Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 A 172/2025 - 67

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce

Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci

žalobce: V. M., narozený X

státní příslušník X

bytem X

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0431733/DO-2025 jako nepřijatelné dne 13. 10. 2025

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 13. 10. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0431733/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0431733/DO-2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 11. 2025 podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že mu žalovaný dne 13. 10. 2025 vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-0431733/DO-2025 jako nepřijatelnou podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tedy proto, že je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle Legis Ukrajina. Žalobce podrobně popsal, z jakých důvodů je podle něj úprava obsažená v Legis Ukrajina rozporná s unijním právem. Odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, ze které vyplývá, že druhotný pohyb osob, jimž byla dříve udělena dočasná ochrana v jiné zemi, je přípustný. Žalovaný tedy nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan X má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Unijní právo neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany; neumožňuje toliko současné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve více zemích současně. Na uvedeném nic nemění ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). Důsledek nové právní úpravy obsažené v Legis Ukrajina je stejný jako v případě písmen c) a d) téhož ustanovení – je jím nemožnost získat dočasnou ochranu v případě, že ji občan X má nebo měl dříve udělenou v jiné zemi. Nejvyšší správní soud však jasně řekl, že taková úprava je pro rozpor s právem EU neaplikovatelná. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá postup, jaký zvolila Česká republika, tj. náhlé oznámení hrozícího vyčerpání kapacit Evropské komisi a zamezení určité kategorii osob v získání dočasné ochrany. Oznámení, které ČR učinila podle Legis Ukrajina, je proto bez právního významu.

2. Žalobce dále uvedl, že v předchozím řízení Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 13. 5. 2025 č. j. – 71 konstatoval, že žalobce se kvalifikuje pro udělení dočasné ochrany. Žalovaný však následně žalobci dne 13. 10. 2025 sdělil, že jeho žádost o dočasnou ochranu zamítl, avšak toto rozhodnutí nebylo žalobci nikdy doručeno ani předloženo k nahlédnutí. Proto žalobce ten samý den, tj. 13. 10. 2025, znovu požádal o dočasnou ochranu, a to především z důvodu rychlosti a efektivity řízení.

3. Dle názoru žalobce může soud v daném případě postupovat analogicky jako ve věci mezinárodní ochrany, tj. může aplikovat závěry judikatury SDEU ve věci Torubarov a přímo udělit žalobci dočasnou ochranu. Proto žalobce navrhl, aby soud rozsudkem vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 13. 10. 2025 č. j. OAM-0431733/DO-2025 byl nezákonný, a aby současně rozhodl, že se žalobci uděluje dočasná ochrana ode dne právní moci rozsudku do 4. 3. 2027. Alternativně navrhl, aby soud vedle vyslovení nezákonnosti téhož zásahu žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu.

4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Aplikované ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je dle názoru žalovaného souladné s unijním právem, neboť z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. Svědčí o tom samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Jelikož právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a nic dalšího z něj nevyplývá. Na držitele oprávnění k pobytu může mít nanejvýše zprostředkovaný vliv. Neplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalovaný pak poukázal na to, že právě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovozuje existenci práva na přemístění do jiného členského státu a na získání nového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v členském státě, kam se cizinec přemístí.

5. Žalovaný dále zdůraznil, že pro oblast týkající se druhotných pohybů byly prováděcím rozhodnutím 2025/1460 přijaty dva nové recitály (č. 5 a č. 6). Z nich je dle žalovaného jasně patrná vůle členských států jakožto účastníků dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nepředávat si neoprávněně pobývající držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a nic víc. Protože nové recitály prováděcího rozhodnutí 2025/1460 nejsou součástí normativního textu tohoto prováděcího rozhodnutí, ale slouží jako vodítka pro výklad, je zřejmé, že nejsou vázány na účinnost samotného prováděcího rozhodnutí 2025/1460, do jehož textu byly začleněny. Jejich text tedy dodatečně osvětluje význam dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a poukazuje na to, že druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z dočasné ochrany je nežádoucí.

6. Na okraj žalovaný uvedl, že žalobce již dne 27. 9. 2024 podal žádost o dočasnou ochranu, která byla vyhodnocena jako nepřijatelná. V tomto postupu žalovaného žalobce spatřoval nezákonný zásah, a proto podal žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 13. 5. 2025 č. j. -71 vyslovil, že popsaný postup žalovaného byl nezákonný. Následně žalovaný přistoupil k meritornímu rozhodnutí o žádosti žalobce a dne 4. 9. 2025 vydal rozhodnutí, kterým žalobci oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany podle Legis Ukrajina ve spojení s , o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, neudělil. Toto rozhodnutí si žalobce osobně převzal dne 24. 9. 2025.

7. Žalovaný má tedy za to, že postupoval v souladu s právními předpisy, když žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

8. Usnesením ze dne 5. 2. 2026 č. j. – 41 Městský soud v Praze žalobu podle odmítl, neboť dospěl k závěru, že je nepřípustná ve smyslu Za situace, kdy žalovaný o žalobcově předchozí žádosti o udělení dočasné ochrany již meritorně rozhodl, o čemž prokazatelně svědčí jeho rozhodnutí ze dne 4. 9. 2025 č. j. OAM-399632-20/DO-2024, se žalobce měl dle názoru soudu domáhat ochrany svých práv ve správním soudnictví žalobou proti tomuto rozhodnutí. Soud tedy dovodil, že žaloba proti rozhodnutí ze dne 4. 9. 2025 č. j. OAM-399632-20/DO-2024 představuje jiný právní prostředek, jehož žalobce mohl (a měl) ke své ochraně využít. Objektivní možnost využití tohoto právního prostředku zakládá podle nepřípustnost zásahové žaloby bez ohledu na to, že žalobce takového prostředku, ať již z jakýchkoliv důvodů, nevyužil. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 25. 6. 2026 č. j. – 36 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026 č. j. – 41 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s názorem o nepřípustnosti žaloby, přičemž poukázal na to, že zákon cizinci nezakazuje podat žádost o dočasnou ochranu opakovaně. Pokud je cizinec oprávněn podat opakovanou žádost, má právo na to, aby se i jeho opakovanou žádostí příslušné orgány řádně zabývaly, a to ve všech procesních instancích. Pravidlo subsidiarity žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze vnímat tak široce, že zahrnuje i případné prostředky ochrany práv proti dřívějším typově obdobným zásahům téhož správního orgánu.

9. Poté, co mu byla věc vrácena Nejvyšším správním soudem k dalšímu řízení, Městský soud v Praze žalobu posoudil věcně a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

10. Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a č. j. -42, podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025,

č. j. -61, ze dne 29. 4. 2025, č. j. , ze dne 30. 4. 2025,

č. j. nebo ze dne 7. 5. 2025, č. j. -44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. -33, ze dne 20. 5. 2025 č. j. -39, ze dne 3. 6. 2025, č. j. -52, ze dne 17. 6. 2025, č. j. -39, ze dne 1. 7. 2025 č. j. , ze dne 17. 7. 2025 č. j. -33 nebo ze dne 11. 9. 2025, č. j. – 33. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje.

11. Ochranu podle ustanovení a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení a násl. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

12. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobce. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobci, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. -52).

13. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle písm. f) v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že dle je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

14. Jakkoliv se v projednávané věci soud zabývá nepřijatelností žádosti dle písm. f) , na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury vztahující se k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož zákona.

15. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

16. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

17. Soud neshledává, že by tyto závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.

18. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 2022/382 i prováděcí rozhodnutí 2025/1460 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

19. Žalovaný dovozuje neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu prováděcího rozhodnutí 2025/1460, konkrétně z recitálů (5) a (6).

20. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

21. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

22. Žalovaný ovšem uvedené recitály dezinterpretuje, tvrdí-li, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí 2022/382 interpretováno, výslovně ale nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž bez problému interpretovat tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR, tj. situace, kdy X uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem i dle judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené, tj. k případům, kdy se ukrajinský uprchlík domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

23. Z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že X uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu mu byla tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

24. Důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje toliko sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného

dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

25. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a současného vyloučení aplikace č. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo; změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

26. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Jde tedy o politický akt, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

27. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Z ní totiž neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než který předvídá směrnice o dočasné ochraně.

28. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu tímto způsobem z výše uvedených důvodů dojít nemohlo. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle , nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle není ve světle práva EU sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

29. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry jsou plně aplikovatelné i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Tyto závěry nezpochybňuje ani prováděcí rozhodnutí 2025/1460. Žalovaný se tedy měl v rámci věcného projednání žádosti zabývat tím, zda dočasná ochrana, jež byla žalobci dříve udělena v Estonsku, nadále trvá. V této souvislosti je nutné dodat, že pokud v současnosti žalobce nedisponuje dočasnou ochranou v Estonsku (či jiném členském státě), pak na něj § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina ani § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina nelze vztáhnout. Cílem Legis Ukrajina nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – právní řád nelze vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně.

30. Po případném zjištění, že žalobce v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě EU, měl žalovaný ověřit, zda dotyčný členský stát nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v České republice ex lege zánik jím udělené dočasné ochrany analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, měl poučit žalobce o možnosti zneplatnění své stále existující dočasné ochrany v jiném členském státě, jelikož není v souladu s právními předpisy možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více státech EU.

31. Protože žalovaný takto nepostupoval, jednal nezákonně.

32. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto prvním výrokem rozsudku deklaroval nezákonnost namítaného zásahu. Druhým výrokem rozsudku pak zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu a obnovil stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

33. Za splnění podmínek uvedených v soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání.

34. Pro úplnost soud uvádí, že nevešel na žalobcův požadavek, aby mu rozsudkem sám udělil dočasnou ochranu. Řízení ve věci dočasné ochrany není řízením ve věci mezinárodní ochrany, a již proto v něm nelze aplikovat závěry judikatury SDEU ve věci Torubarov týkající se výjimečné možnosti soudu nahradit rozhodnutí správního orgánu vlastním rozhodnutím o žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

35. O nákladech řízení soud rozhodl třetím výrokem rozsudku podle Žalobce měl ve věci plný úspěch, avšak žádné důvodně vynaložené náklady mu v řízení o žalobě nevznikly (od soudního poplatku byl podle zákona osvobozen a zastoupen advokátem nebyl). Pokud jde o náklady spojené s jeho zastoupením advokátkou v řízení o kasační stížnosti, ty již byly uhrazeny ustanovené advokátce Nejvyšším správním soudem, jak je patrno ze spisu vedeného pod sp. zn. .

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Praha 1. října 2026

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.