Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43 A 19/2026 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
43 A 19/2026 - 32
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci
žalobce: S. F.
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2026, č. j. MV-59412-4/SO-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná k žádosti žalobce ve smyslu § 180e odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), opětovně posoudila důvody neudělení dočasné ochrany a rozhodla tak, že je dán důvod pro neudělení dočasné ochrany podle § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
2. Ze správního spisu vyplývají následující relevantní skutečnosti.
3. Žalobce dne 16. 7. 2025 Ministerstvu vnitra podal na k tomu určenému úřednímu tiskopisu žádost o udělení dočasné ochrany, přičemž téhož dne mu Ministerstvo vnitra žádost vrátilo jako nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Tento postup Ministerstva vnitra zdejší soud na základě žaloby v rozsudku ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 A 92/2025-44, shledal nezákonným zásahem a přikázal Ministerstvu vnitra přijmout žádost žalobce a vést o ní řízení podle práva Evropské unie a práva České republiky. V návaznosti Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 21. 11. 2025, č. j. OAM-397950-5/DO-2025, podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zrušilo sdělení, kterým bylo konstatováno, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná. Následně Ministerstvo vnitra dne 17. 2. 2026 vyzvalo žalobce k poskytnutí součinnosti v podobě předložení dokladu, že pobýval na území Ukrajiny před 24. 2. 2022 a že jej opustil až po tomto datu v důsledku obavy o život či bezpečnost v souvislosti se vpádem vojsk Ruské federace na Ukrajinu. V reakci na výzvu žalobce předložil (mimo jiné) výpisy plateb kartou provedených ve dnech 2. 12. 2021, 17. 8. 2024, 24. 8. 2024 (v těchto případech šlo o obchod s potravinami) a 18. 8. 2024. Dne 26. 2. 2026 pod č. j. OAM-0397950-10/DO-2025 Ministerstvo vnitra vydalo informaci o důvodech neudělení dočasné ochrany, kterou opřelo o § 4 odst. 1 Legis Ukrajina ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dne 20. 3. 2026 žalobce podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany (k níž přiložil mimo jiné rodný list v ukrajinštině vystavený na jméno E. M., kdy jako otec je zapsán S. J. M.), o které žalovaná rozhodla napadeným rozhodnutím.
4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že podmínky pro udělení dočasné ochrany jsou definovány v § 3 Legis Ukrajina. S ohledem na § 4 odst. 1 Legis Ukrajina při posouzení žalovaná postupovala podle právní úpravy zákona o pobytu cizinců pro řízení o žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění. Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), je podmínkou pro udělení dočasné ochrany kromě prokázání ukrajinské státní příslušnosti také to, že se jedná o osobu pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022. To však žalobce ani přes výzvu Ministerstva vnitra nedoložil a neodstranil v tomto směru pochybnost (jím doložené podklady se nevztahují k rozhodnému datu ani nejsou vystaveny na jméno žalobce). Jedná se přitom o řízení o žádost ovládanou dispoziční zásadou, a bylo tak zejména na žalobci, aby svá tvrzení uvedená v žádosti (která nekorespondují s údaji uvedenými v úředním tiskopisu žádosti a s předloženým cestovním dokladem) doložil, k čemuž dostal příležitost. Argumentace žalobce a jím zmiňované rozsudky se týkají problematiky nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, což však není případ žalobce, neboť jemu nebyla dočasná ochrana udělena ve správním řízení z důvodu § 4 odst. 1 Legis Ukrajina ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pokud jde tvrzení žalobce týkající se jeho rodinných vazeb na osoby disponující na území České republiky dočasnou ochranou, žalobce ani tyto nijak neosvědčil. V předloženém rodném listu nezletilé jméno žalobce nefiguruje, žalobce rovněž ani nepředložil oddací list prokazující uzavření manželství. Do úředního tiskopisu žádosti přitom žalobce vyplnil, že je svobodný, a neuvedl žádné rodinné vazby. Podmínky pro udělení dočasné ochrany rodinným příslušníkům držitelů dočasné ochrany jsou vymezeny v čl. 2 odst. 4 prováděcího rozhodnutí i v § 51 a § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), a základní podmínkou je, že jde rodinné vazby existující k rozhodnému datu (24. 2. 2022), nikoli ty později vzniklé. Dále žalovaná uvedla, že žalobce má jiné možnosti, jak reálně řešit svoji pobytovou situaci. Zmínila standardní řízení o mezinárodní ochraně a dodala, že důsledkem neudělení dočasné ochrany není nucené vycestování na území Ukrajiny. Konečně žalovaná shrnula, že žalobce nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.
II. Obsah žaloby
5. V úvodu žaloby žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (nesprávné posouzení právní otázky) a nedostatek důvodů, za nesprávné, jelikož skutková podstata nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a za nezákonné z důvodu odmítnutí žádosti o udělení dočasné ochrany (její neudělení). V dalším textu žalobce odkazoval na podporu své argumentace na velké množství judikatury a ustanovení právních předpisů.
6. V prvním žalobním bodě namítl, že aplikace § 10 odst. 1 zákona o dočasné ochraně se vztahuje pouze na cizince, kteří již disponují dočasnou ochranou. Jeho aplikace v případě žalobce je v rozporu s evropským právem, konkrétně s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a čl. 2 prováděcího rozhodnutí. Žalobce opustil území Rumunska a jako přemístěná osoba podle čl. 26 odst. 4 směrnice o dočasné ochraně má právo na udělení dočasné ochrany na území druhého státu. Ustanovení § 5 Legis Ukrajina a § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou v rozporu s unijním právem a nevztahují se na posouzení žádosti o udělení dočasné ochrany. Důvody pro neudělení dočasné ochrany (vyloučení z ní) jsou výlučně v čl. 28 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce přitom na výzvu doložil veškeré požadované doklady.
7. Podle druhého žalobního bodu odmítnutí žádosti a neudělení dočasné ochrany je v rozporu s právem na řádnou správu podle čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen LZPEU“). Byla povinnost vést správní řízení se spravedlivým řešením a odůvodněním. Žalovaná neumožnila žalobci přístup ke spisu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a uplatnit své stanovisko. Žalobce nemá povolení k pobytu a návrat na Ukrajinu by mohl ohrozit jeho život.
8. Ve třetím žalobním bodě žalobce argumentoval, že žalovaná v rozporu s čl. 7 LZPEU a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vůbec neposoudila nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce. To je třeba i v případech, kdy to zákon výslovně nevyžaduje. Žalobce má v České republice manželku a dceru. Pokud mu nebude udělena dočasná ochrana, bude jako válečný uprchlík zatěžovat azylový systém České republiky.
III. Vyjádření žalované
9. Žalovaná navrhla ve vyjádření k žalobě její zamítnutí. Žalobce v žalobě řeší primárně otázku neudělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti, nicméně dočasná ochrana mu nebyla udělena z důvodu nepředložení dokladů za účelem ověření údajů uvedených v žádosti (konkrétně dokladu prokazujícího pobyt na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022). Dále žalovaná v podstatě zopakovala hlavní argumentaci napadeného rozhodnutí a konstatovala, že jak informace Ministerstva vnitra o neudělení dočasné ochrany, tak napadené rozhodnutí byly vydány na základě dostatečně zjištěného stavu věci, řádně odůvodněny a jsou souladné s právními předpisy.
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
10. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
11. Soud vyšel při posouzení věci zejména z následně uvedené právní úpravy:
12. Podle § 1 odst. 1 písm. a) Legis Ukrajina tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování.
13. Podle § 1 odst. 2 Legis Ukrajina ustanovení tohoto zákona se použijí přednostně před ustanoveními jiných právních předpisů upravujících právní vztahy podle odstavce 1, nestanoví-li tento zákon jinak.
14. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
15. Podle § 3 odst. 2 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že
a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a
b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
16. Podle § 4 odst. 1 Legis Ukrajina na řízení o udělení dočasné ochrany se obdobně použijí ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky o udělování víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky.
17. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.
18. Podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, § 42g odst. 7 až 11, § 49, 50, 52, 117, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, 154, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.
19. Podle § 180e odst. 7 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza na hraničním přechodu s důvody stanovenými přímo použitelným předpisem Evropské unie, a jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie, s důvody uvedenými v § 20 odst. 5, soulad důvodů odepření vstupu na území s důvody stanovenými v § 9 odst. 1 nebo 2 s výjimkou případů, kdy takové posouzení přísluší Ředitelství služby cizinecké policie. Komise zřízená podle § 170a posuzuje soulad důvodů neudělení dlouhodobého víza s důvody uvedenými v § 56.
20. Podle čl. 1 směrnice o dočasné ochraně účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.
21. Podle čl. 5 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně Rada kvalifikovanou většinou rozhodne, zda se jedná o případ hromadného přílivu vysídlených osob na návrh Komise, která rovněž posoudí jakoukoli žádost členského státu na předložení návrhu Radě.
22. Podle čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice o dočasné ochraně rozhodnutí Rady zavádí v souladu s touto směrnicí dočasnou ochranu vysídlených osob, na něž se rozhodnutí vztahuje, ve všech členských státech. Rozhodnutí obsahuje alespoň tyto údaje: popis specifických skupin osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje.
23. Podle čl. 1 prováděcího rozhodnutí se stanoví, že na území Unie nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob, které musely opustit Ukrajinu v důsledku ozbrojeného konfliktu.
24. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:
a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;
b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a
c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).
25. Podle čl. 2 odst. 2 prováděcího rozhodnutí členské státy použijí buď toto rozhodnutí, nebo odpovídající ochranu podle svého vnitrostátního práva, pokud jde o osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kteří mohou prokázat, že oprávněně pobývali na Ukrajině před 24. únorem 2022 na základě platného povolení k trvalému pobytu vydaného v souladu s ukrajinskými právními předpisy, a kteří se nemohou vrátit za bezpečných a trvalých podmínek do své země nebo regionu původu.
26. Podle čl. 7 LZPEU každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.
27. Podle čl. 41 odst. 1 LZPEU každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
28. Podle čl. 41 odst. 2 LZPEU toto právo zahrnuje především:
a) právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout;
b) právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství;
c) povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.
29. Podle čl. 51 odst. 1 LZPEU ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.
30. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
31. V prvním žalobním bodě žalobce v podstatě namítl, že aplikace vnitrostátních ustanovení právních předpisů provedená žalovanou byla v rozporu s unijním právem, a to konkrétněji s žalobcem uvedenými ustanoveními směrnice o dočasné ochraně ve spojení s prováděcím rozhodnutím. Z čl. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že stanoví minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, přičemž to, zda se v jednotlivém případě jedná o hromadný příliv vysídlených osob, stanoví Rada svým rozhodnutím, v němž rovněž definuje skupiny osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje. Takové rozhodnutí Rady (v daném kontextu je jím prováděcí rozhodnutí) v podstatě ve vztahu ke v něm vymezeným skupinám osob „aktivuje“ směrnici o dočasné ochraně. Tedy aby se v konkrétním situaci použila ustanovení směrnice o dočasné ochraně a potažmo bylo možno relevantně namítat rozpornost postupu správních orgánů s nimi, musí jít o osobu, která spadá pod vymezení stanovené v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí. V případě žalobcovy žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice však navzdory žalobcem předloženým dokumentům nebylo bezpečně zjištěno, že by takovou osobou byl (tj. že před 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině, měl zde v rozhodné době těžiště svých zájmů, resp. že má v tomto kontextu relevantní rodinné vazby), jak žalovaná vysvětlila v napadeném rozhodnutí.
Toto hodnocení žalované přitom žalobce v žalobě (konkrétně) nijak nerozporoval, a soud tedy v tomto směru toliko souhlasně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za řádné a přezkoumatelné. Za těchto okolností soud shrnuje, že pokud nebylo zjištěno, že žalobce spadá do skupiny osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí, nemůže namítaný rozpor s ustanoveními směrnice o dočasné ochrany mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaná nebyla povinna podle těchto ustanovení postupovat. K poukazu žalobce na § 10 zákona o dočasné ochraně soud dodává, že ten se týká odnětí dočasné ochrany a z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by jej žalovaná při svém rozhodování uplatnila. První žalobní bod tedy není důvodný.
32. Podle druhého žalobního bodu žalovaná porušila čl. 41 LZPEU, což žalobce konkrétněji zdůvodnil tím, že mu nebylo umožněno nahlížet do spisu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a uplatnit své stanovisko. Požadavky podle daného ustanovení se však na nyní řešený případ žalobce nevztahují. Napadené rozhodnutí je výsledkem posouzení souladu důvodů neudělení dočasné ochrany s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (ve spojení s § 4 odst. 1 Legis Ukrajina) provedeného podle § 180e odst. 7 téhož. LZPU, stejně jako Listina základních práv a svobod, stanovuje pouze obecná východiska, která jsou dále rozváděna právními předpisy nižší právní síly. V českém právním řádu jsou práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (uplatnit své stanovisko) a nahlížet do spisu zakotveny v části druhé správního řádu, ta se však vzhledem
k § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na řízení podle jeho § 180e nepoužije. Zejména však ze správního spisu nevyplývá (a žalobce to ani netvrdí), že by o nahlížení do spisu žádal a toto mu bylo odepřeno. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž je řádně vysvětleno, proč žalovaná dospěla právě k onomu výroku) přitom vyplývá, že podkladem pro něj byly výhradně písemnosti předložené žalobcem (ať už přímo žalované, nebo předešle Ministerstvu vnitra), které žalobce z podstaty věci musí znát, a nebyl by tak důvod, aby mu žalovaná výslovně poskytovala další prostor k seznámení se s nimi a vyjádření k nim (to žalobce mohl kdykoli učinit z vlastní iniciativy). Dále lze k tvrzené nemožnosti seznámit se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí odkázat na rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č.j. 8 As 28/2011-78, v jehož bodě 19 NSS shrnul, že pro úspěšnost takové námitky je „nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.“ Žádné takovéto tvrzení žaloba neobsahuje, a ani druhý žalobní bod tudíž není důvodný.
33. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaná vůbec neposoudila (ne)přiměřenost zásahu v podobě neudělení dočasné ochrany do soukromého a rodinného života žalobce. Soud se žalobcem souhlasí do té míry, že tyto otázky je s ohledem na čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách třeba zohlednit i v jiných případech, než kdy to stanoví § 174a zákona pobytu cizinců. K posuzování dopadu do soukromého a rodinného života při neudělení dočasné ochrany v režimu § 4 odst. 1 Legis Ukrajina ve spojení s § 56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a v návaznosti též při novém posouzení ze strany žalované podle § 180e odst. 7 zákona o pobytu cizinců se vyjádřil například Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 16. 12. 2024, č. j. 63 A 17/2024-38, v němž uvedl, že „(..) rozhodnutí o neudělení určitého povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nekladou v případech, kdy povolení nebylo uděleno, tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky NSS ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010-112, a ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 Azs 96/2015-30). Respektovat je navíc třeba i znění a smysl právní úpravy, která stanoví pro získání dočasné ochrany určité podmínky. Přesto si obecně vzato lze představit situaci, kdy i přes nesplnění hmotněprávních podmínek nutných k získání dočasné ochrany, může tato být udělena. Opět by se ale muselo zřejmě jednat o případ zcela výjimečný, ve kterém se nejspíše zároveň objeví nějaká „trhlina“ v systému poskytování dočasné ochrany (analogicky rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 Azs 419/2021-46, bod 12). Tímto způsobem se pak soud znovu dostává k závěru, že žalobci se nepodařilo přesvědčit ani správní orgány ani soud, že by právě jeho případ byl natolik výjimečný, že by k získání dočasné ochrany mohl dojít právě skrze tvrzenou nepřiměřenost jejího odepření.“
Dále v usnesení ze dne 31. 10. 2024, č. j. 7 Azs 119/2024-30, NSS uvedl, že „nelze po správním orgánu požadovat, aby vyhledával pouze z vlastní iniciativy všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žadatele, a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života, pokud sám žadatel takové skutečnosti ani neoznačí.“ V rozsudku NSS ze dne
30. 10. 2024, č. j. 9 Azs 119/2024-33, pak tentýž soud konstatoval, že „(z)ásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71).“
34. Žalobce ohledně svého soukromého a rodinného života toliko zmínil, že má v České republice manželku a dceru. Tomuto tvrzení se žalovaná v napadeném rozhodnutí věnovala a konstatovala, že žalobce jím popsané rodinné vazby neosvědčil, jelikož v předloženém rodném listě není zapsán jako otec a nedoložil oddací list potvrzující uzavření manželství (přičemž v tiskopisu žádosti o udělení dočasné ochrany v rozporu s následnými tvrzeními vyplnil, že je svobodný a žádné rodinné vazby neuvedl). To soud s ohledem na výše citovanou judikaturu považuje za dostatečné zabývaní se dopadem napadeného rozhodnutí (jehož předmětem bylo „pouze“ neudělení dočasné ochrany, nikoli zákaz pobytu či nutnost opustit území) do soukromého a rodinného života žalobce. Ani třetí žalobní bod tedy není důvodný.
35. Pro úplnost soud závěrem zdůrazňuje, že v nyní řešeném případě nešlo o vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 Legis Ukrajina. Naopak Ministerstvo vnitra v souladu se závazkem vyplývajícím pro něj z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 10. 2025, č. j. 8 A 92/2025-44, žádost žalobce přijalo k věcnému posouzení a rozhodlo o ní. V návaznosti na to pak (meritorně) rozhodla i žalovaná napadeným rozhodnutím. Nešlo ani o odnětí dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 Legis Ukrajina ve spojení s § 10 zákona o dočasné ochraně. Z toho důvodu soud nepovažuje za přiléhavou judikaturu správních soudů (a veřejného ochránce práv), na níž žalobce obsáhle odkazoval (přičemž se jednalo o prosté odkazy bez propojení s konkrétní žalobní argumentací; žalobcem zmiňovaná judikatura se týkala též neudělení dočasné ochrany, avšak z jiného důvodu, než je § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců). Dále soud k obavě žalobce z návratu na Ukrajinu v souladu se žalovanou dodává, že následkem napadeného rozhodnutí není povinnost vycestovat na Ukrajinu. Žalobce stále může využít jiných institutů ochrany, a to například žádosti o mezinárodní nebo doplňkovou ochranu nebo žádosti o vízum za účelem strpění.
36. Soud tedy na základě výše uvedeného shrnuje, že žaloba není důvodná, a proto ji prvním výrokem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Učinil tak za podmínek § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož žalovaná s tím souhlasil a žalobce ve stanovené lhůtě nevyjádřil s takovým postupem nesouhlas. Soud současně rozhodoval na základě relevantních částí správního spisu známých oběma stranám.
37. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalované žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 30. června 2026
Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.