Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 A 20/2026 - 102

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Loudové, soudce JUDr. Tomáše Švece, Ph.D., a soudkyně Mgr. Kateřiny Peroutkové ve věci

žalobkyně: X, narozena dne X

zástupce pro doručování písemností: X

proti

žalovanému: Rektor Univerzity Karlovy

sídlem Ovocný trh 560/5, 116 36 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2025, č. j. UKRUK/686443/2025-3

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2025, č. j. UKRUK/686443/2025-3, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí děkana Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ze dne 6. 11. 2025, č. j. UKFSV/658721/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým ukončil studium žalobkyně pro nesplnění požadavků studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, konkrétně pro nesplnění povinnosti řádně ukončit studium do konce maximální doby studia, a toto rozhodnutí potvrdil.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobkyně předně namítala, že skutečná doba jejího studia na Univerzitě Karlově nedosáhla pěti let. Uvedla k tomu, že byla zapsána do magisterského studijního programu International Masters in Economy, State and Society (dále jen „IMESS“), specializace Economy and Business, realizovaného na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy s tím, že celý akademický rok 2020/2021 absolvovala na University College London (dále jen „UCL“) a na Univerzitě Karlově studium zahájila až po roce 2021. Měla tak za to, že pravidlo Univerzity Karlovy o maximální pětileté době studia se musí vztahovat na skutečné trvání studia na této univerzitě a nikoli na celkovou dobu trvání společného programu probíhajícího na dvou institucích. Správní orgány tedy podle žalobkyně chybně stanovily počátek pětileté lhůty na říjen 2020 (datum zápisu do společného programu).

3. Dále žalobkyně stručně shrnula průběh správního řízení a obsah svých odvolacích námitek.

4. Poté namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně, kteréžto buď odmítl bez dostatečného právního posouzení jejich relevance, anebo bez potřebného zjištění skutkového stavu. Příkladmo zmínila nedostatečné vypořádání námitky žalobkyně ohledně vízového režimu coby objektivní okolnosti, která významně ovlivnila možnost osobní účasti na výuce a zkouškách, kterou žalobkyně škole opakovaně oznamovala. Stejně tak námitku týkající se dlouhodobého obtěžování a pronásledování žalovaný odmítl jako nedoloženou, aniž by bylo podle žalovaného zřejmé, jak byly podklady žalobkyní předložené skutečně vyhodnoceny, jaký důkazní standard byl použit a zda byla žalobkyně vyzvána k doplnění podkladů.

5. Správní orgány podle žalobkyně také nejednoznačně stanovily rozhodné datum konce maximální doby studia na základě použitelného vnitřního předpisu a jeho přechodných ustanovení, když podle prvostupňového rozhodnutí připadl konec maximální doby studia žalobkyně na den 30. 9. 2025 a podle napadeného rozhodnutí na den 1. 10. 2025. Obě rozhodnutí proto považovala v tomto směru za rozporná a jejich závěry za nedostatečně podložené srozumitelným výkladem.

6. Žalobkyně též namítala, že prvostupňové rozhodnutí odkazuje na ustanovení studijního a zkušebního řádu a současně uvádí argumentaci, která je podle textu rozhodnutí opřena i o pravidla vztahující se k jiné úrovni studia, když se v jeho odůvodnění vyskytuje pasáž o doktorském studijním programu, což podle žalobkyně vyvolává pochybnosti o správnosti aplikované normy pro magisterský studijní program. Žalobkyně na tomto místě dále namítala, že žalovaný mechanicky aplikoval předpisy o maximální době studia, aniž dostatečně vyložil, jaké konkrétní možnosti podle vnitřních předpisů přicházely či nepřicházely v úvahu v situaci, kdy žalobkyně tvrdila závažné zdravotní a jiné objektivní překážky a současně jí chybělo dokončit pouze omezenou část studijních povinností.

7. Správní orgány se podle žalobkyně nezabývaly dostatečně tím, jaké konkrétní studijní povinnosti byly v rozhodném období fakticky splněny, zejména průběžným plněním předmětů, odevzdáním domácích úkolů, účastí na výuce, rozpracovaností diplomové práce a komunikací s vedoucím práce a vyučujícími. Současně se nedostatečně zabývaly tím, zda nebyly dány objektivní překážky, které bylo možné procesně zohlednit, zejména zdravotní obtíže, psychický stav žalobkyně, dlouhodobé obtěžování a komplikace spojené s vízy.

8. Konečně žalobkyně namítala, že se správní orgány nevypořádaly s možnostmi, které v rámci vnitřních předpisů a organizace studia přicházely v úvahu v podobě individuálního postupu, náhradního řešení zkoušek či jiného méně zatěžujícího opatření než přímého ukončení studia. Shrnula, že žalovaný nevyhodnotil její situaci individuálně, ale postupoval formalisticky a mechanicky pouze podle délky studia, a to i přesto, že žalobkyni zbývala pouze dvě hodnocení a obhajoba diplomové práce.

9. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

10. Ve svých podáních ze dne 2. 4. 2026, resp. 5. 6. 2026, žalobkyně převážně zopakovala a parafrázovala svoje žalobní námitky. Nadto žalobkyně blíže rozvedla zdravotní obtíže, které ovlivnily její schopnost plnit studijní povinnosti, problémy s vyřizováním víz a konkretizovala dobu, po kterou čelila obtěžování. Poukázala též na značnou osobní a profesní újmu, kterou utrpí v případě, že nebude napadené rozhodnutí zrušeno a nebude-li jí umožněno pokračovat ve studiu a řádně je dokončit.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně uvedl, že je přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Považuje napadené rozhodnutí za řádně odůvodněné a vydané v souladu s právními předpisy i vnitřními předpisy univerzity a fakulty.

12. Dále uvedl, že se žalobkyně zapsala na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy do studia navazujícího magisterského studijního programu International Masters in Economy, State and Society, specializace Economy and Business, dne 1. 10. 2020. Studijní program je akreditován se standardní dobou studia 2 roky a jedná se o meziuniverzitní studium typu double/multiple degree. Skutečnost, že studium probíhá na dvou univerzitách, nemá podle žalovaného vliv na běh maximální doby studia, jelikož žalobkyně byla po celou dobu studentkou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jinými slovy skutečná doba její fyzické účasti na studiu na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy není rozhodná. Maximální doba studia činila v souladu s čl. 4 odst. 12 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy pět let a žalobkyni uplynula dne 1. 10. 2025. Žalovaný tak setrval na tom, že maximální doba studia byla určena správně a v souladu se Studijním a zkušebním řádem Univerzity Karlovy. Doplnil, že touto námitkou se v napadeném rozhodnutí nezabýval, jelikož nebyla v odvolacím řízení žalobkyní uplatněna. K rozdílnému datu uplynutí maximální doby studia v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že správným datem je sice 1. 10. 2025, avšak současně se nejedná o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Připomněl také, že obě rozhodnutí tvoří jeden celek a z obou je jednoznačně patrný důvod ukončení studia žalobkyně. Vzhledem ke stavu studia žalobkyně navíc nebyl jeden den rozhodující.

13. K namítané nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že všechny čtyři odvolací námitky žalobkyně vypořádal na str. 3 – 4 napadeného rozhodnutí. Dodal rovněž, že v rámci řízení o ukončení studia nemohl dostatečně reflektovat zdravotní stav žalobkyně, neboť takový postup mu vnitřní předpisy univerzity ani fakulty neumožňují. Tyto námitky tak nebyly shledány relevantními, když se současně jedná o ustálenou rozhodovací praxi žalovaného. Pokud by se od ní žalovaný odchýlil, jednal by v rozporu se zásadou rovného zacházení. Zdravotní potíže student musí řešit včas a z vlastní iniciativy v průběhu studia, a to např. žádostí o individuální studijní plán či přerušení studia. Co se týká komplikací s udělením víz, není žalovaný za tuto agendu odpovědný. Studijní a zkušební řád Univerzity Karlovy problematiku víz nijak neupravuje, jednalo by se o důvod, na jehož základě by bylo možné požádat o přerušení studia. Neudělení víz tak podle žalovaného rovněž nelze zohlednit v řízení o ukončení studia. K namítanému obtěžování žalovaný uvedl, že mu nezbylo než se omezit na prosté konstatování, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení, neboť k němu žalobkyně v odvolání uvedla jednu krátkou větu a nepředložila žádné důkazy. Žalovaný se tak neměl s čím vypořádat. Skutečnost, že je odůvodnění stručné, zároveň sama o sobě podle žalovaného nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dále shrnul, že vycházel ze spisového materiálu a ztotožnil se stanoviskem děkana k odvolání. Žalobkyně sice fakultě opakovaně oznamovala své potíže, avšak činila tak na poslední chvíli v průběhu srpna 2025, přičemž maximální doba studia jí uplynula 1. 10. 2025. Takový postup rozhodně nelze podle žalovaného považovat za včasný. Žalobkyně navíc žádala o posunutí termínu odevzdání diplomové práce, nikoli o přerušení studia z vážných zdravotních důvodů, kdy by se toto přerušení studia nezapočítalo do maximální doby studia.

14. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by mechanicky aplikoval předpisy týkající se maximální doby studia. Má za to, že postupoval v souladu se , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a vnitřními předpisy univerzity a fakulty a uvedl i konkrétní možnost, jak mohla žalobkyně svoji situaci řešit. Odkázal přitom na ust. zákona o vysokých školách, podle kterého se studium dále ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Jestliže tedy žalobkyně nesplnila tento požadavek, byl děkan povinen zahájit řízení o ukončení studia. V rozhodnutí o ukončení studia tak podle žalovaného není prostor pro správní uvážení. K pasáži o doktorském studijním programu pak uvedl, že se vyskytuje jen v anglickém neoficiálním překladu prvostupňového rozhodnutí, a připomněl, že anglický překlad je neoficiální a jedná se o projev dobré vůle vůči studentům samoplátcům. Ani v případě jejího výskytu v českém vyhotovení by tato skutečnost podle názoru žalovaného nezakládala nezákonnost.

15. Dále žalovaný uvedl, že ke studiu žalobkyně se e-mailem vyjadřoval garant studijního programu, z jehož sdělení je zjevné, že žalobkyně dosáhla 18 kreditů během čtyř let studia. Připomněl přitom, že předmětný studijní program je akreditován jako dvouletý a student má v jeho závěru získat 120 kreditů, tj. 60 kreditů za ročník. Už jen z dosaženého počtu kreditů a délky studia je zcela zjevné, že žalobkyně studovala neuspokojivě. Žalovaný má za to, že skutkový stav byl zjištěn úplně a řádně. Žalobkyně neukončila studium do konce maximální doby studia a je irelevantní, zda v průběhu studia plnila své povinnosti včas či nikoli.

16. K namítanému nepřiměřenému zásahu žalovaný uvedl, že maximální doba studia nemusí být vnitřními předpisy stanovena, jak lze dovodit z ust. § 54 odst. 3 zákona o vysokých školách (sic!). Je tedy vstřícným krokem žalovaného, že stanovil maximální dobu studia a studentům tak umožnil studovat déle, než je standardní doba studia. Podle čl. 4 odst. 14 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy platí, že student je povinen řádně ukončit studium absolvováním studia během maximální doby studia. Neukončí-li student řádně studium absolvováním studia během maximální doby studia, nesplnil požadavek stanovený tímto řádem a studium mu bude ukončeno. Maximální doba studia je objektivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Žalovaný v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. -78.

17. Závěrem žalovaný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný svým vyjádřením fakticky potvrdil nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, pokud jde o datum uplynutí maximální doby studia žalobkyně. Má za to, že tuto vadu nelze bagatelizovat poukazem na to, že jeden den nebyl rozhodující, neboť se jedná o rozhodující skutečnost pro závěr o splnění podmínek pro ukončení studia. K nově uvedenému počtu dosažených kreditů žalobkyně za dobu studia namítala, že tyto okolnosti nemohou nahradit povinnost vypořádat konkrétní odvolací námitky v napadeném rozhodnutí. Podle žalobkyně rovněž z vyjádření žalovaného vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů jsou do značné míry založena na interní e-mailové komunikaci a hodnocení garanta programu, aniž by bylo zřejmé, jak se s těmito podklady mohla žalobkyně účinně seznámit a vyjádřit se k nim. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nepřípadně zásadou rovnosti odůvodnil mechanické a formalistické zacházení bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti případu. Výskyt pasáže o doktorském studijním programu v neoficiálním anglickém překladu prvostupňového rozhodnutí svědčí podle žalobkyně její námitce nedostatečné přesnosti a srozumitelnosti postupu správních orgánů vůči zahraniční studentce, která není českou rodilou mluvčí. Závěrem své repliky žalobkyně zmínila, že napadené rozhodnutí jí dosud nebylo doručeno, což svědčí závěru o vadnosti postupu žalovaného a o nutnosti soudního zásahu. Jinak dále na všech svých žalobních námitkách setrvala a s vyjádřením žalovaného ve všech směrech nesouhlasila.

IV. Obsah správního spisu

19. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

20. Žalobkyně studovala v navazujícím magisterském studijním programu IMESS uskutečňovaném na Fakultě sociálních věd žalovaného, do něhož se zapsala dne 1. 10. 2020.

21. Podle vyjádření garanta programu IMESS ze dne 12. 8. 2025 žalobkyně předmětný program studuje již pátým rokem, běžně se přihlašovala na zkoušky, ke kterým se následně nedostavovala ze zdravotních důvodů nebo kvůli potížím s vízy. Ve stanoveném termínu rovněž neodevzdala diplomovou práci k obhajobě.

22. E-mailem ze dne 13. 8. 2025 garant programu IMESS upozornil žalobkyni mimo jiné na to, že koncem září 2025 jí končí maximální doba studia a dosud jí stále chybí splnění 42 kreditů a rovněž dosud nepředložila k obhajobě diplomovou práci.

23. Dne 18. 8. 2025 Fakulta sociálních věd zamítla žádost žalobkyně o prodloužení termínu odevzdání diplomové práce.

24. Z výpisu splněných studijních povinností žalobkyně ze dne 24. 11. 2025 se podává, že žalobkyně splnila celkem 78 kreditů.

25. Dopisem ze dne 10. 10. 2025 byla žalobkyně Fakultou sociálních věd žalovaného vyzvána k seznámení s podklady rozhodnutí.

26. Prvostupňovým rozhodnutím děkan Fakulty sociálních věd žalovaného ukončil studium žalobkyně podle § 68 odst. 1 písm. g) a § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ve spojení s čl. 4 odst. 14 a čl. 20 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu spočívajícím v řádném neukončení studia do konce maximální doby studia, a to do 30. 9. 2025.

27. Prvostupňové rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl.

28. V odvolání argumentovala předně svým špatným zdravotním stavem v průběhu studia, konkrétně infekcí COVID-19 a onemocněním očí, které dokládala lékařským potvrzením v X a jeho překladem do angličtiny. Dále odkázala na neustálé obtěžování některých lidí, pro které není její neurologický stav v posledních dvou letech příliš dobrý. K tomuto stále čeká na potvrzení z nemocnice. Dále namítala průtahy při vydávání víz do schengenského prostoru, která jí nakonec byla vydána jen na krátkou dobu, což ji donutilo opustit Českou republiku a zmeškat tak dvě zkoušky. Od srpna 2025 mnohokrát vysvětlila svou situaci vedoucímu diplomové práce. Dále v odvolání uvedla, že v rámci kurzu Mezinárodní makroekonomie a finance i přes zdravotní obtíže odevzdala 10 domácích úkolů, které obsáhly 40 % tohoto kurzu. Z důvodu propadlého víza pak zmeškala závěrečnou zkoušku z kurzu českého jazyka, kterého se zúčastnila. Dále uvedla, že dokončila diplomovou práci o 20 000 slovech a poslala ji školiteli. Závěrem v odvolání shrnula, že jí chybí dva kurzy a obhajoba diplomové práce k úspěšnému dokončení studia.

29. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že zdravotní stav nelze v rámci odvolacího řízení zohlednit, jelikož to neumožňují právní předpisy a vnitřní předpisy univerzity a fakulty. Žalobkyně mohla situaci řešit žádostí o přerušení studia z vážných zdravotních důvodů, když doba přerušení se nezapočítává do maximální doby studia. Žalobkyně pouze až dne 13. 8. 2025 neúspěšně požádala o prodloužení termínu odevzdání diplomové práce z důvodu očních obtíží. Dále žalovaný shrnul dosavadní studijní výsledky žalobkyně. Ohledně problémů s vízy žalovaný vysvětlil, že tato agenda vysokým školám nepřísluší. K namítanému obtěžování pak žalovaný uvedl, že jde o obecné a ničím nepodložené tvrzení bez jakékoli konkretizace toho, co se jí mělo přihodit, přičemž je na účastníku řízení, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

30. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Pro úplnost stran včasnosti podání žaloby soud sděluje, že si je vědom toho, že napadené rozhodnutí nebylo žalobkyni dosud formálně doručeno, avšak z žaloby, jejích příloh a dalších podání žalobkyně je zřejmé, že jí byl doručen cestou e-mailu překlad napadeného rozhodnutí, jehož prostřednictvím se s obsahem napadeného rozhodnutí fakticky seznámila. Za situace, kdy si je této skutečnosti vědom i žalovaný a činí kroky směřující k formálnímu doručení napadeného rozhodnutí (srov. č.l. 48), nepovažoval soud za účelné ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. -48, vracet správní spis žalovanému a uložit mu, aby rozhodnutí žalobkyni řádně doručil a teprve po opětovném předložení spisu v řízení o žalobě pokračoval. Soud nadto žalobkyni originál napadeného rozhodnutí v jazyce českém sám zaslal (č. l. 76) a umožnil jí, aby v této souvislosti případně doplnila svoje žalobní námitky. Žalobkyně proto nemohla utrpět žádnou újmu na svých procesních právech.

31. Městský soud v Praze proto přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [ a 2 , soudní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila a žalovaný v zákonné lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas. Současně soud neshledal důvod provádět dokazování důkazy navrhovanými žalobkyní. Listinami obsaženými ve správním spise se totiž v soudním řízení dokazování neprovádí a další důkazní návrhy žalobkyně k prokázání jejího zdravotního stavu měl soud za nadbytečné, neboť žalovaný v tomto ohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí založil na tom, že zdravotní obtíže žalobkyně nelze v řízení o ukončení studia zohlednit, a nikoli na jejich rozporování či neprokázání ze strany žalobkyně. Důkazní návrh v podobě „dalších listin dokládajících tvrzené obtěžování, pokud byly správním orgánům předloženy“, pak soud shledal zcela nekonkrétním, když ve správním spise žádné takovéy obsaženy nejsou, žalobkyně takovouu nijak neidentifikovala a soud sám si není existence takovéy vědom.

32. Soud ve smyslu a 3 projednal věc přednostně, protože opožděný přezkum rozhodnutí ve věci ukončení vysokoškolského studia by mohl mít závažné následky pro další studium žalobkyně, jakož i pro její profesní život.

33. Podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) a e) zákona o vysokých školách, patří organizace studia, tvorba a uskutečňování studijních programů do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy.

34. Podle ust. § 6 odst. 2 zákona o vysokých školách, upravují organizaci a činnost veřejné vysoké školy, jakož i postavení členů akademické obce její vnitřní předpisy.

35. Podle ust. § 17 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách, je vnitřním předpisem veřejné vysoké školy studijní a zkušební řád.

36. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách [s]tudium se dále ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu.

37. Podle ust. § 68 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách [v]ysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech studenta ve věci nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b).

38. Podle ust. § 68 odst. 2 zákona o vysokých školách [ú]častníkem řízení o právech a povinnostech studenta podle tohoto zákona je pouze student. V řízení ve věcech podle odstavce 1 písm. a) až f) není vysoká škola povinna před vydáním rozhodnutí ve věci vyrozumět studenta o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a právo nahlížet do spisu náleží studentům až po oznámení rozhodnutí.

39. Podle ust. § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách [v]ydání rozhodnutí je prvním úkonem vysoké školy v řízení ve věcech uvedených v písmenech c) a e), pokud jsou v souladu s vnitřním předpisem vysoké školy nebo fakulty zahájena z moci úřední, a ve věcech uvedených v odstavci 1 písm. f). Učinění výzvy vyjádřit se k podkladům rozhodnutí je prvním úkonem vysoké školy ve věcech podle odstavce 1 písm. g), přičemž vysoká škola může výzvu učinit prostřednictvím elektronického informačního systému vysoké školy.

40. Podle ust. § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách [o] odvolání studenta proti rozhodnutí rozhoduje rektor. Rektor přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a vnitřními předpisy vysoké školy a fakulty. Odkladný účinek odvolání nelze vyloučit.

41. Podle ust. § 69a odst. 2 zákona o vysokých školách [s]tanoví-li tak vnitřní předpis vysoké školy, vysoká škola může v řízeních podle § 50, 54b nebo 68 doručovat písemnosti účastníkům řízení prostřednictvím elektronického informačního systému vysoké školy. Pro řízení podle § 50 vysoká škola nebo fakulta zveřejní informaci pro uchazeče o takovém způsobu doručování společně se skutečnostmi zveřejňovanými podle § 49 odst. 5. Vnitřní předpis vysoké školy může stanovit pro řízení podle § 50, 54b a 68 takové doručování i jen pro některá řízení nebo některé úkony v řízení.

42. Podle čl. 31a odst. 1 Statutu Univerzity Karlovy [v] přijímacím řízení, v řízení o právech a povinnostech studentů, v řízení o přestupu mezi studijními programy a ve věcech organizace studia se písemnosti uchazečům o studium, studentům a osobám s přerušeným studiem doručují prostřednictvím elektronického informačního systému univerzity.

43. Podle čl. 31a odst. 2 Statutu Univerzity Karlovy [p]ísemnost doručovaná podle odstavce 1 je doručena okamžikem, kdy se po zpřístupnění písemnosti adresátovi v elektronickém informačním systému univerzity adresát do uvedeného systému přihlásí. Nepřihlásí-li se do něj ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy mu byla písemnost v elektronickém informačním systému univerzity zpřístupněna, považuje se tato písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty.

44. Podle ust. § 46 odst. 2 zákona o vysokých školách [n]estanoví-li tento zákon jinak, magisterský studijní program navazuje na bakalářský studijní program; standardní doba tohoto studia je nejméně jeden a nejvýše tři roky. V případech, kdy to vyžaduje charakter studijního programu, nenavazuje magisterský studijní program na bakalářský studijní program; v tomto případě je standardní doba studia nejméně čtyři a nejvýše šest roků.

45. Navazující magisterský studijní program International Masters in Economy, State and Society, je akreditován se standardní dobou studia dva roky (srov. registr vysokých škol a uskutečňovaných studijních programů).

46. Podle ust. čl. 4 odst. 12 studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy (dále jen „SZŘ“) [m]aximální doba studia v bakalářském studijním programu činí šest let, v magisterském studijním programu nenavazujícím na bakalářský studijní program deset let, v navazujícím magisterském studijním programu pět let a v doktorském studijním programu osm let a počítá se od prvního dne akademického roku, do něhož se uchazeč zapsal. Pokud se uchazeč zapíše do studia po prvním dni akademického roku, počítá se maximální doba studia ode dne zápisu.

47. Podle ust. čl. 4 odst. 13 SZŘ [p]o uplynutí maximální doby studia nesmí student skládat zkoušky, státní zkoušky, ani plnit jiné studijní povinnosti. Zkouška, státní závěrečná zkouška nebo jiná studijní povinnost konaná po uplynutí maximální doby studia je neplatná.

48. Podle ust. čl. 4 odst. 14 SZŘ [s]tudent je povinen řádně ukončit studium absolvováním studia během maximální doby studia. Neukončí-li student řádně studium absolvováním studia během maximální doby studia, nesplnil požadavek stanovený tímto řádem a studium mu bude ukončeno.

49. Podle ust. čl. 6 odst. 2 písm. c) SZŘ [d]ěkan na žádost, s výjimkou případů, kdy jsou dány důvody pro ukončení studia, přeruší studentovi studium v případě, že student o přerušení studia požádá z vážného zdravotního důvodu.

50. Podle ust. čl. 6 odst. 9 SZŘ [v] době přerušení studia není osoba studentem. Lhůty pro plnění studijních povinností v této době nezačínají běžet a započaté se staví.

51. Podle ust. čl. 6 odst. 10 SZŘ [d]oba přerušení studia podle odstavce 2 písm. a) a c) se nezapočítává do celkové doby přerušení studia ani do maximální doby studia.

52. Podle čl. 1 opatření rektora č. 8/2020 o harmonogramu akademického roku 2020/21 byl akademický rok 2020/2021 zahájen dne 1. 10. 2020.

53. Soud úvodem poukazuje na autonomní postavení vysokých škol a univerzit, do jejichž činnosti může zasahovat pouze v mezích zákona. Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří dle ust. § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách zejména vnitřní organizace, tvorba a uskutečňování studijních programů, organizace studia a rozhodování o právech a povinnostech studentů. Žalobkyně tím, že na tuto školu nastoupila, souhlasila jak s touto organizací studia, tak s vnitřními předpisy školy. Soud proto může do těchto vztahů vstupovat pouze v mezích zákonem dovolených a nemůže tato pravidla nijak dotvářet nebo rozhodnout mimo tato pravidla, ani shledal-li by, že jsou v případě žalobkyně nepřiměřeně tvrdá.

54. Zákon maximální dobu studia přímo nestanoví (v literatuře shodně viz Jurníková, J. Přerušení studia. In: Jurníková, J. a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2025).

55. však s existencí maximální doby studia počítá, a to zejm. v , podle něhož se doba přerušení studia po uznanou dobu rodičovství nezapočítává do celkové doby studia „ani do maximální doby studia, je-li taková doba vnitřními předpisy stanovena“. I v dalších ustanoveních zákona o vysokých školách, ve kterých je maximální doba studia zmíněna [kupř. ust. , či 95b písm. g)], je vždy obsažen dovětek „…je-li taková doba vnitřními předpisy stanovena.“ Je tedy nepochybně vždy na každé konkrétní vysoké škole, zda maximální dobu studia stanoví, a to prostřednictvím svého studijního a zkušebního řádu, který je jedním z obligatorních vnitřních předpisů veřejné vysoké školy.

56. K meritu věci soud předně k žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala zejména v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek žalobkyně připomíná, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno takovým vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. -63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. -71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. ). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.

57. Ze shora uvedeného judikaturního rámce vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy odůvodnění rozhodnutí vůbec neobsahuje vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se tyto námitky opírají, musí mít tato skutečnost nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. -29).

58. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí neshledává nepřezkoumatelným ve shora uvedeném smyslu nastíněném judikaturou. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. O takový případ se však zde zjevně nejedná. Žalovaný popsal skutkový stav, resp. skutkové okolnosti, na základě kterých ke svým závěrům dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zřejmé i úvahy, kterými se žalovaný řídil při svém rozhodování. Žalobkyni se také dostalo odpovědi na odvolací námitky. Je pravdou, že si lze představit nosné části odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobnější, avšak naproti tomu nelze nevidět, že odvolací námitky žalobkyně byly rovněž velmi kusé a obecné, takže lze konstatovat, že podrobnost napadeného rozhodnutí víceméně odpovídá míře podrobnosti odvolacích námitek a celkové kvalitě odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti uplatněná žalobkyní proto není důvodná.

59. Žalobkyni nelze dát za pravdu ani v jejím tvrzení, že studium u žalovaného zahájila až v roce 2021, když první rok fyzicky absolvovala na UCL. Jestliže šlo o meziuniverzitní studia, pak není z hlediska posouzení maximální doby studia podstatné, kde fyzicky část studia žalobkyně absolvovala, ale u které z univerzit se do studijního programu zapsala. Logikou žalobkyně by bylo také možné též uzavřít, že splněné kredity na UCL se jí nemohou započítat mezi splněné studijní povinnosti, neboť vlastně do té doby ani u žalovaného nezahájila studia, což jistě neodpovídá struktuře programu, která je naopak založena na tom, že jeho součástí je první rok studia strávený na UCL. Žalobkyně se do studijního programu IMESS u žalovaného zapsala dne 1. 10. 2020 a od tohoto data se podle čl. 4 odst. 12 SZŘ ve spoj. s ust. čl. 1 opatření rektora č. 8/2020 o harmonogramu akademického roku 2020/21 počítá maximální doba studia v tomto programu. Výklad žalobkyně také nejen, že postrádá logiku, ale jeví se také jako zjevně účelový.

60. Pokud jde o namítané nejasnosti ohledně data konce maximální doby studia, lze přisvědčit žalobkyni i žalovanému v tom, že v prvostupňovém rozhodnutí je konec maximální doby studia stanoven nepřesně. Podstatné ovšem je obecné vymezení důvodu ukončení studia žalobkyně uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí, tj. řádné neukončení doby studia do konce maximální doby studia, které v odvolacím řízení zpochybněno nebylo. Chyba ve výroku prvostupňového rozhodnutí spočívající v nesprávném výpočtu přesného data konce maximální doby studia proto nezakládá nezákonnost prvostupňového rozhodnutí a potažmo ani napadeného rozhodnutí, byť soudu není zcela zřejmé, proč žalovaný v tomto ohledu prvostupňové rozhodnutí nezměnil. Žalovaný nicméně alespoň v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí postavil na jisto, že datum konce maximální doby studia žalobkyně je 1. 10. 2025, a na straně 3 napadeného rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, jak k tomuto závěru dospěl.

61. Soud považuje za vhodné připomenout, že již v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. -49, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. -78 vysvětlil, že „maximální doba studia představuje objektivní lhůtu, ve které musí student splnit své studijní povinnosti. Je dobou, ve které je třeba studium dokončit. Tento závěr zcela logicky vyplývá již z gramatického výkladu tohoto pojmu, neboť slovo „maximální“ označuje nejvyšší, nejzazší možnou míru, tj. určitou mez, kterou nelze překročit, a v této věci tak vymezuje dobu studia, kterou nelze prodloužit.“ Na tento rozsudek zdejší soud v poslední době navázal též kupř. rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. -76. Maximální doba studia byla v SZŘ stanovena zcela transparentně a v mezích zákona (srov. přímo ve vztahu k SZŘ i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2009, č. j. -33). Soud zde rovněž odkazuje na konstatování Nejvyššího správního soudu ve shora zmíněném rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. -78, že „[m]aximální doba studia představovala dvojnásobek standardní doby studia. Už samu skutečnost, že studium lze vykonávat a studijní povinnosti plnit v době podstatně delší, než je standardní doba studia, je třeba chápat jako zvýhodnění, které není v jiné sféře lidské činnosti běžné, spíše naopak.“ Vzhledem k tomu, že žalobkyně neabsolvovala studium během stanovené maximální doby studia, nesplnila požadavek dle čl. 4 odst. 14 SZŘ, tedy nesplnila požadavek vyplývající ze studijního programu podle SZŘ a děkan jako prvostupňový správní orgán neměl jinou možnost než v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 68 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách rozhodnout o ukončení studia žalobkyně (srov. shora odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. -76).

62. Co se týče namítané pasáže zmiňující se o doktorském studijním programu, je třeba dát žalovanému za pravdu v tom, že právně závazné je pouze rozhodnutí vyhotovené v českém jazyce, pročež chybu v překladu, který žalovaný nad rámec svých procesních povinností vyhotovil, nelze mít za vadu prvostupňového rozhodnutí jako takového, když v jeho vyhotovení v českém jazyce předmětná pasáž obsažena není. Nadto i z onoho překladu je zjevné, že se v tomto případě jednalo o písařskou chybu při jeho vyhotovení a i přes tuto je z překladu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dostatečně srozumitelné.

63. Soud nemůže žalobkyni přitakat ani v tom, že žalovaný dostatečně nevyložil, jaké konkrétní možnosti podle vnitřních předpisů přicházely či nepřicházely v úvahu v situaci, kdy žalobkyně tvrdila závažné zdravotní a jiné objektivní překážky a současně jí chybělo dokončit pouze omezenou část studijních povinností. Žalovaný totiž v napadeném rozhodnutí na str. 3 jasně uvedl, že žalobkyně v případě zdravotních důvodů bránících jí ve studiu mohla požádat o přerušení studia s tím, že doba přerušení studia se do maximální doby studia nezapočítává. Současně vysvětlil, že v odvolacím řízení zohlednit zdravotní a jiné žalobkyní tvrzené překážky ve studiu nelze, neboť to neumožňují právní a vnitřní předpisy. Žalovaný tedy dostatečně vyložil, jaké konkrétní možnosti podle vnitřních předpisů v situaci žalobkyně přicházely v úvahu a jaké v úvahu nepřicházely, pročež i tato námitka žalobkyně důvodná není. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí samotnou existenci zdravotních obtíží žalobkyně nezpochybňoval, nýbrž správně uzavřel, že platná právní úprava ani vnitřní předpisy žalovaného nedávají správním orgánům možnost zohlednit zdravotní obtíže žalobkyně v řízení o ukončení jejího studia z důvodu nedokončení studia do konce maximální doby studia. Jak je uvedeno v odst. 55, ponechává vymezení maximální doby studia zcela na konkrétní vysoké škole a neobsahuje žádnou úpravu, podle které by zdravotní důvody měly mít vliv na maximální dobu studia. SZŘ pak neobsahuje žádné ustanovení, které by žalovaného opravňovalo k tomu, aby nedokončení studia žalobkyně do konce maximální doby studia ze zdravotních důvodů jakkoli zohlednil, když zejména ust. SZŘ žádné výjimky nepřipouští. Žalobkyně sama pak ve své žalobě ani v jejích následných doplněních neodkázala na žádné ustanovení právních předpisů, které by mohlo být oporou pro jí požadovaný postup správních orgánů. Pokud žalobkyni v řádném plnění studijních povinností bránily zdravotní důvody, měla možnost situaci řešit využitím institutu přerušení studia s tím, že v době přerušení studia z vážných zdravotních důvodů lhůty pro plnění studijních povinností nezačínají běžet a započaté se staví a současně se doba přerušení studia z vážných zdravotních důvodů nezapočítává do celkové doby přerušení studia ani do maximální doby studia (, 9 a 10 SZŘ). S ohledem na tyto závěry tedy soud rovněž neprováděl další důkazní návrhy žalobkyně k prokázání jejího zdravotního stavu na rámec listin obsažených ve správním spisu, jak již předeslal v odst. 31.

64. Žalovanému nelze úspěšně vytýkat ani to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjmenoval všechna myslitelná méně zatěžující opatření, jak namítala žalobkyně, aby se s nimi posléze jednotlivě vypořádal, když žalobkyně žádné takové konkrétní opatření v rámci odvolacího řízení neuplatňovala a současně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, že mu právní předpisy ani vnitřní předpisy neumožňují jiný postup než ukončení studia žalobkyně.

65. Jestliže důvodem ukončení studia žalobkyně bylo nesplnění povinnosti řádně ukončit studium do konce maximální doby studia, pak není podstatné, kolik studijních povinností ještě žalobkyni zbývalo splnit, ani kolik studijních povinností a v jakém rozsahu splnila. Žalovaný proto nebyl povinen v napadeném rozhodnutí sumarizovat a následně zohledňovat již splněné či téměř splněné povinnosti žalobkyně, její aktivitu apod., ani tyto vypořádat. Nadto má soud za to, že vzhledem k počtu chybějících kreditů nelze přijmout bagatelizaci nesplněných studijních povinností žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyni chybělo ještě splnění povinností v rozsahu 42 kreditů (z celkových 120), neměla žalobkyně splněny studijní povinnosti z více než jedné třetiny, což není žádná zanedbatelná část studia, byť se jedná „pouze” o dvě hodnocení a obhajobu diplomové práce.

66. K namítaným problémům s vydáváním víz nelze než konstatovat, že bylo zcela na žalobkyni, aby si zajistila potřebná pobytová oprávnění a jejich vydaným typům přizpůsobila organizaci průběžného plnění svých studijních povinností. Žalobkyně rovněž nebyla v odvolacím řízení ani v podané žalobě dostatečně konkrétní ve svých tvrzeních ohledně toho, jakým způsobem a jaké problémy s vyřizováním víz jí zabránily v plnění studijních povinností. Navíc se soudu jeví jako velmi nepravděpodobné, že by žalobkyně objektivně nemohla splnit vůbec žádnou studijní povinnost například v roce 2024 proto, že jí byla vydána víza podle ní pouze na krátkou dobu, když každé ze dvou žalobkyní předložených víz bylo vydáno na tři měsíce. Jinými slovy v roce 2024 byla oprávněna pobývat v schengenském prostoru po celkovou dobu šesti měsíců, a přesto si nesplnila žádnou studijní povinnost. Konstatování žalovaného v napadeném rozhodnutí, že nejde o agendu vysokých škol, je sice poněkud strohé, avšak ve spojení s odůvodněním, že mu právní ani vnitřní předpisy neumožňují ani tyto skutečnosti jakkoli zohlednit, obstojí jako odůvodnění přiměřené konkrétnosti a podrobnosti této uplatněné odvolací námitky žalobkyně.

67. Pokud jde o žalobkyní namítané obtěžování, odůvodnění napadeného rozhodnutí je i v tomto směru zcela odpovídající konkrétnosti a podrobnosti této odvolací námitky ze strany žalobkyně, která tuto námitku formulovala vskutku jen velmi obecně tak, že její neurologický stav nebyl v průběhu posledních dvou let dobrý kvůli obtěžování nějakých lidí. Při takto obecně formulované námitce bez označení (natož předložení) důkazů k prokázání tvrzení žalobkyně, nelze považovat za pochybení žalovaného, pokud ji vypořádal jako nedůvodnou pro její nekonkrétnost a nepodloženost. Žalovaný současně objasnil i důkazní standard ohledně tohoto tvrzení žalobkyně.

68. Pokud z řádně vedeného spisového materiálu nevyplývá, že žalovaný jako správní orgán porušil zákonem či vnitřními předpisy stanovená pravidla (nebo hmotněprávní úpravu), pak je na žalobkyni, aby tvrdila a doložila konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že proces předcházející vydání napadeného rozhodnutí byl neférový, neobjektivní a že bylo nezákonně zasaženo do jejích práv (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. -42, bod 30). V dané věci žalobkyně nad rámec výše uvedených námitek nic konkrétního neuvedla ani nad rámec podkladů založených ve správním spise nic nedoložila.

69. Nelze přisvědčit konečně ani námitce žalobkyně, že není zřejmé, jak se mohla účinně seznámit s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, zejména s interní e-mailovou komunikací a hodnocení garanta programu. Žalovaný k výzvě soudu předložil snímek obrazovky produkčního prostředí studijního informačního systému (č. l. 88), ze kterého se podává, že žalobkyni byla jeho prostřednictvím doručena výzva ze dne 10. 10. 2025, č. j. UKFSV/608419/2025, k seznámení se s podklady rozhodnutí ve smyslu ust. , , ve znění pozdějších předpisů. Výzva obsahovala mimo jiné poučení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim v lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy. Prvostupňové rozhodnutí bylo poté vydáno až dne 6. 11. 2025, tj. za necelý měsíc po doručení výzvy. Žalobkyně tak měla kromě uvedené sedmidenní lhůty ještě další dodatečný časový prostor pro seznámení se s podklady rozhodnutí, přičemž netvrdila (ani to nevyplývá ze správního spisu), že by žádala žalovaného o umožnění seznámení se s podklady rozhodnutí v pozdějším termínu (kupř. z důvodu pobytu v zahraničí). K předmětnému snímku obrazovky se žalobkyně vyjádřila tak, že nezpochybňuje přijetí notifikace ze studijního informačního systému o tom, že jí byl elektronicky zaslán dokument studijního informačního systému. Namítla však, že se v té době nacházela v Číně a z důvodu místních síťových omezení se jí nepodařilo prostřednictvím zaslaného odkazu otevřít a stáhnout vlastní obsah dokumentu, na který odkazoval notifikační e-mail. Dále odkázala na následnou komunikaci s fakultou, z níž vyplynulo, že jí má být originální rozhodnutí zasláno doporučenou poštou a že má vyčkat formálního doručení, což mělo v žalobkyni posílit přesvědčení, že pouhé automatické oznámení ve studijním informačním systému samo o sobě nepostačuje k tomu, aby mohla na jeho základě účinně vykonávat svá procesní práva. Předložený snímek obrazovky tak podle žalobkyně sám o sobě neprokazuje, že měla za konkrétních okolností reálnou a účinnou možnost se s obsahem podkladů rozhodnutí skutečně seznámit a ve lhůtě na ně reagovat. K tomu soud předně uvádí, že žalobkyně nijak nespecifikovala ona síťová omezení, která jí bránila v tom, aby se po obdržení notifikace do studijního informačního systému přihlásila a seznámila se tak s výzvou obsahující veškeré potřebné informace k tomu, jakým způsobem a v jakých lhůtách se může seznámit s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Pokud žalobkyně měla problémy s internetovým připojením, nelze toto klást k tíži žalovanému, ale bylo zcela na ní, aby tyto technické problémy odstranila. Mimo to je studijní informační systém v rámci studia důležitá komunikační platforma (srov. a odst. 1 Statutu Univerzity Karlovy), pročež bylo povinností žalobkyně zajistit si na svojí straně potřebné technické podmínky pro přístup do tohoto systému. Z informace žalovaného v tom směru, že jí bude originál rozhodnutí zaslán doporučenou poštou, pak nijak nevyplývá, že by se žalobkyně neměla či nemusela seznamovat s písemnostmi, které jsou jí zasílány prostřednictvím studijního informačního systému. Soud tak má za prokázané, že žalovaný řádně poučil žalobkyni o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, k čemuž ji současně vyzval. O reálnou možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí se pak žalobkyně připravila sama tím, že se řádně neseznámila se shora označenou výzvou žalovaného, která jí byla, jak sama nakonec potvrdila, doručena prostřednictvím studijního informačního systému.

VI. Závěr a náklady řízení

70. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal důvodným žádný z předestřených žalobních bodů, ani neshledal žádnou vadu, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a pro kterou by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit, a proto žalobu podle zamítl.

71. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěšná nebyla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze, dne 18. září 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

předsedkyně senátu