Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 41/2025 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 41/2025 - 33
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci
žalobce: Ing. F. J., narozený dne X
bytem X
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje
sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. S-JMK 128097/2025/OD/VW, č. j. JMK 146773/2025,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. S-JMK 128097/2025/OD/VW, č. j. JMK 146773/2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. OPD-82566/25-SAS/V, č. j. OPD-82566/25-25 se ruší.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 3 231 Kč, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Včas podanou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. S-JMK 128097/2025/OD/VW, č. j. JMK 146773/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru přestupků v dopravě (dále jen „prvostupňový orgán“ či též „správní orgán I. stupně“), ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. OPD-82566/25-SAS/V, č. j. OPD-82566/25-25 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ či též „rozhodnutí o přestupku“).
2. Rozhodnutím o přestupku uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), jehož se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. Mazda, RZ: X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Porušení pravidel silničního provozu daným vozidlem bylo zjištěno Městskou policií Brno dne 5. 8. 2024 v 20:54 hod., kdy řidič vozidla, který není znám, neoprávněně zastavil na chodníku pro chodce. Tímto jednáním porušil blíže neurčený řidič povinnost dle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, čímž naplnil znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.
3. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci ve smyslu § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, a dále s přihlédnutím k § 35 a násl. zákona č. 250/2015 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“), pokutu ve výši 2 000 Kč. Současně uložil žalobci rovněž povinnost zaplatit náklady správního řízení v paušální částce 2 500 Kč.
II. Napadené rozhodnutí
4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný jako správné potvrdil závěry prvostupňového orgánu, dle kterých žalobce porušil povinnost provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
5. Žalovaný uvedl, že je na správním orgánu, aby tvrdil, že daná komunikace je skutečně chodníkem a aby pro toto tvrzení obstaral nezbytné důkazy. Těmi jsou v první řadě příslušné rozhodnutí správního úřadu o zařazení pozemní komunikace do dané kategorie. Pokud takové rozhodnutí neexistuje, je pak důkazem zejména dopravně-stavební úprava místa, účel, k němuž dané místo slouží, či v místě instalované dopravní značení.
6. V řešené věci je tedy zcela dostačující, že je na fotografiích znatelná odlišná dopravně-stavební úprava. Současně na mapových podkladech opatřených správním orgánem I. stupně je pak plocha stání vozidla žalobce vyznačena jako plocha chodníku. Správní orgán I. stupně zde vycházel z pasportu vodorovného a svislého dopravního značení a technického pasportu komunikací spravovaného společností Brněnské komunikace a. s., přičemž závěry z něj plynoucí žalobce během správního řízení nijak nezpochybnil. I z jím zaslaných podkladů je totiž zcela zřejmé, že se předmětné vozidlo na místo zastavení nemohlo dostat jinak, než právě přes plochu chodníku.
7. Je sice pravdou, že místní stavební úprava je bezbariérová bez zvýšených obrubníků, to ovšem neznamená, že každou takovou plochu lze automaticky považovat za nájezd pro vozidla. Podél vydlážděné plochy chodníku je umístěn i reliéfní vodící pás pro osoby se zrakovým postižením a chodník na druhé straně průchodu pod budovou ústí do parku vnitrobloku. Zároveň je zřejmé, že mezi nedovolené způsoby užití chodníku patří jak zastavení vozidla na jeho ploše, tak i jízda vozidlem skrze něj, přičemž skutečnost, že § 53 zákona o silničním provozu blíže nespecifikuje jednotlivé zakázané způsoby užití chodníku, nemá žádný vliv na existenci přestupku.
8. Nemůže obstát ani tvrzení žalobce, že chodník byl širší a žalobce se tudíž domníval, že slouží jak pro chodce, tak pro motorová vozidla. Takové tvrzení je značně nevěrohodné a je z něj zřejmé, že žalobce zjevně nepochopil, že zákon nepovoluje vjezd motorovým vozidlům všude, kde by to fakticky bylo možné. Obdobně irelevantní je i poukaz žalobce na svolení soukromé osoby, v jejíž dispozici není povolovat porušování veřejnoprávních předpisů. Konečně bezpředmětná je též skutečnost, že vozidlo ve skutečnosti v chůzi po chodníku nikomu nebránilo, poněvadž v daném případě se jedná o tzv. ohrožovací delikt, který z podstaty věci nevyžaduje poškození zákonem chráněného zájmu.
9. Jelikož žalobce jako provozovatel vozidla v rozporu se zákonem nezajistil, aby s jeho vozidlem nebyly páchány dopravní přestupky, žalovaný jeho odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí jako zákonné a správné potvrdil.
III. Žaloba
10. Žalobce zejména namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že neznámý řidič s vozidlem žalobce skutečně neoprávněně zastavil právě na chodníku, a tedy porušil pravidlo dle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu.
11. Žalobce po celou dobu správního řízení argumentoval, že plochu v místě zastavení vozidla nelze považovat za chodník, přičemž odkazoval mj. na informace plynoucí z veřejného datového portálu Statutárního města Brna, konkrétně na pasport chodníků, který deklaruje, že obsahuje aktuální pasport chodníků na území Statutárního města Brna. Podle tam dostupných informací přitom na rozdíl od jiných míst v bezprostřední blízkosti, kde se nachází totožné plochy pod bytovými domy, není plocha, kde se žalobce vozidlo nacházelo, označena jako chodník.
12. Správní orgány se s touto argumentací nijak nevypořádaly a svá rozhodnutí založily na veřejném pasportu Brněnských komunikací a. s., který obsahuje opačné závěry. Správní orgány nevysvětlily protichůdnost informací, které tyto dva veřejné pasporty obsahují, a bez jakéhokoli zdůvodnění použily ten pasport, jenž vyzníval v neprospěch žalobce. Ani žalovaný potom tento nedostatek nenapravil a námitku žalobce nepřípustně odbyl tím, že žalobce závěry prvostupňového orgánu založené na pasportu Brněnských komunikací a. s. během správního řízení žádným způsobem nezpochybnil.
13. Namísto toho, aby se žalovaný vypořádal s jedním z hlavních argumentů žalobce, neoprávněně se odchýlil od skutkové věty v rozhodnutí o přestupku a kladl žalobci za vinu, že řidič vozidla při cestě na konečné místo zastavení přejel skrze chodník, což však vůbec nebylo předmětem správního řízení. Jelikož tudíž žalovaný nereagoval na odvolací námitky a ignoroval žalobcem předložené důkazy, žalobce zdejšímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal nahradit náklady soudního řízení.
IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce
14. Ve vyjádření ze dne 29. 1. 2026 žalovaný uvedl, že trvá na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které pro stručnost odkázal. Žalovaný je přesvědčen, že on i prvostupňový orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou a své rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Nynější žalobu žalovaný považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji krajský soud v celém rozsahu zamítl.
15. V replice ze dne 13. 2. 2026 žalobce uvedl, že vyjádření žalovaného nijak nereaguje na žalobní námitky a pro projednávanou věc nepřináší nic nového. Žalovaný zcela pomíjí stěžejní námitku žalobce stran odlišnosti závěrů plynoucích z veřejně dostupných pasportů a svou argumentací nezákonně vybočuje z předmětu řízení o přestupku. Za těchto okolností proto žalobce setrval na podané žalobě.
V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu
16. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že oznámením Městské policie Brno ze dne 12. 8. 2024 bylo prvostupňovému orgánu oznámeno, že dne 5. 8. 2024 v 20:54 hod. na adrese Mikuláškovo náměstí 11 v Brně neznámá osoba s vozidlem tov. zn. Mazda, RZ: X, neoprávněně užila chodníku či stezky pro chodce, čímž porušila § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu a naplnila znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Oznámení PČR je doplněno celkově pěti barevnými fotografiemi zachycujícími předmětné odstavené vozidlo.
17. Protože dle karty vozidla byl provozovatelem daného vozidla žalobce, vyzval jej prvostupňový orgán podle § 125h zákona o silničním provozu k úhradě určené částky, příp. sdělení totožnosti řidiče vozidla v okamžiku spáchání přestupku. Žalobce však na výzvu nijak nereagoval, pročež správní orgán I. stupně věc přestupku neznámého řidiče odložil a příkazem ze dne 5. 6. 2025 zahájil vůči žalobci řízení o přestupku provozovatele vozidla. Po podání odporu prvostupňový orgán vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení a provedení dokazování mimo ústní jednání na den 31. 7. 2025, jehož se žalobce osobně zúčastnil. Po ukončení dokazování se žalobce k podstatě věci vyjádřil s tím, že se v posuzované věci nejedná o přestupek, neboť příslušné vozidlo nestálo na chodníku. Svou argumentaci žalobce již tehdy podpořil tzv. printscreeny z pasportu pozemních komunikací vedeného Magistrátem Statutárního města Brna (přístupný na internetové adrese https://data.brno.cz), jakož i fotografiemi z místa přestupku a jeho bezprostředního okolí. Následně bylo vydáno rozhodnutí o přestupku, proti kterému se žalobce včas odvolal.
18. V rámci odvolání uvedl žalobce řadu argumentů, proč místo odstavení vozidla nelze považovat za chodník, resp. proč nelze v dané věci vycházet z pasportu chodníků Brněnských komunikací a. s., jak to učinil prvostupňový orgán. K odvolání přitom žalobce opětovně doložil (i) snímky z pasportu chodníků Magistrátu Statutárního města Brna, (ii) snímky z místa přestupku veřejně dostupné na webu www.mapy.cz, (iii) sadu vlastních barevných fotografií zachycující stání jiných vozidel v místě přestupku, jakož i (iv) souhlasné čestné prohlášení spoluvlastnice pozemku, na kterém bylo vozidlo žalobce odstaveno. O odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, které je předmětem soudního přezkumu v tomto soudním řízení.
VI. Posouzení věci krajským soudem
19. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jedná se o žalobu přípustnou (zejm. § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.) a podanou ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s.
20. Soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.
21. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.
22. Žaloba je důvodná.
23. V souzené věci byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že: „v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“
24. Skutková podstata přestupku provozovatele vozidla představuje zvláštní subsidiární formu správní odpovědnosti, neboť je odvozena od existence primárního protiprávního jednání jiné osoby. Jinak řečeno, provozovatel vozidla je odpovědný za přestupek dle citovaného ustanovení tehdy, jestli třetí osoba, jejíž totožnost nebyla v rámci správního řízení spolehlivě zjištěna a jíž provozovatel svěřil své vozidlo k užívání, porušila s tímto vozidlem některou z konkrétních povinností řidiče či jiné pravidlo stanovené zákonem o silničním provozu. Hlavním smyslem této právní úpravy je především zajistit vymahatelnost pravidel silničního provozu v situaci, kdy nelze zjistit totožnost konkrétního pachatele přestupku (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, či ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 As 228/2017-30; vše dostupné na www.nssoud.cz).
25. V nyní projednávané věci měl blíže nezjištěný řidič vozidla porušit povinnost podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, dle něhož: „jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích, než chodci nesmějí chodníku či stezky pro chodce užívat, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak.“ Konkrétně měl blíže nezjištěný řidič danou normu porušit tím, že s osobním motorovým vozidlem neoprávněně zastavil na chodníku pro chodce. Žalobce v posuzované věci nezpochybňoval, že je provozovatelem daného vozidla a současně ani nerozporoval, že řidič, jemuž dal své vozidlo k dispozici, odstavil předmětné vozidlo v rozhodný okamžik (dne 5. 8. 2024 v 20:54 hod.) na inkriminovaném místě (tj. v průjezdu domu na adrese Mikuláškovo náměstí 11 v Brně). Co však již žalobce rozporoval a je mezi účastníky sporné, je skutečnost, zda místo, kde neznámý řidič vozidlo žalobce odstavil, naplňovalo svým charakterem nezbytné znaky chodníku pro chodce, či nikoliv. Pokud by tomu tak nebylo, skutková podstata přestupku dle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu postihující užívání chodníku jinými účastníky silničního provozu, než jsou chodci, by nebyla naplněna.
26. Podstata nyní posuzované věci tedy tkví v tom vymezit rozhodné znaky chodníku jako relativně samostatného tělesa pozemní komunikace a ověřit, jestli tyto byly naplněny i v řešené věci. Jak přitom správně podotkl již žalovaný v napadeném rozhodnutí, platná právní úprava provozu na pozemních komunikacích (obsažená především v zákoně o silničním provozu a souvisejícím zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) žádnou legislativní definici chodníku neobsahuje. V tomto ohledu je tedy nezbytné vycházet z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, jež se tento pojem v minulosti pokusila vymezit a stanovit jeho obsah použitelný v rozhodovací praxi správních orgánů i soudů. Již v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58, přitom Nejvyšší správní soud judikoval, že pro hodnocení toho, zda se ve skutečnosti jedná o chodník, je kromě příslušného rozhodnutí správního orgánu označujícího určitou plochu jako chodník rozhodující především faktický účel dané plochy. Ten má podle právního názoru Nejvyššího správního soudu přednost i před stavebně-technickým (či dopravním) řešením dané lokality, které je spíše jen podpůrným hlediskem signalizujícím, že by daná plocha mohla sloužit jako chodník.
27. Na citované judikaturní závěry Nejvyšší správní soud následně navázal např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2013, č. j. 1 As 76/2013-27, kde uvedl, že v běžném životě je třeba chodníkem rozumět část ulice či silnice určenou pro pěší, jež je zároveň zřetelně oddělena od ostatní komunikace (zpravidla zvýšeným obrubníkem) a která často lemuje zástavbu nebo oplocení pozemku na straně jedné a ostatní komunikace na straně druhé. Tyto své úvahy pak Nejvyšší správní soud dále rozvinul a rozšířil v rozsudku ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 333/2017-31, v němž vysvětlil, že pro určení, zda se v konkrétním případě jedná o chodník, nemůže být určující ani údaj o způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí (který je nadto právně nezávazný), ani obsah pasportu místních komunikací obce, neboť v něm jsou povinně vedeny jen jednotlivé místní komunikace, zatímco chodník může být též součástí místní či účelové komunikace či dokonce samostatnou účelovou komunikací. Podle Nejvyššího správního soudu je tudíž rozhodující pouze faktický stav na místě, který lze zpravidla zjistit z pořízených fotografií (srov. bod 9 citovaného rozsudku).
28. Při posuzování charakteru chodníku je tedy potřeba upřednostnit materiální kritérium bazírující na účelu či funkci dané plochy před kritériem formálním odvislým od oficiálně zapsaného či jinak evidovaného stavu (srov. též recentní usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2025, č. j. 4 As 99/2024-54). Účelem chodníku je poskytnout prostor pro bezpečný pohyb pěších účastníků dopravního provozu a již ze samotného slova chodník vyplývá, že taková část komunikace slouží výhradně k chůzi (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 As 165/2020-21). Judikatura správních soudů současně formulovala požadavek, že o faktickém stavu na místě musí správní orgány obstarat dostatečné důkazy, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu vždy tíží správní orgán, který je povinen své závěry vyložit jednoznačně a přesvědčivě (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58).
29. Pokud krajský soud vztáhl citovaná judikaturní východiska na nyní projednávanou věc, dospěl k závěru, že správní orgány hodnotily povahu místa, na němž nezjištěný řidič odstavil vozidlo žalobce, podle nesprávných kritérií a jeho zdůvodnění nelze v kontextu individuálních okolností řešené věci považovat za dostatečně jednoznačné a přesvědčivé.
30. Krajský soud uvádí, že žalovaný stejně jako i prvostupňový orgán nesprávně založil své zásadní úvahy při určení povahy rozhodné plochy v místě přestupku především (i) na výstupu z veřejně dostupného pasportního systému chodníků provozovaného společností Brněnské komunikace a. s., přičemž své úvahy podpořil (ii) stavebně-technickým řešením v místě přestupku. Jakkoliv krajský soud nevylučuje, že tyto aspekty mohou hrát při určování povahy pozemní komunikace určitou roli a správní orgány je mohou při svém rozhodování podpůrně využít, nejde v tomto ohledu o klíčová hodnotící kritéria (viz výše).
31. Naopak pro posuzovanou věc rozhodným účelem a funkčním využitím inkriminované plochy se žalovaný v napadeném rozhodnutí v podstatě vůbec nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud uvádí, že žalovaný nepředestřel žádnou vlastní celistvou racionální argumentaci v tom směru, zda je daná plocha pravidelně nezbytně využívána k pohybu pěších účastníků silničního provozu, či naopak slouží jinému účelu. Ve své podstatě se žalovaný (obdobně jako prvostupňový orgán) soustředil toliko na vyvracení námitek žalobce, přičemž ani v tomto ohledu nebyl jeho postup zcela bezvadný, neboť některé (relevantní) námitky žalobce zjevně přehlédl a opomněl na ně zareagovat. Zdejší soud připomíná, že je povinností žalovaného tvrdit, že je daná plocha či komunikace z hlediska funkčního využití skutečně chodníkem a obstarat pro toto tvrzení nezbytné důkazy. V souzené věci přitom správní orgány této základní povinnosti nedostály [§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]
32. S ohledem na okolnosti řešené věci pak krajský soud dodává, že výstupy z pasportního systému spravovaného a provozovaného společností Brněnské komunikace a. s. (pasport vodorovného a svislého značení a technický pasport komunikací), o nějž se oba správní orgány v nynější věci opřely, nelze použít jako stěžejní důkaz přestupkového jednání, z něhož má být žalobce odpovědný. Žalobce po celou dobu trvání přestupkového řízení (již od okamžiku seznámení s podklady rozhodnutí) opakovaně poukazoval a předkládal data z veřejně dostupného pasportního systému spravovaného Magistrátem Statutárního města Brna, podle nichž místo odstavení vozidla žalobce není evidováno jako chodník. Žalobce tedy pravdivost údajů obsažených v pasportu použitém správními orgány zásadním způsobem zpochybnil (tj. znevěrohodnil). Správní orgány ovšem námitku žalobce ponechaly bez věcné reakce a uvedený rozpor nijak nevysvětlily. Bez dodatečného objasnění přitom nebylo možné z rozporných pasportních údajů vycházet a stavět na nich jakékoliv závěry.
33. Co se pak týče závěrů, které žalovaný učinil na základě fotografií z místa přestupku pořízených Městskou policií Brno a žalobcem, zdejší soud uvádí, že je žalovaný využil výlučně k posouzení stavebně-technického řešení dané lokality, aniž by s jejich pomocí hodnotil faktický stav místa přestupku a konkrétní účel plochy, který je zcela klíčový. Žalovaný sice reflektoval, že se vozidlo žalobce nacházelo v průchodu (průjezdu) pod bytovým domem, nijak však již neřešil, jestli tato plocha půdorysně ležící na pozemku přímo pod zástavbou panelového domu svou povahou slouží především právě pro bezpečný a nerušený pohyb chodců, resp. jestli je jejím hlavním účelem oddělit pěší dopravu od provozu ostatních účastníků pozemních komunikací, což je zpravidla hlavní funkce tělesa chodníku. V této souvislosti přitom zdejší soud dodává, že na žádné z celkem 14 fotografií založených ve správním spisu není patrné, že by se po předmětné ploše pohybovali chodci, což může představovat významnou indicii a vyvolávat důvodné pochybnosti, zda lze danou plochu z hlediska účelového určení skutečně vnímat jako chodník.
34. Nad rámec uvedeného zdejší soud podotýká, že ani stavebně-technické řešení místa přestupku a jeho bezprostředního okolí prima facie nenasvědčuje závěru, že neznámý řidič odstavil vozidlo žalobce právě na chodníku. Krajský soud přitom poukazuje zejména na skutečnost, že v daném případě se plocha nachází v průchodu pod panelovým domem, přičemž nejde o pro chodník typickou dlážděnou plochu, ale o souvislou plochu z litého asfaltu. Současně příslušná plocha bezprostředně nepřiléhá na těleso pozemní komunikace (vozovku) a netvoří tak obvyklý pás vhodný pro pohyb pěších. Významná je pak taktéž nadstandartní šířka daného prostoru, jež může vzbuzovat dojem, že je určen pro vjezd či pohyb motorových vozidel (tomu nasvědčuje rovněž snížený obrubník a nájezdové hrany vybudované několik metrů před posuzovanou plochou). Konečně je potřeba zmínit též absenci dopravního značení či jiných příznačných prvků, které by vjezd vozidel na danou plochu omezovaly či zakazovaly.
35. Zdejší soud si je vědom toho, že žalovaný se uvedenými okolnostmi v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a své závěry v tomto směru odůvodnil. Přesto však jednotlivé dílčí stavební a prostorové charakteristiky místa přestupku ve světle shora popsaných okolností působí spíše dojmem, že v projednávané věci o „chodník“ ve smyslu § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu jít nutně nemusí. Poněvadž právní povaha předmětné plochy není na první pohled zcela jednoznačná a může vyvolávat pochybnosti, bylo zapotřebí provést detailnější a přesvědčivější posouzení, než jaké správní orgány v projednávané věci provedly.
36. Takový postup je namístě zejména proto, že odpovědnost za přestupek provozovatele vozidla i správní trestání obecně představují svým charakterem trestní řízení sui generis (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, nebo taktéž rozsudky téhož soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 8 Afs 10/2008-89, či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 5 As 170/2014-36). Je tedy třeba spolehlivě zjistit a prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, v nyní řešené věci pak především protiprávnost jednání nezjištěného řidiče vozidla. Nebude-li totiž postaveno najisto, že tento řidič odstavil žalobcovo vozidlo právě na chodníku, nelze ve světle zásady in dubio pro reo žalobce na základě subsidiární odpovědnosti uznat vinným z porušení povinnosti provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
37. V neposlední řadě se pak zdejší soud musí vymezit k argumentaci žalovaného, dle níž neznámý řidič vozidla při jízdě na místo zastavení musel evidentně přejet plochu chodníku, čímž rovněž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu.
38. K tomu krajský soud především uvádí, že takové jednání neznámého řidiče vůbec nebylo předmětem řízení, kterým bylo naopak dle skutkové věty vymezené již v příkazu správního orgánu I. stupně ze dne 5. 6. 2025 neoprávněné zastavení na chodníku pro chodce. Pokud se tedy správní orgán I. stupně rozhodl skutkovou podstatu podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu zapovídající užívání chodníku jiným osobám než chodcům vědomě zúžit jen na skutek spočívající v neoprávněném zastavení na chodníku a žalovaný se s takto vymezeným jednáním neznámého řidiče bez výhrad ztotožnil (tj. nepovažoval za potřebné měnit skutkovou větu rozhodnutí o přestupku), nemůže nyní žalovaný neznámému řidiči vytýkat a klást za vinu protiprávní jednání spočívající v „přejetí chodníku“, protože pro tento skutek nebylo řízení o přestupku nikdy zahájeno. Takový postup fakticky vedoucí k rozšíření předmětu řízení je v rozporu se zásadou totožnosti skutku a jako takový není v oblasti správního trestání přípustný (viz zde např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 As 102/2015-36, či ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 46/2016-24).
39. Krajský soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí žalovaného trpí vadami, přičemž zejména v jeho rozhodujících pasážích jej zdejší soud vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Zároveň ani prvostupňový orgán, ani žalovaný nijak nevyvrátily skutkové pochybnosti založené rozporem pasportních údajů, na který žalobce poukázal [§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]. Námitky žalobce tudíž krajský soud posoudil jako důvodné.
VII. Závěr a náklady řízení
40. Jelikož krajský soud shledal žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jelikož krajský soud shledal, že shledané vady zatěžují zčásti již prvostupňové rozhodnutí, rozhodl o jeho zrušení ve výroku II tohoto rozsudku ve smyslu § 78 odst. 3 s.ř.s.
41. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem krajského soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s. ř. s.). Při hodnocení charakteru plochy v místě odstavení vozidla žalobce je třeba zohlednit zejména účel a funkci této plochy a svůj závěr v tomto směru musí jednoznačně a přesvědčivě odůvodnit. K tomu je také zapotřebí dalších skutkových podkladů pro posouzení povahy předmětné plochy, příp. vyjádření jiných správních orgánů. Pokud nebude v pokračujícím řízení bez důvodných pochybností prokázáno, že blíže nezjištěný řidič skutečně odstavil vozidlo žalobce na místě, které lze kvalifikovat jako „chodník“, pak bude třeba řízení o přestupku provozovatele vozidla zastavit podle § 86 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona.
42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byl žalobce ve věci úspěšný, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Těmi jsou v řešené věci (i) soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále (ii) administrativní náklady vynaložené žalobcem za poštovní služby a ověřování listin ve výši 231 Kč, celkově tedy 3 231 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobce ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 7. září 2026
JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r.
samosoudce