Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38 A 33/2026 - 19.pdf
PDF · 0 B
No categories available
38 A 33/2026 - 19
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem ve věci
žalobce: S. K., nar. X
státní příslušnost: Republika Uzbekistán
zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým
sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1
proti
žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2026, čj. CPR-26966-3/ČJ-2026-930310-V234
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Vymezení věci
1. Policie žalobci uložila správní vyhoštění, protože po provedené pobytové kontrole dospěla k závěru, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně. Stanovila přitom, že žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států po dobu jednoho roku. S tím žalobce nesouhlasí.
2. Řízení před správními orgány
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, rozhodnutím ze dne 9. 6. 2026, čj. KRPA-190451-17/ČJ-2026-000022 („prvostupňové rozhodnutí“), uložila žalobci správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (souhrnně také „EU a smluvní státy“) byla stanovena na jeden rok. Žalobce totiž od 25. 3. 2026 do 8. 6. 2026 pobýval na území členských států EU a smluvních států, ač k tomu nebyl oprávněn.
3. Policie k tomuto závěru dospěla na základě následujících skutečností: Žalobce byl dne 8. 6. 2026 kontrolován hlídkou Policie ČR. Při kontrole policie zjistila, že žalobce přicestoval letecky do schengenského prostoru dne 3. 12. 2025 přes hraniční přechod v Bratislavě. V cestovním pasu měl vylepené slovenské vízum typu D s platností od 25. 11. 2025 do 24. 3. 2025 s tím, že nejdelší povolená doba pobytu činí 120 dnů s počtem vstupů 2. Jiné pobytové oprávnění k pobytu na území České republiky nebo území EU a smluvních států policie nezjistila a žalobce žádný takový doklad nepředložil. Slovenské orgány k dotazu policie potvrdily, že žalobce nedisponuje žádným pobytovým oprávněním k pobytu na území Slovenské republiky. Žalobce tedy pobýval na území ČR bez pobytového oprávnění přibližně 75 dnů. Žalobce následně při výslechu dne 9. 6. 2026 uvedl, že mu není známa překážka, která by mu znemožňovala vycestovat z České republiky. Nemá zde žádné rodinné příslušníky, majetek ani trvalou adresu. Jeho rodina se naopak nachází v Uzbekistánu.
4. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal.
5. Žalovaná napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že do výroku doplnila Republiku Uzbekistán (případně třetí zemi, kde je žalobce oprávněn pobývat) jako zemi, do které má žalobce vycestovat. Jinak ale prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Ztotožnila se s tím, že nejsou žádné pochybnosti o délce a nelegálnosti žalobcova pobytu. Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států, shledala přiměřenou. Zároveň neshledala žádné překážky, které by bránily návratu žalobce do Uzbekistánu. Žalobce nemá v ČR rodinné příslušníky, majetek ani trvalou adresu. Do protokolu neuvedl ani žádné jiné sociální, kulturní či ekonomické vazby k území ČR, jejichž přerušení správním vyhoštěním by mohlo být nepřiměřené. Žalobce zároveň neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mu v případě návratu do Uzbekistánu mělo hrozit nebezpečí. Sám uvedl, že je schopen dobrovolně vycestovat.
3. Argumentace účastníků
Obsah žaloby
6. Žalobce rozhodnutí žalované napadl žalobou. Uvedl, že porušuje § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů („správní řád“), respektive § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči němu nepřiměřeně tvrdě. Napadené rozhodnutí adekvátně nezohledňuje skutečnost, že se jedná o žalobcovo historicky první porušení zákona, tedy o ojedinělý exces z jinak řádného žalobcova života. Zároveň od počátku správního řízení vzorně spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci, doznal se ke svému protiprávnímu jednání a přislíbil návrat do domovského státu. Sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání, nijak nesnižuje význam jeho sebereflexe.
7. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřiměřené, proto navrhuje, aby správní orgány uložily opatření pouze v délce šesti měsíců, neboť jeho neoprávněný pobyt trval jen několik málo měsíců. Navrhl tedy, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované
8. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že se shodnou argumentací se dostatečně vypořádala již ve svém rozhodnutí, popřípadě v prvostupňovém rozhodnutí. Navrhla žalobu zamítnout.
4. Posouzení věci soudem
9. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalovaná souhlasila výslovně a žalobce konkludentně [ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“)]. Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
10. Žalobu podala včas osoba k tomu oprávněná.
11. Žaloba není důvodná.
12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí: Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
13. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
14. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
15. Soud předně uvádí, že v projednávané věci není sporu o tom, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, neboť na území členských států pobýval od 25. 3. 2026 do 8. 6. 2026 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalobce k oprávněnosti svého pobytu nic nenamítal a tento závěr správních orgánů nezpochybňoval.
16. Žalobce však spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že je nepřiměřeně přísné a porušuje požadavky podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce ale v žalobě neuvedl žádnou okolnost vztahující se k posuzování přiměřenosti dopadů na jeho soukromý a rodinný život. Důvody, které žalobce uváděl (první porušení zákona, součinnost, ochota vycestovat), nepředstavují skutečnosti, které má správní orgán podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlednit při posuzování přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí.
17. Správní orgány se navíc přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce podle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců řádně a dostatečně zabývaly (zejména na str. 8 až 9 napadeného rozhodnutí a str. 3 až 4 prvostupňového rozhodnutí). Žalobce netvrdil nic, co by naznačovalo jakékoliv, natož blízké vazby na území ČR. Na území České republiky si nevytvořil žádné rodinné, kulturní ani společenské vazby, nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, ani se o takovou osobu nemusí starat. Žalobcova rodina se nachází v domovské zemi, do domovské země se může a chce dobrovolně vrátit. Všechny vazby má tedy žalobce ve vlasti, přičemž od doby jeho vycestování z vlasti neuplynula tak dlouhá doba a ani nebylo jinak zjištěno, že by byly tyto vazby zpřetrhány, či že by žalobce byl v případě svého návratu uvržen do situace, kdy by neměl v domovské zemi žádné zázemí. Žalobce při výslechu sám uvedl, že mu v domovské zemi nic nehrozí, je to pro něj bezpečná země. Žalobce vlastně nikdy ani obecně netvrdil, zda či jak by jeho vycestování zasáhlo jeho život jak po soukromé, tak rodinné stránce, natož nepřiměřeně, a to ani v žalobě. Nebylo tak nezbytné, aby správní orgán vyjmenoval a obsáhle se vyjadřoval ke každému z těchto kritérií, jak ostatně judikoval Nejvyšší správní soud (NSS) v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34, dostupném též online na www.nssoud.cz).
18. Zdejší soud se proto neztotožnil s námitkou nepřiměřeného dopadu napadeného rozhodnutí na život žalobce z důvodu porušení § 174a zákona o pobytu cizinců.
19. Žalobce dále odkázal na § 3 správního řádu, z nějž vyplývá povinnost správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce ovšem blíže neupřesnil, v čem má dle jeho názoru spočívat nedostatečnost zjištěného skutkového stavu žalovanou či prvostupňovým orgánem. Žalobce totiž dle soudu ve skutečnosti v žalobě tvrdí to, že správní orgány některé skutečnosti sice zjistily, ale dostatečně je nezohlednily.
20. S touto žalobcovou tezí se soud neztotožnil. Žalobce namítal, že se jedná o první porušení zákona z jeho strany, že od počátku správního řízení spolupracoval a že není důvod pochybovat o tom, že řádně vycestuje do domovského státu. Nic z toho ovšem nemá žádný význam z hlediska aplikace § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. Jedinou podmínkou tohoto ustanovení je to, aby daný cizinec na území pobýval neoprávněně. Tato podmínka byla v projednávaném případě splněna a nebyla nijak zpochybněna, takže ani žalobcem uváděné okolnosti na tom nemohou nic změnit.
21. Lze však připustit, že tyto okolnosti mohou mít vliv na délku uloženého opatření. Byť zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností, správní orgán I. stupně má ve svém rozhodnutí poukázat na skutkové okolnosti případu, pro které uložil délku zákazu vstupu na území v dané délce (rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 1 Azs 45/2019-28). Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k tvrzení, že žalobce se správními orgány spolupracoval, obecně však samotnou spolupráci v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch cizince (rozsudek NSS, čj. 1 Azs 45/2019-28).
22. Zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) vymezuje délku možného vyhoštění až na 5 let. V případě žalobce bylo stanoveno na dobu jednoho roku, tedy při dolní hranici zákonem vymezeného rozmezí, přičemž jde o výsledek správního uvážení, které soud přezkoumává pouze do té míry, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil, a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (§ 78 odst. 1 s. ř. s.; usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikované pod č. 906/2006 ve Sbírce NSS).
23. Při ukládání správního vyhoštění přitom správní orgány přihlédly (správní orgán I. stupně na str. 5 svého rozhodnutí a žalovaná na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí) jak ke skutečnosti, že se jedná o žalobcův první neoprávněný pobyt, tak i k tomu, že s nimi po celou dobu spolupracoval a prohlásil, že je schopen sám vycestovat. K tomu ovšem žalovaná dodala, že žalobcovo pochybení nebylo pouze marginální, neboť neoprávněně pobýval na území déle než dva měsíce. Samotný příslib vycestování pak nemůže nic změnit na to, že žalobce pobýval na území neoprávněně. Rovněž dodala, že v případě uložení správního vyhoštění nejde o sankci, ale o preventivní opatření, které má zabránit cizinci, aby se na území zdržoval v rozporu s právními předpisy a aby v tomto jednání pokračoval. Správní orgány naproti tomu nemohly odhlédnout od závažnosti protiprávního jednání žalobce, tj. skutečnosti, že neoprávněný pobyt žalobce na území trval více než 2 měsíce, že jeho neoprávněný pobyt byl vědomý a byl ukončen až pobytovou kontrolou. Žalobce přitom oprávněnost svého pobytu nijak neřešil, navíc nebyl zdravotně pojištěn.
24. S tímto hodnocením se soud ztotožnil. Neshledal, že by správní orgány vybočily z mezí správního uvážení nebo jej zneužily. Žalovaná zvážila veškeré rozhodné okolnosti, a to jak ku prospěchu, tak k tíži žalobce. Soud pouze doplní, že žalobce sice uváděl, že má pobytové oprávnění na Slovensku, slovenská strana však toto tvrzení vyvrátila. Při následném výslechu pak žalobce sám připustil, že si je vědom, že pobývá na území neoprávněně, neboť si nestihl vyřídit prodloužení slovenského víza. Musel si tedy být vědom toho, že pobyt na území ČR vyžaduje splnění určitých podmínek a získání oficiálního oprávnění k pobytu, o čemž ostatně svědčí fakt, že pro samotný vstup do schengenského prostoru si obstaral slovenské vízum. Následná ochota spolupracovat či dobrovolně vycestovat je tak v tomto světle výrazně oslabena, neboť z ničeho nevyplývá, že by žalobce hodlal svůj nelegální pobyt v ČR ukončit dobrovolně, nebýt provedené pobytové kontroly. Žalobce přitom soudu ani správním orgánům nevyjevil, co mu objektivně zabránilo v tom vyřídit si potřebná oprávnění k pobytu.
25. Soud proto uzavírá, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení ani jej nezneužily. K tomuto závěru soud dospěl zejména vzhledem k horní hranici doby správního vyhoštění v délce pěti let a s ohledem na délku neoprávněného pobytu žalobce na území v délce přesahující dva měsíce. Všem polehčujícím okolnostem, které žalobce uváděl, se správní orgány podrobně věnovaly. Odůvodnění uloženého správního vyhoštění správními orgány je dostatečné a v souladu se zákonem. Soud se navíc s uvedeným posouzením zcela ztotožnil a odkazuje na něj. Neshledal, že by žalovaná překročila výše stanovené meze správního uvážení nebo že by je dokonce zneužila. Z těchto důvodů soud nemůže souhlasit s žalobcem v tom, že by v daném případě uložené vyhoštění v délce 1 roku bylo nepřiměřené a odporovalo tak § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž žádný nepřiměřený zásah do jeho soukromého ani rodinného života, který by byl předpokladem pro jiný postup správních orgánů při ukončování nezákonného pobytu žalobce na území ČR, netvrdil. Podle citovaného ustanovení je přitom povinen poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
5. Závěr a náklady řízení
26. Žaloba není důvodná, proto ji soud výrokem I. zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
27. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalované, která byla ve věci plně úspěšná, jejich náhradu nepřiznal. Nevznikly jí totiž žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 18. září 2026
Mgr. Marek Bedřich
samosoudce