Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 A 30/2026 - 23.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 30/2026 - 23
7. Žalobce dále v podané žalobě uvádí, že za obecně známou skutečnost považuje rovněž fakt, že válečný konflikt na Ukrajině zasahuje prakticky celé její území. Poukazuje na pokračující dronové a raketové útoky ze strany Ruské federace, které nejsou vedeny pouze proti vojenské infrastruktuře, ale zasahují rovněž civilní cíle napříč územím Ukrajiny. V této souvislosti odkazuje na stanoviska Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva (OHCHR), z nichž podle jeho tvrzení vyplývá, že počet civilních obětí konfliktu byl v roce 2025 o 31 % vyšší než v roce 2024. Dále poukazuje na stanovisko komisaře pro lidská práva Rady Evropy ze dne 12. 5. 2026, podle něhož nelze ukrajinské občany vylučovat z poskytované ochrany pouze s odkazem na skutečnost, že pocházejí z oblastí označovaných za bezpečné, neboť takový postup může vést k porušení zásady nenavracení.
8. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4. 5. 2026, čj. 74 Az 8/2026-38, v němž soud konstatoval, že ruské útoky se neomezují pouze na území bezprostředně dotčená frontovými operacemi, ale nadále zasahují civilní obyvatelstvo i civilní infrastrukturu v různých částech Ukrajiny. Podle žalobce z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že osobu žádající mezinárodní ochranu nelze bez dalšího vracet do země původu s poukazem na možnost vnitřního přesídlení. Žalobce má za to, že závěr žalovaného, podle něhož je jeho vycestování do země původu možné, neodpovídá realitě současného rusko-ukrajinského konfliktu. Návrat na Ukrajinu považuje za nebezpečný a má za to, že ani možnost vnitřního přesídlení jeho situaci neřeší. Uvádí, že obdobná argumentace již byla předmětem soudního přezkumu, a v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2026, čj. 33 A 13/2026.
9. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že z dosavadního jednání žalobce a jeho pobytové historie na území České republiky vyplývá, že případné uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by žalobce nerespektoval a nadále by na území České republiky pobýval. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce se na území České republiky dlouhodobě zdržoval bez platného pobytového oprávnění a opakovaně porušoval právní předpisy upravující pobyt cizinců. Dále zdůraznil, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání zločinu loupeže a vykonal trest odnětí svobody ve Věznici Vinařice.
10. Podle žalovaného proto v případě napadeného rozhodnutí nedošlo k nezákonnosti ani nepřiměřenosti zásahu do práv žalobce. Po zhodnocení jeho dosavadního chování dospěl žalovaný k závěru, že existuje důvodná obava, že by žalobce výkon správního vyhoštění mařil nebo ztěžoval. Právě tato skutečnost odůvodňovala jeho zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců.
11. K námitce nemožnosti realizace správního vyhoštění žalovaný uvedl, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad provedení správního vyhoštění ve stanovené době. Podle žalovaného neexistuje žádná překážka trvalejší povahy, která by bránila vycestování žalobce z území České republiky nebo jeho navrácení do země původu. Žalovaný odkázal na obsah protokolu o výslechu účastníka řízení, v němž žalobce uvedl, že mu není známa žádná konkrétní překážka bránící jeho vycestování. Současně prohlásil, že mu na Ukrajině nic konkrétního nehrozí, že se jedná o jeho domovskou zemi a že se tam může kdykoliv vrátit. Jako jedinou okolnost zmínil obecnou obavu vyplývající z pokračujícího válečného konfliktu, když uvedl, že by se na Ukrajině necítil bezpečně z důvodu probíhajících útoků a bombardování.
12. Žalovaný zdůraznil, že sám žalobce uvedl, že mu v zemi původu nehrozí mučení, trest smrti ani jiné závažné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Na základě těchto skutečností žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné a že v jeho případě nejsou dány překážky vycestování ve smyslu citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců.
III.
Posouzení žaloby
13. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobce byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován).
14. Z obsahu správního spisu a napadeného rozhodnutí soud zjistil následující skutečnosti.
15. Žalobce byl napadeným rozhodnutím zajištěn dne 30. 4. 2026. V rámci správního řízení bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob a že se od 24. 12. 2025 neoprávněně zdržuje na území schengenských států.
16. Při výslechu žalobce uvedl, že se na území České republiky zdržuje od roku 2022. Z Ukrajiny odcestoval za účelem práce. Naposledy přicestoval do České republiky dne 24. 2. 2026 z Albánie, kde rovněž pracoval a očekával vyřízení potřebných dokladů. Současně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Dále sdělil, že byl v České republice odsouzen a přibližně dva a půl roku vykonával trest odnětí svobody za trestnou činnost, kterou označil jako těžké ublížení na zdraví a krádež. Po propuštění z výkonu trestu požádal o udělení víza za účelem strpění pobytu, avšak tato žádost nebyla úspěšná. O mezinárodní ochranu v té době nežádal a žádné další kroky směřující k legalizaci svého pobytu neučinil.
17. K osobním a rodinným poměrům žalobce uvedl, že je svobodný, bezdětný a v současné době nemá žádný partnerský vztah. Na území České republiky ani jiného členského státu Evropské unie nemá žádnou osobu, vůči níž by měl rodinné či jiné obdobně intenzivní vazby. Není součástí společné domácnosti s jinou osobou, bydlí na ubytovně a na území České republiky nemá žádné významnější sociální ani rodinné vazby. Správní orgán proto dospěl k závěru, že případné ukončení jeho pobytu na území nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.
18. Pokud jde o možnost návratu do země původu, žalobce uvedl, že na Ukrajině probíhá válka, a proto tam nechce vycestovat. Dále uvedl, že na Ukrajině není práce a že tam již nikoho nemá. Prohlásil, že by se vrátil až poté, co válka skončí. Současně sdělil, že jeho posledním místem pobytu na Ukrajině byla Lvovská oblast, kde podle jeho slov nedochází k bojům, avšak občas zde dopadají rakety či probíhají letecké útoky. Na Ukrajinu vycestovat nechce právě z důvodu probíhajícího válečného konfliktu. Dále uvedl, že naposledy pobýval na Ukrajině v roce 2022, neabsolvoval vojenskou službu, neobdržel povolávací rozkaz a nebyl mobilizován.
19. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce dne 2. 5. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.
20. Součástí správního spisu je rovněž závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce. Z tohoto stanoviska vyplývá, že pozemní bojové operace jsou dlouhodobě soustředěny zejména na východ a jihovýchod Ukrajiny, konkrétně do Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti. Také většina vzdušných útoků směřuje primárně do těchto regionů. Naproti tomu v západních oblastech Ukrajiny, zejména ve Lvovské oblasti a dalších regionech západní části země, byl zaznamenán podstatně nižší počet útoků i jejich nižší časová frekvence. Tyto oblasti jsou podle stanoviska vystaveny především nepřímým důsledkům ozbrojeného konfliktu, zejména zvýšenému zatížení civilní infrastruktury v důsledku přesunů vnitřně vysídlených osob.
21. Ministerstvo vnitra ve stanovisku dále poukázalo na závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2620/24, podle nichž nelze bezpečnostní situaci na Ukrajině charakterizovat jako totální konflikt zasahující bez rozdílu celé území státu. Samotná přítomnost osoby v oblastech, které nejsou bezprostředně dotčeny bojovými operacemi, proto bez dalšího nezakládá reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu zásady non-refoulement.
22. Správní orgán současně vycházel ze skutečnosti, že žalobce pochází z oblasti města Lvov.
23. Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že rozhodnutím Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2026 nebyl žalobci podle § 12 a § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, udělen azyl. Současně mu nebyla podle § 14a zákona o azylu udělena ani doplňková ochrana. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo mimo jiné konstatováno, že žalobce pochází ze Lvovské oblasti, která nepatří mezi regiony bezprostředně zasažené bojovou činností a dlouhodobě vykazuje jeden z nejnižších počtů vyhlašovaných protivzdušných výstrah na území Ukrajiny.
24. Součástí správního spisu jsou rovněž další informační podklady a zprávy mezinárodních organizací a státních institucí monitorující bezpečnostní situaci na Ukrajině, z nichž správní orgán při posuzování možnosti vycestování žalobce vycházel.
25. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.
26. Podle § 179 odst. 1 a 2 zákona
(1) Vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.
(2) Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
27. Zajištění cizince představuje významný zásah do osobní svobody, a je proto přípustné pouze tehdy, sleduje-li reálně dosažitelný účel. Správní orgán je již při rozhodování o zajištění povinen posoudit, zda neexistují známé překážky správního vyhoštění a zda je vyhoštění alespoň potenciálně realizovatelné. Nelze totiž rozhodnout o zajištění cizince, pokud by nebylo pravděpodobné, že zákonného účelu omezení jeho osobní svobody bude možné dosáhnout. Rozšířený senát NSS dovodil (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150), že správní orgán je povinen již v řízení o zajištění předběžně posoudit možné překážky vyhoštění a učinit si úsudek, zda je vyhoštění alespoň potenciálně uskutečnitelné; o zajištění naopak nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit.
28. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že část žalobcem vznesených žalobních námitek je důvodná.
29. Podle ustálené judikatury správních soudů představuje zajištění cizince za účelem správního vyhoštění mimořádně intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce. Zákonnost takového opatření je proto podmíněna nejen existencí některého z důvodů uvedených v § 124 zákona o pobytu cizinců, ale též reálnou možností dosáhnout sledovaného účelu, tedy realizovat správní vyhoštění. Správní orgán je proto již v řízení o zajištění povinen zabývat se překážkami vyhoštění, jsou-li mu v době rozhodování známy nebo vyšly-li v řízení najevo, a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně realizovatelné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, jestliže zákonného účelu omezení jeho osobní svobody nebude pravděpodobně možné dosáhnout (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150).
30. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny a že při svém výslechu uváděl obavy z návratu do vlasti v souvislosti s probíhajícím ozbrojeným konfliktem. Argumentace žalovaného, že žalobce uvedl, že v domovské zemi mu nebezpečí nehrozí je nepřesná, ne-li zavádějící. Žalobce uvedl opakovaně, že vycestovat nemůže, protože je zde válka, na Ukrajinu se z tohoto důvodu vrátit nechce (až válka skončí, tak se vrátí) ve Lvově se „sice neválčí, ale občas tam lítají bomby“. V případě návratu na Ukrajinu se obává války, do bojů se zapojit nechce.
31. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že žalovaný měl k dispozici informace o aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině a že si byl vědom existence probíhajícího válečného konfliktu. Dle těchto podkladů situaci na Ukrajině nelze považovat za tzv. totální konflikt, ve kterém je z povahy věci, tj. z důvodu přítomnosti na daném území, vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Situace pozemních bojů zůstávala stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země a rovněž vzdušné útoky míří primárně do oblastí v okolí linie bojů, popř. do míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech. V západních oblastech je menší počet útoků a nižší časová frekvence, přičemž varování obyvatelstva před vzdušnými útoky probíhá na několika úrovních. Ruské jednotky jsou schopny ostřelovat celé ukrajinské území. Strategie ruské armády cílila především na vojenskou i civilní energetickou a průmyslovou infrastrukturu Ukrajiny (např. rozvody elektrické sítě, teplárny, přístavy apod.), ale i čistě civilní objekty (nemocnice, obytné domy, obchody, restaurace, dětská hřiště). V posledním období (zejm. 2025) se výrazně zvýšila intenzita ruského ostřelování a snížila úspěšnost protivzdušné obrany zejména vůči balistickým/hypersonickým raketám. Menší počet útoků a nižší časová frekvence je zdokumentována v šesti západoukrajinských oblastech – Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické, Zakarpatské. Celkově vyšší počet útoků byl evidován v oblastech Vinnycké, Žytomyrské, Chmelnycké. Uvedené oblasti se staly opětovně cílem ruského ostřelování v jarních měsících v roce 2025 během zesílené kampaně proti ukrajinské energetické infrastruktuře.
32. Již z těchto okolností bylo zřejmé, že v projednávané věci může vyvstat otázka existence překážek vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců.
33. Žalovaný však tuto otázku neposoudil způsobem, který by obstál z hlediska požadavků na přezkoumatelnost správního rozhodnutí. Jeho úvaha se v podstatě omezuje na konstatování, že žalobce při výslechu uvedl, že mu na Ukrajině nic konkrétního nehrozí a že v zemi původu nemá obavy z mučení, trestu smrti ani jiného závažného nebezpečí. Na základě těchto vyjádření žalovaný bez dalšího dovodil, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné.
34. Takové odůvodnění však soud nepovažuje za dostatečné.
35. Především nelze přehlédnout, že žalobce současně opakovaně uváděl, že se na Ukrajinu vracet nechce právě z důvodu probíhající války, že se tam necítí bezpečně a že návratu brání ozbrojený konflikt. Byť se jednalo o tvrzení obecné povahy, nikoli o individuální okolnosti vztahující se výlučně k osobě žalobce, nemohl je žalovaný bez dalšího pominout. V případě státních příslušníků Ukrajiny totiž nejde o tvrzení zjevně irelevantní, ale o námitku opřenou o objektivně existující a všeobecně známou skutečnost spočívající v pokračujícím ozbrojeném konfliktu na území této země.
36. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětem nynějšího řízení není posouzení, zda jsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, ani konečné posouzení existence překážek vycestování. Posuzována je toliko otázka, zda žalovaný před rozhodnutím o omezení osobní svobody žalobce dostatečně vyhodnotil, že správní vyhoštění bude skutečně možné realizovat. Právě v tomto ohledu však napadené rozhodnutí neobstojí.
37. Žalovaný sice odkázal na podklady týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině, z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem je vyhodnotil ve vztahu k institutu překážek vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Chybí zejména jasná úvaha, proč probíhající ozbrojený konflikt nepředstavuje překážku realizace správního vyhoštění žalobce, a to i přes existenci četných bezpečnostních rizik, která žalovaný sám v odůvodnění popisuje.
38. Nedostatečnost této úvahy je o to významnější, že judikatura správních soudů se otázkou dopadů ozbrojeného konfliktu na Ukrajině na realizovatelnost návratu ukrajinských státních příslušníků dlouhodobě zabývá.
39. Nemožnost za současné situace ozbrojeného konfliktu vycestovat na Ukrajinu konstatuje ve své judikatuře setrvale i NSS. V právní větě k rozsudku ze dne 14. 4. 2022, č. j.: 5 Azs 89/2022-24, publ. pod č. 4344/2022 Sb. NSS, se uvádí: „Invaze ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu, zahájená dne 24. 2. 2022, je takovou výjimečnou skutečností, k níž ve věci správního vyhoštění cizince na Ukrajinu přihlédne krajský soud, příp. Nejvyšší správní soud i přesto, že nastala po vydání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, případně po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu [§ 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)].“
40. K rozdílu mezi možností uložit správní vyhoštění občanu Ukrajiny a vykonat jej se NSS vyjádřil v právní větě k rozsudku ze dne 7. 9. 2023, č. j.: 9 Azs 126/2023-35: „Bezpečnostní situace na Ukrajině způsobená invazí ozbrojených sil Ruské federace, zahájenou dne 24. 2. 2022, představuje překážku vycestování státního příslušníka Ukrajiny na Ukrajinu podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, avšak nebrání samotnému uložení správního vyhoštění podle § 119 téhož zákona, jsou-li splněny zákonné podmínky.“
41. V usnesení ze dne 11. 2. 2025, č. j.: 8 Azs 189/2024 - 72, NSS dovodil, že nedobrovolné vycestování na Ukrajinu v současné situaci neodůvodňuje ani plnění branné povinnosti: „Dílčí závěr městského soudu, že branná povinnost je sama o sobě legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany, vyslovený k branné povinnosti stěžovatele, vychází z judikatury NSS, která se obecně týká případů, kdy se cizinec-branec-odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu a kdy by výkon vojenské služby zahrnoval páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN (rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44, a ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/2020-45, body 48 a 49). Tento dílčí závěr se však v případě stěžovatele míjí s tím, že NSS konstantně zohledňuje bezpečnostní situaci na Ukrajině. Tato situace představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu, a to dokonce i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění; tím spíše to platí pro držitele pobytových oprávnění na území ČR. Státní příslušníci Ukrajiny se s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajinu nenavrací (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, čj. 3 Azs 238/2022-41, bod 46, ze dne 7. 9. 2023, čj. 9 Azs 126/2023-35, body 18 a 19, či ze dne 9. 5. 2024, čj. 2 Azs 316/2023-47, č. 4606/2024 Sb. NSS, bod 27). Městský soud však zároveň nedovodil, že by byl stěžovatel coby branec nucen vycestovat do vlasti. Nejde tedy o takové pochybení městského soudu, které by zakládalo přijatelnost námitky nepřípadnosti odkazu na plnění branné povinnosti cizinců v zemi původu.“
42. Nejvyšší správní soud přitom dovodil, že existence překážky vycestování může bránit realizaci návratu, aniž by sama o sobě vylučovala vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Z tohoto důvodu musí být otázka realizovatelnosti vyhoštění samostatně a přesvědčivě posouzena již v řízení o zajištění. Jestliže je zajištění odůvodněno přípravou výkonu správního vyhoštění, musí být současně zřejmé, proč správní orgán považuje tento výkon za alespoň potenciálně uskutečnitelný.
43. Z nejnovější judikatury správních soudů lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ve skutkově obdobné věci ze dne 19. 6. 2025, č. j. 21 A 24/2025-25.
44. Lze uzavřít, že závěr žalovaného o bezpečnosti tzv. oblastí návratu, tedy západních oblastí Ukrajiny včetně Lvovské, kam by se mohl žalobce vrátit, nemůže obstát. Dle soudu je navíc již všeobecně známou informací, že se ruské útoky rozhodně neomezují jen na válečnou frontu, nýbrž zhusta cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2026, č. j. 60 Az 2/2025-33). Shodně s Krajským soudem v Českých Budějovicích má soud zato, že se jedná o skutečnost natolik široce medializovanou, že se již jedná o notorietu, k níž není potřeba provádět dokazování
45. Nadto soud shledává významnou ještě jednu okolnost. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Právě tato skutečnost mohla být relevantní z hlediska případné aplikace § 179 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který za splnění zákonných podmínek omezuje ochranu plynoucí z překážek vycestování. Žalovaný však tuto otázku v napadeném rozhodnutí vůbec neotevřel a žádným způsobem nevysvětlil, zda uvedené ustanovení považuje za použitelné, případně proč nikoli. Soudu proto není zřejmé, zda žalovaný vycházel z toho, že překážky vycestování dány nejsou, anebo zda naopak považoval za rozhodnou některou z výluk stanovených zákonem.
46. Žalovaný tak ve skutečnosti neprovedl potřebné posouzení všech okolností významných pro závěr o reálné vykonatelnosti správního vyhoštění. Nevypořádal objektivní bezpečnostní situaci na Ukrajině ve vztahu k § 179 zákona o pobytu cizinců, dostatečně nevyhodnotil význam tvrzení žalobce o probíhajícím ozbrojeném konfliktu a současně se nijak nezabýval případným dopadem jeho trestního odsouzení na posouzení překážek vycestování. Z napadeného rozhodnutí proto nelze zjistit, z jakých konkrétních úvah žalovaný dovodil, že vyhoštění žalobce bude možné ve stanovené době skutečně realizovat.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
47. Za těchto okolností soud uzavírá, že závěr žalovaného o naplnění účelu zajištění není dostatečně odůvodněn a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť otázka potenciální realizovatelnosti správního vyhoštění představuje jeden ze základních předpokladů pro omezení osobní svobody cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Soud proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
48. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. jelikož ve věci úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly, soud jejich náhradu žádnému z nich nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 12. srpen 2026
Mgr. Andrea Veselá
samosoudkyně
v zastoupení: JUDr. Slavomír Novák v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje X.