Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 58/2026 - 68.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 58/2026 - 68
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
M. K., narozen X
státní příslušnost X
t. č. v ZZC Balková
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha
o žalobě ze dne 9. 8. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2026, č. j. OAM-944/BA-BA01-BA03-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 7. 2026 č. j. OAM-944/BA-BA01-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákona azylu“) o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 12. 11. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “). Namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav.
3. Žalobce předně namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil reálnou možnost žalobcovo vycestování na Ukrajinu. Tvrdil, že žalovaný pouze stručně a obecně konstatoval možnost návratu, neopatřil dostatečné a aktuální podklady o bezpečnostní situaci na Ukrajině, nevypořádal se s tvrzeními o překážkách návratu a nedostatečně odůvodnil možnost vnitřního přesídlení do jiné části Ukrajiny. Podle žalobce je vzhledem k pokračující válce, bezpečnostní situaci a jeho osobním poměrům vyhoštění fakticky neproveditelné, a proto postrádá smysl i samotné zajištění.
4. Podle žalobce nebyl naplněn účel zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný nedostatečně posoudil, zda je jeho budoucí vycestování vůbec realizovatelné. Žalobce poukazoval na judikaturu správních soudů, podle níž je správní orgán povinen již při rozhodování o zajištění předběžně posoudit možné překážky návratu a přezkoumatelně vyhodnotit i možnost vnitřního přesídlení včetně její přiměřenosti vzhledem k individuálním poměrům cizince.
5. Dále namítal, že žalovaný bez dostatečného odůvodnění odmítl využít mírnější alternativy k zajištění, zejména povinnost pobývat v přijímacím či pobytovém středisku nebo pravidelně se hlásit ministerstvu, přestože žalobce uvedl, že má sjednané bydlení i finanční prostředky, a současně nic nenasvědčuje tomu, že by se řízení vyhýbal. Tvrzení žalobce však žalovaný nijak neověřoval a spokojil se pouze s podklady od Policie ČR.
6. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě proporcionality, porušuje jeho právo na osobní svobodu a absentuje odůvodnění zákonného účelu zajištění, a proto je nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
7. Ve vyjádření ze dne 18. 8. 2026 žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za zákonné a dostatečně přezkoumatelné, a uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí.
8. Odmítal tvrzení, že by vyhoštění občanů Ukrajiny bylo automaticky nemožné, a argumentoval tím, že válečný konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny stejnou intenzitou, přičemž zejména západní regiony jsou podle dostupných informací bezpečné a vhodné pro návrat či vnitřní přesídlení. Na podporu svého názoru odkazoval na statistické údaje o bezpečnostní situaci, podle nichž samotná existence války neznamená automatickou překážku vyhoštění.
9. Námitky žalobce považoval žalovaný za nedůvodné, a proto navrhl zamítnutí žaloby.
IV.
Posouzení věci soudem
10. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.
V.
Rozhodnutí soudu
11. Žaloba není důvodná.
12. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
13. Dle § 47 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“
14. Zajištění žadatele o mezinárodní ochranu představuje významný zásah do osobní svobody, a je proto přípustné pouze při splnění zákonných podmínek. Správní orgán musí dostatečně zjistit skutkový stav, individuálně posoudit okolnosti případu, řádně odůvodnit důvody zajištění a zvážit možnost použití mírnějších opatření.
15. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu lze cizince zajistit pouze tehdy, pokud: (i) podal žádost o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců, přestože tak mohl učinit dříve, (ii) existují oprávněné důvody domnívat se, že žádost podal pouze za účelem zmaření vyhoštění, a (iii) nelze účinně použít zvláštní opatření. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně.
16. Pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu musí existovat důvodné podezření, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána především za účelem zmařit nebo oddálit vyhoštění. Samotná skutečnost, že žadatel uvádí azylově relevantní důvody, účelovost žádosti nevylučuje. Rozhodující je, zda z okolností případu vyplývá, že jeho převládající motivací bylo vyhnout se vyhoštění, tedy zda šlo o zneužití práva na mezinárodní ochranu.
17. O účelové žádosti o mezinárodní ochranu lze hovořit tehdy, pokud byla podána převážně za účelem zmařit nebo oddálit vyhoštění. Pozdní podání žádosti může být jedním z ukazatelů účelovosti, samo o sobě ji však neprokazuje.
18. V nyní posuzovaném případě nebylo sporné, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců. Sporné však bylo, zda individuální okolnosti jeho případu odůvodňují závěr, že mohl o mezinárodní ochranu požádat již dříve a že jeho žádost byla podána pouze za účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Účastníci se dále rozcházeli v posouzení otázky, zda bylo možné namísto zajištění účinně využít některé ze zvláštních opatření.
19. Soud přisvědčil žalovanému, že existovaly oprávněné důvody považovat žádost o mezinárodní ochranu za účelovou. Žalovaný zjistil, že žalobce pobývá na území České republiky od roku 2020. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo opakovaně, poprvé již v roce 2021. Dále žalovaný zjistil, že dne 24. 8. 2021 žalobce požádal v ZZC Vyšní Lhoty o mezinárodní ochranu, přičemž jako důvod uvedl obavy z organizované skupiny obchodující s drogami. Ze správního spisu soud zjistil, že řízení o této žádosti bylo dne 24. 8. 2022 zastaveno, neboť žalobce svévolně opustil pobytové středisko Havířov, své další místo pobytu správnímu orgánu neoznámil, a jeho pobyt nebyl správním orgánům znám.
20. Dne 30. 9. 2023 bylo žalobci pravomocně uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie na dobu pěti let, přičemž současně byly stanoveny překážky vycestování (rozhodnutí č. j. KRPA-15279-18/ČJ-2023-000022-UA). Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2026, č. j. KRPA-171608-13/ČJ-2026-000022-101, byly tyto překážky odepřeny a žalobci byla stanovena nová lhůta k vycestování do 9. 7. 2026. Žalobce však ve stanovené lhůtě neučinil žádné kroky směřující k vycestování.
21. Od ukončení tohoto řízení žalobce o mezinárodní ochranu znovu nepožádal, ačkoli mu v tom objektivně nic nebránilo. Učinil tak až dne 26. 7. 2026 poté, co byl dne 24. 7. 2026 zadržen Policií České republiky při kontrole v prodejně Penny na adrese Vrtbova 1678/17, Praha 4 v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu krádeže. Následnou lustrací bylo zjištěno, že je veden v Evidenci nežádoucích osob a v Schengenském informačním systému jako nežádoucí osoba se stanovenou lhůtou k dobrovolnému vycestování do 9. 7. 2026. Dne 25. 7. 2026 byl proto policií zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.
22. Na základě uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, tedy s cílem oddálit či zmařit realizaci správního vyhoštění. Soud považuje tento závěr za přiměřený a logicky vyplývající ze shromážděných podkladů. Žalobce po vypršení doby pro dobrovolné vycestování neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu ani k opuštění území České republiky, přestože si byl vědom své pobytové situace.
23. Výše uvedené okolnosti poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro závěr žalovaného, že hlavním účelem podané žádosti o mezinárodní ochranu bylo zabránit nebo alespoň oddálit výkon správního vyhoštění. Takový závěr odpovídá smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a vychází z individuálních okolností případu žalobce.
24. K námitce žalobce, že jeho zajištění postrádá smysl, neboť v důsledku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině nelze jeho vyhoštění fakticky realizovat, soud uvádí, že samotná existence překážek návratu ještě neznamená, že zajištění nemůže sledovat legitimní účel. Rozhodující je, zda existuje důvodný předpoklad, že správní vyhoštění bude možné realizovat, případně že v době zajištění lze činit kroky směřující k jeho přípravě. Žalobce ostatně netvrdil žádné individuální okolnosti, které by jeho návratu bránily nad rámec obecné bezpečnostní situace na Ukrajině. Nelze proto dovodit, že by účel zajištění byl již od počátku zjevně nedosažitelný. Naopak žalobce v průběhu pohovoru s Policií České republiky výslovně uvedl, že na Ukrajině žijí jeho matka a sestra v rodinném domě, že se tam může vrátit a že dobrovolně vycestuje. Sám tedy potvrdil existenci rodinného a materiálního zázemí v zemi původu. Žalovaný proto nepochybil, pokud při posouzení realizovatelnosti návratu vycházel i z těchto tvrzení žalobce.
25. Soud dále připomíná, že předmětem řízení není posouzení důvodnosti správního vyhoštění ani existence překážek vycestování, nýbrž zákonnost rozhodnutí o zajištění. K tvrzení žalobce, že v jeho případě nadále trvají důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců soud uvádí, že tato námitka sama o sobě nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí Policie České republiky ze dne 22. 5. 2026, kterým byly žalobci překážky vycestování odepřeny a současně mu byla stanovena nová lhůta k vycestování. Žalovaný proto měl relevantní podklad pro závěr, že realizace správního vyhoštění není vyloučena. Samotné tvrzení žalobce o nemožnosti návratu na Ukrajinu bez dalšího neprokazuje, že účelu zajištění nelze dosáhnout.
26. Soud dále připomíná, že judikatura správních soudů v posledních měsících ustoupila od dřívějšího závěru, že ozbrojený konflikt na území Ukrajiny bez dalšího brání návratu státních příslušníků této země. Rovněž došlo ke zrušení závazného stanoviska Ministerstva vnitra, z něhož uvedené závěry vycházely. Samotná skutečnost, že je žalobce státním příslušníkem Ukrajiny, již proto bez dalšího nepostačuje k závěru o existenci překážek vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců.
27. Tvrzení žalobce o nemožnosti návratu na Ukrajinu navíc oslabuje skutečnost, že rozhodnutím Policie České republiky ze dne 22. 5. 2026 byly překážky vycestování shledány nedůvodnými a žalobci byla stanovena nová lhůta k vycestování. Žalovaný tak vycházel z aktuálního rozhodnutí příslušného orgánu, podle něhož návratu žalobce na Ukrajinu nebrání okolnosti odůvodňující aplikaci překážek vycestování.
28. Odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 -61 jeho argumentaci nepodporuje. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dovodil pouze povinnost správního orgánu zvážit, zda je výkon vyhoštění alespoň potenciálně možný a zda neexistují již v době rozhodování zjevné překážky jeho realizace. Právě tomuto požadavku však žalovaný dostál. Vycházel přitom mimo jiné z tvrzení samotného žalobce, podle nichž se může na Ukrajinu vrátit, dobrovolně vycestovat, přičemž v zemi původu disponuje rodinným zázemím. Za těchto okolností nebyl dán důvod uzavřít, že by účel zajištění byl již od počátku nedosažitelný nebo že by vyhoštění žalobce bylo zjevně nerealizovatelné.
29. Žalobce dále namítal, že pochází z města Kryvyj Rih, které se nachází v relativní blízkosti frontové linie, a že je proto v místě svého původu ohrožen na životě. V této souvislosti zpochybňoval závěr o možnosti jeho vnitřního přesídlení do jiné části Ukrajiny a namítal, že žalovaný vůbec neposoudil, zda by po něm bylo možno takové přesídlení spravedlivě požadovat s ohledem na jeho osobní situaci. Zdůrazňoval přitom, že v jiných částech Ukrajiny nemá žádné sociální ani materiální zázemí a že přesídlení by pro něj mohlo znamenat neúměrné strádání.
30. Soud souhlasí s žalobcem potud, že při posuzování existence překážek vycestování nelze možnost vnitřního přesídlení posuzovat pouze abstraktně a bez zohlednění individuálních poměrů konkrétní osoby. Je třeba zabývat se rovněž otázkou, zda lze po dotčené osobě za daných okolností přesídlení rozumně požadovat a zda by takové řešení nevedlo k situaci odporující požadavku zachování lidské důstojnosti.
31. Uvedené námitky však míří primárně proti závěrům o existenci překážek vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Předmětem nynějšího soudního přezkumu je naproti tomu rozhodnutí o zajištění žalobce. Žalovaný přitom vycházel z aktuálního rozhodnutí Policie České republiky ze dne 22. 5. 2026, kterým byly překážky vycestování žalobci odepřeny. V řízení o zajištění nebyl povinen samostatně a v plném rozsahu nahrazovat posouzení již učiněné v tomto rozhodnutí.
32. Ani tvrzení žalobce o absenci sociálního či materiálního zázemí v jiných částech Ukrajiny sama o sobě nevedou k závěru, že realizace jeho návratu je zjevně nemožná nebo že účel zajištění nemůže být naplněn.
33. Soud nepřehlédl ani argumentaci žalobce rozsudkem zdejšího soudu č. j. 35 A 14/2026 -48, jímž soud formuloval okolnosti svědčící o potenciální realizovatelnosti vyhoštění ukrajinského státního příslušníka. Soud však neshledává důvod se od závěrů uvedeného rozsudku odchýlit. Žalovaný se otázkou realizovatelnosti návratu zabýval již v napadeném rozhodnutí, přičemž vycházel z informací zjištěných ve správním řízení, zejména z tvrzení samotného žalobce. Ten opakovaně uváděl pouze obecnou námitku spočívající v existenci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, aniž by tvrdil individuální okolnosti nasvědčující tomu, že by právě jeho návrat byl z tohoto důvodu nemožný. Současně uvedl, že se na Ukrajinu může vrátit, dobrovolně vycestuje, a že v zemi původu disponuje rodinným zázemím. Za těchto okolností nebylo možné uzavřít, že by vyhoštění žalobce bylo již v době vydání napadeného rozhodnutí zjevně nerealizovatelné.
34. Pokud žalobce v žalobě odkazuje na různé internetové články, stanoviska a zprávy mezinárodních organizací, aniž by tyto dokumenty založil do soudního spisu či navrhl jejich provedení jako důkaz konkrétními listinami, nelze po soudu požadovat, aby sám aktivně dohledával a opatřoval podklady na podporu žalobních tvrzení. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru stíhají především žalobce.
35. V projednávané věci žalobce dále namítal nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Soud však ani této námitce nepřisvědčil.
36. Žalobce v minulosti opakovaně nerespektoval rozhodnutí a opatření správních orgánů. Po podání předchozí žádosti o mezinárodní ochranu svévolně opustil pobytové středisko, neoznámil své místo pobytu a po dobu řízení nebyl pro správní orgány dosažitelný. Současně nerespektoval uložené správní vyhoštění a ve stanovené lhůtě neučinil žádné kroky směřující k vycestování z území České republiky. Za těchto okolností nebylo možné důvodně očekávat, že by žalobce plnil povinnosti vyplývající ze zvláštních opatření, zejména povinnost zdržovat se na určené adrese či pravidelně se hlásit správním orgánům. Žalovaný proto nepochybil, pokud uzavřel, že zvláštní opatření by v daném případě nebyla účinná a nebyla by způsobilá zajistit dosažení sledovaného účelu. Soud proto uzavírá, že žalovaný dostatečně odůvodnil nemožnost využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu.
37. Soud v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 253/201737 ze dne 25. 7. 2017 a č. j. 5 Azs 129/202522 , z nichž vyplývá, že efektivitu zvláštních opatření je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k osobním, majetkovým a rodinným poměrům žadatele, jeho pobytové historii, dosavadnímu respektování právních povinností i způsobu spolupráce se správními orgány. Soud má za to, že žalovaný těmto požadavkům dostál a dostatečně vysvětlil, proč v projednávané věci nepovažoval zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu za dostatečný prostředek k dosažení účelu sledovaného zákonem.
VI.
Závěr
38. S ohledem na shora uvedené soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným a v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadami řízení, respektuje veškeré zásady správního řízení, stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy, závěr žalovaného o účelovosti žádosti i o neúčinnosti zvláštních opatření za zákonný, přezkoumatelný a dostatečně podložený skutkovými zjištěními a v souladu s požadavky vyplývajícími z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu.
39. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).
VII.
Náklady řízení
40. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. s. ř. s. , kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
V Plzni dne 1. září 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.