Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 23/2026 - 50

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

žalobce: V. F., nar. X

státní příslušnost X

t.č. bytem X

zastoupený Mgr. Filipem Petrášem,

advokátem společnosti Advokátní kancelář Petráš Rezek s.r.o.

sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2026, č.j. OAM-2388-16/ZM-2026

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 27. 4. 2026, č.j. OAM-2388-16/ZM-2026, byla žalobci zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, a to z důvodu dle ve spojení s a dále ve spojení s o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen zákon o pobytu cizinců), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

II. Podání účastníků

2. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, přepjatě formalistické a absolutně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k zásadě proporcionality. V jednotlivých žalobních bodech namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absolutní absenci testu proporcionality a porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (žalovaný pominul a nevyhodnotil mimořádnou míru integrace žalobce do české společnosti a postupoval selektivně); dále namítl rozpor napadeného rozhodnutí s aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu a odkázal na konkrétní rozhodnutí NSS; brojil i proti mechanické aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (namítl nutnost aplikovat lidskoprávní korektiv při posuzování věci a uvedl požadavek posoudit, nakolik dřívější pravomocné odsouzení reálně a v současnosti odůvodňuje drastický zásah do pobytového statusu žalobce); brojil i proti nedostatečnému zohlednění konkrétních okolností a materiální závažnosti trestného činu žalobce, proti ignorování bezprecedentní profesní a ekonomické integrace žalobce v České republice, nedostatečnému zjištění skutkového stavu, nedostatečnému zohlednění bezpečnostní situace na Ukrajině (a faktických důsledků napadeného rozhodnutí) a konečně i proti nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že žalobce ihned uhradil uložený peněžitý trest.

3. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na pravomocné odsouzení žalobce pro úmyslný trestný čin padělání a pozměnění veřejné y dle , s tím, že spácháním tohoto trestného činu byl naplněn zákonný důvod pro zamítnutí žádosti, neboť ještě nedošlo k zahlazení odsouzení. Do doby zahlazení odsouzení musí žalovaný k této skutečnosti přihlížet z úřední povinnosti a žádost o prodloužení zaměstnanecké karty zamítnout. Pokud jde o hodnocení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, odkázal žalovaný na pasivitu žalobce ve správním řízení a žalovaného neuvědomil o žádných skutečnostech, které by mohly mít vliv na posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého života. Namítl, že nebyl povinen sám aktivně tyto skutečnosti zjišťovat, pokud sám žalobce nepřiměřenost dopadů rozhodnutí netvrdil. K době pobytu žalobce na území ČR uvedl, že pobyt žalobce byl opakovaně prodlužován a tento si měl být vědom toho, že protiprávní jednání může vést k neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Žalobce nelze považovat za usazeného cizince, práci kvalifikovaného stavebního dělníka může vykonávat kdekoliv na světě, samotná existence nájemní smlouvy není důvodem, který by mu bránil ve vycestování. V případě obavy ze situace na Ukrajině může využít jiné pobytové oprávnění nebo požádat o udělení mezinárodní ochrany.

III. Posouzení věci krajským soudem

4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ( , věta první , ), a řízení předcházející jeho vydání. Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů ( ). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek ( ). Při rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování.

5. Z obsahu správního spisu pro posouzení věci vyplývají následující podstatné skutečnosti. Žalobce dne 13. 1. 2026 podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty s tím, že jako zaměstnavatele uvedl společnost X, a.s. s pracovním zařazením „Stavební dělník“. V souvislosti s ní je ve spise obsažena informace z Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 12. 1. 2026 a smlouva o nájmu ze dne 7. 3. 2025. Krom dalších listin (souhlasná stanoviska Úřadů práce) je součástí spisu výpis z rejstříků trestů, ze kterého plyne, že žalobce byl Okresním soudem ve Zlíně dne 30. 4. 2025 odsouzen podle , , pro úmyslný přečin k peněžitému trestu ve výši 9 600 Kč a k trestu propadnutí věci – cestovního pasu; samotný trestní příkaz je součástí správního spisu taktéž. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 28. 5. 2025.

6. Z napadeného rozhodnutí plyne, že k zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty došlo dle § 44a odst. 11 ve spojení s 46e odst. 1 a ve spojení s 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců

7. Podle § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e), a dále, jestliže Úřad práce České republiky – krajská pobočka nebo pobočka pro hlavní město Prahu vydal závazné stanovisko, že další zaměstnávání cizince nelze vzhledem k situaci na trhu práce povolit. Ustanovení § 42g odst. 3 věta druhá a § 46 odst. 6 písm. d), jde-li o důvody uvedené v § 178f odst. 1 písm. a) a c) až f), a dále § 46 odst. 6 písm. e) a f) se použije obdobně. Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty učiněno oznámení podle § 42g odst. 7, 8 nebo 10, má se za to, že cizinec žádá o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu zaměstnávání na posledně oznámenou pracovní pozici.

8. Podle § 46e odst. 1 téhož zákona ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.

9. Podle § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

10. Soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. ), tj. přezkoumává skutkový stav ke dni 27. 4. 2026.

11. Žalobci byly trestním příkazem uloženy dvě sankce – peněžitý trest a trest propadnutí věci. V případě peněžitého trestu platí dle , že na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

12. V případě trestu propadnutí věci se zahlazení odsouzení řídí § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákona, dle kterého soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu domácího vězení, k trestu propadnutí majetku, k trestu propadnutí věci, k trestu zákazu pobytu, k trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce nebo k peněžitému trestu za zvlášť závažný zločin.

13. Podle § 105 odst. 3 trestního zákona platí, že, jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým velmi dobrým chováním, že se napravil, může soud s přihlédnutím k zájmům chráněným trestním zákonem zahladit odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného, i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1.

14. Zároveň dle platí, že bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší.

15. Dle se ustanovení odstavce 5 užije přiměřeně též na případ, kdy pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

16. V nyní posuzované věci platila nejdelší doba k zahlazení odsouzení v případě trestu propadnutí věci. Žalobce sám doložil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 7. 2026, kterým bylo odsouzení zahlazeno. Podle tohoto usnesení lhůta k zahlazení počala běžet 28. 5. 2025. Z toho plyne, že ke dni 27. 4. 2026, tj. v době rozhodování žalovaného tak nebylo možné hledět na žalobce jako by se osvědčil a došlo k zahlazení jeho odsouzení.

17. Je nesporné, že žalobce spáchal v době platnosti svého pobytu na základě zaměstnanecké karty úmyslný trestný čin a za tento trestný čin byl pravomocně odsouzen. Zcela jednoznačně tak došlo k naplnění podmínky dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tudíž došlo k naplnění podmínek § 44a odst. 11 téhož zákona. Citované ustanovení § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců nedává správnímu orgánu možnost uvážení (srov. použitý tvar slovesa neprodlouží, nikoliv může neprodloužit).

18. K tomu lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. -37, dle kterého: „[19] Otázkou výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se zdejší soud zabýval v minulosti již několikrát. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. - 101, konstatoval, že „[t]ento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života“. Uvedené závěry pak Nejvyšší správní soud potvrdil také v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015–47. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyloučil použití § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, u nichž se přihlíží k dopadům do soukromého a rodinného života cizince, neboť § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona je ve vztahu k nim speciálním ustanovením a má přednost.

[20] Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taktéž neposkytují správnímu orgánu možnost užít správní uvážení, tj. zvažovat různé aspekty spáchaného úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu (resp. pro zamítnutí žádosti o jeho prodloužení), a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. –85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. –51).“

19. Soud má s ohledem na uvedené za to, že byly naplněny podmínky pro neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce.

20. Námitky, které v tomto směru uvádí žalobce, nemají oporu ani v zákonu ani v judikatuře správních soudu. Žalobce totiž neodlišuje situace, kdy je dána správnímu orgánu možnost úvahy, jak rozhodne o pobytovém oprávnění, a kdy je správní orgán vázán textem zákona, tj. rozhodnutím zákonodárce, jak v určité situaci o tom kterém pobytovém oprávnění rozhodnout. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2024, č. j. -51, je nerelevantní, neboť se týkal otázky hodnocení výkonu nelegální práce, a ostatní odkazovaná judikatura má dopad pouze do hodnocení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele. Pokud jde o tvrzení, že „Správní orgán byl povinen posoudit, nakolik dřívější pravomocné odsouzení reálně a v současnosti odůvodňuje takto drastický zásah do pobytového statusu žalobce. Bylo nezbytné zvážit, zda žalobce aktuálně ohrožuje veřejný pořádek, přihlédnout k jeho naprosté bezúhonnosti po spáchání činu, zohlednit jeho stávající způsob života a vyhodnotit celkovou přiměřenost přijatého opatření. Žalovaný však na toto nezbytné individuální zhodnocení zcela rezignoval.“, nevztahuje se tato povinnost na nyní posuzovanou věc, neboť v případě zaměstnaneckých karet zákon obsahuje pro situace spáchání úmyslných trestných činů kogentní právní úpravu, od které se správní orgán nemůže odchýlit.

21. Žalobní námitky, kterými brojil, byť i v částech, proti „formálnímu“ postupu žalovaného, „mechanické aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nebo nezhodnocení materiální závažnosti trestného činu či jeho zahlazení, tak nejsou důvodné, neboť trestný čin žalobce nebyl v době rozhodování zahlazen a zákon neumožňoval žalovanému jiný postup v případě spáchání úmyslného trestného činu, který nebyl zahlazen.

22. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí (poslední žalobní bod), není žalovaný oprávněn rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy dle své úvahy a hodnotit pro účely daného řízení menší nebo větší závažnost zásahu do veřejného pořádku. Tento test provedl již zákonodárce a jasně stanovil hranici, kde omezil správní uvážení v případě všech úmyslných trestných činů. Soud pouze k tomu konstatuje, že obecně neshledává tuto právní úpravu nijak nepřiměřenou nebo diskriminační, a neshledal proto důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu dle y ČR.

23. To samo o sobě ale v nyní projednávané věci nepostačuje.

24. Nejvyšší správní soud sice v již citovaném rozsudku ve věci sp. zn. uvedl: „ Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. –30, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015–27). Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců předpokládá. Zákon o pobytu cizinců v § 174a odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správním orgánům neukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. –47).“, nicméně v navazující judikatuře otázky posuzování dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života dále rozvedl.

25. V rozsudku ze dne 5. 2. 2021, č. j. -36, Nejvyšší správní soud uvedl: „[30] Správní orgány i městský soud vyšly při hodnocení věci ze znění § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v němž je stanoveno, že přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. S poukazem na § 44a odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správní orgány a městský soud dovodily, že na případ stěžovatelky povinnost zkoumat rozhodnutí z hlediska přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince nedopadá. Městský soud reflektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. ), s tím, že k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života cizince je nutno přistoupit v případech zákonem nestanovených tehdy, je-li zjevné, že zásah do těchto práv by byl na první pohled nepřiměřený. Při posuzování přiměřenosti zamítnutí žádosti stěžovatelky o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se pak městský soud zabýval výlučně otázkou závažnosti trestné činnosti stěžovatelky, přičemž konstatoval, že zde jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti nad soukromým a rodinným životem stěžovatelky.

[31] Judikatura již dříve dovodila, že správní orgány jsou povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy tato povinnost vyplývá přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluvy”), jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Např. v nedávném rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. – 38, Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům: „Podmínka, aby důsledky rozhodnutí o zrušení platnosti pobytového oprávnění byly přiměřené důvodu pro zrušení, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je sice výslovně stanovena pro případy zrušení pobytového oprávnění dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nicméně, i když zákon s jejich relevancí nepočítá v § 37 odst. 1, nelze ani v těchto případech pomíjet čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. – 29, ze dne 25. 7. 2018, č. j. – 35).‘‘“

26. Žalovaný se proto zcela v souladu s mezinárodní právní úpravou, která má aplikační přednost před zákonem o pobytu cizinců, zabýval dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. K testu proporcionality a otázce důkazního břemene se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2024, č. j. -25, kde uvedl, že „test proporcionality mezi veřejným zájmem a rodinným životem cizince provedl již zákonodárce, přičemž zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin a byli za něj odsouzeni, a představují tak potenciální hrozbu pro společnost, z povahy věci převáží nad individuálním právem cizince na ochranu jeho soukromého a rodinného života. V případě rozhodnutí podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tedy přiměřenost rozhodnutí zásadně neposuzuje, což je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost. S ohledem na to, že Česká republika je smluvním státem Úmluvy, jejíž čl. 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce, jsou však správní orgány povinny k nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy přihlédnout, avšak pouze ke konkrétní námitce účastníka (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2008, č. j. -101, ze dne 24. 9. 2015, č. j. -47, odst. [21], ze dne 18. 11. 2015, č. j. -27, odst. [10] a [11], ze dne 18. 5. 2016, č. j. -33, ze dne 23. 3. 2017, č. j. -47, odst. [14] a [16], ze dne 22. 11. 2017, č. j. -26, odst. [10], ze dne 14. 3. 2018, č. j. -37, odst. [19] až [21]; nověji ze dne 31. 3. 2022, č. j. -33, odst. [9] a [10], a ze dne 10. 8. 2023, č. j. -33, odst. [16]).

[20] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovateli, že souladem svého rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy by se musel zabývat až ke konkrétní námitce žalobce, který ale žádnou námitku stran zásahu do svého soukromého a rodinného života skutečně nevznesl, ostatně to ani netvrdí, naopak. Žalobcova argumentace ve vyjádření ke kasační stížnosti, že nepřiměřenost nenamítal z důvodu naděje v přerušení řízení, není dle Nejvyššího správního soudu relevantní, jelikož žalobce zjevně mohl a měl ve správním řízením uvést všechny podstatné skutečnosti. Sice nemohl podat odvolání proti napadenému rozhodnutí ( zákona o pobytu cizinců), před vydáním rozhodnutí se ale mohl vyjádřit k podkladům pro vydání rozhodnutí ( , , ve znění pozdějších předpisů), což také učinil. V tomto vyjádření argumentoval pouze fikcí neodsouzení při osvědčení se ve zkušební době a požádal o přerušení řízení do doby ukončení zkušební doby (viz vyjádření se k podkladům ze dne 9. 1. 2023 na č. l. 14 správního spisu), o čemž stěžovatel rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2023, č. j. OAM-36949-15/DP-2022, tak, že řízení se nepřerušuje.

[21] Ohledně svého soukromého a rodinného života žalobce toliko v žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (na č. l. 1 správního spisu) uvedl dvě nezletilé děti, otce, matku a zletilou sestru, všechny s bydlištěm na Ukrajině (obce S. a K. ve Lvovské oblasti), na což stěžovatel reagoval na str. 3 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka, naopak rodinné vazby má v zemi původu, též dle smlouvy o nájmu bytu v něm pobývá sám a nevlastní na území České republiky ani žádnou nemovitost, proto rozhodnutí nebude mít dopad do jeho soukromého a rodinného života, resp. dopad je přiměřený. Stěžovatel též (obdobně jako v kasační stížnosti) poukázal na judikaturu ESLP, dle které z Úmluvy nevyplývá povinnost umožnit cizinci usadit se ve státě, který si vybere, i proto je dopad rozhodnutí přiměřený a v souladu s čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k absenci výslovné a konkrétní námitky žalobce považuje Nejvyšší správní soud takové posouzení za zcela dostačující, jakož i správné a ztotožňuje se s ním.“

27. Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2025, č. j. -20, ve kterém uvedl, že „nelze § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců použít v tom smyslu, že by zcela vylučoval posouzení přiměřenosti uvedených dopadů rozhodnutí, u nichž zákon takovouto povinnost výslovně nestanoví (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019‑40, odst. [37]). I v těchto případech může dotčený cizinec ve správním řízení tvrdit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života. Nejde‑li o tvrzení, která lze na první pohled označit za nemyslitelná či zdánlivá, je stěžovatel povinen takovéto posouzení provést. Má‑li se správní orgán zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí pouze v reakci na uplatněnou námitku, je na cizinci, aby v souladu s § 174a odst. 1 větou poslední zákona o pobytu cizinců sdělil konkrétní důvody, pro které považuje dopady rozhodnutí za nepřiměřené (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. ‑39, č. 3990/2020 Sb. NSS, odst. [19], nebo ze dne 18. 5. 2020, č. j. ‑38, odst. [31] a [32]).

…

[32] Při rozhodování o zrušení platnosti zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců není výslovně stanovena povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí ve smyslu § 174a odst. 3 tohoto zákona. V souladu s výše shrnutými závěry má ale stěžovatel povinnost se přiměřeností dopadů do soukromého a rodinného života cizince zabývat k jeho námitce.“

28. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobce námitku zásahu do soukromého a rodinného života kdykoliv v průběhu správního řízení vznesl. V průběhu řízení byl zcela pasivní, do spisu nikdy nenahlížel. Na výzvu k seznámení s podklady nereagoval. Z obsahu správního spisu zároveň plyne, že na území ČR nebyli zjištěni žádní jeho příbuzní, žalobce nevlastní žádnou nemovitost, žije v nájmu.

29. Z pohledu soudu se tedy jedná o shodnou situaci, kterou posuzoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 14. 3. 2024, č. j. -25. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný se posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nevyhnul. Nelze mu ale klást za vinu, že se jím zaobíral pouze v rozsahu, který vyplýval z obsahu správního spisu, neboť odpovědnost za tvrzení ve správním řízení ohledně zásahu do soukromého života nesl žalobce. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, test proporcionality již obecně provedl zákonodárce, a tudíž bylo jen a jenom na žalobci, aby ve správním řízení uvedl dostatečně přesvědčivé argumenty, které by převážily hodnocení zásahu do práva na soukromý život na jeho stranu. Pasivita žalobce ve správním řízení tak jde k jeho tíží a žalovanému nelze vyčítat nedostatečné zkoumání zásahu do práva na soukromý život, nedostatek skutkových zjištění ani nepřezkoumatelnost jeho závěrů.

30. Žalobce sice v žalobě na řadě stran vyčítá žalovanému pochybení stran posouzení dopadu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého života, ale pomíjí to, že tyto námitky v žalobě nemohou zpětně založit nezákonnost postupu žalovaného, neboť žalobce sám nic takového ve správním řízení netvrdil, tudíž takové námitky nemohly být žalovanému známy.

31. Krom toho námitky, které uplatnil věcně v žalobě, by ani samy o sobě nemohly představovat natolik významný zásah do žalobcova soukromého života, aby převážily nad textem zákona.

32. Skutečnost, že žalobce je integrován do české společnosti a umí česky, je důsledek toho, že tu žije řadu let.

33. Tvrzení o tom, že je nepostradatelným a klíčovým pracovníkem pro společnost X a.s., je pro soud nepříliš věrohodné. S ohledem na to, jak velká je společnost X, soud není ochoten uvěřit tomu, že jeden stavební dělník by byl natolik nepostradatelným, aby to ovlivnilo výkon činnosti uvedené společnosti. O tom konečně svědčí i pracovní smlouva, dle které mělo být žalobci placeno 170 Kč na hodinu hrubého, což je cca 27 200 Kč hrubého měsíčně při 40 hodinovém pracovním týdnu. Minimální mzda v ČR je pro rok 2026 22 400 Kč hrubého. Jinými slovy nepostradatelný a klíčový pracovník společnosti X a.s. je odměňován na hranici minimální mzdy. Z vyjádření zaměstnavatele vyplývá, že žalobce je stavební dělník, pracuje na mostních konstrukcích, betonuje, staví a demontuje bednění. Soud skutečně nevidí v jeho činnost takový celospolečenský význam, aby převážil nad dodržováním zákona. Soud zároveň netuší, proč by měl žalovaný zjišťovat nepostradatelnost stavebního dělníka s téměř minimální mzdou na strategických státních stavbách, resp. z čeho by měl nepostradatelnost žalobce dovodit na základě správního spisu. Žalobci měla být prodloužena pracovní smlouva na běžné dělnické místo a nic (krom až žalobních tvrzení) nesvědčí o tom, že žalobce je strategický nepostradatelný dělník pro české strategické státní stavby (konečně ani seznam staveb, na kterých se podílel žalobce, nepředstavuje žádný seznam strategických státních staveb, když pouze 2 z 5 byly investičně zajišťovány Ředitelstvím silnic a dálnic). Tvrzení je proto zjevně účelové.

34. Vyjádření k integraci v místní komunitě, pomáhání při povodních apod. soud vnímá. Je zjevné, že žalobce se skutečně stal součástí určité místní komunity, což je logické při délce jeho pobytu. Fakt ale je, že ani to mu nebránilo v obcházení zákona a spáchání úmyslného trestného činu.

35. Soud na závěr k tomuto a bodu 6. žaloby opakuje, že tvrzení o zásahu do soukromého života byla na žalobci. Byl to žalobce, kdo měl již ve správním řízení uvádět nyní tvrzené skutečnosti, a žalovaný by se s nimi pak měl vyrovnat. Pokud žalobce nic tvrdil, nelze očekávat, že žalovaný bude u každého cizince provádět investigaci jeho soukromého a pracovního života nad rámec zákonných povinností, natož v rozsahu, kterého se domáhá žalobce v bodu 6 žaloby („Žalovaný porušil , neboť nezjistil stav věci bez důvodných pochybností. Spokojil se pouze s formálním konstatováním o existenci odsouzení v Rejstříku trestů, aniž by jakkoliv zjišťoval profesní ukotvení žalobce, jeho nepostradatelnost na strategických státních stavbách, jeho jazykovou a společenskou asimilaci, řádné plnění finančních závazků či jeho dobrovolnickou činnost. Pokud by žalovaný tyto skutečnosti řádně prověřil, nemohl by dospět k závěru, že neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty je v tomto případě přiměřeným opatřením.“).

36. Při hodnocení toho, jak může neprodloužení zaměstnanecké karty dopadnout do jeho života, se soud shoduje se žalovaným v tom, že žalobce může svůj soukromý život realizovat kdekoliv jinde, ne pouze v ČR, a nic z toho, co uvedl, nepředstavuje jakoukoliv mimořádnou okolnost, která by mohla způsobit nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Soud se shoduje se žalovaným i v tom, že žalobci není ukládána povinnost vycestovat, ani mu není uložen zákaz vstupu na území ČR.

37. Žalobci se „pouze“ odnímá určitá forma pobytového oprávnění, aniž by byl nucen vycestovat z ČR.

38. Soud se ztotožňuje se žalovaným i v tom, že při rozhodování o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty nebylo v dané věci na místě zabývat se hodnocením bezpečností situace na Ukrajině. Žalobce žije na území ČR sám, neprokázal, že by byl někdo odkázán na jeho výživu (tj. na existenci zaměstnání v ČR), a samotné dopady bezpečnostní situace na Ukrajině tak může řešit prostřednictvím jiných institutů cizineckého nebo azylového práva. Pracovní pobyt v ČR není prostředkem ochrany před špatnou bezpečností situací na Ukrajině.

39. Soud s ohledem na všechno shora uvedené neshledal žalobní námitky důvodné.

IV. Závěr a náklady řízení

40. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle

41. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno, 31. srpna 2026

Petr Sedlák, v. r.

samosoudce