Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
48 A 10/2026 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
48 A 10/2026 - 25
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci
žalobce: D. T. L., narozen X
státní příslušník Vietnamské socialistické republiky
zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem
sídlem Nekázanka 888/20, Nové Město, Praha 1
proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2176/2, Žižkov, Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2026, č. j. CPR-11741-5/ČJ-2026-930310-V241,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci a obsah podání účastníků
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 24. 2. 2026, č. j. KRPS-24294-24/ČJ-2026-010022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správní orgán I. stupně prvostupňovým rozhodnutím rozhodl o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a zároveň rozhodl, že žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu 1 roku.
2. Žalobce namítá nepřiměřenost délky uloženého vyhoštění. Jednalo se o jeho první nelegální pobyt, po celou dobu řízení spolupracoval. Žalobce si nebyl vědom, že mu skončilo pobytové řízení v Polsku. Má čistý trestní rejstřík a nepáchal na území ČR žádnou trestnou činnost. Správní orgány mohly nejprve vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, které by nebylo takovým zásahem do života žalobce. Podle žalobce se žalovaná nedostatečně vypořádala s nepřiměřeností vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány nereflektovaly, že pojem zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem a nesplnily hlediska, která je třeba zvážit v případě tohoto pojmu. Způsobily tak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť nebyla zjišťována všechna hlediska k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce. Napadené rozhodnutí je nepřiměřené rovněž z hlediska formy i délky uloženého opatření. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu, přičemž odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů (především proporcionalitě a právní jistotě). Žalobce na území nepáchal trestnou činnost a jednalo se u něj o jeho první nelegální pobyt. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a s ohledem na nedostatečně zjištěný stav věci nezákonné.
3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby a odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí, neboť ve svém postupu neshledala pochybení. Žalobce uvádí totožnou argumentaci jako v předcházejícím řízení.
Splnění procesních předpokladů
4. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a že splňuje všechny zákonné náležitosti. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.
5. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl na jednání bez přítomnosti účastníků, neboť se obě strany z účasti na jednání omluvily a s tímto postupem souhlasily.
Obsah napadeného rozhodnutí
6. Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobce zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. V odvolacím řízení žalobce uplatnil obdobné námitky jako v žalobě. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná mimo jiné uvedla, že žalobce se dne 27. 1. 2026 dobrovolně dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, aby vyřešil svou pobytovou situaci. K prokázání totožnosti předložil platný cestovní doklad země původu, ve kterém nebylo vyznačeno žádné platné vízum, které by jej opravňovalo k pobytu na území členských států EU a smluvních států. Z provedené lustrace v dostupných informačních systémech Policie České republiky a z obsahu cestovního dokladu žalobce bylo dále zjištěno, že vstoupil na území EU v roce 2019 přes Rumunsko a následně pobýval v Polsku, kde v roce 2023 podal žádost o povolení k pobytu. Z informací získaných cestou mezinárodní policejní spolupráce od Centra policejní a celní spolupráce ze dne 27. 1. 2026 bylo potvrzeno, že žalobce dne 21. 7. 2023 podal k příslušnému správnímu orgánu v Polsku žádost o udělení povolení k pobytu na dobu určitou, která byla dne 21. 10. 2025 zamítnuta, a že od tohoto data neměl žalobce v Polsku žádné platné pobytové oprávnění. Z toho vyplývá, že po tomto datu žalobce nedisponoval žádným pobytovým titulem opravňujícím jej k pobytu na území žádného členského státu schengenského prostoru. V době pobytové kontroly dne 27. 1. 2026 neprobíhalo žádné řízení, které by žalobce opravňovalo k pobytu na území ČR. Ode dne 22. 10. 2025 do dne 27. 1. 2026 pobýval žalobce na území členských států EU a smluvních států bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalovaná po přezkoumání spisu dospěla k závěru, že správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav dostatečně a postupoval v souladu se zákonem. K námitce nevědomosti žalobce o zamítnutí pobytové žádosti uvedla, že skutková podstata správního vyhoštění je založena na objektivní existenci neoprávněného pobytu, nikoliv na subjektivním vědomí cizince o jeho právním postavení. Povinnost sledovat a ověřovat legalitu svého pobytu nese primárně cizinec. Ani námitku, že mělo být použito mírnější opatření v podobě povinnosti opustit území, žalovaná neuznala. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nejsou dány překážky jeho uložení, správní orgán nemá prostor pro volbu jiného opatření. Pokud jde o přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, bylo zjištěno, že manželka, děti, rodiče i sourozenci žalobce žijí v zemi jeho původu. Na území ČR ani jiného členského státu EU nemá rodinné příslušníky ani osoby závislé na jeho péči. V ČR pobýval pouze krátce, nepracoval zde, neměl zdravotní pojištění ani významnější sociální či kulturní vazby a sám uvedl, že k ČR žádné vazby nemá. Žalovaná proto uzavřela, že správní vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého ani rodinného života. Délka zákazu vstupu byla stanovena na jeden rok, tedy na spodní hranici zákonného rozpětí. Žalovaná ji považovala za přiměřenou závažnosti protiprávního jednání, přičemž zohlednila i polehčující okolnosti, zejména spolupráci účastníka s orgány a skutečnost, že se nedopustil jiné závažné protiprávní činnosti. Žalovaná neshledala žádná procesní ani hmotněprávní pochybení a uzavřela, že podmínky pro uložení správní vyhoštění byly splněny.
Posouzení žaloby soudem
7. Soud předesílá, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ [rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78]. V souladu s tímto právním názorem postupoval zdejší soud i v projednávané věci.
8. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
9. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
10. Žalobce předně namítal, že délka zákazu vstupu je nepřiměřená.
11. V této souvislosti považuje soud za nezbytné připomenout, že délka doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU je v § 119 zákona o pobytu cizinců stanovena relativně určitě. U každé skutkové podstaty, pro kterou se správní vyhoštění ukládá, je stanovena pouze maximální délka této doby (3, 5, nebo 10 let). V případě skutkové podstaty uvedené v prvostupňovém rozhodnutí se jedná o 5 let. Určení konkrétní doby v každém jednotlivém případě je však věcí správního uvážení. Jedná se tak o případ, kdy zákon dává správnímu orgánu na základě zjištěného skutkového a právního stavu věci možnost volby mezi několika v úvahu přicházejícími alternativami řešení (srov. např. Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 141). U rozhodnutí o správním vyhoštění představuje takovou alternativu konkrétní délka doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU.
12. V přezkumu použití správního uvážení správním orgánem je soud výrazně omezen. Může tak přezkoumávat zejména zneužití správního uvážení a překročení jeho mezí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a dále to, „zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda vněm byla respektována všechna procesní práva žalobce“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Jinými slovy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může soud přezkoumávat pouze to, zda správní orgán nevybočil z mezí pro správní uvážení stanovených. NSS k tomu v naposled citovaném rozhodnutí uvedl, že „[s]právní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně [...], tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“ Jen z těchto hledisek tak může soud stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU, přezkoumat. Je nepochybné, že v projednávané věci byla doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU (1 rok), stanovena v zákonem určeném rozpětí (5 let). Žalovaná má rovněž pravdu, že žalobci byl zákaz vstupu uložen na spodní hranici zákonného rozpětí.
13. Stanovení délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, bylo podle soudu dostatečně odůvodněno. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jasně uvedl podstatné důvody, pro které přistoupil právě ke stanovení doby jednoho roku (str. 5 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaná se v napadeném rozhodnutí s tímto odůvodněním ztotožnila (srov. str. 5 a str. 6 napadeného rozhodnutí). Ačkoliv si lze představit podrobnější odůvodnění doby „zákazu pobytu“, základní úvahy žalované a správního orgánu I. stupně jsou zřejmé a odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí nevybočuje ze skutkových okolností posuzovaného případu, a nevykazuje tak znaky libovůle či zneužití správního uvážení. Pochybení soud neshledal ani z dalších hledisek, která může v případě správního uvážení přezkoumávat. Soud připomíná, že správní vyhoštění nemá trestní charakter, nýbrž je „specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví“ (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS). Není proto třeba na odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění klást takové nároky jako na rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, nebo dokonce rozhodnutí ve věcech trestních. Žalobní bod je proto nedůvodný.
14. Jako nedůvodnou soud dále posoudil námitku ohledně vypořádání se s přiměřeností napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.
15. Žalovaná se totiž s ohledem na § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců touto otázkou v míře obecnosti odpovídající okolnostem případu dostatečným způsobem v napadeném rozhodnutí zabývala. Žalovaná se ztotožnila s tím, že posouzení nepřiměřenosti zásahu nepředstavuje správní uvážení. Uvedla, že veškeré rodinné vazby žalobce se nacházejí v zemi jeho původu, kde žije jeho manželka, tři děti, rodiče a sourozenci. Na území ČR či jiného členského státu EU nemá žalobce žádné rodinné příslušníky ani osoby, vůči nimž by měl vyživovací povinnost. Správní vyhoštění se tak jeho rodinného života nedotýká. Stran soukromého života zejména uvedla, že na území ČR pobýval žalobce krátkodobě.
16. Z judikatury NSS vyplývá, že při posuzování přiměřenosti není nutné výslovně uvádět hodnocení všech kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale je třeba výslovně zohlednit okolnosti, které jsou v daném případě specifické a vyplývají z průběhu řízení (srov. rozsudky ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-37, a ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018-36). Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nedůvodná tak je námitka, v níž žalobce argumentuje stran povinnosti žalovaného vliv napadeného rozhodnutí na soukromý a rodinný život zkoumat, neboť žalovaná takto postupovala. S jejími závěry žalobce žádným způsobem nepolemizuje. Proto soud jednak uvádí, že se žalovaná a správní orgán I. stupně dopadem správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce zabývaly dostatečně, a jednak odkazuje na vypořádání této otázky v odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Žalobní bod je nedůvodný.
17. Konečně nedůvodnou je rovněž žalobní námitka, že měla být žalobci uložena povinnost opustit území, nikoliv správní vyhoštění.
18. Žalovaná k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že se neztotožňuje s námitkou žalobce, podle níž v obdobných případech nebylo vydáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, ale pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území. Podle žalované institut povinnosti opustit území a institut správního vyhoštění představují odlišné právní nástroje, jejichž použití je zákonem jednoznačně vázáno na splnění rozdílných skutkových a právních podmínek. Jsou-li naplněny zákonné podmínky podle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zároveň nejsou dány překážky podle § 119a zákona o pobytu cizinců, jsou správní orgány povinny rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, aniž by měly prostor pro volnou úvahu spočívající ve volbě mírnějšího opatření.
19. Žalobce v žalobě ani s tímto odůvodněním žádným způsobem nepolemizuje a ve své podstatě se omezuje na pouhé zopakování odvolací námitky. Soud proto opět primárně odkazuje na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí.
20. Dále pak soud uvádí, že ze vzájemného vztahu § 50a a § 118 zákona o pobytu cizinců lze dovodit subsidiaritu rozhodnutí o povinnosti opustit území vůči rozhodnutí o správním vyhoštění. Podmínkou vydání onoho namísto toho (za předpokladu, že jsou splněny podmínky pro vydání obou) však je nepřiměřenost správního vyhoštění, zejména tehdy, pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. V projednávané věci však žalobce nepředestřel dostatečné argumenty, pro které by bylo vůbec možné uvažovat o nepřiměřenosti správního vyhoštění a povinnosti namísto něj rozhodnout o povinnosti opustit území. Ostatně žalobní bod stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí soud shledal nedůvodným (srov. výše). Z prvostupňového a napadeného rozhodnutí jednoznačně plyne, že v případě žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců (ostatně tento závěr žalobce v žalobě vůbec nezpochybňuje). Za takové situace nemohl ani soud uzavřít, že v projednávané věci mělo místo rozhodnutí o povinnosti opustit území, a nikoliv uložení správního vyhoštění. I tento žalobní bod je proto nedůvodný.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
21. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, který byl ve věci neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která byla naopak plně úspěšná, žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 1. července 2026
JUDr. David Kryska v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.