Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ad 17/2025 - 118

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci

žalobci: a) FSG Finaudit, s.r.o., IČO 61947407

sídlem tř. Svobody 645/2, 779 00 Olomouc

b) Ing. J. Š., narozený dne X

bytem X

oba zastoupeni JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D.

sídlem Pivovarská 58/8, 682 01 Vyškov

proti

žalované: Rada pro veřejný dohled nad auditem

sídlem Vodičkova 1935/38, 110 00 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2025 č. j. RVDA-1377/2025,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Oba žalobci se dvěma původně samostatnými žalobami, které byly u zdejšího soudu evidovány pod sp. zn. [žaloba podaná žalobkyní ad a)] a sp. zn. [žaloba podaná žalobcem ad b)], domáhali zrušení výše označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla jejich odvolaní proti výrokům I.1., I.2., I.3, II.1, II.2 a II.3. rozhodnutí kárné komise Komory auditorů České republiky (dále též „kárná komise“) ze dne 10. 6. 2025 č. j. 1555/2025/RVDA04/2023/Mi (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdila.

2. Prvostupňovým rozhodnutím pod výrokem I.1. kárná komise uznala žalobce ad b) jako auditora kárně vinným, že nepostupoval v souladu se , o auditorech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoA“), auditorským standardem AS 52, Mezinárodními auditorskými standardy (ISA) jako s auditorskými standardy Komory auditorů České republiky, a to u kontrolovaných spisů klientů ALEXANDRIA a.s. (dále též „Alexandria“), auditované období 1. 1. 2021 - 31. 12. 2021, datum vydání zprávy auditora dne 23. 6. 2022, klienta Bauhaus k.s. (dále též „Bauhaus“), auditované období 1. 1. 2021 - 31. 12. 2021, datum vydání zprávy auditora dne 27. 6. 2022, a klienta Město Žďár nad Sázavou (dále též „ŽNS“), přezkoumání hospodaření za období 1. 1. 2021 - 31. 12. 2021, datum vydání zprávy o přezkoumání hospodaření dne 25. 4. 2022. Nedostatky byly shledány v souvislosti s aplikací:

a) ISA 330.8 písm. b), jelikož že při provádění povinného auditu u klienta Bauhaus neprovedl příslušné testy kontrol k ověření významných skupin transakcí - tržeb za prodej zboží, nákladů vynaložených na prodej zboží a zůstatku účtu zásob, ačkoli auditovaná jednotka je zcela závislá na informačních systémech a technologiích, když všechny její hlavní činnosti, tj. evidence tržeb za prodej zboží, nákladů vynaložených na prodej zboží a naskladnění a vyskladnění zásob jsou plně automatizovány v informačním systému SAP a probíhají převážně s využitím čárových kódů;

b) ISA 230.8 ve spojení s ISA 500.6, ISA 330.18, jelikož u klienta Alexandria v auditorském spisu nezdokumentoval testy věcné správnosti pro významnou pohledávku ve výši 150 milionů Kč za společností ORION TRAVEL LIMITED, která ve své rozvaze tento závazek vůči společnosti Alexandria nevykázala a zároveň měla k 31. 12. 2021 vlastní kapitál pouze ve výši 336 tis. Kč, tj. výrazně nižší než je pohledávka společnosti Alexandria za touto společností;

c) ISA 230.8 ve spojení s ISA 550.12, jelikož u klienta Alexandria v auditorském spisu nezdokumentoval posouzení vlivu vlastníka společnosti Alexandria A. P. nad společností ORION TRAVEL LIMITED, vůči které má společnost Alexandria významnou pohledávku s posouzením, zda se jedná o spřízněnou osobu včetně dopadu na související zveřejnění transakcí a zůstatků v účetní závěrce nebo ve zprávě o vztazích;

d) ISA 500.6 ve spojení s AS 52.12 a AS 52.33, jelikož u klienta ŽNS nenavrhl a neprovedl auditorské postupy pro získání dostatečných a vhodných důkazních informací pro přezkoumání hospodaření, když v auditorském spisu poté, co zaznamenal do jednoho spisu auditora dokumentaci k přezkoumání hospodaření ŽNS a k auditu účetní závěrky ŽNS, neprovedl rekonciliaci mezi otestovanými výnosy a náklady ve výkazu zisku a ztráty a příjmy a výdaji celkem po konsolidaci ve finančním výkazu, včetně vysvětlení a dotestování případných rozdílů, v důsledku čehož nelze testované vzorky výnosů a nákladů navázat na seskupení položek příjmů a výdajů.

Tímto jednáním žalobce ad b) jako kárně obviněný zaviněně z nedbalosti porušil § 18 a § 20a odst. 1 ZoA u klientů Bauhaus, Alexandria ve znění do 31. 7. 2023 a u klienta ŽNS ve znění do 28. 5. 2022.

Výrokem I.2. kárná komise uložila žalobci ad b) podle § 25 odst. 3 písm. c) ZoA kárné opatření pokutu ve výši 150 000 Kč.

Výrokem I.3. kárná komise uložila žalobci ad b) povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Prvostupňovým rozhodnutí pod výrokem II.1. kárná komise uznala žalobkyni ad a) kárně vinnou, že podle § 21 odst. 7 písm. a) a b) ZoA neprovedla taková opatření, která po ni lze spravedlivě požadovat, aby zamezila protiprávnímu jednání kárně obviněného statutárního auditora Ing. J. Š. [nyní žalobce ad b)] při provádění auditorské činnosti u klienta Alexandria, auditované období 1. 1. 2021 - 31. 12. 2021, datum vydání zprávy auditora dne 23. 6. 2022, klienta Bauhaus, auditované období 1. 1. 2021- 31. 12. 2021, datum vydání zprávy auditora dne 27. 6. 2022, jak je toto jednání v podrobnostech popsáno a individualizováno ve výroku I.1. rozhodnutí, nebo aby odvrátila následky porušení povinností Ing. J. Š. u dotčeného klienta.

Pod výrokem II. 2. kárná komise uznala žalobkyni ad a) kárně vinnou, že podle § 21 odst. 7 písm. a) a b) ZoA neprovedla taková opatření, která po ni lze spravedlivě požadovat, aby zamezila protiprávnímu jednání kárně obviněného statutárního auditora Ing. J. Š. [nyní žalobce ad b)] při provádění auditorské činnosti u klienta ŽNS, přezkoumání hospodaření za období 1. 1. 2021 - 31. 12. 2021, datum vydání zprávy o přezkoumání hospodaření dne 25. 4. 2022, jak je toto jednání v podrobnostech popsáno a individualizováno ve výroku I.1. rozhodnutí, nebo aby odvrátila následky porušení povinností Ing. J. Š. u dotčeného klienta.

Výrokem II. 3. uložila kárná komise žalobkyni ad a) podle § 25a odst. 1 a § 25 odst. 3 písm. b) ZoA ve znění účinném do 31. 7. 2023 opatření veřejné napomenutí.

4. Obě původně samostatné žaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2026 č. j. -15 spojil ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. .

Žaloba žalobkyně ad a)

5. V prvním žalobním bodu žalobkyně ad a) brojí proti závěru žalované, že žalobce ad b) u klienta Bauhaus neprovedl příslušné testy kontrol k ověření významných skupin transakcí.

6. Nejprve namítá, že žalovaná nesprávně vyložila ustanovení standardu ISA 330.8 písm. b) a aplikačních standardů ISA 330.A24 a ISA 315.A150. Aplikační ustanovení je pouze vysvětlujícím ustanovením. Základem je ustanovení standardu ISA 330.8 písm. b), které zní: „navrhnout a provést testy kontrol tak, aby získal dostatečné a vhodné důkazní informace o provozní účinnosti kontrol, a to v případě, že: (b) testy věcné správnosti samy o sobě neposkytují dostatečné a vhodné důkazní informace na úrovni tvrzení.“ Žalobce ad b) ve své části dokumentace k auditorskému spisu takovou úvahu provedl a došel k závěru, že účetní jednotka není plně závislá na IT systému, resp. je podobně závislá na účetním systému jako drtivá většina společností, proto testy věcné správnosti poskytují dostatečné a vhodné důkazní informace. Správní orgány však považují provedené testy věcné správnosti za nedostatečné z důvodu nutnosti provedení testu IT kontrol. Žalovaná dále uvedla, že: „Systém při zadání faktury automaticky páruje s objednávkou a příjemkou – v případě rozdílu nedovolí fakturu zaúčtovat.“, případně „Systém automaticky vystaví fakturu na základě výdejky ze skladu a objednávky – tuto fakturu nelze modifikovat.“ Toto však neznamená automaticky plnou závislost společnosti Bauhaus na IT systémech. Ačkoli žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že skutečnost limitovanosti závislosti na IT auditor nerozporoval, pak je třeba uvést, že zmíněnou úvahu kárné komise žalobce ad b) rozporoval na každém jednání, které v souvislosti s tímto případem prováděl. Napadené rozhodnutí je proto nesprávné. Úvaha žalobce ad b), zda použít testy kontrol, je ryze auditorským rozhodnutím. Vyplývá to z ustanovení ISA, jež poskytuje volnost v úvaze k aplikačním ustanovením ISA 330.A24. Druhá věta vysvětluje větu první, přičemž slovo může z daného ustanovení, dává auditorovi možnost rozhodnutí, jinak v případě povinnosti by bylo užito slovo musí. Žalovaná oblast použití testů kontrol staví na argumentaci, že žalobce ad b) byl povinen při plánování auditu a následné realizaci zakázky použít testy kontrol jako povinnou součást realizace zakázky. Nebere přitom v úvahu rozhodnutí žalobce ad b) v této oblasti a staví svou argumentaci pouze na povinnosti, která je dána vnitřními předpisy ISA. Nezabývá se tím, že se jedná o společnost, kde obchodní transakce probíhají na základě vysoce automatizovaného zpracování s minimálním či žádným manuálním zásahem. Žalovaná neprovedla žádné dokazování, zda informace jsou k dispozici pouze v elektronické podobě, v rozporu se zákonným procesem kontroly auditorské společnosti.

7. Dále žalobkyně ad a) poukazuje na to, že žalovaná v rámci svého rozhodnutí nepřihlédla ke skutečnosti, že testy IT kontrol byly provedeny v rámci jiného procesu, jejich správné provedení nerozporuje. V řízení bylo prokázáno, že testy IT kontrol provedeny byly, nebyly však použity při auditu individuální účetní závěrky. Z testů IT kontrol vyplynulo, že žalobce ad b) pro provádění testů IT neshledal žádná dodatečná rizika z titulu fungování IT systému, což plyne z dokumentace, kterou měla žalovaná k dispozici v rámci jednání. Pokud nezjistil žádná dodatečná rizika v souvislosti s fungováním IT systému ve společnosti, nemohl ani následně dodatečně provádět další testy. Žalovaná ve svém vyjádření nezpochybňuje tento závěr, přestože ho měla k dispozici. Žalobce ad b) podle „údajného požadavku ISA“ měl provést testy kontrol, a také je provedl, ale v souvislosti s jinou zakázkou na stejném auditním klientovi. Žalovaná nezpochybnila, že test IT kontrol byl proveden, při rozhodování to však nevzala v úvahu. Žalovaná zpochybnila, zda žalobce ad b) z testu dále vycházel při provádění auditu. Příslušný test kontrol však nepřinesl do auditu další možná rizika v souvislosti s prováděním auditní zakázky. Žalobce ad b) nemohl přistupovat k oblasti IT jiným způsobem, než při auditu postupoval. Žádná dodatečná rizika totiž neidentifikoval, další postup v auditu nemohl být tudíž modifikován. Pokud žalovaná nezpochybňuje správné provedení a současně toto nebere v úvahu v rámci hodnocení, jde o zřejmý rozpor způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně ad a) z materiálu pro žalobce ad b) vyplynulo, že testy kontrol neodhalily dodatečné riziko spojené s auditem. Přestože materiál byl zařazen do jiné skupiny prací spojených s prací na konsolidované účetní závěrce, neodhalily tyto testy nutnost provedení dalších dodatečných testů žalobcem ad b). I kdyby bylo shledáno pochybení o neprovedení IT kontrol, nemohlo by to vzhledem k provedení IT kontrol v rámci jiných činností ovlivnit výrok účetní závěrky.

8. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně ad a) nesouhlasí se žalovanou, že žalobce ad b) porušil ustanovení standardů ISA 230.8 ve spojení s ISA 500.6 a 330.18 z důvodu nedostatečné dokumentace testů věcné správnosti pro významnou pohledávku klienta Alexandria ve výši 150 milionů Kč za společností ORION TRAVEL LIMITED.

9. Žalobkyně ad a) nesouhlasí, že dokumentovaná auditní stopa není dostačující ke splnění účelu předvídanému ISA 230.8, a že kárná komise správně poukázala na to, že dokumentace neposkytuje bližší informace o tom, jak je pohledávka splácena, jak je dodržován splátkový kalendář, či jak a na základě čeho je posouzena způsobilost dlužníka plnit dotčený závazek. Podle žalobkyně ad a) je bližší informace o splácení pohledávky v řízení uvedena a je součástí spisu. Doložení dodržování splátkového kalendáře bylo součástí auditní dokumentace, v níž se uvádí, v jakých intervalech se splátkový kalendář dodržuje. Žalovaná uvádí nepravdivé informace ohledně dokládání ze strany žalobce ad b), který opakovaně namítal, že veškeré možné činnosti v souvislosti s ověřením existence předmětné pohledávky provedl. Ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2023 žalobce ad b) uvedl: „V souvislosti s kontrolou příslušné pohledávky jsou součástí spisu dokumenty, která RVDA měla k dispozici, ověřující stav daného závazku evidovaný společností ORION TRAVEL LIMITED (konfirmace podepsaná statutárním zástupcem), dále smlouva, operace, které v daném roce a roce následujícím do data sestavení účetní závěrky se společností proběhly. Součástí spisu a kontrola auditora při provádění auditu zjistila, že příslušná pohledávka není po splatnosti a se společností se v průběhu následného období obchodovalo. Taktéž při auditu 2022 a 2023 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka je ve vazbě na další fungování řádně splácena.“ Následně žalobce ad b) tuto argumentaci přednesl v rámci ústního jednání dne 22. 1. 2024, ze kterého se prováděl záznam. Splátkový kalendář, který byl k dispozici, byl kontrolován ve vazbě na jeho dodržování a splácení. Bylo zjištěno, že v roce 2022 i v roce 2021 byl splátkový kalendář dodržován. Ačkoli splácení dané pohledávky a dodržování splátkového kalendáře je součástí auditní dokumentace, žalovaná je uvádí jako v ní chybějící. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nesprávné a nezákonné.

10. Žalobkyně ad a) dále uvádí, že žalobce ad b) provedl veškeré činnosti, které mohl provést v souvislosti s danou pohledávkou. Pokud by byla dokumentace posouzena jako nedostatečná, jednalo by se o pochybení, které by neovlivnilo výrok účetní závěrky. Žalobci ad b) je kladeno za vinu nezdokumentování, nikoli neprovedení. Takové pochybení nemohlo žádným způsobem ovlivnit výrok auditované účetní závěrky. Formální nedostatek na výkon činnosti nemá vliv.

11. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně ad a) nesouhlasí se závěry ohledně přezkumu hospodaření ŽNS a auditu účetní závěrky ŽNS.

12. Žalobkyně ad a) nesouhlasí, že bez provedení rekonciliace příjmů a výdajů nelze provést přezkoumání hospodaření klienta. Taková povinnost z právních předpisů ani auditorských postupů nevyplývá. Žalovaná tvrzené neopírá o , o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů, ani o podporu příslušného auditorského standardu AS č. 52 Přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvádí rekonciliaci příjmů a výdajů jako jedinou možnost provedení a naplánování auditu, byť to není jediný způsob provedení přezkumu příjmů a výdajů. Pokud by tomu tak bylo, zákonodárce by takovouto povinnost uvedl v zákoně. Žalovaná nezpochybňuje určení velikosti vzorku, který žalobce ad b) v souvislosti s činností vybral k detailnímu zkoumání. Otázka proto nezní, zda provedl rekonciliaci, ale zda jeho postupy dostatečně zkontrolovaly příjmy a výdaje klienta. Nadto na žádném školení v oblasti, které organizovala Komora auditorů pro audit přezkumu hospodaření, ani v žádných dodatečných materiálech vydaných Komorou auditorů, nebyla nutnost provedení rekonciliace v případě přezkumu uvedena za povinnost. Závěr žalované je proto nesprávný. Právní ani jiné předpisy nestanoví nutnost provedení rekonciliace jako jediné možnosti provedení přezkumu hospodaření. Žádný předpis, interní nařízení komory, ani auditorské standardy, tuto povinnost nezmiňují. Existují i jiné způsoby provedení přezkumu bez nutnosti provedení rekonciliace.

13. Žalobkyně ad a) zmiňuje, že dne 15. 7. 2025 doplnil žalobce ad b) odvolání ohledně rekonciliace příjmů a výdajů, a uvedl: „Ke konkrétnímu vyčíslení přikládáme i přílohu 1 a 2, kde jsou na jednotlivé náklady a výnosy srovnány na příjmy a výdaje, vyčísleny rozdíly mezi jednotlivými položkami, vysvětlující komentář a odkazy na testy.“ Tyto dokumenty byly přiloženy jako příloha odvolání. V nich provedl příslušnou rekonciliaci, srovnání výnosů s příjmy a nákladů s výdaji, které následně hodnotí, a poukazuje na části spisu, kde identifikované rozdíly byly ověřeny. Bylo tak prokázáno, že činnost žalobce ad b) vedla ke správným závěrům. Podle žalované tyto dokumenty nepředstavovaly podklad způsobilý zpochybnit podstatu kontrolního zjištění. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Žalovaná nevysvětluje, proč odmítá tento dokument za důkaz provedení požadované rekonciliace příjmů a výdajů. V dokumentech, které jsou uvedeny v přílohách odvolání ze dne 15. 7. 2025, je uvedena rekonciliace příjmů a výdajů podle požadavku prvoinstančního orgánu, resp. žalované. Taktéž v odvolání byly identifikovány rozdíly a poukazováno na části předloženého spisu ke kontrole, v nichž byly rozdíly testovány. Tuto část žalovaná nevzala v úvahu, ani dostatečně nevysvětlila, z jakého důvodu odvolání s uvedením vysvětlení a rekonciliace příjmů a výdajů nebylo posouzeno za dostatečný důkaz provedení testování. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a nezákonné.

14. Žalobkyně ad a) tvrdí, že i když žalobce ad b) při své činnosti standardně neprováděl rekonciliaci, neporušil právní předpisy a jiné povinnosti, jelikož k tomu nebyl podle žádných předpisů povinen. Nadto rekonciliace nepřinesla do auditu nic nového a z doplnění odvolání plyne, že všechny rozdíly mezi příjmy a výnosy, a náklady a výdaji, byly objasněny a plynou z kontrolovaných částí spisu. Pokud by neprovedení rekonciliace bylo považováno za pochybení, nemohlo by to ovlivnit výrok o přezkoumání hospodaření.

15. Žalobkyně ad a) namítá, že s ní nebylo projednáno zjištění ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v neprovedení rekonciliace, ačkoli žalovaná to uložila kárné komisi rozhodnutím ze dne 12. 8. 2024 č. j. RVDA-824/2024, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí kárné komise ve věci (ze dne 18. 3. 2024 č. j. 571/2024/RVDA04/2023/Mi). Žalovaná uložila kárné komisi opětovné projednání věci. To následně proběhlo dne 10. 2. 2025, přičemž žalobkyně ad a) i žalobce ad b) výslovně požadovali vysvětlení předmětného zjištění. Bylo jim pouze sděleno, že vysvětlení bude uvedeno v rozhodnutí. Tímto postupem nebylo možné reagovat na danou věc, nebylo jim podáno žádné vysvětlení v rámci ústního jednání. Žalobkyně ad a) tím byla zkrácena na svých právech reagovat na vysvětlení, čímž jí bylo zasaženo do jejích procesních práv.

16. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně ad a) označuje závěr žalované, že porušení povinností žalobcem ad b) je automaticky porušením povinností žalobkyně ad a) podle § 21 odst. 7 ZoA a žalobkyně ad a) se může liberovat, za rozporný s principy správního trestání. Z § 25a odst. 1 ZoA ve spojení s § 21 odst. 7 ZoA vyplývá, že otázka porušení povinností žalobkyní ad a) je nedílnou součástí skutkové podstaty kárného provinění, přičemž je povinností správního orgánu takové jednání prokázat. Nelze souhlasit, že kárné provinění žalobkyně ad a) je automaticky spácháno v okamžiku, kdy je konstatováno porušení povinnosti statutárním auditorem, žalobcem ad b). Je totiž nutné, aby správní orgán prokázal kumulativně dvě porušení povinností statutárním auditorem a současně naplnění všech znaků skutkové podstaty kárného provinění auditorské společnosti. Žalovaná dovodila kárnou odpovědnost žalobkyně ad a) podle § 25a ZoA, aniž by bylo prokázáno porušení povinností žalobcem ad b). Žalovaná vyšla z nesprávného závěru, že pokud byl žalobce ad b) shledán vinným, je automaticky dána i odpovědnost žalobkyně ad a). Takový přístup odporuje zásadám správního trestání, neboť odpovědnost žalobkyně ad a) nemůže být založena na pouhé domněnce. Správní orgány se nezabývaly ani tím, zda žalobkyně ad a) skutečně nepřijala taková opatření, která po ní lze spravedlivě požadovat, k této otázce neprovedly žádné dokazování. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, neboť žalovaná sice uvedla demonstrativní výčet možných opatření, avšak nevysvětlila, proč opatření přijatá žalobkyní ad a) považuje za nedostatečná a jaký rozdíl by nastal při jejich doplnění. Bez individuálního posouzení vnitřních kontrolních mechanismů žalobkyně ad a) nelze uzavřít, že došlo k porušení § 25a ZoA. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda žalovaná hodnotila organizační strukturu žalobkyně ad a), vnitřní směrnice, kontrolní mechanismy či dohled nad žalobcem ad b). Bez těchto zjištění nelze odpovědnost žalobkyně ad a) zákonným způsobem dovodit. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

17. Podle žalobkyně ad a) žalovaná nesprávně vyhodnotila opatření, které provedla k zamezení porušování povinností statutárním auditorem. Žalovaná v napadeném rozhodnutí sice uvádí demonstrativní výčet opatření, která by podle ní mohla vést k liberaci, tato opatření pouze obecně naznačuje, aniž by vysvětlila, jaký konkrétní rozdíl by jejich realizace přinesla oproti opatřením již přijatým žalobkyní ad a). Žalovaná neprovedla žádné hodnocení účinnosti opatření, která žalobkyně ad a) doložila, ani neobjasnila, proč její opatření nepovažuje za dostatečná. Argumentace žalované je proto účelová. Na jedné straně žalovaná konstatovala, že školení nesporně provedené žalobkyní ad a) včetně vnitřních předpisů jsou nedostatečná, současně ale neuvedla jiné relevantní opatření, jež by mohlo/mělo být realizováno pro liberaci tak, aby byla naplněna. Opatření, která žalovaná deklarovala, z principu věci nejsou relevantní, na podstatě věci nemohou nic změnit, nadto jsou neproveditelná a nemohou vést k požadovanému cíli jednotlivě ani ve vzájemné kombinaci. Žalobkyně ad a) přijala opatření, které po ní lze spravedlivě požadovat k zamezení porušování povinností žalobcem ad b), nebylo tak prokázáno naplnění objektivní stránky kárného provinění a žalobkyni ad a) nelze sankcionovat.

Žaloba žalobce ad b)

18. V prvním žalobním bodu žalobce ad b) brojí proti závěru žalované, že u klienta Bauhaus neprovedl příslušné testy kontrol k ověření významných skupin transakcí a dále vznáší v rámci prvního žalobního bodu totožné námitky jako žalobkyně ad a) v prvním žalobním bodu, viz výše.

19. Ve druhém žalobním bodu žalobce ad b) nesouhlasí se žalovanou, že porušil ustanovení standardu ISA 230.8 ve spojení s ISA 500.6 a 330.18 z důvodu nedostatečné dokumentace testů věcné správnosti pro významnou pohledávku klienta Alexandria ve výši 150 milionů Kč za společností ORION TRAVEL LIMITED. Námitky uplatněné žalobcem ad b) ve druhém žalobním bodu se shodují s námitkami druhého žalobního bodu podané žalobkyní ad a), viz výše.

20. Ve třetím žalobním bodu žalobce ad b) nesouhlasí se závěry ohledně přezkumu hospodaření ŽNS a auditu účetní závěrky ŽNS. Jeho námitky jsou shodné jako námitky třetího žalobního bodu podané žalobkyní ad a), viz výše.

21. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce ad b) brojí proti výši uložené pokuty. Tvrdí, že pokuta je nepřiměřená pochybení a jeho majetkové situaci. Porušení povinností, z nichž byl shledán vinným, jsou toliko formálního charakteru a nebylo učiněno žádné zjištění, že by došlo k ovlivnění či nesprávnosti závěru auditorské činnosti. Bylo prokázáno, že auditorská činnost byla v konečném důsledku správná, jedná se maximálně o porušení formálních povinností ve smyslu dokladování postupů. Žalobce ad b) je zaměstnancem žalobkyně ad a) s ročním úhrnem příjmů ze závislé činnosti ve výši 480 000 Kč před zdaněním, což bylo v rámci řízení doloženo. Žalovaná však posuzovala vedle příjmů i skutečnost, že žalobce ad b) je stoprocentním společníkem žalobkyně ad a). Vlastní kapitál žalobkyně ad a) však nelze považovat za součást majetkových poměrů žalobce ad b). Představuje totiž jen určitou hodnotu v rámci výkazů majetku (rozvahy). Pokud správní orgán vychází z účetní závěrky zveřejněné ve Sbírce listin, tak tato je zpracována k 31. 12. předchozího období a ve vztahu k udělení pokuty jde o minulou skutečnost, nikoli o aktuální stav. Žalovaná tedy vycházela z domnělých ekonomických údajů a nezohlednila stav v okamžiku udělení pokuty. Pokuta byla uložena ve výši představující více jak 20 % hrubé roční mzdy žalobce ad b), což zcela zjevně dopadá na existenční jeho fungování i jeho rodiny.

22. Žalobce ad b) dále namítá, že žalovaná nepřihlédla k zásadám správního trestání, k zásadě ultima ratio, neboť uložení pokuty ve výši 150 000 Kč v situaci, kdy nebyla způsobena žádná škoda, nebyl zpochybněn auditorský výrok, šlo o odborný spor o výklad ISA, nebyla zpochybněna správnost účetních závěrek a nebyl ohrožen veřejný zájem, je zjevně excesivní. Dále nepřihlédla k zásadě proporcionality, protože se nevypořádala s individuálními okolnostmi případu, zejména s absencí materiálního následku, s dosavadní bezúhonností žalobce ad b) a s povahou vytýkaného jednání jako odborného úsudku. Ani nepřihlédnula k tomu, že je rozdíl mezi „porušením standardu“ a „odlišným odborným přístupem“, přičemž není pochyb, že je nutné rozlišovat mezi odlišným odborným názorem a porušením právní povinnosti. Pouhá skutečnost, že dokumentace mohla být podrobnější či přehlednější, nezakládá kárnou odpovědnost, pokud žalobce ad b) přiměřené postupoval, dospěl k racionálním závěrům a nebyla ohrožena vypovídací schopnost auditu. Správní orgány neidentifikovaly konkrétní újmu či riziko, které by z tvrzených nedostatků plynulo.

23. V pátém žalobním bodu žalobce ad b) namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, z jeho odůvodnění není zřejmé, na základě jakých konkrétních důkazů žalovaná dospěla k závěru, že žalobcem ad b) provedené testy věcné správnosti nebyly dostatečné. Nijak se nevypořádala s obsahem auditorské dokumentace, nehodnotila jednotlivé důkazní prostředky a nevysvětlila, proč považuje odborný úsudek žalobce ad b) za nesprávný. Není-li prokázána věcná nesprávnost provedených testů, nelze dospět k závěru, že žalobcem ad b) provedené testy věcné správnosti nebyly dostatečné. Napadené rozhodnutí je založeno na obecných hodnotových úvahách, nikoli na skutkových zjištěních. Takový postup je v rozporu s ustálenou praxí, podle níž správní orgán nesmí nahrazovat dokazování vlastními domněnkami a rozhodnutí musí obsahovat jasnou vazbu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.

Vyjádření žalované

24. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě žalobkyně ad a) dne 22. 1. 2026 navrhla žalobu zamítnout a doplnila, že její výklad ustanovení ISA 330.8 písm. b) ve spojení s ISA 330.A24 a ISA 330.A150 považuje za správný, vyplývá z nich povinnost provést testy kontrol (a nikoli jen testy věcné správnosti) v případě, kdy klient auditora je zcela závislý na informačních systémech a technologiích. Žalobní tvrzení, že aplikační ustanovení mají pouze vysvětlující povahu, je neúplné. Z § 18 ZoA nevyplývá, že by auditor byl vázán jen normativními částmi auditorských standardů a nemusel přihlížet k pravidlům jejich aplikace. Výchozí předpoklad o plné závislosti klienta Bauhaus na IT systémech je nesporný, jeho hlavní činnosti nejsou prováděny manuálně, nýbrž automatizovány v systému SAP. Veškeré účetní postupy jsou zpracovávány v tomto systému, podléhají automatizaci a nelze je realizovat mimo IT systém. Za těchto okolností i s ohledem na výklad ustanovení ISA není možné dospět k závěru, že rozhodnutí o provádění testů kontrol je ryze auditorským rozhodnutím. Byť se oba žalobci snaží podstatu věci zmírnit zmínkami o nezjištěném riziku, povinnost testů kontrol při úplné závislosti klienta na IT systémech platí bez dalšího. Žalobce ad b) testy provedené na úrovni skupiny při auditu individuální účetní závěrky nezohledňoval, samostatný test kontrol pro individuální účetní závěrku neprovedl, nýbrž setrvale tvrdí, že žádné takové testy provádět nemusel.

25. Žalovaná k otázce dokumentace testů věcné správnosti u významné pohledávky klienta Alexandria uvedla, že z napadených rozhodnutí neplyne, že by žalobce ad b) ohledně dotčené pohledávky neprovedl žádný úkon. Podstata kárného provinění směřuje na nedostatečnou dokumentaci jeho auditních postupů a tím i důkazních informací v dané oblasti. Podstata vytýkaného nedostatku je nezpochybněna. Kárná komise vycházela ze skutečnosti, že žalobce ad b) měl k dispozici smlouvu, dodatek a splátkový kalendář, disponoval konfirmací pohledávky a ověřil její existenci a ocenění. Pokud žalobce ad b) tvrdí, že kontroloval plnění (dodržování) splátkového kalendáře, a proto se žádného pochybení nedopustil, je z pohledu vytýkaného skutku rozhodné, že správní orgány neměly v rámci auditní dokumentace k dispozici nic, co by takové kroky prokazovalo. Nesporné je, že byl dokumentován splátkový kalendář, ale jeho ověření v souvislosti s testováním pohledávky v auditním spise k dispozici nebylo. Správní orgány nesporují, že „taktéž při auditu 2022 a 2023 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka je ve vazbě na další fungování řádně splácena“. I když lze připustit, že žalobce ad b) skutečně ověření splácení provedl, pak verifikace takového postupu nemůže zůstat oproti tvrzení „na čestné slovo“, musí být možná vůči auditní dokumentaci, to je jedním z jejích účelů. Takové ověření z dokumentace auditu však možné nebylo.

26. Žalovaná k otázce rekonciliace příjmů a výdajů u klienta ŽNS odkázala na napadené rozhodnutí, kde vysvětlila, z jakého důvodu bylo třeba provést rekonciliaci mezi vzorky výnosů a nákladů použitými pro účely auditu účetní závěrky vůči seskupení rozpočtových položek příjmů a výdajů. K žalobnímu tvrzení, že otázka nezní, zda auditor provedl rekonciliaci, ale zda jeho postupy dostatečně zkontrolovaly příjmy a výdaje klienta (v rámci přezkoumávání hospodaření), žalovaná doplnila, že právě proto, aby byla dostatečnost auditního vzorku a ve výsledku i dostatečnost zkontrolování příjmů a výdajů ověřitelná, nelze bez rekonciliace (překonávající nutně existující rozdíly mezi akruálním a peněžním principem) se obejít. Oba žalobci sice naznačují existenci jiných možných způsobů ověření pro účely přezkoumání hospodaření, nicméně tyto alternativní způsoby nekonkretizují, ani jejich provedení nedokládají. Takovýmto dokladem nejsou četné dokumenty ze spisu žalobce ad b) předkládané v průběhu odvolacího řízení. Dotčené podklady byly pořízeny pro účely auditu účetní závěrky, nevypořádávají se s dostatečností auditních vzorků pro účely přezkoumání hospodaření. Rekonciliací pak není ani výslovně zmiňovaná příloha č. 1 a 2 k doplnění odvolání ze dne 15. 7. 2025, neboť se nevztahuje ke konkrétním vzorkům a jejich dostatečnosti pro účely přezkumu hospodaření klienta.

27. Žalovaná k odpovědnosti žalobkyně ad a) jako auditorské společnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodala, že provedení školení je nezbytným minimem, nikoli však jediným postupem, který lze žádat po auditorské společnosti k zabránění poručování povinností statutárním auditorem. Žalovaná demonstrativně a v obecné rovině zmínila, jaká jiná opatření lze učinit s tím, že jejím úkolem není detailně domýšlet vhodné postupy za žalobkyni ad a).

28. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě žalobce ad b) dne 26. 2. 2026 navrhla žalobu zamítnout a doplnila, že uložená pokuta není nepřiměřená ani likvidační. Postup kárné komise, která přihlédla k celkovému majetkovému zázemí žalobce ad b), zejména pak k jeho 100% podílu v auditorské společnosti žalobkyně ad a), je zcela korektní. Pokud nyní žalobce ad b) argumentuje zastaralými údaji, že byla brána v potaz účetní závěrka za rok 2023, nic mu nebránilo, aby uvedl údaje o aktuální ekonomické situaci žalobkyně ad a). Nejpozději při druhém projednání věci muselo být zřejmé, jaké skutečnosti bude posuzovat kárná komise. Přesto žádné údaje žalobce ad b) neuvedl a neuvádí je ani v žalobě. Kárná komise vycházela z posledních dostupných údajů ve veřejném rejstříku, na jejich základě dospěla k závěru, že uložená pokuta nemá likvidační povahu. Její úsudek nevykazuje žádné logické ani jiné vady. Žalobce ad b) neuvádí žádný konkrétní dopad (omezení), jemuž by on či jeho blízcí čelili z důvodu uložené pokuty. Žalobní argumentace je proto spekulativní a nepodložená. Rovněž byla řádně hodnocena závažnost protiprávního jednání žalobce ad b). Horní hranice pokuty je v posuzovaném případě 1 milion Kč, přičemž kárná komise správně akcentovala veřejný zájem na řádném výkonu auditorské činnosti i povahu nejzávažnějšího pochybení (chybějící testy kontrol), které nemělo pouze povahu dokumentačního nedostatku vůči provedeným auditním postupům. Navíc byl na tento typ pochybení žalobce ad b) upozorněn již při předchozí kontrole kvality. Stejně tak nelze při hodnocení jeho osoby přehlédnout, že byl v minulosti kárně trestán (pokuta 100 tisíc Kč z roku 2019). Za těchto okolností je uložená pokuta přezkoumatelným a logicky provázaným způsobem odůvodněna.

Posouzení žalob soudem

29. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba žalobci s takovým projednáním souhlasili, žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila nesouhlas. Soud proto postupoval v souladu s , (dále jen „“)

30. Soud přezkoumal žalobami napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( věta první ) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ), a žaloby neshledal důvodnými.

31. Soud úvodem předesílá, že napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou v pořadí druhými rozhodnutími ve věci. Kárná komise rozhodnutím ze dne 18. 3. 2024 č. j. 571/2024/RVDA04/ 2023/Mi (první rozhodnutí kárné komise) uložila žalobci ad b) pokutu ve výši 200 000 Kč a žalobkyni ad a) veřejné napomenutí. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 12. 8. 2024 č. j. RVDA-824/2024 ve výroku I.1., I.2., I.3., a ve výroku II.1., II.2., II.3. (první rozhodnutí žalované). Kárná komise následně vydala prvostupňové rozhodnutí, které žalovaná napadeným rozhodnutím potvrdila, viz shora.

32. Soud vycházel z této právní úpravy v rozhodném znění:

33. Podle § 2 písm. c) ZoA pro účely tohoto zákona se rozumí auditorskou činností provádění povinného auditu, přezkoumání hospodaření podle jiného právního předpisu, pokud toto přezkoumání provádí auditor, ověřování účetních záznamů, ověřování jiných ekonomických informací auditorem nebo provádění dalších činností auditorem, pokud tak stanoví jiný právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo jiné ověřování účetní závěrky, jiných účetních záznamů nebo jejich částí prováděné auditorem.

34. Podle § 18 ZoA auditor postupuje při provádění auditorské činnosti v souladu s auditorskými standardy upravenými právem Evropské unie a s auditorskými standardy vydanými Komorou, které stanoví postupy auditora při provádění auditorské činnosti, neupravené auditorskými standardy upravenými právem Evropské unie. Pokud zvláštní povaha ověření jiných ekonomických informací neumožňuje takto postupovat, přihlédne auditor při ověření jiných ekonomických informací k těmto auditorským standardům a přiměřeně je použije. Seznam auditorských standardů upravených právem Evropské unie a auditorských standardů vydávaných Komorou a jejich aktuální znění Komora zveřejňuje na internetových stránkách Komory.

35. Podle § 20a odst. 1 ZoA o průběhu auditorské činnosti vede auditor spis, který obsahuje informace podle auditorských standardů a dále záznamy a dokumenty podle § 14a odst. 5, § 14b odst. 2, § 19 odst. 2, § 20, § 45 odst. 2 a čl. 6, 8, 10, 11 a 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014.Podle § 21 odst. 7 písm. a) ZoA ve znění účinném do 28. 5. 2022.

36. Podle § 21 odst. 7 písm. a) ZoA statutární auditor vykonávající auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorská společnost jsou povinni provést taková opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, k zamezení porušování povinností podle § 25 odst. 1 statutárním auditorem, který pro ně vykonává auditorskou činnost.

37. Podle § 21 odst. 7 písm. b) ZoA statutární auditor vykonávající auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorská společnost jsou povinni provést taková opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, k odvrácení následků porušení těchto povinností statutárním auditorem, který pro ně vykonává auditorskou činnost.

38. Podle § 25 odst. 1 ZoA kárným proviněním je zaviněné porušení povinnosti stanovené tímto zákonem, jiným právním předpisem upravujícím výkon auditorské činnosti, etickým kodexem, vnitřními předpisy Komory, auditorskými standardy podle § 18, které není přestupkem podle hlavy XI.

39. Podle § 25 odst. 2 ZoA za kárné provinění je kárně odpovědný statutární auditor.

40. Podle § 25 odst. 2 ZoA odst. 3 ZoA za kárné provinění lze uložit kárné opatření

a) napomenutí,

b) veřejného napomenutí,

c) pokuty do výše 1 000 000 Kč,

d) zákazu výkonu auditorské činnosti na dobu nejdéle 5 let,

e) vyloučení z výkonu funkce člena řídicího orgánu auditorské společnosti na dobu nejdéle 3 roky.

41. Podle § 25a odst. 1 ZoA za porušení povinnosti podle § 21 odst. 7 může Komora uložit statutárnímu auditorovi vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorské společnosti jiné opatření. Na uložení jiného opatření se použije obdobně § 25 odst. 3 a 4 s tím, že pokutu podle § 25 odst. 3 písm. c) lze uložit do výše 10 000 000 Kč.

42. Soud posoudil věc následovně.

43. Nejprve soud vypořádá společně první až třetí žalobní bod žalob obou žalobců, tyto žalobní body jsou v obou žalobách shodné.

44. V prvním žalobním bodu oba žalobci shodně brojí proti závěru žalované, že žalobce ad b) neprovedl u klienta Bauhaus příslušné testy kontrol k ověření významných skupin transakcí.

45. Soud připomíná, že podle žalované, resp. kárné komise, žalobce ad b) pochybil, když při auditu klienta Bauhaus neprovedl příslušné testy kontrol k ověření významných skupin transakcí - tržeb za prodej zboží, nákladů vynaložených na prodej zboží a zůstatku účtu zásob, ačkoli auditovaná jednotka je zcela závislá na informačních systémech a technologiích, když všechny její hlavní činnosti, tj. evidence tržeb za prodej zboží, náklady vynaložené na prodej zboží a naskladnění a vyskladnění zásob, jsou plně automatizovány v informačním systému SAP a probíhají převážně s využitím čárových kódů. Uvedené pochybení bylo kvalifikováno jako porušení mezinárodního auditorského standardu ISA 330.8 písm. b).

46. Podle ISA 330.8 písm. b) auditor je povinen navrhnout a provést testy kontrol tak, aby získal dostatečné a vhodné důkazní informace o provozní účinnosti kontrol, a to v případě, že: testy věcné správnosti samy o sobě neposkytují dostatečné a vhodné důkazní informace na úrovni tvrzení. (viz odstavce A20 – 24)

47. Podle ISA 330.A24 jak je uvedeno v ISA 315, v některých případech auditor může považovat za nemožné navrhnout účinné testy věcné správnosti, které by samy o sobě poskytovaly dostatečné a vhodné důkazní informace na úrovni tvrzení. Taková situace může nastat, jestliže daná účetní jednotka využívá pro svou podnikatelskou činnost výpočetní techniku a veškerá dokumentace je vytvářena a vedena výhradně prostřednictvím informačního systému. V takových případech musí auditor v souladu s odstavcem 8(b) provést testy kontrol ošetřujících rizika, u nichž testy věcné správnosti samy o sobě neposkytují dostatečné a vhodné důkazní informace.

48. Podle ISA 315.A150 ve znění účinném pro audity účetních závěrek sestavených za období počínající dříve než 15. 12. 2021 pokud běžné rutinní obchodní transakce probíhají na základě vysoce automatizovaného zpracování pouze s minimálním nebo žádným manuálním zásahem, není možné provést ve vztahu k riziku pouze testy věcné správnosti. Auditor může dojít k závěru, že tento případ nastal, například pokud je velké množství informací účetní jednotky iniciováno, zaznamenáno, zpracováno nebo vykázáno elektronicky, například v integrovaném systému. V takovém případě: • mohou být důkazní informace k dispozici pouze v elektronické podobě a jejich dostatečnost a vhodnost obvykle závisí na účinnosti kontrol, které se týkají jejich správnosti a úplnosti.

49. Oba žalobci předně zpochybňují výklad citovaných ustanovení žalovanou. Namítají, že žalovaná nezohlednila, že podle auditorských standardů je na úvaze auditora, zda je potřeba provést testy kontrol. Uvedená žalobní námitka nemůže obstát, neboť žalovaná v napadeném rozhodnutí dotčená ustanovení vyložila tak, že auditor provádí ohledně provedení testu kontrol svou úvahu s tím, že tato úvaha není neomezená, je limitována ustanoveními auditorských standardů. Žalovaná na stranách 3 a 4 napadeného rozhodnutí konstatovala: „Z ISA 330.A24 plyne zcela zřejmá povinnost auditora nespoléhat na testy věcné správnosti v případě, kdy je účetní jednotka závislá na využití IT techniky při vytváření a vedení účetní dokumentace. Tento závěr přitom není zpochybněn ani aplikačním ustanovením ISA 315.A150. Vychází-li totiž auditor z představy, že provádění testů kontrol podléhá primárně jeho úvaze (arg. „…z ustanovení ISA 315.A150 je zjevné, že zásadní je rozhodnutí auditora“), jde o pohled nesprávný. Předně první věta dotčeného aplikačního ustanovení stanoví kogentní omezení tím, že při vysoce automatizovaném zpracování účetních dat není možné provést ve vztahu k existujícímu riziku toliko testy věcné správnosti. Dále pak – nikoliv však výlučně a taxativně (arg. „například“) – vyjmenovává jednu ze situací, kdy je na místě dovodit naplnění hypotézy právní normy, tj. závislost na automatizovaných IT systémech. Auditorova úvaha tedy není neomezená a nemůže nahradit postup, který z ISA vyplývá jako povinný (srov. shora). Navíc, zohlední-li Rada poznatky o konkrétním fungování klienta z hlediska využívání IT u vybraných významných skupin transakcí, pak má za to, že nebylo objektivně možné dospět k závěru, že klient není závislý na využití IT systému při vytváření a vedení účetní dokumentace. Tato skutečnost sama o sobě omezuje možnosti auditorových úvah stran vhodného postupu, neboť vylučuje provedení pouze testů věcné správnosti.“ Soud se s výkladem žalované ztotožňuje.

50. Ustanovení ISA 330.8 písm. b) stanoví povinnost auditora provést testy kontrol, pokud testy věcné správnosti samy o sobě neposkytují dostatečné a vhodné důkazní informace na úrovni tvrzení. Situace, kdy nejsou dostatečné testy věcné správnosti, jsou pak vysvětleny v aplikačních ustanoveních ISA 330.A24 a ISA 315.A150. Ustanovení ISA 315.A150 předně uvádí, že auditor může v některých případech dospět k závěru, že nepostačuje provedení testů věcné správnosti. Ve smyslu tohoto ustanovení je na úvaze auditora, zda v jednotlivém případě jsou testy věcné správnosti dostatečné. Dospěje-li auditor k závěru, že nikoliv, je jeho povinností podle ISA 330.8 písm. b) provést testy kontrol. Ustanovení ISA 315.A150 následně označuje jednu konkrétní situaci, kdy je provedení testů věcné správnosti nedostatečné, a sice: „Taková situace může nastat, jestliže daná účetní jednotka využívá pro svou podnikatelskou činnost výpočetní techniku a veškerá dokumentace je vytvářena a vedena výhradně prostřednictvím informačního systému“. V souladu s tím také ustanovení ISA 315.A150 stanovuje, že pokud běžné rutinní obchodní transakce probíhají na základě vysoce automatizovaného zpracování pouze s minimálním nebo žádným manuálním zásahem, není možné provést ve vztahu k riziku pouze testy věcné správnosti. Citovaná ustanovení vymezují situaci, kdy jsou testy věcné správnosti nedostatečné, pokud obchodní transakce probíhají na základě vysoce automatizovaného zpracování pouze s minimálním či žádným manuálním zásahem. Jinými slovy, zda daná účetní jednotka využívá pro svou podnikatelskou činnost výpočetní techniku a veškerá dokumentace je vytvářena a vedena výhradně prostřednictvím informačního systému. Takováto úprava představuje omezení pro jinak volnou úvahu auditora, zda testy věcné správnosti postačují. Soud se ztotožňuje s žalovanou, že úvaha auditora o dostatečnosti testu věcné správnosti je omezena povinností vyplývající z ustanovení auditorských standardů provést testy kontrol v případě, kdy je účetní jednotka závislá na využití IT techniky při vytváření a vedení účetní dokumentace. Jestliže byla v daném případě splněna vymezená podmínka o závislosti na využití IT systémů, bylo nutné provést testy kontrol. Žalovaná, resp. kárná komise, přitom dospěla k závěru, že u společnosti Bauhaus daná podmínka splněna byla. S tím oba žalobci nesouhlasí.

51. Oba žalobci namítají, že žalobce ad b) ve své části dokumentace k auditorskému spisu dospěl k závěru, že účetní jednotka není plně závislá na IT systému, resp. je podobně závislá na účetním systému jako drtivá většina společností, proto testy věcné správnosti poskytují dostatečné a vhodné důkazní informace. Žalovaná oproti tomu dospěla k závěru, že klient Bauhaus využívá automatizované účetní postupy a je plně závislý na informačních systémech a technologiích. Vyšla z protokolu o kontrole kvality č. 2023/01, č. j. RVDA-821/2023 (dále též „protokol o kontrole kvality“) u žalobce ad b), která proběhla ve dnech 5. 12. 2022 až 16. 6. 2023. V jejím rámci bylo zjišťováno, zda žalobce ad b) postupuje při provádění auditorské činnosti v souladu se ZoA, auditorskými standardy, etickým kodexem a vnitřními předpisy Komory auditorů České republiky. Žalovaná konstatovala na str. 3 napadeného rozhodnutí, že: „Klient Bauhaus provozuje 8 maloobchodních prodejen a klíčové podnikové procesy jsou plně automatizovány; je využíván informační systém SAP pro všechny hlavní činnosti, tj. včetně evidence tržeb za prodej zboží, nákladů vynaložených na prodej zboží a naskladnění a vyskladnění zásob. Tyto činnosti jsou zcela závislé na informačních systémech a technologiích.“ Soud ověřil z protokolu o kontrole, že na jeho stranách 22-30 jsou popsána zjištění ohledně závislosti klienta Bauhaus na informačních systémech. Tato zjištění jsou na str. 29 protokolu o kontrole shrnuta takto: „V případě auditu ÚZ Bauhaus […], s ohledem na rozsah použití IT v auditované ÚJ, provedené TVS samy o sobě neposkytují dostatečné a vhodné důkazní informace na úrovni tvrzení […] V případě skupin transakcí tržby za prodej zboží a náklady vynaložené na prodej zboží a zůstatku účtu zásob se u společnosti Bauhaus […] jedná o významné skupiny transakcí a zůstatek účtu, jejichž zpracování je vysoce automatizované a převážná část dokumentace je vytvářena výhradně prostřednictvím informačního systému. Důkazní informace tak jsou k dispozici pouze v elektronické podobě a jejich dostatečnost a vhodnost závisí na účinnosti relevantních kontrol, které se týkají jejich správnosti, úplnosti a existence. Ověření této skupiny transakcí a zůstatku účtu není možné provést pouze pomocí TVS, ale pomocí příslušných testů kontrol, které auditor neprovedl“. Závěry žalované, resp. kárné komise, mají oporu v provedené kontrole. Nemůže proto obstát žalobní tvrzení, že žalovaná neprovedla žádné dokazování ohledně dispozice informací v elektronické podobě. Žalovaná učinila zjištění při provedené kontrole, tato zjištění popsala v protokolu o kontrole kvality, který následně představoval podklad pro rozhodnutí o kárném provinění. Protokolem o kontrole přitom není potřeba podle , , provádět dokazování. Oba žalobci svá tvrzení, že klient Bauhaus není plně závislý na IT systému, ničím nedokládají.

52. Není přitom pravdivé tvrzení obou žalobců, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí, že žalobce ad b) skutečnost limitovanosti závislosti na IT v průběhu řízení nerozporoval. Žalovaná na str. 3 napadeného rozhodnutí výslovně upozornila na auditorovo tvrzení o limitovanosti vázanosti klienta na IT, konkrétně uvedla: „Nic ze shora uvedených východisek auditor plausibilně nerozporuje, prakticky jediné, na čem zakládá svoji obhajobu (kromě údajně vadné právní kvalifikace – srov. dále), je v prvním i nynějším odvolání uplatněné tvrzení, že existuje významná část dokumentace, která není v elektronické podobě (např. příjemky zboží, doklady o příjmech hotovostních peněž v pokladnách atd.), a proto je vázanost klienta na IT limitovaná. Pro účely auditu bylo možné vystačit s provedením testů věcné správnosti a nebylo třeba provádět testy kontrol“. Žalovaná zároveň na téže straně napadeného rozhodnutí na uvedenou argumentaci žalobce ad b) reagovala: „Rada opětovně podotýká, že jí není zřejmé, jakým způsobem má existence dodacích listů nebo záznamů o příjmu peněz z prodeje zboží vylučovat následné automatizované zpracování informací pro potřeby účetnictví s využitím IT. Jde o námitku poukazující na zcela běžně existující dokumenty při příjmu a výdeji (prodeji) zboží, aniž by z nich bylo možno bez dalšího dovodit omezenou závislost na IT systémech pro účely zpracování účetních informací. Nejedná se o paralelní (tzv. kreativní) část účetnictví nebo postupy stojící zcela mimo systém SAP a nepodléhající automatickému zpracování. Podstatu skutečného fungování systému konečně nejlépe ilustruje auditor sám tím, jak ve svém spise popsal automatizované postupy (procesy) klíčové pro účetní závěrku – srov. s. 25/52 protokolu: ‚Systém při zadání faktury automaticky páruje s objednávkou a příjemkou – v případě rozdílu nedovolí fakturu zaúčtovat.‘, případně ‚Systém automaticky vystaví fakturu na základě výdejky ze skladu a objednávky – tuto fakturu nelze modifikovat.‘ “ Oba žalobci přitom tyto závěry žalované nijak relevantně nevyvrací, pouze obecně namítají, že závěry, že: „Systém při zadání faktury automaticky páruje s objednávkou a příjemkou – v případě rozdílu nedovolí fakturu zaúčtovat“, případně: „Systém automaticky vystaví fakturu na základě výdejky ze skladu a objednávky – tuto fakturu nelze modifikovat,“ automaticky neznamenají plnou závislost společnosti Bauhaus na IT systémech. K tomuto soud uvádí, že citovaná tvrzení, které oba žalobci označují za závěry žalované, jsou ve skutečnosti závěry žalobce ad b) učiněné při auditu, jak vyplývá ze str. 25 protokolu o kontrole kvality. Žalovaná tato tvrzení auditora uvedla pro úplnost na podporu již učiněných zjištění o vázanosti společnosti Bauhaus na IT systémech. Soud souhlasí se žalovanou, že popis účetních procesů učiněných žalobcem ad b) svědčí závěru žalované o závislosti společnosti Bauhaus na použití IT systémů z důvodu vysoce automatizovaného procesu zpracování transakcí. Oba žalobci přitom konkrétněji nevysvětlují, proč podle nich závěry auditora neprokazují vázanost na IT systémech. Soud neshledal uvedenou argumentaci důvodnou.

53. Dále oba žalobci namítají, že žalovaná v rámci svého rozhodnutí nepřihlédla ke skutečnosti, že testy IT kontrol byly provedeny v rámci jiného procesu. K tomuto soud uvádí, že žalovaná vzala v potaz, že žalobce ad b) tak uvedl ve druhém doplnění odvolání ze dne 14. 8. 2025, jak vyplývá ze stran 4-5 napadeného rozhodnutí. Žalovaná se s tvrzeným provedením testu kontrol v rámci jiného auditu, auditu konsolidačního balíčku na úrovni skupiny, vypořádala na stranách 4-5 napadeného rozhodnutí, kdy konstatovala: „Rada považuje kontrolní zjištění nadále za relevantní, neboť v souvislosti s auditem individuální účetní závěrky stále platí, že žádné testy kontrol v IT oblasti prováděny nebyly. Tato skutečnost zcela nesporně plyne ze všech vyjádření auditora, konečně i ve druhém doplnění odvolání nadále setrvává na původním stanovisku o zbytnosti takového postupu. V důsledky tak předkládaný dokument (i) nebyl vypracován v souvislosti s auditem, jenž podléhal kontrole kvality, (ii) návazně nebyl zařazen v předloženém auditním spise, zejména však přímo z auditorovy obhajoby plyne, že (iii) se závěry v něm uvedenými nijak (materiálně) nepracoval, právě naopak přistupoval k dotčené oblasti IT kontrol způsobem zcela odlišným a se shora uvedených důvodů nevhodným. Do popředí tak vystupuje zjevná nekonzistence, kdy se rozcházel přístup k ověření IT oblasti na úrovni auditu skupiny a individuální účetní závěrky. Kontrolní skupině nebyla sdělena žádná informace, že auditor hodlal spoléhat na výstupy z auditu skupiny, tím spíš pak tyto nenašly žádný odraz v auditní dokumentaci ani nebyly předloženy v průběhu kontroly kvality. To však samo o sobě není překvapující, pokud má platit původní argument obhajoby, a sice že testy kontrol pro oblast IT nebyly potřebné, a bylo možné vystačit pouze s testy věcné správnosti. Jakkoliv Rada nepovažuje tento přístup za správný (resp. dostačující s ohledem na pravidla plynoucí z auditorských standardů), jde o argumentaci, která alespoň není vnitřně rozporná. Pokud se však při projednávání druhého (!) odvolání v dané věci náhle objeví dokumentace k údajnému provedení postupů, jež auditor opakovaně a setrvale označuje za nepotřebné a jím neprováděné (tedy dokumentace fakticky konfrontující všechna dosavadní tvrzení auditora k danému skutku), vzniká důvodná pochybnost o věrohodnosti „nové“ obhajoby (zvláště pak v kontextu průběhu kontroly a setrvalé – nadto stále zastávané – argumentace o zbytnosti testů kontrol v oblasti IT). Tuto výtku přitom nelze překlenout poukazem na skutečnost, že auditor skupiny byl odlišný od auditora individuální účetní závěrky, a proto mohlo dojít k odlišným přístupům. Konečně, i tak by měl auditor skupiny instruovat závaznými pokyny auditory jednotlivých složek konsolidovaného celku a zajistit v klíčových oblastech jednotný přístup. Rada tedy považuje tvrzené pochybení za prokázané bez důvodných pochybností.“ Z citovaného je zřejmé, že žalovaná vzala namítanou skutečnost o provedení testu kontrol při auditu na úrovni skupiny v úvahu, nepovažovala tím však za splněnou povinnost žalobce ad b) provedení testu kontrol při auditu individuální účetní závěrky. Tento závěr odůvodnila tím, že test nebyl vypracován v souvislosti s dotčeným auditem, dokumentace o něm nebyla součástí příslušného auditního spisu a žalobce ad b) s jeho závěry nijak nepracoval. Soud se s žalovanou ztotožňuje. Z protokolu o kontrole kvality nevyplývá, že by žalobce ad b) v rámci dotčeného auditu jakkoli zohlednil výsledky auditu konsolidačního balíčku, tyto ani nebyly součástí auditního spisu, jak potvrdil žalobce ad b) v doplnění odvolání ze dne 14. 8. 2025. Žalobní argumentace, že žalovaná nijak nezpochybnila správnost výsledků testu kontrol provedených v rámci jiného auditu, je proto irelevantní, z takových testů nebylo vůbec vycházeno. Soud se ztotožňuje s žalovanou, že argumentace obou žalobců je v tomto ohledu značně rozporná. Oba žalobci na jedné straně tvrdí, že testy kontrol nebyly při dotčeném auditu potřeba, na straně druhé pak poukazují na to, že potřebné testy kontrol byly provedeny, avšak v rámci jiného procesu, a jejich výsledky mají být zohledněny v rámci dotčeného auditu. Soud neshledal takto koncipovanou argumentaci věrohodnou a ve shodě s žalovanou dodává, že povinnost testů kontrol při závislosti klienta na IT systémech platí bez dalšího, tedy i bez ohledu na zjištění možných rizik při provedení testů kontrol v rámci jiného auditu. Argumentace obou žalobců není důvodná. První žalobní bod neshledal soud důvodným.

54. Ve druhém žalobním bodu oba žalobci nesouhlasí se žalovanou, že žalobce ad b) porušil ustanovení standardu ISA 230.8 ve spojení s ISA 500.6 a 330.18 z důvodu nedostatečné dokumentace testů věcné správnosti pro významnou pohledávku klienta Alexandria ve výši 150 milionů Kč za společností ORION TRAVEL LIMITED.

55. Soud připomíná, že žalobce ad b) byl uznán kárně vinným, že u klienta Alexandria v auditorském spisu nezdokumentoval testy věcné správnosti pro významnou pohledávku ve výši 150 milionů Kč za společností ORION TRAVEL LIMITED, která ve své rozvaze tento závazek vůči společnosti Alexandria nevykázala a zároveň měla k 31. 12. 2021 vlastní kapitál pouze ve výši 336 tisíc Kč, tedy výrazně nižší než je pohledávka společnosti Alexandria za touto společností. Tímto jednáním žalobce ad b) jako auditor porušil auditorský standard ISA 230.8 ve spojení s ISA 500.6, ISA 330.18.

56. Oba žalobci v podané žalobě nesouhlasí, že dokumentovaná auditní stopa není dostačující ke splnění účelu předvídanému ISA 230.8 a že dokumentace neposkytuje bližší informace o tom, jak je pohledávka splácena, jak je dodržován splátkový kalendář či jak a na základě čeho je posouzena způsobilost dlužníka plnit dotčený závazek.

57. Podle ustanovení auditorského standardu ISA 230.8 auditor je povinen vypracovat dokumentaci auditu tak, aby zkušený auditor, který se předtím daným auditem nezabýval, pochopil: (viz odstavce A2 - A5, A16 - A17)

(a) povahu, načasování a rozsah auditorských postupů provedených s cílem dosáhnout souladu se standardy ISA a příslušnými požadavky právních předpisů, (viz odstavce A6 - A7)

(b) výsledky provedených auditorských postupů a získané důkazní informace a

(c) významné záležitosti, které vyplynuly z auditu, dosažené závěry týkající se těchto záležitostí a významné odborné úsudky učiněné při tvoření těchto závěrů. (viz odstavce A8 - A11)

58. Podle ustanovení auditorského standardu ISA 500.6 auditor je povinen navrhnout a provést auditorské postupy, které jsou za daných okolností vhodné pro účely získání dostatečných a vhodných důkazních informací. (viz odstavce A5–A29).

59. Podle ustanovení auditorského standardu ISA 330.18 auditor je povinen navrhnout a provést testy věcné správnosti u všech materiálních skupin transakcí, zůstatků účtů a zveřejněných údajů, a to bez ohledu na vyhodnocené riziko materiální nesprávnosti. (viz odstavce A43 – A48).

60. Soud zdůrazňuje, že podstatou kárného provinění žalobce ad b) je nedostatečné zdokumentování auditních postupů, testů věcné správnosti ve vztahu k pohledávce klienta Alexandria, nikoli jejich neprovedení. Neprovedení testů věcné správnosti pro pohledávku není žalobci ad b) vytýkáno. Žalobní námitky, že žalobce ad b) jako auditor provedl veškeré možné činnosti v souvislosti s ověřením existence předmětné pohledávky, jsou proto irelevantní, takové jednání není žalobci ad b) kladeno za vinu, není mezi účastníky předmětem sporu.

61. K tvrzení, že dokumentace ohledně testů věcné správnosti ve vztahu k pohledávce klienta Alexandria je dostatečná, soud uvádí, že z protokolu o kontrole kvality, který podrobně popisuje provedený audit, včetně vyhotovené dokumentace, vyplývá, že součástí auditního dokumentace nebyly dokumenty poskytující bližší informace o tom, jak je pohledávka splácena, jak je dodržován splátkový kalendář, či jak a na základě čeho je posouzena způsobilost dlužníka plnit dotčený závazek. Oba žalobci pouze obecně namítají, že „[b]ližší informace o splácení pohledávky byla v řízení uvedena a je součástí spisu“, nikterak však neoznačují konkrétní dokument, jak je zjevné i z uvedené citace, který podle nich je součástí dokumentace a shora uvedené skutečnosti prokazuje. Taková obecná, ničím nepodložená argumentace přitom nemůže být důvodná, neboť úkolem žalobců je řádně a konkrétně formulovat žalobní námitky. Není úkolem soudu vyhledávat ve spisu dokumenty způsobilé být součástí žalobní argumentace, soud by se tak stavěl do pozice obhájce dané strany. Soud nepřistoupil k vyžádání předmětné části auditní dokumentace, jelikož na základě takto obecně koncipované žalobní argumentace ani nemohl ověřit, zda nějaký konkrétní dokument je součástí dokumentace, když oba žalobci takový dokument neoznačují. Skutečnost, že součástí auditní dokumentace je splátkový kalendář, není předmětem sporu, což deklarovala již kárná komise na str. 24 prvostupňového rozhodnutí.

62. Oba žalobci připouštějí, že dokumentace může být posouzena jako nedostatečná, takové pochybení však označují za formální, které nemohlo ovlivnit výrok k auditované účetní závěrce. K tomuto soud uvádí, že podle výše citovaných ustanovení auditorských standardů je povinností auditora nejen provedení příslušných postupů, ale i řádné vypracování dokumentace tyto postupy zachycující. Dokumentaci soud považuje za podstatnou, vytváří prokazatelný podklad pro výrok auditora a dokládá, že audit byl řádně proveden podle auditorských standardů a právních požadavků, a taktéž umožňuje jeho přezkum. Jedná se tedy o důležitou povinnost auditora, kterou auditor musí respektovat, její nedodržení představuje kárné provinění ve smyslu § 25 odst. 1 ZoA. Druhý žalobní bod není důvodným.

63. Ve třetím žalobním bodu oba žalobci nesouhlasí se závěry přezkumu hospodaření ŽNS a auditu účetní závěrky ŽNS.

64. Pro připomenutí soud uvádí, že ve vztahu k přezkumu hospodaření ŽNS a auditu účetní závěrky ŽNS bylo žalobci ad b) vytknuto, že nenavrhl a neprovedl auditorské postupy pro získání dostatečných a vhodných důkazních informací pro přezkoumání hospodaření. V auditorském spisu poté, co zaznamenal (do jednoho spisu) dokumentaci k přezkoumání hospodaření ŽNS a k auditu účetní závěrky ŽNS, neprovedl rekonciliaci mezi otestovanými výnosy a náklady ve výkazu zisku a ztráty, a příjmy a výdaji celkem po konsolidaci ve finančním výkazu, včetně vysvětlení a dotestování případných rozdílů. V důsledku toho nelze testované vzorky výnosů a nákladů navázat na seskupení položek příjmů a výdajů. Tím měl auditor porušit ustanovení auditorských standardů ISA 500.6, AS 52.12 a AS 52.33.

65. Oba žalobci nesouhlasí se žalovanou, že bez provedení rekonciliace příjmů a výdajů nelze provést přezkoumání hospodaření ŽNS. Podle nich taková povinnost nevyplývá z právních předpisů ani auditorských standardů.

66. Podle ustanovení auditorského standardu ISA 500.6 auditor je povinen navrhnout a provést auditorské postupy, které jsou za daných okolností vhodné pro účely získání dostatečných a vhodných důkazních informací (viz odstavce A5–A29).

67. Podle ustanovení auditorského standardu AS 52.12 ve znění účinném pro audity účetních závěrek sestavených za období počínající dříve než 1. 1. 2024 postupy obsažené v mezinárodních auditorských standardech či standardech pro prověrky auditor použije jako vodítko v takovém rozsahu, v jakém jsou příslušné postupy obecně aplikovatelné na přezkoumání hospodaření.

68. Podle ustanovení auditorského standardu AS 52.33 ve znění účinném pro audity účetních závěrek sestavených za období počínající dříve než 1. 1. 2024 na základě svých poznatků (viz odstavec 32) je auditor povinen:

(a) identifikovat oblasti, v nichž je u předmětu přezkoumání hospodaření pravděpodobný výskyt významných (materiálních) chyb a nedostatků;

(b) navrhnout a provést postupy, jimiž pokryje oblasti identifikované podle bodu (a) a získá omezenou jistotu pro účely vyjádření svého závěru.

69. Soud předně uvádí, že v právní úpravě, včetně auditorských standardů, není výslovně zakotvena povinnost provedení rekonciliace příjmů a výdajů. Žalovaná ani kárná komise však netvrdily, že by tomu tak bylo. Dovodily, že provedení rekonciliace příjmů a výdajů bylo nutné pro splnění povinností stanovených v auditorském standardu ISA 500.6 a AS 52.33 (navrhnout a provést auditorské postupy, které jsou za daných okolností vhodné pro účely získání dostatečných a vhodných důkazních informací), které žalobce ad b) jako auditor porušil tím, že rekonciliaci neprovedl. Žalovaná odůvodnila nutnost provedení rekonciliace příjmů a výdajů na str. 7 napadeného rozhodnutí: „V tomto ohledu je přitom nezbytné připomenout, že výkaz zisku a ztráty je sestaven na akruální bázi, zatímco finanční výkaz na peněžní bázi, z čehož plyne, že se příjmy/výnosy a výdaje/náklady nemohou rovnat (reálně mezi vykazovanými příjmy a výnosy existoval rozdíl 63 mil. Kč, mezi výdaji a náklady pak ve výši 148 mil. Kč). Auditor tak nemohl bez rekonciliace navázat testované vzorky výnosů a nákladů na seskupení rozpočtových položek příjmů a výdajů, tedy návazně nemohl vědět, zda je vzorek pro účely auditu dostačující také pro přezkoumání hospodaření nebo je třeba provést (ještě další) dotestování. Samozřejmě není vyloučeno, že vzorek dostatečný byl, odpověď na tuto otázku však nelze získat bez rekonciliace, která zde vystupuje jako conditio sine qua non a předpoklad pro jakékoliv seriózní úvahy v oblasti získání dostatečných a vhodných důkazních informací stran příjmů a výdajů rozpočtu. […] k nutnosti rekonciliace se auditor dopracoval sám tím, jakou techniku provádění přezkoumání hospodaření ŽNS zvolil (tedy využití testování provedeného primárně pro účely auditu účetní závěrky). Jak bylo vysvětleno shora, s ohledem na odlišnosti mezi akruálním a peněžním principem se nenabízí jiná alternativa způsobilá verifikovat (ne)dostatečnost zvoleného vzorku (určeného pro audit) rovněž pro účely přezkoumání hospodaření (zde v oblasti příjmů a výdajů).“ (zvýraznila a podtrhla žalovaná, pozn. soudu). Žalovaná navázala tím na argumentaci kárné komise na stranách 29-30 prvostupňového rozhodnutí. Podle soudu žalovaná dostatečně a přesvědčivě vysvětlila, že v daném případě provedení rekonciliace bylo nutné a proč jejím neprovedením auditor žalobce ad b) porušil uvedené auditorské standardy. Oba žalobci přitom závěry žalované relevantně nevyvrací, jen obecně namítají, že provedení rekonciliace není jediným možným způsobem přezkoumání příjmů a výdajů. Neoznačují však jiný způsob, který by dotčené skutečnosti mohl ověřit stejně jako provedení rekonciliace, a ani netvrdí, natož dokládají, že by nějaký takový způsob žalobce ad b) využil. Takto obecně koncipovaná žalobní argumentace nemůže vedle podrobného a srozumitelného vysvětlení žalované o nutnosti rekonciliace obstát.

70. Nadto žalobní argumentace o absenci nutnosti rekonciliace je rozporná s navazujícími tvrzeními obou žalobců, že dne 15. 7. 2025 doplnil žalobce ad b) své odvolání o dokumenty prokazující, že rekonciliaci provedl. Žalovaná na doložené podklady reagovala na stranách 7 a 8 napadeného rozhodnutí. Uvedla, že „tyto dokumenty (přes značný počet) nepředstavují podklad způsobilý zpochybnit podstatu kontrolního zjištění (konečně žádný ucelený alternativní pohled nenabízí ani obviněný), nadto v některých případech je původcem dokumentu nikoliv auditor, ale účetní jednotka [např. opakovaně odkazovaný soubor ZP_Obratovka(…)], jindy se údaje dublují [srov. 8-Fin. vztahy(…) a Výběr vzorků transfery(…)]. Auditor toliko setrvale demonstruje testované oblasti, opomíjí však (nutně) přetrvávající problém s navázáním testovaných vzorků výnosů a nákladů na seskupení rozpočtových položek příjmů a výdajů. Základní premisa kontrolního zjištění proto zůstává naprosto nedotčena. Naopak lze dospět k závěru, že předložené podklady kontrolní tvrzení nejen nevyvrací, ale naopak stvrzují jejich logiku popsanou shora.“ Podle soudu žalovaná v citované části rozhodnutí dostatečně vysvětlila, proč nepovažovala doložené podklady za relevantní. Napadené rozhodnutí proto nelze v tomto ohledu shledat nepřezkoumatelné, jak namítají oba žalobci. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaná k předmětným dokumentům uvedla: „Dotčené podklady byly pořízeny pro účely auditu účetní závěrky a nijak se nevypořádávají s dostatečností auditních vzorků pro účely přezkoumání hospodaření. Rekonciliací pak není ani výslovně zmiňovaná příloha č. 1 a 2 k doplnění odvolání ze dne 15. 7. 2025, neboť se nevztahuje ke konkrétním vzorkům a jejich dostatečnosti pro účely přezkumu hospodaření klienta ZNS.“ Soud po ověření obsahu podkladů, které jsou součástí správního spisu, ve shodě s žalovanou dodává, že tyto nejsou s to prokázat provedení požadované rekonciliace příjmů a výdajů v rámci přezkoumání hospodaření. Jedná se o několik souborů typu excel, z jejich obsahu nelze ověřit, že rekonciliace byla žalobcem ad b) provedena.

71. K žalobnímu tvrzení, že kárná komise neprojednala s oběma žalobci pochybení spočívající v neprovedení rekonciliace, přestože jí to uložila žalovaná ve svém prvním rozhodnutí ze dne 12. 8. 2024 č. j. RVDA-824/2024. Soud ověřil, že žalovaná zavázala kárnou komisi, takto: „12. K chybějící rekonciliaci [výrok I.1. písm. f)] kárná komise přezkoumatelným způsobem osvětlí důvody pro její provádění; předložené odůvodnění se jeví jako nesrozumitelné, když na straně jedné je auditorovi vytýkáno neprovedení rekonciliace, avšak jedním dechem kárná komise dodává, že má daný postup jen omezené využití (arg. mohl by použít tento postup pouze z hlediska ocenění jednotlivých položek, avšak nikoliv z hlediska správnosti klasifikace testovaných položek příjmů a výdajů podle rozpočtové skladby). Radě proto není z předloženého odůvodnění vůbec zřejmé, zda a za jakých podmínek rekonciliace postačuje k získání vhodných důkazních informací, a pro jakou oblast. Těmto otázkám se kárná komise bude věnovat při opětovném projednání věci.“ (zvýraznila žalovaná, pozn. soudu). Z citovaného je zřejmé, že žalovaná shledala první rozhodnutí kárné komise ze dne 18. 3. 2024 č. j. 571/2024/RVDA04/2023/Mi dílem nepřezkoumatelné ohledně otázky rekonciliace, pro nedostatečné zdůvodnění nutnosti jejího provedení. Uložila proto kárné komisi, aby se v dalším řízení těmito důvody zabývala a srozumitelně je vysvětlila. V souladu s uvedeným závěrem bylo povinností kárné komise, aby ve svém dalším rozhodnutí, dospěje-li k totožnému závěru ohledně pochybení v podobě neprovedení rekonciliace, svůj závěr řádně odůvodnila, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, na základě jakých konkrétních důvodů k uvedenému dospěla, a účastníci řízení tak na to mohli reagovat. Soud ověřil, že kárná komise této uložené povinnosti dostála. V prvostupňovém rozhodnutí na stranách 29-30 odůvodnila, proč žalobce ad b) měl rekonciliaci příjmů a výdajů provést. Oba žalobci pak na uvedené mohli reagovat v odvolání, což i učinili. Nemohli být proto postupem kárné komise nijak zkráceni na svých procesních právech. Citovaný závěr žalované přitom nelze vykládat tak, jak to činí oba žalobci, a sice že kárná komise měla povinnost projednat důvody nutnosti rekonciliace na ústním jednání s nimi. Taková povinnost kárné komisi z právní úpravy neplyne. Kárná komise byla povinna seznámit účastníky řízení s podklady rozhodnutí, což také učinila. Oba žalobci ani nesporují, že by tomu tak nebylo. Nebylo její povinností výslovně seznámit účastníky s důvody rozhodnutí při ústním jednání. Třetí žalobní bod není důvodný, resp. první až třetí žalobní bod nejsou důvodné.

72. Následně soud přistoupil k posouzení čtvrtého žalobního bodu žaloby žalobkyně ad a).

73. Žalobkyně ad a) ve čtvrtém žalobním bodu namítá, že porušení povinností statutárním auditorem není automaticky porušením povinností auditorské společnosti podle § 21 odst. 7 ZoA. Je povinností správního orgánu takové jednání prokázat.

74. Soud připomíná znění ustanovení § 21 odst. 7 ZoA, za jehož porušení byla žalobkyně ad a) sankcionována.

75. Podle § 21 odst. 7 písm. a) ZoA statutární auditor vykonávající auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorská společnost jsou povinni provést taková opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, k zamezení porušování povinností podle § 25 odst. 1 statutárním auditorem, který pro ně vykonává auditorskou činnost.

76. Podle § 21 odst. 7 písm. b) ZoA statutární auditor vykonávající auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorská společnost jsou povinni provést taková opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, k odvrácení následků porušení těchto povinností statutárním auditorem, který pro ně vykonává auditorskou činnost.

77. Podle § 25a odst. 1 ZoA za porušení povinnosti podle § 21 odst. 7 může Komora uložit statutárnímu auditorovi vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet nebo auditorské společnosti jiné opatření. Na uložení jiného opatření se použije obdobně § 25 odst. 3 a 4 s tím, že pokutu podle § 25 odst. 3 písm. c) lze uložit do výše 10 000 000 Kč.

78. Odpovědnost žalobkyně ad a) jako auditorské společnosti podle § 25a odst. 1 ZoA za porušení povinnosti podle § 21 odst. 7 ZoA je objektivní, bez ohledu na zavinění. Je odrazem povinností, které jí zákon ukládá za účelem zajištění organizace a dohledu nad svou auditorskou činností podle § 14d odst. 1 až 3 ZoA. Pro odpovědnost auditorské společnosti tak, jak je koncipována ve shora citovaných ustanoveních, je rozhodné, zda auditor pro společnost porušil povinnost zakládající kárné provinění a zda společnost prokáže, že zavedla a reálně uplatňovala přiměřená preventivní či nápravná opatření. Konstrukce objektivní odpovědnosti klade tíhu prokázat existenci liberačního důvodu na toho, kdo jej tvrdí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. -27, ze dne 18. 3. 2010 č. j. -163, či ze dne 19. 9. 2014 č. j. -33). Odpovědnosti se auditorská společnost může zprostit, prokáže-li provedení takových opatření, která po ní lze spravedlivě požadovat. Bylo tudíž povinností žalobkyně ad a), chtěla-li být zproštěna odpovědnosti, prokázat přijetí opatření k zamezení porušení povinností žalobcem ad b) a k odvrácení následků porušení těchto povinností. Nejedná se o povinnost správního orgánu.

79. Žalobkyně ad a) byla uznána vinnou, že nezamezila protiprávnímu jednání žalobce ad b) jako auditora při provádění auditorské činnosti u klientů Bauhaus, Alexandria a ŽNS. Žalovaná, resp. kárná komise, prokázala, že podle žalobce ad b) se předmětných skutků dopustil [a soud neshledal žalobní námitky směřující proti závěrům o vině žalobce ad b) důvodné, viz výše]. Žalobní námitky, že odpovědnost žalobkyně ad a) jako auditorské společnosti bylo dovozena bez prokázání porušení povinností žalobce ad b), tak nejsou důvodné. Kárná komise shledala, že žalobkyně ad a) neprokázala přijetí žádných opatření, jimiž by porušení povinností žalobce ad b) zabránila, případně odvrátila následky porušení.

80. Kárná komise ve třetím odstavci shora a násl. na str. 35 prvostupňového rozhodnutí uvedla, že „nezjistila nic, co by potvrzovalo, že byla ze strany společnosti vyvinuta snaha na odstranění konkrétních zjištění u klienta, kdy toto není myšleno v § 21 odst. 7 písm. b) ZoA do budoucna, ale na dané konkrétní porušení povinností u dotčené auditorské činnosti […] Kárná komise konstatuje, že nebyly auditorskou společností předloženy žádné důkazy, které by tento její názor změnily a měly by za následek aktivaci tzv. liberačního důvodu.“ Žalovaná k odpovědnosti žalobkyně ad a) na stranách 9 až 11 napadeného rozhodnutí uvedla, že „přistoupila k posouzení konkrétních tvrzení auditorské společnosti, jež mají zpochybňovat porušení § 21 odst. 7 zákona o auditorech. V prvním doplnění odvolání auditorská společnost na s. 4 uvádí, že plní povinnosti spočívající v pravidelném proškolování zaměstnanců, a to i v návaznosti na zjištění z kontrol kvality (k prokázání dokládá harmonogram interních školení z let 2021-2023 a prezenčníy k provedeným školením; přiložen byl rovněž vnitřní předpis ke kontinuálnímu profesnímu vzdělávání). Rovněž tak auditorská společnost dohlíží na plnění potřebného počtu školení stanových Komorou auditorů […] Rada má za to, že provádění pravidelných školení a existence vnitřního předpisu o kontinuálním profesním vzdělávání, představují toliko nezbytné minimum, které však nedostačuje k tomu, aby se auditorská společnost vyhnula objektivní odpovědnosti za porušení ZoA. K provádění povinného školení zaměstnanců srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. -44 […] Nad rámec školení lze po standardně fungující auditorské společnosti spravedlivě (či legitimně) požadovat jistě více, např. zavedení vnitřních (průběžných) kontrolních mechanismů k eliminaci rizika nesprávného postupu auditora (Rada v této souvislosti připomíná, že obviněný auditor není jediným statutárním auditorem v auditorské společnosti), případně motivaci k řádnému postupu v pracovněprávní rovině (ať již pozitivně nebo negativně pro případ pochybení), nadto z poskytnutého přehledu interních školení je zřejmé, že řadu z nich prováděl přímo obviněný auditor (srov. školitele uvedené v předložených harmonogramech školení). To vyvolává pochybnost o účinnosti takto nastaveného systému interního vzdělávání, tím spíše v situaci, kdy některá stávající pochybení byla opakovaná. Zároveň Rada zdůrazňuje, že jí demonstrativně předestřená opatření nejsou z kategorie neproveditelných, ať již v rovině praktické (technické), tak ekonomické.“ (zvýraznila žalovaná, pozn. soudu).

81. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně ad a), že se správní orgány nezabývaly tím, zda přijala taková opatření, která po ní bylo možné spravedlivě požadovat. Podle citovaného se kárná komise i žalovaná dotčenou otázkou řádně zabývaly a dospěly k závěru, že žalobkyně ad a) taková opatření nepřijala. Svůj závěr náležitě odůvodnily, i ve vazbě na tvrzená opatření žalobkyně ad a). Žalovaná jasně a srozumitelně vysvětlila, proč tvrzená opatření o provádění pravidelných školení a existenci vnitřního předpisu o kontinuálním profesním vzdělávání nepovažovala za dostatečná. Napadené rozhodnutí proto není v tomto ohledu nepřezkoumatelné, jak tvrdí žalobkyně ad a) v podané žalobě.

82. Soud připomíná, že bylo povinností žalobkyně ad a), pokud se chtěla své odpovědnosti zprostit, aby prokázala, že přijala dostatečná opatření ve smyslu § 21 odst. 7 ZoA. Nebylo povinností žalované provádět vlastní zjištění ohledně vnitřních kontrolních mechanismů a dohledu žalobkyně ad a), jelikož žalobkyně ad a) k uvedenému žádná konkrétní tvrzení nedoložila. Námitka, že žalovaná nehodnotila organizační strukturu žalobkyně ad a) a její kontrolní mechanismy, tak nejsou důvodné, žalobkyně ad a) v této souvislosti nic netvrdila, ani nedokládala. Bylo na žalobkyni ad a), aby doložila přijatá opatření spočívající zejména ve funkčním systému řízení kvality, metodických pravidlech, odborném vedení a dohledu nad auditory, kontrole auditních spisů a pravidelném ověřování účinnosti těchto mechanismů. Provedení takových konkrétních opatření žalobkyně ad a) netvrdila, ani neprokázala, nečiní tak ani v podané žalobě. Žalobkyně ad a) se v žalobě omezuje na pouhé obecné tvrzení, že přijala opatření, která lze po ní spravedlivě požadovat, aniž by je konkrétně označila, natož doložila.

83. Žalobkyně ad a) poukazuje pouze na pravidelné proškolování zaměstnanců a nesouhlasí se žalovanou, že toto opatření není dostatečné. Soud uvádí, že z citovaného vyplývá, že žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že pravidelné proškolování představuje pouze nezbytné minimum nedostačující k vyhnutí se objektivní odpovědnosti za porušení § 21 odst. 7 ZoA. Tento svůj závěr opřela o relevantní judikaturu a doplnila o demonstrativní výčet opatření, která by dostatečná opatření představovala. Soud se ztotožňuje se závěrem žalované. Pouhé proškolení auditorů samo o sobě nepostačuje k prokázání, že žalobkyně ad a) přijala opatření ve smyslu § 21 odst. 7 ZoA. Žalobkyně ad a) musí zavést a uplatňovat účinné kontrolní mechanismy, které umožní porušení povinností předcházet, včas jej zjistit a napravit jeho následky. Jde zejména o odborné vedení auditorů a průběžný dohled nad jejich prací, vnitřní systém řízení kvality, pravidelný přezkum kvality auditních zakázek a auditních spisů či závazné metodické postupy a kontrolní seznamy pro provádění auditu. Školení je jen jedním z preventivních nástrojů, nenahrazuje však kontrolu jeho praktického promítnutí do konkrétních auditních zakázek, ani odpovídající nápravu zjištěných pochybení. Žalobkyně ad a) přitom závěry žalované ohledně nedostatečnosti školení nijak relevantně nevyvrací, nevysvětluje ani nedokládá, proč by mělo pravidelné proškolování být dostačujícím opatřením podle § 21 odst. 7 ZoA. Takto koncipovaná žalobní argumentace nemůže být úspěšná. Čtvrtý žalobní bod žalobkyně ad a) není důvodným.

84. Žádný z žalobních bodů žaloby žalobkyně ad a) soud neshledal důvodnými.

85. Následně soud přistoupil k vypořádání zbylých žalobních bodů žaloby žalobce ad b).

86. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce ad b) brojí proti výši uložené pokuty, tvrdí, že je nepřiměřená pochybení i jeho majetkové situaci.

87. Soud připomíná, že žalobce ad b) se dopustil pochybení při auditech u tří různých klientů, za něž mu byla uložena pokuta v celkové částce 150 000 Kč. Kárná komise se výší uložené pokuty podrobně zabývala na stranách 36 až 40 prvostupňového rozhodnutí. Za polehčující okolnosti hodnotila, že žalobce ad b) od předchozí kontroly realizoval nápravu většiny zjištěných nedostatků. Za přitěžující okolnosti hodnotila, že porušení bylo zjištěno u více auditů a že žalobce ad b) takto postupoval, ačkoli byl již na vady upozorněn při předchozí kontrole. Kárná komise se rovněž zabývala vhodností zvoleného typu kárného opatření a vysvětlila, proč uložení mírnějšího kárného opatření neshledala za dostatečné. Při určování výši uložené pokuty přihlédla k majetkovým poměrům žalobce ad b), a to k hrubým příjmům vykazovaným žalobkyní ad a) jako auditorskou společností, jejímž jediným společníkem je žalobce ad b).

88. Žalovaná k výši uložené pokuty, v reakci na odvolací námitky ohledně majetkových poměrů žalobce ad b) uvedla na str. 8 napadeného rozhodnutí, že: „Rada považuje za zřejmé, že doložené příjmy ze závislé činnosti auditora v postavení zaměstnance (v částce 480 tis. Kč) nejsou vypovídající o jeho celkových majetkových poměrech, neboť ty nelze chápat úzce jako jeden příjem (zde z pracovního poměru), ale je třeba přistoupit k hodnocení majetkového zázemí v širším smyslu, tj. včetně skutečnosti, že je auditor jediným společníkem v auditorské společnosti. Skutečnost, že se formálně právně jedná o jiný subjekt je nerozhodná – uvedené jistě nebrání tomu, aby se v souvislosti s majetkovou situací auditora přihlédlo k jeho stoprocentnímu podílu v auditorské společnosti, neboť ta je nesporně součástí jeho celkového majetkového zázemí. Jde tedy o zcela jinou situaci ve srovnání se statutárním auditorem – zaměstnancem bez jakékoliv (majetkové, podílnické) vazby na auditorskou společnost. Proto kárná komise nepochybila, pokud zohlednila i dostupné informace o brutto příjmech auditorské společnosti. Jakékoliv úvahy o nepřiměřené výši pokuty proto neobstojí. Rada připomíná, že dle poslední zveřejněné účetní závěrky (za rok 2023) činily výnosy auditorské společnosti téměř 29 mil. Kč, vlastní kapitál netto pak 31,7 mil. Kč. Na okraj věci Rada rovněž dodává, že nepřehlédla posun v argumentaci obhajoby, kdy při prvním projednávání věci před kárnou komisí byla uložena pokuta 200 tis. Kč, opřená rovněž o příjmy vykazované auditorskou společností (s auditorem jako jediným podílníkem), nicméně žádné námitky vůči tomuto postupu uplatněny nebyly (byť bylo odvolání již tradičně opakovaně doplňováno). Teprve v nynějším odvolání (a paradoxně vůči pokutě v částce o čtvrtinu nižší) auditor dospěl k závěru o nepřiměřenosti sankčního postihu i vadné základně vstupující do jeho určení. Nadto s vykázanými příjmy, které v žádném ohledu neodráží jeho majetkové poměry a vytváří o něm v pravdě nedůstojnou iluzi adepta sociální potřebnosti.“

89. Soud k výši uložené pokuty uvádí, že odůvodnění správních orgánů považuje za zcela dostatečné. Vzaly v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu, přihlédly k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, zohlednily závažnost jednotlivých jednání, jakož i povahu auditorské činnosti s výsledným dopadem závadového jednání na společnost. Soud se se správními orgány v jejich úvaze ztotožňuje.

90. Soud nepovažuje výši uložené pokuty za nepřiměřenou učiněným pochybením. Jak uvedla již kárná komise, žalobce ad b) se dopustil pochybení při více auditech a jednotlivá pochybení nelze hodnotit jako toliko formální. Podle soudu jednání žalobce ad b) měla dopad na širší okruh subjektů a byla způsobilá narušit důvěru v odbornost konkrétního auditora, resp. i důvěru v činnost a odbornost auditorů obecně. Kárná komise na str. 37 prvostupňového rozhodnutí uvedla: „Je zřejmé, že veřejnost na tuto výše uvedenou kvalitu auditorské činnosti spoléhá, a také ji oprávněně očekává. V řešeném případě tedy kárná komise opakovaně upozorňuje, že pokud některé auditorské postupy vůbec nebyly provedeny nebo byly provedeny vadně tj. nedostatečně, či nebyly dostatečně dokumentovány, tak lze jednoznačně říci, že audit nebyl proveden v souladu s Mezinárodními auditorskými standardy a došlo u kontrolovaných spisů k porušení zájmu veřejnosti na kvalitě prováděného auditu a tím pádem i k naplnění požadavku společenské škodlivosti jednání spáchaného Ing. Š. Obdobně pokud u klienta ŽNS došlo k porušení povinností provést dostatečně rekonciliaci, tak i přezkum hospodaření nebyl prováděn tak, aby bylo naplněno očekávání veřejnosti s jeho kvalitou.“ K pochybení při auditu klienta Bauhaus, které komise považovala za nejzávažnější, na str. 38 napadeného rozhodnutí uvedla: „jako nejpřísněji trestné shledává provinění v případě kontrolovaného spisu klienta Bauhaus, kdy zde kárná komise spatřuje nejzávažnější provinění auditora, a to neotestování kontrol u takto velké účetní jednotky, kdy toto může mít, v případu zjištění nějakého problému, potencionální dopad na široké spektrum osob, a to jak na zákazníky, tak i na obchodní partnery či zaměstnance.“ Soud se s těmito úvahami kárné komise ztotožňuje. Porušení spočívající v nedostatečném zdokumentování určitých postupů auditora či neprovedení potřebných auditních postupů nelze hodnotit pouze jako pochybení formálního charakteru, bez dopadu na auditní činnost. Závažnost jednotlivých pochybení odpovídá výši uložené pokuty. Žalobce ad b) přitom neuvádí ani nedokládá relevantní skutečnosti, které by závažnost jeho jednání snižovaly.

91. Z výše citovaného je zřejmé, že správní orgány při uložení pokuty přihlédly k majetkovým poměrům žalobce ad b), vzaly v potaz výši jeho měsíčního příjmu a také skutečnost, že je jediným společníkem žalobkyně ad a), jejíž výnosy podle poslední zveřejněné účetní závěrky (za rok 2023) činily téměř 29 milionů Kč, vlastní kapitál netto pak 31,7 milionů Kč, jak je zřejmé ze str. 11 napadeného rozhodnutí.

92. Žalobce ad b) namítá, že vlastní kapitál žalobkyně ad a) nelze vzít v potaz při hodnocení jeho majetkových poměrů. Soud se s tímto neztotožňuje. Ačkoli vlastní kapitál žalobkyně ad a) stoprocentně vlastněný žalobcem ad b) není přímo majetkem žalobce ad b), zcela nepochybně lze účast žalobce ad b) ve společnosti žalobkyně ad a) a hodnotu této účasti zohlednit při posouzení majetkových poměrů žalobce ad b). Údaj o vlastním kapitálu společnosti žalobkyně ad a) podle účetní závěrky nelze pokládat za přímé vyčíslení majetku žalobce ad b), ani za zdroj, z něhož by mohl pokutu bezprostředně hradit, lze k němu však přihlédnout jako k jednomu z podkladů pro posouzení majetkových poměrů žalobce ad b) ukazující ekonomickou hodnotu obchodního podílu žalobce ad b). Tento přístup odpovídá závěrům Nejvyššího správního soudu, podle nichž lze účast fyzické osoby v obchodních korporacích při hodnocení jejích majetkových poměrů zohlednit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2022 č. j. -45). Žalovaná nepochybila, pokud k vlastnímu kapitálu auditní společnosti žalobkyně ad a) přihlédla jako k indicii hodnoty obchodního podílu žalobce ad b) a jeho ekonomického zázemí. Ostatní majetkové poměry žalobce ad b) žalovaná vzala v úvahu, jak je zřejmé z výše citovaného obsahu napadeného rozhodnutí.

93. Žalobce ad b) namítá neaktuálnost poslední zveřejněné účetní závěrky vzhledem k jejímu zpracování k 31. 12. předchozího období. Nesporuje, že účetní závěrka, ze které žalovaná vycházela, byla poslední zveřejněnou účetní závěrkou, pouze namítá, že údaje v ní nejsou aktuální. Soud nepovažuje za pochybení, pokud správní orgán pro zjištění ekonomické situace auditní společnosti žalobkyně ad a) vycházel z její poslední zveřejněné účetní závěrky. Naopak postup, kdy správní orgán vyšel z aktuálních dostupných údajů, hodnotí jako správný. Žalobce ad b) pouze obecně namítá, že údaje nejsou aktuální, aniž by jakkoli předestřel podle něj aktuální situaci. Žalobce ad b) netvrdí, a již vůbec pak nedokládá, jaká je jeho aktuální finanční situace, z níž měla žalovaná podle něj vycházet, a nečinil tak ani v řízení před žalovanou. Takto obecně koncipovaná námitka nemůže být důvodná. Soud uzavírá, že pokuta není nepřiměřená ani majetkové situaci žalobce ad b) ani sankcionovaným pochybením.

94. Soud neshledal, že by žalovaná porušila zásady správního trestání tvrzené žalobcem ad b). Již kárná komise si byla vědoma, že uložení sankce ve formě kárného opatření je třeba chápat jako postup ultima ratio, což konstatovala na str. 36 prvostupňového rozhodnutí. Dospěla však k závěru, že s ohledem na charakter a množství prokázaných nedostatků je potřeba k uložení kárného opatření přistoupit. Soud se s touto úvahou žalované ztotožňuje. K závažnosti pochybení žalobce ad b) spočívající v neprovedení určitých postupů či jejich nezdokumentování v souladu s auditorskými standardy odkazuje soud výše. Porušení zmiňované zásady soud neshledává ani ve tvrzení, že jednáním nebyla způsobena škoda, nebyl zpochybněn auditorský výrok, že šlo o odborný spor o výklad ISA, či nebyla zpochybněna správnost účetních závěrek. Tyto skutečnosti nijak nesnižují prokázanou závažnost jednání žalobkyně ad a). K tvrzení, že jednáním žalobkyně ad a) nedošlo k ohrožení veřejného zájmu, soud uvádí, že jednáním žalobce ad b) byl ohrožen veřejný zájem na řádném výkonu auditorské činnosti v souladu se zákonem. Soud neshledal porušenou ani zásadu proporcionality. Jak soud konstatoval již výše, uloženou pokutu považuje v daném případě za přiměřenou. Není přitom pravdivé tvrzení žalobce ad b), že se správní orgány nevypořádaly s okolnostmi daného případu. Kárná komise a žalovaná vzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti, jak je zřejmé z výše zrekapitulovaných částí napadených rozhodnutí k otázce výše uložené pokuty. Jednání žalobce ad b) bylo zcela nepochybně porušením auditorských standardů (k tomu viz výše první až třetí žalobní bod), nikoliv pouhým odlišným odborným přístupem, který by byl v souladu se závaznými pravidly, jak se snaží tvrdit žalobce ad b). V řízení bylo dostatečně zjištěno, že žalobce ad b) jako auditor porušil konkrétní právní povinnosti stanovené mu auditorskými standardy, když neprovedl potřebné postupy, nebo tyto postupy řádně nezdokumentoval. Žalovaná při stanovení výše uložené pokuty neporušila žádnou z namítaných zásad správního trestání. Soud neshledal ani čtvrtý žalobní bod důvodný.

95. V pátém žalobním bodu žalobce ad b) namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že z rozhodnutí není zřejmé, jak dospěla žalovaná k závěru, že žalobcem ad b) provedené testy věcné správnosti nebyly dostatečné. Soud k této žalobní námitce odkazuje výše na první žalobní bod, ve kterém se otázkou testů věcné správnosti zabýval a v němž shledal, že žalovaná srozumitelně a zcela dostatečně vysvětlila, proč dospěla k závěru o nedostatečnosti testů věcné správnosti v daném případě, tento závěr přitom opřela o zjištění učiněná při kontrole, popsaná v protokolu o kontrole kvality. V napadeném rozhodnutí jsou uvedeny dostatečné důvody ohledně testů věcné správnosti a napadené rozhodnutí není z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Pátý žalobní bod neshledal soud důvodným.

96. Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle zamítl.

97. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Oba žalobci neměli ve věci úspěch, nepřísluší jim právo na náhradu nákladů, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalovanému pod výrokem III. tohoto rozsudku soud náhradu nákladů řízení přiznat nemohl, neboť neshledal, že by v projednávané věci přesáhly jeho běžnou administrativní činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 30. září 2026

JUDr. Ludmila Sandnerová v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.