Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 A 13/2026 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci

žalobce: A. C.

narozený X, státní příslušník X

bytem X

zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným

sídlem Archangelská 1568/1, 100 00 Praha

proti

žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2026, č. j. CPR-16567-3/ČJ-2026-930310-V236,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 5. 4. 2026, č. j. KRPS-93496-18/ČJ-2026-010027-SV (dále „prvostupňové rozhodnutí“), uložila žalobci podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „ “), správní vyhoštění, jelikož žalobce pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu. Dále stanovila, že žalobci nelze po dobu jednoho roku umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále „EU a smluvní státy“). Správní orgán prvního stupně neshledal důvody znemožňující vycestování žalobce ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Současně byla žalobci podle zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování v délce 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaná shodně se správním orgánem prvního stupně shledala, že žalobce jako občan Moldavska pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu. Z biometrického cestovního dokladu žalobce a ze vstupního razítka vyplývá, že žalobce vstoupil na území schengenského prostoru přes Slovensko dne 23. 12. 2025. Vzhledem k tomu, že držitel biometrického cestovního pasu Moldavska může v rámci bezvízového styku pobývat na území členských států nejvýše 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů, skončila oprávněná doba pobytu žalobce dne 22. 3. 2026. Žalobce nepředložil doklad o tom, že by před uplynutím této doby území členských států opustil a následně na ně znovu vstoupil. Od 23. 3. 2026 do provedení pobytové kontroly dne 5. 4. 2026 proto pobýval na území ČR neoprávněně. K odvolací námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně vycházel nejen z cestovního dokladu žalobce, ale také z protokolárně zachycených vyjádření žalobce a z úplného spisového materiálu. Žalobce nepředložil žádný důkaz o pozdějším opuštění schengenského prostoru, o jiném datu vstupu ani o existenci pobytového oprávnění. Za této situace považoval odvolací orgán skutkový stav za dostatečně zjištěný a další dokazování pokládal za nadbytečné. Skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v den zahájení správního řízení nezakládá jeho nezákonnost, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny a žalobce měl možnost se k věci vyjádřit.

3. K námitce týkající se možnosti vycestování žalovaná uvedla, že žalobce pochází z bezpečné země původu ve smyslu , kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění účinném od 1. 10. 2023 do 31. 7. 2026 (dále „ “), a proto správní orgán prvního stupně podle zákona o pobytu cizinců nevyžadoval závazné stanovisko k možnosti vycestování. Žalobci nebyla uložena povinnost vycestovat na Ukrajinu, nýbrž povinnost opustit území členských států EU a vycestovat do Moldavska, případně do jiného státu, v němž je oprávněn pobývat nebo který jej přijme. Žalobce při výslechu uvedl, že do Moldavska vycestovat může, že mu tam nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení ani jiné konkrétní nebezpečí a že mu ve vycestování nebrání žádná překážka. Žalovaná proto nepovažovala obecné odkazy na ekonomickou a bezpečnostní situaci v Moldavsku, válku na Ukrajině a incidenty v Podněstří za dostačující k závěru o existenci skutečného nebezpečí ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Zdůraznila, že žalobce má bydliště ve F. a jeho manželka a děti žijí v B., tedy mimo oblast Podněstří, a že žalobce neuvedl žádné individualizované okolnosti nasvědčující tomu, že by byl po návratu osobně vystaven závažnému nebezpečí.

4. Při posouzení přiměřenosti správního vyhoštění žalovaná zohlednila povahu a závažnost protiprávního jednání žalobce, délku jeho pobytu, rodinné a společenské poměry i míru jeho vazeb k ČR a ostatním členským státům. Žalobce nemá na území ČR ani jiného členského státu žádné pevné rodinné, společenské, kulturní nebo ekonomické vazby. Jeho manželka, dvě děti a matka žijí v Moldavsku, kde má žalobce rodinné zázemí, a výkonem rozhodnutí proto nedojde k odloučení od jeho nejbližší rodiny. Žalobce na území ČR přicestoval za účelem práce a výdělečnou činnost zde vykonával bez příslušného pobytového oprávnění a pracovního povolení, ačkoli si byl podmínek svého bezvízového pobytu vědom, čímž vědomě a úmyslně porušil české i unijní právní předpisy.

5. Dobu jednoho roku, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států, považovala žalovaná za přiměřenou. Zdůraznila, že zákon v daném případě umožňuje stanovit tuto dobu až na pět let, přičemž správní orgán prvního stupně zvolil sankci při spodní hranici zákonného rozpětí. Důvody pro další zkrácení zákazu vstupu podle odvolacího orgánu nebyly dány, neboť žalobce se vědomě dopustil neoprávněného pobytu a neprokázal žádné mimořádné osobní nebo rodinné okolnosti. Patnáctidenní lhůtu k vycestování žalovaná shledala dostatečnou s ohledem na to, že žalobce disponuje platným cestovním dokladem, finančními prostředky a možností využít autobusovou nebo leteckou dopravu do Moldavska.

Obsah podání

6. Žalobce se žalobou podle a násl. , (dále „ “), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Podle žalobce nebyly naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění, neboť nebylo prokázáno, že na území ČR pobýval bez platného oprávnění. Z téhož důvodu nebyly splněny ani podmínky pro stanovení 15denní doby k vycestování.

7. Žalobce namítá, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci, čímž porušily a , . Nesouhlasí především se závěrem, že v době pobytové kontroly pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění. Uvádí, že jako státní příslušník Moldavské republiky vstoupil do schengenského prostoru na základě biometrického cestovního pasu, aniž by podléhal vízové povinnosti, a byl oprávněn pobývat na území schengenského prostoru po dobu nejvýše 90 dnů během období 180 dnů. Přestože správní orgány vycházely z posledního vstupu dne 23. 12. 2025, podle žalobce nebylo prokázáno, že na území schengenského prostoru pobýval nepřetržitě, že překročil povolenou dobu pobytu ani že v období od 23. 3. 2026 do pobytové kontroly dne 5. 4. 2026 pobýval na území ČR neoprávněně. Žalobce proto tvrdí, že ke dni pobytové kontroly zde pobýval legálně a že správní orgány neměly dostatečný skutkový podklad pro opačný závěr.

8. Žalobce dále namítá, že uložené správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Poukazuje na to, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno bezprostředně při pobytové kontrole a že správní orgán neposuzoval přiměřenost rozhodnutí v intenzitě vyžadované § 50a zákona o pobytu cizinců. Současně uvádí, že správní orgán prvního stupně neměl dostatečný časový prostor pro posouzení všech rozhodných skutečností, jelikož řízení bylo zahájeno dne 5. 4. 2026 a napadené rozhodnutí bylo vydáno následující den. Podle žalobce proto nemohl být skutečný stav věci zjištěn řádně a v potřebném rozsahu.

9. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že může bezpečně vycestovat do Moldavska. Tvrdí, že v jeho domovském státě panuje nepříznivá ekonomická a bezpečnostní situace, umocněná blízkostí válečného konfliktu na Ukrajině a možným ohrožením v důsledku případné invaze Ruské federace. Poukazuje zejména na situaci v Podněstří, kde podle jeho tvrzení dochází k bezpečnostním incidentům, včetně střelby z granátometu a výbuchů, a uvádí, že v případě návratu má reálnou obavu o svůj život. Současně tvrdí, že vycestování přes Ukrajinu bylo v rozhodné době fakticky znemožněno uzavřením hranic v důsledku probíhajícího válečného konfliktu. Podle žalobce se žalovaný těmito okolnostmi dostatečně nezabýval a jeho závěr o možnosti návratu proto nemá oporu v náležitě zjištěném skutkovém stavu.

10. Žalobce dále namítá porušení základních zásad správního řízení. Tvrdí, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem a ostatními právními předpisy ve smyslu , nešetřil jeho práva a oprávněné zájmy ve smyslu a nedbal na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a bylo v souladu s veřejným zájmem ve smyslu .

11. Žalovaná se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí pokládá veškeré žalobní námitky za nedůvodné.

12. K žádosti žalobce soud nejprve nařídil jednání na 13. 8. 2026. Zástupce žalobce obdržel předvolání dne 13. 7. 2026. Den před nařízeným jednáním však zástupce žalobce zaslal soudu sdělení, že již na jednání netrvá (a to bez jakékoli omluvy či vysvětlení, proč tak činí na poslední chvíli). Soud tak rozhodl o věci samé bez jednání v souladu s

Posouzení věci soudem

13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny ostatní formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

14. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované ( ), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

15. Žaloba není důvodná.

16. Soud předně uvádí, že pouhý výčet ustanovení , 3 a 4, a , aniž by žalobce u každého tvrzeného porušení vymezil konkrétní skutkový a právní důvod nezákonnosti, nepředstavuje samostatný žalobní bod. Rozsah soudního přezkumu je určován kvalitou žalobní argumentace. Správní soud není oprávněn za žalobce domýšlet, v čem měl být zákon porušen, nebo sám vyhledávat další možné vady rozhodnutí. Soud proto uvedené obecné výhrady posoudil pouze v rozsahu, v němž je žalobce spojil s konkrétními námitkami nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nepřiměřenosti vyhoštění a nemožnosti návratu [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 20. 3. 2018, č. j. -72].

17. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci až na 5 let, pobývá-li na území ČR nebo na území EU a smluvních států bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. Žalobce jako držitel biometrického cestovního pasu Moldavské republiky byl osvobozen od vízové povinnosti pouze pro krátkodobé pobyty, jejichž celková délka nepřesáhne 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů (čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni). Nejde tedy o oprávnění k libovolnému nepřetržitému pobytu, nýbrž o pohyblivě posuzovaný součet všech dnů pobytu v rozhodném období. Den vstupu se přitom započítává jako první den pobytu a den výstupu jako den poslední.

19. Správní orgány měly pro závěr o posledním vstupu žalobce do schengenského prostoru dne 23. 12. 2025 dostatečné a vzájemně souladné podklady. Na str. 8 cestovního dokladu žalobce, jehož úplná kopie je součástí správního spisu, bylo vyznačeno vstupní razítko ze slovenského hraničního přechodu Vyšné Nemecké z uvedeného dne. Žalobce při výslechu sám potvrdil, že tehdy vstoupil do schengenského prostoru z Ukrajiny přes Slovensko. Žádný pozdější výstup ani nový vstup neuvedl. Lustracemi v informačních systémech současně nebylo zjištěno jiné pobytové oprávnění žalobce. Z těchto podkladů jednoznačně vyplývá, že devadesátý den oprávněného pobytu připadl na 22. 3. 2026 a od 23. 3. 2026 žalobce pobýval na území ČR bez pobytového oprávnění.

20. Námitka, že správní orgány neprokázaly nepřetržitost pobytu, zůstala v rovině neurčité hypotézy. Žalobce neuvedl kdy, kudy, do kterého státu ani jakým dopravním prostředkem měl schengenský prostor po 23. 12. 2025 opustit, a neoznačil žádný důkaz, který by takovému výjezdu nasvědčoval. Přitom právě žalobci by byly takové údaje z povahy věci známy a mohl je doložit například cestovním dokladem, jízdenkou, letenkou nebo jiným záznamem. Správní orgány tím na žalobce nepřenesly svou povinnost zjistit stav věci bez důvodných pochybností. Vycházely z konkrétních objektivních podkladů a z výpovědi samotného žalobce, který potvrdil, že se od svého příjezdu zdržuje na území ČR a je si vědom toho, že zde v současné době pobývá bez příslušného oprávnění. Pouhá hypotetická možnost, že mohl někdy vycestovat, aniž by tvrdil jakoukoli konkrétní alternativní skutkovou verzi, důvodnou pochybnost o správnosti zjištěného skutkového stavu nezakládá.

21. Soud proto uzavírá, že neoprávněný pobyt žalobce od 23. 3. 2026 do pobytové kontroly dne 5. 4. 2026 byl spolehlivě prokázán, a skutková podstata podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců tak byla naplněna (srov. rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2025, č. j. -28, odst. 19–24, Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2026, č. j. -29, odst. 9–11, a Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. , odst. 22).

22. Důvodná není ani námitka, že správní orgán prvního stupně nemohl věc řádně posoudit jen proto, že řízení zahájil a rozhodnutí vydal téhož dne. ani nestanoví minimální délku správního řízení. Rozhodující je, zda měl správní orgán před vydáním rozhodnutí dostatek podkladů a zda zachoval procesní práva účastníka. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně v daném případě zkontroloval cestovní doklad žalobce, ověřil jeho údaje v informačních systémech, vyslechl žalobce za přítomnosti ustanoveného tlumočníka a umožnil mu vyjádřit se ke shromážděným podkladům a navrhovat důkazy. Žalobce žádný další důkaz nenavrhl ani neuvedl konkrétní okolnosti, jejichž objasnění by vyžadovalo další čas. Bezodkladné rozhodnutí proto nebylo projevem povrchnosti, nýbrž odpovídalo zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení podle .

23. Z uvedených důvodů neobstojí ani navazující výhrady žalobce o porušení a . Správní orgány opatřily podklady potřebné pro rozhodnutí, jednotlivě i v souhrnu je vyhodnotily a srozumitelně vysvětlily, proč nepovažují ničím nepodloženou možnost pozdějšího výjezdu žalobce ze schengenského prostoru za reálnou alternativu zjištěného skutkového děje. Soud nezjistil ani rozpor se zásadami zákonnosti, ochrany oprávněných zájmů účastníka nebo přiměřenosti řešení podle .

24. Při posouzení zásahu do soukromého a rodinného života je východiskem § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2013, č. j. -45). Správní orgány přitom zohledňují zejména kritéria uvedená v § 174a odst. 1 téhož zákona. Nemusejí se mechanicky vyjadřovat ke každému zákonnému kritériu, nýbrž k těm, která jsou podle zjištěných okolností konkrétní věci významná. Ačkoli se řízení zahajuje z moci úřední, nelze po správním orgánu požadovat, aby bez jakéhokoli podnětu vyhledával skutečnosti ryze osobní povahy, které může znát a doložit především cizinec (srov. usnesení NSS ze dne 19. 3. 2024, č. j. -20, odst. 14). Při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života může tedy správní orgán zpravidla vycházet jen ze skutečností uvedených cizincem, neboť sám o nich nemá přehled a nemůže dál, než kam jej účastník pustí (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. -21, ze dne 18. 11. 2015, č. j. -20, ze dne 10. 12. 2018, č. j. , a ze dne 14. 3. 2019, č. j. -34).

25. Správní orgány se přiměřeností rozhodnutí zabývaly konkrétně a v potřebném rozsahu. Žalobce nemá v ČR ani v jiném členském státě manželku, děti, jiné blízké osoby, majetkové zázemí ani pevné společenské či kulturní vazby. Naopak jeho manželka, dvě děti a matka žijí v Moldavsku, kde má žalobce bydliště a rodinné zázemí. Správní vyhoštění proto žalobce neodděluje od nejbližší rodiny. Naopak mu umožňuje rodinný život ve státě, k němuž má podstatně silnější vazby než k ČR.

26. Žalobcův pobyt na území ČR byl krátkodobý a motivovaný prací. Soukromý život, který si zde žalobce případně vytvořil, byl nadto založen na vědomém překročení podmínek bezvízového pobytu a na výkonu výdělečné činnosti bez potřebného oprávnění. Ekonomický zájem pokračovat v práci v ČR sám o sobě nepředstavuje okolnost, která by mohla převážit nad legitimním veřejným zájmem na dodržování pobytových a pracovních pravidel. Žalobce netvrdil ztrátu mimořádně významných majetkových hodnot, zdravotní závislost ani jinou výjimečnou osobní okolnost. Zásah spojený s vyhoštěním proto nepřekračuje míru, kterou zákon s tímto opatřením předpokládá.

27. Za těchto okolností nebyl dán ani důvod rozhodnout pouze o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení nepředstavuje obecnou, podle volné úvahy použitelnou mírnější alternativu ke správnímu vyhoštění. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze namísto správního vyhoštění uložit povinnost opustit území tehdy, jestliže by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. V projednávané věci byl důvod podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců prokázán a korektiv § 119a odst. 2 téhož zákona se neuplatnil. Správní orgány proto neměly zákonný prostor nahradit správní vyhoštění pouhou povinností opustit území (srov. usnesení NSS ze dne 19. 3. 2024, č. j. -20, odst. 15).

28. Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se překážek vycestování. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců je rozhodné, zda by žalobci v cílovém státě hrozilo skutečné, nikoli jen hypotetické nebezpečí závažné újmy. Obecně nepříznivá ekonomická situace, kriminalita nebo obava z možného budoucího rozšíření ozbrojeného konfliktu z jiného státu takový závěr bez dalších individualizovaných okolností neodůvodňují.

29. Žalobci nebyla uložena povinnost vycestovat na Ukrajinu ani přes její území. Výrok prvostupňového rozhodnutí mu ukládá opustit území EU a smluvních států a vycestovat do Moldavska, popřípadě do třetí země, v níž je oprávněn pobývat nebo která jej přijme. Tvrzené omezení průjezdu přes Ukrajinu tudíž není překážkou splnění uložené povinnosti. Správní orgány navíc zjistily, že žalobce má platný cestovní doklad, finanční prostředky a může využít autobusovou či leteckou dopravu.

30. Zásadní význam má rovněž žalobcova vlastní výpověď ve správním řízení. Žalobce výslovně uvedl, že se do Moldavska může vrátit, chce tam odjet, ve vycestování mu nebrání žádná překážka a v domovském státě mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení ani jiné vážné nebezpečí. Pozdější žalobní tvrzení o reálné obavě o život je s touto bezprostřední a konkrétní výpovědí v rozporu. Žalobce nevysvětlil, proč své stanovisko změnil, ani neoznačil událost, která by po výslechu jeho osobní situaci změnila.

31. Ani odkazy na bezpečnostní incidenty v Podněstří nejsou ve vztahu k žalobci individualizované. Žalobce má hlášené bydliště ve F. a se svou manželkou s dětmi žije v B. Žádné z těchto míst neleží v Podněstří. Žalobce netvrdil původ z tohoto regionu, pobyt v něm, politickou aktivitu, konkrétní výhrůžky ani zájem státních či faktických orgánů o jeho osobu. Takto obecná argumentace proto nemůže založit skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Obdobné závěry ve vztahu k moldavskému státnímu příslušníkovi s bydlištěm mimo Podněstří aproboval NSS v usneseních ze dne 29. 7. 2025, č. j. -30, odst. 8, a ze dne 23. 5. 2025, č. j. -29, odst. 8.

32. Soud svůj závěr neopírá pouze o formální zařazení (celého území) Moldavska mezi bezpečné země původu, z něhož správní orgány vycházely podle právní úpravy účinné v době svého rozhodování [srov. zákona o pobytu cizinců ve spojení s bodem 16 , ve znění účinném od 1. 10. 2023 do 31. 7. 2026]. Rozhodující jsou individuální okolnosti žalobce, jeho výslovné prohlášení o možnosti návratu, bydliště mimo Podněstří a absence jakékoli konkrétní hrozby. Soud si současně je vědom, že zásada non-refoulement může ve výjimečných případech vyžadovat přihlédnutí i k novým skutečnostem nastalým po vydání správního rozhodnutí (srov. usnesení NSS ze dne 25. 7. 2025, č. j. -36, odst. 15). Žalobce však ani v soudním řízení neuvedl žádnou novou individualizovanou skutečnost, která by zakládala důvodnou obavu z porušení nebo 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

33. Přiměřená je také doba jednoho roku, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států. Její stanovení v zákonném rozpětí až pěti let je výsledkem správního uvážení. Soud proto zkoumá, zda správní orgány vycházely ze zákonných hledisek, nepostupovaly svévolně a své závěry srozumitelně odůvodnily; nemůže jejich úvahu nahradit vlastní představou o optimální délce. Žalovaná zohlednila krátkou dobu neoprávněného pobytu i skutečnost, že jde o první zjištěné porušení, současně však přihlédla k vědomému překročení doby bezvízového pobytu, práci bez potřebných oprávnění, neřešení pobytové situace z vlastní iniciativy a absenci mimořádných osobních poměrů. Doba jednoho roku je přitom při samé spodní hranici zákonného rozpětí, a nelze ji tak pokládat za excesivní (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2026, č. j. -35, odst. 21).

34. Zákonná a přiměřená je konečně i 15denní doba k vycestování. Podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se stanoví v rozmezí 7 až 30 dnů. Správní orgány přihlédly k tomu, že žalobce má platný cestovní doklad, potřebné finanční prostředky a reálně dostupné dopravní spojení. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní záležitost, kterou by musel před odjezdem nezbytně vyřídit a kterou by ve stanovené době nebylo možné obstarat. Jeho námitka navíc vychází pouze z tvrzení, že nebyl dán důvod správního vyhoštění. Tento předpoklad soud shora vyvrátil.

35. Soud tedy uzavírá, že správní orgány zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, správně jej podřadily pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, řádně posoudily přiměřenost zásahu i možnost vycestování a nepřekročily meze správního uvážení při stanovení délky zákazu vstupu. Žádná z uplatněných žalobních námitek proto nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Závěr a náklady řízení

36. Jelikož soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, žalobu pro její nedůvodnost zamítl podle

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované pak žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 14. srpna 2026

Karel Ulík v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.