Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Af 15/2021 - 150

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a JUDr. Martiny Vernerové ve věci

žalobce: Statutární město Děčín, IČO: 00261238

sídlem Mírové náměstí 1175/5, 405 02 Děčín

zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem

sídlem U Starého mostu 11/4, 405 02 Děčín

proti

žalovanému: Ministerstvo financí

sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2021, č. j. MF-12719/2018/1203-8,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 9. 2021, č. j. MF-12719/2018/1203-8, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2023, č. j. -86, ve výši 43 357 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2021, č. j. MF-12719/2018/1203-8, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen platební výměr č. 7/2017 Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 8. 2017, č. j. RRSZ 6190/2017, kterým správce daně podle , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „ “), a podle , daňový řád (dále jen „ “), vyměřil žalobci odvod ve výši 36 035 820 Kč za porušení rozpočtové kázně u projektu reg. č. CZ.1.09/1.1.00/15.00523 s názvem „Zámek Děčín – kulturně společenské centrum“. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení.

Žaloba a další vyjádření žalobce

2. Žalobce zdůraznil, že k zadávacímu řízení se poskytovatel dotace již jednou vyjádřil v rámci stanoviska ze dne 30. 11. 2010, č. j. RRSZ23612/2010, ve kterém konstatoval, že nebylo zjištěno porušení , o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Byl toho názoru, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s dvojím výkladem téhož skutkového stavu, ani nijak nezkoumal účel a smysl stanoviska ze dne 30. 11. 2010. Dané stanovisko dle žalobce vyvolává jeho legitimní očekávání, přičemž samotná skutečnost utvrzení v rámci stanoviska ze dne 30. 11. 2010 vypovídá o tom, že nemohlo jít o zjevné porušení platné právní úpravy. Namítl, že žalovaný sice doplnil jinak absentující úvahu nad přiměřeností výše odvodu správce daně, nedošel však ve svém závěru k zákonnému rozhodnutí, neboť nezohlednil to, zda příslušný odvod nebude mít pro žalobce likvidační charakter, jakož i způsob porušení závazných pravidel ze strany žalobce a jeho zavinění, novost či výkladovou neurčitost dotčených ustanovení a naplnění účelu a smyslu odvodu.

3. Konstatoval, že přistoupil k vyhlášení veřejné zakázky dne 1. 9. 2009. Žádosti o objasnění byly datovány dne 12. 10. 2009, přičemž zákon o veřejných zakázkách nabyl účinnosti 1. 7. 2006 a dne 1. 1. 2010 nabyla účinnosti novela měnící dotčený § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Zdůraznil, že přistoupil k veřejné zakázce s nejvyšší možnou opatrností a s ohledem na náročnost celého procesu přistoupil k zapojení třetího subjektu, který celý proces veřejné zakázky v součinnosti s žalobcem administroval. Žalobce si byl vědom nezbytnosti korektního a zákonného postupu. V tomto duchu a smyslu realizoval celou veřejnou zakázku v dobré víře ve svůj zákonný postup. Zdůraznil, že nelze přehlížet nejisté postavení zadavatele v posuzované době, kdy nebylo zcela zjevné, jakým způsobem má být přistoupeno k výkladu dotčeného § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Tato skutečnost se měla projevit v rozhodování o skutku samotném a pro případ shledání porušení závazných pravidel stran žalobce měla být zohledněna v rozhodnutí o výši odvodu.

4. Namítl, že je nezbytné přihlédnout též k časovému odstupu, kdy uběhlo více než deset let od rozhodnutí o poskytnutí dotace a zároveň více než deset let od údajného nezákonného jednání. Aspekt generální prevence je již z tohoto důvodu oslaben a nebude již efektivní, zejména za situace, kdy orgány žalobce nadané rozhodovací pravomocí již nejsou obsazeny ve složení, které bylo dáno v posuzované době, a proto rozhodnutí o odvodu nemůže mít ani kýžený individuální dosah. Represe v podobě odvodu zde tedy též s plynutím času pozbývá základního účelu a smyslu, neboť již zde není dán ani veřejný zájem na uplatnění takovéto sankce. Namítl, že ve výroku správce daně zcela absentuje procesní ustanovení, podle kterého je rozhodováno, což způsobuje nezákonnost rozhodnutí. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný.

5. Žalobci jako příjemci dotace je v napadeném rozhodnutí vytýkáno porušení zásady rovného zacházení při využití institutu „doplnění kvalifikace“ podle § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, kdy při použití tohoto institutu v rámci zadávacího řízení měl použít ve vztahu ke všem uchazečům rovný přístup. Žalobce měl oslovit devět uchazečů (z nichž dva osloveni být neměli), avšak společnost Czasch spol. s r.o. bez dalšího ze zadávacího řízení vyloučil. Uvedeným postupem žalobce údajně porušil čl. I Smlouvy č. CZ. 1.09/1.1.00/15.00523 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad ze dne 29. 10. 2009 (dále jen „smlouva o poskytnutí dotace“) a § 6 a § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, čímž se údajně dopustil porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel. K tomu žalobce uvedl, že k možnému porušení zákona došlo ještě před platností a účinností smlouvy o poskytnutí dotace. V přechodných ustanovení , kterým se mění , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není upraveno použití novelizovaného rozpočtových pravidel ve vztahu k příjemcům dotací. Je pak dle žalobce nutné vyjít z obecných pravidel, že novelizovaným rozpočtových pravidel je možné řídit práva a povinnosti vzniklé až ode dne jeho účinnosti. Žalobce měl za to, že bylo chybně žalovaným na porušení rozpočtové kázně aplikován novelizovaný rozpočtových pravidel, když k údajnému porušení rozpočtové kázně došlo před 29. 12. 2011. Poukázal pak na rozpočtových pravidel, ve znění účinném do 26. 11. 2009, podle něhož „odvod a penále podle odstavců 4 až 6 lze uložit do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně.“ Podle zjištěného skutkového stavu k možnému porušení povinností stanovených právním předpisem žalobcem došlo do 29. 10. 2009. O odvodu za porušení rozpočtové kázně mělo být v projednávané věci pravomocně rozhodnuto do 1. 1. 2020.

6. Namítl, že žalovaný dospěl k odlišnému skutkovému zjištění a právnímu závěru než správce daně, který shledal porušení rozpočtové kázně dalším dílčím jednáním žalobce a dále k odlišné právní kvalifikaci porušení rozpočtové kázně. Dále došlo ke změně posouzení porušení dle smlouvy o poskytnutí dotace. Mezi vymezením skutkové stránky věci, pro které bylo zahajováno řízení dle daňového řádu, a popisem skutkového zjištění v následném napadeném rozhodnutí sice dle žalobce nemusí existovat naprostá shoda, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korekci původních skutkových předpokladů, nicméně pokud je v průběhu řízení zjištěn určitý další aspekt závadného jednání, který žalobci dosud nebyl vytýkán, a vede-li toto nové dílčí skutkové zjištění k rozšíření právní kvalifikace postihovaného jednání, je nutno před vydáním rozhodnutí přistoupit k možnosti seznámení s touto skutečností. Žalobce měl za to, že žalovaný měl před rozhodnutím o odvolání postupovat podle § 115 odst. 2 daňové řádu a seznámit žalobce se zjištěnými skutečnostmi a se změnou právního názoru a dále poskytnout žalobci prostor vznést své argumenty, a pokusit se tak dosáhnout změny.

7. Žalobce ve vyjádření ze dne 17. 7. 2026 uvedl, že fyzická realizace stavby byla zahájena dne 10. 2. 2010. První faktura za stavbu byla uhrazena 7. 5. 2010 a poslední faktura dne 25. 4. 2012. Fyzická realizace stavby byla ukončena dne 30. 3. 2012. Žalobce současně doložil smlouvu o dílo, včetně všech uzavřených dodatků, deník o průběhu realizace, ve kterém jsou zaznamenány klíčové události, seznam faktur v rámci stavby a celkového projektu a výpis z účtu žalobce.

Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný spolu s předložením správního spisu poskytl i písemné vyjádření k žalobě, v němž nejprve vylíčil dosavadní průběh řízení a skutkový děj. Dále uvedl, že jeho rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. V této souvislosti poukázal na to, že z odůvodnění napadaného rozhodnutí je zřejmé, že se pečlivě zabýval veškerými podstatnými skutkovými zjištěními a veškerými důvody odvolání, které žalobce uvedl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je také zcela zřejmá úvaha žalovaného, z jakého důvodu nepřisvědčil argumentaci žalobce. Ke skutečnosti, že žalobce původ svého legitimního očekávání odvozuje ze stanoviska ze dne 30. 11. 2010, konstatoval, že žalobce opomněl uvést, že v tomtéž stanovisku je konstatováno, že „předmětné stanovisko nenahrazuje případné stanovisko orgánu dohledu a nezbavuje odvolatele odpovědnosti za dodržení zákona“. Z výše uvedeného plyne, že orgán dohledu si mohl na základě kontroly utvořit k předmětné věci svůj názor, a to nikoliv nezbytně totožný s názorem uvedeným ve stanovisku. Vzhledem k této skutečnosti byl žalovaný i nadále toho názoru, že žalobci nebylo řídicím orgánem poskytnuto žádné konkrétní písemné ujištění o absolutní správnosti jeho postupu ve věci vyloučení určitých uchazečů ze zadávacího řízení. Žalovaný měl za prokázané, že předmětné stanovisko ze dne 30. 11. 2010 nemohlo aktivovat zásadu legitimního očekávání.

9. Dále uvedl, že ačkoliv byla v napadeném rozhodnutí precizována kvalifikace pochybení, podstata pochybení zůstala stejná – jak v řízení před orgánem prvního stupně, tak i v řízení před orgánem druhého stupně. Žalovaný žádným způsobem nerozšířil a ani nezúžil skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně, kterého se dopustil žalobce. V rámci správní úvahy o výši uloženého odvodu žalovaný s ohledem na svou rozhodovací praxi a na nutnost respektovat základní zásady správy daní použil pro stanovení přiměřené výše odvodu za zjištěná pochybení při zadání předmětné veřejné zakázky Rozhodnutí Komise C(2013) 9527 final ze dne 19. 12. 2013, kterým se stanoví a schvalují pokyny ke stanovení finančních oprav, jež má Komise provést u výdajů financovaných Unií v rámci sdíleného řízení v případě nedodržení pravidel pro zadávání veřejných zakázek (dále jen „Pokyny ke stanovení finančních oprav“). Podle těchto pokynů je možné stanovit řadu oprav v sazbě 5 %, 10 %, 25 % a 100 %, které se uplatní na výdaje v rámci zakázky. Tyto sazby zohledňují závažnost nesrovnalostí a zásadu proporcionality. Vzhledem k tomu, že nedodržení principu rovného zacházení mohlo ovlivnit výběr vítězného uchazeče a následně mohlo ovlivnit i průběh hospodářské soutěže, považoval žalovaný předmětné pochybení za závažné. Výše odvodu byla vzhledem k závažnosti pochybení potvrzena ve výši 25 % ze způsobilých výdajů hodnoty zakázky. Žalovaný zopakoval závěr uvedený v napadeném rozhodnutí, a to, že žalobce nedodržel zásadu rovného přístupu ke všem účastníkům řízení, neoprávněně vyloučený účastník mohl podat lepší nabídku v zadávacím řízení, čímž mohl být ovlivněn celý průběh zadávacího řízení, a že postupem žalobce byla dvěma účastníkům neoprávněně poskytnuta možnost doplnění kvalifikace (jeden ji nedoplnil a byl následně též vyloučen).

10. Podle názoru žalovaného není tvrzení žalobce o nejednoznačnosti výkladového stanoviska a nejistém postavení žalobce ve směru k § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách relevantní. Dané ustanovení bylo účinné již od počátku účinnosti zákona o veřejných zakázkách ve stejném znění. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné ustanovení tento zákon obsahoval již od počátku, musel být žalobce s touto právní normou obeznámen, neboť se do doby realizace zadávacího řízení žalobcem nezměnila. Podle názoru žalovaného byl § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách formulován jasně a přehledně, resp. žalobce neuvádí konkrétní důvody, kterými by prokazoval nejasnost dotčeného ustanovení.

11. Zdůraznil, že odvod nemá retributivní aspekt. Hlavním účelem stanovení odvodu je, že subjekt při nedodržení podmínek poskytnutí dotace musí vrátit část nebo celou dotaci do rozpočtu poskytovatele. S ohledem na výše uvedené žalovaný uzavřel, že tato námitka žalobce nemá oporu ani v právních předpisech, ani v judikatuře. Správní úvahu při stanovení výše odvodu žalovaný velmi podrobně popsal na stranách 14 až 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z této správní úvahy zcela prokazatelně plyne, že žalovaný popsal všechny aspekty prokázaného pochybení žalobce a s využitím pokynů ke stanovení finančních oprav stanovil odvod ve výši 25 %, což je standardní výše odvodu, která je ukládána při obdobných pochybeních. Žalovaný dodal, že dotace byla žalobci poskytnuta v celkové výši 146 735 443,98 Kč. K připsání peněžních prostředků na účet žalobce došlo ve dnech 24. 2. 2011, 13. 6. 2011, 27. 9. 2011 a 30. 10. 2011. Na základě dat souvisejících s obdržením dotace na účet žalobce je nezpochybnitelné, že k prekluzi práva stanovit odvod dojde až k 1. 1. 2022 [ rozpočtových pravidel]. V předmětném případě je zcela irelevantní skutečnost, že realizace projektu byla započata před podpisem smlouvy o poskytnutí dotace, jelikož zcela jasně stanovují den porušení rozpočtové kázně.

12. Poukázal na to, že podle daňového řádu musí výrok rozhodnutí obsahovat uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno. V napadeném rozhodnutí jsou uvedena jako zákon hmotněprávní a jako procesní zákon. Podle názoru žalovaného obsahuje výrok rozhodnutí všechny nezbytné náležitosti.

13. Konstatoval, že správce daně uvedl v části V. platebního výměru podrobný popis zjištění týkající se jednotlivých oslovených subjektů. Žalovaný uvedl tento výčet v části bodu 1 části V. napadeného rozhodnutí, přičemž zároveň odpovídal na námitky žalobce uvedené v odvolání. Žalovaný nijak nerozšířil zjištění správce daně, a proto nebylo nutno informovat žalobce dle § 115 odst. 2 daňového řádu. V napadeném rozhodnutí žalovaný pouze zúžil (nikoliv rozšířil) právní kvalifikaci předmětného pochybení žalobce na porušení zásady rovného přístupu. Zdůraznil, že v rozhodnutí uznal námitku žalobce týkající se porušení zásady zákazu diskriminace, kterou žalobce měl za nepříhodnou, podstata pochybení žalobce však zůstala stejná.

Jednání soudu

14. Zástupce žalobce při jednání soudu uvedl, že nesrovnalost v posuzované věci skončila v březnu 2012, kdy bylo dílo žalobci předáno, nejpozději v dubnu 2012, kdy bylo žalobcem dílo zaplaceno. Promlčecí lhůta 8 let proto uplynula v roce 2020, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci v září 2021, a došlo tudíž k promlčení.

15. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání s ohledem na provedené dokazování ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.

16. Soud při jednání k návrhu žalobce dle , (dále jen „ “), provedl dokazování smlouvou o dílo ze dne 29. 1. 2010 uzavřenou mezi žalobcem a INSKY spol. s r.o., včetně uzavřených dodatků č. 1 až 5. Dále soud provedl dokazování deníkem o průběhu realizace stavby, ve kterém jsou zaznamenány klíčové události, zejména z něj soud zjistil, že k předání staveniště došlo 10. 2. 2010 a k předání stavby žalobci a ukončení prací došlo v pátek 30. 3. 2012. Dále soud provedl dokazování seznamem faktur, které žalobce obdržel v souvislosti se stavbou, a výpisem z účtu žalobce, který za období od 7. 5. 2010 do 25. 4. 2012 obsahuje celkem 53 položek.

Posouzení věci soudem

17. Soud předně akcentuje, že v průběhu soudního řízení nabyl účinnosti , kterým se mění , o podpoře regionálního rozvoje, jímž došlo v návaznosti na zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti ke změně právní úpravy řízení o odvodech za porušení rozpočtové kázně. Uvedený zákon s účinností od 1. 1. 2022 novelizoval rozpočtových pravidel tak, že o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně v případě peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu regionální rady regionu soudržnosti rozhoduje finanční úřad, přičemž odvolacím orgánem je Odvolací finanční ředitelství. Následně dne 20. 6. 2023 nabyl účinnosti , kterým se mění , kterým se mění , o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, čímž přešla působnost zpět na Ministerstvo financí.

18. Soud upozorňuje, že ve věci již jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. -86, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) však ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 18. 6. 2026, č. j. -68 (dále jen „zrušující rozsudek“), rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS ve zrušujícím rozsudku zavázal zdejší soud k tomu, aby nejdříve zodpověděl právní otázku, zda má na počátek běhu prekluzivní lhůty vliv doba udržitelnosti projektu. Dále si zdejší soud obstará skutkové informace nezbytné pro zjištění, kdy bylo dovršeno plnění smlouvy o díle, zejména tedy účetní doklady o zaplacení ceny díla. Poté, co z nich vyvodí okamžik, kdy začala běžet prekluzivní lhůta, posoudí otázku prekluze práva uložit odvod v souladu s právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (včetně úvahy o možném přerušení prekluzivní lhůty). Dospěje-li krajský soud k závěru, že právo uložit odvod nezaniklo, vypořádá žalobní námitky. Těmito závaznými závěry je zdejší soud dle vázán.

19. Nejprve se soud zabýval tím, zda má na počátek běhu prekluzivní lhůty vliv doba udržitelnosti projektu. Víceletým programem ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2988/95 ze dne 18. 12. 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „nařízení č. 2988/95“) je také projekt, který má být uskutečňován v průběhu několika let a který je financován z unijních prostředků (rozsudek Soudního dvora ve věci C-436/15, bod 51). Z toho plyne, že za víceletý program je nutné považovat konkrétní projekt, nikoli zastřešující operační program (rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2024, č. j. -135, bod 28). To, kdy lze program považovat za definitivně ukončený, pak závisí na pravidlech, která upravují jednotlivý víceletý program (C-436/15, bod 61). Nařízení, které se vztahuje na Evropský fond pro regionální rozvoj, považuje operaci za dokončenou, pokud byly činnosti v jejím rámci skutečně provedeny a všechny výdaje příjemců a odpovídající příspěvky z veřejných zdrojů na ni byly vyplaceny (čl. 88 odst. 1 pododstavec 2 věta druhá nařízení č. 1083/2006). Rovněž čl. 57 nařízení č. 1083/2006, který upravuje stálost operací (smlouva o dílo hovoří o udržitelnost projektu – pozn. soudu), vymezuje stálost/udržitelnost projektu na 5 let, resp. 3 roky, od ukončení projektu. Z toho lze jednoznačně dovodit, že se doba stálosti/udržitelnosti projektu stanovená pro projekty financované z Evropského fondu pro regionální rozvoj nezapočítává do doby projektu.

20. Klíčovou je v nyní projednávané věci otázka prekluze. Tou se musí správní orgán i soud zabývat z úřední povinnosti, neboť prekludovanému, a tudíž již neexistujícímu (zaniklému) právu nelze poskytovat ochranu (k tomu přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. , publ. pod č. 38/2009 Sb. ÚS). Teprve poté, co soud učiní závěr ohledně plynutí prekluzivní lhůty, je namístě zabývat se dalšími věcnými či procesními námitkami. Dojde-li soud k závěru, že prekluzivní lhůta uplynula, pozbývá smyslu věcné vypořádání ostatních námitek; ty totiž na závěru o uplynutí prekluzivní lhůty nemohou nic změnit.

21. Z hlediska nyní posuzované věci jsou rozhodné následující skutečnosti, které plynou z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným. Dne 26. 6. 2009 rozhodl Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad usnesením č. 5/32/2009 o poskytnutí dotace žalobci. Žalobci bylo na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 29. 10. 2009 přislíbeno Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad poskytnutí finanční podpory maximálně ve výši 150 114 524,79 Kč na úhradu způsobilých nákladů projektu s registračním číslem CZ.1.09/1.1.00/15.00523 s názvem „Zámek Děčín - kulturně společenské centrum“. Vlastní financování žalobcem činilo 7,50 % podílu na celkovém rozpočtu projektu. Dotace byla žalobci poskytnuta v celkové výši 146 735 443,98 Kč. K připsání peněžních prostředků na účet žalobce došlo ve dnech 24. 2. 2011, 13. 7. 2011, 27. 9. 2011 a 30. 10. 2011.

22. Žalobce vyhlásil dne 1. 9. 2009 zadávací řízení na veřejnou zakázku s názvem „Zámek Děčín – Kulturně společenské centrum“ s předpokládanou hodnotou 154 310 000 Kč bez DPH. V návaznosti na výsledky tohoto zadávacího řízení byla příjemcem dotace jako zadavatelem uzavřena Smlouva o dílo s uchazečem INSKY, spol. s.r.o. s cenou za zhotovení díla ve výši 152 449 437 Kč bez DPH.

23. Dne 4. 10. 2016 byla uskutečněna kontrola. V Protokolu o kontrole č. j. RRSZ 11251/2016 bylo v bodu B5 v části Zjištění k zadávacímu řízení na nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce uvedeno zjištění o porušení zásady zákazu diskriminace a zásady rovného přístupu k účastníkům zadávacího řízení. Námitky žalobce proti uvedenému kontrolnímu zjištění byly zamítnuty rozhodnutím „Vyřízení námitek“ ze dne 21. 12. 2016, č. j. RRSZ 13911/2016.

24. Dne 12. 1. 2017 byla žalobci doručena Výzva k vrácení dotace dotčené nesrovnalostí ve výši 36 035 819,19 Kč. Žalobce v podání ze dne 16. 1. 2017 požádal o prodloužení lhůty pro vrácení předmětné části dotace. Dne 27. 2. 2017 žalobce informoval poskytovatele dotace o tom, že rada města rozhodla o neuhrazení výše uvedené částky. Dne 24. 4. 2017 zaslal správce daně příjemci oznámení o zahájení řízení.

25. Nesrovnalost, za kterou byl správními orgány žalobci uložen odvod, souvisela se zadávacím řízení na zhotovitele projektu. Do veřejné zakázky, kterou žalobce vyhlásil dne 1. 9. 2009, se na základě oslovení přihlásilo celkem 35 uchazečů. Devět uchazečů bylo v říjnu 2009 vyzváno k doplnění kvalifikačních předpokladů a čtyři uchazeči byli vyloučeni z dalšího řízení v důsledku nesplnění kvalifikačních předpokladů, a to rozhodnutími žalobce ze dne 23. 10. 2009. Podle názoru správních orgánů mohl žalobce vyzvat účastníky k doplnění kvalifikace, avšak při tomto úkonu musel přistupovat ke všem účastníkům rovnocenně, přičemž nebyl oprávněn vyzvat k doplnění kvalifikace uchazeče, který některý z kvalifikačních předpokladů vůbec neprokázal. Výše uvedeným postupem porušil žalobce čl. I Smlouvy o poskytnutí dotace, § 6 zákona o veřejných zakázkách, konkrétně zásadu rovného přístupu k uchazečům, a § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, čímž se dopustil porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 2 písm. b) rozpočtových pravidel, ve znění účinném v době realizace projektu.

26. Soud poukazuje na závěry zrušujícího rozsudku NSS, podle něhož ze „závěrů Soudního dvora vyplývá, že ani v nynější věci nelze posuzovat otázku prekluze podle § 22 odst. 11 územních rozpočtových pravidel (ve znění do 19. 2. 2015; nyní jde o odst. 13). Podle tohoto ustanovení lze odvod a penále uložit do 10 let počítaných od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž byla porušena rozpočtová kázeň. Důvod, proč nelze použít tuto vnitrostátní úpravu, je ten, že kromě lhůty k uložení odvodu neobsahuje také lhůtu k zahájení řízení o uložení odvodu. Jen tak by zákon odpovídal článku 3 odstavci 3 nařízení 2988/95 a také požadavku právní jistoty, jak jej vyslovil rozsudek Glencore Céréales France (body 72 až 74). V této podobě však česká úprava nesplňuje požadavek judikatury Soudního dvora, aby byla lhůta pro vydání rozhodnutí nanejvýš dvojnásobná oproti čtyřleté lhůtě pro zahájení řízení, kterou upravuje nařízení (takto už rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2024, čj. -135, bod 31).

27. To potvrdil i Soudní dvůr v odpovědi na první otázku v rozsudku Mikroregion Porta Bohemica: pokud si členský stát samostatně neupraví lhůtu k zahájení řízení o sankci, nemůže pro vydání rozhodnutí o ní určit takovou absolutní prekluzivní lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek čtyřleté lhůty, v níž je podle nařízení nutné řízení zahájit. Proto nelze použít úpravu lhůt v územních rozpočtových pravidlech (resp. ani ve „velkých“ rozpočtových pravidlech). Otázku prekluze je potřeba posoudit podle lhůt upravených v čl. 3 odst. 1 nařízení 2988/95 tak, jak to udělal i krajský soud.

28. Odpověď na otázku, proč se aspoň na tu část dotace, která nebyla poskytnuta z EU, nepoužije česká vnitrostátní úprava, je také obsažena v rozsudku Mikroregion Porta Bohemica. Podle něj se totiž lhůty upravené nařízením 2988/95 vztahují i na situace, v nichž mohly být dotčeny nesrovnalostí finanční zájmy jak EU, tak i členského státu (nikoli tedy výlučně zájmy EU). Není sporné, že na projekt „Zámek Děčín – kulturně společenské centrum“ byly poskytnuty prostředky z rozpočtu EU. Už tento fakt znamená, že se zde běh prekluzivní lhůty posuzuje podle nařízení 2988/95. Na věci nic nemění, zda byla část prostředků poskytnuta také z rozpočtu kraje či ze státního rozpočtu, ani zda byly prostředky vypláceny z rozpočtu regionální rady, nebo přímo z rozpočtu EU, jak namítá ministerstvo (obdobně např. , bod 26). Územní se proto nepoužijí ani částečně. Naopak se zcela použije nařízení 2988/95, zejména jeho .

Počátek a běh prekluzivní lhůty. Pro posouzení otázky, zda uplynula lhůta k vydání rozhodnutí o uložení odvodu, je důležité určit okamžik, od kterého lhůta počala běžet. Z čl. 3 odst. 1 nařízení 2988/95 plyne:

Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. (…)

V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.

Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.

Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta, která se rovná dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci (…).

29. Stejně jako v ostatních věcech, ve kterých se řešilo použití nařízení 2988/95 místo rozpočtových (resp. územních rozpočtových) pravidel, je třeba objasnit některé terminologické nejednoznačnosti a úskalí, která rozhodování v této věci provázejí. Nařízení 2988/95 obsahuje pojem promlčení, jde však o prekluzi (stanovisko generálního advokáta k věci Glencore Céréales France, body 24 až 26). Stíháním, o kterém se zmiňuje čl. 3 odst. 1 nařízení 2988/95, se rozumí i řízení, které vede k uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2026, čj. -133, bod 28). Proto soud nevykračuje mimo nařízení, když zmiňuje uložení odvodu. Naopak místo porušení rozpočtové kázně, které je pojmem vnitrostátního práva, NSS užívá nesrovnalost (ta je pojmem nařízení 2988/95), protože tyto pojmy nelze ztotožňovat (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2026, čj. 2 Afs 7/2025-45, bod 30).

30. Nesrovnalost vzniká okamžikem, kdy jsou současně splněny dvě podmínky: 1) byly porušeny unijní či vnitrostátní předpisy přispívající k zajištění řádného řízení projektů financovaných z unijních prostředků, a 2) byl či může být ohrožen nebo poškozen rozpočet EU (opět 2 Afs 7/2025, bod 30 a judikatura Soudního dvora tam citovaná). Ke vzniku nesrovnalosti není třeba, aby příjemci dotace byly dotační prostředky vyplaceny: stačí, aby mu byly přiznány (rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2025, čj. -98, č. 4707/2025 Sb. NSS, bod 50). V tom se právě liší nesrovnalost od porušení rozpočtové kázně, u níž se vyžaduje, aby byla dotace nejen přiznána, ale i vyplacena (usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017, čj. -48, č. 3579/2017 Sb. NSS, bod 67). Proto není přiléhavá argumentace rozsudkem NSS ze dne 7. 3. 2019, čj. -45, z něhož ministerstvo vyvozuje, že obě podmínky byly splněny zároveň až připsáním všech částek dotace na účet města. Tento závěr z rozsudku pátého senátu vyvodit nelze, protože v něm šlo jen o porušení rozpočtové kázně, nikoli o nesrovnalost.

31. Dále je podle čl. 3 odst. 1 nařízení 2988/95 potřeba určit, jakou povahu měla nesrovnalost v tomto případě: zda byla jednorázová, nebo pokračující. U jednorázových nesrovnalostí totiž počíná prekluzivní lhůta běžet už od okamžiku, kdy nesrovnalost nastala. Naopak u pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží prekluzivní lhůta teprve ode dne, kdy nesrovnalost skončila.[…]

32. Z rozsudku Soudního dvora ve věci Ministre de l’Intérieur plyne, že narušení volného pohybu služeb, které bylo způsobeno porušením pravidel při zadávání veřejných zakázek, přetrvává během celé doby provádění smluv uzavřených v rozporu s těmito pravidly. Soudní dvůr nevyloučil, aby členské státy umožnily zachovat účinky takto uzavřených smluv. Nemůže to ale znamenat, že se na chování zadavatele (města) vůči unijnímu rozpočtu bude hledět jako na souladné s unijním právem. Pokud tedy příjemce dotace z evropského rozpočtu poruší pravidla při zadávání veřejné zakázky a uzavře pak smlouvu (v tomto případě smlouvu o díle), díky které dotovaný projekt uskutečňuje, vynakládá tím na projekt neoprávněný výdaj, a poškozuje tak unijní rozpočet. Tento stav trvá po celou dobu plnění smlouvy, která byla protiprávně uzavřena mezi zhotovitelem díla a příjemcem dotace. Proto musí být tato nesrovnalost považována za pokračující nesrovnalost podle čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení 2988/95 (k tomu blíže zejména body 56 až 59 rozsudku Ministre de l’Intérieur). Počátek běhu prekluzivní lhůty se pak odvíjí ode dne, kdy tato nesrovnalost skončila, tedy ode dne, kdy bylo dovršeno plnění smlouvy o díle (obdobně též např. 2 Afs 7/2025, bod 32).

33. O tom, kdy bylo dovršeno plnění smlouvy o díle, zpravidla svědčí účetní doklady, zejména faktury, ze kterých lze vyčíst, kdy bylo dílo zaplaceno (jako tomu bylo například ve vícekrát už citované věci ).“

34. Soud tedy s ohledem na výše citované závěry NSS, které soud plně respektuje a na které odkazuje, konstatuje, že v nyní posuzované věci se jedná o pokračující nesrovnalost dle čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95. Bylo nutné v posuzované věci zjistit, kdy bylo dovršeno plnění smlouvy o dílo, a to na základě účetních dokladů, zejména faktur, ze kterých lze vyčíst, kdy bylo dílo zaplaceno.

35. Soud podotýká, že správní spis požadované účetní doklady neobsahoval a žalovaný je soudu nedodal ani na základě žádosti o doplnění správního spisu, neboť žalovaný soudu sdělil, že požadované doklady nemá k dispozici. Soud pak na základě dokladů předložených žalobcem k žádosti soudu, kterými soud provedl dokazování při jednání, zjistil, že k předání stanoviště a jeho převzetí zhotovitelem došlo dne 10. 2. 2010, přičemž k ukončení prací došlo dne 30. 3. 2012, kdy si žalobce převzal stavbu a byly ukončeny stavební práce. Soud dále provedeným dokazováním zjistil, že poslední platby provedené žalobcem zhotoviteli stavby byly uskutečněny dne 25. 4. 2012 (částky 6 162 527 Kč a 332 568 Kč; celkově žalobce zaplatil zhotoviteli od 7. 5. 2010 za provedení díla 179 544 790 Kč). Na základě provedeného dokazování soud dovodil, že okamžikem dovršení smlouvy, kterým pokračující nesrovnalost skončila, je v nyní projednávaném případě úplné zaplacení ceny díla dne 25. 4. 2012, neboť tímto okamžikem bylo plnění smlouvy o dílo ze dne 29. 1. 2010 (ve znění dodatku č. 1 až 5) zcela dovršeno a současně zanikly veškeré právní i ekonomické účinky spojené s prováděním projektu.

36. Dnem 25. 4. 2012 tak začala běžet osmiletá prekluzivní lhůta dle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95, která skončila dne 25. 4. 2020. Lze dodat, že osmiletá lhůta pro vydání rozhodnutí podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 2988/95 je podle ustálené judikatury Soudního dvora lhůtou absolutní, která nemůže být žádnými úkony přerušena (potvrzeno i rozsudkem Soudního dvora ve věci Mikroregion Porta Bohemica, bod 20). K jejímu dodržení musí být rozhodnutí orgánu finanční správy v právní moci, jelikož vydání nepravomocného rozhodnutí by nutně muselo být v souladu s čl. 3 odst. 1 třetím pododstavcem nařízení č. 2988/95 úkonem, který její běh přeruší a lhůta začne běžet znovu (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2026, č. j. ).

37. V uvedené lhůtě přitom nedošlo k vydání pravomocného rozhodnutí. Ze spisu totiž vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 9. 2021 a nabylo právní moci téhož dne. Osmiletá lhůta ve smyslu č. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 pro vydání rozhodnutí proto nebyla v nyní projednávané věci zachována. Došlo tedy k prekluzi práva uložit odvod za porušení podmínek poskytnuté dotace. Na tento závěr nemohou mít žádný vliv zpráva o auditu či vydaný platební výměr, neboť tyto úkony nemohou přerušit lhůtu dle čl. 3 odst. 1 podstavce 4 nařízení č. 2988/95.

38. Soud podotýká, že s ohledem na aplikační přednost nařízení před vnitrostátním právem je třeba počátek běhu prekluzivní lhůty odvíjet od okamžiku, kdy došlo k porušení unijních či vnitrostátních předpisů přispívajících k zajištění řádného řízení projektů financovaných z unijních finančních rozpočtů a kumulativně došlo k ohrožení či poškození rozpočtu (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015, ve věci C59/14, Ernst Kollmer, body 24 a 32). Z tohoto důvodu nebylo možné posuzovat otázku prekluze podle § 22 odst. 11 územních rozpočtových pravidel (ve znění do 19. 2. 2015; nyní jde o odst. 13).

39. Soud dále zdůrazňuje, že povinnost podrobit se vyměření odvodu není časově bezbřehá, je vázána prekluzivními lhůtami, k nimž je povinen správní orgán přihlížet z úřední povinnosti (srov. již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. ). Prekluze možnosti uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně je vadou natolik závažnou, že brání věcnému přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť prekludovaným právům se ochrana neposkytuje. Vyměření odvodu po uplynutí prekluzivní lhůty je proto vadou řízení před správním orgánem mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a tato vada řízení je podřaditelná pod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. -51). Prekluze možnosti uložit žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně je tedy důvodem, pro který soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.

40. Z důvodu zjištěných vad se soud nezabýval dalšími námitkami žalobce, neboť by to bylo v projednávané věci bezpředmětné.

41. Soud tedy shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného podle pro vadu řízení zrušil. Zároveň soud podle rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu vázán výše uvedenými závěry soudu.

42. O náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2023, č. j. -86, rozhodl soud podle věty první ve spojení s téhož zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle věty první uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.

43. Soud podotýká, že od 1. 1. 2025 nabyla účinnosti , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Nicméně dle čl. II. platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.

44. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a za dva úspěšné návrhy na přiznání odkladného účinku žaloby ve výši 2 000 Kč (2x 1 000 Kč). Dále z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce po 3 100 Kč podle , a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátní tarif (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2024 [převzetí a příprava zastoupení – písm. a); podání žaloby, vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 10. 2023 – písm. d)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle a 4 advokátního tarifu].

45. Dále soud žalobci přiznal odměnu za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce po 10 300 Kč, které byly učiněny po 1. 1. 2025, podle § 7, § 10b odst. 5 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 [vyjádření ze dne 17. 7. 2026 – písm. d); účast na jednání 25. 8. 2026 – písm. g)], a náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč [dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu].

46. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, zvyšuje se odměna o částku 6 657 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 26. srpna 2026

JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.