Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 Af 5/2025 - 124

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci

žalobce:

proti

žalovanému:

Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí

se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1

zastoupen advokátem JUDr. Josefem Donátem, LL.M.

se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127

Odvolací finanční ředitelství

se sídlem Brno, Masarykova 427/31

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. 38525/24/5100-10612-710970,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl podle , daňový řád (dále jen „“), změněn platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 29. 6. 2023, č. j. 05641358/23/2000-31472-112143, vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu. Změna platebního výměru spočívala ve změně výše odvodu za porušení rozpočtové kázně z 25 021 736 Kč na 125 108 677 Kč.

II. Obsah žaloby

2. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že orgány finanční správy nesou důkazní břemeno tvrdit a prokázat, že se žalobce při zadávání veřejné zakázky dopustil pochybení, které zakládá porušení rozpočtové kázně. Žalobce důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 daňového řádu netížilo, neboť ho nestíhá povinnost podat daňové tvrzení vztahující se k zadání veřejné zakázky a žalobce v žádném daňovém tvrzení nemusel uvádět, v jakém režimu dotčenou veřejnou zakázku zadal. Daňové orgány své prvotní důkazní břemeno neunesly, když neprokázaly, že nebyly splněny podmínky pro zadání veřejné zakázky prostřednictvím jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“). Žalobce měl za to, že daňové orgány vycházely ze závěrů judikatury, která se sice týká problematiky zadávání veřejných zakázek v JŘBU, avšak pominuly, že nynější řízení se řídí odlišnou a svébytnou procesní úpravou, pročež nelze závěry uvedené judikatury použít. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. -176.

3. Za chybný žalobce označil závěr žalovaného, podle kterého měl žalobce povinnost disponovat důkazními prostředky již při zahájení zadávacího řízení s odkazem na důkazní břemeno daňových orgánů. Žalobce rovněž nemohl prokázat, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) neshledal v postupu žalobce žádné nedostatky, neboť zde neexistuje žádné rozhodnutí ani jiné vyjádření ÚOHS o tom, že by se žalobce nějakého pochybení dopustil, což je nutné vykládat ve prospěch žalobce.

4. V rámci uvedeného žalobního bodu žalobce rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí daňových orgánů. Tvrdil, že daňové orgány mechanicky převzaly závěry Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ“), aniž by je podrobily vlastní kritice či vlastnímu právnímu hodnocení. Správce daně nemůže bez vlastního právního posouzení pouze odkázat na odůvodnění kontrolní zprávy NKÚ. Ze zprávy o daňové kontrole není zřejmé, které důkazní prostředky správce daně považoval za rozhodné. Ve zprávě je sice uveden výčet různých dokumentů a podkladů, avšak správce daně k nim neuvedl žádnou vlastní úvahu. Napadené rozhodnutí dále nezohledňuje zprávu o daňové kontrole. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podstatnou měrou vytvořil novou vlastní argumentaci, která slouží jako jakási nadstavba zcela nepřesvědčivé argumentace správce daně ve zprávě o daňové kontrole. Žalovaný by však měl výhradně potvrzovat názory prvoinstančního správce daně a na základě nich by měl oponovat názoru odvolatele.

5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že užitím JŘBU nebyla porušena rozpočtová kázeň, neboť byly splněny předpoklady k užití tohoto postupu, a to jak dle , o zadávání veřejných zakázek (dále jen „“), tak dle tohoto zákona. Žalovaný se nedůvodně odmítl zabývat materiálním naplněním důvodů pro užití JŘBU dle s odůvodněním, že daný důvod žalobce neuvedl ve výzvě k jednání v JŘBU. Dle žalobce žalovaný nemůže konstatovat pochybení zadáním veřejné zakázky prostřednictvím JŘBU při nesplnění podmínek jeho použití, aniž by byly zkoumány všechny možné zákonné důvody (podmínky) pro užití JŘBU, obzvláště ne za situace, kdy žalobce žalovaného na důvody dle upozornil. Tvrdil, že pochybení ve formě neuvedení důvodu pro užití JŘBU ve výzvě k jednání bylo možné kvalifikovat maximálně jako administrativní pochybení zadavatele, které nemělo vliv na hospodářskou soutěž a které mělo být vyhodnoceno jako pochybení zadavatele bez návrhu na finanční dopad.

6. Žalobce měl za to, že byly naplněny podmínky pro zadání veřejné zakázky v JŘBU dle , neboť byly splněny podmínky technické jedinečnosti. Žalobce sice disponoval oprávněním nakládat s aplikačním programovým vybavením (APV), tento rozsah licenčních oprávnění se však netýká základního programového vybavení (ZPV), které je pro správnou funkci APV nezbytné. K ZPV není společností OKsystem a.s. (dále jen „OKsystem“) poskytována licence. Žalovaný nesprávně interpretuje znění „Smlouvy o spolupráci v oblasti autorského práva“ ze dne 21. 10. 2010 a závěry Znaleckého posudku č. 86-2013 (dále jen „znalecký posudek“). Znaleckým posudkem se žalovaný nijak nezabýval. Poznamenal, že se v projednávaném případě nejedná o jednoduchý systém, nýbrž o komplexní, velice složitý a funkčně provázaný agendový systém. Společnost OKsystem disponovala podrobnými a nenahraditelnými znalostmi o systému, a i kdyby žalobce byl oprávněn veřejnou zakázku realizovat prostřednictvím jiného dodavatele, zásadní komplexnost a složitost systému, a tedy zřejmá obtížnost zapracování nového dodavatele by podle přesvědčení žalobce vedla k natolik zásadnímu navýšení nákladů, že podmínky JŘBU byly naplněny.

7. Dále měl žalobce za to, že naplnil zásadu 3E. Tvrdil, že při uzavření smlouvy s jiným dodavatelem, který nebyl obeznámen s jednotlivými funkcionalitami systému a jeho vazbami na související agendové systémy, by jeho postup byl nehospodárný, neefektivní a zdlouhavý; jiný dodavatel by vzhledem k uvedenému nebyl schopen předložit konkurenceschopnou nabídku a nebyl by vůbec schopen upravovat základní programové vybavení.

8. Žalobce měl za to, že technické důvody, ochrana výhradních práv a povinnost naplnění zásad 3E při zadávání veřejné zakázky by neumožnily zadat zakázku jinému subjektu v uvedených termínech, což jsou objektivní skutečnosti, které prvostupňový orgán ani žalovaný nebrali v potaz.

9. Žalobce v reakci na odůvodnění napadeného rozhodnutí namítal, že z usnesení vlády č. 733 ze dne 25. 9. 2013 neplyne úkol „přesoutěžit“ stávající agendové systémy od společnosti OKsystem prostřednictvím otevřeného zadávacího řízení, s termínem jejich implementace a spuštění do ostrého provozu. Povinnost vyplývající z usnesení vlády č. 246 ze dne 10. 4. 2013, tj. informovat vládu o nadlimitních veřejných zakázkách zadávaných v jednacím řízení bez uveřejnění, ministryně práce a sociálních věcí splnila, když vláda byla o zadávacím řízení informována [viz č. j. 1556/16 k jednání vlády dne 5. 12. 2016 a záznam z jednání 44. schůze vlády (bod č. 7)].

10. K tvrzení, že žalobce byl k užití JŘBU oprávněn i dle , žalobce odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. -490, a č. j. -526, a ze dne 19. 2. 2024, č. j. -578. Z uvedených rozsudků žalobce dovozoval, že pokud krajský soud dovodil, že v roce 2021 existovaly za účelem zajištění služeb podpory provozu a nutného rozvoje OKaplikací důvody pro užití JŘBU ve smyslu , tím spíše existovaly tyto důvody i v prosinci 2016. Dále žalobce v podané žalobě odůvodňoval, proč má za to, že v dané věci byly splněny podmínky dle . Tvrdil, že nemohl předvídat vznik krajně naléhavé okolnosti ani ji nezpůsobil a nebylo objektivně možné dodržet lhůty pro jiná řízení odlišná od JŘBU.

11. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že odvod za porušení rozpočtové kázně zcela vybočuje z hlediska přiměřenosti uložené sankce, neboť žalobci ukládá sankci v řádu stovek milionů korun, aniž by bylo prokázáno jakékoliv ohrožení či snad dokonce narušení volné hospodářské soutěže v daném úseku. Žalovaný se omezil pouze na konstatování tří důvodů v neprospěch žalobce, u kterých se nezabýval jejich závažností. Daňové orgány stanovily výši odvodu pouze s odkazem na sazbu uvedenou v Pokynu č. GFŘ – D – 53 pro stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně ze dne 17. 1. 2022, č. j. 85547/21/7700-40500-711175 (dále jen „pokyn D53“), kdy pro stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně postupovaly čistě mechanicky bez vlastní úvahy. Uložená sankce se žalobci jevila jako nepřiměřená a nezohledňující specifika daného případu. Daňové orgány též nevzaly v úvahu celou řadu faktorů snižujících závažnost vytýkaného porušení rozpočtové kázně, které žalobce opakovaně uváděl ve svých podáních.

12. Dále měl žalobce za to, že žalovaný tvrzené pochybení žalobce kvalifikoval dle chybného bodu pokynu D53. Žalobce tak byl uvržen do sankčního rozptylu se spodní hranicí 25 % z částky použité na financování předmětné veřejné zakázky, od kterého se prakticky nedalo odchýlit směrem dolů, neboť žalovaný odmítl stanovit odvod pod tuto hranici. Tato hranice však nevyplývá z žádného zákonného předpisu a je stanovena pouze na základě pokynu D53, který není nijak právně závazný. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ) a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) C-545/21, z nichž dovozoval, že pokyn D53 je obsahově velice obdobný Pokynům Evropské komise a v určitých částech z něho přímo vychází. Nejedná se o závazný právní předpis, od kterého by se nesměl odklonit. Jedná se pouze o interní předpis sloužící k prvotnímu přiblížení stanovení výše sankce. Správce daně by jej tedy bez dalšího neměl slepě a mechanicky aplikovat a měl by posoudit odvod za porušení rozpočtové kázně dle proporcionality daného porušení v každém případě zvlášť.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření

13. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

14. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí (bod [42] a násl.). Dle žalovaného je přesvědčení žalobce, že primární důkazní břemeno ve věci tížilo správce daně, chybné. Řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně v souladu s § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel podléhá úpravě obsažené v daňovém řádu, kdy porušitel má postavení daňového subjektu. Na dokazování se tak použijí až 5 daňového řádu, podle nichž má zadavatel povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a prokazovat svá tvrzení. Byl to tedy žalobce, který měl v řízení tvrdit skutečnosti rozhodné pro splnění zákonné podmínky dle a současně svá tvrzení prokázat, což neučinil.

15. Za nedůvodnou považoval žalovaný argumentaci, ve které žalobce srovnával rozložení důkazního břemene s doměřením DPH v případě podezření na účast v řetězci zasaženém podvodem na DPH. Rozložení důkazního břemene v žalobcem namítaném případě se svým konceptem odlišuje, neboť správce daně v daném případě prokazuje existenci podvodného jednání v případě, kdy bylo primární důkazní břemeno daňového subjektu uneseno. Avšak v nyní řešeném případě je rozloženo důkazní břemeno mezi daňový subjekt a správce daně tradičním způsobem.

16. Na žalobci jakožto zadavateli veřejné zakázky leží důkazní břemeno stran důvodnosti zadávacích podmínek, resp. k prokázání rozhodných skutečností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. -68), v tomto případě skutečnosti rozhodné pro splnění zákonných podmínek dle . Judikatura nad rámec toho dovodila, že důvody vedoucí zadavatele k zadání veřejné zakázky v JŘBU by měly být s ohledem na zásadu transparentnosti náležitým způsobem doloženy v dokumentaci o zadání veřejné zakázky (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. -34, a ze dne 24. 2. 2021, č. j. -52). Žalobce tedy měl povinnost disponovat patřičnými důkazními prostředky již při zahájení předmětného zadávacího řízení. Důvody využití JŘBU musí být obsaženy v písemné zprávě o zadávacím řízení [ ]. Pro to, aby žalobce unesl své důkazní břemeno, bylo zcela zásadní, aby jednoznačně prokázal, že veřejnou zakázku zadal v JŘBU při naplnění taxativních podmínek , což v tomto směru neprovedl a nadále zůstal pouze v rovině tvrzení.

17. Žalovaný byl přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je plně přezkoumatelné, když byly veškeré odvolací námitky vypořádány. V napadeném rozhodnutí byla rovněž jasně a přehledně vymezena správní úvaha žalovaného (resp. správce daně), která vedla k vydání napadeného rozhodnutí. Ostatně žalobce s těmito závěry v podané žalobě polemizuje.

18. Žalovaný trval na tom, že kontrolní zjištění prezentované ve zprávě o daňové kontrole je podloženo důkazními prostředky, které správce daně posoudil nejprve zvlášť a potom v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný se poté se stanoviskem správce daně na základě vlastního právního a skutkového posouzení ztotožnil. Řízení před správcem daně tvoří s řízením před odvolacím daňovým orgánem pro účely soudního přezkumu jeden celek. Je tak zřejmé, že zpráva o daňové kontrole je jakožto odůvodnění platebního výměru také součástí konečného rozhodnutí ve věci, tedy napadeného rozhodnutí. Odvolací řízení vychází (na rozdíl od řízení dle , ) z apelačního principu.

19. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí (viz bod [25]), kde konstatoval, že podmínkou postupu dle je prokázání skutečnosti, že objektivně existuje pouze jediný dodavatel, který by byl plnění veřejné zakázky schopen realizovat, a to v požadované kvalitě, rozsahu, specifikacích a čase. Důkazní břemeno ohledně naplnění těchto zákonných podmínek nese zadavatel, tj. žalobce. Žalobce však v řízení uváděl pouze obecná tvrzení ohledně vyšších časových nákladů, nedodržení zásady 3E, rizika nefunkčnosti a unikátnosti znalostí vybraného dodavatele systému tzv. OKaplikací, uváděl tedy pouze vlastní tvrzení a nepředložil žádné relevantní podklady prokazující, že veřejná zakázka mohla být z technických důvodů realizována pouze vybraným dodavatelem. Znalost dotčeného systému vybraným dodavatelem, provázanost a kompatibilita systému, unikátní znalosti vybraného dodavatele nejsou bez dalšího technickým důvodem pro zadávání v JŘBU tomuto dodavateli (viz bod [26] napadeného rozhodnutí).

20. Žalovaný trval na nedůvodnosti opakovaných námitek k nemožnosti dodržení zásady 3E a odkázal na bod [32] napadeného rozhodnutí. Uzavřel, že sama zásada hospodárnosti nemůže mít aplikační přednost před zásadou transparentnosti, přičemž tato žalobcova argumentace nebyla v řízení ničím podložena a zůstala tak v rovině tvrzení.

21. Žalovaný jako nedůvodnou odmítl námitku žalobce, že technické důvody, ochrana výhradních práv ani povinnost naplnění zásad 3E při zadávání veřejné zakázky by neumožnily zadat zakázku jinému subjektu v uvedených termínech. Žalobce se omezil pouze na obecná tvrzení o těchto namítaných skutečnostech, avšak žádné relevantní podklady prokazující důvodnost zadání veřejné zakázky v JŘBU nepředložil. Není tedy pravda, že by se daňové orgány těmito tvrzeními odmítly zabývat či je nebraly v potaz. Pouze konstatovaly, že uvedená tvrzení nebyla ze strany žalobce doložena.

22. Dále žalovaný poukázal na to, že se ke znaleckému posudku vyjádřil v bodě [31] napadeného rozhodnutí. Žalovaný řádně vyhodnotil závěry vyplývající z provedeného znaleckého posudku, přičemž ze závěrů uvedených v předmětném posudku bylo možné vyvodit, že žalobce disponoval patřičnými právy. Nic tak nebránilo tomu, aby bylo možné zadat veřejnou zakázku v otevřeném řízení, kdy bylo žalobci sděleno, aby neprodleně zahájil kroky k vypsání otevřené veřejné soutěže jako jediného možného způsobu řešení stávající situace. Tomuto závěru napovídají i skutečnosti vyplývající ze schůzky s vybraným dodavatelem a dalšími subjekty (viz bod [31] napadeného rozhodnutí).

23. Dále žalovaný upozornil, že k žalobcem tvrzenému naplnění zákonného důvodu dle § 63 odst. 5 se žalovaný vyjádřil v bodech [35] až [37] napadeného rozhodnutí. Stejně tak se správce daně vyjádřil k ne/naplnění tohoto tvrzeného důvodu na str. 18 a násl. zprávy o daňové kontrole se závěrem, že tato podmínka nebyla ze strany žalobce naplněna. Zdůraznil, že odůvodnění použití JŘBU ve výzvě bylo žalobcem definováno existencí důvodů dle . Jak vyplývá z bodu [29] napadeného rozhodnutí, žalobce vládě sdělil odklon od původního plánu zadávat veřejnou zakázku s odkazem na (viz sdělení ze dne 2. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/256182-1/1).

24. Zdůraznil, že zásadní v dané věci je, že povinností žalobce bylo zadat veřejnou zakázku postupem platným pro otevřené řízení. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. -26.

25. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že v případě žalobce se nejednalo o slepou a mechanickou aplikaci dotčeného pokynu D53. Žalovaný stanovil odvod za porušení rozpočtové kázně přiměřený uvedeným skutečnostem, odpovídající rozsahu a charakteru uvedeného pochybení (tj. závažné pochybení) při současném zohlednění principu proporcionality. Zdůraznil, že i přesto, že shledal více okolností v neprospěch, dospěl k závěru, že je přiměřené stanovit výslednou výši odvodu spíše ve spodní polovině procentního rozmezí (tj. 25 % – 50 %), avšak s ohledem na míru závažnosti, nebylo možné stanovit výši odvodu pod 25%. Žalovaný zohlednil také okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, tedy že prostředky použité na financování předmětné veřejné zakázky byly vynaloženy, i přes zjištěné závažné porušení , v souladu s jejich účelovým určením, a proto stanovil odvod nově ve výši 25 % z částky poskytnutých prostředků na financování veřejné zakázky.

26. Dále žalovaný k argumentaci žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021, č. j. -43, podle kterého k porušení rozpočtové kázně postačuje pouhá potencialita ovlivnění výběru v zadávacím řízení. V nyní řešeném případě žalobce zadal veřejnou zakázku v JŘBU, přestože již sedm měsíců před jejím zahájením měl informaci, že může stávající systémy převzít od vybraného dodavatele, provozovat, kontrolovat a plně ovládat, tedy měl dostatečný časový prostor pro realizaci veřejné zakázky v otevřeném řízení. Tímto byla znemožněna jakákoliv hospodářská soutěž, což je v zásadním rozporu s hlavním cílem .

27. K argumentaci žalobce stran závaznosti pokynu D53 žalovaný uvedl, že vnitřní předpisy Generálního finančního ředitelství, které procentním rozpětím stanoví výši odvodů za porušení rozpočtové kázně v zájmu zajištění předvídatelného postupu finančních úřadů, v zásadě reflektují judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně, kdy je třeba vždy při stanovení příslušného odvodu zvažovat okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu proporcionality mezi závažností tohoto porušení a výší za něj předepsaného odvodu. Uvedený způsob vymezení výše odvodu pro případ porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek považují také správní soudy obecně za možný a rozumný způsob, jak zabezpečit předvídatelné a přiměřené rozhodování různých správců daně, tedy jak zabránit vzniku neodůvodněných rozdílů při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů a sjednotit správní praxi. Uvedený postup žalovaného pak jednoznačně koresponduje i s judikatorními požadavky Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a SDEU, na které odkazuje žalobce v žalobě. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2010, č. j. -63.

28. V replice ze dne 28. 4. 2025 žalobce setrval na žalobních námitkách. Nad jejich rámec blíže rozvedl argumentaci k rozložení důkazního břemene v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Zdůraznil, že § 92 odst. 3 daňového řádu dopadá na skutečnosti uváděné v daňovém tvrzení, které však žalobce v projednávané věci nepodával. V této souvislosti odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2021, č. j. 5 Afs 256/2020‑48. Dále akcentoval, že použití JŘBU bylo vedeno snahou zabránit ohrožení fungování systému sociálních dávek a zajistit kontinuitu plnění zákonných úkolů státu. Rovněž uvedl, že námitku týkající se informování vlády o záměru zadat veřejnou zakázku v JŘBU uplatnil již v námitkách proti kontrolním závěrům NKÚ. Ve vztahu k přiměřenosti odvodu pak namítal, že žalovaný vycházel z překonané judikatury a nerespektoval novější rozhodnutí Ústavního soudu, SDEU a správních soudů.

29. Ve vyjádření ze dne 10. 7. 2026 žalobce v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2026, č. j. -35, zdůraznil, že Nejvyšší správní soud se zabýval pouze přezkoumatelností napadeného rozhodnutí, nikoliv věcnými žalobními námitkami. Dále rozvedl argumentaci k rozdílnému rozsahu licenčních oprávnění k APV a ZPV a namítal, že žalovaný pominul omezení licence k ZPV, nesprávně hodnotil zápis z jednání se společností OKsystem a přisoudil mu význam, který z něj neplyne. K žalobce namítal vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se odmítl tímto důvodem použití JŘBU věcně zabývat, současně však hodnotil okolnosti relevantní právě z hlediska krajní naléhavosti. Žalobce rovněž odkázal na novější judikaturu Nejvyššího správního soudu k OKaplikacím a setrval na tom, že bylo nezbytné zajistit kontinuitu výplaty sociálních dávek a že zadáním veřejné zakázky v JŘBU neporušil usnesení vlády.

IV. Původní řízení před Městským soudem v Praze

30. Rozsudkem ze dne 26. 8. 2025, č. j. -66, soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí byl závěr soudu, podle kterého je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Konkrétně soud dospěl k závěru, že:

- není zřejmé, zda daňové orgány dospěly k závěru o porušení rozpočtové kázně žalobcem z jednoho, nebo ze dvou důvodů. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně totiž jednak konstatuje, že žalobce vytvořil stav exkluzivity pro jednoho dodavatele a nepostupoval v souladu s právními předpisy, a tím se neřídil , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a jednak žalobci vytýká nenaplnění podmínek a odst. 5 , o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a nedodržení zásady stanovené v téhož zákona.

- není patrné, ve vztahu ke kterému konkrétnímu usnesení vlády ČR (č. 766 ze dne 16. 10. 2013, nebo č. 733 a č. 749 ze dne 25. 9. 2013) je žalobci vytýkáno porušení a jakým konkrétním jednáním se měl jeho porušení dopustit.

- napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť žalovaný na jedné straně uvedl, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro použití JŘBU podle i , na druhé straně však následně tvrdil, že porušení rozpočtové kázně bylo založeno pouze na nesplnění podmínek a že závěr o porušení by byl nelogický. Tato tvrzení spolu nemohou obstát, neboť odporují jak zprávě o daňové kontrole, tak předchozí části odůvodnění napadeného rozhodnutí.

- žalovaný se nedostatečně vypořádal s tvrzenými důvody pro použití JŘBU podle , neboť je odmítl posoudit jen proto, že žalobce ve výzvě odkázal na . Takový postup však neobstojí, protože rozhodné je skutkové vymezení důvodů použití JŘBU v zadávací dokumentaci, nikoli jejich právní kvalifikace zadavatelem. Žalovaný měl proto posoudit, zda tvrzené důvody podle mají oporu ve skutkových okolnostech uvedených v dokumentaci k zakázce. Jelikož tak neučinil, zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

V. Řízení před Nejvyšším správním soudem

31. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2026, č. j. -35, byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2025, č. j. -66. V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že:

- žalovaný korigoval závěr správce daně o porušení rozpočtové kázně z důvodu porušení Důvod porušení rozpočtové kázně spočíval výhradně ve skutečnosti, že žalobce v posuzovaném případě neprokázal existenci v zadávací dokumentaci jím tvrzených důvodů pro užití JŘBU podle .

- nebylo nutné zabývat se tím, ve vztahu k jakému konkrétnímu usnesení vlády ČR prvostupňový správce daně žalobci vytýkal porušení a jakým konkrétním jednáním se měl jeho porušení dopustit, neboť tato úvaha nebyla podstatná pro závěr o naplnění skutkové podstaty neoprávněného použití peněžních prostředků státního rozpočtu.

- žalovaný nepopřel své závěry uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí, toliko korigoval závěr správce daně uvedený na str. 21 zprávy o daňové kontrole.

- rozhodné pro posouzení věci je skutkové vymezení konání v JŘBU uvedené v zadávací dokumentaci. Dodatečná změna skutkových důvodů zadání zakázky v JŘBU není přípustná, neboť v opačném případě by došlo k porušení zásady transparentnosti upravené v . Žalovaný se pak zabýval žalobcem tvrzenými důvody konání JŘBU podle v odst. 35 až 41 žalobou napadeného rozhodnutí ve zcela dostatečném rozsahu, a to zejména s ohledem na to, že žalobce skutková tvrzení o naplnění podmínky podle uplatnil poprvé až v odvolacím řízení.

VI. Nové posouzení žaloby Městským soudem v Praze

32. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [ věta první , (dále jen „“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

33. Při ústním jednání konaném dne 24. 8. 2026 setrvali účastníci řízení na svých stanoviscích. Žalobce, respektive jeho zástupkyně, zdůraznil především skutkové okolnosti případu. Uvedl, že měl od počátku zájem vysoutěžit nové informační systémy a nehodlal setrvat ve smluvním vztahu se společností OKsystem. Již v roce 2014 proto zahájil sérii otevřených zadávacích řízení, jejichž průběh se však neúměrně prodloužil z důvodů, které nemohl ovlivnit. Potřeba zadat předmětnou veřejnou zakázku v JŘBU tak vznikla v důsledku nepřiměřené délky těchto zadávacích řízení. Žalobce současně nepředvídal potřebu obstarat systémovou dokumentaci, neboť důvodně předpokládal, že bude vysoutěžen nový informační systém.

34. Podle žalobce je pro posouzení splnění podmínek pro použití JŘBU rozhodující faktický stav věci, nikoli pouze skutkové okolnosti uvedené v zadávací dokumentaci. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které poukazoval žalovaný, podle žalobce vyplývá, že zadavatel může navrhovat důkazy k prokázání oprávněnosti použití JŘBU, včetně důkazů vzniklých až po zahájení zadávacího řízení. Žalovaný se proto měl věcně zabývat tím, zda byly splněny podmínky podle . Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se rovněž OKaplikací, v nichž se soud zabýval oprávněností použití JŘBU.

35. Žalobce rovněž namítl, že odvod byl stanoven v nepřiměřené výši. Žalovaný podle něj mechanicky aplikoval nezávazný metodický pokyn, aniž provedl řádný test proporcionality a individuálně posoudil všechny relevantní okolnosti případu. Žalovaný měl navíc nesprávně hodnotit některé skutečnosti v neprospěch žalobce. Konkrétně dovodil, že žalobce porušil usnesení vlády č. 733 a č. 246, neboť nové informační systémy nevysoutěžil v otevřeném zadávacím řízení a o záměru použít jednací řízení bez uveřejnění neinformoval vládu. Žalobce však namítl, že vládu o tomto záměru informoval dne 5. 12. 2016. Podle žalobce proto nelze uzavřít, že porušil uvedená usnesení vlády, ani z toho dovozovat, že mohl předmětnou veřejnou zakázku realizovat v otevřeném zadávacím řízení.

36. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy:

- Podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel se pro účely tohoto zákona rozumí neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny do státního rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami vydány; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.

- Podle § 44 odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních prostředků státu.

- Podle § 44a odst. 11 věty první a druhé rozpočtových pravidel vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále finanční úřady podle daňového řádu. Porušitel rozpočtové kázně má při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně postavení daňového subjektu.

- Podle § 92 odst. 3 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních.

- Podle může zadavatel také použít jednací řízení bez uveřejnění, pokud veřejná zakázka může být splněna pouze určitým dodavatelem, neboť z technických důvodů neexistuje hospodářská soutěž.

- Podle může zadavatel použít jednací řízení bez uveřejnění také, pokud je to nezbytné v důsledku krajně naléhavé okolnosti, kterou zadavatel nemohl předvídat a ani ji nezpůsobil, a nelze dodržet lhůty pro otevřené řízení, užší řízení nebo jednací řízení s uveřejněním.

37. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

38. Předmětem sporu mezi účastníky řízení je posouzení, zda se žalobce v případě nadlimitní veřejné zakázky na služby s označením „Zajištění migračních a přechodových služeb OKaplikací pro MPSV“ (dále jen „veřejná zakázka“) a z této veřejné zakázky vzešlé „Smlouvy o zajištění služeb podpory provozu a rozvoje OKaplikací pro MPSV“ uzavřené se společností OKsystem dopustil porušení rozpočtové kázně, či nikoliv.

39. První žalobní bod, ve kterém žalobce namítal, že ho v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně na rozdíl od správce daně netíží důkazní břemeno, neshledal soud důvodným.

40. Při posouzení uvedené námitky soud vyšel ze skutečnosti, že podle § 44 odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních prostředků státu. Za neoprávněné použití těchto prostředků se dle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel rozumí i jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem. Za porušení povinnosti stanovené právním předpisem podle rozpočtových pravidel je přitom bezpochyby nutno považovat i porušení povinnosti stanovené . K obdobnému závěru dospěl i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. -34.

41. Ve smyslu rozpočtových pravidel se řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně řídí . Podle věty druhé rozpočtových pravidel má porušitel postavení daňového subjektu. Z výše uvedeného vyplývá, že dokazování, které v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně probíhá, podléhá právní úpravě daňového řádu, konkrétně až 5. Podle těchto ustanovení je to právě daňový subjekt, tj. žalobce, kdo má povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a prokazovat svá tvrzení. Je to tedy pouze žalobce, koho tíží prvotní důkazní břemeno.

42. Soud akcentuje, že k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, č. j. -43, nebo v rozsudku ze dne 20. 2. 2020, č. j. -53. Odkazy na uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu pak soud považuje za vypořádaní odkazu žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2019, č. j. -176.

43. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce, podle kterého ho netížilo prvotní důkazní břemeno, ale že ho nesou orgány finanční správy, nemá oporu v právní úpravě, konkrétně v § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel ve spojení s § 92 odst. 3 daňového řádu a ani v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

44. Tvrzení žalobce, že ho nestíhá povinnost podat daňové tvrzení a s tím související odkaz na řízení o doměření DPH v případě podezření na účast daňového subjektu na podvodu, nepovažuje soud za relevantní. Uvedená tvrzení odhlížejí od specifik „standardního“ daňového řízení a řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně. „Standardní“ daňové řízení se skutečně odvíjí od podaného daňového přiznání, a tedy daňového tvrzení. Naproti tomu řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně vychází ze skutečnosti, že žalobce je organizační složka státu (viz , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve spojení s ), která hospodaří s prostředky státního rozpočtu. Výdaje žalobce (stejně jako jeho příjmy) jsou výdaji (a příjmy) státního rozpočtu. Žalobce je povinen dle rozpočtových pravidel dodržovat rozpočtovou kázeň. Vynaložil-li žalobce prostředky ze státního rozpočtu na určitý účel, de facto tvrdí, že tyto prostředky byly vynaloženy v souladu s právními předpisy. Řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně tedy vychází z faktického vynaložení prostředků státního rozpočtu a povinnosti žalobce dodržovat rozpočtovou kázeň. V tomto řízení je pak pouze na subjektu, který prostředky státního rozpočtu vynaložil, aby tvrdil a prokázal, že se tak stalo v souladu s právními předpisy, zejména pak se , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Jinými slovy v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně je nutno ustanovení daňového řádu aplikovat přiměřeně s ohledem na specifika daného řízení.

45. Soud nepřisvědčil ani souvisejícímu tvrzení žalobce, že institut porušení rozpočtové kázně lze vztahovat pouze na účelově vázané dotační prostředky. Ustanovení § 3 písm. e) a § 44 odst. 1 písm. a) rozpočtových pravidel dopadají i na neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu, tedy i na výdaje organizační složky státu, pokud jejich výdejem byla porušena povinnost stanovená právním předpisem.

46. Nadto je-li se zadavatelem veřejné zakázky vedeno řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož podstatou je nedodržení podmínek pro zadání veřejné zakázky v JŘBU, je zcela racionální a logické, že břemeno tvrzení a rovněž břemeno důkazní ohledně důvodů pro použití JŘBU tíží právě zadavatele. Pouze zadavatel je totiž povinen před zadáním veřejné zakázky pečlivě uvážit, zda existují po skutkové a právní stránce důvody, které mu umožňují zadat veřejnou zakázku v JŘBU. Rovněž pouze zadavatel je povinen disponovat relevantními podklady na podporu své úvahy o důvodnosti konání JŘBU. Důvody využití JŘBU musí být relevantním způsobem doloženy již v dokumentaci o zadání veřejné zakázky. Jestliže je to výhradně zadavatel, kdo je obeznámen se všemi důvody, pro které zvolil pro zadání veřejné zakázky JŘBU, nutně jej musí tížit i primární břemeno tvrzení a důkazní v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně.

47. V neposlední řadě soud rovněž poukazuje na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které v řízení o přestupku tíží, pokud jde o důvody užití JŘBU, břemeno tvrzení a důkazní zadavatele, nikoliv správní orgán (viz např. rozsudek ze dne 31. 8. 2020, č. j. -78). Jestliže je to v přestupkovém řízení právě zadavatel, kdo je povinen tvrdit a prokázat důvody konání JŘBU, tím spíš musí mít tyto povinnosti zadavatel i v řízení o porušení rozpočtové kázně. Uvedené dle soudu vyplývá z rozsahu povinností subjektů v jednotlivých řízeních. Přestupkové řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, podle které je správní orgán povinen aktivně vyhledávat a zjišťovat skutkový stav věci, a to i nad rámec toho, co uvádějí účastníci řízení. Naopak na řízení o porušení rozpočtové kázně se přiměřeně použije , podle kterého je prioritní povinností daňového subjektu, tj. zadavatele dokazovat vše, co sám tvrdí (viz výše).

48. Na uvedeném závěru nic nemění ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2021, č. j. -48, na který žalobce odkázal. Ani z tohoto rozsudku nelze dovodit, že by zadavatel nebyl povinen prokázat konkrétní skutkové okolnosti, z nichž dovozuje splnění zákonných podmínek pro použití JŘBU.

49. Požadavek žalobce na korekci tvrzení žalovaného v bodě [44] napadeného rozhodnutí neshledal soud důvodným. V dotčeném bodě napadeného rozhodnutí žalovaný toliko reagoval na žalobcem uváděnou skutečnost, že ze strany ÚOHS nebyl jeho postup shledán v rozporu se zákonem. Žalovaný tvrzení žalobce oponoval tím, že z veřejných zdrojů nevyplývá, že by předmětná veřejná zakázka byla ÚOHS kontrolována. Způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s tvrzením žalobce, nemá soud co vytknout, respektive nemá důvod ho korigovat. Skutečnost, že se ÚOHS nezabýval předmětnou veřejnou zakázkou, nikterak nedokládá, že se žalobce nedopustil porušení rozpočtové kázně. Nadto soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které jsou orgány rozhodující o odvodu za porušení rozpočtové kázně v řízení vedeném podle daňového řádu zcela nezávislé na výsledcích kontrol vedených podle jiných právních předpisů a jsou oprávněny si samy posoudit otázku dodržování povinností podle (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. -47).

50. Soud nepřisvědčil ani námitce, že daňové orgány pouze mechanicky převzaly závěry NKÚ bez vlastní úvahy. Správce daně sice z podnětu a podkladů NKÚ vycházel, to však samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost jeho postupu. Ze zprávy o daňové kontrole je patrné, jaké podklady správce daně hodnotil, jaké skutečnosti z nich dovodil a proč dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro použití JŘBU. Správce daně se zabýval zejména obsahem výzvy k jednání v JŘBU, smlouvou o spolupráci v oblasti autorského práva, zápisem z jednání ze dne 26. 5. 2016, usneseními vlády a následně též výhradami žalobce k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění. Nešlo tedy o prosté převzetí závěrů jiného kontrolního orgánu, nýbrž o jejich využití jako podkladů v daňovém řízení.

51. Důvodná není ani výhrada, že z rozhodnutí daňových orgánů není zřejmé, které důkazní prostředky považovaly za rozhodné. Z odůvodnění zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně za podstatné považoval zejména skutečnosti týkající se důvodů uvedených ve výzvě k JŘBU, rozsahu oprávnění žalobce k APV, možnosti převzetí a provozování systému, jakož i okolnosti svědčící podle správce daně o tom, že žalobce měl postupovat v otevřeném řízení. To, že žalobce s hodnocením těchto podkladů nesouhlasí, nezakládá samo o sobě nepřezkoumatelnost.

52. Soud nepřisvědčil ani tvrzení, že žalovaný nepřípustně nahrazoval odůvodnění správce daně vlastní novou argumentací. Odvolací řízení tvoří s řízením před správcem daně jeden celek a žalovaný byl oprávněn úvahy správce daně doplnit, upřesnit či korigovat, pokud se pohyboval v rámci téhož skutkového a právního základu věci. Soud v tomto směru neshledal, že by žalovaný překročil předmět řízení nebo založil napadené rozhodnutí na zcela nových důvodech, k nimž by se žalobce nemohl vyjádřit. Samotné doplnění argumentace v odvolacím rozhodnutí proto nemůže v projednávaném případě představovat vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

53. S ohledem na shora uvedené neshledal soud první žalobní bod důvodným.

54. K druhému žalobnímu bodu, konkrétně k tvrzení žalobce o oprávněnosti užití JŘBU podle soud uvádí následující:

55. Jak soud již uvedl výše, v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo výlučně na žalobci, aby tvrdil a rovněž prokázal důvody užití JŘBU u dotčené veřejné zakázky. Na povinnost tvrdit a prokázat splnění podmínek JŘBU byl žalobce opakovaně daňovými orgány upozorněn, a to včetně odkazů na právní úpravu a přiléhavou judikaturu. Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce v průběhu řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně vystavěl svou obranu toliko na obecných tvrzeních, aniž by je odpovídajícím způsobem doložil. Za uvedeného stavu věci daňovým orgánům nezbylo než konstatovat, že v případě důvodů užití JŘBU podle žalobce své důkazní břemeno neunesl. Bylo výlučně věcí žalobce, jakým způsobem v předmětném řízení vystaví svou obranu. Založil-li žalobce svou obranu na tvrzeních, která v průběhu soudního přezkumu neobstála, nelze tuto skutečnost vyčítat žalovanému.

56. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že tvrzená licenční omezení k ZPV představovala takovou technickou překážku, která by odůvodňovala použití JŘBU podle . Obdobnou námitkou se zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí, konkrétně v bodu [31], přičemž žalobci sdělil, že jeho tvrzení nemá podklad jednak ve „Smlouvě o spolupráci v oblasti autorského práva“ ze dne 21. 10. 2010 (dále jen „smlouva“), jednak v „Zápisu jednání“ ze dne 26. 5. 2016 (dále jen „zápis“). K tomu žalovaný poukázal na konkrétní ustanovení smlouvy, na kterých svá tvrzení založil, a rovněž i závěry jednání mezi žalobcem a společností OKsystem vyplývající ze zápisu. Žalovaný rovněž neopominul zmínit závěr znaleckého posudku, podle kterého „smlouva dostatečným způsob upravuje práva MPSV k již předanému a zaplacenému aplikačnímu programovému vybavení dodávaného společností OKsystem“.

57. Žalobce v žalobě především namítal, že licenční oprávnění k ZPV nebyla tak široká jako oprávnění k APV, a z toho dovozoval, že nebylo možné veřejnou zakázku realizovat v otevřeném řízení. Ve vyjádření ze dne 10. 7. 2026 žalobce tuto argumentaci dále rozvedl, zejména poukazem na čl. III odst. 7 smlouvy, podle něhož nebyl oprávněn ZPV upravovat ani je poskytovat třetím osobám bez souhlasu společnosti OKsystem. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že ze smlouvy vyplývá rozdílný rozsah oprávnění k APV a ZPV. Tato skutečnost však sama o sobě neprokazuje, že veřejná zakázka mohla být z technických důvodů plněna pouze společností OKsystem.

58. Pro použití nepostačuje existence určitého licenčního či technického omezení. Rozhodné je, zda žalobce prokázal, že právě v důsledku tohoto omezení objektivně neexistovala hospodářská soutěž a že předmět veřejné zakázky nemohl být realizován jiným dodavatelem. To však žalobce nedoložil. Z pouhého znění smlouvy, byť omezuje rozsah oprávnění k ZPV, bez dalšího neplyne, že by nebylo možné zadat zakázku v otevřeném řízení, případně vymezit její předmět tak, aby se o ni mohli ucházet i jiní dodavatelé. Žalobce zejména nepředložil odborné technické posouzení, z něhož by vyplývalo, že bez oprávnění upravovat ZPV nebylo možné zajistit provoz, podporu, migraci či exit OKaplikací jiným dodavatelem. Ani poukaz na čl. III odst. 7 smlouvy nemění závěr soudu, neboť z tohoto ujednání sice plyne omezený rozsah oprávnění žalobce k ZPV, nikoliv však bez dalšího objektivní nemožnost plnění veřejné zakázky jiným dodavatelem.

59. Na tomto závěru nic nemění ani námitka žalobce, že žalovaný nesprávně hodnotil zápis z jednání ze dne 26. 5. 2016. Soud připouští, že zápis sám o sobě nepředstavuje odborné technické posouzení celého systému a že nemůže rozšiřovat rozsah práv sjednaných ve smlouvě. Žalovaný jej však nepoužil izolovaně jako jediný důkaz o možnosti zadat veřejnou zakázku v otevřeném řízení, nýbrž jako jeden z podkladů, který ve spojení se smlouvou a znaleckým posudkem podporoval závěr, že žalobce neprokázal technickou výlučnost společnosti OKsystem. Ani ve vyjádření ze dne 10. 7. 2026 žalobce nepředložil konkrétní technický podklad, který by tento závěr vyvracel.

60. Obdobně soud nepřisvědčil ani námitce týkající se znaleckého posudku. Je pravda, že závěr citovaný žalovaným se výslovně vztahuje k APV. Žalovaný však ze znaleckého posudku nedovozoval samostatně a bez dalšího úplnou převoditelnost všech částí systému na jiného dodavatele. Znalecký posudek byl pouze jedním z podkladů pro posouzení rozsahu práv žalobce k APV. Podstatné zůstává, že žalobce neprokázal, že omezenější rozsah práv k ZPV představoval natolik zásadní technickou překážku, že by objektivně vylučoval hospodářskou soutěž.

61. Soud dále považuje za významné, že žalobce v zadávací dokumentaci neodůvodnil použití JŘBU ochranou výhradních práv k ZPV, nýbrž především znalostí systému, jeho provázaností, složitostí a rizikem destabilizace. Tato tvrzení však zůstala v řízení převážně v obecné rovině. Se žalovaným proto soud souhlasí, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínek . Ani argumentace doplněná ve vyjádření ze dne 10. 7. 2026 uvedený nedostatek neodstraňuje. Žalobce v tomto vyjádření sice podrobněji rozvíjí svůj výklad smluvních ujednání, nadále však nepředkládá konkrétní technické podklady, z nichž by bylo možné dovodit, že z technických důvodů objektivně neexistovala hospodářská soutěž.

62. K opakovaným poukazům žalobce na komplexnost, složitost a funkční provázanost agendového systému a snaze předejít ohrožení funkčnosti a dostupnosti systému soud uvádí, že nijak nerozporuje složitost agendového systému žalobce. Soud však má za to, že žalobcem uváděné skutečnosti jsou příliš obecné a samy o sobě k naplnění důvodů konání JŘBU podle nepostačují. Rozhodnou skutečností pro možnost konání JŘBU podle jsou výlučně technické důvody vylučující hospodářskou soutěž. Existenci takových důvodů však žalobce v průběhu řízení o porušení rozpočtové kázně nedoložil. Tímto důvodem pak ze své podstaty nemůže být ani znalost systému žalobce společností OKsystem (obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2015, č. j. -148).

63. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že se žalovaný odmítl zabývat zásadou 3E. Žalovaný na námitku žalobce reagoval, přičemž žalobci sdělil, proč ji neshledal důvodnou (viz bod [32]). I v tomto případě žalovaný poukázal na to, že žalobce svá tvrzení nedoložil.

64. Žalobce uplatnil tvrzení ohledně naplnění zásady 3E v podané žalobě uplatnil v ryze obecné podobě, tj. stejně jako v průběhu řízení před daňovými orgány, a svá tvrzení nikterak nedoložil. Chtěl-li však být žalobce se svojí námitkou úspěšný, musel relevantními podklady prokázat ekonomickou výhodnost svého postupu jako celku. Žalobce nepředložil žádné srovnání nákladů na plnění ze strany společnosti OKsystem a jiného dodavatele, technicko-ekonomickou analýzu, průzkum trhu ani jiný podklad, z něhož by bylo možné dovodit, že plnění jiným dodavatelem by bylo objektivně nemožné, případně natolik neefektivní, že by hospodářská soutěž byla fakticky vyloučena. Jen komplexní ekonomické zhodnocení prokazující zřejmou efektivnost zvoleného postupu by případně mohlo vést, za určitých podmínek, k závěru o oprávnění žalobce zadat veřejnou zakázku v JŘBU. To však žalobce neučinil, ač tak bylo výlučně na něm, neboť to byl právě žalobce, který se této zásady dovolával. Protože žalobce své tvrzení nedoložil, soudu nezbývá než konstatovat, že tvrzení žalobce ohledně naplnění zásady 3E považuje ve shodě s žalovaným za spekulativní.

65. K námitce žalobce, že byly splněny rovněž podmínky pro použití JŘBU podle , soud uvádí, že ji neshledal důvodnou.

66. Soud předně připomíná, že byl v dalším řízení podle vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 21. 5. 2026, č. j. -35. Tato vázanost se neomezuje pouze na závěr, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, nýbrž dopadá i na nosné právní úvahy, na nichž Nejvyšší správní soud tento závěr založil. Soud proto nemůže své nové rozhodnutí založit na úvahách, které Nejvyšší správní soud výslovně odmítl, ani se odchýlit od právního rámce, který Nejvyšší správní soud pro další řízení vymezil.

67. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. dospěl k závěru, že žalobce v zadávací dokumentaci veřejné zakázky uvedl skutková tvrzení podřaditelná toliko pod . Šlo zejména o tvrzení, že dodavatel je plně obeznámen s prostředím MPSV, systém podporuje a rozvíjí, realizace činností dodavatelem bez zkušeností by vedla k destabilizaci systému dávek, zaměstnanosti a portálu MPSV a ÚP ČR, z technického hlediska nelze oddělit plnění dodávaná dodavatelem v minulosti a plnění podle veřejné zakázky, systém je unikátní, vzájemně propojený a interoperabilní a dodavatel disponuje nezastupitelnými technickými znalostmi systému. Dále Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že žalobce v zadávací dokumentaci neuvedl žádná další skutková tvrzení, která by bylo možné podřadit pod . Konečně Nejvyšší správní soud akcentoval, že zadavateli sice nic nebrání změnit právní kvalifikaci skutkových důvodů JŘBU, které v zadávací dokumentaci uvedl, avšak rozhodné pro posouzení věci zůstává právě skutkové vymezení konání v JŘBU obsažené v zadávací dokumentaci. Dodatečná změna skutkových důvodů zadání zakázky v JŘBU přípustná není, neboť by vedla k porušení zásady transparentnosti podle .

68. Z uvedeného plyne, že žalobce se mohl v navazujícím daňovém řízení či v řízení před soudem dovolávat jiné právní kvalifikace toliko těch skutkových okolností, které byly zachyceny již v zadávací dokumentaci. Nemohl však dodatečně rozšířit skutkový základ použití JŘBU o nové okolnosti, které měly odůvodňovat postup podle , jestliže tyto okolnosti nebyly v zadávací dokumentaci jako důvody použití JŘBU skutkově vymezeny.

69. Soud nepřehlédl argumentaci žalobce, že judikatura Nejvyššího správního soudu připouští předkládání dalších důkazů k prokázání oprávněnosti použití JŘBU i po zahájení zadávacího řízení. Tato argumentace však pomíjí rozdíl mezi dodatečným předložením důkazů k prokázání již tvrzených skutkových důvodů a dodatečným rozšířením samotného skutkového základu použití JŘBU. Závazný právní názor Nejvyššího správního soudu v nynější věci tedy nevylučuje pozdější dokazování již tvrzených skutkových důvodů, brání však tomu, aby zadavatel dodatečně měnil samotný skutkový základ použití JŘBU.

70. Žalobce v žalobě i následných vyjádřeních tvrdil, že v době zadání veřejné zakázky existovala krajně naléhavá okolnost, kterou nemohl předvídat ani ji nezpůsobil, a že nebylo možné dodržet lhůty pro jiné druhy zadávacích řízení. Tato argumentace však míří ke skutkovým předpokladům , které žalobce podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v zadávací dokumentaci neuvedl. Soud proto nemůže na základě těchto dodatečných tvrzení dovodit oprávněnost použití JŘBU podle .

71. Soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný byl povinen bez dalšího plně meritorně posoudit naplnění bez ohledu na obsah zadávací dokumentace. Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci uvedl, že žalovaný se žalobcem tvrzenými důvody podle zabýval v bodech [35] až [41] napadeného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, zejména s ohledem na to, že žalobce skutková tvrzení o naplnění podmínek podle uplatnil poprvé až v odvolacím řízení.

72. Soud nepřehlédl, že žalobce odkazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Brně týkající se pozdějších veřejných zakázek na podporu OKaplikací, z nichž dovozoval splnění podmínek i v nynější věci. Tato rozhodnutí však byla následně zrušena Nejvyšším správním soudem, a to rozsudky ze dne 17. 4. 2025, č. j. -143, ze dne 14. 5. 2025, č. j. -113, a ze dne 23. 5. 2025, č. j. -86. Nejvyšší správní soud v těchto věcech zdůraznil, že podmínky použití JŘBU podle je třeba vykládat restriktivně, že musí být splněny kumulativně a že zadavatel nemůže krajně naléhavou okolnost sám způsobit ani z ní těžit.

73. Uvedená judikatura není žalobci ku prospěchu. Jednak se týkala jiných veřejných zakázek a jiného časového období, jednak v ní Nejvyšší správní soud neakceptoval závěry krajského soudu o splnění podmínek . Pro nyní projednávanou věc je navíc určující závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený přímo v této věci, podle něhož skutková tvrzení obsažená v zadávací dokumentaci žalobce odpovídala toliko , nikoli .

74. Ani skutečnost, že Nejvyšší správní soud v pozdějších věcech týkajících se OKaplikací připustil existenci krajně naléhavé okolnosti, nemůže žalobci prospět. Podmínky musí být splněny kumulativně a v nynější věci je určující, že skutkový základ odpovídající tomuto ustanovení nebyl uveden v zadávací dokumentaci.

75. Na základě shora uvedeného soud shrnuje, že žalobce nemůže dodatečně založit oprávněnost použití JŘBU na skutkových okolnostech podřaditelných pod , které nebyly obsaženy v zadávací dokumentaci posuzované veřejné zakázky. Žalovaný tak nepochybil, pokud vycházel z toho, že žalobce odůvodnil použití JŘBU skutkově pouze technickými důvody podle , a námitku žalobce týkající se neshledal důvodnou.

76. K argumentaci žalobce týkající se usnesení vlády č. 733 a č. 246 soud uvádí, že tato otázka není pro závěr o porušení rozpočtové kázně rozhodná. Jak vyplývá ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, žalovaný založil závěr o porušení rozpočtové kázně na tom, že žalobce neprokázal existenci v zadávací dokumentaci tvrzených důvodů pro použití JŘBU podle , nikoli na samostatném porušení Spory o rozsah povinností vyplývajících z uvedených usnesení vlády proto nemohou změnit závěr, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro použití JŘBU.

77. Třetí žalobní bod, v němž žalobce namítal nepřiměřenost vyměřeného odvodu, mechanickou aplikaci pokynu D53, absenci řádného testu proporcionality, nezohlednění okolností projednávané věci a nesprávnou kvalifikaci pochybení, neshledal soud důvodným.

78. Soud nepřisvědčil námitce, že výše odvodu neodpovídá závažnosti porušení. V projednávaném případě nešlo o marginální, formální či administrativní pochybení, nýbrž o zadání nadlimitní veřejné zakázky v JŘBU bez prokázání zákonných podmínek pro použití tohoto výjimečného postupu. Žalobce tímto postupem vyloučil účast jiných potenciálních dodavatelů a znemožnil ověření ceny a dalších podmínek plnění v konkurenčním prostředí. Pro posouzení závažnosti pochybení přitom nebylo nutné prokazovat, který konkrétní dodavatel by se otevřeného řízení zúčastnil ani zda by podal výhodnější nabídku.

79. Žalovaný přihlédl ke konkrétním okolnostem věci. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody, pro které správce daně stanovil odvod ve výši 5 %, a vysvětlil, proč jim nepřiznal takový význam, aby odůvodňovaly zachování odvodu v původní výši. Přesvědčení žalobce o oprávněnosti použití JŘBU neakceptoval s ohledem na jeho časové a právní možnosti zadat zakázku v některém z otevřenějších druhů zadávacího řízení. Dodržení rozpočtu a termínu nepovažoval za rozhodné pro předmět kontroly, zatímco zajištění výplaty dávek a přechodu na nové systémy vyhodnotil jako plnění základních úkolů žalobce. Uvedené okolnosti tedy žalovaný nepominul, pouze jim nepřiznal význam, který jim přikládal žalobce, a nepovažoval je za důvod pro stanovení odvodu v nižší výši.

80. Ve prospěch žalobce žalovaný zohlednil, že peněžní prostředky byly použity na stanovený účel, tedy na zajištění podpory provozu a rozvoje OKaplikací, a této skutečnosti přiznal velký význam. V neprospěch žalobce naopak hodnotil zejména jeho časové a právní možnosti postupovat v některém z otevřenějších druhů zadávacího řízení. Jak soud uzavřel při vypořádání předchozích žalobních bodů, žalobce neprokázal, že mu rozsah oprávnění k informačním systémům a časové okolnosti případu objektivně znemožňovaly takto postupovat. Žalovaný proto mohl přihlédnout k tomu, že žalobce měl již sedm měsíců před zahájením JŘBU informace o možnosti převzetí a provozování systému a disponoval oprávněními k aplikačnímu programovému vybavení (viz výše).

81. Soud naproti tomu přisvědčil žalobci, že závěr žalovaného o nesplnění informační povinnosti podle usnesení vlády č. 246 nemá dostatečnou oporu ve správním spise. Vláda byla dne 5. 12. 2016 o záměru zadat veřejnou zakázku v JŘBU informována. Předložení věci „pro informaci“ splnění této povinnosti nevylučovalo, neboť uvedené usnesení nevyžadovalo souhlas vlády, ale její předchozí informování. Tato dílčí nesprávnost však podle soudu nezpochybňuje přezkoumatelnost ani zákonnost výsledné úvahy žalovaného o výši odvodu. Žalovaný sice uvedenou skutečnost zahrnul mezi okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, svou úvahu však nezaložil na jejich prostém počtu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že základní význam přisuzoval povaze a závažnosti porušení spočívajícího v zadání nadlimitní veřejné zakázky v JŘBU bez prokázání zákonných podmínek pro použití tohoto postupu, a tím ve vyloučení hospodářské soutěže. Obstály rovněž jeho závěry o časových a právních možnostech žalobce postupovat v některém z otevřenějších druhů zadávacího řízení. Nesprávný závěr o informační povinnosti proto nenarušil nosný základ správní úvahy žalovaného.

82. Žalovaný současně přiznal velký význam okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, totiž že peněžní prostředky byly použity na stanovený účel. I přes závažnost porušení proto stanovil odvod ve výši 25 %. Tato sazba současně odpovídala nejnižší úrovni rozpětí 25 % až 100 % uvedeného v pokynu D53. Soud tedy neprováděl novou úvahu o konkrétní výši odvodu, nýbrž posuzoval, zda zjištěný dílčí nedostatek zpochybnil důvody, o něž žalovaný svůj závěr opřel. Vzhledem k povaze nosných důvodů napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.

83. Soud nepřisvědčil námitce mechanické aplikace pokynu D53. Tento pokyn sice není obecně závazným právním předpisem a nemůže nahradit individuální posouzení věci, správní orgány jej však mohou použít jako metodické vodítko přispívající k jednotnosti a předvídatelnosti rozhodovací praxe. Žalovaný nepřevzal sazbu uvedenou v pokynu automaticky. V bodech [56] až [63] napadeného rozhodnutí posoudil povahu a závažnost porušení, jeho význam pro hospodářskou soutěž, okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce a jejich význam pro určení výše odvodu. Z jeho úvahy je proto přezkoumatelně seznatelné, proč v projednávané věci považoval za přiměřenou právě sazbu 25 %. Tím žalovaný splnil rovněž požadavek na provedení testu proporcionality. Není rozhodné, zda příslušnou část napadeného rozhodnutí výslovně označil tímto pojmem, nýbrž zda z ní vyplývá vztah mezi povahou a závažností porušení a výší odvodu. Žalovaný se neomezil na pouhý výčet okolností ani na odkaz na metodický pokyn, ale vysvětlil, jaký význam jednotlivým skutečnostem přikládal a proč se odchýlil od původní úvahy správce daně.

84. Ani žalobcem uváděná judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie nevede k jinému závěru. Žalovaný postupoval v souladu s požadavky vyplývajícími z této judikatury, neboť metodický pokyn použil pouze jako nezávazné vodítko a výši odvodu stanovil na základě individuálního posouzení projednávané věci. Zabýval se povahou a závažností porušení i okolnostmi svědčícími ve prospěch a v neprospěch žalobce, přičemž účelové použití peněžních prostředků posoudil ve vzájemné souvislosti s ostatními rozhodnými okolnostmi. Nešlo proto o automatickou aplikaci paušální sazby, kterou citovaná judikatura zapovídá.

85. Důvodná není ani námitka nesprávné kvalifikace pochybení. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neprokázal materiální podmínky použití JŘBU podle . Nešlo tedy pouze o neúplné odůvodnění uvedené ve výzvě k jednání, nýbrž o zadání veřejné zakázky v JŘBU bez prokázání podmínek jeho použití. Takové pochybení nelze hodnotit jako pouhou administrativní vadu bez významu pro hospodářskou soutěž a ochranu veřejných prostředků, neboť vyloučení soutěžního mechanismu s sebou neslo přinejmenším potenciální finanční dopad. Zjištěný skutkový stav proto odpovídal kategorii zadání veřejné zakázky v JŘBU při nesplnění podmínek jeho použití, podle níž žalovaný postupoval, nikoli kategorii pouhého administrativního pochybení zadavatele bez finančního dopadu.

86. Na uvedeném nic nemění, že správce daně původně stanovil odvod ve výši 5 %. Žalovaný mohl v odvolacím řízení změnit správní úvahu také v neprospěch žalobce, pokud jej s důvody zamýšlené změny předem seznámil a svůj závěr řádně odůvodnil. Obě podmínky byly v projednávané věci splněny. Žalovaný vysvětlil, proč okolnosti zohledněné správcem daně nepovažoval za dostatečné pro zachování původní výše odvodu a proč zjištěné porušení pokládal za závažné.

87. Na základě shora uvedeného má soud za to, že žalovaný při stanovení výše odvodu nepostupoval mechanicky podle pokynu D53, nýbrž provedl přezkoumatelnou a individualizovanou úvahu. Na tomto závěru nic nemění ani absolutní výše odvodu, která je důsledkem rozsahu prostředků použitých na financování veřejné zakázky. Odvod ve výši 25 % těchto prostředků proto soud neshledal zjevně nepřiměřeným. Třetí žalobní bod tak není důvodný.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

88. Soud tudíž neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle zamítl.

89. Ve druhém výroku soud v souladu s rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 24. srpna 2026

Milan Tauber v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.