Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 130/2026 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. H., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2026, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 7. 2025, č. j. 58360/25/770000124804534, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

[2] Dne 23. 2. 2025 žalobce písemně požádal Odvolací finanční ředitelství o poskytnutí informace ve smyslu , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Žalobce požadoval poskytnutí konkrétního rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které identifikoval datem vydání a číslem jednacím. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7190/25/510041453713295, tuto žádost odmítlo s odůvodněním, že bylo zjevné, že žalobci nešlo o pouhou kontrolu veřejné moci, neboť směřoval ke zcela konkrétnímu rozhodnutí, z čehož bylo možno důvodně předpokládat, že žalobce usiluje o získání informací o konkrétním daňovém subjektu a daňovém řízení. S ohledem na to pak Odvolací finanční ředitelství přistoupilo podle k ochraně informací o majetkových poměrech daňového subjektu, jehož se požadované rozhodnutí týkalo.

[3] Proti uvedenému rozhodnutí o odmítnutí žádosti se žalobce odvolal. Stěžovatel jakožto odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, č. j. 37049/25/770000124202098, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla extenzivní aplikace . Stěžovatel shledal, že požadované rozhodnutí obsahuje pasáže, jež podléhají zákonným výlukám, a to nejen ochraně důvěrnosti majetkových poměrů dle , ale i osobních údajů dle . Uvedl ale, že tyto pasáže jsou od ostatních částí požadovaného rozhodnutí oddělitelné.

[4] V návaznosti na rozhodnutí stěžovatele Odvolací finanční ředitelství žalobci poskytlo požadované rozhodnutí v anonymizované podobě a současně dle vydalo rozhodnutí ze dne 5. 6. 2025, č. j. 15413/25/510041453713295, o částečném odmítnutí žádosti. Odvolací finanční ředitelství setrvalo na svém odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti a dle toho provedlo anonymizaci vyloučených informací spadajících mezi zákonné výluky ( a ). Žalobce opět podal odvolání, neboť měl za to, že Odvolací finanční ředitelství přistoupilo k tak rozsáhlé anonymizaci, kdy z poskytnutého rozhodnutí nebylo možné zjistit ani základní východiska případu a že takové poskytnutí informace mělo stejnou hodnotu jako úplné odmítnutí žádosti o poskytnutí informace. Žalobce měl za to, že k takto rozsáhlé anonymizaci došlo zejména extenzivním výkladem pojmu majetkové poměry podle , přestože je toto ustanovení nutno vykládat naopak restriktivně. Dle žalobce Odvolací finanční ředitelství nerespektovalo závazný právní závěr stěžovatele jako svého nadřízeného orgánu, nicméně stěžovatel shora uvedeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2025 zamítl odvolání žalobce a napadené rozhodnutí potvrdil.

2. Rozhodnutí krajského soudu

[5] Proti odvolacímu rozhodnutí stěžovatele brojil žalobce žalobou, v níž namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože stěžovatel opírá část svých úvah o důkazy nepodložený skutkový stav. Závěr správních orgánů o tom, že žalobce zná totožnost daňového subjektu, kterého se požadované rozhodnutí týkalo, neměl jakoukoli oporu ve správní spise. Žalobce uvedl, že jeho cílem nebylo v rámci žádosti o poskytnutí určitého rozhodnutí zjištění majetkových poměrů konkrétní osoby, ale kontrola veřejné moci a náhled na řešení dané problematiky. Dále žalobce namítal, že stěžovatel přistoupil k natolik extenzivnímu výkladu pojmu majetkové poměry, že tím popíral základní právo žalobce na volný přístup k informacím ve smyslu d, pokud pod tento pojem podřadil i rozhodnou právní úpravu a argumentaci.

[6] Krajský soud shledal napadené rozhodnutí stěžovatele přezkoumatelným. Nicméně měl za to, že vzhledem k povinnosti stěžovatele anonymizovat osobní údaje dle , kdy následně z anonymizovaného rozhodnutí není zřejmé, koho se rozhodnutí týká, anonymizoval stěžovatel rozhodnutí v rámci ochrany majetkových poměrů příliš. Jestliže je identita daňového subjektu anonymizována, pak měl stěžovatel odmítnout poskytnutí pouze těch informací, které mohou zcela konkrétně odkrýt majetkové poměry takového subjektu. Údaje obecné povahy však měl stěžovatel povinnost poskytnout a rozhodnutí anonymizovat jen v nejnutnějším rozsahu, jenž je nutný k dosažení zákonného cíle.

[7] Na základě výše uvedeného krajský soud uzavřel, že podaná žaloba je důvodná, a proto v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

[8] Stěžovatel podal kasační stížnost, neboť je přesvědčen, že rozsudek krajského soudu je nezákonný, jelikož spočívá na nesprávném posouzení právních otázek, a navíc je v některých částech nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [ a d) ]. Navrhl proto, aby tento rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu.

[9] Za nepřezkoumatelnou považoval stěžovatel část rozsudku krajského soudu zabývající se informacemi o majetkových poměrech, kdy není zřejmé, podle jakého právního kritéria krajský soud některé informace za takové považuje a jaké nikoli. Dle stěžovatele vede výklad krajského soudu k faktickému splynutí výluk z povinnosti poskytovat informace dle a , což je neslučitelné se samotným a zejména s ústavním pořádkem. Krajský soud navíc neprovedl test proporcionality, tudíž nevysvětlil, proč má být v projednávané věci dána přednost právu na informace před právem na ochranu soukromí a majetkových poměrů třetích osob, přesto vytýkal správním orgánům absenci proporcionality. Sám krajský soud neposuzoval, zda je nezbytné a potřebné poskytnout informace o majetkových poměrech daňového subjektu a zda lze žalobcova cíle dosáhnout šetrnějším prostředkem. Žalobce přitom nedeklaroval veřejný zájem, který by prolomil ochranu zakotvenou v .

[10] Nezákonnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v nesprávném posouzení právních otázek týkajících se výkladu a vztahu tohoto ustanovení k ochraně informací získaných při správě daní. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal zejména skutečnost, že žalobce požadoval konkrétní rozhodnutí (identifikované číslem jednacím), jenž bylo následně předmětem soudního přezkumu Nejvyššího správního soudu. Rozsudky uvedeného soudu jsou po svém vyhlášení zveřejňovány na úřední desce soudu po dobu 14 dní v neanonymizované podobě. Žalobce navíc sám uvedl, že se o existenci požadovaného rozhodnutí dozvěděl právě z rozsudku Nejvyššího správního soudu. Navíc žalobce podal žádost o poskytnutí rozhodnutí necelé dva týdny po vyvěšení rozsudku Nejvyššího správního soudu na úřední desce. Dle stěžovatele je tak více než pravděpodobné, že žalobce osobní údaje daňového subjektu znal. Závěry krajského soudu ale po stěžovateli fakticky požadují, aby skutečnou vědomost žalobce o identitě daňového subjektu prokazoval. Takový požadavek je však v rozporu se zákonem a nad rámec fakticky uskutečnitelného.

[11] Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že správní orgány vykládaly pojem majetkové poměry nepřípustně extenzivně a upozorňoval, že takový závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Jednotlivé údaje samostatně představují dílčí informaci o majetkové sféře daňového subjektu, Nejvyšší správní soud přitom konstantě judikoval, že ochrana je přiznávána i dílčím údajům. Krajský soud však všechny údaje posuzoval odděleně, i když ve spojení mohou vytvářet ucelený obraz o majetkových poměrech konkrétní osoby, s čímž se krajský soud vůbec nevypořádal. Stěžovatel měl za to, že při výkladu nelze vycházet pouze z obecného principu transparentnosti veřejné správy, ale rovněž ve spojení se zásadou neveřejnosti daňového řízení a se zákonnou povinností mlčenlivosti správců daně [viz a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)]. Klíčovou vadou napadeného rozsudku je tak úvaha krajského soudu o tom, že po anonymizaci osobních údajů zpravidla není dán důvod pro ochranu dalších informací.

[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel svým výkladem pod pojem majetkové poměry zařadil téměř jakékoli informace, jež jsou součástí požadovaného rozhodnutí. Stěžovatelova argumentace dovedena ad absurdum by mohla znamenat, že stěžovatel by svá rozhodnutí vůbec neposkytoval, protože rozhodnutí samo o sobě se vždy týká majetkových poměrů konkrétní osoby. Takový výklad popírá právo na informace a jakoukoli efektivní kontrolu finanční správy třetí osobou. Stěžovatel se též nevypořádal s tím, že obecné údaje, jež požadované rozhodnutí obsahovalo, nemohly jakkoli, a to ani ve svém souhrnu, vypovídat o majetkových poměrech daňového subjektu, a stěžovatel je měl tedy povinnost poskytnout. Dále žalobce uvedl, že totožnost daňového subjektu neznal a že ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že není možné po něm požadovat prokázání vědomosti žalobce o totožnosti daňového subjektu, přesto své rozhodnutí o odvolání postavil právě na této argumentaci. Přílišnou anonymizaci žalobce považuje za nedostatečně odůvodněnou. Nakonec žalobce konstatoval, že uplatnění zákonné výluky ve smyslu je obligatorní, test proporcionality se tedy neprovádí, a pokud měl stěžovatel za to, že je na místě ho provést, měl tak učinit v rozhodnutí o odvolání.

[13] V replice stěžovatel zdůraznil, že ačkoli nerozporuje význam práva na informace ani veřejné kontroly, jeho primární povinností je ochrana práv třetích osob, jejichž informace byly získány při správě daní. Naznal, že podstatou sporu je rozsah pojmu „majetkové poměry“, kdy žalobcův výklad tohoto pojmu neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že ochrana poskytovaná není podmíněna tím, zda povinný subjekt prokáže, že žadatel identitu dotčené osoby skutečně znal. Za stěžejní stěžovatel považoval to, že žalobce i krajský soud fakticky směšují ochranu poskytovanou podle s ochranou podle .

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[14] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo, a jedná za něj k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním. Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

[15] Kasační stížnost není důvodná.

[16] Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda bylo správní rozhodnutí požadované žalobcem ve smyslu správními orgány anonymizováno příliš, či nikoliv. V rámci posouzení odpovídajícího rozsahu anonymizace je rozhodné zejména to, zda byla totožnost daňového subjektu, jehož se požadované rozhodnutí týká, známa žalobci, a dále též výklad a jeho provázanost s téhož zákona. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítal nepoměření proporcionality ze strany krajského soudu, jakož i to, že na dílčí informace není možno pohlížet izolovaně, jak činil krajský soud v napadeném rozsudku.

[17] Odvolací finanční ředitelství při anonymizaci požadovaného rozhodnutí – kterou svým rozhodnutím potvrdil stěžovatel – vycházelo z předpokladu, že je žalobci známá totožnost daňového subjektu, jehož se rozhodnutí týká. To proto, že žalobce svou žádost o poskytnutí informace omezil pouze na toto konkrétní rozhodnutí, které specifikoval dnem vydání a číslem jednacím – jednalo se o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob z důvodu neuvedení příjmu získaného směnou nemovitých věcí; toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. , zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. S ohledem na to, že požadované rozhodnutí bylo předmětem soudního přezkumu Nejvyššího správního soudu, dovodily správní orgány žalobcovu znalost totožnosti daňového subjektu z časové souslednosti vyvěšení rozsudku NSS na úřední desce soudu a podání žádosti o poskytnutí informace žalobcem. Ze spisového materiálu ovšem nevyplývá, že by žalobce totožnost daňového subjektu znal. Žadatel o poskytnutí informace ani není povinen takovou skutečnost uvádět, stejně jako není povinen uvádět důvod své žádosti (srov. k tomu náležitosti písemné žádosti o poskytnutí informace uvedené v ), přičemž v nyní projednávané věci nejde o situaci, kdy by byl důvod žádosti relevantní tak, jak je tomu např. u žádostí o informace o výši platů zaměstnanců povinných subjektů [srov. ].

[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že po něm nelze požadovat prokázání skutečné vědomosti žalobce o identitě daňového subjektu, protože takový požadavek nestanoví a Odvolací finanční ředitelství ani stěžovatel nejsou nadáni instrumenty, prostřednictvím kterých by takovou vědomost mohli ověřit či zjistit. Jestliže však stěžovatel sám uvádí, že není s to najisto zjistit vědomost žalobce o totožnosti daňového subjektu, respektive takovou vědomost prokázat, pak se jedná o pouhou spekulaci správních orgánů, na které není možné stavět argumentaci jejich rozhodnutí. Tím spíš pak nelze takovou spekulaci klást žalobci k tíži (viz výše), což stěžovatel, potažmo Odvolací finanční ředitelství činí, když ji využívá jako jeden z důvodů částečného neposkytnutí informací.

[19] Stěžovatel měl za to, že cílem žalobce je získat informace o majetkových poměrech konkrétní osoby, jelikož požádal o poskytnutí konkrétního rozhodnutí. Tím dospěl k závěru, že je požadované rozhodnutí přiřaditelné ke konkrétní osobě, a přistoupil k co nejpřísnější ochraně informací o jejích majetkových poměrech. Jak však správně uvedl krajský soud, rozhodnutí je individuální správní akt, kterým se vždy rozhoduje o právech anebo povinnostech konkrétně určené osoby. Žádost o poskytnutí jakéhokoli rozhodnutí se tak ve svém důsledku vždy bude dotýkat konkrétní osoby.

[20] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud v napadeném rozsudku vyjádřil názor, že po anonymizaci osobních údajů ( ) již zpravidla není důvod chránit další informace. Dle této úvahy by pak bylo možno poskytovat všechny informace za předpokladu odstranění jména daňového subjektu. Krajský soud však ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel správně i přes provedenou anonymizaci osobních údajů (dle ) přikročil též k anonymizaci údajů o majetkových poměrech podle . Nicméně tuto anonymizaci provedl stěžovatel příliš radikálně. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že po anonymizování osobních údajů v souladu s z požadovaného rozhodnutí bez dalšího nevyplývá, koho se rozhodnutí týká. Ačkoli provedení anonymizace osobních údajů podle neznamená, že by se již neměla provádět anonymizace údajů o majetkových poměrech podle téhož zákona, souvisí míra této anonymizace s šíří výkladu posledně uvedeného ustanovení.

[21] Podle platí, že „[i]nformace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne“. Tato zákonná výluka slouží k ochraně důvěrnosti majetkových poměrů osob.

[22] Vzhledem k chybějící zákonné definici pojmu majetkové poměry se stěžovatel při jeho výkladu opíral o judikaturu NSS, zejména rozsudek ze dne 25. 6. 2008, č. j. a rozsudek ze dne 12. 7. 2018, č. j. . Z této judikatury pak také dovodil, jaké informace obsažené v požadovaném rozhodnutí anonymizovat. Nejvyšší správní soud však shodně s krajským soudem upozorňuje, že uvedená rozhodnutí NSS jsou skutkově odlišná, neboť pojednávala o žádostech, ve kterých byly požadovány jak informace o dani, tak současně informace umožňující identifikaci daňových subjektů. Je tedy zřejmé, že v takových případech by si žadatel mohl přiřadit daňové povinnosti, majetek i závazky apod. ke konkrétně určené osobě. Proto musí být v takových případech přistoupeno k rozsáhlejší anonymizaci, jelikož existuje možnost přímého propojení i neúplných informací o majetkových poměrech s konkrétní osobou. V této věci však žalobce požaduje poskytnutí rozhodnutí, přičemž, jak již bylo výše uvedeno, z ničeho neplyne, že by žalobce znal totožnost daňového subjektu, jehož se rozhodnutí týká. Informace o majetkových poměrech plynoucích z požadovaného rozhodnutí tak nelze bez dalšího spojit s konkrétní osobou. V takovém případě po anonymizaci osobních údajů dle lze přistoupit k anonymizaci informací o majetkových poměrech podle téhož zákona v omezenější míře, nikoli tak, že jsou v rámci anonymizace znečitelněné např. části objasňující podstatu věci, právní základ případu i samotný výrok rozhodnutí. Taková míra anonymizace vede k nesrozumitelnosti požadovaného rozhodnutí, přičemž se Nejvyšší správní soud v tomto ohledu ztotožňuje s odvolací námitkou žalobce, že takto anonymizované rozhodnutí má stejnou hodnotu, jako kdyby bylo poskytnutí informace Odvolacím finančním ředitelstvím zcela odmítnuto.

[23] Právo na informace je garantováno d ve spojení s a je jednou ze záruk zákonnosti ve veřejné správě. Možná omezení poskytnutí informací je proto nutné vykládat restriktivním způsobem (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. , a rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2018, č. j. , či ze dne 25. 6. 2008, č. j. ).

[24] Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů zakotvená v je zákonným důvodem pro odepření informací o majetkových poměrech a uplatní se obligatorně, tzn., že dojdeli povinný subjekt k závěru o nutnosti aplikace , pak je jediným správním postupem neposkytnutí dané informace (viz ROTHANZL, Lukáš. [Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beckonline.cz). Stále je ale třeba k interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení přistupovat restriktivně, neboť se jedná o zákonnou výluku z poskytování informací.

[25] Ze samotného znění je zřejmé, že počítá s poskytováním informací získaných na základě uvedených zvláštních zákonů, tedy i zákonů o daních, neboť je v něm stanovena restrikce pro určitý typ informací na jejich základě získaných. Tuto restrikci ovšem není možno rozšiřovat s odkazem na , jak se domnívá stěžovatel, když vykládá ve spojení se zásadou neveřejnosti daňového řízení a se zákonnou povinností mlčenlivosti správců daně (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. ). Poskytování informací získaných v rámci daňového řízení za podmínek a způsobem stanoveným není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu (viz ). Takto rozšířeným výkladem by navíc bylo znemožněno poskytovat jakékoli informace získané v rámci daňového řízení, což by nebylo v souladu se smyslem . tedy předpokládá poskytování (některých) informací získaných na základě daňového řízení, když pro takové poskytování stanoví restrikci a upravuje jeho vztah k povinnosti mlčenlivosti podle zvláštních zákonů.

[26] Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel při anonymizaci požadovaného rozhodnutí vyložil pojem majetkové poměry extenzivně, což vedlo až k absurdnímu výsledku. Takovým výkladem není možné naplnit princip proporcionality. Stěžovatel poté v kasační stížnosti namítal, že krajský soud sám žádný test proporcionality neprovedl, pročež má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[27] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že nebylo nutné, aby krajský soud výslovně prováděl test proporcionality, jelikož taková úvaha vyplývá z kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku. V odůvodnění se totiž krajský soud zabýval výše uvedenou judikaturou NSS objasňující pojem majetkové poměry i anonymizaci informací o nich a skutkově se od ní odlišil – jak již bylo pospáno výše. Dále krajský soud vysvětlil, proč premisu, že žalobce zná totožnost daňového subjektu, jehož se týká požadované rozhodnutí, ze které vycházel stěžovatel, považoval za mylnou. Krajský soud poté aproboval postup stěžovatele spočívající v anonymizaci osobních údajů dle a následně v anonymizaci informací o majetkových poměrech osoby dle téhož zákona. Krajský soud však nesouhlasil se stěžovatelovým extenzivním výkladem , a proto v obecné rovině uvedl, že stěžovatel měl „anonymizovat jen konkrétní zjištění o majetkových poměrech daňového subjektu, které vypovídají o velikosti jeho majetku“ (bod 39.). Konkrétně pak uvedl několik údajů, které stěžovatel podle jeho názoru anonymizoval správně (např. identifikační údaje daňového subjektu, osobní údaje dalších osob, identifikační údaje nemovitých věcí, jako je adresa, parcelní číslo apod.) a které naopak anonymizovat vůbec neměl, popřípadě měl provést anonymizaci v omezené míře (např. výrok rozhodnutí, právní základ případu, odvolací námitky). Doslovnou konkretizaci krajský soud neprovedl s ohledem na skutečnost, že stěžovateli nepřikázal poskytnout žalobci požadovanou informaci podle (tzv. soudní informační příkaz). Nejvyšší správní soud má s ohledem na uvedené za to, že rozsudek krajského soudu namítanou vadou netrpí.

[28] Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že za relevantní nelze považovat argument stěžovatele, že žalobce jakožto žadatel o informaci nedeklaroval veřejný zájem, který by prolomil ochranu zakotvenou v . Žalobce o takové prolomení neusiloval, resp. neusiloval o poskytnutí informací o majetkových poměrech daňového subjektu. Namítal pouze, že stěžovatel anonymizoval i takové informace, které s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti pod ochranu podle nespadají. Nerozporoval tedy samotnou aplikaci , nýbrž neodpovídající rozsah provedené anonymizace.

[29] Nedůvodnou shledává Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že krajský soud dílčí informace obsažené v požadovaném rozhodnutí posuzoval izolovaně v rozporu s výše uvedenou judikaturou NSS. Ačkoli je pravdou, že v předmětných rozsudcích NSS uvedl, že i částečná informace o majetkových poměrech osoby spadá pod zákonnou výluku , krajský soud vysvětlil, že tento právní názor nelze bez dalšího aplikovat na nyní projednávanou věc, neboť vychází z jiného skutkového základu (odlišení nyní projednávané věci od judikatury NSS již popsáno výše). Tímto vysvětlením současně objasnil, proč lze v projednávané věci na jednotlivé informace o majetkových poměrech daňového subjektu pohlížet více izolovaně nežli v situacích, které řešil NSS ve svých rozsudcích. Nejvyšší správní soud k tomuto dodává, že stěžovatelem provedená anonymizace veškerých částečných a neúplných informací o majetkových poměrech daňového subjektu – jehož osobní údaje byly (správně) anonymizovány – zapříčinila znečitelnění informací (jako je např. právní základ věci či výrok rozhodnutí), ze kterých by bylo srozumitelné, jaké věci se rozhodnutí týká, dle jakých předpisů byla řešena a jaká byla úvaha správního orgánu za takovým řešením.

5. Závěr a náklady řízení

[30] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s zamítl.

[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle věty první za použití Žalobce měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovateli, který úspěch neměl. Jako důvodně vynaložené náklady vzal Nejvyšší správní soud odměnu zástupce žalobce a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 4 620 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [ , a advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon ( advokátního tarifu); celkem jde tedy o částku 5 070 Kč zvýšenou o DPH v sazbě 21 % na částku 6 135 Kč. Stěžovatel je tak povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Viktor Kučera

předseda senátu