Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
18 A 65/2024 - 94.pdf
PDF · 0 B
No categories available
18 A 65/2024 - 94
Legal thesis
36
pokračování 18 A 65/2024
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci
žalobkyně: Direct Fondee a.s., IČO 066 91 862
sídlem Pod dráhou 1636/1, 170 00 Praha 7
zastoupená advokátem Mgr. Ing. Janem Šovarem
sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1
proti
žalované: Česká národní banka
sídlem Na Příkopě 864/28, 115 03 Praha 1
o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 11. 7. 2024, č. j. 2024/082896/CNB/110
takto:
I. Návrh žalobkyně na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie se zamítá.
II. Žaloba se zamítá.
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V předkládaném rozhodnutí se zdejší soud zabývá zejména otázkou, zda je možné obchodníka s cennými papíry trestat za to, že v případě, kdy se některý z jeho zákazníků rozhodne prodat investiční nástroje, obchodník odešle peněžní prostředky na bankovní účet prodávajícího již v den realizace prodeje, aniž je takový prodej vypořádán, přičemž k tomu dočasně využije peněžní prostředky ostatních svých zákazníků. Soud zejména řešil soulad vnitrostátní úpravy s právem Evropské unie, jakož i výklad národního práva.
2. Česká národní banka (jako spr. orgán prvního stupně dále jen ČNB) provedla u žalobkyně (původně jako Fondee a.s.) kontrolu plnění povinností obchodníka s cennými papíry podle zákona č. 256/2004 Sb. , o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT), a dalších předpisů. V rámci kontroly identifikovala ČNB několik pochybení, jež shrnula v protokolu o kontrole z 12. 1. 2023. Na základě kontrolních zjištění shledala žalobkyni vinnou z pěti různých přestupků, a to nejprve příkazem z 11. 9. 2023 a po podání odporu pak rozhodnutím z 7. 3. 2024, č. j. 2024/33025/650 (prvostupňové rozhodnutí).
3. Jednotlivé přestupky specifikovala ČNB ve výroku A. prvostupňového rozhodnutí. Konkrétně šlo o přestupky (i) podle § 164 odst. 1 písm. i) ZPKT, (ii) dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 253/2008 Sb. , o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML zákon), (iii) dle § 48 odst. 1 AML zákona, (iv) a (v) o přestupky dle § 164 odst. 1 písm. l) ZPKT. Za tyto přestupky uložila ČNB žalobkyni pokutu 1,8 mil. Kč. Výrokem B. řízení o tam popsaném skutku zastavila a výrokem C. uložila žalobkyni uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
4. Pro nynější řízení je rozhodný přestupek ad (v), jenž měl spočívat v tom, že žalobkyně v období od 17. 7. 2021 do 19. 12. 2022 nezavedla potřebná opatření k ochraně majetku svých zákazníků, když umožnila využívat peněžní prostředky zákazníků k obchodům na účet jiného zákazníka tím, že umožnila z peněžních prostředků ostatních zákazníků uložených na vkladových účtech Soud k tomu uvádí, že žalobkyně vedla 3 vkladové účty a rovněž dílčí podúčty svého obchodnického účtu, jež označovala jako sběrné (viz i bod 116 prvostupňového rozhodnutí). Strany pak pracují s pojmy vkladového a sběrného účtu(ů) do značné míry promiscue/nejednoznačně; s výjimkou bodu 42 vyjádření k žalobě primárně hovoří o sběrných účtech (vkladové účty měly dle obsahu spr. spisu, konkrétně dle vysvětlení provádění obchodů, sloužit primárně jako cesta pro vklady a výběry). Jelikož však označování účtů není mezi stranami vůbec sporné, soud se danou otázkou blíže nezabýval, přičemž v rámci shrnutí argumentů stran přebírá jejich označení a sám dotčené účty označuje obecně jako zákaznické či sběrné, ve smyslu společné.
vyplácet jinému zákazníkovi peněžní prostředky z provedeného obchodu před jeho vypořádáním. Takový postup byl podle ČNB v rozporu s § 12e odst. 2 ZPKT ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 308/2017 Sb. , o podrobnější úpravě některých pravidel při poskytování investičních služeb (vyhláška 308/2017).
5. Žalobkyně se bránila podáním rozkladu. Bankovní rada ČNB (samostatně jako rozkladový dále Bankovní rada) o něm rozhodla v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí). Ve výroku I dílčím způsobem zpřesnila vymezení skutku u přestupku ad (i) a snížila pokutu na částku 900 000 Kč. Výrokem II pak ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
6. Ohledně přestupku ad (v) zcela aprobovala jak skutkové, tak právní závěry ČNB. Argumentovala, že žalobkyně používala prostředky svých zákazníků k obchodům na účet jiných svých zákazníků (k vyplacení nevypořádaných obchodů) a v konečném důsledku tak použila tyto prostředky i na vlastní účet. A jelikož je úhrada za prodej investičního nástroje součástí obchodu, došlo k naplnění hypotézy § 12e odst. 2 ZPKT. Odmítla přitom, že by dané ustanovení bylo v rozporu s čl. 16 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU, o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (MiFID II).
II. Stručný obsah podání stran
7. Žalobkyně se závěry Bankovní rady nesouhlasí a brání se podáním správní žaloby. V ní brojí právě a jen proti uznání viny za přestupek ad (v) a dále proti výši uložené pokuty (ve vztahu ke všem přestupkům). Požaduje, aby soud rozhodnutí žalované obou stupňů zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Svou argumentaci sama rozdělila do šesti základních žalobních bodů, přičemž pro značný rozsah žaloby soud námitky jen stručně rekapituluje a blíže je pak rozvádí společně s vlastním posouzením věci:
(i) napadené rozhodnutí je pro jeho vnitřní rozporuplnost nepřezkoumatelné;
(ii) žalovaná potrestala žalobkyni za porušení § 12e odst. 2 ZPKT, který je však v aplikovaném rozsahu v rozporu s právem EU, konkrétně s čl. 16 směrnice MiFID II;
(iii) i kdyby bylo na projednávanou věc možné aplikovat § 12e odst. 2 ZPKT, žalovaná dané ustanovení nesprávně vyložila, zejm. co se týče pojmu „obchod“; k tomuto žalobnímu bodu lze podřadit i relativně samostatná tvrzení o absenci ohrožení zákaznického majetku (vypořádání obchodu bylo jisté a režim odděleného zákaznického majetku by vyloučil jejich ztrátu i v případě úpadku banky), stejně jako zajištění soustavné a jednoznačné identifikace prostředků;
(iv) žalovaná nesprávně posoudila i to, že žalobkyně používala peněžní prostředky na vlastní účet, což nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci;
(v) žalovaná byla o používaném postupu informována v rámci licenčního řízení a neměla žádné výhrady (povolení žalobkyni udělila, resp. rozšířila), nynější rozhodnutí je proto v rozporu se zásadou ochrany dobré víry v jednání veřejné moci;
(vi) při ukládání pokuty žalovaná nezohlednila veškeré polehčující okolnosti, nepřihlédla k součinnosti žalobkyně a k absenci vzniklé škody; pokuta je nepřiměřeně přísná a odporuje též správní praxi žalované.
8. Žalobkyně soudu rovněž navrhla položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (Soudní dvůr), pokud jde o soulad § 12e odst. 2 ZPKT se směrnicí MiFID II, a dále ohledně povinnosti přihlédnout k určitým kritériím při ukládání pokuty. Navrhla i vlastní znění případných otázek.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě z 18. 11. 2024 odmítla důvodnost jednotlivých žalobních námitek, setrvala přitom na své argumentaci ze správního řízení. Položení předběžných otázek nepovažovala za nezbytné, v případě jejich položení pak požadovala upravit jejich znění. Navrhla, aby soud žalobu zamítl.
10. V replice z 18. 12. 2024 žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci i žalobním návrhu. Dále podrobně reagovala na podstatné body vyjádření žalované. Setrvala přitom i na potřebě podání předběžných otázek a vyjádřila se k jejich formulaci.
III. Posouzení věci
11. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou, splňující nezbytné formální náležitosti. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době jeho vydání a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (s. ř. s.) s. ř. s. )], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
12. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání za podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Neshledal ani potřebu vést dokazování, důvodnost žaloby bylo totiž možné posoudit na podkladě důkazů obsažených ve správním spise (vč. Statistiky vypořádání obchodů a vyplacení peněžních prostředků, výslovně navržené v žalobě), popř. k nim účastníci měli možnost se vyjádřit (Informace pro zákazníky, předložená žalované již v rámci řízení sp. zn. S-Sp-2022/00124/CNB/571, a Výzva ČNB z 28. 3. 2023, č. j. 2023/034824/CNB/570; k oběma viz v podrobnostech níže část III.B, resp. příkaz ČNB z 14. 2. 2024, č. j. 2024/23023/650, sp. zn. Sp/2022/117/573 v části III.C).
13. Soud rovněž předesílá, že má v projednávané věci za to, že se spíše neuplatní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) uvedené v rozsudku z 1. 10. 2025, č. j. 8 Ads 164/2022 - 97, č. 4713/2025 Sb. NSS. Tedy, že žalovanou má být ČNB jako taková, nikoli přímo Bankovní rada, jež rozhodovala o rozkladu žalobkyně. Bankovní rada není zvláštním orgánem uvnitř struktury centrální banky, kterému by zákon v tomto případě svěřoval rozhodování o určitých vymezených otázkách, ale jedná se o rozhodovací orgán stojící „v čele“ ČNB (srov. § 5 zákona č. 6/1993 Sb. , o České národní bance). Byť za ČNB navenek vystupuje guvernér, ten není monokratickým orgánem – obdobou (v tomto případě kolektivní) rozhodování ministra či jiného vedoucího ústředního orgánu státní správy, kteří nejsou dle ustálené judikatury správních soudů sami žalovaným (je jím úřad v jehož čele stojí), je jinými slovy Bankovní rada, nikoli guvernér. Tomu odpovídá i skutečnost, že Bankovní rada rozhoduje o rozkladu, jakožto specifickém opravném prostředku, o němž rozhoduje ten, kdo stojí v čele ústředního orgánu státní správy (v podrobnostech viz též např. rozsudek zdejšího soudu z 26. 2. 2026, č. j. 10 Af 8/2025 - 101).
14. NSS se ovšem k této problematice dosud výslovně nevyjádřil. Zdejšímu soudu je známo několik jeho rozhodnutí, která (implicitně) potvrzují jednu (srov. rozsudek z 5. 12. 2025, č. j. 5 As 246/2024 - 94, či rozsudek z 19. 3. 2026, č. j. 6 Afs 251/2022 - 108, či z 23. 7. 2026, č. j. 6 Afs 61/2026 - 40) i druhou cestu (rozsudek z 14. 5. 2026, č. j. 10 Afs 231/2025 - 53). Soud proto z procesní opatrnosti o řízení přípisem z 18. 5. 2026 vyrozuměl prostřednictvím ČNB též přímo Bankovní radu, vyzval ji, aby soudu případně předložila pověření pro příslušného zaměstnance (jak za ČNB, tak i za sebe) a vyjádřila své stanovisko k věci. V odpovědi z 25. 5. 2026 se Bankovní rada vyjádřila tím způsobem, že žalovanou by měla být ČNB; soudu pak předložila pověření za ČNB i Bankovní radu a ta dále uvedla, že se zcela ztotožňuje s dřívějšími podáními ČNB. Za tohoto stavu věci má soud za to, že případné pochybení v určení žalovaného nemůže založit nezákonnost jeho rozsudku (soud nepřehlíží aktuálně do rozšířeného senátu NSS předloženou věc sp. zn. 8 As 123/2025 , jež by mohla vést k popření výše popsaného názoru zdejšího soudu).
III.A K naplnění skutkové podstaty přestupku a rozporu s unijním právem
15. Podstata sporu mezi stranami spočívá především v posouzení naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v porušení § 12e odst. 2 ZPKT, případně rozporu tohoto ustanovení s unijním právem – této problematiky se dotýkají námitky pod žalobními body ad (i) - (iv). Soud se jim proto věnoval společně, přičemž jim nemohl přisvědčit. Nejprve ale ke skutkovým a právním východiskům.
a) základní východiska a unijní úprava
16. Skutkový stav není mezi stranami sporný. Žalobkyně je obchodníkem s cennými papíry. Jako taková obhospodařuje portfolia zákazníků skládající se hlavně z investičních nástrojů jako cenných papírů kolektivního investování přijatých k obchodování na zahraničních regulovaných trzích (tzv. ETF – exchange traded funds). Žalobkyně dle žalovanou vybraného vzorku zákazníků realizovala prodej ETF svých zákazníků tím způsobem, že připsala peněžní prostředky na bankovní účty prodávajících zákazníků již v den realizace obchodu na příslušném regulovaném trhu, avšak před vypořádáním tohoto obchodu. Tedy předtím, než peněžní prostředky z prodeje ETF byly připsány na účet žalobkyně (jenž vede pro své zákazníky). Žalobkyně jinými slovy dočasně použila peněžní prostředky svých zákazníků, aby „vyplatila“ jiné své zákazníky. K vypořádání a připsání peněžních prostředků z uskutečněného obchodu došlo zpravidla dva dny po provedení obchodu (T+2). Jednalo se o standardní postup žalobkyně, ta o možnosti takového postupu své zákazníky informovala v rámci smluv o poskytování investičních služeb odkazujících na obchodní podmínky žalobkyně. Mezi stranami je sporné, zda je taková praktika v souladu s povinnostmi vyplývajícími ze ZPKT, potažmo MiFID II, konkrétně § 12e odst. 2 ZPKT a čl. 16 odst. 9 MiFID II.
17. Žalobkyně se podle žalované měla dopustit přestupku dle § 164 odst. 1 písm. l) ZPKT, jehož se dopustí obchodník s cennými papíry, který nezavede opatření k ochraně majetku zákazníka v souladu s § 12e odst. 1 nebo 2 ZPKT.
18. Předmětné ustanovení rozlišuje jednak povinnosti obchodníka s cennými papíry při nakládání s investičními nástroji zákazníka, v podobě opatření k ochraně vlastnického práva zákazníka, zejména pro případ úpadku obchodníka s cennými papíry, a k vyloučení použití investičních nástrojů zákazníka k obchodům na vlastní účet nebo na účet jiného zákazníka, s výjimkou případu, kdy zákazník k takovému postupu udělil výslovný souhlas (odstavec 1).
19. V odstavci druhém pak zakládá povinnost obchodníka při nakládání s peněžními prostředky zákazníka zavést opatření k ochraně práv zákazníka k tomuto majetku a, s výjimkou vkladů u obchodníka s cennými papíry, který je bankou, k vyloučení použití tohoto majetku k obchodům na vlastní účet nebo na účet jiného zákazníka. (důraz přidán soudem)
20. Odstavec první má svůj předobraz v čl. 16 odst. 8 MiFID II, zatímco odstavec druhý vychází z čl. 16 odst. 9 téže směrnice: Pokud investiční podnik drží peněžní prostředky, které patří zákazníkům, přijme vhodná opatření, aby byla chráněna práva zákazníků a aby se investičnímu podniku zabránilo, s výjimkou úvěrových institucí, použít peněžní prostředky zákazníka na vlastní účet.
21. Již na tomto místě přitom soud musí žalobkyni přisvědčit, že požadavek na vyloučení použití tohoto majetku k obchodům na účet jiného zákazníka v druhé části § 12e odst. 2 ZPKT nemá výslovnou oporu v cit. ustanovení MiFID II. To předpokládá jen zákaz použití prostředků zákazníků na vlastní účet investičního podniku (obchodníka s cennými papíry). Z pohledu aplikovatelnosti tohoto požadavku je tedy dále nutné vyjasnit, zda tento vnitrostátní zákaz představuje nepřípustné rozšíření požadavků předpokládaných unijním právem (základní pozice žalobkyně), nebo jde o směrnicí MiFID II a konkrétně první části čl. 16 odst. 9 předpokládanou (nezapovězenou) specifikaci obecných požadavků na ochranu zákaznického majetku (základní pozice žalované).
22. V této souvislosti je nutné dále předeslat, že MiFID II v čl. 16 odst. 12 svěřuje Komisi pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, kterými upřesní organizační požadavky stanovené v odst. 2 až 10 tohoto článku. V tomto případě jde o směrnici Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/593, kterou se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU, pokud jde o ochranu finančních nástrojů a peněžních prostředků patřících zákazníkům, povinnosti při řízení produktů a pravidla vztahující se na poskytování nebo přijímání poplatků, provizí nebo jiných peněžních či nepeněžních výhod (prováděcí směrnice).
23. Vedle toho v čl. 16 odst. 11 MiFID II umožňuje členským státům za výjimečných okolností uložit investičním podnikům požadavky týkající se ochrany majetku zákazníků nad rámec odstavců 8, 9 a 10 a příslušných aktů v přenesené pravomoci podle odstavce 12. Tyto požadavky musí být objektivně odůvodněné a přiměřené, tak aby řešily, v souvislosti s ochranou majetku a peněžních prostředků zákazníků investičními podniky, zvláštní rizika spojená s ochranou investorů nebo integritou trhu, která jsou zvlášť významná vzhledem k okolnostem struktury trhu daného členského státu. V takovém případě ovšem členské státy mají notifikační povinnost ke Komisi, jež k těmto požadavkům vydává stanovisko. Taková notifikace učiněna nebyla, přičemž žalovaná se ani postupu dle čl. 16 odst. 11 nedovolává; nebylo proto nutné se tam uvedenými podmínkami blíže zabývat.
24. Mimo zmíněné ustanovení neumožňuje MiFID II uložit investičním podnikům (obchodníkům s cennými papíry) požadavky jdoucí nad její rámec. Ty jsou tak stanoveny taxativně. Unijní úprava v tomto ohledu představuje úplnou (maximální) harmonizaci, s čímž ostatně žalovaná jinak souhlasí (v případě MiFID II to již ostatně Soudní dvůr EU ve sporu mezi týmiž účastníky v jiné souvislosti konstatoval dříve – rozsudek z 16. 5. 2024 ve věci C-695/22, Fondee a.s. proti České národní bance).
b) Soulad vnitrostátního práva s unijní úpravou
25. Podle čl. 16 odst. 1 směrnice MiFID II domovský členský stát musí po investičních podnicích požadovat splnění organizačních opatření stanovených v odstavcích 2 až 10. Taková povinnost obecně odpovídá povaze směrnic, jako aktů sekundárního práva EU, které stanovují povinnosti členským státům, jež musí promítnout do vnitrostátního práva a pro něž jsou závazné, jde-li o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (čl. 288 Smlouvy o fungování EU). Konkrétní způsob dosažení směrnicí zamýšleného výsledku je tak zásadně v rukou členských států. Řešený vnitrostátní zákaz přitom směrnice MiFID II výslovně nezapovídá ani neumožňuje, hovoří obecně o nutnosti přijetí vhodných opatření k ochraně prostředků zákazníků (a k zabránění použití prostředků na vlastní účet investičního podniku). To by samo o sobě nevylučovalo konkretizaci dané povinnosti vnitrostátním právem, jak se snaží tvrdit žalovaná – nebylo by jinými slovy možné dovodit nesprávnou transpozici směrnice, potažmo neaplikovatelnost unijního práva v důsledku přímého účinku tohoto ustanovení MiFID II (srov. např. rozsudek Soudního dvora z 24. 6. 2019, Poplawski, C573/17, bod 68).
26. Přímý účinek směrnice lze podle rozsudku Soudního dvora z 4. 12. 1974, Van Duyn, C-41/74 (dále i žalobkyní zmiňovaný rozsudek z 5. 4. 1979, Ratti, C-148/78), použít za těchto podmínek: (i) lhůta pro transpozici a implementaci směrnice marně uplynula, (ii) sporné ustanovení je dostatečně přesné a bezpodmínečné a (iii) přímou aplikací směrnice nedojde k uložení povinnosti jednotlivci (podrobněji též rozsudek zdejšího soudu z 6. 1. 2022, č. j. 11 A 78/2021 - 31, č. 4311/2022 Sb. NSS, nebo rozsudky NSS z 15. 2. 2024, č. j. 9 Azs 18/2024 - 26, či z 11. 12. 2025, čj. 1 Afs 75/2023 - 197, č. 4734/2026 Sb. NSS). Ustanovení čl. 16 odst. 9 MiFID II, pokud jde o jeho prvou, obecnou část, samo o sobě neobsahuje dostatečně jasnou, určitou a bezpodmínečnou úpravu (k tomu obecně srov. též např. rozsudek Soudního dvora z 19. 1. 1982, Becker, C-8/81). Nemůže tak mít bez dalšího přímý účinek. To ostatně vyplývá už z toho, že ustanovení mělo být dále konkretizováno prováděcím aktem Evropské komise (viz výše).
27. Na druhou stranu tato skutečnost rovněž znamená, že unijní normotvůrce neuložil či neumožnil členským státům v čl. 16 stanovené (mnohdy obecné, avšak taxativní) požadavky dále zcela volně rozšiřovat, resp. upřesňovat. Sám naopak stanovil, že tyto požadavky má konkretizovat Evropská komise prostřednictvím prováděcí směrnice. Pokud MiFID II svěřil upřesnění požadavků prováděcí směrnici, je zjevné, že není na národním zákonodárci, aby sám rovnou požadavky v rámci čl. 16 odst. 9 MiFID II rozváděl či specifikoval zavedením zcela konkrétního zákazu jako je tomu v nynější věci. Takový postup unijní normotvůrce zjevně nezamýšlel a členským státům v tomto bez dalšího neponechal prostor pro jejich uvážení.
28. Podmínky pro ochranu majetku zákazníků by měly být jinými slovy stanoveny v celé EU v zásadě jednotně. Z čl. 291 odst. 2 Smlouvy o fungování EU ostatně vyplývá, že prováděcí pravomoci se Evropské komisi svěří v situaci, jsou-li pro provedení právně závazných aktů nezbytné jednotné podmínky. Odpovídá tomu i znění prvních tří bodů preambule prováděcí směrnice, z níž vyplývá, že MiFID II zavádí komplexní režim zaměřený na zajištění ochrany investorů – investiční podniky mají povinnost přijmout dostatečná opatření na ochranu vlastnictví investorů a jejich práv týkajících se cenných papírů a peněžních prostředků svěřených investičnímu podniku, přičemž cílem je podrobněji vymezit regulační rámec pro ochranu investorů a zvýšení srozumitelnosti pro zákazníky a za tím účelem stanovit podrobná pravidla pro řešení konkrétních rizik týkajících se ochrany investorů či integrity trhu.
29. Lze tedy dílčím způsobem uzavřít, že český zákonodárce nemohl sám rovnou konkretizovat povinnost stanovenou v prvé části čl. 16 odst. 9 MiFID II, jak se snaží tvrdit žalovaná. Soud má navíc za to, že se o to nutně ani nesnažil, když v § 12e odst. 2 ZPKT zachoval systematiku čl. 16 odst. 9, rozděleného na obecnější (povinnost zavést vhodná opatření) a konkrétnější část (zabránit použití prostředků na vlastní účet), k níž „pouze“ přidal (resp. z dřívějška ponechal) i povinnost zabránit jejich použití na účet jiných zákazníků.
30. V této souvislosti je ještě dobré zdůraznit, že § 12e odst. 2 ZPKT nebyl nově přijat až v návaznosti na směrnici MiFID II. Shodná, resp. obdobná úprava zde platila i dříve, od počátku účinnosti ZPKT [a ještě předtím, tj. i před vstupem ČR do EU, v omezenější podobě v § 47b odst. 1 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb. ]. ZPKT ochranu prostředků zákazníků nejdříve upravoval v § 12 odst. 6 písm. c) ZPKT, který obchodníkovi s cennými papíry zakazoval použít peněžní prostředky zákazníka k obchodu na účet jiné osoby než tohoto zákazníka (tedy nikoli jen na vlastní účet). Zákonem č. 120/2007 Sb. byla úprava systematicky přesunuta do § 12c odst. 3 písm. c) , jenž stanovil obsahově shodný zákaz. Novelizace zákonem č. 230/2008 Sb. pak ochranu peněžních prostředků přesunula do nového § 12e odst. 2 . Ten obchodníkovi ukládá zavést opatření k ochraně práv zákazníka k jeho peněžním prostředkům (od té doby je věcně beze změny). Rovněž unijní základ je po celou dobu bez podstatných změn, nejprve v čl. 10 třetí odrážce směrnice 93/22/EHS, poté v čl. 13 odst. 8 MiFID I a konečně nyní v čl. 16 odst. 9 MiFID II.
31. Zákonodárce tyto předpisy postupně do českého právního řádu zapracovával se zřejmou snahou o postupnou maximalizaci ochrany zákaznického majetku (výslovně se ovšem k této dílčí otázce důvodové zprávy nevyjadřují). Soud přitom nepřehlédl námitku žalobkyně, že předkladatel návrhu pozdějšího zákona č. 230/2008 Sb. , navrhoval dle důvodové zprávy k tomuto zákonu zúžit zákaz použití peněžních prostředků zákazníků jen na obchody obchodníka s cennými papíry na vlastní účet. K této úpravě totiž nakonec nedošlo, čehož je projednávaná věc důkazem. Z citované věty nadto není zřejmé, z jakého důvodu měl být předmětný zákaz zúžen, nehledě na to, že samotný vládní návrh paragrafového znění ponechával i zákaz použití prostředků na účet jiných zákazníků (viz sněmovní tisk č. 420, 5. volební období). Po celou dobu pak ani na unijní úrovni, ani mezi českou odbornou veřejností soud nenašel náznak toho, že by taková úprava byla v rozporu s unijním právem (např. v komentářové literatuře k předmětnému ustanovení se daná otázka vůbec neadresuje; srov. komentář J. Šovara in Husták, Z., Šovar, J., Franěk, M., Smutný, A., Cetlová, K., Doležalová, D., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, dostupný z beck-online).
32. Vnitrostátní úprava pak celkově přebírá systematické uspořádání úpravy unijní: základní požadavky k ochraně majetku zákazníků z čl. 16 odst. 8 a 9 MiFID II „překlopila“ do § 12e odst. 1 a 2 ZPKT. A pokud v čl. 16 odst. 12 v podrobnostech MiFID II odkazuje na prováděcí směrnici, obdobně ZPKT odkazuje v 12f písm. c) na prováděcí předpis; vyhlášku 308/2017, která specifikuje požadavky na organizační uspořádání ve vztahu k zajištění ochrany majetku zákazníka. Ta přitom takřka doslovně transponuje úpravu prováděcí směrnice, jak žalobkyně příhodně upozornila zejména ve své replice.
33. Lze to ukázat na příkladu § 2 odst. 3 vyhlášky, jehož porušení žalovaná spojovala s porušením § 12e odst. 2 ZPKT právě i v případě žalobkyně. Podle něj obchodník s cennými papíry musí zavést účinná organizační opatření, která povedou k minimalizaci rizika ztráty nebo znehodnocení majetku zákazníka nebo práv spojených s tímto majetkem v důsledku zneužití majetku zákazníka, podvodu, špatné správy, nedostatečné evidence nebo nedbalosti. Předmětné ustanovení „překlápí“ požadavky na organizační uspořádání ve vztahu k zajištění ochrany majetku zákazníka z čl. 2 odst. 1 písm. f) prováděcí směrnice, aniž je dále precizuje. Nemůže proto bez dalšího obstát premisa Bankovní rady, vyjádřená v bodě 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle níž je nutné obecné unijní požadavky dále upřesnit, čehož je projevem i zákaz použití prostředků (jako vhodné opatření k ochraně zákaznického majetku dle prvé části čl. 16 odst. 9 MiFID II, jež má k takovému postupu dle ní poskytovat prostor).
34. Potud lze námitkám žalobkyně přisvědčit.
35. Dále však soud nemohl přehlédnout argumentaci žalované, podle níž zákaz v § 12e odst. 2 ZPKT lze případně označit za konkretizaci stále obecných požadavků v prováděcí směrnici, konkrétně posledně připomínaného čl. 2 odst. 1 písm. f). Podle žalované tak ani prováděcí směrnice neupravuje dostatečně konkrétní a bezpodmínečnou povinnost ve vztahu k používání prostředků zákazníků investičním podnikem (bod 20 vyjádření k žalobě). Ač zásadně není možné doplňovat odůvodnění správního rozhodnutí až v soudním řízení, v tomto případě nejde o novotu, ale o rozvedení dřívějších úvah. Soud navíc v souladu se zásadou „iura novit curia“ (soud zná právo), sám z úřední povinnosti posuzuje veškeré roviny výkladu vnitrostátního i unijního práva (aplikuje-li unijní právo, je i vnitrostátní soud unijním soudem). Jelikož není soudem poslední instance, nemusí se obracet na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou. Výklad unijního práva považuje navíc v této věci za dostatečně jasný, za acte clair (srov. známý rozsudek Soudního dvora z 6. 10. 1982 ve věci Srl Cilfit, 283/81).
36. Soud přitom nerozporuje, že prováděcí směrnice výslovně nepočítá s tím, že by měl vnitrostátní zákonodárce stanovená (již „podrobná“) pravidla dále precizovat. Žalobkyně má pravdu i v tom, že v ní stanovená pravidla lze v zásadě označit za dostatečně určitá a bezpodmínečná i sama o sobě. Jako taková je ostatně vnitrostátní orgány bez dalšího převzaly do jednotlivých ustanovení vyhlášky 308/2017 (jak žalobkyně podrobně rozebírá zejm. v bodě 24 své repliky) a její porušení dovodily, jak opět žalobkyně příhodně v replice upozornila, i v případě žalobkyně [nejde jen o nynější skutek, ale též skutek pod výrokem A bod (iv) prvostupňového rozhodnutí].
37. Je však potřeba rozlišovat situaci, kdy je další konkretizace unijních pravidel nezbytná, od té, kdy je dovolená, potažmo žádoucí. Konkretizace jednotlivých ustanovení prováděcí směrnice v tomto případě nebyla zcela nezbytná, nelze však tvrdit, že nebyla možná, resp. vhodná. Tomu nahrává už jen to, že unijní prováděcí akt má charakter právě prováděcí směrnice. U té je, na rozdíl od prováděcího nařízení, konkrétní způsob implementace do jednotlivých právních řádů stále ponechán na členských státech. V opačném případě by pozbývalo smyslu rozlišovat mezi různými druhy prováděcích aktů. Stanovené požadavky tak členské státy nemusí převzít doslova, musí však zachovat stanovený cíl a v případě úplné harmonizace nemohou stanovit požadavky zcela nové (byť ve prospěch jednotlivce, resp. ve prospěch větší ochrany jeho práv). Mohou je ovšem přizpůsobit např. specifikům národních právních řádů, což prováděcí směrnice dokonce požaduje, neumožňuje-li vnitrostátní právo zcela dodržet v ní stanovené požadavky (čl. 2 odst. 2 prováděcí směrnice). Soud jinými slovy stojí na stanovisku, že i v případě úplné harmonizace může transpozice unijní úpravy pro zajištění její náležité účinnosti vyžadovat další precizaci ve vnitrostátním právu (kupříkladu z důvodu řádné vymahatelnosti stanovených povinností prostředky správního trestání a zásady nullum crimen sine lege certa).
38. Rozhodný není jen prostý text, ale i cíle a účel unijní úpravy, což jistě platí i pro MiFID II a prováděcí směrnici. Kupříkladu již ve zmíněném rozsudku Cilfit Soudní dvůr poznamenal, že při výkladu unijního práva je vedle porovnání různých jazykových verzí nutné reflektovat jeho autonomní povahu, celkový kontext a systematiku, jakož i cíle unijního práva. V rozsudku z 30. 5. 2013, ve věci Genil, C-604/11, pak Soudní dvůr zdůraznil cíle dřívější směrnice MiFID spočívající v podstatné míře v ochraně investorů (na čemž se s přijetím MiFID II nic nezměnilo). Přestože z textu MiFID II ani prováděcí směrnice v české, ale ani jiných jazykových verzích nelze dovodit výslovnou oporu pro postup českého zákonodárce, klíčové je přihlížet ke smyslu a účelu příslušné úpravy. Tím je v tomto případě zajištění vysokého standardu ochrany zákaznického majetku (srov. i výše). Tomuto cíli zákaz použít prostředky zákazníků (k obchodům) na účet jiných zákazníků dle soudu konvenuje – zajišťuje jejich ochranu před riziky nastalými v momentě, kdy jsou prostředky převedeny ze zákaznických účtů dotčených klientů jinam.
39. Nelze mít nejmenších pochyb, že MiFID II pojímá zákaz použití prostředků zákazníků na vlastní účet investičního podniku poměrně široce, když výslovně zapovídá jakékoliv použití prostředků zákazníků (nikoli tedy jen k obchodům). Zároveň ve spojení s prováděcí směrnicí požaduje účinná organizační opatření k ochraně majetku zákazníků. Prováděcí směrnice přitom obsahuje několik ustanovení, z nichž lze prostor pro stanovení předmětného vnitrostátního zákazu dovodit. Požaduje minimalizaci rizika ztráty nebo znehodnocení majetku v důsledku zneužití majetku zákazníka, podvodu, špatné správy, nedostatečné evidence nebo nedbalosti [již zmíněný čl. 2 odst. 1 písm. f)] či zajištění vedení takových záznamů a účtů, které jim umožní kdykoli a bezodkladně odlišit majetek držený pro jednoho zákazníka od majetku drženého pro ostatní zákazníky i od vlastního majetku [čl. 2 odst. 1 písm. a)]. Z obou těchto ustanovení jasně vyplývá důraz na náležitou segregaci zákaznického majetku. Byť nejde o výslovný pokyn k vnitrostátnímu zákazu použití prostředků zákazníků na účet jiných osob a nelze ani tvrdit, že tato ustanovení nutně vyžadují vnitrostátní upřesnění (ve vyhlášce 308/2017 jsou jinak ostatně jen převzata), poskytují prostor pro specifický zákaz použití prostředků k obchodům jiného. Ten zcela konvenuje smyslu a účelu unijní úpravy, český zákonodárce jej jinými slovy mohl stanovit, resp. ponechat. Nijak tím nevykročil z mantinelů MiFID II, potažmo prováděcí směrnice.
40. V této souvislosti nelze odhlížet ani od toho, že žalobkyně byla trestána za porušení zákazu použít prostředků k obchodům jiných zákazníků, ale i obecněji za nezavedení opatření k ochraně majetku zákazníků, s čímž žalovaná spojovala rovněž porušení § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017. V předmětném jednání tak žalovaná viděla současně nedodržení požadavku na minimalizaci rizika ztráty či znehodnocení majetku zákazníka dle zmíněného ustanovení (srov. i níže). To dle soudu dokládá úzkou souvislost a provázanost sporného § 12e odst. 2 ZPKT a ustanovení, jež bylo doslova převzato z prováděcí směrnice.
34. Přestože prováděcí směrnice sama blíže neupravuje způsob používání prostředků zákazníků ve smyslu čl. 16 odst. 9 MiFID II (na vlastní účet ani jinak), jí požadovaná opatření na ochranu a segregaci zákaznického majetku představují dostatečnou oporu pro další precizaci povinností obchodníků s cennými papíry v českém právu, jež usiluje právě o ochranu a segregaci prostředků zákazníků. Soud ostatně nevidí z hlediska ochrany zákaznického majetku podstatnější rozdíl mezi jeho užitím na vlastní účet či na účet jiných osob. Pokud je takový zákaz vnitrostátně specifikován i tímto směrem (sice bez výslovné opory ve směrnici, avšak s obecnou oporou v prováděcí směrnici), nejde tento požadavek nad rámec unijního práva; nehledě na to, že podle okolností může použití k obchodům na účet jiného zároveň představovat i použití na vlastní účet a z pohledu unijního práva pak v takovém případě tak jako tak obstát (viz níže).
35. Podpůrně lze pak ve shodě se žalovanou poukázat na čl. 5 odst. 1 prováděcí směrnice, která ve vztahu k používání finančních nástrojů zákazníků „rozšiřuje“ požadavek čl. 16 odst. 8 MiFID II (jenž zapovídá též jen jejich použití na vlastní účet investičního podniku) rovněž ve vztahu k jejich použití na účet jiné osoby či zákazníka podniku, pokud nejsou splněny tam stanovené podmínky. Požadavky MiFID II tak prováděcí směrnice dále precizovala (optikou žalobkyně rozšířila). Český zákonodárce přitom zvolil (ponechal) obdobný postup v situaci, kdy na rozdíl od finančních nástrojů použití peněžních prostředků prováděcí směrnice výslovně neupravuje (dle soudu tak ponechává určitý prostor členským státům pohybovat se v mezích jinak obecnějších požadavků).
36. Bez významu není ani poukaz samotné žalobkyně na slovenskou a německou úpravu, která má shodně zapovídat použití finančních nástrojů i peněžních prostředků na vlastní účet i na účet jiných zákazníků. Ač tyto úpravy na rozdíl od české připouští souhlas klienta, rovněž zapovídají použití prostředků pro jiné zákazníky bez výslovné opory v unijním právu. Mají tak zjevně stejně jako český zákonodárce za to, že je nutné způsob nakládání s prostředky zákazníků dále precizovat. Pokud žalobkyně argumentovala právě možností souhlasu zákazníků, jímž disponovala, a dále i tím, že úplný zákaz považuje za nepřiměřený s ohledem na smysl a cíle unijní úpravy, je nutné upozornit, že sama směrnice MiFID II počítá se souhlasem klientů právě a jen u finančních nástrojů (čl. 16 odst. 8), nikoli peněžních prostředků (čl. 16 odst. 9). To podle soudu odůvodňuje rozdílné zacházení s těmito druhy majetku.
37. Soud tudíž nepovažuje zákaz v § 12e odst. 2 ZPKT za rozporný s unijním právem – obě strany sporu, stejně jako soud, jsou jím proto vázány. Jde o legitimní pravidlo vycházející z obecnějších požadavků unijních aktů a smyslu a cílů, za nimiž byly přijaty. Potom je nerozhodné, že v těchto aktech nemá výslovnou oporu. Stále představuje řádně přijatý a dostatečně určitě formulovaný požadavek vnitrostátního práva, jenž sám o sobě explicitní oporu v unijním právu nevyžaduje (pokud odpovídá či vychází z obecnějších ustanovení unijního práva).
c) Použití prostředků na vlastní účet a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí
38. Soud samozřejmě nepřehlédl, že Bankovní rada v bodě 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentovala i tím, že aplikace předmětného vnitrostátního zákazu je v nynější věci v souladu s čl. 16 odst. 9 MiFID II i z důvodu, že se ve skutečnosti jedná také o použití prostředků na vlastní účet. Tuto argumentaci vznesla Bankovní rada zjevně jen podpůrně ve snaze podepřít závěr o souladu použití § 12e odst. 2 ZPKT v této věci s unijním právem.
39. Soud této úvaze rozumí, nemá pochyb o tom, že prostředky zákazníků žalobkyně používala nejen ve prospěch jiných svých zákazníků, ale též ve prospěch svůj: zákazníci, kteří prodali své investiční nástroje obdrželi peněžní prostředky jiných zákazníků, a to dříve, než kdyby museli čekat na prostředky z vypořádání obchodu – žalobkyně tyto prostředky využila v rámci svého „proklientského“ přístupu, nepochybně za účelem prezentace lepších služeb, a tedy potenciálního získání dalších zákazníků a zvýšení zisku. Zákaz použití prostředků na vlastní účet je přitom v čl. 16 odst. 9 MiFID II pojímán šířeji, než v § 12e odst. 2 ZPKT; nezapovídá se jen jejich použití k vlastním obchodům (k vlastnímu investování).
40. Pokud žalobkyně namítala, že předmětný zákaz míří jen na zamezení praktiky, kdy se investiční podniky k peněžním prostředkům zákazníků chovají jako ke vkladům (vynětí úvěrových institucí), pak se tak ovšem fakticky chovala, i když sama neinvestovala, neboť je použila k rychlejšímu financování obchodů jiných, tedy i ve svůj prospěch, jakkoli z toho neměla bezprostřední zisk. Je přitom nerozhodné, zda mělo posléze dojít k jejich vypořádání a opětovnému připsání peněžních prostředků na účet dotčených zákazníků (k tomu v podrobnostech níže). Soudu není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozuje, že MiFID II zapovídá toliko investování prostředků zákazníků.
41. Neobstojí ani okrajová zmínka žalobkyně, že skutek měl být v takovém případě kvalifikován jako neoprávněné poskytování investiční služby „obchodování na vlastní účet“ dle § 3 odst. 1 písm. c) ZPKT [žalobkyně patrně myslela § 4 odst. 2 písm. c) ZPKT]. K tomu soud upozorňuje též na definici obchodování na vlastní účet, jímž se rozumí obchodování s využitím vlastního majetku vedoucí k uzavření obchodu [§ 2 odst. 1 písm. e) ZPKT]. Žalovaná přitom nevytýkala žalobkyni, že by ona sama obchodovala na vlastní účet ve smyslu posledně zmíněného ustanovení. Žalovaná poukazovala na to, že prostředky použila ve svůj prospěch, jelikož je použila k rychlejšímu vyplacení svých zákazníků. Prostředky z obchodů mohly být vyplaceny mnohem dříve před jejich skutečným vypořádáním. Mezi stranami tedy není sporu, že žalobkyně prostředky zákazníků k vlastním obchodům nepoužívala. Je třeba znovu zdůraznit, že argumentace Bankovní rady se v tomto ohledu nedotýkala naplnění skutkové podstaty přestupku dle českého práva (na němž Bankovní rada beze změny trvá), ale otázky jejího souladu s právem unijním. Žalovaná se nesnaží změnit to, co od počátku kladla žalobkyni za vinu, ani jí nepřípustně neklade k tíži přímo ustanovení směrnice. Snaží se pouze tvrdit, že zákaz použití prostředků k obchodům na účet jiných zákazníků je v souladu i s druhou částí čl. 16 odst. 9 MiFID II, zapovídající použití prostředků na účet investičního podniku (sama žalobkyně ostatně připouští, že unijní zákaz je širší).
42. Ač soud výše rozvedl, že z pohledu unijního práva obstojí předmětný zákaz bez ohledu na tuto otázku, považuje za vhodné zdůraznit, že i tento pohled Bankovní rady považuje za správný, odpovídající okolnostem nynějšího případu.
43. Soud se však v této souvislosti musí ještě vyjádřit k námitce, již vznesla žalobkyně pod bodem ad (i) a jež spočívala ve vnitřní rozpornosti (a nesrozumitelnosti) napadeného rozhodnutí, pokud jde o povahu použití prostředků klientů na vlastní účet žalobkyně, resp. k obchodům jiných klientů. Žalobkyně především s odkazem na bod 33 napadeného rozhodnutí namítala, že podle Bankovní rady má nakládat se svěřenými peněžními prostředky zákazníků v rámci činnosti, která nespadá do působnosti MiFID II, přičemž touto činností má být ve své podstatě zprostředkovávání krátkodobé půjčky mezi zákazníky, aby pak došla k závěru, že jednání představuje použití peněžních prostředků na vlastní účet investičního podniku, byť ne použití k obchodu na vlastní účet. Současně Bankovní rada uvedla, že z pohledu zákazníků se jednalo o urychlení vypořádání obchodů provedených na jejich účet, a je tedy součástí obchodu provedeného na účet zákazníků. Podle žalobkyně však není možné, aby její postup představoval použití peněžních prostředků na vlastní účet v rámci činnosti, která není v působnosti MiFID II (zprostředkování půjčky), a zároveň součást procesu vypořádání obchodů zákazníků (použití k obchodům na účet jiného zákazníka). Žalobkyně používá svěřené peněžní prostředky zákazníků v režimu správy cizího majetku, přičemž ze zásady nejedná na svůj účet, ale na účet zákazníka, který je vlastníkem peněžních prostředků.
44. Na popsanou situaci je dle žalobkyně možné pohlížet dvěma způsoby: buď se peněžní prostředky vyplácí jako součást obchodu jiného zákazníka a jsou tak poskytnuty jako plnění za protistranu obchodu (stranu nakupující investiční nástroj), kdy žalobkyně nejedná na svůj účet, neboť používá peněžní prostředky ke splnění povinnosti třetí osoby. Nebo se prostředky vyplácí jako plnění vyplývající z dohody mezi zákazníkem a žalobkyní o předčasném vyplacení prostředků za předem stanovených podmínek, přičemž však toto plnění je nezávislé na skutečném dokončení a vypořádání obchodu – není ve skutečnosti součástí obchodu, a peněžní prostředky tedy nejsou použity k obchodu ve smyslu § 12e odst. 2 ZPKT. Žalobkyně v takovém případě sice používá prostředky obecně na svůj účet, ale nikoliv k obchodu. Argumentace Bankovní rady dle žalobkyně vyprazdňuje rozlišování mezi tím, kdy investiční podnik jedná na svůj účet a kdy naopak jedná na účet zákazníka.
45. Soud připouští, že ve snaze „vrstvit“ argumentaci Bankovní rada předestřela několik linií úvah, jež skutečně na první pohled nepůsobí zcela konzistentně. Tak v bodě 33 napadeného rozhodnutí uvádí, že postup spočívá ve zprostředkování krátkodobé zápůjčky mezi zákazníkem, kterému jsou peněžní prostředky zasílány, a ostatními klienty, jejichž peněžní prostředky byly tomuto klientovi odeslány, a současně v bodě 34 tvrdí, že žalobkyně jedná na vlastní účet (může vyznívat zvláštně, že současně zprostředkovává i jedná sama za sebe). Stejně tak bez bližšího vysvětlení nevyznívá nejšťastněji tvrzení, že postup při použití prostředků klientů nespadá do působnosti MIFID II s dovětkem, že nejde ani o doplňkovou službu dle přílohy I oddílu B bodu 1 MIFID II, tj. poskytování úvěrů nebo půjček za účelem umožnění obchodu [též § 4 odst. 3 písm. b) ZPKT] s tím, že peněžní prostředky v tomto případě „nemohly mít žádný vliv na vypořádání obchodu a nejednalo se tak o umožnění obchodu, ale jednalo se pouze o urychlení výplaty peněžních prostředků, které budou z obchodu získány. Z pohledu zákazníků se tedy jednalo o urychlení vypořádání obchodů provedených na jejich účet.“ Současně v bodech 42 a 43 Bankovní rada argumentovala ve prospěch toho, že odeslání peněžních prostředků, které měl zákazník obdržet za odprodej části nebo celého svého portfolia, je součástí obchodu s investičním nástrojem a vyplacení peněžních prostředků získaných z prodeje je nedílnou součástí obchodu.
46. Popsaná tvrzení však ještě nezpůsobují vnitřní rozpornost, potažmo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Správní rozhodnutí lze označit za nepřezkoumatelné jen v případě, kdy z něj nelze vůbec seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, výrok odporuje odůvodnění, není možné zjistit, jak žalovaný o věci uvažoval či jak vypořádal námitky. Soud má za to, že je zcela zřejmé, jak žalovaná rozhodla, co kladla žalobkyni za vinu a na základě jakých ustanovení právních předpisů. Stejně tak je zřejmé, jak žalovaná o věci uvažovala a jak vypořádala jednotlivé námitky. Je zřejmé, že postup žalobkyně považuje za rozporný s § 12e odst. 2 ZPKT a že prostředky dle ní byly použity k obchodům na účet jiných jejích zákazníků. To mělo způsobit i nedostatečnou evidenci prostředků a jejich potenciální ohrožení.
47. Výše popsané „rozpory“ pak souvisí se snahou dále odůvodnit soulad českého práva s unijní úpravou: soud chápe argumentaci Bankovní rady tak, že samotný postup nespadá pod jiná konkrétnější pravidla MiFID II (nejde o postup, jež by MiFID II přímo upravovala), vnitrostátní zákonodárce tak má relativně volný prostor přijmout úpravu dále precizující jinak ryze obecný požadavek čl. 16 odst. 9 MiFID II. A podpůrně jej lze označit i za jednání na vlastní účet (byť ne nutně obchodování, což ale směrnice nepožaduje). V tom soud neshledává nic konfliktního – z pohledu českého práva jde o obchodování na účet jiných zákazníků (viz též níže) a z hlediska unijní úpravy (pro účely posouzení souladu vnitrostátního práva s unijním) též o postup na vlastní účet.
48. Rozpor soud ve skutečnosti nevidí ani z hlediska zprostředkování vs. jednání na vlastní účet. Ne zrovna šťastný poukaz Bankovní rady na zprostředkování zápůjčky mezi klienty zjevně vycházel z faktické povahy pohybu prostředků, žalobkyně však nevystupovala jako zprostředkovatel. Sama ze své vůle a v návaznosti na znění svých obchodních podmínek urychlila vyplácení prostředků, jež byly vypořádány na zákaznickém (sběrném) účtu až později. Obchodní podmínky v čl. IX nehovoří nic o tom, že žalobkyně zprostředkovává zápůjčku prostředků zákazníků, ale o tom, že je může využít … k obchodu na účet jiného Zákazníka. Je to nepochybně ona, kdo tímto způsobem za sebe (a ve svůj prospěch) prostředky využíval, neboť tím poskytovala financování proběhlých obchodů (bez ohledu na to, jak o nich účtovala).
49. Vyplacení prostředků po uzavření obchodů přitom může být dost dobře považováno jak za jejich použití k obchodům, tak i za jednání na účet žalobkyně. To, že žalobkyně fakticky vyplácela kupní cenu svým zákazníkům za protistranu obchodu (kupující), nevylučuje, že současně jednala na svůj účet. Žalobkyně totiž nevstupovala do postavení protistrany, nejednala na její účet. Jednala sama za sebe a bez dohody s kupujícími v rámci vlastního „proklientského“ přístupu, který jí přitom mohl přinášet spokojenost prodávajících zákazníků (v opačném případě soud nevidí rozumný důvod, proč nečekala na skutečné prostředky vyplacené kupujícími). Současně mohla takové prostředky použít k obchodům, jestliže uskutečněné obchody vyplácela.
50. V rámci svých námitek žalobkyně konečně odmítla, že by výplatou obchodů plnila své smluvní závazky, což má dle žalované dokládat, že jednala na vlastní účet. Žalobkyně tvrdí, že dle znění obchodních podmínek v době převádění peněžních prostředků ještě žádnou smluvní povinnost neměla (povinnost jí měla vzniknout až podáním příkazu k výplatě poté, co jsou prostředky kupujících evidovány na sběrném účtu). Soud ovšem nepovažuje za rozhodující, zda žalobkyně plnila konkrétní smluvní povinnost; platit mohla v daném aranžmá i z jiného právního důvodu, resp. proaktivně před vznikem smluvní povinnosti (formálně bez právního důvodu). Její postup v rámci tohoto proklientského přístupu lze stále označit i za jednání na vlastní účet (povinnost by jí případně později tak jako tak zásadně vznikla).
51. Soud do určité míry rozumí i úvaze žalované (bod 26 vyjádření k žalobě), že žalobkyně ve skutečnosti byla i dle svých smluvních podmínek povinna prostředky vyplatit. Podle čl. IX obchodních podmínek může zákazník podat příkaz k výběru peněžních prostředků evidovaných na sběrném (zákaznickém) účtu vedeném u banky. Žalobkyně namítá, že ač prostředky z obchodů ve své vnitřní evidenci zákaznického majetku evidovala před jejich faktickým obdržením, neevidovala je na sběrném účtu, kam dosud nedorazily (podle ní jde o dvě různé situace). Soud ovšem nevidí praktický význam tohoto rozlišení, když obchodní podmínky žalobkyně (druhý odstavec zmíněného článku) předpokládají jedinou možnost uložení peněžních prostředků, a to na sběrném účtu. Je tedy otázkou, zda mohly být vůbec jako zákaznické prostředky evidovány jinak, než jako nacházející se na zákaznickém účtu (a zda se žalobkyně mohla tvářit, že není povinna je vyplatit, přestože je eviduje jako peníze zákazníků). Pokud žalobkyně peněžní prostředky z obchodů evidovala ještě před jejich faktickým připsáním na tento účet, lze rozumět úvaze žalované, že žalobkyni vznikla povinnost je vyplatit (a že evidovaný, nikoli nutně faktický, stav účtu odpovídá evidenci peněžních prostředků). Tato okolnost však není s ohledem na výše uvedené nijak rozhodná a soud se jí tak blíže nezabýval.
d) Naplnění skutkové podstaty přestupku a pojem „obchodu“
52. Soud připomíná, že podle ČNB žalobkyně postupovala v rozporu s § 12e odst. 2 ZPKT ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017. Tento závěr aprobovala Bankovní rada v napadeném rozhodnutí, přičemž zdůraznila, že odeslání peněžních prostředků, které měl zákazník obdržet za odprodej finančních nástrojů, je součástí obchodu s investičním nástrojem – prodeje investičního nástroje. Samotný převod peněžních prostředků sice nemusí být obchodem ve smyslu ZPKT, nicméně je součástí takového obchodu, pokud jsou přítomny i další potřebné skutečnosti. Obchod ve smyslu ZPKT totiž obvykle zahrnuje více dílčích závazků a povinností různých osob, které až ve svém souhrnu naplní znaky obchodu ve smyslu ZPKT. Sama žalobkyně ostatně ve svých obchodních podmínkách uváděla, že peněžní prostředky mohou být použity k obchodu na účet jiného zákazníka. Bankovní rada poukázala i na úpravu kupní smlouvy podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník . Současně v jiné souvislosti Bankovní rada argumentovala, že zákaz použití prostředků zákazníků k obchodům na účet jiného je i naplněním obecného požadavku ochrany zákaznického majetku dle čl. 16 odst. 9 MiFID II.
53. Žalobkyně oproti tomu namítá, že v kontextu ZPKT, jakož i MiFID II a prováděcí směrnice, se pojmem obchod rozumí toliko „obchod s investičními nástroji“. Peněžní prostředky zákazníků k obchodům s investičními nástroji žalobkyní použity nebyly, přičemž jejich pouhé krátkodobé převedení na bankovní účet jiného zákazníka nelze považovat za použití těchto peněžních prostředků k „obchodu s investičním nástrojem“ (nešlo např. o použití prostředků na nákup ETF pro jiného zákazníka). Nevedlo to ani k nákupu ani k prodeji žádného investičního nástroje, nýbrž šlo jen o důsledek realizovaného obchodu. Peněžní prostředky napřímo s žádným obchodem nesouvisely a jejich použití nemělo a ani nemohlo mít žádný vliv na provedení nebo vypořádání jakéhokoliv obchodu. Žalobkyně upozornila i na sdělení žalované z 28. 5. 2021 s názvem Vypořádání obchodů s investičními nástroji z hlediska klasifikace investičních služeb. Z něj se podle ní podává, že se pokynem v kontextu vymezení investiční služby nemá rozumět navazující instrukce k vypořádání obchodu. Konečně argumentace obecnou úpravou kupní smlouvy je dle ní zcela nepřiléhavá. Pojem obchod používaný v oblasti regulace kapitálového trhu má zcela odlišný, autonomní význam oproti jeho použití v běžném smyslu.
54. Soud se ztotožnil se závěry žalované. Stejně jako správní orgány obou stupňů nezpochybňuje, že pojem obchodu je nutné vnímat prizmatem ZPTK a MiFID II. Jinými slovy to, že se jím rozumí „obchod s investičními nástroji“ (právě obchody s investičními nástroji, resp. obecně poskytování investičních služeb v souvislosti s investičními nástroji ZPKT reguluje). Správním orgánům přitakává, že peněžní prostředky zákazníků byly právě k takovým obchodům použity. Jistě, nešlo o to, že by tyto prostředky byly použity k nákupu investičního nástroje, jako je třeba ETF, pro jiné zákazníky (což by byl krystalicky jasný příklad takového použití). Přesto byly použity v souvislosti s provedením obchodů – výplata peněžních prostředků je součástí prodeje investičního nástroje. Jak uvedla již ČNB v bodě 182 prvostupňového rozhodnutí, aby mohl být obchod realizován, musí být splněny obě jeho části, tedy dodání cenného papíru i jeho zaplacení. ČNB hovořila o tom, že dle obecného vypořádacího mechanismu „dodávka proti placení“ se cenné papíry a hotovost vzájemně vymění prostřednictvím téhož clearingového centra a nedochází k převodu jedné části, dokud se nepřevede druhá část.
55. To jen potvrzuje, že zaplacení kupní ceny je nedílnou součástí obchodu. Bez předpokladu výplaty by byl obchod stěží uzavřen. Stejně jako žalovaná přitom považuje soud za přiléhavou i argumentaci úpravou kupní smlouvy v občanském zákoníku , neboť i v tomto případě obchod představoval dvoustranný závazek – převod vlastnictví k investičnímu nástroji a oproti tomu úplatu za takový převod. Žalobkyně připsala peněžní prostředky za doposud nevypořádaný obchod a umožnila jejich výplatu zákazníkovi, čímž došlo k úhradě kupní ceny investičních nástrojů (z peněžních prostředků jiných zákazníků). Žalobkyně tím namísto kupujícího sama (z peněz jiných zákazníků) předčasně realizovala výplatu kupní ceny a současně tím sama plnila svůj (budoucí) závazek převést na účet prodávajícího prostředky z prodeje investičního nástroje po jeho vypořádání. I kdyby tak učinila v rámci „proklientského“ přístupu dříve, než jí takový závazek formálně vzato vznikl, neznamená to, že nešlo o výplatu prostředků bezprostředně souvisejících s provedeným obchodem.
56. Soud přitom nepřehlíží žalobkyní poukazované sdělení žalované z 28. 5. 2021 Účastníci řízení se k jeho obsahu vyjadřovali od počátku, soud dodává, že je dostupné i z: https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/legislativni-zakladna/stanoviska-k-regulaci-financniho-trhu/RS2021-05
. Podle něj přijetí a předání, resp. provedení instrukce k vypořádání obchodu s investičními nástroji v současnosti nepředstavuje samo o sobě poskytování investiční služby. Ze sdělení dále vyplývá, že investiční služba přijímání a předávání pokynů, resp. jejich provádění ve smyslu § 4 odst. 2 písm. a) nebo b) ZPKT nezahrnuje přijetí a předání pokynu ve vztahu k vypořádání transakce. Činnost vypořádání obchodů podle sdělení spadá pod doplňkovou investiční službu úschova a správa investičních nástrojů pro zákazníka podle § 4 odst. 3 písm. a) ZPKT.
57. Z pohledu soudu uvedené nevypovídá ničeho o pojmu obchodu (použití k obchodu) pro účely nynější věci. Nejde o to, zda a v jakém momentu žalobkyně poskytovala jednotlivé (samostatné) investiční služby, resp. přijímala (předávala) a prováděla pokyny. K tomu soud poukazuje na to, že prováděním pokynu se dle § 2 odst. 1 písm. d) ZPKT rozumí jednání vedoucí k uzavření smlouvy o koupi nebo prodeji investičního nástroje na účet zákazníka. Uzavřením smlouvy se však obsah slov použití k obchodu ještě nevyčerpává. Jedna věc je uzavření obchodu a druhá jeho realizace, jež má samozřejmě širší rozměr; jednotlivé kroky spojené s obchodem tak mohou nastat i posléze.
58. Pokud jsou tedy v rámci realizace obchodů použity peněžní prostředky zákazníků, jsou tyto použity k obchodům bez ohledu na to, že byly převedeny až po jejich uzavření, kdy docházelo „toliko“ k jejich vypořádání. Cílem obchodu není jen jeho uzavření, ale ruku v ruce s tím musí jít i jeho vypořádání, tj. připsání investičních nástrojů, potažmo peněžních prostředků na účty zúčastněných (obdobně i citace z publikace O. Rejnuše Teorie a praxe obchodování s cennými papíry, na str. 48 prvostupňového rozhodnutí). To je pro ně smyslem takového jednání. Cílem prodávajícího lapidárně řečeno nebylo bez dalšího uzavřít obchod, ale především dostat zaplaceno (získat peněžní prostředky za prodej investičního nástroje). Vypořádání obchodu je tudíž jeho imanentní součástí. Stále jde o nutnou součást obchodu s investičními nástroji, neboť bez vypořádání by takový obchod neměl smyslu. Byly-li v rámci procesu vypořádání (jeho uspíšení) využity prostředky jiných zákazníků, byly použity k obchodům s investičními nástroji. Žalovaná příhodně poukázala i na to, že žalobkyně sama označila ve svých obchodních podmínkách danou situaci za využití peněžních prostředků zákazníka k obchodu na účet jiného zákazníka (a to právě před samotným vypořádáním obchodu; v podrobnostech bod 147 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaná rovněž správně upozornila, že výklad žalobkyně by zcela vyprázdnil § 12e odst. 2 ZPKT, neboť vždy dochází nejprve k uzavření obchodu a následně jeho vypořádání (použití peněžních prostředků).
59. Na uvedeném nemůže nic změnit žalobkyní zdůrazňovaný údajně zcela autonomní význam pojmu obchod s investičními nástroji v oblasti regulace kapitálového trhu. ZPKT ani MiFID II pojem obchodu blíže nedefinují, zjednodušeně řečeno nicméně půjde o uzavření smlouvy o nákupu či prodeji investičních nástrojů. To ovšem žalovaná nezpochybňovala. Soudu je dále známa už jen definice obchodování na vlastní účet (viz výše). Ani ta ovšem nutně nevypovídá o tom, co lze ještě považovat za použití prostředků k obchodu ve smyslu § 12e odst. 2 ZPKT. Pojem obchodu (obchodování) je jedna věc, použití prostředků k obchodům se však nemusí omezovat jen na uzavření obchodu, ale obecně na jakoukoliv fázi obchodu. Pro posouzení věci není rozhodné podřazení vytýkaného jednání přímo pod rozsah pojmu obchod s investičními nástroji, ale to, zda peněžní prostředky zákazníků byly k takovému obchodu použity.
60. Soud přitom výše popsal, že samo uzavření obchodu je z povahy věci podmíněno předpokladem převodu vlastnictví investičních nástrojů a úhrady za něj (právě to je cílem stran obchodu). Potom nutně platí, že v souvislosti s uzavřením obchodů vždy dochází k použití peněžních prostředků (majetku obecně), jakkoli jsou ty vypořádány až posléze. Přece i v případě, kdy obchodník s cennými papíry nakoupí pro své zákazníky investiční nástroje za prostředky jiných svých zákazníků, k vypořádání platby dojde po uzavření obchodu (předtím jde o „pouhý“ závazek). Přesto ani žalobkyně nepochybuje, že takové prostředky jsou použity k obchodům na účet jiných zákazníků ve smyslu § 12e odst. 2 ZPKT (viz i bod 87 žaloby).
61. Nerozhodný je i odkaz žalobkyně na nařízení 2017/590 Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/590, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014, pokud jde o regulační technické normy pro hlášení obchodů příslušným orgánům.
či nařízení 2017/587 Nařízení Evropské komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/587 kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 o trzích finančních nástrojů, pokud jde o regulační technické normy týkající se požadavků na transparentnost pro obchodní systémy a investiční podniky v souvislosti s akciemi, cennými papíry nahrazujícími jiné cenné papíry, fondy obchodovanými v obchodním systému, certifikáty a jinými podobnými finančními nástroji a regulační technické normy týkající se povinnosti provádět obchody s určitými akciemi v obchodním systému nebo prostřednictvím systematického internalizátora.
. Tato nařízení se týkají úzké oblasti hlášení obchodů. V souladu s čl. 2 odst. 1 nařízení 2017/590 pojem obchodu představuje – pro účely článku 26 nařízení (EU) 600/2014 – nabytí či pozbytí finančního nástroje. Pro tyto účely naopak podle čl. 2 odst. 5 písm. c) tohoto nařízení obchod nezahrnuje vypořádání vzájemných závazků mezi stranami, kdy je převeden čistý závazek. Z odkazu na čl. 26 nařízení 600/2014 je zřejmé, a uvádí to i sama žalobkyně, že jde o definice toliko pro účely hlášení obchodů. Obdobné platí i v případě nařízení 2017/587, kdy se údaje dle Přílohy I, Tabulky 3 vztahují k hlášení údajů obchodními systémy, jak opět uvádí i sama žalobkyně. Soud v tomto případě souhlasí se žalovanou, že definice obchodu zde vychází z toho, že obchody jsou hlášeny ke dni, kdy byly uzavřeny; následné toky peněz (vypořádání obchodu) se již nereportují. Nelze z toho nijak dovozovat, co je a co není součástí obchodu s investičním nástrojem pro účely jiných ustanovení jiných předpisů. Nepřiléhavou přitom není ani poznámka žalované, že právě z toho, že pro účely hlášení obchodů je vypořádání výslovně vyňato z definice obchodu s investičním nástrojem, lze vyvodit, že pro jiné účely je vypořádání považováno za součást obchodu s investičním nástrojem.
62. Soud tudíž uzavírá, že při prodeji investičního nástroje jednoho zákazníka byly žalobkyní fakticky použity peněžní prostředky všech ostatních zákazníků (dle žalobkyně poměrně dle výše jejich podílů na celkovém zákaznickém majetku).
e) Identifikace a ohrožení majetku zákazníků
63. Přestože podstata pochybení žalobkyně měla spočívat v porušení zákazu použití prostředků zákazníků k obchodům jiných zákazníků jako takovém, od počátku žalovaná upozorňovala též na to, že postup žalobkyně mohl vyústit v poškození těchto zákazníků v případě selhání banky, která jednotlivé účty pro žalobkyní vedla (J&T banka). Ač je takové selhání velmi málo pravděpodobné, nelze jej vyloučit (žalovaná upozorňuje na případ banky Sberbank CZ).
64. Žalovaná zdůraznila, že v případě úpadku banky, u níž měla žalobkyně prostředky uloženy, by se uplatnil postup dle § 41f zejm. odst. 7 a 8 zákona č. 21/1992 Sb. , o bankách (zákon o bankách), který upravuje tzv. vklady se zvláštním režimem a nakládání s nimi. Jednotliví zákazníci těchto finančních institucí jsou „skutečnými vlastníky“ zůstatku na účtu. Při určení vlastníka, především pro účely poskytování případných náhrad z Fondu pojištění vkladů, se vychází z evidence obchodníka s cennými papíry. Právě i z tohoto důvodu musí být evidence peněžních prostředků zákazníků jednoznačná. Dle žalované z vlastních tvrzení žalobkyně vyplývá, že ta zaznamenala peněžní prostředky získané z provedených obchodů, ačkoliv dosud nebyly připsány na účet ve zvláštním režimu. V případě úpadku banky by tak evidence peněžních prostředků zákazníků neodpovídala reálnému stavu a nebyla by jednoznačná, neboť vyplacení peněžních prostředků jednomu zákazníkovi před vypořádáním obchodu provedeného na účet tohoto zákazníka z peněžních prostředků ostatních zákazníků by mělo dopad na velikost (snížení) podílů ostatních zákazníků na celkovém majetku spravovaném žalobkyní. Ti by tím byli poškozeni.
65. Žalobkyně naproti tomu odmítá, že by svým postupem vůbec ohrozila prostředky svých zákazníků, resp. že nevedla řádnou evidenci. Po celou dobu řízení poukazuje na případné použití § 375a zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve spojení s § 35 odst. 3 téhož zákona, které stanovuje insolvenčnímu správci povinnost dodržet zvláštní postup pro vydání majetku zákazníka stanovený v ZPKT (což odkazuje na postup stanovený v § 132 ZPKT). Bankovní rada v napadeném rozhodnutí poukázala na to, že dané ustanovení bylo do insolvenčního zákona přeneseno ze ZPKT zákonem č. 307/2018 Sb. , zmínila i důvodovou zprávu k němu. Záměrem zákonodárce dle ní nebylo právní úpravu věcně měnit, pouze ji sjednotit v zákoně, do kterého systematicky náleží.
66. V žalobě na své námitky ze správního řízení žalobkyně zcela navázala. Souhlasila se žalovanou, že v případě peněžních prostředků zákazníků uložených na účtu ve zvláštní režimu by se postupovalo dle § 41f zákona o bankách. K možnému poškození zákazníků by však podle ní nedošlo ani v případě, kdy peněžní prostředky ještě nejsou uloženy na účtu ve zvláštním režimu (ještě nebylo dokončeno vypořádání obchodu). V tomto momentu totiž banka vystupuje v pozici poskytovatele investičních služeb žalobkyni. Ta bance zadává pokyny k nákupu/prodeji v rámci správy portfolia svých zákazníků. Banka následně zařídí provedení pokynů přijatých od žalobkyně na regulovaném trhu. V tomto okamžiku tak banka poskytuje žalobkyni investiční službu „provádění pokynů“ ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) ZPKT a nakládá s majetkem z pozice poskytovatele investičních služeb. Uplatní se tedy režim dle § 375a insolvenčního zákona (banka v úpadku nebude moci postupovat tak, že je uloží na účet ve zvláštním režimu vedeném dle § 41f zákona o bankách). Dojde tak k okamžitému vyplacení peněžních prostředků žalobkyni a v návaznosti dotčeným zákazníkům, kterým by tedy nevznikla žádná škoda. Kdyby ke krachu banky došlo později, prostředky by už byly převedeny na účet ve zvláštním režimu. Žalovaná nadto záměrně zveličuje riziko krachu banky.
67. Žalobkyně dále v žalobě opakuje, že požadavkům § 2 odst. 1 vyhlášky 308/2017 zcela vyhověla. Její evidence sleduje majetek v reálném čase a vždy obsahuje údaje o veškerém majetku zákazníků. Poté, co byl obchod řádně proveden a probíhalo vypořádání tohoto obchodu, v evidenci peněžních prostředků zákazníků zaznamenala peněžní prostředky získané z provedeného obchodu (dosud nepřipsané na účet u J&T banky). Následně pak z evidence odepsala peněžní prostředky vyplacené zákazníkovi, jehož ETF byly prodány v rámci provedeného obchodu. Evidence peněžních prostředků odrážela stav celkového majetku zákazníků, pouze část evidovaných peněžních prostředků žalobkyně neměla připsanou na účtu ve zvláštním režimu vedeném u J&T banky, nicméně tyto peněžní prostředky z již provedeného obchodu se nacházely „v obchodním systému“. Proto i tyto peněžní prostředky zařadila do své evidence, jelikož měla za to, že se jedná o peněžní prostředky zákazníků; žalobkyně k tomu poukázala i na recitál 12 prováděcí směrnice. Žalobkyně současně odmítá, že by evidovala peněžní prostředky, které byly z účtu odeslány jinému zákazníkovi. Evidovala prostředky z dosud nevypořádaného obchodu s ETF (které se v dané době nacházely v obchodním systému). Přestože v určité chvíli evidence formálně neodpovídala skutečnému stavu na účtu ve zvláštním režimu, je rozhodující, že odpovídala peněžním prostředkům na účtu ve zvláštním režimu v kombinaci s prostředky nacházejícími se „na cestě“ (resp. v obchodním systému). Kdykoliv tak mohla odlišit majetek jednotlivých zákazníků; případná prodleva několika málo minut na této skutečnosti nic nemění.
68. Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na své argumentaci ve správním řízení. Odmítla, že by riziko ohrožení prostředků zákazníků zveličovala, pro naplnění skutkové podstaty postačuje už samotný postup žalobkyně spočívající v použití prostředků zákazníků k obchodům jiných. Ohledně identifikace majetku dodala, že žalobkyně neměla vést prostředky nacházející se v „obchodním systému“ jako prostředky na zvláštním účtu. Připustila, že se Bankovní rada dopustila drobné nepřesnosti, pokud v napadeném rozhodnutí zmínila, že žalobkyně evidovala již odeslané prostředky (evidovala dosud neuhrazené prostředky z nevypořádaných obchodů, pozn. soudu); podstata jednání však zůstává stejná. V replice z 18. 12. 2024 pak žalobkyně podotkla, že míru (reálnost) ohrožení prostředků zákazníků akcentuje proto, že je důležitá pro výklad a aplikaci § 12e odst. 2 ZPKT, neboť smyslem tohoto ustanovení je ochrana práv zákazníků (nelze na něj pohlížet jen formálně). Jde-li o identifikaci prostředků, žalobkyně opakovaně podotkla, že by byla vždy schopna odlišit majetek jednotlivých zákazníků. Dále doplnila, že nebyla trestána za nezajišťování soustavné a jednoznačné identifikace peněžních prostředků, ale že je využívala k obchodům na účet jiného.
69. Soud i v tomto případě posoudil námitky jako nedůvodné, jakkoli si ve formulaci svých závěrů nepočínala žalovaná zcela bezproblémově.
70. Před pomyslnou závorku musel soud vytknout otázku, zda je vůbec v tomto případě z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku relevantní prokázání (byť jen potenciality) konkrétního ohrožení zákaznického majetku. Má přitom za to, že pro spáchání přestupku dle § 164 odst. 1 písm. l) ZPKT, jenž spočívá v nezavedení opatření k ochraně majetku zákazníků v souladu s § 12e odst. 1 nebo 2, konkrétně pro porušení právě zmíněného § 12e odst. 2 ZPKT, postačí už jen výslovně zapovězené použití prostředků zákazníků k obchodům jiného. Tím je přestupek dokonán a jako takový má čistě preventivní povahu. To předně znamená, že se jedná o ohrožovací delikt, u něhož škodlivý následek nastává už v případě ohrožení chráněného zájmu (majetku zákazníků); není nutné, aby k jeho poškození skutečně došlo. Skutková podstata zároveň výslovně nepožaduje ani prokázání konkrétního rizika (konkrétního způsobu ohrožení). Soud ji vnímá tak, že pokud nedojde k přijetí opatření, jež zákon požaduje, znamená to pro zákaznický majetek ohrožení bez dalšího – proto takové jednání zákon trestá. Pokud ostatně zákonodárce (unijní normotvůrce) vedle obecné povinnosti zavést opatření k ochraně práv zákazníků k jejich majetku (jež je dále rozvedeno v prováděcích předpisech), zvlášť vypíchnul povinnost zavést opatření k vyloučení použití majetku zákazníků, je zřejmé, že takové jednání považoval za natolik závažné, že možné ohrožení majetku v takovém případě předpokládal.
71. Dospěl-li soud výše k závěru, že žalobkyně skutečně použila majetek svých zákazníků k obchodům na účet jiných svých zákazníků v rozporu s § 12e odst. 2 ZPKT (který obstojí i z hlediska unijního práva), je bez dalšího zřejmé, že naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 164 odst. 1 písm. l) ZPKT. Není podstatné, jak konkrétně mohly být prostředky zákazníků ohroženy (např. krachem banky), neboť už jen oním závadným jednáním dotčeny byly – zákazníci je ztratili ze své dispozice, byť třeba jen na krátkou dobu několika hodin či dní. V reakci na argumentaci žalobkyně lze říct, že smyslem a účelem předmětného zákazu je takovým postupům za všech okolností zabránit. Nelze se tedy odvolávat na to, že riziko ztráty či znehodnocení prostředků reálně nenastalo, popřípadě bylo minimální. Soud nevidí přesvědčivý důvod pominout zcela jasné znění zákona, jímž je vázán a o jehož výkladu nemá pochybnosti, čistě ve prospěch jeho smyslu a účelu předestíraného žalobkyní (tedy zcela pominout formální stránku přestupku).
72. Případná míra rizika může být relevantní nanejvýš z hlediska naplnění materiální stránky přestupku (kterou žalobkyně výslovně nezpochybňuje), resp. pro úvahu o výši sankce (k té viz níže). V souvislosti s otázkou materiální stránky přestupku soud dodává, že ta je zásadně dána vždy, když dojde k naplnění formálních znaků skutkové podstaty (viz rozsudky NSS z 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, č. 2011/2010 Sb. NSS, a z 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 - 28). Musela by přistoupit určitá mimořádná okolnost, jež by závažnost přestupku významně snižovala – pro vymizení škodlivosti nynějšího jednání by nepostačovalo, že ztráta zákaznického majetku hrozila jen teoreticky, neboť nežádoucí je již jejich odebrání z dispozice zákazníků třeba jen na určitou dobu; k vymizení škodlivosti jednání nemůže bez dalšího vést ani žalobkyní zmiňovaný předchozí souhlas zákazníků, který zákonodárce na národní i unijní úrovni v tomto případě „vynechal“ zřejmě záměrně (srov. výše).
73. Jelikož však žalovaná reálné riziko identifikovala a žalobkyně tyto závěry (od počátku) zpochybňuje, věnoval se jim i zdejší soud. Pochybení žalobkyně mělo vést k nedostatečné identifikaci prostředků a jejich ohrožení pro případ krachu banky žalobkyně. Tyto své závěry přitom žalovaná neuchopila nejšťastněji, neboť z jejího odůvodnění (viz body 109 a 110 odůvodnění příkazu či body 190 a 191 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí) by se mohlo zdát, že šlo o další samostatné pochybení (nedostatečná identifikace, resp. ohrožení zákaznického majetku) a že právě s tím žalovaná spojovala výtku ohledně nepřijetí opatření dle § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017. Tak tomu ovšem není, neboť z příslušného popisu skutku v bodě (v) výroku A. prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná netrestala žalobkyni za konkrétní pochybení při vedení evidence, resp. nezavedení jiného konkrétního opatření, než právě a jen ve vztahu k použití prostředků k obchodům jiných zákazníků. Žalovaná v rámci popisu skutku ani konkrétní nedostatky evidence či ohrožení prostředků nezmiňovala – výrok prvostupňového rozhodnutí v tomto směru nepopisuje potřebné skutkové aspekty alespoň v rozsahu obdobném např. případu řešeném v rozsudku NSS z 23. 2. 2022, č. j. 8 Afs 68/2018 - 64 (viz zejména jeho body 17 a 72). To ostatně zdůrazňuje fakticky i žalobkyně v bodech 66 a 67 své repliky, když tvrdí, že nebyla trestána za porušení požadavku na jednoznačnou a soustavnou identifikaci prostředků svých zákazníků (v tom případě by šlo i o porušení § 2 odst. 1 vyhlášky 308/2017).
74. Rozhodnutí obou stupňů nelze tedy číst jinak, než že žalovaná použití prostředků zákazníků na účet jiných zákazníků (a právě a jen toto jednání) bez dalšího kvalifikuje jako porušení (obou částí) § 12e odst. 2 ZPKT ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017. Použití prostředků zákazníků k obchodům na účet jiného tak dle žalované automaticky představuje i neprovedení opatření k minimalizaci rizika pro majetek zákazníků (viz i bod 39 jejího vyjádření k žalobě). To ostatně jen podtrhuje shora rozvedenou argumentaci soudu, týkající se souladu § 12e odst. 2 ZPKT s unijním právem, podle níž prve připomínané ustanovení je nutné číst ve spojení s ustanovením vyhlášky 308/2017, resp. jemu odpovídajícím ustanovením prováděcí směrnice. Obě povinnosti lze tedy nahlížet jako vzájemné provázané. Nemůže být přitom sporu, že při použití prostředků k obchodům jiného riziko obecně existuje.
75. V dalším proto soud vychází z toho, že žalobkyně nebyla uznána vinnou z konkrétního způsobu ohrožení peněžních prostředků a že žalovaná porušení § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017 neshledávala právě v konkrétním vzniku rizika. Tímto ustanovením se tudíž soud samostatně nezabýval; žalobkyně jeho porušení ani takto samostatně nezpochybňuje. Svou argumentaci, i pokud jde o ohrožení prostředků zákazníků, vždy spojuje s (ne)porušením § 12e odst. 2 ZPKT. Tvrdí, že absenci reálného rizika pro zákaznický majetek akcentuje právě s ohledem na smysl a účel daného ustanovení, spočívající v ochraně majetku. Jak již ovšem soud uvedl výše, prokázání konkrétního rizika není pro naplnění skutkové podstaty přestupku nezbytné.
76. V každém případě, i kdyby snad žalovaná do výroku prvostupňového rozhodnutí zahrnula § 2 odst. 3 vyhlášky 308/2017 nesprávně (ať už proto, že v rámci popisu skutku neuvedla, jak konkrétně byly prostředky zákazníků ohroženy, popř. proto, že konkrétní riziko nebylo řádně popsáno a prokázáno), tato dílčí vada by nemohla mít vliv na zákonnost příslušného výroku o vině. Odkaz na § 12e odst. 2 ZPKT by totiž obstál i samostatně. Soud dodává, že porušení § 2 odst. 3 zmíněné prováděcí vyhlášky (ve smyslu samostatné právní povinnosti) nebylo kladeno žalobkyni k tíži ani při ukládání sankce. Žalobkyni nebylo k tíži kladeno ani konkrétní ohrožení zákaznických prostředků; naopak v její prospěch Bankovní rada, při významném snížení pokuty, zohlednila i to, že nebyl ohrožen vyšší objem peněžních prostředků (bod 113 napadeného rozhodnutí).
77. Pokud jde o existenci konkrétního rizika, podstata sporu mezi stranami vychází z toho, že žalobkyně svým postupem mohla ohrozit peněžní prostředky na zákaznickém účtu (účtech), jež byly vedeny ve zvláštním režimu. To znamená, že náleží přímo jednotlivým klientům, nikoli žalobkyni (srov. § 41f zákona o bankách a zejména jeho odst. 7 a 8). Žalobkyně nerozporuje, že peněžní prostředky zákazníků ukládá na účtech ve zvláštním režimu, čemuž odpovídá i čl. IX jejích obchodních podmínek či bod 18.11 vnitřního předpisu k účetním postupu a ochraně majetku zákazníků, verze 1.3. Soubor FONDEE_25-2021_Nakládání s majetkem zákazníků_v1.3.pdf, přijatý dne 3. 11. 2022, č. j. 2022/116239/ CNB/650. K pozn. č. 1 výše soud v této souvislosti dodává, že žalobkyně netvrdí, že by použila prostředky, jež nejsou vedeny ve zvláštním režimu.
Na účtech ve zvláštním režimu by se v případě úpadku banky postupovalo dle úpravy v zákoně o bankách, prostředky by tedy byly nahrazeny přímo jednotlivým zákazníkům v rámci systému pojištění vkladů jako by měli vlastní účet (§ 41f odst. 4).
78. Zvláštní režim dle § 41f zákona o bankách je odvislý od evidence obchodníka s cennými papíry – ten je totiž povinen dle § 41f odst. 8 tohoto zákona předat bance evidenci ve smyslu § 41c odst. 3 zákona o bankách (identifikační údaje svých zákazníků a jejich vkladů). Ty pak slouží pro případ nároků z Garančního systému pojištění vkladů, když případná náhrada uložených prostředků vychází z této evidence. Evidence obchodníka s cennými papíry tudíž i z tohoto důvodu musí odpovídat reálnému stavu. To se v projednávané věci nestalo, neboť, jak sama připouští, v rámci zákaznického majetku evidovala peněžní prostředky z prodeje investičních nástrojů ještě před jejich vypořádáním (dokud se nacházely v obchodním systému) a zároveň odepsala prostředky vyplacené prodávajícím (zde Bankovní rada v napadeném rozhodnutí skutečně ne zcela přesně uvedla, že byly nadále evidovány již odeslané prostředky prodávajícím).
79. Potom je zřejmé, že byť evidenčně přesun prostředků odpovídal, přijaté peníze nebyly v plné dispozici žalobkyně a ta je tudíž ještě nemohla převést na zákaznický účet ve zvláštním režimu – žalobkyně tedy evidovala jako prostředky svých dalších zákazníků něco, co neměla k dispozici, resp. co se na účtu nenacházelo. Nelze přitom přistoupit na argumentaci, že evidence odpovídala majetku zákazníků jako celku (peníze na zákaznickém účtu + v obchodním systému), neboť prostředky v obchodním systému byly teprve na cestě a konkrétním zákazníkům jednoduše ještě nepatřily. Podpůrně lze v tomto směru odkázat i na již zmíněný rozsudek 8 Afs 68/2018 , v jehož bodě 72 a násl. NSS - byť v jiné souvislosti a na podkladě dřívější prováděcí vyhlášky - akcentoval nutnou aktuálnost evidence zákaznického majetku a nedostatečnost dodatečných výpočtů. Bez významu je přitom žalobkyní odkazovaný recitál 12 prováděcí směrnice, který sice počítá s tím, že se peněžní prostředky umístěné u třetích osob mohou nacházet v obchodním systému, to je však zmíněno v souvislosti s požadavky na diverzifikaci (s tím, že se tyto požadavky nepoužijí, pokud jsou peníze u třetí osoby umístěny jen za účelem provedení transakce). S nynější problematikou to nijak nesouvisí.
80. Nežádoucím důsledkům pochybení žalobkyně svědčí i skutečnost, že pokud by byla právě v tento okamžik vyzvána bankou k předání evidence dle § 41c odst. 3 zákona o bankách, peněžní prostředky vyplacené před dokončením vypořádání by označila za patřící všem zákazníkům dle výše jejich podílů na celkovém zákaznickém majetku, jinými slovy by připustila, že reálně jsou na zákaznických účtech prostředky poměrně sníženy. Jinak si nelze tento postup vyložit, když tyto prostředky ostatní zákazníci reálně v dispozici neměli: žalobkyně je odeslala prodávajícím a ještě nedisponovala prostředky obdrženými z prodeje. Do plného vypořádání na ně jednoduše nemohlo být nahlíženo jako na prostředky ostatních zákazníků (stěží je proto mohla jako takové zanést do evidence pro banku, resp. systém pojištění vkladů). Reálně se tak na účtech ve zvláštním režimu pro ostatní zákazníky nacházelo méně peněz.
81. Právě na to pak navazovala obava žalované z krachu depozitní banky žalobkyně, neboť se mohlo stát, že jednotliví zákazníci by dostali náhradu svých prostředků sníženou právě o odpovídající část prostředků vyplacených prodávajícím. Tato obava je z pohledu soudu legitimní. Se žalobkyní lze souhlasit potud, že úpadek bankovního ústav u v České republice je spíše nepravděpodobný. Riziko nicméně nelze vyloučit nikdy; jistotu na světe představují jen smrt a daně, parafrázoval-li by soud známou větu Benjamina Franklina (viz ostatně již zmiňovaný případ krachu Sberbank CZ). Proto je nutné trvat na minimalizaci všech, i méně pravděpodobných rizik. Žalovaná správně připomíná, že právní úprava, ať již na unijní či národní úrovni, s možností krachu finančních institucí včetně bank pracuje, přestože takové případy nejsou nikterak běžné ani mimo Českou republiku.
82. Žalobkyně se těmto obavám brání tím, že v momentě, kdyby snad ještě prostředky z prodejů nebyly připsány zákazníkům na účty se zvláštním režimem, by se stejně nestaly součástí majetkové podstaty upadlé banky. Podle § 375a insolvenčního zákona totiž majetek zákazníka dle ZPKT není součástí majetkové podstaty dlužníka. Žalobkyně tvrdí, že banka poskytovala investiční služby při provedení pokynu prodeje investičních nástrojů a ona sama tak byla jejím zákazníkem; prostředky by jí tak byly vydány.
83. Žalovaná podle soudu správně dovodila, že citované pravidlo insolvenčního zákona dopadá na úpadek obchodníka s cennými papíry, nikoli jakéhokoliv dlužníka, u něhož jsou zákaznické prostředky uloženy (úvěrové instituce). Bankovní rada přiléhavě popsala, že dané pravidlo bylo do insolvenčního zákona přesunuto z § 132 odst. 1 ZPKT, jenž ve znění do 3. 1. 2019 stanovil, že majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení19, a je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, insolvenční správce je povinen jej bez zbytečného odkladu vydat zákazníkovi, a to včetně výnosů z majetku zákazníka. Důvodová zpráva k zákonu č. 307/2018 Sb. , jímž k přesunu došlo, ve zvláštní části (k části páté, bodu 1 novely) říká, že cílem bylo odpovídající systematické zařazení daného pravidla (náleží do materie insolvenčního zákona ). Zdůrazňuje též, že věcně nedochází ke změně (cílem zjevně nebylo rozšíření daného pravidla i na jiné dlužníky, než jsou obchodníci s cennými papíry). Dlužníkem ve smyslu § 375a insolvenčního zákona se tak nadále rozumí obchodník s cennými papíry. Tomu nasvědčuje i úzká návaznost zmíněného ustanovení a § 35 odst. 3 insolvenčního zákona s aktuálním § 132 ZPKT, jenž stanoví insolvenčnímu správci obchodníka s cennými papíry vydat zákaznický majetek napřímo zákazníkům. Oporu pro tento výklad, ač danou otázku neřeší výslovně, představuje např. i rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2026, č. j. 29 ICdo 196/2023 - 489, který zjevně považuje § 375a insolvenčního zákona za prostou náhradu § 132 odst. 1 ZPKT (body 72 a 73). Banka, u níž jsou pouze uloženy prostředky klientů obchodníka s cennými papíry, tudíž obecně nespadá pod hypotézu předmětné normy – nevystupuje jako obchodník s cennými papíry. Tím podle okolností může jistě být (§ 5 odst. 2 ZPKT), nicméně v případě deposita peněžních prostředků takto vůči zákazníkům nevystupuje. Potud jsou úvahy žalované nepochybně správné.
84. Soud však připouští, že žalovaná pominula rovinu, kdy banka obchodníkovi poskytuje investiční služby provádění pokynů ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) ZPKT. Touto optikou lze totiž na žalobkyni pohlížet i jako na zákazníka banky ve smyslu ZPKT a banka pak nakládá s majetkem v souvislosti s poskytováním těchto investičních služeb. Žalovaná tímto směrem neuvedla ničeho, a to ani ve vyjádření k žalobě, v níž žalobkyně tyto své námitky konkretizovala. Soud jim rozumí tak, že při provádění pokynů pojímá banka jako svého zákazníka právě žalobkyni.
85. Obavy žalované to však nevyvrací. Předně proto, že za nežádoucí lze označit už jen dobu, kdy se jejich vyplacením prodávajícím dostaly prostředky z dispozice ostatních klientů a ti tak s nimi nemohli plně disponovat, např. je v důsledku nastalých obav z možného krachu banky vybrat dříve. Ani případný postup dle § 375a insolvenčního zákona by ostatně nenastoupil ihned (zkoumání povahy těchto prostředků bankou či insolvenčním správcem by si vyžádalo nějaký čas), a prostředky zákazníků žalobkyně by tudíž tak jako tak byly v nejistotě. Z pohledu soudu v nejistotě větší, než při standardním postupu dle § 41f zákona o bankách, kdy jsou jasně navázány na účetní evidenci a výplatu z pojištění vkladů.
86. Nadto, pokud by prostředky z vypořádání obchodů dorazily, měla by je banka prakticky ihned připsat na zákaznické účty (jak obecně předpokládá i žalobkyně, neboť nejde o její prostředky). Soudu není zřejmé, proč by tak banka v zásadě automaticky neměla učinit. Potom by už ovšem nešlo o majetek žalobkyně plynoucí z vypořádaného obchodu na základě bankou provedeného pokynu, ale o vklad [srov. definici zákaznického majetku dle § 2 odst. 1 písm. o) ZPKT]. Přestože by přitom tyto prostředky byly připsány na účty se zvláštním režimem, riziko spočívá v tom, že tyto vklady nutně nemusí pokrývat evidence ve smyslu § 41c odst. 3 zákona o bankách, jíž žalobkyně bance odevzdá dle § 41f odst. 8 uvedeného zákona. Pro náhradu ze systému pojištění vkladů je podstatný stav k rozhodnému dni (§ 41e odst. 1 zákona o bankách), jímž se dle § 41d odst. 1 a 2 uvedeného zákona rozumí den oznámení ČNB o neschopnosti banky dostát závazkům. Původní evidence by neodpovídala skutečnému stavu (prostředky se na účtech nenacházely) a k pozdějším změnám nelze přihlížet. Konstrukce žalobkyně tak ochranu klientů nutně nezajišťuje.
87. Ani tomuto žalobnímu bodu tedy soud nepřisvědčil. Skutková podstata přestupku byla tak jako tak naplněna a žalobkyni se nadto nepodařilo přesvědčivě vyloučit, že by mohlo dojít k ohrožení prostředků zákazníků. Toto riziko jistě není velké, naopak spíše nepravděpodobné (stejně jako riziko, že by k vypořádání obchodu nedošlo v nějaké rozumné době či snad vůbec). Z povahy věci však existuje, byly-li prostředky zákazníkům (byť s jejich souhlasem) odebrány z jejich dispozice. Na závěru o vině tak tyto námitky ničeho nemění. Nic na něm nemění ani to, že dotčena byla jen velmi malá (a poměrná) část prostředků, neboť to může mít případně vliv na úvahy o výši sankce (Bankovní rada k tomu též významně přihlédla a uloženou pokutu snížila, jak soud rozvádí níže).
III.B K legitimnímu očekávání žalobkyně
88. V rámci této námitky žalobkyně upozorňuje, že žalované musel být její postup spočívající v používání peněžních prostředků zákazníků k obchodům jiných znám dříve a neměla k němu výhrady. O svém postupu ji žalobkyně informovala v rámci řízení vedeném pod sp. zn. S-Sp-2022/00124/CNB/571, ve věci žádosti o změnu rozsahu povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, tj. v tzv. licenčním řízení (konkrétně v dokumentu Informace pro zákazníky, příloha č. 14 žádosti, jenž navrhla k důkazu). ČNB rozhodnutím z 23. 9. 2022 žalobkyni vyhověla a rozšířila její povolení dle žádosti. Kdyby ji přitom upozornila, mohla od svého postupu upustit. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudek NSS z 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 - 236.
89. V souladu s § 6 odst. 1 písm. h) ZPKT by přitom ČNB měla posuzovat předpoklady i pro plnění povinností obchodníka s cennými papíry, zejména v oblasti pravidel jednání se zákazníky a pravidel řádného a obezřetného poskytování investičních služeb, tedy k plnění opatření k ochraně zákaznického majetku. Dále žalobkyně poukázala na nařízení Komise 2017/1943 Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/1943 ze dne 14. července 2016, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU, pokud jde o regulační technické normy týkající se informací a požadavků pro účely povolování investičních podniků.
, jeho recitál č. 1 a čl. 6 písm. c) bod iii).
90. Žalovaná již v napadeném rozhodnutí a též ve vyjádření k žalobě zdůraznila, že v licenčním řízení posuzuje na základě § 6 odst. 1 písm. h) ZPKT to, zda má žadatel dostatečné věcné, personální a organizační předpoklady pro řádný výkon činnosti obchodníka s cennými papíry umožňující naplnění žadatelova plánu obchodní činnosti a plnění povinností obchodníka s cennými papíry. Žalovaná nezkoumá úplný soulad každé činnosti žadatele o udělení povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry s právními předpisy, ale pouze to, zda má dostatečné předpoklady k tomu, aby po udělení povolení řádně své povinnosti plnil. Rovněž nařízení Komise 2017/1943 v recitálu č. 9 v souvislosti s požadavkem na posouzení, zda investiční podnik bude schopen plnit své povinnosti dle čl. 16 MIFID II, předpokládá posouzení schopností plnit povinnosti. Setrvala na tom, že v rámci licenčního řízení nebyl postup žalobkyně a jeho zákonnost a správnost posuzovány, a žalobkyni tak nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že je v souladu s právními předpisy. Přezkum tohoto postupu proběhl až v rámci správní kontroly, kde již byla jeho nezákonnost shledána.
91. V replice pak žalobkyně zdůraznila, že žalovaná měla k dispozici i návrh obchodních podmínek a k postupu neměla výhrady. Přestože je přitom tvrzení žalované, že v rámci licenčního řízení posuzuje pouze věcné, personální a organizační předpoklady žadatele formálně správné, fakticky žalovaná nastavené postupy posuzuje. ČNB vyžaduje předložení všech vnitřních postupů, smluv a informačních dokumentů, na základě kterých následně nastavené postupy vždy důkladně posuzuje. Pro ilustraci žalobkyně předložila výzvu žalované z 28. 3. 2023, č. j. 2023/034824/CNB/570, kterou obdržela v souvislosti se svou další žádostí o rozšíření povolení obchodníka s cennými papíry.
92. Soud nemohl ani tomuto žalobnímu bodu přisvědčit. Je si plně vědom významu předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci. Ten samozřejmě akcentuje i judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy z 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01 , či z 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03 ). Ochranu legitimního očekávání vzala za svou též judikatura NSS (již rozsudek z 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004 - 83, č. 398/2004 Sb. NSS). Rozšířený senát v usnesení z 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, konstatoval, že legitimní očekávání zakládá „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“. Takovou praxí je správní orgán vázán.
93. Judikatura připouští, že za určitých okolností mohou být z hlediska ochrany právní jistoty relevantní i jednotlivé úkony (rozhodnutí) správního orgánu. Kupříkladu v rozsudku NSS z 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233, NSS zdůraznil, že správní orgány jsou při rozhodování vždy povinny se zabývat všemi svými existujícími správními akty (stanoviskem, rozhodnutím), jež obsahují odlišný právní názor, od kterého se chtějí odchýlit. Specifickým případem pak je konkrétní aprobace či ujištění o správnosti určitého stavu či postupu (srov. rozsudek NSS z 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 - 38, č. 713/2012 Sb. NSS, ve vztahu k příjemcům dotací, nebo rozsudek NSS z 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016 - 54, a koneckonců i žalobkyní zmiňovaný rozsudek 9 As 202/2014 ). V něm se skutečně konstatuje, že pokud státní orgán v postavení vrchnostensky nadřazeného subjektu autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru v jejich správnost, je nepřípustné jej následně sankcionovat za to, že tyto skutečnosti jsou nesprávné. Nutno však zdůraznit, že NSS jednak hovořil o jednoznačné aprobaci a jednak tak činil jen v obecné rovině, jelikož v dané věci (odebrání povolení k provozování komoditní burzy) se naplněním uvedených východisek ve skutečnosti vůbec nezabýval (bod 101 rozsudku). Popsané východisko nadto pouze citoval z již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 150/01 , který se věnoval též specifickému případu, kdy státní orgán rozhodnutím přiznal jednotlivci výsluhový příspěvek a ten i vyplácel, aby po několika letech jiný orgán rozhodoval pro nicotnost původního rozhodnutí znovu a příspěvek nepřiznal; jednotlivec původně získal určité právo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci.
94. Žalobkyní zmiňovaný rozsudek NSS 9 As 202/2014 či v něm citovaný nález Ústavního soudu nelze jinými slovy označit za plně přiléhavé pro nynější případ. Z ničeho se nepodává, že by žalovaná v rámci licenčního řízení výslovně potvrdila legálnost či správnost sporného postupu žalobkyně, resp. jiným způsobem ji o tom konkrétně ujistila (žalobkyně to ani netvrdí).
95. Za takovou aprobaci nelze dle soudu považovat schválení (rozšíření) povolení obchodníka s cennými papíry v řízení sp. zn. S-Sp-2022/00124/CNB/571, v rámci něhož žalobkyně o svém postupu informovala v jedné z příloh žádosti (dokument Informace pro zákazníky). V něm se dle tvrzení žalobkyně, jež žalovaná potvrzuje (viz již bod 185 prvostupňového rozhodnutí), uvádělo, že „Fondee nepoužívá investiční nástroje, které jsou součástí majetku zákazníka, pro účely obchodu spočívajícího ve financování cenných papírů nebo investičních nástrojů, k obchodu na vlastní účet nebo na účet jiného zákazníka. Peněžní prostředky zákazníka však mohou být použity k obchodům na účet jiného zákazníka, dal-li k tomu takový zákazník výslovný souhlas.“ Žalovaná nezpochybňuje, že uvedený dokument (informaci) měla dříve k dispozici v rámci licenčního řízení na rozšíření oprávnění žalobkyně, danou otázkou se však v tomto řízení nezabývala. Soud tudíž podklady z tohoto řízení nevyžadoval Pro úplnost dodává, že vlastní rozhodnutí z 23. 9. 2022, č. j. 2022/096400/CNB/570, na nějž odkzaovala žalobkyně je dostupné 30. 9. 2026 z: https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/prilohy/S-Sp-2022_00124_CNB_571.pdf.
.
96. Dospěl přitom k závěru, že se žalovaná měla nastavením opatření k ochraně zákaznického majetku v rámci licenčního řízení zabývat a že by bylo nanejvýš žádoucí, aby žalobkyni na rozpor uvedeného postupu se zákonem preventivně upozornila. Autoritativně však tento konkrétní postup nepotvrdila – její pozitivní rozhodnutí o žádosti nelze považovat za schválení či ujištění o správnosti takového postupu, jež by mohlo žalobkyni založit legitimní očekávání. Tím spíše ne v porovnání se zcela jednoznačným zněním zákona.
97. Požadavky na obchodníka s cennými papíry, jež je nutné v licenčním řízení zkoumat, vymezuje § 6 odst. 1 ZPKT. Podle jeho písm. h) musí ČNB zkoumat, zda žadatel má nebo bude mít nejpozději ke dni zahájení činnosti v rozsahu, v jakém hodlá vykonávat činnost obchodníka s cennými papíry, věcné, personální a organizační předpoklady pro řádný výkon činnosti obchodníka s cennými papíry umožňující naplnění jejího plánu obchodní činnosti a plnění povinností obchodníka s cennými papíry, zejména v oblasti pravidel jednání se zákazníky a pravidel řádného a obezřetného poskytování investičních služeb, včetně 1. organizačního uspořádání, 2. kontroly osob, pomocí kterých vykonává činnost obchodníka s cennými papíry, a 3. zajišťování toho, aby osoby, pomocí kterých vykonává činnost obchodníka s cennými papíry, byly plně svéprávné, důvěryhodné a měly nezbytné znalosti, dovednosti a zkušenosti.
98. Obecněji pak směrnice MiFID II v čl. 7 odst. 1 a 2 stanoví, že příslušný orgán (žalovaná) povolení neudělí, dokud není plně přesvědčen, že žadatel splňuje veškeré požadavky stanovené předpisy přijatými na základě této směrnice. Investiční podnik poskytne veškeré informace, včetně plánu obchodních činností, v němž jsou mimo jiné uvedeny typy předpokládaných obchodních činností a organizační struktura, nezbytné k tomu, aby se mohl příslušný orgán přesvědčit, že investiční podnik k okamžiku prvního udělení povolení přijal veškerá opatření nutná ke splnění povinností podle této kapitoly. (pozn. soudu: součástí dané kapitoly MiFID II je i čl. 16).
99. Podklady, jež je nutné k žádosti přiložit vymezuje nařízení Komise 2017/1943. Jeho recitál č. 1 stanoví, že aby mohly příslušné orgány v rámci postupu schvalování a zamítání žádostí o povolení investičních podniků provést důkladné posouzení, měl by být žadatel povinen předložit příslušnému orgánu v době podání počáteční žádosti o povolení přesné informace. Příslušný orgán by si měl zachovat právo požadovat od žadatele během procesu posouzení doplňující informace v souladu s kritérii a lhůtami stanovenými ve směrnici 2014/65/EU. Na toto nařízení mj. v této souvislosti odkazuje i § 7 odst. 6 ZPKT co se týče náležitostí takové žádosti.
100. Recitál č. 9 pak stanoví: Aby mohl příslušný orgán posoudit, zda bude investiční podnik schopen plnit své povinnosti podle článku 16 směrnice 2014/65/EU, měly by informace relevantní pro posouzení organizační struktury investičního podniku zahrnovat podrobnosti o systému vnitřní kontroly, o opatřeních k odhalení střetů zájmů a o opatřeních na ochranu majetku zákazníka.
101. Podle čl. 6 písm. c) bodu iii) tohoto nařízení žadatel předloží organizační strukturu a systémy vnitřní kontroly společnosti, včetně ve vztahu k držbě finančních nástrojů a prostředků zákazníků, informací o veškerých opatřeních na ochranu majetku zákazníků (zejména v případech, kdy jsou finanční nástroje a prostředky drženy prostřednictvím uschovatele, název tohoto uschovatele a související smlouvy). (zvýraznění doplněno soudem).
102. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná musí v rámci licenčního řízení pečlivě zkoumat naplnění předpokladů pro řádný výkon činnosti obchodníka s cennými papíry. Má-li soud vyložit na základě popsaných ustanovení a s přihlédnutím ke znění celého čl. 6 nařízení Komise 2017/1943, co jednotlivé předpoklady zahrnují, lze příkladmo odvodit, že žadatel by měl doložit náležité provozní a materiální zázemí, zejména technické zajištění, vč. odpovídajících informačních systémů (věcné předpoklady), odpovídající počet odborně znalých a důvěryhodných osob (personální předpoklady) a samozřejmě i náležitě nastavenou vnitřní strukturu, postupy a kontrolní mechanismy (organizační předpoklady). Soud obecně souhlasí se žalovanou potud, že se v licenčním řízení posuzuje schopnost žadatele plnit povinnosti obchodníka s cennými papíry, nikoli soulad každé jeho činnosti či postupu s právními předpisy. Jde tedy o to, zda je s ohledem zejména na personální a organizační nastavení schopen své povinnosti plnit, nikoli, zda je plnit chce či bude – ověření toho je úkolem pozdějších kontrolních postupů.
103. Pokud ovšem dotčené předpisy počítají s tím, že je nutné předložit i informace o opatřeních na ochranu majetku zákazníků, není dle soudu udržitelný postoj žalované, že vůbec nemá hodnotit nastavení opatření k ochraně majetku zákazníků – dle soudu to lze označit za jeden z organizačních předpokladů (srov. koneckonců i nadpis čl. 16 MiFID II). Žalovaná posuzuje nastavení daných opatření, nikoli jejich reálné dodržování. Potom lze mít za to, že měla žalobkyni upozornit na nevhodnost zamýšleného použití prostředků zákazníků k obchodům jiných zákazníků a vyzvat ji k úpravě daného opatření. Obdobně jako v jiné souvislosti a v jiném řízení (další změna rozsahu povolení) poukázala na nedostatky podkladů žádosti ve výzvě z 28. 3. 2023, předložené soudu žalobkyní. Soud přitakává žalobkyni, že dle této výzvy žalovaná posuzuje předložené podklady skutečně podrobně, relevantní pro nyní řešenou otázku je však nanejvýš bod 13, v němž se žalovaná tázala na význam neúplné věty ve vnitřním předpise k účetním postupům a ochraně majetku zákazníků.
104. Na druhou stranu však případné pozitivní rozhodnutí v licenčním řízení vypovídá závazně právě a jen o udělení povolení k výkonu činnosti obchodníka s cennými papíry (jeho rozšíření), čímž neposkytuje konkrétní a autoritativní ujištění o správnosti každého jednoho v podkladech popsaného postupu. Může to znamenat jinými slovy i to, že informaci o použití prostředků zákazníků k obchodům jiného žalovaná jednoduše přehlédla. Toto dílčí pochybení nemohlo založit legitimní očekávání žalobkyně, že jde o postup souladný se zákonem. Žalobkyně mohla mít oprávněně za to, že k danému okamžiku splňuje předpoklady pro činnost obchodníka s cennými papíry, na čemž se nynějším rozhodnutím nic nemění; nemohla se však tímto dílčím a ryze konkludentním postupem cítit ujištěna o tom, že může používat každý jeden popsaný postup; zde užít prostředky zákazníků k obchodům jiných zákazníků.
105. Tím spíše ne v situaci, kdy ZPKT takový postup naprosto jednoznačně zapovídá (viz výše). O významu § 12e odst. 2 uvedeného zákona nemohla mít žalobkyně nejmenší pochybnosti. Dané ustanovení nepřipouští jiný výklad, důvěra v nějž by snad mohla být postupem žalované založena. V této souvislosti soud připomíná rozsudek NSS 6 As 98/2016 , podle kterého může legitimní očekávání na straně adresátů veřejné správy zpravidla založit pouze jednání a postupy, které jsou v souladu se zákonem a v jeho mezích. Zásadně se tedy nelze dovolávat správní praxe či jednotlivého postupu správního orgánu, který je v rozporu se zákonem (viz též rozsudek NSS z 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 - 35). Jistě, i nezákonná praxe (nezákonný postup) může založit legitimní očekávání, týká-li upřesnění výkladu zákona v intencích jeho hajitelných výkladových alternativ (a tedy může signalizovat postup v mezích zákona), nebo pokud to odůvodňují individuální okolnosti té které věci, vybočí-li z nich (např. rozsudek NSS z 18. 1. 2018, č. j. 9 As 97/2017 - 49). Upřesnění výkladu zákona zde ovšem nepřichází v úvahu, neboť ten užití prostředků k obchodům jiných zákazníků jasně zapovídá, Ani jiné okolnosti věci pak neodůvodňují upřednostnění domnělého legitimního očekávání nad zásadou legality (z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by se žalovaná v licenčním řízení či jinde k dané otázce explicitně vyjadřovala, nebo se u ní žalobkyně o správnosti postupu ujistila třeba optikou unijní úpravy; rozporu se zákonem si žalobkyně musela být sama vědoma, když postup označovala v obchodních podmínkách jako použití k obchodům jiného).
III.C K uložené pokutě
106. Žalobkyně zevrubně brojila i proti odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaná podle ní nepřihlédla k majetkovým poměrům a nerespektovala zásadu individualizace trestu dle § 37 až 39 přestupkového zákona, když nezohlednila všechny relevantní polehčující okolnosti a uložila tak sankci v nepřiměřené výši. Konkrétně namítla, že žalovaná nepřihlédla k nápravným opatřením, která přijala ještě před zahájením správního řízení. Žalobkyně odstranila zjištěné nedostatky a se žalovanou spolupracovala. Dále žalovaná nevzala v úvahu absenci jakéhokoliv škodlivého následku, jak vyžaduje i § 38 písm. b) přestupkového zákona či čl. 72 odst. 2 písm. e) směrnice MiFID II. Odkázala též na praxi dalších správních orgánů a judikaturu zdůrazňující význam skutečného následku přestupku pro určení sankce. Ve vazbě na tyto námitky žalobkyně navrhla i položení předběžných otázek k výkladu čl. 72 odst. 2 písm. e) a f) MiFID II. Žalobkyně současně poukázala na minimální intenzitu tvrzeného rizika. Průměrná expozice zákazníků vůči prostředkům dosud nepřipsaným na zákaznický účet měla činit pouze 0,07 % spravovaného majetku, respektive přibližně 46 Kč na jednoho zákazníka. I tato okolnost měla být podle jejího názoru zohledněna při hodnocení závažnosti jednání. Namítla též nepřiměřenost pokuty ve srovnání s jinými rozhodnutími žalované, zejména s případem společnosti CYRRUS, a.s. (CYRRUS), jíž byla za dle žalobkyně závažnější zásah do zákaznického majetku uložena pokuta pouze mírně vyšší. Zdůrazňuje, že v uvedené věci vznikla škoda zákazníkům, jednalo se o použití majetku na vlastní účet a sankcionovaný subjekt byl ekonomicky výrazně silnější. Žalovaná přesto nevysvětlila, proč považuje jednání žalobkyně za natolik závažné, aby odůvodňovalo pokutu ve výši 900 000 Kč.
107. Žalovaná ve vyjádření k žalobě tyto námitky odmítla. Zdůraznila, že při stanovení výše pokuty zohlednila všechny relevantní okolnosti, včetně finanční situace žalobkyně. Ta se fakticky snaží zpochybnit shledanou míru, s jakou byly jednotlivé okolnosti posouzeno, což je otázkou správního uvážení. V replice pak žalobkyně pouze odkázala na obsah žaloby.
108. Soud připomíná, že v prvostupňovém rozhodnutí ČNB za všechny přestupky uložila úhrnnou pokutu ve výši 1,8 mil. Kč, přičemž jako nejpřísněji trestný v souladu se zásadou absorpce označila právě přestupek řešený výše. Za něj lze v souladu s § 164 odst. 4 písm. a) ZPKT uložit pokutu do 150 mil. Kč.
109. ČNB zohlednila, že ochrana majetku zákazníků je jedním z hlavních cílů regulace kapitálového trhu. K tíži žalobkyně pak kladla zejména spáchání více přestupků v souběhu na různých úsecích, vč. problematiky AML regulace; přihlédla i k délce jednání (cca 1,5 roku), jakož i majetkovým poměrům (opakované ztráty, na druhou stranu spravovaný majetek blížící se 1 mld. Kč, přičemž ani ztrátové hospodaření nemůže bránit uložení pokuty). Pokutu v rozsahu 1,2 % zákonného maxima 150 mil. Kč označila za přiměřenou. Odmítla, že by splnění zákonné povinnosti v podobě přijetí nápravného opatření představovalo polehčující okolnost, jako polehčující neuznala ani součinnost žalobkyně, jež je též její zákonnou povinností; u ohrožovacího přestupku odmítla zohlednit absenci vzniku škody.
110. Bankovní rada pak k rozkladu žalobkyně tuto pokutu snížila na 900 000 Kč. Přihlédla k horší finanční situaci žalobkyně, dosavadní bezúhonnosti a také k tomu, že postupem žalobkyně nebyl ohrožen vyšší objem peněžních prostředků zákazníků svěřených účastníkovi řízení. V ostatním na úvahách ČNB setrvala, neshledala důvod přihlédnout k přijetí nápravných opatření (to činí jen ve výjimečných případech), spolupráce žalobkyně pak nebyla natolik nadstandardní, aby mohla být hodnocena jako polehčující okolnost.
111. Právě ve světle zdůvodnění Bankovní rady soud zákonnost uložené pokuty přezkoumal a neshledal, že by žalovaná postupovala v rozporu se zákonem. K tomu nejprve předesílá, že ukládání sankcí za správní delikty, respektive za přestupky je příkladem volného správního uvážení a jeho soudní přezkum je tak podstatně omezen. Při posuzování zákonnosti uloženého správního trestu soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil a rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS z 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, č. 2092/2010 Sb. NSS či rozsudek NSS z 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36).
112. V nynější věci byla pokuta uložena v rozsahu 0,6 % zákonné hranice, tudíž zcela v rámci zákonných mantinelů. Správní orgány přitom dostatečně zohlednily hlediska individualizace trestu, zabývaly se povahou i závažností jimi identifikovaného nejzávažnějšího přestupku, skutečností, že žalobkyně spáchala více různých přestupků a vypořádaly se i se všemi namítanými okolnostmi. Úvahy obou správních orgánů jsou podle názoru soudu dostatečně podepřené, nevykazují žádný exces ani prvky svévole.
113. Zmiňovala-li žalobkyně nepřiměřenou výši pokuty, soud zdůrazňuje, že tu je oprávněn přezkoumat jen v rámci moderačního práva dle § 78 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. , a to pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši (rozsudek NSS z 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62). Pokud by zjistil zjevný nepoměr uložené sankce vůči závažnosti, rozsahu a následkům deliktního jednání, a to s přihlédnutím k majetkovým poměrům pachatele, pokud je to v daném případě důvodné; moderace soudu však nemá nahrazovat uvážení správních orgánů pro stanovení vhodné sankce (srov. rozsudek NSS z 5. 4. 2017, č. j. 6 As 248/2016 - 26). Žalobkyně se přitom moderace pokuty nedomáhá, tvrdí zejména, že žalovaná nezohlednila okolnosti, jež zohlednit měla, popř. poukazuje na jiné případy (v tom vnímá žalobkyně nezákonnost i nepřiměřenost pokuty).
114. Dále je nutné zdůraznit, že žalobkyně řádně nenamítá ani likvidační charakter pokuty. Byť nepřiměřenost pokuty zmínila i ve vztahu ke svým majetkovým poměrům a hovořila o jejím likvidačním dopadu, ryze obecné zmínky se nachází pouze v nadpisu části V. žaloby a dále v jejích bodech 176 a 177, zde ovšem jen v souvislosti s případem CYRRUS. Tato tvrzení žalobkyně nijak nerozvádí a nelze je tak považovat za řádně uplatněný žalobní bod spočívající v nezohlednění majetkových poměrů, potažmo likvidačního charakteru pokuty (za nedostatečný je nutné považovat i prostý odkaz na obsah jednoho z doplnění rozkladu, který žalobkyně vznáší toliko v souvislosti s porovnáním s majetkovou situací společnosti CYRRUS).
115. Soud tak neměl důvod se pokutou z těchto hledisek samostatně zabývat. Pro úplnost pouze dodává, že se žalovaná v rozhodnutích obou stupňů k majetkovým poměrům vyjadřovala (srov. zejména bod 222 prvostupňového rozhodnutí), a mimo jiné i s ohledem na její finanční situaci Bankovní rada pokutu žalobkyni snížila. V obecné rovině přitom soud musí souhlasit, že sama nízká ziskovost či přímo ztrátovost neopravňuje správní orgán k neuložení pokuty či uložení pokuty v minimální výši; tím by došlo k úplnému popření smyslu správního trestání (shodně rozsudek NSS z 9. 4. 2020, č. j. 5 As 47/2019 - 36).
116. Dále soud přistoupil k vypořádání konkrétních žalobních námitek.
117. Nejprve, jde-li o odkaz na údajně odlišnou rozhodovací praxi žalované, žalobkyně se obecně odkazovala na případ CYRRUS (rozhodnutí ČNB z 3. 5. 2018, č. j. 2018/59289/570) a dále u konkrétních polehčujících okolností i na další případy (k nim pak v podrobnostech níže). Obecně je nutné zdůraznit, že dle ustálené judikatury NSS správní praxe sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut (kritérium pro ukládání trestu), ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle. Její význam tak spočívá v tom, že představuje vodítko bránící neodůvodněným excesům při správním trestání, nikoli překážku pro jakékoli změny a rozdíly stanovování výše pokut v jednotlivých případech (srov. rozsudky z 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, č. 2119/2010 Sb. NSS, z 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011 - 119, z 30. 10. 2014, č. j. 10 As 155/2014 - 33 či z 15. 7. 2016, č. j. 9 As 60/2016 - 156). Zásada legitimního očekávání se nadto týká skutečně srovnatelných případů, nelze jen mechanicky srovnávat pokuty uložené za přestupky téže skutkové podstaty. Při určení výše pokuty správní orgán zohledňuje řadu okolností, jejichž kombinace je pro každou věc do značné míry unikátní (rozsudek NSS z 23. 2. 2023, č. j. 10 As 94/2021 - 37).
118. V nyní projednávané věci má soud za to, že uložená pokuta ve výši 900 000 Kč takovýto výjimečný exces již z podstaty věci nepředstavuje. Odkaz na pouhý jediný případ pak dost dobře nemůže obstát i proto, že lze jen stěží hovořit o jakési jednotné a ustálené praxi. Správní orgány obou stupňů se nadto s tímto případem vypořádaly a skutkové okolnosti neoznačily za srovnatelné (viz zejména bod 209 prvostupňového rozhodnutí). Společnost CYRRUS byla trestána za přestupek spočívající v prodeji akcií patřících 61 zákazníkům k obchodu na vlastní účet bez předchozího souhlasu těchto zákazníků. Na rozdíl od žalobkyně neohrozila majetek všech svých zákazníků, spáchala jeden, nikoli více přestupků a pokuta ve výši 1 mil. Kč nadto dříve odpovídala 5 % tehdejší zákonné sazby. Porovnávat lze přitom jen opravdu skutkově shodné, příp. velmi podobné případy (srov. již citovaný rozsudek NSS 9 As 60/2016 ). Ač soud vnímá, že postup společnosti CYRRUS lze alespoň na první pohled označit v něčem za závažnější (prodej akcií bez souhlasu zákazníků k obchodu na vlastní účet), žalovaná se s danou otázkou ještě akceptovatelným vypořádala, zdůraznila mj. spáchání více přestupků či výrazně vyšší hranici nynější zákonné sazby (majetkové poměry pak z tohoto hlediska dle žalované zjevně nehrály podstatnější roli). Soud tudíž nemá důvod pokutu ve výši 900 000 Kč označit za rozpornou s rozhodovací praxí žalobkyně či jakkoli svévolnou.
119. Jde-li o námitky, zda a do jaké míry měla žalovaná ve prospěch žalobkyně zohlednit zavedení nápravných opatření či spolupráci před i v průběhu řízení, potažmo absenci vzniku škody, soud připomíná základní pravidla pro ukládání správních trestů.
120. Předně, podle § 37 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (přestupkový zákon), musí správní orgány přihlédnout mj. k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem či povaze činnosti právnické osoby. Povaha a závažnost je dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, způsobem a okolnostmi spáchání přestupku (§ 38 přestupkového zákona). Polehčující a přitěžující okolnosti jsou pak demonstrativně vymezeny v § 39 a 40 uvedeného zákona. Jako k polehčující se má přihlédnout například k tomu, že pachatel napomáhal k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, oznámil přestupek správnímu orgánu a při jeho objasňování účinně napomáhal. Oproti tomu k tíži lze zohlednit kupříkladu spáchání více přestupků či páchání přestupků opakovaně.
121. Předestřená ustanovení ani v jednom případě nehovoří o automatickém zohlednění žalobkyní namítaných okolností. To samozřejmě neznamená, že je nikdy zohlednit nelze. I kdyby nebyly zákonem výslovně předpokládány, vždy lze přihlédnout k těm okolnostem, jež jsou v konkrétním případě svou povahou podstatné pro posouzení závažnosti deliktu. Takovýto postup skutečně odpovídá zásadě individualizace trestu. Zohlednění těchto kritérií či posouzení míry jejich významu nicméně spadá do rámce správního uvážení, a tak i v tomto je soudní přezkum limitován (viz např. rozsudek NSS z 28. 12. 2016, č. j. 3 As 149/2015 - 49). Soud pochybení žalované neshledal.
122. Pokud jde o nápravná opatření, jednotlivá uložená opatření a jejich zavedení shrnula ČNB v bodě 194 prvostupňového rozhodnutí. S jejich významem se pak vypořádala v bodě 202 téhož rozhodnutí, Bankovní rada pak v bodě 106 napadeného rozhodnutí. Soud v jejich závěrech neshledává vybočení z mezí správního uvážení či prvky svévole. Správní orgány popsaly, že zavedení nápravných opatření považují za zákonnou povinnost kontrolovaného a neshledaly důvod jejich přijetí zohlednit ve prospěch žalobkyně (srov. i § 136 a násl. ZPKT a možnost ukládání donucovacích pokut). ČNB k tomu dále uvedla, že nápravná opatření zavedla žalobkyně sice ještě před zahájením správního řízení, ale až po ukončení kontroly a vyhotovení kontrolního protokolu. V případě nápravného opatření stran přestupku ad (v), tj. toho hodnoceného jako typově nejzávažnější, žalobkyně fakticky upustila od vytýkaného postupu až v srpnu 2023, tedy více než půl roku po seznámení se s kontrolním protokolem. Bankovní rada dodala, že standardně není namístě zavedení nápravných opatření považovat za polehčující okolnost, žalovaná tak činí jen ojediněle, když v tomto případě okolnosti pro takový postup neshledala.
123. Žalobkyně v návaznosti na to poukázala pouze na jedno rozhodnutí (příkaz) ČNB z 14. 2. 2024, č. j. 2024/23023/650, sp. zn. Sp/2022/117/573, v jehož bodě 214 ČNB jako polehčující okolnost zohlednila to, že tamější účastník řízení předložil již jen harmonogram nápravných opatření. Dostupné dne 30. 9. 2026 z: https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/prilohy/S-Sp-2022_00117_CNB_573.pdf.
Bankovní radě pak vytkla, že ta nespecifikovala ony ojedinělé případy, kdy k nápravným opatřením přihlíží.
124. Soud je především toho názoru, že i v této souvislosti nemůže odkaz na jediné konkrétní rozhodnutí, nadto ve skutkově i právně odlišné věci, založit ustálenou rozhodovací praxi, jíž by byla žalovaná vázána, potažmo založit porušení § 2 odst. 4 správního řádu . Kromě toho, že se jednalo o příkaz ČNB, kdežto nyní jde o rozhodnutí Bankovní rady jako nadřízeného orgánu (která se může na takový postup dívat odlišně), soud dále zdůrazňuje, že nezná bližší okolnosti oné druhé věci, není mu jasné, zda nemohl být právě harmonogram nápravných opatření důležitý (z bodu 6 cit. příkazu je pak zřejmé, že některá nápravná opatření již byla přijata, nešlo tedy jen o harmonogram). I v nynější věci nadto Bankovní rada připouští, že v některých případech je přijetí nápravného opatření zohledňováno, s čímž není uvedený příkaz v rozporu. Byť by si soud dovedl představit bližší zdůvodnění oněch okolností, za nichž je přijetí nápravných opatření žalovanou akceptováno jako polehčující okolnost, ve spojení s bodem 202 prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že jejich zavedení v nynější věci nemá žalovaná za včasné do té míry, aby jej považovala za (v zákoně výslovně nevymezenou) polehčující okolnost. Tato úvaha se s ohledem na výše uvedené nachází stále v rámci mezí správního uvážení, do něhož soud nemůže zasahovat.
125. V případě spolupráce žalobkyně při kontrole či v rámci správního řízení je náhled soudu obdobný. Spolupráce (poskytnutí součinnosti) automaticky a nutně nemá polehčující povahu. Taková okolnost jednak nedosahuje významu oznámení přestupku a napomáhání při jeho objasňování ve smyslu § 39 písm. d) přestupkového zákona, jak zdůraznila Bankovní rada v bodě 108 napadeného rozhodnutí. Ani jinak ji bez dalšího nelze považovat za obecně přijímanou polehčující okolnost, pokud spočívá v plnění zákonných povinností, k čemuž ČNB v bodě 203 prvostupňového rozhodnutí příhodně upozornila na rozsudek NSS z 7. 4. 2022, č. j. 1 Ads 220/2020 - 26. V daném ohledu též ČNB reagovala na žalobkyní dříve odkazované rozhodnutí téhož orgánu z r. 2020, jež bylo právě v tomto směru korigováno Bankovní radou.
126. Žalobkyně ovšem dále poukázala na čl. 72 odst. 2 písm. f) MiFID II a v této souvislosti navrhla i položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Zmíněné ustanovení směrnice obsahuje základní kritéria, jež je namístě dle unijního normotvůrce na úseku regulace kapitálových trhů dle okolností každého případu zohlednit, jako je povaha a závažnost pochybení, opakování jednání či právě, pod písm. f), míru spolupráce s příslušným orgánem (žalovanou). Podle žalobkyně tak spolupráce s ČNB měla být hodnocena jako polehčující okolnost (k tomu poukázala i na přípravný dokument Komise a praxi ECB). Soud připouští, že přestože zmíněné ustanovení nemá výslovný odraz ani v přestupkovém zákoně, ani v ZPKT, s ohledem na znění směrnice je zřejmé, že je podle okolností každé věci třeba přihlížet právě i k míře spolupráce dotčeného subjektu. Vnitrostátní právní úprava tomu nebrání, přičemž ani žalovaná to nijak nezpochybňuje. Bankovní rada pouze v napadeném rozhodnutí zdůraznila, že jako polehčující lze zohlednit spolupráci nadstandardní úrovně.
127. Soud v pozici Bankovní rady nevidí rozpor s cit. směrnicí. Alespoň v napadeném rozhodnutí žalovaná netvrdí, že by ke spolupráci nebylo možné nikdy přihlédnout, zároveň unijní právo nepožaduje, aby byla spolupráce dotčeného subjektu vždy zohledněna jako polehčující okolnost (předpokládá přihlížení k míře spolupráce jako k jednomu z řady kritérií). Bankovní rada se přitom alespoň v obecné rovině mírou spolupráce zabývala a shledala ji jako standardní, vycházející ze zákonných povinností (z hlediska vztahu polehčující x přitěžující okolnosti tedy jako neutrální). Nebyl tak důvod zohlednit spolupráci jako polehčující okolnost a soud v tomto ohledu nevidí prostor pro zásah do této úvahy. Naopak i judikatura správních soudů ji běžně akceptuje (obdobně rozsudek zdejšího soudu z 28. 4. 2026, č. j. 11 A 69/2024 - 212, bod 33, či rozsudek NSS z 2. 4. 2024, č. j. 3 Afs 311/2021 -112, bod 72). Posouzení žalované nelze označit za a priori nesmyslné, nelogické či náležitě nezdůvodněné. Nelze ostatně ztrácet ze zřetele, že podle čl. 70 odst. 1 MiFID II mají být ukládané sankce jednak přiměřené, ale zároveň odrazující a účinné.
128. Žalobkyně v žalobě velmi obecně zmiňuje, že ČNB vždy poskytla nezbytnou součinnost, požadované podklady i informace a několikrát nabízela neformální setkání, kde by vysvětlila některé detaily. Na otázky odpovídala pravdivě a transparentně. Pokud by tak nečinila, celý proces by byl značně ztížen. Soud v uvedeném nevidí nadstandardní, výrazně proaktivní přístup, jenž by snad nutně měl vést k polehčení žalobkyni (k nezákonnosti příslušné úvahy žalované). Už Bankovní rada připomněla, že dle § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb. , o dohledu v oblasti kapitálového trhu, je ČNB oprávněna vyžadovat informace a podklady a dotčená osoba je povinna požadované informace, podklady, objasnění skutečností, zprávy nebo s nimi spojené údaje bez zbytečného odkladu nebo ve stanovené lhůtě poskytnout. V souladu s § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb. , o kontrole je kontrolovaná osoba povinna poskytnout součinnost kontrolujícímu. Spolupráce žalobkyně v tomto ohledu nijak nevyčnívá z toho, k čemu je tak jako tak povinna. Snad jen nabídka neformálních setkání by za určitých okolností mohla tuto hranici překročit, žalobkyně k nim však neuvedla nic bližšího, není tak zřejmé, do jaké míry mohly mít či měly z hlediska objasnění věci význam. Pokud by žalobkyně nespolupracovala, bylo by objasnění věci zřejmě problematičtější, nicméně potom by takový přístup mohl být zohledněn k její tíži (popř. i jako přestupek dle zvláštních předpisů). Nejde tedy nutně o argument ve prospěch její spolupráce jako polehčující okolnosti.
129. Konečně, jde-li o odkaz na dokument Komise z 8. 12. 2010 z veřejných konzultací s názvem „Revize směrnice o trzích finančních nástrojů“, zpracovaný jako podklad pro zpracování MiFID II Dostupný dne 30. 9. 2026 z: https://ec.europa.eu/finance/consultations/2010/mifid/docs/consultation_paper_en.pdf.
, ten skutečně na str. 78 obsahuje úvahu o tom, že spolupráce osob by mohla vést ke snížení nebo upuštění od uložení sankcí. Nicméně, jak správně uvedla žalovaná ve vyjádření k žalobě, tato úvaha byla zmíněna v souvislosti se zvažováním podpory whistleblowingu, tedy oznamování překročení zákona (nejde tudíž o srovnatelnou podobu spolupráce). Pozici žalované lze přisvědčit i ohledně praxe Evropské centrální banky a jejích guidelines k ukládání správních sankcí, dle nichž může být základní částka snížena, pokud dohlížený subjekt spolupracuje včas před zahájením vyšetřovacích opatření, v jejich průběhu i po jejich skončení (např. tím, že poskytne relevantní informace, které pomohou zjistit skutkový stav), nebo pokud podnikne kroky k tomu, aby z vlastní iniciativy účinně napravil porušení předpisů. Guide to the method of setting administrative pecuniary penalties pursuant to Article 18(1) and (7) of Council Regulation (EU) No 1024/2013. Dostupné dne 30. 9. 2026 z: https://www.bankingsupervision.europa.eu/ecb/pub/pdf/ssm.guidetothemethodofsettingadministrativepecuniarypenalties_202103~400cbafa55.en.pdf.
Soud má za to, že podstata přístupu ECB a žalované je v zásadě stejná, konkrétní zohlednění spolupráce je pak otázkou posouzení míry, tedy správního uvážení.
130. S ohledem na uvedené soud neshledal ani důvod podávat ve věci předběžnou otázkou k Soudnímu dvoru.
131. Porušení zákona soud nezjistil ani u nezohlednění absence vzniku škody v případě výše řešeného přestupku. Žalobkyně nerozporuje, že tento přestupek je ohrožovacím deliktem a že tedy postačí i jen ohrožení zákonem chráněného zájmu (vznik škody - obecněji účinek - se nevyžaduje). Přesto dle ní měla žalovaná v rámci individualizace trestu k absenci škody přihlédnout. Žalobkyně poukazuje na § 38 písm. b) přestupkového zákona, trestní zákoník či čl. 72 odst. 2 písm. e) MiFID II. Dále zmiňuje 3 dřívější rozhodnutí ČNB, resp. Bankovní rady, v nichž byla absence škody zohledněna. Zdůrazňuje též, že k dané okolnosti běžně přihlížejí i jiné správní orgány jako Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) či Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), takový přístup kvituje i odborná literatura. Nad rámec toho žalobkyně podotkla, že rozsah peněžních prostředků zákazníků, jenž snad mohl být potenciálně ohrožen, byl zanedbatelný (jen 0,07 % zákaznického majetku, na každého zákazníka v průměru 46 Kč).
132. Žalovaná po celou dobu řízení i ve vyjádření k žalobě zastává postoj, že u ohrožovacích deliktů je ohrožení chráněného zájmu již součástí skutkové podstaty. Zohlednění toho, že chráněný zájem nebyl porušen jako polehčující okolnosti, by tak vedlo ke dvojímu přičítání téže skutečnosti. V případě ohrožovacích deliktů žalovaná z tohoto pohledu přisuzuje pokutované osobě již to nejpříznivější postavení. Způsobení škody je pak hodnoceno jako přitěžující okolnost. Žalovaná tak otázku vzniku škody promítá do svých úvah o výši pokuty a do individualizace trestu. K rozhodovací praxi jiných správních orgánů se žalovaná vyjadřovat nemůže, sama absenci škody nevyhodnocuje jako polehčující okolnost konstantně. Na tom nemění nic ani to, že v některých rozhodnutích je skutečnost, že k absenci škody bylo popsaným způsobem přihlédnuto, uvedena v odůvodnění explicitně a v jiných nikoliv.
133. Soud předně zdůrazňuje, že Bankovní rada v napadeném rozhodnutí nezpochybňovala, že v ohrožení byla jen malá část zákaznických prostředků, když tuto skutečnost při výrazném snížení pokuty též zohlednila. Pohled žalobkyně nezpochybňuje ani zdejší soud, není ovšem na něm, aby v tomto ohledu hledal ideální míru snížení pokuty (viz výše). Stále je ostatně nutné vnímat typovou závažnost tohoto přestupku, ale i přítomnost významné přitěžující okolnosti v podobě spáchání dalších přestupků.
134. Nyní již ale k podstatě této námitky. Ani ohledně ní není mezi stranami sporu, že otázka vzniku škody má být při určení míry pokuty za ohrožovací delikt zohledněna. Rozdíl je v tom, že žalobkyně to požaduje vždy, kdežto žalovaná má za to, že u ohrožovacích deliktů je to namístě jen v případě, kdy dojde nejen k ohrožení chráněného zájmu, ale i přímo k jeho narušení (zde vzniku škody). Soud se ztotožňuje s náhledem žalované, v zásadě nemá, co k němu dodat. Je zřejmé, že účinek deliktu (vznik škody) je něco jiného, než jeho následek ve smyslu § 38 písm. b) přestupkového zákona. Tím se totiž u ohrožovacích deliktů rozumí už jen ohrožení zákonem chráněného zájmu, což v projednávané věci nastalo (a žalovaná pak zohlednila i míru, resp. rozsah ohrožení peněžních prostředků). Argumentace žalobkyně by ve skutečnosti znamenala, že u ohrožovacích deliktů musí správní orgány sankci snížit vždy, leda by došlo i k porušení chráněného zájmu. To by jistě bylo absurdní.
135. Ostatně i judikatura správních soudů obecně vychází z toho, že u ohrožovacích deliktů není na místě to, že nedošlo k porušení chráněného zájmu (vzniku škody), při ukládání sankce hodnotit ve prospěch pachatele (viz rozsudky NSS z 16. 5. 2019, č. j. 1 As 284/2018 - 32, bod 25, či z 29. 9. 2020, č. j. 10 As 149/2019 - 43, bod 17). Soudy to ostatně dovozují i na podkladě rozhodovací praxe žalované, k čemuž lze opět odkázat na shora cit. rozsudky zdejšího soudu a NSS. V rozsudku č. j. 11 A 69/2024 - 212, resp. jemu předcházejícím rozsudku z 29. 4. 2025, č. j. 11 A 69/2024 - 160, zdejší soud obdobnou argumentaci téhož právního zástupce neshledal důvodnou (srov. body 73 a násl. rozsudku č. j. 11 A 69/2024 - 160; obdobně bod 71 rozsudku NSS 3 Afs 311/2021 ). Osmnáctý senát se s tam vyslovenými závěry jedenáctého senátu, jež reagují např. i na poukaz na úpravu v trestním zákoníku , pracují i s komentářovou literaturou, ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje (ač byl daný rozsudek zrušen, uvedeného se zrušovací důvody nijak nedotkly).
136. Připomíná přitom, že v dané věci byla rovněž ve hře unijní úprava, konkrétně čl. 70 písm. e) směrnice CRD Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU z 26. 6. 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky.
, jenž zní obdobně jako čl. 72 odst. 2 písm. e) MiFID II nyní zdůrazňovaný žalobkyní, jenž stanoví, že členské státy zajistí, aby příslušné orgány při určování druhu a výše správní sankce nebo opatření … zohlednily všechny relevantní okolnosti, případně včetně ztrát třetích stran způsobených porušením předpisů, pokud je možné je stanovit. Soud ve shodě s cit. rozsudkem zdejšího soudu zdůrazňuje, že z takovéto úpravy neplyne povinnost automaticky a vždy přihlížet k absenci škody jako k polehčující okolnosti. Daná úprava je zjevně formulována tak, že k demonstrativně uvedeným okolnostem se má přihlížet tam, kde je to vhodné. Žalovaná dostatečně vysvětlila, proč to v případě ohrožovacích deliktů je na místě tehdy, pokud škoda také vznikne. Soud přitom unijní úpravu a její význam považuje za jasný, nepovažoval proto za nutné ani v tomto případě pokládat předběžnou otázku.
137. Na závěrech soudu konečně nemohlo nic změnit ani několik příkladů rozhodnutí žalované, v nichž byla absence škody zohledněna jako polehčující okolnost. V prvé řadě je však nutné korigovat tvrzení žalované ve vyjádření k žalobě, že snad mělo jít jen o explicitní vyhodnocení dané okolnosti způsobem, jímž jinak postupuje mlčky (tedy jako standardní okolnosti), neboť z připojených citací žalobkyně je zcela zřejmé, že ČNB danou skutečnost hodnotila jako polehčující. Přesto tyto příklady nesvědčí o jednotné a ustálené rozhodovací praxi, jíž by snad byla žalovaná vázána. Dost dobře mohlo jít o „exces“ z praxe, kterou žalovaná zastávala i v nynější věci a jejíž důvody též náležitě vysvětlila.
138. Výše zmíněná soudní rozhodnutí ostatně svědčí o tom, že žalovaná k dané otázce přistupuje přinejmenším různě. Je také vhodné podotknout, že ve dvou ze tří příkladů žalobkyně se jednalo o rozhodnutí ČNB jako prvostupňového orgánu, nikoli Bankovní rady; nelze vyloučit, že by ta měla jiný náhled. A jde-li o odkazy na několik rozhodnutí ÚOOÚ či NBÚ, převzatých z akademického článku, zabývajícího se vyřizováním přestupků se sníženou společenskou škodlivostí Kret T., Scheuer J., Přestupky se sníženou mírou společenské škodlivosti a jejich vyřizování v praxi. JURISPRUDENCE. 2021, roč. 2021, č. 4, s. 26-33; dostupné dne 30. 9. 2026 z: https://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/prestupky-se-snizenou-mirou-spolecenske-skodlivosti-a-jejich-vyrizovani-v-praxi.m-500.html.
, soud nemůže vyloučit, že některé správní orgány postupují odlišně a odlišný pohled může mít i část odborné veřejnosti. Shora však vysvětlil, že pozice žalované je legitimní a nezakládá důvod pro zásah ze strany soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
139. Soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvod pro položení předběžných otázek Soudnímu dvoru, proto odpovídající návrh žalobkyně výrokem I zamítl.
140. Nedůvodnými shledal soud i jednotlivé žalobní body a žalobu proto podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. výrokem II zamítl.
141. Výroky III a IV o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované nad rámec její běžné úřední činnosti náklady v souvislosti s řízením u soudu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu (NSS), se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 30. září 2026
Mgr. Martin Lachmann v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.