Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 Ad 12/2026 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 Ad 12/2026 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci
žalobkyně: H. P., nar. X
bytem X
zastoupená advokátkou Mgr. Evou Kantoříkovou,
sídlem Jaselská 14, 602 00 Brno
proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení
sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2026, č.j. X,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně brojí žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2026, č. j. X, kterým žalovaná zamítla její námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 13. 2. 2024, kterým ČSSZ zamítla žádost žalobkyně o přiznání starobního důchodu a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
II. Vyjádření účastníků
2. V úvodu žaloby shrnula žalobkyně předcházející řízení, vč. kasačního rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. 22 Ad 15/2024 ze dne 31. 3. 2025 a vč. závazného právního názoru zdejšího soudu ohledně doplnění skutkových zjištění k otázce naplnění podmínky § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona č. 155/1995 Sb. , o důchodovém pojištění. Podle žalobkyně závazný právní názor zdejšího soudu žalovaná nerespektovala a ve svém rozhodnutí se vůbec nezabývala otázkou, zda činnost žalobkyně ve společnosti Galamarket splňuje podmínky § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona o důchodovém pojištění. V dalším bodu opětovně shrnula svou činnost pro společnost Galamarket s tím, že odkázala na čestná prohlášení p. Š. a p. G., a zdůraznila, že byla toho názoru, že uzavírá pracovní smlouvu a takto se vyjadřoval i jednatel společnosti p. G. Stejně jako v první žalobě se vyjádřila k obsahu pracovní smlouvy a uvedla, že v případě neplatnosti smlouvy lze na její případ aplikovat ustanovení § 5 odst. 2 (resp. odst. 4) zákona o důchodovém pojištění.
3. Pokud jde o tvrzenou nesprávnost nyní napadeného rozhodnutí, namítla, že žalovaná přistoupila k předpojatému hodnocení výpovědí svědků, které již dříve považovala za nevěrohodné. Žalovaná již v předchozích rozhodnutích uvedla, že svědecká prohlášení o tom, že žalobkyně byla u společnosti Galamarket zaměstnána, považuje za nevěrohodná s ohledem na osoby, které tato prohlášení učinily. S tímto předpojetím přistupovala žalovaná ke svědeckým výpovědím svědka L. G. a L. Š. i v současném řízení. V napadeném rozhodnutí je sice neoznačila jako nevěrohodné, avšak jejich výpovědi ve svém rozhodnutí nezohlednila, a to zejména z toho důvodu, že ani svědci nebyli ve společnosti Galamarket přihlášeni ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Podle žalobkyně se ve výpovědích svědků žádné rozpory nenacházejí a žalovaná je účelově vykonstruovala. Brojila proti způsobu provedení výpovědí, jejich protokolaci a následném hodnocení výpovědí jiným pracovištěm, než které výpovědi provádělo. Zpochybnila i jednotlivé tvrzené rozpory a zdůraznila shodu v jejich výpovědích a časový odstup a vysoký věk svědka G. Zpochybnila i závěr, že žalobkyně nemohla být zaměstnancem společnosti ani osobou činnou v poměru, který má obsah pracovního poměru dle § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona o důchodovém pojištění z toho důvodu, že společnost Galamarket nebyla vedena jako zaměstnavatel u ČSSZ, což je podle ní v přímém rozporu s kasačním rozsudkem zdejšího soudu. Nesprávné je podle ní i hodnocení zániku účasti p. G. ve společnosti vyhlášením exekuce na jeho obchodní podíl, kdy byl vydán exekuční příkaz č.j. X, tedy v roce 2002, neboť tato skutečnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Skutečnost, že společnost Galamarket nevykonávala svoji činnost zaměstnavatele řádně, nemůže být k újmě žalobkyni, která ve společnosti pracovala v dobré víře. Žalovaná neuvedla žádné skutečnosti, pro které považuje výpovědi svědků za nevěrohodné, ani tyto za nevěrohodné neoznačila, pouze k nim nepřihlédla jako k důkazům. S výpověďmi svědků se žalobkyně ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádala. Žalovaná neuvedla žádné důvody, proč nepřihlédla k provedeným důkazům o výkonu práce žalobkyně ve společnosti Galamarket v letech 2001 až 2003 a nezabývala se otázkou, zda činnost žalobkyně splňuje podmínky § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona o důchodovém pojištění.
4. Žalovaná ve svém vyjádření shrnula celou věc, vč. spisové dokumentace. Doplnila, že dne 26. 2. 2025 podala žalobkyně žádost o přiznání tzv. poměrného starobního důchodu. Ke dni 1. 1. 2025 splnila podmínky pro vznik nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 2 písm. g) zákona o důchodovém pojištění, tedy získala alespoň 20 let doby pojištění a po roce 2024 dosáhla věku alespoň o dva roky vyššího, než je důchodový věk muže stejného data narození. K datu 1. 1. 2025 dosáhla žalobkyně věku téměř o 5 let vyššího, takže rozhodnutím žalované ze dne 26. 5. 2025 byl žalobkyni přiznán starobní důchod ve výši 8693 Kč měsíčně. Od ledna 2026 činí důchod 9800 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně námitky nepodala. K tomu doplnila, že následně zrealizovala rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2025, č.j. 22 Ad 15/202430 , když v pokračujícím námitkovém řízení provedla výslechy svědků, p. G. a p. Š., a také výslech žalobkyně, nicméně dospěla ke stejnému závěru jako v předcházejícím řízení.
5. Žalovaná uvedla, že v opakovaném řízení vyslechla p. Š., p. G. i samotnou žalobkyni a obsah výslechů ve vyjádření shrnula. Dále uvedla, že v důležitých informacích jsou ve výpovědích značné rozpory mezi popisem činnosti ve firmě uvedené žalobkyní a informacemi, které uvedli svědci. Poukázala i na to, že společnost Galamarket byla registrována na MSSZ Brno jako zaměstnavatel pouze v době od 2. 11. 1992 do 31. 10. 1996. Po tomto datu již firma v registru zaměstnavatelů nikdy nebyla a je tedy zjevné, že v letech 2001 až 2003 žádné zaměstnance mít nemohla. Odkázala i na evidenční listy jednotlivých osob. Na základě doplněného dokazování žalovaná dospěla k závěru, že se sice jeví, že žalobkyně v rozhodnou dobu let 2001 až 2003 „papírově“ zaměstnána byla (viz Smlouva o obchodním zastoupení ze dne 28. 12. 2000), fakticita výkonu práce během tohoto období však prokázána nebyla. Svědecké výpovědi to podle ní neprokázaly a i další skutečnosti nejsou hodnověrné. Nebyla splněna podmínka účasti na nemocenském pojištění a ani podmínka účasti na důchodovém pojištění. Vzhledem k tom, že se žalobkyni nepodařilo věrohodně prokázat výkon závislé činnosti v rozhodném období, nelze podle žalované ani aplikovat ustanovení § 5 odst. 4 (dříve odst. 2) zákona o důchodovém pojištění.
6. Bylo na žalobkyni, aby předložila dostatečné důkazy pro uznání požadované doby pojištění, předložené důkazy nicméně nebyly dle žalované dostatečné, a proto konstatovala, že dobu od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2003 nelze považovat za dobu pojištění ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně nezískala ke dni dosažení důchodového věku dne 22. 11. 2016 ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí 13. 2. 2024 potřebnou dobu pojištění v rozsahu 32 roků, proto jí nárok na starobní důchod podle § 28 odst. 1 písm. zákona o důchodovém pojištění nevznikl, a dospěla po přezkoumání rozhodnutí ze dne 13. 2. 2024, č. j. X, v pokračujícím řízení o námitkách k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a navrhla zamítnutí žaloby žalobkyně jako nedůvodné.
7. V replice setrvala žalobkyně na názoru, že výslechy byly provedeny pouze formálně a otázku aplikace § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění žalovaná opět neposoudila samostatně a věcně, ale pouze ji podmínila předchozím jednoznačným prokázáním klasického zaměstnaneckého poměru, čímž fakticky popřela smysl tohoto ustanovení, jehož účelem je právě řešení situací, kdy pracovní poměr formálně nevznikl, ačkoli fakticky byla vykonávána závislá práce s obsahem pracovního poměru. Žalobkyně na tomto svém právním hodnocení, uvedeném v žalobě, plně trvá. Podrobněji se vyjádřila k hodnocení výpovědí svědků s tím, že žalovaná se ve vyjádření nadále nevypořádává s tím, proč svědecké výpovědi, které jsou ve shodě v podstatných rysech (žalobkyně byla ve firmě pravidelně přítomna, měla přidělenou práci, byla za tuto práci placena, byla součástí hierarchie firmy), nepostačují k závěru o výkonu závislé práce ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Za chybný považuje argument žalované pro odepření nároku spočívající v registraci společnosti Galamarket jako zaměstnavatele pouze v období od 2. 11. 1992 do 31. 10. 1996. Odhlášení firmy z registru zaměstnavatelů v roce 1996 nijak nevylučuje, že firma po tomto datu fakticky (byť v rozporu se svými zákonnými povinnostmi) osoby k výkonu práce nadále využívala, což je ostatně podstata sporu, a argumentace žalované je argumentace kruhem. Žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 2 Ads 201/2018 -18, na projednávaný případ nedopadá a nemůže sám o sobě odůvodnit zamítnutí žádosti žalobkyně. Naopak odkázala na již v žalobě citovanou judikaturu. Žalovaná pouze účelově vytrhla několik bodů, které označila za rozpor ve výpovědích, kdy tyto nesrovnalosti mohly být způsobeny toliko tím, že se svědci snažili vyhnout odpovědnosti za pochybení společnosti Galamarket při evidenci žalobkyně jakožto zaměstnance společnosti. Žalovaná nevyhodnotila konkrétní důkazy, které žalobkyně předložila k prokázání svých tvrzení. Rozhodnutí žalované je dle mínění žalobkyně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
III. Posouzení věci
8. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ) a je přípustná. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. Žaloba není důvodná.
9. Pro posouzení nyní napadeného rozhodnutí je podstatné, co zdejší soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí a k čemu zavázal žalovanou.
10. Zjištění soudu v předcházejícím řízení lze shrnout následovně. V případě smlouvy mezi žalobkyní a společností Galamarket z označení smlouvy vyplývá, že se jedná o smlouvu o obchodním zastoupení, která byla uzavřena dle obchodního zákoníku. Uvedená smlouva neobsahuje podstatné náležitosti pracovní smlouvy, a to konkrétně místo výkonu práce [srov. § 29 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ]. Označení stran jako zaměstnavatel, resp. zaměstnanec jsou použity jako smluvní zkratka označení jednotlivých subjektů. Stanovenou povinnost odvádět za zaměstnance povinné srážky ze mzdy soud nepovažoval pro význam smlouvy za relevantní, neboť nebylo najisto postaveno, že tuto povinnost společnost Galamarket měla. Při srovnání se zákonnou úpravou uzavřená smlouva nese všechny podstatné znaky smlouvy o obchodním zastoupení (blíže viz rozsudek v předcházející věci). Ustanovení o mzdě nicméně zpochybňuje charakter smlouvy o obchodním zastoupení a může napovídat tomu, že byla uzavřena mezi žalobkyní a společností Galamarket jakási smíšená smlouva, která nese převažující znaky smlouvy o obchodním zastoupení a částečně znaky pracovní smlouvy, avšak zcela jednoznačně bez splnění kogentních náležitostí pracovní smlouvy.
11. S ohledem na to soud zavázal žalovanou vypořádat se s § 5 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2003 (resp. 4 ve znění pozdějším), jehož aplikací se v přecházejícím řízení žalovaná nezabývala a pro jehož možnou aplikaci neobsahoval správní spis dostatek podkladů. Pro odmítnutí výslechu svědků nepostačoval totiž závěr, že p. Š. a p. G. museli být v pracovním poměru ke společnosti Galamarket, resp. že se jejich činnost musela promítnout do evidencí žalované.
12. Soud proto uložil žalované doplnit dokazování a teprve na základě takto provedeného dokazování učinit závěry k otázkám: 1) zda jsou svědci věrohodní a 2) zda mohou poskytnout jakékoliv relevantní údaje pro závěry o poměru žalobkyně a společnosti Galamarket.
13. Doplnění skutkových zjištění je podstatné pro možnost relevantně odpovědět ve smyslu judikatury správních soudů na otázku, zda mohla být v případě žalobkyně naplněna podmínka § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona o důchodovém pojištění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 Ads 202/2016 – 30, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 10 Ads 14/2017 -48, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 Ads 137/2019 -43, a v nich odkazovaná judikatura).
14. Základní otázkou, kterou musel soud na prvním místě zodpovědět, je, zda bylo provedeno doplnění zjištění skutkového stavu. Správní spis je doplněn o výpovědi žalobkyně, p. Š. a p. G. Výpověď žalobkyně proběhla u OSSZ Znojmo, svědky vyslýchala MSSZ Brno. U všech výpovědí byla přítomná právní zástupkyně žalobkyně.
15. Předně soud musí konstatovat, že jemu předložený správní spis je jeden velký zmatek. Systém spisových vložek a nečíslování jednotlivých listů v chronologickém pořadí úkonů je v přímém rozporu s § 17 správního řádu a pravidly pro vedení správního spisu. Soudu předložený shluk dokumentů neobsahuje žádný soupis součástí spisu, orientace v něm je horší než špatná. Na povinnost žalované vést řádně správní spis nemění nic § 85a odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.
16. Pokud jde o vlastní provedení výslechů, z „části spisu“ spočívající v založené obálce s nápisem „Výslechy“ lze zjistit následující. Z podání ÚSSZ pro Kraj Vysočina, Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 10. 10. 2005 je zřejmé, že žalovaná požádala územní správy o provedení výslechů. Tento postup je v souladu s § 6 odst. 3 písm. j) zákona č. 582/1991 Sb. , dle kterého ÚSSZ opatřují a předkládají České správě sociálního zabezpečení na její žádost podklady pro rozhodnutí o dávkách důchodového pojištění a pro vymáhání neprávem vyplacených částek dávek důchodového pojištění.
17. Fakt, že soud nebyl schopen mezi předloženými listinami dohledat onu žádost, je sice vadou, nicméně bez vlivu na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Mezi předloženými listinami je založena listin listina „Záznam pro odd. 341 – Realizace rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2025 č. j. 22 Ad 15/2024 -30“, ze které je patrné, co bylo uloženo k provedení při zjišťování skutkového stavu. Obsah spisu na sebe proto (s určitou potřebou hledání) logicky navazuje a k zajištění výpovědí došlo v souladu se zákonem.
18. Soud zdůrazňuje, že právní zástupkyně žalobkyně byla přítomná všem výslechům, nikdy nevznesla námitky proti protokolaci, tudíž její námitky proti způsobu, jak byly protokolovány odpovědi jednotlivých svědků, které uplatnila v žalobě, jsou beznadějně zpozdilé. Námitku, že jsou protokolovány stručnější odpovědi, než jaké byly poskytnuty, mohla a měla uplatnit zástupkyně žalobkyně během výslechu a požadovat úplnější protokolaci, nebo alespoň požadovat zachycení její námitky. Stejně tak soud nepovažuje za pochybení, pokud k výslechu byly použity předem připravené sety otázek. Pokud zástupkyně žalobkyně považovala za vhodné dotázat se na další skutečnosti, mohla tak učinit, případně požadovat zaprotokolování toho, že jí nebylo umožněno klást doplňující dotazy. Soud souhlasí s tím, že jazyková úroveň zejména protokolu o výpovědi p. G. je tristní, nicméně pravopisné chyby ve shodě podmětu s přísudkem těžko změní obsah samotné výpovědi.
19. Formální námitky proti způsobu provedení výpovědí a jejich protokolaci soud proto považuje za nedůvodné.
20. Další otázkou je, co vlastně výpovědi žalobkyně, p. G. a p. Š. přinesly k objasnění skutkového stavu a jaký je jejich dopad na právní hodnocení věci.
21. Soud se neztotožňuje se závěrem žalobkyně, že by mezi jednotlivými výpověďmi nebyl obsahový rozpor.
22. Pokud jde o výpověď samotné žalobkyně, ta uvedla, že se s p. G. seznámila přes p. Š., p. G. byl nejvyšší šéf. S p. Š. se seznámila při opravě jeho auta, co p. Š. dělal přesně nevěděla, smlouvu podepisovala s p. G. Popsala svoji činnost ve společnosti, objednávky předávala p. G. nebo p. účetní S. Většinou pracovala v terénu, jezdila svým autem. Smluv měsíčně sjednala hodně. Pokud jde o práci, byly konány krátké porady (přítomen někdy p. G. nebo p. Š., p. účetní V. S. nebo p. F.). Odměnu dostávala v kanceláři firmy, od účetní, na ruku, jestli měla společnost bankovní účet nevěděla. Daňové přiznání jako zaměstnanec nepodávala, krom vedení znala ve firmě lidi křestními jmény, ale ti se střídali. Odkázala na nepravidelné krátké porady. Uvedla, že v letech 2001-2003 neměla živnostenské oprávnění.
23. P. Š. uvedl, že v letech 2001-2003 byl ve společnosti společníkem s 50%, zaměstnancem nebyl, ale dohlížel na chod firmy. Účetní společnosti byla p. V. Jak se žalobkyně o možnosti zaměstnání dozvěděla, si nevzpomínal. Podpis smlouvy předpokládal v sídle firmy p. G., charakter smlouvy byl na jednatelích. Co dělala ve společnosti žalobkyně, si nepamatoval, myslel si, že pracovala v kanceláři firmy a jezdila i do terénu. Neměl přehled o počtu sjednaných smluv. Neřešil, komu předávala práci, neřešil pracovní úkoly, to dělali jednatelé. Jednatel řešil i případné obchody na základě dojednaných smluv, stejně jako veškeré pracovní záležitosti, předávání materiálů či věcí potřebných pro plnění pracovních úkolů. Pokud jde o porady, školení, setkávání, tak se vyjádřil jen ke školením, kterých se měl účastnit jednatel, on ne. Netušil, jakou odměnu a jak žalobkyně dostávala, ani zda za ní společnost podávala daňová přiznání. O neplacení odvodů se dozvěděl až zpětně, netušil, proč nebyly doloženy evidenční listy za žalobkyni. Uvedl, že paní P. vídal ve společnosti denně. S p. G. se zná spoustu let, podnikali spolu. Pan G. byl jednatelem po celou dobu existence společnosti, nebyl si jistý tím, zda nebyl i zaměstnancem.
24. Ve věci vypovídal i p. G. Ten uvedl, že měl firmu, která hledala ekonomku, a p. Š. přivedl žalobkyni. Ve společnosti byl nejvyšší šéf, byla to jeho firma, celé to řídil. Spoléhal na jednu šikovnou ekonomku, jezdil na porady, do zahraničí, podepisoval smlouvy. Jakou činnost společnost vykonávala v dané době, si nepamatoval. Nebyl schopen uvést, kolik lidí v té době ve společnosti pracovalo, zaměstnance do společnosti vodil p. Š., staral se i o pracovní dobu, vč. právníků. Žalobkyně měla pohovor s ním a ekonomkou, proběhl na pracovišti. Ve společnosti žalobkyně spadala pod ekonomku, vyřizovala rozpočty, vyhodnocovala smlouvy finančně, odsouhlasovávala, jestli jsou dobré. Práci vykonávala různě – v kanceláři nebo v terénu, podle toho, co bylo za práci. Nebyl informován o počtu smluv sjednaných žalobkyní, která je předávala ekonomce. On ale uzavíral smlouvy a vyhodnocoval s právníkem, zda podepsat nebo ne. Práci žalobkyni přidělovala ekonomka, hodnotila ji ekonomka, on jen potvrzoval smlouvy, jakmile je přijal. Podklady pro plnění povinností předávala žalobkyni ekonomka, on se s žalobkyní nebavil, práci rozdělovala ekonomka, kterou informovali na poradách. Školení zařizovala ekonomka, byla to její povinnost. Vyplácení odměny žalobkyni měla na starosti ekonomka. Podávání daňových přiznání šlo mimo něj, s povinnými odvody neměl nic společného, stejně jako s evidencí pro ČSSZ. Nepamatuje si, proč žalobkyni podepsal čestné prohlášení o dobách zaměstnání, podepisoval jich mnoho, doklad mu dal k podpisu p. Š., byla jeho povinnost to podepsat. Ke vztahu s p. Š. uvedl, že je to jeho bratranec, vychovával ho a zaučoval. Ve společnosti byl jeho zástupce.
25. Z uvedeného plyne, že výpovědi všech třech osob se liší v podstatných skutečnost, nejsou koherentní a už vůbec ne věrohodné ve vztahu k pracovnímu poměru, resp. smluvnímu vztahu žalobkyně ke společnosti Galamarket.
26. Pokud jde o klíčové rozdíly ve výpovědích jednotlivých osob, tak soud poukazuje na to, že žalobkyně uvedla, že p. G. byl nejvyšší šéf (což potvrdil p. G., p. Š. vždy odkazoval na jednatele v množném čísle).
27. Pokud jde o typ práce, žalobkyně uvedla, že dělala zásobování staveb, chodila na úřady, nabízela zboží do obchodů (kosmetika, elektronika), p. Š. si nepamatoval, co dělala, p. G. odkázal na ekonomku s tím, že žalobkyně vyřizovala rozpočty a vyhodnocovala smlouvy.
28. Dále žalobkyně uvedla, že objednávky předávala p. G. nebo p. účetní S. (V.), p. Š. uvedl, že pracovní úkoly vůbec neřešil, a p. G. uvedl, že práci žalobkyni přidělovala a přebírala ji od ní ekonomka.
29. Žalobkyně sama uvedla, že většinou pracovala v terénu, jezdila svým autem, p. Š. si nepamatoval, myslel si, že pracovala v kanceláři firmy a jezdila i do terénu, podle p. G. žalobkyně práci vykonávala různě – v kanceláři nebo v terénu, podle toho, co bylo za práci.
30. Pokud porady, tak krátké porady uváděla jen žalobkyně s tím, že někdy byl přítomen p. G. nebo p. Š., p. účetní V. S. nebo p. F. Jak p. Š., tak p. G. o poradách, na kterých by byla přítomná žalobkyně vůbec nemluvili.
31. Shoda nepanovala ani v tom, kdo žalobkyni úkoloval. Žalobkyně tvrdila, že úkoly dostávala od stavbyvedoucích nebo p. G., naopak p. G. výslovně uvedl, že práci žalobkyni přidělovala ekonomka. P. Š. o rozdělování práce nevěděl nic.
32. Z výslechů obou svědků vyplynuly podstatné informace i k čestným prohlášením, kterými původně žalobkyně prokazovala svůj nárok. Pan Š. uvedl, že své čestné prohlášení pro ČSSZ potvrdil jako společník, protože mu žalobkyně volala, že nemá doklady o zaměstnání ve společnosti a protože žalobkyni vídal ve společnosti denně. Pan G. si ani nepamatoval, proč žalobkyni podepsal čestné prohlášení o dobách zaměstnání. Uvedl, že podepisoval jich mnoho, doklad mu dal k podpisu p. Š. a on měl povinnost to podepsat. Pan Š. tedy potvrdil, že žalobkyni ve společnosti vídal (ne, co bylo obsahem jejich smluvního vztahu) a p. G. podepsal, co mu dal p. Š. (takže pravděpodobně ani věděl, co podepisuje), tedy ani jeden nepotvrzoval, co bylo obsahem čestného prohlášení.
33. Soud se neshoduje s hodnocením svědeckých výpovědí, jak ho předestřela, žalobkyně. Je pravou, že se žalobkyně a p. G. shodli na tom, ze p. G. byl nejvyšší šéf, p. Š. ho uvedl jako jednoho z jednatelů, kteří měli na starosti provoz společnosti. To nic nevypovídá o smluvním vztahu žalobkyně ke společnosti. Žalobkyně a p. G. se shodují, kdo přivedl žalobkyni do společnosti, ale svědek G. se nijak blíže nevyjádřil k povaze vztahu žalobkyně ke společnosti. Jednoznačné rozpory už panují v otázce náplně práce, kdy žalobkyně uvádí něco jiného, než p. G. a p. Š. vůbec nevěděl, co žalobkyně ve společnosti dělala. Zařazení do organizační struktury je taktéž ne zcela ukotvené, když mezi žalobkyní a svědky nepanuje shoda na tom, kdo komu zadával práci a jak byla odevzdávána. Krom toho, ani zařazení do organizační struktury není známka toho, jaká byla povaha poměru žalobkyně ke společnosti, ale pouze důkaz toho, že žalobkyně pro společnost fakticky určitou činnost vykonávala (to ale není pro odlišení od smlouvy o obchodním zastoupení dostačující). Pokud jde o to, že měl někdo hodnotit její práci, tak vyjádření p. G. v tomto směru je natolik vágní, že nepředstavuje dostatečnou oporu pro jakýkoliv závěr. Naopak, p. G. se v celém výslechu tvářil, že fakticky s činností žalobkyně neměl nic společného, ačkoliv naopak žalobkyně sama tvrdila, že spolupracovala přímo s ním (mimo jiných). Tvrzení o tom, že docházelo k hodnocení práce žalobkyně je taktéž natolik obecné, že z něj nelze dovodit, zda se jednalo o pracovní hodnocení, nebo o hodnocení výsledků činnosti obchodního zástupce.
34. Pokud jde o odměnu žalobkyně – žalobkyně i podle svědků byla placena v hotovosti, v různých částkách tzv. na ruku. Z vyjádření svědků nijak neplyne, zda to byla mzda nebo úplata v rámci smlouvy o obchodním zastoupení. Navíc sama žalobkyně uvádí, že podepisovala výdajový doklad – nikoli mzdový lístek, dostávala různou částku, aniž by specifikovala, proč jí byl vyplácen různý obnos ten který měsíc. Oproti tomu samotná smlouva, kterou doložila žalobkyně, obsahovala fixní měsíční mzdu 7000 Kč – žalobkyně tedy nijak nevysvětlila, proč dostávala jiné částky. V bodu 4. smlouvy se pak hovoří o provizi stanovené jako 20% z celkové ceny obchodu – nicméně nikdo nebyl schopen doložit jakékoliv konkrétní obchody, který žalobkyně zprostředkovala, a to ani ona sama. Provize stejně jako mzda byla splatná v hotovosti společně se základní mzdou. Jinými slovy, je patrné, že ze smlouvy vyplývá jistá paušální platba označená jako mzda a podíl na hodnotě sjednaných zakázek, jako doplatek k paušální částce.
35. V tomto směru soud nemůže opominout to, že sjednání provize prostřednictvím paušální částky je možné i v případě smluv o obchodním zastoupení. Ustanovení § 659 obch.z. nevylučovalo strukturování odměny obchodního zástupce na paušální odměnu a provizi za získané zakázky. Z § 263 obch.z. ve znění účinném v době uzavření smlouvy plyne, že § 659 obch.z. mezi kogentními výjimkami obch.z. uveden nebyl. Výši i strukturu odměny obchodního zástupce tedy bylo možné smluvně upravit, včetně pevné paušální složky. Současně musela zůstat zachována podstata obchodního zastoupení, a to dlouhodobá placená činnost nezávislého podnikatele podle § 652 obch.z.
36. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 Ads 99/2020 -25, konstatoval, že „v řízení o přiznání starobního důchodu jsou základním důkazním prostředkem evidenční listy důchodového pojištění. To neznamená, že rozhodné skutečnosti nelze prokázat jinak; je možné užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 3 Ads 89/2006 -65). Pokud měl stěžovatel za to, že evidenční listy v jeho věci neobsahují přesné či úplné údaje, a proto byla doba pojištění stanovena nesprávně, bylo na něm, aby předložil příslušné důkazy osvědčující dobu pojištěn“.
37. Správní orgán provedl žalobkyní navržené důkazy, nicméně ty podle názoru soudu nepřinesly ve věci nic nového.
38. Soud důkazy, které doplnil žalovaný hodnotil, optikou toho, zda bylo prokázáno, že smluvní vztah žalobkyně a společnosti Galamarket naplňoval znaky pracovního poměru. Již v předcházejícím rozhodnutí soud upozornil na to, že ze znaků závislé práce se ve smlouvě o obchodním zastoupení objevuje závazek zaměstnavatele vyplácet žalobkyni mzdu, ustanovení o splatnosti mzdy a stanovení pracovní doby.
39. Při zhodnocení doplněného dokazování je podstatné, zda svědecké výpovědi přinesly odpovědi na otázky činnosti žalobkyně tj. zda samostatně získávala zákazníky a organizovala si činnost, měla stanovenou pracovní dobu a pracoviště (pevná pracovní doba, dovolená), používala vlastní prostředky a nesla vlastní náklady či podnikatelské riziko, byla v každodenním vztahu pokynů a kontroly, mohla působit i pro jiné zastoupené, jaký byl charakter odměny.
40. Z provedených výpovědí vyplývá v tomto směru to, že žalobkyně používala vlastní prostředky – vozidlo, propagační materiály získávala od společnosti. Ohledně náplně práce ale nepanovala shoda, p. Š. nevěděl, co dělala, p. G. tvrdil něco jiného, než žalobkyně. Z výpovědi žalobkyně vyplývá, že spíše jednala jako obchodní zástupkyně – sháněla smlouvy na prodej zboží, p. G. tvrdí, že dělala ekonomickou činnost v kanceláři, o počtu smluv sjednaných žalobkyní neměl informace, ačkoliv žalobkyně tvrdila, že je odevzdávala jemu. Nepanovala shoda ve výpovědích ani na tom, kdo jí zadával práci (a konečně ani nezaznělo, jak takové zadání vypadalo). Naopak, to, jak popisovala svoji činnost žalobkyně, spíše svědčí o její samostatné aktivitě, tj. směřuje spíše ke smlouvě o obchodním zastoupení. Stejně tak žádná z výpovědí neprokázala, že by žalobkyně nenesla náklady své činnosti – nebylo prokázáno, že by ji byly hrazeny např. pohonné hmoty při využívání vlastního vozidla. Nesení podnikatelského rizika v tomto případě je hypotetickou otázkou, neboť žalobkyně tvrdí, že nebyla držitelkou podnikatelského oprávnění, nicméně absence živnostenského oprávnění by nebyla jedinou nezákonností ve smluvním vztahu žalobkyně a společnosti Galamarket. Z výpovědí nevyplynul ani systém pracovních vztahů, tj. existence reálné kontroly činnosti žalobkyně – tj. jak taková kontrola probíhala mimo to, že někdo řekl žalobkyni, co je potřeba udělat, a ona toto zadání odevzdala, nevyplynulo z nich ani, že by měla žalobkyně nárok na řádnou dovolenou (ten nevyplynul ani z pracovní smlouvy), ani že by měla pevnou pracovní dobu, resp. jaký by byl režim její pracovní doby.
41. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že svědecké výpovědi neprokázaly , že by se v případě žalobkyně jednalo o výkon závislé práce ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Veškeré výhrady, které uvedl soud v předcházejícím rozsudku, tak zůstaly ze strany žalobkyně nevysvětleny. Samotná „mzda“ mohla (a pravděpodobně i byla) fakticky paušální odměnou žalobkyně, která byla spojena s provizemi, tomu by odpovídala fixní, poměrně malá částka (u které má soud pochybnosti o tom, že by pokryla byť jen náklady na provoz vozidla), platby v hotovosti a její výplata na konci měsíce.
42. Soud tedy nemohl dospět k jinému závěru než, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno.
43. Pokud jde o napadené rozhodnutí soud z něj zjistil, že žalovaná hodnotila všechny výpovědi v rámci doplnění skutkových zjištění. Dospěla ke shodnému závěru jako soud, že v důležitých informacích jsou mezi výpověďmi značné rozpory mezi popisem činnosti ve firmě uvedené účastníkem řízení a informacemi uvedenými svědky. Sic tento závěr žalovaná mohla rozvést podrobněji, než jak to učinila v napadeném rozhodnutí, soud se s ním ztotožňuje a souhlasí se žalovanou i v závěru, že na základě doplněného dokazování se sice jeví, že žalobkyně nebyla prokázána fakticita výkonu práce žalobkyně v rozhodnou dobu let 2001 až 2003 pro společnost Galamarket.
44. Zjištění, na která žalovaná odkázala v napadeném rozhodnutí, tj. že společnost Galamarket ukončila svou činnost jako zaměstnavatel ke dni 31. 10. 1996 a že žalobkyně nebyla přihlášena ke zdravotnímu pojištění, jsou jen další střípky do mozaiky, které shrnula žalovaná z obsahu výpovědí – tj. svědci vlastně přesně nevěděli, co žalobkyně ve firmě dělala, neměli povědomí o odměně žalobkyně a způsobu výplaty, a které všechny ve svém souhrnu vedou k závěru, že se na základě výpovědí svědků se nepodařilo věrohodně prokázat faktický výkon závislé činnosti žalobkyně pro společnost Galamarket a nelze na její činnost proto aplikovat § 5 odst. 4 (dříve odst. 2) zákona o důchodovém pojištění.
45. Pokud jde o další námitky žalobkyně, soud uvádí následující.
K předpojatému hodnocení výpovědí svědků
46. oud z napadeného rozhodnutí neshledal žádnou předpojatost při hodnocení výpovědí p. Š. a p. G. Žalovaná realizovala závazný pokyn soudu, provedla výpovědi, zhodnotila je a dospěla k závěru, že tyto obsahují významné rozpory a neprokazují výkon zaměstnání žalobkyně pro společnost Galamarket. Ke stejným závěrům dospěl při hodnocení výpovědí obou pánů i soud, který neměl žádný důvod přistupovat k nim jakkoliv zaujatě, nebo s jakýmkoliv předsudným závěrem. Ani jeden svědek nebyl shledán jako nevěrohodný a jejich výpovědi byly žalovanou hodnoceny věcně. Fakt, že nebyly dostatečné k prokázání tvrzení žalobkyně, není otázkou věrohodnosti svědků.
K otázkám činnosti svědků ve společnosti Galamarket
47. Soud z napadeného rozhodnutí nezjistil, že by uvedené skutečnosti byly jakkoliv posuzovány v rámci hodnocení obsahů výpovědí p. Š. a p. G. Fakt, že oba svědci nebyli účastni zdravotního a sociální pojištění, je v rozhodnutí sice uveden, ale jedná se o skutečnost, která nebyla vyvrácena ani sporována a která byla pouze předmětem skutkových zjištění žalované. To samé platí i o dalších některých věcných zjištěních žalované. Všechny uvedené a správním orgánem zjištěné skutečnosti jsou pak hodnoceny ve svém souhrnu jako skutkový stav, za jehož zjištění je odpovědná žalovaná. Uvedené skutečnosti nebyly žalobkyní zpochybněny, natož vyvráceny. Jako takové jsou součástí celkového obrazu, který je doplněn výpověďmi svědků i samotné žalobkyně, a také jako celek musely být a byly hodnoceny. Soud neshledal, že by kterékoliv z uvedených zjištění bylo hodnoceno jako dominantní a rozhodující důvod pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Naopak je patrné, že všechny zjištěné skutečnosti vytváří velmi pochybný obraz o fungování společnosti Galamarket a ve spojení s výpověďmi svědků nepřidávají nic na věrohodnosti tvrzení žalobkyně.
K časovému odstupu a vysokému věku svědka G.
48. V případě této námitky je paradoxní, že téměř nic si nepamatoval p. Š., zatímco p. G. přes svůj vysoký věk poskytoval poměrně jasné a přesné odpovědi. Z obou poskytnutých výpovědí nevyplývá, že by si p. Š. nepamatoval věci z důvodu časového odstupu, ale spíše proto, že se denního chodu společnosti neúčastnil.
K námitkám proti způsobu hodnocení výpovědí svědků
49. Žalovaná neměla žádný důvod uvádět skutečnosti, pro které by považovala výpovědi svědků za nevěrohodné, ani tyto za nevěrohodné označovat, pokud k tomuto závěru nedospěla. Žalovaná z výpovědí, resp. ze skutečností, které svědci uvedli (nebo neuvedli), naopak vycházela. Není pravdou, že k nim jako k důkazům nepřihlédla, naopak. Napadené rozhodnutí stojí na obsahu výpovědí obou svědků, jen na jejich základě došla žalovaná k jiným závěrům, než které by chtěla slyšet žalobkyně.
50. Stejně tak není pravdou, že žalovaná neuvedla žádné důvody, proč nepřihlédla k provedeným důkazům o výkonu práce žalobkyně ve společnosti Galamarket v letech 2001 až 2003 a nezabývala se otázkou, zda činnost žalobkyně splňuje podmínky § 5 odst. 2 (resp. 4) zákona o důchodovém pojištění. Naopak, z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaná, byť velmi stručně, ale správně, vyhodnotila zjištěný skutkový stav s ohledem na to, jaké je rozložení důkazního břemene v důchodových věcech. Pokud žalobkyně neprokázala (a podle soudu neprokázala), jaký byla povaha její činnosti, resp. že její činnost splňovala všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro vznik pracovního poměru a že činnost žalobkyně měla obsah pracovního poměru, neměla žalovaná co hodnotit.
51. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal žalobní námitky jako důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
52. Soud tedy shledal námitky žalobkyně neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
53. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno, 31. srpna 2026
Petr Sedlák, v. r.
samosoudce