Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
28 A 14/2026 - 71.pdf
PDF · 0 B
No categories available
28 A 14/2026 - 71
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci
žalobce: XXX
zastoupen organizací Evropan – ochrana práv oprávněných osob z. s. – odborová
organizace, IČO: 19110324
sídlem Stožice 37, 389 01 Vodňany
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
takto:
I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobci o dočasnou ochranu ze dne 22. dubna 2026, č. j. OAM-389587/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobce.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a žalobní argumentace
[1] Žalobce podal dne 22. 4. 2026 žádost o udělení dočasné ochrany, č. j. OAM-389587/DO-2026, kterou žalovaný označil jako nepřijatelnou z důvodu neprokázání, že žalobce je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). Žalobce již předtím dočasné ochrany požíval. Ta mu však byla nesprávným úředním postupem žalovaného odejmuta.
[2] Dne 20. 4. 2026 bylo žalobci jeho zdravotní pojišťovnou, které dosud řádně platil zdravotní pojištění, sděleno, že mu dříve udělená dočasná ochrana v České republice byla zrušena, a to již v říjnu roku 2025. Žalobce o tomto nevěděl, a proto i nadále platil příslušné platby, které pojišťovna vždy přijala. Žalobce proto dne 22. 4. 2026 přišel do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Českých Budějovicích, kde mu sdělili, že žalovaný zaregistroval potvrzení o zajištění ubytování a o změně pobytu na nové adrese až v lednu roku 2026. Žalobce mezitím pobýval ve Spolkové republice Německo, kam jezdil navštěvovat svou manželku. K žalobcově dotazu žalovaný uvedl, že během prázdnin v roce 2025 měla být uskutečněna pobytová kontrola v místě žalobcova bydliště, kde jej hlídka cizinecké policie nenalezla. V říjnu roku 2025 mu byl proto pobyt na předmětné adrese zrušen, o čemž však žalobce nebyl pobočkou žalovaného v Liberci nijak vyrozuměn (ani prostřednictvím datové schránky, ani jinak). Když přitom žalobce v únoru roku 2026 požádal o udělení dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo, bylo mu tamními orgány sděleno, že z vízového štítku v jeho cestovním dokladu vyplývá, že do 30. 3. 2026 platí již udělená dočasná ochrana, pročež mu nelze udělit dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo. V České republice se žalobce objednal k prodloužení dočasné ochrany skrze systém elektronické komunikace, kde mu bylo sděleno, že dočasná ochrana zanikla.
[3] Právní zástupce žalobce měl v úmyslu nahlédnout do správního spisu žalovaného. V rámci elektronického systému o vedených správních řízeních v portálu cizince však bylo zjištěno, že neproběhlo žádné řízení o zrušení místa pobytu žalobci ani o odnětí dočasné ochrany. Tím bylo zasaženo do žalobcova práva na řádnou správu dle článku 41 Smlouvy o fungování Evropské Unie. Žalobci bylo upřeno právo se vyjádřit a seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí. Následně se zástupce žalobce neúspěšně pokoušel telefonicky kontaktovat pracoviště žalovaného. Na lince pro ukrajinské uprchlíky mu bylo pouze sděleno, že „žalovaný běžně postupuje tak, že když na uvedené adrese nenajde cizince, bez jakéhokoli upozornění mu přenese adresu na sídlo správního orgánu MV ČR OAMP a po třech měsících, aniž se to cizinec dozví, a aniž je vedeno řízení o odnětí dočasné ochrany, a aniž dojde k vydání jakéhokoli rozhodnutí, je mu dočasná ochrana zrušena“. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že odnětí dočasné ochrany způsobem, vůči kterému se daný cizinec nemůže bránit a ani se o odnětí nedozví, je souladný se zákonem i mezinárodními smlouvami (jež mají aplikační přednost před vnitrostátní úpravou). Daný postup totiž odporuje právu na spravedlivý proces, základním principům správního práva, zásadě zákonnosti řízení a zásadě non-refoulement.
[4] Žalobce namítá, že na základě Legis Ukrajina se povinnost nahlásit změnu bydliště do 3 dnů v situaci, kdy je mimo něj pobýváno déle než 14 dnů, netýká takových změn adresy, kdy je dočasně pobýváno v jiném státě schengenského prostoru, a kdy daná osoba nemá v úmyslu tam přesídlit. Cizinec se hlásí na místo pobytu na základě vnitrostátních předpisů daného členského státu Evropské unie, jenž vede vlastní evidenci pobytu cizinců. K pozbytí dočasné ochrany by tak žalobce musel mimo své bydliště pobývat déle než 90 dnů během období 180 dnů (tzv. schengenské pravidlo). Toto se však nestalo. Bylo tak zasaženo do žalobcova legitimního očekávání, jelikož v minulosti mu byla (za totožných podmínek) dočasná ochrana udělena.
[5] Žalobce namítá, že ke dni podání své žádosti nebyl držitelem dočasné ochrany v žádném jiném členském státě. Přesto žalovaný aplikoval § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, z čehož plyne nezákonnost daného zásahu. Dané ustanovení shledává rozporným s článkem 28 směrnice 2001/55/ES.
[6] Žalobce rovněž byl osobou podle § 3 Legis Ukrajina. Žalovaný totiž tvrdil, že žalobce se před vypuknutím válečného konfliktu již nacházel na území členského státu Evropské unie. Žalobce však namítá, že za totožných podmínek mu již dočasná ochrana udělena byla. Argumentuje, že když mohou opětovně získat dočasnou ochranu ti, kdo se vrátili na Ukrajinu a poté přijeli zpět do České republiky, musí se dle zásady a maiori ad minus tato možnost vztahovat i na žalobce, který ani neopustil schengenský prostor. Žalobce uvádí, že je v rozporu se spravedlivým očekáváním požadovat splnění podmínky pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022. Na dočasnou ochranu mají právo i ti, kdo se válečnými uprchlíky stali později. Požadavek na přítomnost žadatele na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 nevyplývá z unijního ani vnitrostátního práva. Z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“), plyne doporučení zaujmout daný postoj (tedy poskytnout dočasnou ochranu) i vůči ostatním, kdo jsou postiženi válkou na Ukrajině. Odkazuje na článek 2 odst. 1 písm. a) daného aktu.
[7] Žalobce v důsledku postupu žalovaného nemá udělenu dočasnou ochranu ani v jednom členském státě, ačkoli splňuje příslušné podmínky.
[8] Uvádí, že má být upřednostněno udělení dočasné ochrany žalobci namísto řízení o udělení mezinárodní ochrany, na jejíž udělení v délce šesti měsíců má žalobce v důsledku válečného konfliktu nárok. Z titulu držitele ukrajinského biometrického pasu by žalobce měl oprávnění k pobytu na území České republiky jen po 90 dnů, poté by se musel vrátit do své vlasti, kde však probíhá válečný konflikt. Zde žalobce spatřuje rozpor s články 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s článkem 3 odst. 2 směrnice 2011/55/ES. Pro dočasnou ochranu nemohou platit přísnější podmínky, jinak by došlo k rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a článkem 4 Listin y základních práv Evropské Unie.
[9] Žalobce se vymezuje proti názoru žalovaného, že právo druhotného pobytu nevyplývá z unijní legislativy, a že je možné jej přiznat jen v případech dle článků 15 nebo 26 směrnice 2001/55/ES. Daná směrnice stanoví minimální normy k poskytnutí dočasné ochrany. Důvody pro vyloučení z ochrany nelze dále rozšiřovat. Na základě bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 se neaplikuje jen článek 11 směrnice 2001/55/ES. Zmiňuje také možnost přemístění vysídlené osoby mezi členskými státy dle článku 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES, přičemž aplikace daného článku není prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382 vyloučena.
[10] Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42, a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23, Krasiliva. Dále cituje rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6 2025-61.
[11] Žalobce rovněž požádal o vydání předběžného opatření.
[12] Z výše uvedených důvodů požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, spočívající ve vrácení jeho žádosti ze dne 22. 4. 2026 z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. Rovněž má soud žalovanému zakázat pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázat mu obnovit stav před vrácením jeho žádosti.
II. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný uvedl, že první žádost žalobce o dočasnou ochranu je evidována k 30. 5. 2022. Této bylo žalovaným vyhověno. Následně byla dočasná ochrana žalobcem řádně prodlužována. Žádost ze dne 22. 4. 2026 byla označena za nepřijatelnou proto, že žalobce před 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině, což sám uvedl ve své žádosti (pobýval v České republice). Nárok na její udělení nemají ti, kdo před tímto dnem Ukrajinu opustili, ať již byl důvodem výkon zaměstnání, studium, dovolená, rodinné nebo zdravotní důvody atd. Prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 se proto na žalobce nevztahuje, ani při použití extenzivního výkladu. Chybí totiž příčinná souvislost mezi jeho odchodem z Ukrajiny a válečným konfliktem.
[14] Podotýká, že bylo na žalobci, aby v situaci, kdy se na Ukrajině nenacházel k rozhodnému dni, dostatečně prokázat, že tam stále měl těžiště svých zájmů, jak vyplývá z bodů 15-18 rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2026, č. j. 23 A 8/2026 – 18. Tuto skutečnost však žalobce při podání své žádosti ani netvrdil. Žalovaný není povinen za žalobce tyto skutečnosti aktivně zjišťovat. Připomíná také bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2025, č. j. 10 Azs 151/2024 – 28, kde je pojednáváno o zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení o udělení dočasné ochrany. Pracovník žalovaného ve světle daného rozsudku správně vyhodnotil, že žalobce nemůže dočasnou ochranu získat, proto již dále nemusel žádost hlouběji posuzovat.
[15] Ve vztahu ke zrušení žalobci dříve udělené dočasné ochrany žalovaný uvádí, že nesouhlasí s námitkou procesní vady jeho postupu a porušením principů dobré správy a zásad správního práva. Vysvětluje, že zrušení žalobcova místa pobytu i vyznačení nového pobytu na adrese správního orgánu je činěno ex lege, což plyne z § 6a odst. 4 Legis Ukrajina. Na základě § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina byl dne 27. 10. 2025 vyznačen zánik žalobcovy dočasné ochrany, a to poté, co uplynulo 90 dnů, po které bylo místo žalobcova pobytu hlášeno v sídle správního orgánu. O takovýchto skutečnostech nemusí správní orgán vést spis ani vydávat rozhodnutí (zásada rychlosti a hospodárnosti). Vymezuje se rovněž vůči námitce porušení zásad správního řízení pobočkou v Liberci. Tato nevedla v dané věci žádné správní řízení, jelikož zánik nastal ex lege. Proto žalobci nebyla upřena žádná práva (např. na seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí).
[16] K námitce uplatnění zásady non-refoulement žalovaný uvádí, že tato se v daném případě nepoužije. Jedná se o prostředek ultima ratio bránící donucení ohroženého jedince k návratu do země, v níž je jeho život ohrožený (odkazuje zde na promítnutí dané zásady do § 179 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž v něm uvedené důvody znemožňující vycestování se vztahují i na žalobce). V případě odepření jedné z forem legalizace pobytu na území se žalobci nabízejí i další prostředky, které může použít. Nejedná se tedy automaticky o porušení jeho lidských práv.
[17] Žalovaný z výše uvedených důvodů navrhuje žalobu zamítnout pro její nedůvodnost. Nesouhlasí ani s vydáním předběžného opatření. Žalobce pro jeho vydání neuvedl žádné konkrétní argumenty. Žalobci se nabízí možnost podat žádost o pobytové oprávnění skrze zastupitelský úřad Ukrajiny, přičemž lze upustit také od povinnosti podat danou žádost osobně.
III. Shrnutí průběhu jednání před soudem
[18] Dne 11. 6. 2026 se konalo jednání před zdejším soudem, při kterém účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích; argumentovali shodně jako v písemných přednesech. Soud při tomto jednání konstatoval obsah žalobcem předložených listin (stanoviska veřejného ochránce práv), z nichž však při právním hodnocení nevycházel, neboť jsou shodná s aplikovanou judikaturou.
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
[19] Městský soud v Praze rozhodoval podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu.
[20] Obsahem předloženého správního spisu je kopie předmětné žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 22. 4. 2026, kterou k žalobě přiložil i sám žalobce. V kolonce „Uveďte stát, na jehož území jste dne 24. 2. 2022 pobýval(a)“ je uvedeno „ČR – 17. 1. 2022“. Na otázku „Získal(a) jste někdy dočasnou ochranu v jiném státě EU?“ žalobce zaškrtl „ANO“ a uvedl „Česká republika“. Na otázku „Je Vaše dočasná ochrana v tomto státě EU stále platná?“ zaškrtl „NE“. Správní orgán vyznačil jako důvod nepřijatelnosti žádosti, že „nebylo prokázáno, že žadatel(ka) je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. “.
[21] Soud konstatuje, že žalovaný nemůže bez dalšího žalobci jeho žádost vrátit jako nepřijatelnou, nýbrž je povinen vést řádné řízení, v němž o dané žádosti rozhodne. Příslušná judikatura správních soudů již nesčetněkrát popsala, jaké řízení má být vedeno, a jaké má být vydáno rozhodnutí. Žalovaný žalobci vrátil jeho žádost z důvodu, že nebylo prokázáno, že je osobou podle ust. § 3 lex Ukrajina, o tom je však v daném případě spor, který je nutné vypořádat ve správním řízení.
[22] Z údajů uvedených v tiskopise žádosti (viz výše) je patrné, že žalobce přišel do České republiky již dne 17. 1. 2022, to sám uvedl, v žádosti rovněž uvedl svou manželku a tři děti, přičemž všichni tito mají pobývat ve Spolkové republice Německo. Z obsahu žádosti se tak jeví, že žalobce není osobou vysídlenou z Ukrajiny ve smyslu článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, jelikož na Ukrajině nepobýval před 24. 2. 2022. Nicméně okolnosti předchozí udělené dočasné ochrany a její pozbytí neopravňují při přijetí žádosti k posouzení, že tato žádost je zjevně nepřijatelnou. Tato skutečnost v případě žalobce není natolik zjevnou, aby zdůvodnila již při přijetí žádosti učinit právní závěr o její nepřijatelnosti.
[23] Žalobce v podané žalobě argumentoval svým legitimním očekáváním, že mu dočasná ochrana bude na základě jeho druhé žádosti udělena, když ji již jednou získal. K tomuto zdejší soud uvádí, že v případě žalobce je nutné posoudit zánik jeho původní dočasné ochrany a zákonný důvod, kterým jej žalovaný vysvětluje, který však správní soudy jako dostatečný neuznávají.
[24] Podle ust. § 6 odst. 10 Legis Ukrajina: „[c]izinec, kterému byla udělena dočasná ochrana podle tohoto zákona, je povinen hlásit změnu místa pobytu na území České republiky Ministerstvu vnitra do 3 pracovních dnů ode dne změny, a to doložením dokladu o ubytování podle odstavce 1. (…) Povinnost se na cizince vztahuje, pokud předpokládaná změna místa pobytu na území České republiky bude delší než 15 dnů.
[25] V žalobě na str. 2 žalobce uvedl, že dne 22. 4. 2026 v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině v Českých Budějovicích „zjistil, že potvrzení o zajištění ubytování o změně pobytu v ČR na nové adrese zaregistrovalo MV ČR až v lednu 2026, když mezitím pobýval na adrese své manželky ve Spolkové republice Německo, kam za ní jezdil na návštěvu. Žalobce se dotazem od žalovaného dozvěděl, že údajně na místě jeho bydliště v roce 2025 během prázdnin proběhla pobytová kontrola a nebyl na adrese PČR OCP nalezen.“
[26] Z vyjádření žalovaného vyplynulo, že vyznačení žalobcova pobytu v sídle správního orgánu učinil dne 29. 7. 2025, jelikož bylo pobytovou hlídkou policie zjištěno, že nepobývá na místě, kde má hlášen svůj pobyt. Poté, co uplynulo 90 dnů od tohoto přemístění, žalovaný postupoval tak, že dne 27. 10. 2025 přistoupil k vyznačení zániku žalobcovy dočasné ochrany. Nebylo tak zjišťováno, zda se žalobce nachází na území České republiky, nebo zda odjel do zahraničí.
[27] Dle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina platí: „Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4 .“ Zdejší soud v rozsudku desátého senátu ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 A 81/2025 -41, uvedl k účelu daného ustanovení následující: „Ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou zákonem č. 24/2025 Sb. , a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního zákona č. 24/2025 Sb. se k novému ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (srov. § 6a odst. 1 až 3 lex Ukrajina). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.“
[28] S odůvodněním formulovaným desátým senátem zdejšího soudu v bodech 60 až 64 se soud i v nyní posuzované věci ztotožňuje, a proto příslušné body cituje také zde v rámci tohoto rozhodnutí.
„60. Jistě je obecně v zájmu veřejném, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; už jen kvůli tomu, aby mohl stát těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování (srov. čl. 13 směrnice o dočasné ochraně). Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, stěží by mohl posuzovat komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu s tím pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí Rady.
61. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany.
62. Oproti „dubnové“ judikatuře (srov. body 35 až 38 výše citovaného rozsudku NSS 1 Azs 336/2024 ) je podle názoru soudu v tomto případě není nepříhodné argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.
63. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr EU, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek z 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce tím, že nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně.
64. Soud proto uzavírá, že směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. [Dané ustanovení] je proto i pro obecné soudy pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (…).“
[29] K totožným závěrům došel například také sedmnáctý senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 22. 1. 2026, č. j. 17 A 182/2025 -22, nebo osmnáctý senát v rozsudku ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 A 132/2025 -21 (srov. body 25-29).
[30] V rozsudku ze dne 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2025 -45, jedenáctý senát v bodě 54 ve vztahu k dozvědění se osob požívajících dočasné ochrany o změně jejich adresy pobytu na adresu ohlašovny konstatoval: „(…) Tento postup je s ohledem na závěry uvedené v tomto rozsudku v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Informace o přihlášení na ubytovnu totiž cizinci zjistí ‚náhodně‘, např. když se dostaví k vyzvednutí vízového štítku prodloužené dočasné ochrany (jako v případě žalobkyně). Soud opětovně uvádí, že postup žalovaného spočívající v přihlášení cizince na ohlašovnu není jakýmsi prostým technickým úkonem, nýbrž zásahem, který má dopad do právní sféry cizince, jelikož následně může přijít o dočasnou ochranu, pakliže svou situaci včas nezhojí. Žalovaný proto musí postupovat transparentně a o tomto zásahu dotčenou osobu vyrozumět.“
[31] Nejvyšší správní soud se k nemožnosti méně příznivého zacházení vyslovil ve svém rozsudku ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024 -29, Sb. NSS 4638/2024. Soud na tomto místě připomíná, že i když se daný rozsudek zabýval rozporem § 5 odst. 8 písm. d) /tedy nikoli e)/ s unijním právem, závěr, který následně cituje, považuje za obecný, a tudíž použitelný i ve vztahu k nyní posuzovanému ustanovení pod písm. e). Jedná se o bod 42, kde se uvádí: „Podle NSS závěr, že členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky, které by byly méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, a že nemohou z dočasné ochrany vyloučit osoby, na které prováděcí rozhodnutí Rady dopadá, aniž by takový postup měl oporu ve směrnici o dočasné ochraně, jednoznačně a bez dalšího vyplývá ze samotného textu směrnice o dočasné ochraně, jakož i z jejího smyslu a účelu.“
[32] S ohledem na shora uvedenou judikaturu je nutné postup žalovaného při hodnocení zániku dočasné ochrany žalobce hodnotit jako rozporný s touto judikaturou, a tudíž z něj nelze při hodnocení další jeho podané žádosti vycházet. Z tohoto důvodu tak byl postup žalovaného, při němž jako nepřijatelnou vrátil žalobci jeho další žádost o dočasnou ochranu, nezákonný, neboť vychází z aplikace právní úpravy, kterou správní soudy shledaly jako neaplikovatelnou.
[33] I přes výše učiněné závěry ve vztahu k rozporu postupu správního orgánu s unijním právem musel soud řešit otázku, zda vůbec může vyslovit nezákonnost takovéhoto zásahu, a to s ohledem na formulaci žalobního výroku. Žalobce totiž v rámci své zásahové žaloby požadoval, aby soud rozhodl, že „Zásah žalovaného, spočívající ve vracení žádosti č. j.: OAM-389587/DO-2026 žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 22. 4. 2026 jako nepřijatelné, byl nezákonný“. Dále požadoval, aby soud dalším výrokem rozhodl, že: „Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci“. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalobce označil jako nezákonný zásah právě vrácení žádosti, nikoli zánik dočasné ochrany způsobený zrušením údaje o místě hlášeného pobytu. Soud však má za to, že nezákonnost zásahu vyslovit může, jelikož podstata daného zásahu, jehož nezákonnost soud uvádí ve výroku rozsudku, spočívá právě v tom, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost, aniž by se zabýval příslušnými tvrzeními a posoudil je v rámci správního řízení.
[34] Proto nebyly podmínky pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, neboť skutečnosti, podle nichž lze shledat přijatelnost nebo nepřijatelnost žádosti nejsou u žalobce zcela zjevné, naopak je nutné posoudit jako podstatnou skutečnost, zda dočasná ochrana žalobce zanikla či nikoliv. Jak bylo shora obsáhle uvedeno, ust. § 5 odst. 8 písm. e) lex Ukrajina správní soudy shledaly jako nesouladné s unijním právem, a tudíž je neaplikovatelné. Tento právní názor musí žalovaný zohlednit při hodnocení žádosti podané žalobcem o dočasnou ochranu, a to ve správním řízení, kde všechny okolnosti posoudí, byť se pochopitelně jedná v tomto případě o další žádost o dočasnou ochranu. Nelze však tuto žádost žalobce jako nepřijatelnou bez dalšího odmítnout, ale je nutné zohlednit všechny okolnosti, které žalobce namítá až v podané žalobě, a to ve správním řízení.
[35] Pro úplnost soud uvádí, že nevycházel jako z důkazu z listin předložených žalobcem při ústním jednání (stanoviska veřejného ochránce práv při hodnocení zániku dočasné ochrany a změně místa pobytu na ohlašovnu), neboť obsahem těchto listin je právní názor, z něhož správní soudy vycházejí ve své judikatuře, jak bylo shora konkrétně uvedeno.
[36] S ohledem na důvod prohlášení nezákonnosti zásahu žalovaného pak je již neúčelné hodnotit další žalobní námitky, které na tomto závěru nemohou nic změnit. Jejich obsahem je popis buď situace žalobce nebo jeho rodinných příslušníků, o tom však žalobou napadený postup žalovaného nebyl. Soud tak hodnotí pouze důvod pro vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu, kterou podal on sám osobně. Nehodnotí tak situaci jiných jeho rodinných příslušníků nebo sporné skutečnosti týkající se jeho dočasné ochrany v České republice a jejího sporného dosavadního trvání. To bude až předmětem následného správního řízení.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Z výše uvedených důvodů soud výrokem I. tohoto rozsudku určil, že žalobcem tvrzený zásah byl nezákonný. Výrokem II. soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva podat žádost o dočasnou ochranu. Zároveň žalovanému tímto výrokem přikázal obnovit stav, který panoval před tím, než byla žalobci jeho žádost vrácena pro nepřijatelnost.
[38] Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že podle spisu žalobci žádné takové náklady nevznikly (řízení je osvobozeno od soudního poplatku), a zároveň žalobcův zástupce nemá jako odborová organizace právo na tarifní odměnu, soud rozhodl tak, že nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha dne 3. září 2026
JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.
samosoudce