Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 14/2026 - 28

11

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci

žalobce

proti

žalovanému

S. P., narozen X,

státní příslušnost X

bytem Y

zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou

se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2

Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v posouzení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026, č. j. OAM-0388179/DO-2026, jako nepřijatelné

takto:

I. Zásah žalovaného, spočívající v posouzení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026, č. j. OAM-0388179/DO-2026, jako nepřijatelné, je nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ireny Strakové, advokátky.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný dne 15. 4. 2026 posoudil jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0388179/DO-2026. Žalovaný takto učinil s odkazem na to, že žalobce byl již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU a bylo učiněno prohlášení podle

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce v žalobě uvedl, že opustil Ukrajinu dne 28. 1. 2022 a odjel do Itálie, kde mu byla po zahájení ozbrojeného konfliktu poskytnuta dočasná ochrana, jejíž platnost byla opakovaně prodlužována. Po ztrátě pracovního uplatnění v Itálii se přestěhoval do České republiky, kde mu byla nabídnuta práce a kde současně žijí jeho rodinní příslušníci. Dne 15. 4. 2026 podal žádost o udělení dočasné ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra však žádost označilo za nepřijatelnou podle a f) (Lex Ukrajina).

3. Žalobce namítá, že postup žalovaného je v rozporu s právem Evropské unie, zejména se směrnicí 2001/55/ES o dočasné ochraně a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tvrdí, že osobám splňujícím podmínky stanovené unijním právem vzniká nárok na dočasnou ochranu na území Evropské unie a současně možnost zvolit si hostitelský členský stát.

4. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva a na navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Podle této judikatury nelze žádost o dočasnou ochranu považovat za nepřijatelnou pouze z důvodu, že žadatel již v minulosti získal nebo dosud má dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Správní orgán je naopak povinen žádost přijmout a věcně posoudit.

5. Žalobce dále namítá, že nově zavedený důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze přeformulování dřívějších důvodů nepřijatelnosti, které byly českými soudy opakovaně shledány neslučitelnými s právem Evropské unie. Podle žalobce ani oznámení České republiky Evropské komisi o riziku vyčerpání přijímacích kapacit nemůže samo o sobě vést k omezení práv osob požívajících dočasné ochrany podle unijního práva.

6. Ve vztahu k důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina žalobce poukazuje na judikaturu správních soudů, podle níž samotná existence pobytového oprávnění nebo víza v jiném státě nemůže bez dalšího vylučovat nárok na udělení dočasné ochrany. Rozhodující je, zda žadatel před vypuknutím války na Ukrajině dlouhodobě pobýval a měl zde centrum svých životních zájmů, což žalobce splňuje.

7. Žalobce uvádí, že bezprostředně po vrácení žádosti bylo vůči němu zahájeno řízení o správním vyhoštění a tentýž den bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění z území Evropské unie a smluvních států na dobu jednoho roku. Tento postup považuje za další nezákonný zásah do svých práv. Současně namítá, že mu nebyla poskytnuta potřebná součinnost ani poučení o jeho právech a že správní orgány nedostatečně zohlednily jeho oprávnění k pobytu v Itálii.

8. S odkazem na tyto skutečnosti žalobce navrhl, aby soud určil, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026 jako nepřijatelné představovalo nezákonný zásah správního orgánu, a aby zakázal žalovanému pokračovat v obdobném porušování práv žalobce a opakovat nezákonný postup vůči jeho osobě.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nesplňuje základní podmínky pro přiznání dočasné ochrany podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neboť ke dni 24. února 2022 nepobýval na území Ukrajiny. Z údajů v cestovním pase podle něj vyplývá, že žalobce vstoupil na území Evropské unie již dne 28. ledna 2022 a od té doby zde nepřetržitě pobývá. Sám žalobce navíc v žádosti uvedl, že se v rozhodný den nacházel mimo Ukrajinu.

10. Podle ministerstva je institut dočasné ochrany určen pouze osobám, které byly vysídleny z Ukrajiny v důsledku ruské invaze. Musí tedy existovat příčinná souvislost mezi válečným konfliktem a odchodem ze země původu. Jelikož žalobce opustil Ukrajinu ještě před zahájením invaze a po více než čtyři roky pobýval v Evropské unii, nelze jej podle ministerstva považovat za vysídlenou osobu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně.

11. Ministerstvo dále zdůrazňuje, že žalobce netvrdil ani nedoložil, že by měl na Ukrajině k rozhodnému datu těžiště svých životních zájmů. Za této situace nebyl správní orgán povinen provádět další dokazování a mohl žádost vrátit již na základě zjištěných skutečností.

12. Druhým důvodem nepřijatelnosti byla skutečnost, že žalobce v minulosti získal dočasnou ochranu v Itálii. Tato okolnost byla zjištěna jak z informační platformy TPD, tak ze samotné žádosti žalobce. Ministerstvo zdůrazňuje, že podle znění § 5 odst. 1 písm. f) postačuje k naplnění tohoto důvodu již samotná skutečnost, že žadatel někdy obdržel dočasnou ochranu v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda ji stále využívá.

13. Žalovaný rovněž uvádí, že žalobce nesplňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny ani z humanitárních důvodů, a proto nemělo jinou zákonnou možnost než žádost označit za nepřijatelnou.

14. Pokud jde o soulad s právem Evropské unie, žalovaný si je vědom, že správní soudy v minulosti některá ustanovení Lex Ukrajina považovaly za neslučitelná s právem Evropské unie. Zastává však názor, že otázka souladu § 5 odst. 1 písm. f) s unijním právem nebyla dosud jednoznačně vyřešena Soudním dvorem Evropské unie.

15. Podle žalovaného rozsudek SDEU ve věci Krasiliva nevytvořil právo držitelů dočasné ochrany volně si vybírat členský stát, ve kterém budou dočasnou ochranu čerpat. Naopak z bodu 30 tohoto rozsudku dovozuje, že členské státy mohou při posuzování žádosti zkoumat, zda žadatel již obdobné oprávnění nezískal v jiném členském státě.

16. Z tohoto důvodu ministerstvo navrhuje, aby soud zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, která by měla objasnit, zda je v souladu s unijním právem odmítnout žádost osoby, která již byla držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě.

17. Žalovaný dále zastává názor, že směrnice 2001/55/ES nezakládá držitelům dočasné ochrany právo na tzv. sekundární pohyb mezi členskými státy za účelem získání nového povolení k pobytu. Podle jeho výkladu je cílem směrnice zajistit osobě ochranu v některém členském státě, nikoli možnost opakovaně získávat toto oprávnění v různých státech podle vlastní volby. Přesun mezi státy připouští směrnice pouze ve výslovně upravených případech, například při slučování rodiny nebo na základě mechanismů solidarity mezi členskými státy.

18. Ministerstvo odmítá i argument, že dohoda členských států o neaplikování článku 11 směrnice zakládá právo získat novou dočasnou ochranu v jiném státě. Podle jeho názoru tato dohoda pouze upravuje vzájemné vztahy mezi státy a znamená jen to, že si nebudou předávat osoby neoprávněně pobývající na svém území.

19. Žalovaný dále odkazuje na nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzují, že osoba může současně čerpat práva plynoucí z dočasné ochrany pouze v jednom členském státě. Z těchto ustanovení dovozuje, že členské státy nejsou povinny poskytovat dočasnou ochranu osobám, které již obdobné oprávnění získaly v jiném členském státě.

20. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany jednak proto, že nebyl osobou vysídlenou z Ukrajiny ve smyslu příslušných unijních předpisů, a jednak proto, že již dříve získal dočasnou ochranu v Itálii. Postup správního orgánu proto nepředstavoval nezákonný zásah. Navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III.

Posouzení žaloby

21. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán.

22. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s bez nařízení jednání, když účastníci s takovým rozhodnutím věci souhlasili.

23. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobkyně u žalovaného podala a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky. Soud neshledal potřebu dokazovat ani jinými listinami, ani důkazy označenými v podáních účastníků. Žádný z těchto dokumentů nebyl v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní. Skutkové poznatky, jež by jejich případným provedením k důkazu soud nabyl, nepotřeboval pro posouzení opodstatněnosti žalobní argumentace. Obsah žádného dokumentu nemohl nic změnit na věcném hodnocení tohoto sporu.

24. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).

25. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna.

26. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

27. Nejprve se soud zabýval důvodem nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle ust.

28. Podle této normy žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex5) v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

29. Podle § 3 odst. 3 téhož zákona, Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejnilo Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

30. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

31. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

32. Soud dospěl k závěru, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož odstavce. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, soud nejprve uvede argumentaci s tím související a následně se vyjádří k dotčené novele Lex Ukrajina.

33. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

34. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou v rozporu s recentní výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

35. Žalovaný zpochybňuje výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu s ohledem na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně, dále pak na to, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 nemůže zakotvit právo sekundárního pohybu, když právo volby primárního státu vyplývá již ze směrnice o dočasné ochraně, a konečně že z upraveného recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), vyplývá, že druhotný pohyb není evropskými předpisy předvídán, resp. dovolen.

36. Soud neshledává, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.

37. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pouze pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

38. Žalovaný dovozuje neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně z recitálů (5) a (6).

39. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

40. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

41. Žalovaný uvedené recitály ovšem dezinterpretuje, je-li přesvědčen o tom, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být Prováděcí rozhodnutí č. 1 interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které ovšem jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR – tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

42. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani z Lex Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

43. Co se týče důvodu pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2025, čj. -18, jehož právní věta zní: „Žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, na něž této osobě vzniká nárok na základě směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle ve spojení s , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě Evropské unie“. V dalším pak soud odkazuje na odůvodnění tohoto rozsudku, které je dostupné na www.nssoud.cz.

44. Dále se městský soud zabýval důvodem nepřijatelnosti žádosti podle , podle něhož Žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v .

45. Podle ust. § 3 odst. 1 citovaného zákona Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

46. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona pak odkazuje na podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na.

47. Článek 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 pak stanoví, že Toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022.

48. Z citovaných norem je tedy nutno vyvodit závěr, že dočasnou ochranu nelze poskytnout těm státním příslušníkům Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

49. Ovšem judikatura zejména správních soudů, jež se zabývala výkladem a aplikací těchto norem, dospěla k závěru, že poskytnutí dočasné ochrany nelze případně odmítnout ani těm ukrajinským státním příslušníkům, kteří z území Ukrajiny vycestovali již před dnem 24. února 2022.

50. Zde lze odkázat například na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2026, č.j. -18, jenž se týkal posouzení situace ukrajinského státního příslušníka, kterého podle názoru Ministerstva vnitra nebylo lze považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022, neboť před tímto dnem vycestoval na území Polska na základě dlouhodobého víza.

51. Nejvyšší správní soud v této věci zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra, tedy potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze, který žalobci vyhověl, a koncipoval tyto závěry:

[12] Podstata argumentace stěžovatele v nynější věci vychází z toho, že dočasnou ochranu nemohou získat všichni občané Ukrajiny, bez ohledu na to, kde dne 24. 2. 2022 a před tímto dnem pobývali (žalobce podle něj opustil Ukrajinu před tímto datem). V rámci celého řízení současně upozorňuje na pobytové oprávnění žalobce v Schengenském prostoru plynoucí z razítka v cestovním pasu. Oběma těmito aspekty věci se nicméně městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval a ve vztahu k oběma použil již existující judikaturu, kterou lze podle Nejvyššího správního soudu považovat za přiléhavou i ve věci nyní projednávané.

[13] Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území Polska. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území Ukrajiny. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo Ukrajinu proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. , na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. , obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. ). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina.

[14] Poukazujeli pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. , ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( , ). Neposkytujeli požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. a 51 ). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností.

52. Ve věci nyní rozhodované není sporu o tom, že žalobce vycestoval z územní Ukrajiny již dne 28. 1. 2022, tedy před začátkem vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Sama tato skutečnost však neznamená, že by byl vyloučen z okruhu osob, kterým lze uložit dočasnou ochranu.

53. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). Je pak na správním orgánu, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. K závěru, že žalobce byl usazený jinde, pak nepostačuje ani případné udělení víza a jeho krátkodobé využití (bod 18 rozsudku NSS č. j. , obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. ). Ani z případné existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina.

54. V žalobcově případě není zřejmé, že by mu bylo uděleno vízum pro pobyt v Itálii, nicméně i kdyby tomu tak bylo, nebyla by samotná tato skutečnost dostačující pro závěr o tom, že žadatel není osobou podle prováděcího rozhodnutí Rady. Podstatné pro aplikaci je to, jakou povahu, délku a účel měl pobyt žalobce mimo území Ukrajiny. Podle názoru soudu by závěr o tom, že žalobce není osobou podle prováděcího rozhodnutí Rady bylo možno učinit jen tehdy, pokud by bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce vycestoval z území Ukrajiny před 24. 2. 2022 s úmyslem opustit je navždy a založit svůj domov (v terminologii správních soudů „těžiště svých zájmů“) na jiném místě, v jiném státě. Nic takto zásadního však ve věci zřejmé není.

55. K tíži žalobci pak nemůže jít ani samotná skutečnost, že mimo území Ukrajiny pobýval i po 24. 2. 2022. Jak uvedl Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2026, č. j. , jenž byl aprobován citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, „Neexistuje rozumný důvod k tomu, aby státní občané Ukrajiny, kteří se před datem 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat, byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území Ukrajiny fyzicky nacházeli.“

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

56. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žádost žalobce o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026 posoudil jako nepřijatelnou, byl nezákonný, a žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce.

57. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek poskytnout žalobci dočasnou ochranu. Přitom bude žalovaný respektovat právní názor soudu, že ust. nelze ve věci aplikovat pro jeho rozpor s právem EU. Ustanovení citovaného zákona je pak možno použít jen tehdy, bude-li spolehlivě objasněna povaha a příčina vycestování žalobce z území Ukrajiny před dnem 24. 2. 2022, jakož i jeho pobytu mimo toto území v době před podáním žádosti o dočasnou ochranu.

58. O nákladech řízení rozhodl soud podle . Ve věci úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které představují odměnu za právní zastoupení podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „ “), přičemž podle vyhlášky výše odměny z tarifní hodnoty 88 000 Kč činí 4 620 Kč. Žalobci byla přiznána náhrada za dva úkony právní služby, a to převzetí věci [ vyhlášky] a písemné podání ve věci ( vyhlášky) dále 2 x náhrada paušálních výdajů podle vyhlášky po 450 Kč. Náhradu v celkové výši 10 140 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ireny Strakové, advokátky.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 22. července 2026

JUDr. Slavomír Novák v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.