo žalobkyni. Je proto nutno uzavřít, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Soudu není z obsahu žaloby zřejmé, oč žalobkyně své přesvědčení o tom, že důkazní břemeno naopak unesla, vlastně opírá. Materiálně se totiž ani v průběhu odvolacího řízení, které předcházelo vydání nyní napadenému (v pořadí již v dané věci třetímu) rozhodnutí žalovaného na objasňování předmětu a rozsahu sporných plnění od CIVI TRANS nezměnilo vůbec nic, protože žádná z osob, na kterou se žalovaný obrátil s výzvou k předložení výkazů práce, mu tyto nepředložila a nebyla ani schopna jakkoli ozřejmit další osud těchto listin. Jinak řečeno, v tomto odvolacím řízení nebylo ohledně předmětu a rozsahu těchto sporných plnění prokázáno nic navíc, než tomu byl před vydáním druhého a dokonce i v pořadí prvého rozhodnutí žalovaného. Tento stav přitom vyhodnotil již NSS v rámci svého rozsudku ze dne 22. 9. 2023, č. j. 2 Afs 41/2022-38, v bodech 46-56, v nichž jednoznačně konstatoval, že předmět a rozsah těchto plnění za daného stavu není prokázán.
47. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit to, že žalovanému se podařilo materiálně kontaktovat svědka B. až před vydáním nyní napadeného rozhodnutí. Žalobkyně nemůže z ničeho dovozovat, že svědek B. by byl pracovní výkazy schopen předložit dříve. Ostatně, přislíbil to již v rámci svého výslechu dne 10. 10. 2018 a tyto výkazy přesto správci daně nepředal. Ještě podstatnější však je, že je to primárně žalobkyně, kdo byl a je zodpovědný za to, aby byl schopen prokázat svůj uplatněný nárok na odpočet DPH. NSS již opakovaně uvedl, že podnikatel-daňový subjekt by měl dbát při uskutečňování svých obchodů na jejich dostatečné zachycení a uchovávání průkazné auditní stopy, je totiž především v jeho zájmu, aby způsob svého podnikání a dokumentace obchodních případů uzpůsobil tak, aby byl následně schopen unést své důkazní břemeno. K tomu srov. např. recentní rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2026, č. j. 2 Afs 99/2025-39, bod 25, navazující na rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2016, č. j. 5 Afs 99/2015-106.
48. Věc nestojí tak, že žalobkyně byla při snaze získat důkazní prostředky k prokázání svého nároku na odpočet DPH nějak odkázána na procesní aktivitu žalovaného, na jejíž výsledky jí nezbylo než čekat s pomyslně založenýma rukama. Žalobkyně především měla dbát o to, aby dokumentace jednotlivých obchodních případů byla průkazná také co do předmětu a rozsahu jednotlivých plnění. V již citovaném rozsudku NSS ze dne 22. 9. 2023, č. j. 2 Afs 41/2022-38, se kasační soud vyjádřil k důkazům, kterými žalobkyně svůj nárok na odpočet DPH prokazovala (vedle daňových dokladů také rámcovou smlouvou na práci a služby uzavřenou mezi žalobkyní a CIVI TRANS, dodacími a objednávkovými listy a svědeckými výpověďmi), přičemž uzavřel, že se ztotožnil s žalovaným i zdejším soudem v tom, že předmět a rozsah sporných plnění nebyl jejich prostřednictvím prokázán (srov. odst. 46 a 52 citovaného rozsudku, mezi nimi se nachází hodnocení jednotlivých důkazů). Nelze odestát, že to byla žalobkyně, kdo se způsobem administrace své obchodní činnosti dostal do stavu důkazní nouze, nejde o důsledek neaktivity žalovaného. Připomenout lze, že i podle NSS „je na daňovém subjektu, aby způsob svého podnikání a způsob, jakým provádí své obchody a jakým je dokumentuje, uzpůsobil tak, aby byl schopen unést důkazní břemeno ohledně skutečností, které tvrdí v daňovém přiznání.“, viz rozsudek ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013-37). Není možno ztrácet ze zřetele, že je to stále žalobkyně, kdo nese důkazní břemeno a kdo také odpovídá za to, aby disponovala dostatečnými důkazy k jeho unesení. Žalobkyně se ostatně mohla sama o rozšíření palety vhodných důkazních prostředků přičinit a pokusit se i zmíněné výkazy práce zajistit. To však neučinila. Nemůže však nyní důvodně poukazovat na to, že neunesení důkazního břemene zapříčinil žalovaný, tím méně pak tvrdit, že vlastně důkazní břemeno unesla.
49. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný bagatelizoval fakt, že společnost CIVI TRANS uvedla sporná plnění ve svých kontrolních hlášeních a daňových přiznáních.
50. Soud předesílá, že kontrolní hlášení dodavatelů sporných plnění mohou představovat důkaz v daňovém řízení. I tyto důkazy je však nutno při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů (§ 8 odst. 1 daňového řádu) pečlivě hodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Je třeba se především zabývat otázkou, co jsou tyto důkazy v podobě kontrolních hlášení způsobilé prokazovat a co nikoli a jak případně doplňují zjištění plynoucí z jiných důkazů.
51. Ke kontrolním hlášením jako důkaznímu prostředku je třeba nejprve uvést, že „účelem kontrolního hlášení je umožnit správci daně získat informace o vybraných transakcích realizovaných plátci DPH a ve spojení s dalšími údaji, které má správce daně k dispozici, zjistit riziková sdružení osob (řetězce, karusely) neoprávněně odčerpávající finanční prostředky z veřejných rozpočtů formou vyplácených nadměrných odpočtů. Významným faktorem má být včasnost zjištění údajů, kdy správce daně získané údaje navzájem porovnává a spojuje formou ‚párování‛ jednotlivých kontrolních hlášení, a tak v okamžiku podání kontrolního hlášení disponuje údaji, které mu umožňují provést včasnou analýzu a identifikovat možná riziková spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou však jiný článek řetězce neodvedl.“ [nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (N 232/83 SbNU 605; 40/2017 Sb.)] Prostřednictvím kontrolního hlášení tedy dochází k formálnímu nahlášení deklarovaných plnění, nejedná se nicméně o důkaz provedení plnění deklarovaným dodavatelem (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2024, č. j. 9 Afs 2/2024-39). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2024, č. j. 7 Afs 70/2023-37, rovněž konstatoval, že kontrolní hlášení má povahu „dílčího nepřímého důkazu (střípku mozaiky)“. Na limity tohoto důkazního prostředku však poukázal NSS ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2025, č. j. 5 Afs 265/2024-45, bod 31-32, když uvedl, že v konkrétním případě nemusí být důkazní síla kontrolního hlášení dostatečná k vyvrácení silných a důvodných pochybností správce daně. Z pohledu posuzované věci, v níž není sporné, že k určitým dodávkám ze strany CIVI TRANS vůči žalobkyni došlo, sporný je však jejich předmět a rozsah, je přiléhavý rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2024, č. j. 9 Afs 2/2024-39, zejm. bod 45. V něm kasační soud uvedl, že (zvýraznění provedl podepsaný soud): „vykázání šetřených plnění v kontrolních hlášeních neprokazuje faktické uskutečnění zdanitelného plnění deklarovanými dodavateli a v deklarovaném rozsahu, ale pouze skutečnost, že toto plnění bylo formálně vykázáno.“ Ke stejnému závěru se NSS přihlásil i v rozsudku ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Afs 299/2024-32, bod 78.
52. Jak už bylo v tomto rozsudku opakovaně řečeno, v projednávané věci jsou sporné právě předmět a rozsah jednotlivých plnění ze strany CIVI TRANS. K odstranění těchto nejasností však kontrolní hlášení z povahy věci nemohou přispět, protože, jak ostatně uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí, předmět ani rozsah plnění zde není specifikován (odst. 61), zjistit z nich lze – DIČ odběratele, evidenční číslo daňového dokladu, datum povinnosti přiznat daň, základ daně a daň). Tento závěr odpovídá i stanoveným náležitostem kontrolního hlášení, jak plynou z § 101d odst. 1 zákona o DPH a v době rozhodné z hlediska projednávaného případu také plynuly z příslušného elektronického formuláře Finanční správy, resp. od 1. 1. 2018 pak z novelizovaného znění citovaného ustanovení.) Stejný závěr ohledně nedostatečné důkazní síly k prokázání předmětu a rozsahu plnění je pak nutno učinit kvůli jeho obsahovým náležitostem i ohledně přiznání CIVI TRANS k DPH. Ani tento důkazní prostředek není způsobilý prokázat předmět a rozsah plnění, která byla poskytnuta žalobkyni, protože se v nich tyto údaje nenacházejí.
53. Soud uzavírá, že žalobkyni se nepodařilo unést důkazní břemeno ve vztahu k nároku na odpočet DPH ze sporných plnění ze strany CIVI TRANS. Výtky, které žalobkyně vznesla vůči postupu žalovaného při zjišťování skutkového stavu věci, soud neshledal důvodnými. Důvodným pak není ani poukaz žalobkyně na rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2024, č. j. 2 Afs 25/2023-55, podle jehož závěrů „Správce daně (…) nemůže po daňovém subjektu požadovat takový důkazní standard, který ve svém důsledku prakticky vylučuje, aby účastník řízení unesl důkazní břemeno.“ K ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo. Jak už soud výše uvedl, bylo povinností žalobkyně opatřit si náležitou auditní stopu ohledně svých obchodů. Žalobkyně se však spolehla na dokumenty, které předmět ani rozsah plnění nezachycovaly, resp. zobrazovaly neprůhledně. Fakt, že se v důsledku toho žalobkyni nepodařilo unést důkazní břemeno, nelze ztotožňovat s požadavkem nadměrného důkazního břemene. Že rozsah a předmět plnění ze strany dodavatele CIVI TRANS zůstal neprokázán, konstatoval ostatně i NSS ve svém kasačním rozsudku. Jelikož se materiálně na důkazní situaci panující v projednávané věci od té doby nic nezměnilo, není zde opora pro zcela opačný závěr, totiž že rozsah a předmět plnění prokázán byl.
54. Konečně se soud zabýval žalobním bodem, ve kterém žalobkyně namítala, že v posuzované věci měly správní orgány stanovit daň podle pomůcek. Toto své přesvědčení žalobkyně opírá především o hospodářský význam, který pro ni v rozhodné době měly dodávky ze strany společnosti CIVI TRANS s tím, že dodávky od jiných dodavatelů v dané době byly fakticky zcela marginální. Rozhodující část plnění se nepodařilo stanovit dokazováním, pročež byly „zcela naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek.“ Ve zbytku pak žalobkyně poukazuje na teorii o esenciálních nákladech, která má podle ní význam i v projednávané věci.
55. Podle § 98 odst. 1 daňového řádu: „Nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění tohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí.“
56. Z citované právní úpravy se podává, že přechod na stanovení daně podle pomůcek dle uvedeného ustanovení je podmíněn dvěma skutečnostmi: jednak daňový subjekt nesplní při dokazování svých tvrzení některou ze zákonných povinností, jednak v důsledku tohoto nesplnění povinnosti nelze daň stanovit dokazováním. Za třetí podmínku by bylo lze považovat i závěr, podle něhož lze daň stanovit podle pomůcek spolehlivě, protože i stanovení daně podle pomůcek musí sloužit cíli správy daní, jímž je ve smyslu § 1 odst. 2 daňového řádu spolehlivé stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. K tomu viz také usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 2. 2024, č. j. 8 Afs 296/2020-133, č. j. 4581/2024 Sb. NSS, bod 35.
57. V projednávané věci byla nepochybně splněna prvá ze zmíněných podmínek stanovení daně podle pomůcek, spočívající v tom, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno (§ 92 odst. 3 daňového řádu), pokud jde o otázku předmětu a rozsahu zdanitelných plnění na vstupu od společnosti CIVI TRANS.
58. Splněna však nebyla podmínka druhá, podle níž není v důsledku tohoto nesplnění vlastní povinnosti žalobkyně možno stanovit daň dokazováním.
59. Žalobkyně se v tomto směru odvolává zejména na hospodářskou významnost sporných plnění na vstupu od společnosti CIVI TRANS v rozhodné době, pročež vyvozuje, že daň není možno stanovit dokazováním. To je však příliš zkratkovitá a mechanická úvaha, která nereflektuje judikatorní závěry vztahující se k postupu podle § 98 odst. 1 daňového řádu.
60. NSS ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-29, č. 3418/2016 Sb. NSS konstatoval, že „pro určení rozhodného momentu přechodu na pomůcky nelze stanovit žádný algoritmus či pravidlo. Záleží vždy na konkrétním skutkovém stavu. Není vyloučeno z povahy věci, aby byla stanovena daň dokazováním i v situaci, kdy účetnictví je neúplné a neprůkazné, resp. bylo ztraceno či zničeno, ale účetní případy lze dostatečně spolehlivě prokázat jinak. Nelze ani vyjádřit procentuální rozsah zpochybněného účetnictví, ale je nutno věc posuzovat, resp. neunesení důkazního břemene poměřovat vždy ke konkrétnímu případu ve všech souvislostech. Záleží především na intenzitě pochybností ohledně zjištěných chyb a nesrovnalostí v účetnictví, na jejich rozsahu, ale také obsahu.“ Z pohledu těchto závěrů kasačního soudu je evidentní, že věc je poněkud složitější, než že by pochybnosti o předmětu a rozsahu plnění na vstupu, jakkoli v příslušných zdaňovacích obdobích významných z pohledu ekonomického života daňového subjektu, měly za automatický následek povinnost správce daně přejít při stanovení daně na pomůcky.
61. Z rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 6 Afs 214/2022-37, dále plyne, že samotné zpochybnění plnění na vstupu, resp. neunesení důkazního břemene daňového subjektu ohledně těchto plnění, samo o sobě neústí v automatickou povinnost správce daně přejít při stanovení daně na pomůcky. Ostatně v již citovaném usnesení ze dne 13. 2. 2024, č. j. 8 Afs 296/2020-133, č. 4581/2024 Sb. NSS, odmítl rozšířený senát NSS závěr, že by pouhé neunesení důkazního břemene ohledně daňové uznatelnosti konkrétního výdaje či skupiny výdajů zakládalo bez dalšího povinnost správce daně opustit dokazování a přejít na pomůcky. Lze uzavřít, že samotná ekonomická významnost sporných plnění na vstupu automaticky neznamená povinnost správce daně přejít při stanovení daně na pomůcky. Rozšířený senát nicméně jako obecné kritérium pro zvažování přechodu na pomůcky zmínil schopnost správce daně na základě dostupných podkladů dostatečně správně stanovit daň. Jak přitom uvedl NSS ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2025, č. j. 3 Afs 279/2023-35, bod 21: „O dostatečně správném stanovení daně ovšem nelze hovořit, jestliže výsledkem bezduché aplikace pravidel o důkazním břemeni je stav, kdy např. v důsledku absence či nepoužitelnosti daňové evidence je daň stanovena ve výši, která se zjevně zásadním způsobem odchyluje od toho, co lze s ohledem na známé skutečnosti a tržní realitu považovat za možné (pravděpodobné).“
62. Správní orgány nezpochybnily samotná plnění ze strany CIVI TRANS, ani to, že je žalobkyně využívala v rámci své ekonomické činnosti pro účely uskutečňování plnění dle § 72 odst. 1 písm. a)-f) zákona o DPH, ale jen jejich předmět a rozsah. O dalších skutečnostech neměly správní orgány pochybnosti. Žalobkyně pak u plnění na výstupu, která dodávala svým odběratelům, vystavovala daňové doklady, což znamená, že byla povinna DPH také přiznat, a to dle tehdejšího znění § 108 odst. 4 písm. i) zákona o DPH [dnes jde o § 108 odst. 4 písm. g) zákona o DPH], a tato povinnost by jí dokonce tížila i tehdy, pokud by bylo zpochybněno i samo faktické uskutečnění sporných plnění (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2020, č. j. 5 Afs 408/2019-32); to soud konstatuje i proto, že nepřehlédl, že se žalobkyně současně fakticky domáhala i snížení stanovené daně v důsledku neuznání nároku na odpočet za sporná plnění od dodavatele CIVI TRANS (K tomu lze v souladu s rozsudkem NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 6 Afs 29/2021-38, uvést, že ponížení DPH na výstupu v návaznosti na neuznání odpočtu DPH přichází v úvahu v situaci, kdy správce daně zpochybní existenci plnění jako takového, Tedy v případě fiktivních dodávek, obdobně rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Afs 55/2016-38, č. 355/2017 Sb. NSS, bod 27). Není-li totiž prokázáno přijetí zdanitelného plnění, jen stěží může daňový subjekt totéž plnění následně dodat svým dodavatelům. V případě žalobkyně však žalovaný nezpochybnil ani samo přijetí plnění od dodavatele CIVI TRANS, ani uskutečňování zdanitelných plnění žalobkyní na výstupu.
63. Samotné zpochybnění předmětu a rozsahu plnění ze strany CIVI TRANS k přechodu na pomůcky nestačí, neboť nelze dovodit, že by daň nebylo možno stanovit dokazováním. K tomu srov. i recentní rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2026, č. j. 10 Afs 204/2025-51. Navíc platí, že sama skutečnost, že daňový subjekt v neunesl své důkazní břemeno ohledně nároku na odpočet daně na vstupu, nemá automaticky za následek rovněž zpochybnění zdanitelných plnění na výstupu v takové míře, že by nebylo možno stanovit daň dokazováním a bylo nutno stanovit daň pomůckami. NSS v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015-35, uvedl: „Pokud tedy daňový subjekt i přes širokou možnost, jak prokázat přijatá zdanitelná plnění, neunesl své důkazní břemeno, musí přijmout následky s tím spojené. Z povinnosti správce daně zároveň v takové situaci nevyplývá, že by měl při stanovení daňové povinnosti krátit odpovídajícím způsobem výši uskutečněných zdanitelných plnění.“. Ostatně, „zpochybnění přijatých zdanitelných plnění a následné neunesení důkazního břemene stěžovatelem není možno ztotožňovat s nemožností stanovit daň dokazováním.“, jak uvedl NSS ve svém rozsudku ze dne 9. 10. 2023, č. j. 5 Afs 91/2022-48, bod 27.
64. V nyní řešené věci tedy nebyly splněny podmínky pro přechod stanovení daně podle pomůcek dle § 98 odst. 1 daňového řádu, protože nebyla splněna podmínka, podle níž nelze v důsledku neunesení důkazního břemene žalobkyní stanovit daň dokazováním.
65. Současně soud nemá za to, že by žalobkyni byla fakticky stanovena daň v absurdní výši, tedy ve výši, která by se na první pohled vymykala tomu, co je pravděpodobné, resp. obhajitelné. Ani žalobkyně ostatně v tomto ohledu ve své žalobě neuvedla nic konkrétního, čím by případnou absurdnost výše daně prokázala či alespoň osvědčila.
66. Pokud jde o žalobkyní nadnesenou otázku tzv. esenciálních nákladů, je z rozsudku NSS ze dne ze dne 23. 3. 2022, č. j. 6 Afs 29/2021-38, zřejmé, že judikaturu požadující zohlednit při stanovení daně z příjmů tzv. esenciální náklady nelze v režimu DPH vůbec použít. Soud v projednávané věci neshledal důvod se od těchto závěrů odchylovat.
67. Ani tato dílčí námitka žalobkyně proto není důvodná, a nedůvodným je tedy i celý žalobní bod.
Závěr a náklady řízení
68. Soud dospěl závěru, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, není důvodná, výrokem I. tak žalobu zamítl.
69. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení se soud vyšel z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“ Účastníkem, který měl ve věci plný procesní úspěch, je žalovaný, neboť byla žaloba zamítnuta. Žalovaný se ale práva na náhradu nákladů řízení vzdal, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Plzeň 30. září 2026
Mgr. Jaroslav Škopek v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.