Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 789/2026

-608

USNESENÍ

F. N.

takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. odmítá.

Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem

Krajského soudu v Plzni (dále také jen „krajský soud“) ze dne 11. 2. 2026, č. j. -542, byl obviněný F

. N.

(dále též jen „obviněný nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že

„po předchozím požívání alkoholických nápojů dne 13. 8. 2022 v době kolem 15:00 hodin vstoupil odemčenými vstupními dveřmi do vnitřních prostor rodinného domku, vedeného jako budova bez čísla popisného nebo evidenčního – garáž na adrese

XY, okres XY, kde bydlela poškozená A. R.

, která se při vstupu obviněného nacházela v obývacím pokoji v posteli, sedl si na křeslo vedle postele, poté se

vysvlékl do naha, přistoupil k posteli, otíral své přirození o její obličej, přičemž po

poškozené požadoval orální uspokojení slovy: ‚

ty svině, chceš ho do huby, ty

kurvo, dej si ho tam‘

, za účelem jeho dosažení ji tahal za ruce a ramena, posouval jí

po

posteli a snažil se ji zvednout do sedu, přičemž se tomuto jednání poškozená aktivně bránila jak slovně, tak odstrkováním rukama, načež poté, co poškozené zavolala vnučka K

. V., se oblékl a z domu odešel, aniž by k orálnímu styku došlo“.

Za to byl odsouzen p

odle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na

30

měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 40 měsíců, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené A. R. na náhradě nemajetkové újmy částku 70

000

Kč. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 5. 5. 2026, č. j. -569, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.Dovolání a vyjádření k němu

3. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný F

. N.

prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

4. V

jeho odůvodnění namítl, že procesně použitelné důkazy neskýtaly dostatečný podklad pro závěr, že jednal způsobem naplňujícím znaky pokusu trestného činu znásilnění, jímž byl uznán vinným. Skutkový stav byl rekonstruován mj. z důkazu opatřeného v rozporu s ustanoveními trestního řádu, která garantují právo na obhajobu. Zároveň nebyly provedeny navržené důkazy, které mohly mít podstatný význam pro posouzení jeho trestní odpovědnosti, eventuálně pro právní kvalifikaci skutku.

5. Za procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu druhé varianty uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel považuje výpověď poškozené A

. R.

učiněnou v hlavním líčení dne 28. 1. 2026. Připomněl, že její výslech byl proveden formou videokonference a zároveň v jeho nepřítomnosti, neboť byl před započetím úkonu vykázán z jednací síně. Tím mu byla upřena možnost bezprostředně reagovat na dílčí tvrzení vyslýchané a klást jí otázky, k čemuž dostal prostor až po skončení výslechu. Míní, že reklamovaný postup krajského soudu neměl oporu v § 209 odst. 1 tr. ř., podle nějž lze obviněného po dobu výslechu svědka vykázat z jednací síně jen tehdy, jestliže je dána důvodná obava, že svědek v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, anebo jde o svědka, jemuž samotnému či osobě jemu blízké hrozí z podaného svědectví újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. V nynější věci však nebyla splněna žádná z uvedených podmínek. Zmocněnkyně poškozené v uvedené souvislosti jen v obecné poloze konstatovala, že přítomnost obviněného nebude mít na průběh výslechu dobrý vliv, zatímco sama poškozená se k tomu vyjádřila v tom smyslu, že ačkoli by obviněného nejraději neviděla

,

bojí se a dělá se

jí špatně, jen slyší jeho jméno, tak to „ustojí“. Podle dovolatele lze z těchto prohlášení dovodit, že riziko zkreslení svědecké výpovědi, pokud by byla učiněna v jeho přítomnosti, ani

hrozba vážné újmy poškozené či osobám jí blízkým v návaznosti na ni zde reálně dány nebyly. Soud prvního stupně tak v podstatě zneužil mimořádné opatření podle § 209 odst. 1 tr.

ř. jen kvůli zajištění co největšího komfortu svědkyně, který upřednostnil před zachováním zásad spravedlivého procesu. Dovolatel se v dané otázce neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že každá osoba poškozená trestným činem, pokud ji lze považovat za zvlášť zranitelnou oběť, má bez dalšího právo žádat, aby byla soudem vyslechnuta v nepřítomnosti obviněného. I v takových případech je podle něj nutné zvažovat, zda je takový postup dostatečně odůvodněn konkrétními poznatky a zda nepovede právě k nedůvodnému omezení práva obviněného na obhajobu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že on sám byl s výpovědí poškozené dodatečně seznámen prostřednictvím soudu a že v danou chvíli neměl žádné doplňující dotazy.

6. I kdyby však výpověď A

. R.

byla provedena v souladu s trestním řádem, tak podle obviněného nebyla spolehlivým usvědčujícím důkazem, neboť lze důvodně pochybovat o její věrohodnosti. Poškozená vypovídala před soudem s odstupem tři a půl roku od spáchání údajné trestné činnosti, přičemž žádná jiná její procesně použitelná výpověď k dispozici nebyla. Zároveň byla vyslechnuta až jako poslední ze svědků, tedy v době, kdy již mohla znát obsah ostatních výpovědí (včetně výpovědi dovolatele) a být obeznámena s

vývojem důkazní situace. Její tvrzení navíc vykazovala vnitřní rozpory a navzdory závěrům nižších soudů dokonce nebyla v souladu ani s výpověďmi svědků K

. V., L. C., K. Z., P. M. a H.

M. Poškozená nebyla schopna projednávanou událost v rámci kritického dne časově zařadit ani vymezit dobu jejího trvání, resp. tak učinila zásadně odlišně oproti své vnučce K

. V.

a své dceři L

.

C. Její tvrzení, že obviněný k ní do pokoje přišel již někdy kolem poledne nebo krátce po poledni, spolehlivě vyvracely rovněž fotografie z whatsappové komunikace, které

bezpečně prokazovaly, že ještě nejpozději v 15:51 hodin dne 13. 8. 2022 se pohyboval oblečený venku na zahradě před domem. S výpověďmi výše uvedených svědkyň koliduje

i

další údaj uváděný poškozenou, a sice že se obviněný v jejím pokoji zdržel asi 1,5

až 2 hodiny. Z provedených důkazů vyplývá, že mohlo jít nanejvýš o 20 minut. Ve

zřetelném rozporu s výpovědí K

. V.

se ocitlo rovněž tvrzení poškozené, že se

obviněný svlékl ihned po příchodu do jejího pokoje a nahý v něm setrval až do svého odchodu. Její vnučka přitom uváděla, že obviněného potkala právě ve chvíli, kdy vycházel ven z domu, a byl kompletně oblečený do trička a kraťasů. Pochybnosti vzbuzuje také zmínka

poškozené, že dovolatel se k ní do pokoje dostavil s lahví tvrdého alkoholu v ruce, a to

s ohledem na vyjádření svědkyně L

. C.

7. Při porovnání výpovědí poškozené a ostatních svědků lze ovšem podle dovolatele zaregistrovat mnohem více rozporů, a to např. ohledně četnosti a obsahu telefonních hovorů, které měli během incidentu vést oba jeho přímí aktéři, dále ohledně přítomnosti syna poškozené L

. V.

na místě, anebo stran příčiny a průběhu konfliktu, který měl ve

večerních hodinách dne 13. 8. 2022 se svědkem M

. M. Jako nepravdivé se

ukázaly rovněž poškozenou uváděné informace o jejím psychickému stavu v době pře

d

cházející posuzované události, a to především v kontextu závěrů znaleckého posudku MUDr. Navrátilové, podle nichž poškozená trpěla určitými psychickými problémy již dříve. Na její věrohodnost pak mohla mít vliv i mírná kognitivní porucha, kterou znalkyně sice zjistila, avšak podrobněji svůj nález již nerozvedla. Všechny zmíněné zásadní skutečnosti však krajský soud po výtce dovolatele bagatelizoval úvahou, že zkreslené vnímání časových údajů poškozenou bylo evidentně zapříčiněno subjektivním vnímáním streso

vé situace a

mírou jejího tehdejšího rozrušení, anebo s tím, že zjištěné rozpory se netýkají skutkových zjištění relevantních pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, nýbrž jen podružných okolností. Přitom ale odhlédl od jejich kvantity, která ukazuje na to, že výpověď poškozené jako jediný přímý usvědčující důkaz – pokud by byla hodnocena jako celek a nikoli po

částech – vykázala až extrémní nesoulad s realitou. Přísnější analýze přitom měla být podrobena tím spíše, že se soud na jejím základě významně odchýlil od podané obžaloby, podle níž měl dovolatel zneužít bezbrannosti poškozené a ne si na ní vynucovat pohlavní styk násilím, jak je mu ve výsledku kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem.

8. Tvrzení A. R.

, že ji za účelem dosažení svého pohlavního uspokojení tahal za ruce a za ramena, podle dovolatele opět nepodporuje žádný jiný důkaz, přičemž některé z nich jsou s ním v přímém rozporu. Tak například, ačkoli poškozená měla o incidentu bezprostředně informovat svědkyně V

. a C.

, z jejich výpovědí posléze nevyplynulo, že by spolu hovořily o nějakém násilném jednání. Stejně tak svědkyně nezmínily, že by snad na těle poškozené našly škrábance, odřeniny či podlitiny, o nichž poškozená později vypovídala před soudem. Takové stopy násilí u ní nezjistila ani policie při

prvotním prověřování, v jehož rámci ostatně negovala i sexuální podtext řešené události. Výpověď poškozené se potud rozchází i s listinným důkazem, a to hlášením úrazu sepsaným lékařkou MUDr. Martou Fialovou dne 16. 8. 2022. Ani jí se poškozená nezmínila o

poraněních souvisejících s údajným násilným jednáním dovolatele. Byť je v hlášení uváděno i „chytání za ruku“, nedala je do spojitosti s jeho snahou násilím dosáhnout pohlavního uspokojení v jakékoli formě, resp. jakýmkoli způsobem. Krajský soud však tento listinný důkaz žádným způsobem nehodnotil.

9. Dovolatel zároveň považuje jeho rozsudek za překvapivé rozhodnutí. Připomněl, že až do samého závěru hlavního líčení čelil obvinění z toho, že se záměrem uspokojit své pohlavní puzení měl zneužít bezbrannosti poškozené, a teprve na základě její výpovědi došlo ke změně popisu skutku tak, že se na ní měl dopustit přímého fyzického násilí. Z předmětné výpovědi však minimálně nebylo možno dovodit zřejmou příčinnou souvislost mezi popsaným použitím fyzické síly jako prostředku k donucení poškozené k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží.

10. Odvolacímu soudu obviněný specificky vytkl, že bez adekvátního zdůvodnění odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování o výslechy svědků L

. V.

a zejména MUDr. Marty Fialové, která se mohla podrobněji vyjádřit k okolnostem, za nichž pořídila záznam o úrazu, a coby nezaujatý odborník i k povaze případného násilného jednání, které mělo být na poškozené spácháno

,

a o němž i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti.

11. Nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tkví podle obviněného v tom, že ačkoli byl stíhán „pouze“ pro pokus trestného činu znásilnění, nižší soudy se žádným způsobem nevypořádaly s jeho námitkou, že od presumovaného jednání nakonec dobrovolně upustil, čímž došlo k zániku jeho trestnosti ve smyslu § 21 odst.

3 tr. zákoníku. Provedenými důkazy totiž nebylo zjištěno, že by v něm nepokračoval z obavy před přistižením jinou osobou anebo kvůli překážce, kterou nemohl překonat. Potud se ohradil proti závěru odvolacího soudu, že mu v dokonání činu zabránil jednak aktivní odpor poškozené a jednak telefonát, který měla s vnučkou K

. V.

, neboť ten má za důkazně zcela nepodložený.

12. S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §

265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2026, č. j. 10

-569, zrušil a podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal

a rozhodl.

13. V rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslal předseda senátu soudu prvního stupně opis dovolání obviněného k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 13. 8. 2026. Do nařízení neveřejného zasedání, resp. vydání tohoto rozhodnutí, od ní dovolací soud příslušné vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého oprávnění využít, neobdržel. To však nebylo na překážku projednání předloženého opravného prostředku.

III.Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Nejvyšší soud

nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání dovolání. Zjistil, že bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatňovány jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.16. V dané souvislosti se patří nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

17. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení vrchního soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami

a zda tvrzená pochybení

zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které explicitně označil.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv.

opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu

(k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. , sp. zn. , aj.)

, jež má za následek

existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části , popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na

hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá

jimi zjištěnému

skutkovému stavu. J

iné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV.Důvodnost dovolání

20. Prizmatem výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud na

jednotlivé námitky obviněného a zároveň bral v úvahu, že zákonné dovolací důvody nemůže vykládat příliš restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Po takto provedeném přezkumu dospěl k následujícím závěrům.

21. K námitce dovolatele, že řízení před vrchním soudem bylo zatíženo vadou spočívající v „nedůvodném neprovedení navrhovaných důkazů“, je namístě nejprve připomenout, že

trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té

či

oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu do té doby provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou opodstatněné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již význam, event. mají význam jen zcela marginální. Rozhodně tedy není povinen automaticky realizovat dokazování v kvantitě, jakou si představují strany řízení, a v tomto směru vyhovět každému jejich jednotlivému požadavku na doplnění. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o

němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

22. Prostá nespokojenost obviněného s kvantem provedených důkazů, které sám vnímá jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci, sama o sobě relevantním argumentačním východiskem pro závěr o existenci vady řízení ve smyslu třetí alternativy důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není. Tu lze relevantně namítat jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nebylo vyhověno, a

to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a

3)

povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. nebo sp. zn. ).

23. Obviněný nemůže oprávněně tvrdit, že vrchní soud ignoroval některý z jeho důkazních návrhů, resp. že o něm nerozhodl, či se k němu alespoň nevyjádřil, ač tak učinit měl. Ve

skutečnosti totiž s žádným návrhem obhajoby na případné doplnění dokazování ve

veřejném zasedání konfrontován nebyl, a to ani v rámci písemného odůvodnění řádného opravného prostředku, ani v průběhu jeho následného ústního projednání. Obhájce obviněného naopak na dotaz předsedkyně senátu výslovně potvrdil, že požadavek na výslechy svědků L

. V.

a MUDr. Marty Fialové neoddělitelně spojuje s návrhem na vydání rozhodnutí o vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž dané úkony by měly být provedeny v hlavním líčení (viz protokol na č. l. 565 spisu). Obviněný

tak

nyní brojí

de facto

jen proti negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému, stanovisku odvolacího soudu k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio o výslech svědkyně MUDr. Fialové, a dále proti jeho věcně správnému závěru, že krajský soud se řádně vypořádal

s návrhem obhajoby na výslech svědka L

. V. Takové výhrady však za

kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o možné revizi reklamovaného procesního postupu na podkladě deklarovaného dovolacího důvodu, mít nelze, nehledě k tomu, že jedna z těchto námitek ani nemá oporu v realitě. Tím je míněno tvrzení obhajoby, že soud prvního stupně se omezil toliko na stručné konstatování o

nadbytečnosti důkazu výslechem syna poškozené, které však zjevně neodpovídá obsahu odůvodnění rozsudku (viz bod 26.).

24. Na dané téma se dále patří doplnit, že nutnou podmínkou pro úspěšné uplatnění skutkového dovolacího důvodu je, aby se jednalo o takové návrhy na doplnění dokazování, které budou (reálně mohou) mít podstatný přínos pro formování skutkových zjištění rozhodných pro navazující právní kvalifikaci činu. Ani zamítnutí důkazního návrhu bez podrobnějšího odůvodnění tedy samo o sobě nemusí automaticky vést k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jeho nerespektování je založeno až tehdy, když neprovedení důkazu představuje závažný deficit z hlediska splnění imperativu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jemuž ovšem soudy v dané věci dostály.

I

kdyby vyslyšely procesní iniciativu dovolatele, požadované doplnění dokazování by jim z povahy věci mohlo jen stěží objasnit průběh celého incidentu nebo determinovat jejich úvahy při hodnocení věrohodnosti výpovědí obou jeho přímých aktérů, jak nyní bez opory v podrobnějších a přesvědčivých argumentech spekuluje obhajoba.

25. Věcné opodstatnění nepřiznal dovolací senát ani té části dovolání, v níž obviněný namítl vadu řízení spočívající v rekonstrukci skutkového stavu na podkladě procesně nepoužitelného důkazu, a sice výpovědi poškozené v hlavním líčení následující po jeho vykázání z jednací síně. V uvedené souvislosti je třeba především zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi neklade automatické rovnítko mezi libovolné porušení zákonného ustanovení, jímž se řídí provádění toho či onoho důkazu, a „procesní nepoužitelnost“ takového důkazu (viz např. usnesení ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6

Tdo

501/2025). Tu chápe až jako důsledek skutečně závažného procesního pochybení – natolik závažného, že důkaz již nemůže a nesmí být použit pro formování rozhodných skutkových zjištění.

26. Pokud jde specificky o otázku, zda soud správně postupoval podle § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř., podepsaný soud v minulosti opakovaně naznačil, že případné nedůvodné či

neodůvodněné využití mimořádného opatření upraveného v citovaném zákonném ustanovení samo o sobě výpověď svědka učiněnou v nepřítomnosti obviněného jako důkaz nediskvalifikuje. I při věcně vzato diskutabilním nebo předem nedostatečně vysvětleném vykázání obviněného z jednací síně před příslušným výslechem je z pohledu dovolacího přezkumu klíčové, zda v rámci reklamovaného postupu bylo

v

maximální možné míře respektováno jeho ústavně garantované právo na obhajobu a zda mu bylo umožněno jeho uplatnění v nejširším možném rozsahu. Zásadní jinými slovy je, zda nižší soud důsledně splnil příkazy zakotvené v § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř. a obviněného po návratu do jednací síně náležitě seznámil s obsahem výpovědi svědka, dal mu adekvátní prostor se k ní vyjádřit a

umožnil mu klást svědkovi prostřednictvím předsedy senátu otázky. Podstatný význam pak má i případné zjištění, že obviněný byl v řízení zastoupen přítomným obhájcem, který měl možnost se svědka dotazovat a jeho výpověď eventuálně zpochybňovat bezprostředně (k

tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8

Tdo

1204/2022, uveřejněné pod č. rozh. tr., či např. ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. ).

27. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2026 (č. l. 520 a násl. spisu) vyplývá, že krajský soud výše zmíněným požadavkům, jimiž má být v obdobných případech zabezpečeno zachování principu kontradiktornosti řízení jako jednoho ze základních atributů spravedlivého procesu, bezvýjimečně dostál. Poté, co vyslechl poškozenou, dovolatele s obsahem její výpovědi seznámil a umožnil mu poradu s obhájcem, po níž obviněný prohlásil, že k ní sám žádné připomínky ani doplňující dotazy nemá. Této úlohy se totiž za něj už předtím dostatečně zhostil jeho obhájce, který po celou dobu výslechu aktivně vystupoval k jeho obraně a poškozené položil hned několik otázek. Ve světle těchto skutečností tak nelze nynější námitku dovolatele stran procesní nepoužitelnosti uvedené výpovědi hodnotit jinak než jako ryze formální a zjevně účelovou.

28. Stejně tak nelze dovodit, že by finální skutková zjištění soudu prvního stupně, určující právní kvalifikaci stíhaného jednání, byla v nynější věci produktem deformativního hodnocení provedených důkazů a výrok o vině byl vystavěn na pouhých domněnkách a hypotézách, které v těchto důkazech neměly náležitou oporu, nebo se dokonce ocitly v přímém rozporu s jejich obsahem. Dovolatel ostatně sám neoznačil jediný důkaz, který by nižší soudy měly interpretovat přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se uchýlil k prostému odmítnutí jejich hodnotících úvah a pokusil se prosadit vlastní náhled na to, jakým směrem se

měly „správně“ ubírat a v jaký konečný verdikt měly vyústit.

29. E

xistence tzv. „extrémního nesouladu“ však nemůže být založena pouze tím, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Nelze ji s úspěchem namítat jen soustavným popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných alternativních verzí skutkového děje na podkladě vlastního (od soudu odlišného) způsobu hodnocení důkazů, stejně tak jako ani spekulativními úvahami o „normálním“ chování oběti po činu (jak by mělo či nemělo vypadat). Právě to přitom obviněný činí s poukazem na to, že poškozená se zpočátku k oznámení jeho násilného činu na policii neměla a při prvotním prověřování ani lékařském vyšetření mj. nepoukazovala na drobné odřeniny a podlitiny, které jí měl způsobit taháním za

ruce, a těmto skutečnostem tendenčně přikládá povahu jasných důkazů svědčících o jeho nevině, resp. o křivém obvinění zosnovaném rodinou poškozené (patrně kvůli vzájemným sporům o správu spoluvlastněného nemovitého majetku). Přitom sveřepě odmítá racionální hodnotící závěr krajského soudu, že poškozená své chování po činu, včetně váhavého až

odmítavého postoje k jeho nahlášení, přijatelně vysvětlila subjektivními pocity hanby a

studu, které u obětí sexuálně motivovaných deliktů zajisté nejsou ničím výjimečným. Zásadu

in dubio pro reo

zde nelze interpretovat tak, že časová prodleva mezi tvrzeným spácháním trestného činu a jeho oznámením orgánům veřejné moci sama o sobě zavdává pochybnost o specifické věrohodnosti oběti a představuje okolnost, která by měla být automaticky vykládána ku prospěchu pachatele.

30. Vzhledem k povaze skutkových dovolacích námitek obviněného je rovněž třeba připomenout, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení nezastává roli jakési třetí instance plného skutkového přezkumu, resp. není „dalším odvolacím soudem“, což se projevuje mimo jiné i

tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale právě jen z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. Uváží-li se přitom jejich povaha, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno k nápravě jen skutečně závažných a především zákonem vyjmenovaných vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby z jeho podnětu byla detailně zkoumána a případně zpochybňována skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Smyslem dovolacího řízení rozhodně není, aby v něm Nejvyšší soud podrobně rozebíral a reprodukoval jednotlivé důkazy a svými originárními skutkovými závěry nahrazoval ty, které se už dříve staly podkladem pro výrok o vině a k nimž nižší soudy dospěly postupem respektujícím pravidla obsažená v § 2 odst. 6 tr. ř. Jinými slovy, obyčejné přesvědčení obviněného o nesprávném vyhodnocení důkazů a tím i porušení zásady „v

pochybnostech ve prospěch“ bez dalšího žádný dovolací důvod nezakládá. Z logiky věci jej založit ani nemůže, neboť také výběr mezi různými variantami skutkových zjištění je

finálním výsledkem procesu provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž Nejvyšší soud v zásadě nemá přístup, pokud by sám celé dokazování nezopakoval. K tomu však z povahy svého postavení a role v trestním řízení povolán není.

31.

Kromě výše uvedeného je však nutno rétorice obviněného oponovat i z věcného hlediska. Dovolací senát nepovažuje způsob, jakým krajský soud posoudil věrohodnost usvědčující (a dlužno uvést, že nikoli osamoceně stojící) výpovědi poškozené, za projev nekritického myšlení či snad dokonce přímo nepřípustné svévole. Vysvětlení, proč při

rekonstrukci skutkového stavu primárně vycházel z jejího svědectví, a to i přes určité nepřesnosti či nejasnosti, které se v něm spíše jen v marginálních detailech vyskytly, je plně akceptovatelné. Jestliže vrchní soud následně v rozporu s představami obviněného aproboval konečné skutkové závěry odsuzujícího rozsudku jako správné, neznamená to, že rezignoval na

svoji přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. V dané souvislosti naopak nelze přehlédnout zjevnou účelovost dovolací argumentace obviněného, který na jedné straně reklamoval, že poškozená byla před soudem prvního stupně slyšena až jako poslední, tudíž „byla informována o důkazní situaci ve věci, včetně obsahu výpovědí obviněného a již vyslechnutých svědků“ (evidentně ve smyslu, že se díky tomu mohla naučit svoji výpověď tak, aby co nejlépe korespondovala s dřívějšími svědeckými výpověďmi osob jí blízkých, resp. i jinými důkazy), aby hned poté podrobně rozebral a zkritizoval, jak moc se její výpověď od těchto jiných důkazů lišila.

32. Zjištěný skutkový stav, jak byl popsán ve výroku o vině a rozveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci činu. Jediná hmotněprávní námitka, kterou obviněný relevantně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemá opodstatnění. Nelze mu přisvědčit už v tom, že se nižší soudy vůbec nezabývaly otázkou možného zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť z odůvodnění napadeného usnesení (bod 43.) je zřejmé, že na

příslušnou (a nyní toliko opakovanou) výtku transparentně reagoval vrchní soud, který obhajobou nastíněnou možnost právního posouzení věci správně odmítl jako absolutně nepřijatelnou. Jeho lapidární argumentaci přitom znovu nelze nic vytknout, naopak je možné na ni pro stručnost odkázat.

V.Způsob rozhodnutí

33. Souborně tak lze shrnout, že obviněný F

. N.

neformuloval žádnou relevantní a současně věcně opodstatněnou námitku, která by odůvodňovala mimořádný zásah do

pravomocně skončeného řízení na základě jím uplatněných (ani jiných) dovolacích důvodů. Současně neprezentoval ani žádné závažné argumenty, jimiž by přesvědčivě podpořil tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v

neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení:

Proti rozhodnutí

o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 9. 2026

JUDr. Ondřej Círek

předseda senátu