Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)48 Az 14/2024 - 88.pdf
PDF · 0 B
No categories available
48 Az 14/2024 - 88
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci
žalobce: V. A., narozen X
státní příslušnost Arménská republika
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Luďkem Voigtem
sídlem Hlavní 241, Svinařov
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7
za účasti: 1) H. A., narozena X
2) A. A., narozen X
3) K. A., narozena X
4) H. A., narozen X
všichni bytem X
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2024, č. j. OAM-989/ZA-ZA12-ZA19-R2-2021,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2024, č. j. OAM-989/ZA-ZA12-ZA19-R2-2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám advokáta Mgr. Luďka Voigta částku 18 405 Kč.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci a obsah podání stran
1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.
2. Žalobce v žalobě namítl, že: (i) žalovaný opomenul jeho procesní stanovisko a důkazní návrhy; (ii) napadené rozhodnutí bylo vydáno předčasně z důvodu vedených řízení o žádostech o udělení mezinárodní ochrany ve věci rodinných příslušníků žalobce; (iii) žalovaný opomenul důkazy v rozporu s právním názorem Krajského soudu v Brně; (iv) napadené rozhodnutí zasahuje do soukromého a rodinného života žalobce a nejlepších zájmů dítěte (přenesení osobního a rodinného života do Arménie není možné a udělení státního občanství Arménie rodinným příslušníkům žalobce je spekulativní; žalobce a jeho rodina jsou integrováni do české společnosti); (v) rodinným příslušníkům žalobce hrozí navrácení z Arménie do Běloruska; (vi) žalobci hrozí v případě návratu do Arménie vyhoštění či vydání do Běloruska; (vii) existují nové důkazy o porušování základních práv manželky žalobce v Bělorusku.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje zamítnutí žaloby. Uvádí, že ani v dalším řízení po zrušení předchozího rozhodnutí soudem nezjistil naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí nebylo nesprávné právní posouzení věci, ale skutečnost, že teprve v soudním řízení byly předloženy nové důkazy, z nichž vyplynulo, že vůči žalobci byl vydán mezinárodní zatykač, zatímco žalovaný původně vycházel z opačného skutkového stavu. Žalobce zaměřuje většinu své žalobní argumentace na obavy z návratu do Běloruska, přestože žalovaný správně posuzoval jeho situaci především ve vztahu k Arménii. V návaznosti na závazný právní názor krajského soudu si správní orgán opatřil nové podklady, zejména usnesení Krajského soudu v Praze z 19. 12. 2023, z něhož vyplynulo, že Bělorusko žádá vydání žalobce k trestnímu stíhání. České soudy však současně konstatovaly nepřípustnost jeho vydání do Běloruska z důvodu možného porušení práva na spravedlivý proces a dalších základních práv. Podle žalovaného žalobce během správního řízení netvrdil žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mu přímo v Arménii hrozilo pronásledování, vážná újma, nelidské zacházení nebo ohrožení z důvodů relevantních pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Proto se žalovaný soustředil zejména na otázku tzv. řetězového navrácení (chain refoulement), tedy rizika, že by Arménie žalobce následně vydala do Běloruska. Na základě aktuálních informací o zemi původu dospěl k závěru, že takové riziko není reálné a žalobce jako arménský občan není vydáním do Běloruska ohrožen. Tento závěr považuje za dostatečně odůvodněný. Žalovaný současně upozorňuje, že značná část žaloby se týká obav manželky žalobce a dalších rodinných příslušníků ve vztahu k Bělorusku. Tyto okolnosti však byly posuzovány v samostatném řízení a nemohou být bez dalšího přičítány žalobci. K námitce procesních pochybení žalovaný uvádí, že neeviduje žádné vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí ze dne 17. 7. 2024. Žadatelé o udělení mezinárodní ochrany jsou standardně poučováni, že veškerá podání mají směřovat na adresu v Praze 7. Ani následným šetřením nebylo zjištěno, že by žalovaný obdržel e-mail či jiné podání, o němž žalobce tvrdí, že jej zaslal. Žalovaný proto považuje tuto námitku za neprokázanou.
4. Žalobce v replice mimo jiné uvádí, že žalovaný byl po zrušujícím rozsudku soudu povinen zabývat se rovněž rizikem extradice z Arménie do Běloruska. Otázkou tzv. chain refoulement se žalovaný zabýval spekulativně. Argumentace žalobce stran nebezpečí v Bělorusku je proto přiléhavá. Byl poučen o tom, že vyjádření k podkladům má zaslat na pracoviště žalovaného v Praze-Ruzyni, nachází se zde však v důkazní nouzi. Protokol o seznámení se s podklady neobsahuje žádné poučení, na jaké pracoviště má být vyjádření adresováno. Žalovaný nereaguje na všechny uplatněné žalobní body.
5. Osoby zúčastněné na řízení podáním ze dne 30. 12. 2024 soudu sdělily, že budou v řízení uplatňovat svá procesní práva. O jejich žádostech nebylo dosud rozhodnuto. K podání přiložili rovněž vyjádření z řízení o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany.
6. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 2026 mimo jiné uvádí, že trvá na podané žalobě. Napadené rozhodnutí vychází z nesprávného předpokladu, že jeho situaci a situaci jeho rodiny lze řešit prostřednictvím návratu do Arménie. Za zásadní považuje skutečnost, že rozsudkem ze dne 26. 5. 2026 zdejší soud zrušil rozhodnutí žalovaného ve věci jeho manželky a dětí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Podle žalobce tím byl zpochybněn předpoklad žalovaného, že postavení rodinných příslušníků není pro jeho věc rozhodné. Tvrdí, že posouzení jeho žádosti bylo provedeno izolovaně a bez dostatečného zohlednění rodinného života, principu sloučení rodiny a možného rizika nepřímého navrácení (chain refoulement). Ačkoliv není známým opozičním politikem, byl spojován s finanční a materiální podporou osob a aktivit, které běloruský režim považuje za opoziční. V důsledku toho proti němu existuje běloruský trestní zájem. Současně poukazuje na rozhodnutí českého soudu o nepřípustnosti jeho vydání do Běloruska a na informace od příbuzných v Arménii, podle nichž se o jeho osobu zajímají tamní orgány či osoby jednající ve spojení se státní mocí. Podle žalobce správní orgán nedostatečně posoudil individuální rizika jeho návratu a opřel své závěry pouze o skutečnost, že je arménským státním příslušníkem. Nezohlednil přitom postavení jeho rodiny, jejíž členové jsou běloruské státní příslušnosti a nemají v Arménii zajištěné právní ani sociální zázemí.
Jednání
7. Při jednání dne 4. 6. 2026 strany setrvaly na svých dosavadních procesních stanoviscích a odkázaly na svá předchozí podání. Žalobce mimo jiné uvedl, že v zemi původu je pro něj situace velmi složitá. První, co bude po jeho návratu následovat, bude stíhání pro nedovolené opuštění republiky. Poté ho bude čekat povolání do armády. Jemu a manželce hrozí vydání do Běloruska. Dále opětovně odkázal na zrušující rozsudek zdejšího soudu ve věci rozhodnutí o žádostech o udělení mezinárodní ochrany osob zúčastněných na řízení. Je přitom vhodné, aby rodina zůstala pohromadě v ČR. Celá rodina se chová slušně, nedopouští se trestných činů a děti chodí do školy.
Obsah napadeného rozhodnutí
8. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 28. 11. 2021. Uvedl, že Arménii opustil již v roce 2000 a dlouhodobě žil v Bělorusku, kde podnikal. Tvrdil, že se dostal do konfliktu s běloruskými orgány v souvislosti s podporou běloruského opozičního politika A. K. Podle jeho názoru bylo trestní stíhání vedené v Bělorusku zástěrkou za jeho podporu opozice. Obával se, že by po návratu do Arménie mohl být vydán do Běloruska nebo tamními orgány unesen. Současně poukazoval na skutečnost, že jeho manželka a děti jsou běloruskými občany. Původním rozhodnutím z roku 2023 nebyla mezinárodní ochrana udělena. Toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně zrušil, protože v soudním řízení byly předloženy nové důkazy, zejména doklady potvrzující existenci mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného běloruskými orgány. Žalovaný proto věc znovu posoudil. Dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. V Arménii nebyl nikdy pronásledován pro uplatňování politických práv ani z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině či politických názorů. Veškeré uváděné problémy souvisely s Běloruskem, nikoliv s jeho zemí původu, kterou je Arménie. Žalovaný dále neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu. Žalobce je zdravý, práceschopný a schopný samostatného života. Nebyly zjištěny mimořádné humanitární okolnosti, které by odůvodňovaly udělení této formy ochrany. Při posuzování doplňkové ochrany žalovaný vycházel z aktuálních informací o Arménii a uzavřel, že Arménie je bezpečnou zemí původu, respektuje zásadu nenavracení (non-refoulement) a chrání základní lidská práva. Podle dostupných informací arménské právo neumožňuje vydávání vlastních občanů do cizích států a neexistují konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by žalobci v Arménii hrozilo mučení, nelidské zacházení, svévolné násilí nebo vydání do Běloruska. Obava z únosu byla označena za hypotetickou a nepodloženou. Žalovaný se zabýval také rodinným a soukromým životem žalobce. Dospěl k závěru, že celá rodina může společně žít v Arménii a existují zákonné možnosti získání arménského občanství či pobytového statusu pro rodinné příslušníky. Nebyly zjištěny mimořádné okolnosti, které by činily návrat do Arménie nepřiměřeným zásahem do rodinného života. Na základě všech zjištěných skutečností žalovaný uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, a proto žalobci mezinárodní ochranu neudělil.
Posouzení žaloby soudem
9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).
10. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
11. Podle § 32 odst. 9 věty první zákona o azylu při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body.
12. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) vyžaduje, aby soudy přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu.
13. Žaloba je důvodná.
14. V projednávané věci z obsahu správního spisu i vyjádření stran jednoznačně plyne, že stěžejní je „azylový příběh rodiny“ ve vztahu k zemi původu manželky žalobce, tj. osoby zúčastněné na řízení 1) – Bělorusku. Proto výchozím bodem pro rozhodnutí soudu byl rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2026, č. j. 55 Az 6/2025-57, kterým zdejší soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2025 ve věci žádostí o udělení mezinárodní ochrany osob zúčastněných na řízení – manželky a dětí žalobce.
15. Soud v projednávané věci přitom dospěl k závěru, že s ohledem na nezbytnost zachování práva žalobce na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Evropská úmluva o lidských právech“) a zásadu zachování celistvosti rodiny ve smyslu čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) musel přihlédnout ke zrušujícímu rozsudku zdejšího soudu č. j. 55 Az 6/2025-57 a zrušit rovněž napadené rozhodnutí.
16. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
17. Podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje vycestování cizince, pokud by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
18. Konkrétně NSS v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018-32, uvedl: „Aplikace zákona o azylu se nemůže dostat do kolize s mezinárodními závazky České republiky, které vyplývají z čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech], který garantuje ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu do soukromého či rodinného života cizince. Proto ani při posuzování otázky možného udělení doplňkové ochrany nelze odhlížet od čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech]. Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotná existence rodinného života automaticky neznamená povinnost udělit doplňkovou ochranu za účelem jeho realizace. Je třeba zkoumat, zda případné vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky; zejména, zda se nemůže jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny, (ne)bylo možno vyloučit pravděpodobnost reálné zpětné integrace v zemi původu cizince. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, zdejší soud mimo jiné konstatoval: ,Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.‘ Obdobně v rozsudku ze dne 2. ledna 2012, č. j. 6 Azs 35/2011-47, se uvádí: ,Není vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by si stěžovatel vytvořil na území České republiky takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky‘“ (důraz přidán zdejším soudem). Tyto závěry jsou podle zdejšího soudu plně aplikovatelné i v projednávané věci.
19. Soud v této souvislosti poukazuje rovněž na důvodovou zprávu k novele, která institut doplňkové ochrany do zákona o azylu zavedla (zákon č. 165/2006 Sb.), v níž stálo: „Nad rámec kvalifikační směrnice se proto doplňuje do definice vážné újmy, že za ,vážnou újmu‘ se bude považovat i situace, pokud by vycestování cizince nebylo možné s ohledem na závazky plynoucí z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tradičně půjde např. o situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života, tak jak je zakotveno v čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech]“ (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, IV. volební období, 2006, sněmovní tisk č. 1233).
20. Vedle toho je třeba vzít v potaz východiska čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Nejlepší zájem dítěte je významným faktorem i na poli aplikace čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (srov. Jeunesse proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, bod 118). Zároveň je nutno zdůraznit, že povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte platí i pro rozhodnutí, které není určeno nezletilému dítěti, nýbrž i jeho rodiči (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019-33, č. 4034/2020 Sb. NSS, nebo přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 3. 2021, M. A. proti État belge, C-112/20). Žalovaný tak měl nejen povinnost posoudit soulad vycestování žalobce s jeho právem na rodinný a soukromý život, ale musel se rovněž zabývat nejlepším zájmem dvou (v době vydání napadeného rozhodnutí nezletilých) dětí žalobce.
21. Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 15. 2. 2024, čj. 7 Azs 186/2022-48, č. 4589/2024 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „lze doplňkovou ochranu dle shora uvedeného ustanovení udělit mj. cizinci, který by byl vážně ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu. Správní orgán proto nebyl při posuzování žádosti žalobkyně o doplňkovou ochranu pro porušení čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech] povinen bez vazby na stát původu zkoumat její sociální a rodinné vazby na území ČR, jejich pevnost a dopady vycestování na tyto vazby či možnost žalobkyně získat nějakou formu pobytového oprávnění na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“ Za situace projednávané věci, kdy by hrozilo vycestování žalobce do své země původu, jež není zemí původu jeho manželky a dětí, hrozí žalobci vážná újma v zemi jeho původu v podobě zásahu do jeho práva na rodinný život.
22. Soud proto shrnuje, že část odůvodnění napadeného rozhodnutí věnující se případným dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nelze při zohlednění zrušujícího rozsudku č. j. 55 Az 6/2025-57 pokládat za dostačující, neboť se stalo nepřezkoumatelným.
23. Napadené rozhodnutí však zdejší soud shledal zejména v rozporu se zásadou zachování celistvosti rodiny.
24. Podle čl. 23 odst. 1 kvalifikační směrnice členské státy zajistí, aby mohla být zachována celistvost rodiny.
25. Podle čl. 23 odst. 2 kvalifikační směrnice členské státy zajistí, aby rodinní příslušníci osoby požívající mezinárodní ochrany, kteří sami nesplňují podmínky pro získání takové ochrany, měli nárok na výhody uvedené v článcích 24 až 35, podle vnitrostátních postupů, a pokud je to slučitelné s osobním právním postavením rodinného příslušníka.
26. Účelem tohoto ustanovení je zaručit zachování celistvosti rodiny osoby požívající mezinárodní ochrany ve specifickém případě, kdy rodinní příslušníci této osoby sami nesplňují podmínky pro získání takové ochrany (stanovisko generálního advokáta ze dne 12. 5. 2021 ve věci C‑91/20, věc LW proti Bundesrepublik Deutschland, bod 40).
27. Žalobce přitom splňuje definici člena rodiny, jak ji chápe čl. 23 kvalifikační směrnice. Žalobce, jeho manželka a děti žili společně při opuštění země původu (osob zúčastněných na řízení) a v ČR se zdržují v souvislosti se žádostí o mezinárodní ochranu (srov. stanovisko generálního advokáta ve věci LW proti Bundesrepublik Deutschland, body 53 a 55). Hostitelský členský stát přitom musí umožnit osobě požívající mezinárodní ochrany vést normální rodinný život na území tohoto státu (stanovisko generálního advokáta ve věci LW proti Bundesrepublik Deutschland, bod 90).
28. Ačkoliv má právo na zachování celistvosti rodiny dle čl. 23 kvalifikační směrnice hmotněprávní povahu, musí mít podle soudu i své procesněprávní důsledky, a to již ve fázi řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V případě, kdy žalobce pochází z jiné země původu než jeho manželka a děti za situace, kdy rozhodnutí ve věci jejich žádostí o udělení mezinárodní ochrany byla zrušena, musel zdejší soud k tomuto zrušení přihlédnout a zrušit rovněž napadené rozhodnutí. Soud má za to, že pokud by došlo k navrácení žalobce navzdory zrušujícímu rozsudku č. j. 55 Az 6/2025-57, nebyla by zásada zachování celistvosti rodiny zachována, a systém ochrany rodiny žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, uprchlíků, popřípadě beneficientů doplňkové ochrany, by postrádal smysl. Tento procesněprávní důsledek proto bylo třeba z čl. 23 kvalifikační směrnice dovodit.
29. Z uvedených důvodů má žalovaný rovněž pravdu v tom směru, že rozhodnutí o žádostech manželky a dětí žalobce bylo možné považovat za rozhodnutí o svého druhu předběžné otázce, a s ohledem na vázanost „azylového příběhu rodiny“ na zemi původu manželky a dětí bylo bývalo s ohledem na povinnost zachovat celistvost rodiny vhodnější, aby žalovaný s rozhodnutím o žádosti žalobce vyčkal do rozhodnutí o žádostech manželky a dětí.
30. Důvodný byl rovněž žalobní bod, v němž žalobce namítá, že žalovaný nepřihlédl k obsahu jeho vyjádření k podkladům napadeného rozhodnutí předaného k poštovní přepravě dne 19. 7. 2024.
31. Podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
32. Z důkazů provedených na jednání vyplývá jednak obsah tohoto vyjádření a dále, že žalobce zaslal poštovní zásilku dne 19. 7. 2024 a zejména, že dne 25. 7. 2024 z e-mailové adresy své manželky zaslal žalovanému zprávu, že odeslal dne 19. 7. 2024 poštovní přepravou zásilku na pracoviště v Praze-Ruzyni, ale ta se vrátila jako nedoručitelná. Žalobce zároveň zaslal své vyjádření uvedenou e-mailovou zprávou a rovněž požádal o adresu, na níž je může zaslat v listinné podobě. Obojí žalovaný oslyšel. Z provedeného dokazování (Poučení pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany, verze: jazyk český aktualizováno ke dni 1. 1. 2024) sice skutečně plyne, že žalovaný žadatele poučuje o kontaktní adrese, kterou je adresa v Praze 7. V předloženém spisovém materiálu však toto poučení (v jakémkoliv jazyce) obsaženo není. Ze zásady řádného vedení správního spisu vyplývající ze zásady „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spisech, není na světě) [srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013-56] plyne, že nejsou-li jiná poučení ve správním spise obsažena, žalobci se nedostala.
33. Soud se dále nezabýval žalobními body, jimiž žalobce míří proti závěrům žalovaného vycházejícím z předpokladu možnosti manželky a dětí žalobce usadit se v zemi původu žalobce (Arménii). Žalobce v nich polemizuje se závěry žalovaného stran integrace do české společnosti, jak se mohou či nemohou integrovat v Arménii, zda mohou či nemohou získat státní občanství Arménie, nebo ohledně otázky řetězového navrácení v případě manželky žalobce nebo existence nových důkazů o nebezpečí jejího pronásledování v Bělorusku. Tyto otázky však v projednávané věci nejsou vůbec relevantní.
34. Jak totiž vyplývá z citovaného stanoviska generálního advokáta ve věci LW proti Bundesrepublik Deutschland, aplikace práva na zachování celistvosti rodiny „nemůže záviset na možnostech přesídlení rodiny do třetí země, a to i kdyby někteří její členové měli státní příslušnost této země“ (bod 93; srov. též rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. 11. 2021 ve věci C‑91/20, věc LW proti Bundesrepublik Deutschland). Proto otázka, zda se osoby zúčastněné na řízení mohou přesídlit společně se žalobcem do země jeho původu, je bezpředmětná, neboť nemá na právo na zachování celistvosti rodiny žádný vliv.
35. Osoby zúčastněné na řízení a žalobce požádali o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Hrozba pronásledování nebo vážné újmy, která jim hrozí, se posuzuje ve vztahu ke státu, jehož státní občanství mají. Samotná podstata základního pojmu „uprchlík“, od kterého se uprchlické (azylové) právo odvíjí, je založena na selhání ochrany státu původu (tj. státu, jehož státním příslušníkem je) a jejím následném nahrazení ochranou mezinárodní. Předpokládá stav, kdy tento stát přestává být ve vztahu ke svému vlastnímu konkrétnímu občanu ochráncem a stává se tím, kdo ochranu před pronásledováním nechce nebo nemůže poskytnout, či dokonce toto pronásledování sám koná, podporuje nebo schvaluje (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018-30, č. 3751/2018 Sb. NSS). Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení je proto zcela nerozhodná otázka možnosti poskytnutí ochrany ze strany státu, jehož občany dle skutkové podstaty, z níž vychází napadené rozhodnutí, vůbec nejsou (Arménie). Jen pro úplnost pak soud dodává, že již v rozsudku č. j. 55 Az 6/2025-57 k této otázce uvedl: „Zaprvé, žalobci [osoby zúčastněné na řízení v projednávané věci] v předcházejícím řízení uváděli důvody, proč se nemohou do Arménie vrátit (obava z extradice nebo nástupu vojenské služby v Arménii). K nim se žalovaný v předcházejícím řízení ani v řízení před soudem nevyjádřil. Zadruhé žalobci ani nemají arménské občanství, což žalovaný nezpochybňoval. Není proto ani jasné, z čeho žalovaný odvozuje své přesvědčení o tom, že žalobci budou moci na území Arménie bez problémů pokračovat ve svém rodinném životě, tj. proč by mohli žalobci na území Arménie legálně vstoupit a pobývat tam či se tam usadit (nebo případně arménské státní občanství nabýt). K těmto otázkám správní spis žádné podklady neobsahuje.“
36. Jako nedůvodnou soud shledal žalobní námitku, že žalovaný nedoplnil podklady pro své rozhodnutí, jak po něm požadoval Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 11. 12. 2023, č. j. 22 Az 17/2023-114. Žalovaný vycházel z důkazů předložených v soudním řízení, kterými byly: (i) písemné prohlášení A. K.; (ii) návrh Krajského státního zastupitelství v Praze k řízení o vydání žalobce do Běloruské republiky, vedenému u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Nt 310/2023; (iii) předvolání k veřejnému zasedání Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 8 Nt 310/2023; (iv) listina Policejního prezidia ČR, Ředitelství pro mezinárodní spolupráci, ze dne 24. 4. 2023. Dále žalovaný vycházel mimo jiné z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 8 Nt 310/2023-119, a z informací shromážděných o politické, bezpečnostní a lidskoprávní situaci v Arménii. Konkrétně vycházel z informací OAMP týkajících se hodnocení Arménie jako bezpečné země původu, situace navrátilců, postavení karabašských uprchlíků v Arménii a aktuálních vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem, z překladu vybraných částí arménského zákona o státním občanství, z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Arménie, o poznatcích k extradičnímu řízení do Arménie a o vydávání trestně stíhaných arménských občanů do Běloruska, jakož i ze zpráv ČTK týkajících se vztahů Arménie a Běloruska a politických vyjádření arménského premiéra vůči běloruskému režimu.
37. Žalovaný se pak v návaznosti na doplněné podklady zabýval i otázkou tzv. řetězového navrácení, tj. jestli žalobci v případě jeho návratu do země původu hrozí extradice do Běloruska (srov. str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí).
38. Žalovaný z informací o zemi původu dospěl k závěru, že Arménie dodržuje zásadu non-refoulement (nenavracení) a že vydávání osob mezi Arménií a Běloruskem probíhá podle mezinárodních smluv (Minská úmluva z roku 1993, Kišiněvská úmluva z roku 2022, Evropská úmluva o vydávání z roku 1957) a arménských právních předpisů (včetně ústavního pořádku), přičemž arménský občan nemůže být vydán cizímu státu. Zprávy výslovně uvádějí, že vydávání osob se státním občanstvím Arménské republiky do cizího státu se neuskutečňuje. Na tomto základě žalovaný uzavřel, že žalobce jako občan Arménie není ohrožen vydáním k trestnímu stíhání do Běloruska. Žalobcovu obavu z možnosti únosu z Arménie do Běloruska žalovaný označil hypotetickou. Připustil sice existenci případů přeshraniční represe ze strany běloruského režimu vůči opozičníkům, avšak konstatoval, že žadatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by právě on byl takovým postupem ohrožen. Zároveň neshledal žádné informace, podle nichž by arménské orgány spolupracovaly s Běloruskem na represích vůči běloruským odpůrcům režimu nebo takové jednání tolerovaly.
39. Žalobce pro zpochybnění těchto závěrů nepředložil konkrétní tvrzení a důkazy poukazující na to, že skutečně takovému jednání dochází. Rovněž námitka stran faktického vydání či únosu je spíše spekulativní a není opřena o konkrétní důvody. Soud proto v rámci přezkumu v mezích žalobních bodů uzavřel, že žalobci extradice do Běloruska v případě návratu do Arménie nehrozí.
40. Konečně tvrzení uplatněná žalobcem nově při jednání dne 4. 6. 2026 stran stíhání za nedobrovolné opuštění republiky a vojenské služby nebyla dostatečně konkrétní na to, aby se jimi soud v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí zabýval a aby je v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice posoudil (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 10. 2018, Ahmedbekova,
C-652/16).
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
41. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí dílem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dílem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé zcela úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady vynaložené žalobcem představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za 3 úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci, sepsání žaloby a účast na jednání), tedy celkem 13 860 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a náhradu hotových výdajů po 450 Kč za jeden úkon, celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, byl součet výše uvedených částek zvýšen o 21 % odpovídající této dani. Celková výše nákladů řízení po zaokrouhlení na celé koruny nahoru tak činí 18 405 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 s. ř. s. k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).
43. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a nejsou zde ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo namístě jim přiznat náhradu nákladů řízení. Proto jim náhrada nákladů řízení nepřísluší (§ 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025). V souladu s čl. XI bodem 2 zákona č. 314/2025 Sb. se nové znění § 60 odst. 5 s. ř. s. na řízení zahájená před 1. 1. 2026 nepoužije.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 4. června 2026
JUDr. David Kryska v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.