Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
30 A 46/2024 - 239.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 46/2024 - 239
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci
žalobců: a) A. P.
b) Z. U.
proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje
sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín
za účasti: 1. KOVOP, spol. s r.o.
sídlem 687 12 Kněžpole 110
zastoupen advokátem Mgr. Janem Fikarem
sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1
2. Obec Kněžpole
sídlem 687 12 Kněžpole 125
3. J. P.
4. Ing. M. P.
5. M. S.
6. J. S.
7. M. H.
8. V. K.
9. M. P.
10. J. P.
11. V. S.
12. L. S.
13. V. D.
14. Z. D.
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024, č. j. KUZL 19527/2024
takto:
I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 3. 2024, č. j. KZL 19527/2024, a rozhodnutí Obecního úřadu Bílovice ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 411/2020/KE, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit jako náhradu nákladů řízení žalobci a) částku 3 000 Kč a žalobci b) částku 3 315 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Obecní úřad Bílovice (dále též „stavební úřad“) schválil v územním řízení stavební záměr společnosti KOVOP, spol. s. r. o. (dále též „stavebník“ nebo „osoba zúčastněná na řízení 1“) nazvaný „Základová konstrukce pod technologii“, umístěný na pozemcích st. p. 522, p. č. 1560/7, 1560/59, 1560/61, 1560/124 a 1560/125 v k. ú. Kněžpole u Uherského Hradiště (dále je vždy míněno toto katastrální území). Stalo se tak rozhodnutím ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 411/2020/KE (dále též „povolení záměru“), a to podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu. Předmětem stavebního záměru je oplocená plocha s instalovanou technologií zdrojové kryogenní tlakové nádoby dusíku a její příslušenství, která má sloužit pro výrobu v přilehlé hale č. p. 10 ve vlastnictví stavebníka (dále též „hala KOVOP“).
2. Odvolání žalobců proti citovanému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobci u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 12. 6. 2024.
II. Argumentace žalobců
3. Žalobci navrhují napadené rozhodnutí zrušit, neboť je nezákonné.
4. V první řadě stavební úřady obou stupňů chybně vyhodnotily soulad záměru s územním plánem. Záměr je umístěn v ploše VZ (zemědělská výroba), což už v řadě předchozích rozsudků správní soudy vyhodnotily jako nepřípustné. V této ploše je kromě samotné zemědělské výroby umožněna pouze přidružená nezemědělská výroba, která by měla se zemědělstvím nějakým způsobem souviset. To hala KOVOP nesplňuje – jde o halu přípravy výroby průmyslového typu. Žalovaný podřadil záměr stavebníka pod „nezbytnou technickou vybavenost“, která je v ploše VZ také přípustná, ale to je nesmysl. Technickou vybaveností se míní vybavenost pouze pro zemědělskou výrobu, případně pro přidruženou nezemědělskou výrobu. Jinak by byly na ploše VZ povolovány i stavby, které by nebylo možné povolit ani v rámci hlavního využití plochy, což by vedlo k vyprázdnění příslušného regulativu. Žalobci poukazují na to, že „stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost“ jsou podle územního plánu přípustné i v jiných plochách (například v plochách veřejných prostranství s převahou zeleně, v plochách krajinné zeleně, v plochách zemědělských a v plochách přírodních). Konkrétně s halou KOVOP sousedí plocha veřejných prostranství s převahou zeleně, na níž by tedy podle výkladu žalovaného bylo taktéž možno záměr umístit, což je absurdní.
5. Žalobci dodávají, že zásobník plynu představuje výrobek plnící funkci stavby. Jde o stavbu samostatnou, která není součástí haly KOVOP a neměla být takto posuzována (k tomu přikládají jako důkaz fotografie záměru). Zásobník měl být naopak posouzen jako samostatná stavba pro skladování plynu. Takovou stavbu ovšem nelze v dané ploše umístit, jsou pro ně určeny plochy V (výroba a skladování).
6. Za druhé, ačkoliv v předchozím odvolacím řízení zavázal žalovaný stavební úřad v Bílovicích, aby řádně prověřil mimo jiné napojení stavby na dopravní a technickou infrastrukturu, stavební úřad nic takového neučinil. Obec se společností KOVOP v minulosti usilovala o rozšíření příjezdové komunikace a napojení stávajících sjezdů na ni, ale oba žadatelé vzali žádost zpět a stavební úřad řízení o vydání úředního rozhodnutí na tento záměr zastavil. Krajský soud v Brně v rozsudku ve věci sp. zn. 31 A 60/2019 , který se týkal právě záměru rozšíření příjezdové cesty, zavázal stavební úřad právním názorem, že se musí vypořádat s tím, zda se v případě té části pozemní komunikace, která se měla rozšiřovat, jedná o stavu povolenou, či nikoliv. Totéž se týkalo i vjezdů do areálu. Stavební úřad se měl tohoto právního názoru držet i v nynějším řízení, což ale neučinil. Teprve během odvolacího řízení si stavební úřad vyžádal od krajského úřadu jako silničního správního úřadu v této otázce stanovisko, obdržel ho ale až po vydání napadeného rozhodnutí. Sám žalovaný se v odvolacím řízení spokojil s tím, že k areálu, v němž je hala KOVOP umístěna, nějaká komunikace vede.
7. Za třetí, v době vydání napadeného rozhodnutí byla situace ve vztahu k hale KOVOP taková, že správní soudy zrušily jak rozhodnutí o změně této stavby před dokončením, tak i kolaudační souhlas k jejímu užívání. Podle Nejvyššího správního soudu je na kolaudační souhlas nutné pohlížet tak, jako by nikdy nebyl vydán. Tento souhlas se přitom týkal i manipulačních a příjezdových ploch k hale KOVOP. To činí celé rozhodnutí zmatečným.
8. A konečně za čtvrté, žalobci pochybují o tom, že pozemky pod záměrem byly řádně vyňaty ze zemědělského půdního fondu a byly za ně stanoveny odvody. Nicméně sami uznávají, že tím nejsou nijak dotčeni na svých právech a nedisponují k této otázce ani potřebnými informacemi.
III. Argumentace žalovaného
9. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a primárně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že předmětem posuzování nebyla stavba samotné výrobní haly – ta je v projektové dokumentaci zakreslena jako stávající objekt, neboť byla dodatečně povolena již před deseti lety. Záměr je výrobkem plnícím funkci stavby, který má sloužit k zásobování technologického zařízení této výrobní haly dusíkem. Původně byl kapalný dusík dodáván individuálně mobilně v menších tlakových lahvích, nyní má k jeho skladování sloužit nový zásobník. Záměr nemá žádné samostatné využití, váže se na stávající výrobní halu a bez ní nemá žádné opodstatnění. Je v souladu s územním plánem, neboť nezbytná technická vybavenost nemusí být spojena pouze s hlavním využitím plochy, ale může sloužit i pro stavbu pro výrobu, která byla v minulosti řádně povolena. Jen podpůrně poukazovala stavební úřad v povolení záměru též na to, že záměr nijak nemění kapacitu ani technologii výroby ve stávající výrobní hale.
10. Dopravní napojení záměru vyřešil stavební úřad podmínkou č. 4, a to tak, že přístup a příjezd k plánované stavbě bude zajištěn po vnitroareálových komunikacích, které jsou napojeny na stávající místní komunikaci na pozemku p. č. 1782/52. Žalovaný k tomu dodává, že obec nemá pasport místních komunikací, takže právně není příjezdová cesta místní, nýbrž veřejně přístupnou účelovou komunikací. Na tomto typu komunikací se povolení ke vzniku sjezdu nevydává. Pokud jde o napojení haly KOVOP na dopravní infrastrukturu, to bylo vyřešeno již v dodatečném povolení této stavby ze dne 12. 8. 2014, které nabylo právní moci dne 2. 1. 2015.
11. Zrušení kolaudačního souhlasu na halu KOVOP nemá podle žalovaného žádný vliv na opakované stavební řízení k nynějšímu záměru. Nejde o předběžnou otázku.
12. Dále žalovaný stručně dodává, že pozemky, na kterých je záměr navržen, nejsou dotčeny ochranou zemědělského půdního fondu. Navíc žalobcům nepřísluší toto namítat.
IV. Argumentace stavebníka
13. Stavebník (společnost KOVOP, spol. s r.o.) podal dvě obsáhlá vyjádření, v nichž především zpochybnil samotnou žalobní legitimaci žalobců. Podle stavebníka žalobci vůbec neměli být účastníky řízení o povolení záměru. K tomu obsáhle argumentuje a vyzývá krajský soud, aby přehodnotil závěry, které přijal k této otázce ve svém předchozím rozsudku v této věci, jímž zrušil původní řádné povolení záměru proto, že stavební úřad se žalobci nejednal jako s účastníky řízení (věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 144/2021 ). K tomu stavebník dodává, že i když byli žalobci (nesprávně) do řízení přibráni, jsou oprávněni před soudem brojit jen proti těm aspektům záměru, které mohou přímo zasáhnout do jejich vlastnického práva (zde stavebník odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 238/2015 a sp. zn. 1 As 154/2024 , a dále na rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem sp. zn. 15 A 253/2019 ). Sem podle stavebníka spadají pouze otázky hluku a intenzity dopravy, kvůli kterým se žalobci povolovacího řízení účastnili, nikoliv soulad stavby s územním plánem ani námitky týkající se areálové dopravní situace. Přesto i tyto námitky stavební úřad v povolení záměru nad rámec svých povinností vypořádal.
14. K otázce souladu stavby s územním plánem argumentuje stavebník obdobně jako žalovaný.
15. Pokud jde o napojení záměru na dopravní infrastrukturu, zde stavebník zdůrazňuje, že předmětem řízení nebylo řešení otázky dopravní obslužnosti areálu jako celku. Výrobní hala byla posouzena jako celek, včetně dopravního řešení, a povolena dodatečným povolením z roku 2014 (k čemuž stavebník navrhuje jako důkaz prvostupňové a odvolací rozhodnutí). Dopravní obslužnost samotného záměru je řešena tak, že provoz je veden podél jižní strany stávající haly KOVOP, se kterou má být záměr spojen. Příjezd je navržen pomocí areálové komunikace, která je napojena na stávající komunikaci podél východní hranice výrobního areálu, tedy na veřejnou dopravní infrastrukturu. Takovéto napojení stavby prostřednictvím areálové komunikace je přípustné (zde stavebník odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 169/2022 ). Soud zde dovodil dotčení žalobců zvýšením intenzity dopravy po dobu provádění záměru, a dále v důsledku průjezdů doplňujících nákladních vozů, která však bude mít frekvenci jen 2x měsíčně. To se žalobců nijak nedotkne. Ostatně sami žalobci otázku četnosti dopravy v žalobě vůbec nezmiňují a soustředí se jen na zákonnost napojení záměru na veřejnou dopravní infrastrukturu. Z pouhé nezákonnosti napojení záměru však nelze dovozovat přímé dotčení práv žalobců (zde stavebník znovu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 154/2024 ).
16. Co se týká chybějícího kolaudačního souhlasu k užívání haly KOVOP, stavebník nejprve hájí tezi, že kolaudační souhlas nebyl podmiňujícím správným aktem pro povolení záměru. Tvrdí tedy, že k povolení záměru nebylo třeba, aby bylo současně povoleno i užívání samotné výrobní haly, pro kterou má záměr sloužit (zde stavebník odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 119/2014 ). Kromě toho ale stavebník dodává, že hala KOVOP, která byla již v minulosti povolena a dlouhodobě užívána na základě později zrušeného kolaudačního souhlasu, disponuje i nadále účinným užívacím titulem. Je jím souhlas se změnou užívání stavby ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 729/2021/KE (ten navrhuje stavebník provést jako důkaz). Na základě tohoto souhlasu se změnou užívání lze halu KOVOP podle stavebníka nadále užívat.
17. Konečně k otázce odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu argumentuje stavebník opět obdobně jako žalovaný.
V. Replika žalobců
18. Žalobci v replice k vyjádření stavebníka zdůrazňují, že dotčení jejich vlastnických práv rozporem stavby s územním plánem vyplývá již ze samotných principů tvorby územních plánů. Už v rámci pořizování územně plánovací dokumentace se posuzuje, zda přijatá řešení nezasahují do subjektivních a objektivních práv majitelů sousedních nemovitostí. Plocha VZ v územním plánu byla podle žalobců navržena tak, aby chránila přilehlou část obce před škodlivými vlivy budoucí výroby na ploše pro výrobu V28. Přesto byly v minulosti v ploše VZ v rozporu s územním plánem povoleny stavby pro výrobu a skladování, což může zakládat i trestný čin.
19. Naopak v případě dopravního napojení žalobci uvádějí, že ani nemohou kvalifikovaně tvrdit dotčení svých práv, jelikož ani stavební úřad není schopen doložit, jakým způsobem bude zajištěn přístup a příjezd k záměru. Jižní sjezd by podle změny stavby haly KOVOP před dokončením již neměl být užíván vůbec. Stavební úřad si je dobře vědom též nezákonnosti stávajících sjezdů. Žalobci dále upozorňují, že původní odstavné plochy pro nákladní vozidla v areálu u haly KOVOP byly nahrazeny plochou pro otáčení vozidel, aby se mohl nadále užívat již pouze severní sjezd. Nákladní vozidla nyní systematicky používají pro své parkování veřejně přístupnou účelovou komunikaci vedoucí k areálu.
20. K otázce kolaudace haly KOVOP žalobci upozorňují, že proti kolaudačnímu rozhodnutí byla rovněž podána žaloba. Pokud jde o změnu užívání stavby, na kterou stavebník odkazuje jako na nový užívací titul, jednalo se pouze o povolení nočního provozu. To nenahrazuje kolaudační souhlas či rozhodnutí.
VI. Řízení před krajským soudem
21. Ve věci proběhlo dne 27. 8. 2026 na žádost žalobců ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “). Kromě žalobce b), jenž zastupoval na základě plné moci i omluveného žalobce a), se jednání účastnil již jen starosta obce Kněžpole, jako zástupce osoby zúčastněné na řízení 2, který hájil stanovisko žalovaného.
22. Na jednání provedl soud dokazování následujícími důkazními prostředky:
a) mapy místní situace kolem průmyslového areálu, které soud pořídil ze serveru Mapy.com (č. l. 205–206 soudního spisu),
b) historické ortofotomapy průmyslového areálu dodané žalobci (č. l. 210–213 soudního spisu),
c) fotografie záměru dodaná žalobci (č. l. 18 soudního spisu),
d) rozhodnutí žalovaného krajského úřadu ze dne 1. 7. 2019 o zastavení řízení o společné žádosti společnosti KOVOP a obce Kněžpole o umístění stavby „oprava komunikace, rozšíření komunikace a napojení stávajících sjezdů“, protože žadatelé vzali v tomto rozsahu žádost zpět (č. l. 16–17 soudního spisu),
e) komunikace mezi žalobci, Obecním úřadem Bílovice a žalovaným krajským úřadem ohledně legálnosti příjezdové komunikace a sjezdů do areálu, v němž stojí hala KOVOP z 18. 12. 2023 až 22. 4. 2024 (č. l. 19–23 soudního spisu),
f) dodatečné povolení haly KOVOP ze dne 12. 8. 2014 a potvrzující odvolací rozhodnutí k němu ze dne 22. 12. 2014 (č. l. 64–94 soudního spisu),
g) souhlas se změnou užívání stavby haly KOVOP ze dne 8. 11. 2021 (č. l. 95 soudního spisu),
h) email ze dne 30. 5. 2021 shrnující názory zastupitele P. J. na situaci kolem průmyslové zóny v obci Kněžpole (č. l. 18 soudního spisu),
i) podklady k dopravní obsluze haly KOVOP dodané žalobci, konkrétně poskytnutí informací ze strany Obecního úřadu Bílovice ze dne 31. 1. 2024 (č. l. 214 soudního spisu), sdělení Krajského ředitelství policie Zlínského kraje k úpravě stávajících sjezdů do areálu ze dne 20. 4. 2012 (č. l. 215 soudního spisu), souhlas obce Kněžpole s povolením úpravy stávajících sjezdů do areálu ze dne 31. 5. 2012 (č. l. 223 soudního spisu), výňatek z „Posouzení dopravní obsluhy areálu fa. KOVOP s.r.o.“ ze srpna 2019 s vlečnými křivkami (č. l. 218 soudního spisu), ortofotomapy, do nichž žalobci vyznačili skutečný způsob dopravní obsluhy areálu (č. l. 219–220 soudního spisu), fotografie vjezdů do areálu (č. l. 221–222 soudního spisu) a čekajících nákladních automobilů (č. l. 216–217 soudního spisu).
VII. Posouzení věci krajským soudem
23. Žaloba je důvodná.
Žalobní legitimace a přípustnost námitek
24. Krajský soud se nejprve stručně vypořádá s námitkami stavebníka, že žalobci vůbec neměli být účastníky opakovaného územního a stavebního řízení. V tomto směru bylo zcela zbytečné vést jakoukoliv polemiku, protože tuto otázku již krajský soud posoudil ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 A 144/202159 ). Svým právním názorem je soud vázán; ostatně neshledává ani důvody se od něj odchýlit a plně odkazuje na svůj dřívější výše citovaný rozsudek.
25. Stavebník dále upozorňoval, že žalobci vznesli i námitky, které neslouží k ochraně jejich práv. To je pravda jen zčásti.
26. Krajský soud se skutečně nemůže a nebude zabývat žalobním bodem, v němž žalobci poukázali na odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Soud zde žádnou souvislost s ochranou veřejných subjektivních práv žalobců nespatřuje, a ostatně žalobci to sami v žalobě uznávají.
27. Všechny ostatní žalobní námitky však s ochranou práv žalobců bezprostředně a přímo souvisí. Jistě, důvodem přibrání žalobců do řízení bylo zejména dotčení na vlastnickém právu spočívající v možném zvýšení hlukové zátěže a intenzity dopravy v okolí jejich rodinných domů. S tím ale bezprostředně souvisí otázka, zda je záměr v souladu s územním plánem, neboť právě územní plán má vytvořit takové předpoklady pro trvale udržitelný rozvoj území, které zajistí rovnováhu mezi zájmy všech vlastníků pozemků a zájmy veřejnými, včetně rozumného rozložení dopravních toků, dodržení hygienických limitů hluku a zachování kvality prostředí (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2019, č. j. 1 As 319/201920 , bod 18).
28. Stejně tak je zcela legitimní, že se žalobci ptají, zda a jak má stavba, která může potenciálně užívání jejich nemovitostí negativně ovlivnit hlukem a vyvolanou dopravou, vyřešenu svou dopravní obsluhu a zda má sloužit pro výrobu, která sama je v daném místě legální a z úředního hlediska povolená. Všemi těmito otázkami se proto krajský soud musí (a bude) v další části tohoto odůvodnění věcně zabývat.
Právní posouzení
29. Na úvod považuje soud za vhodné zasadit celou věc do širšího rámce.
30. Před krajským soudem se ocitá další z dlouhé řady sporů mezi žalobci na jedné straně a společnostmi KOVOP, spol. s.r.o., a AZ BETON s.r.o., které provozují výrobu v objektech umístěných v areálu bývalého JZD v Kněžpoli, na jejichž straně se ocitá též obec Kněžpole, na straně druhé. Řada různých aspektů tohoto sporu se již v minulosti projednávala před správními soudy. Krajský soud bude v nynější věci z dříve vydaných rozsudků čerpat jak skutkové poznatky, tak právní názory, které již správní soudy vyjevily.
31. Podstata problému spočívá v tom, že územní plán obce Kněžpole z roku 2009, který je účinný dodnes, počítal s tím, že v areálu bývalého JZD v Kněžpoli se zachová stávající zemědělská výroba, příp. přidružená nezemědělská výroba, a umístil zde stabilizovanou plochu VZ (pro zemědělskou a lesnickou výrobu). Teprve navazující plochy jihozápadně od stávajícího areálu počítaly do budoucna s čistě výrobními aktivitami, neboť zde byla vymezena návrhová plocha V (určená pro výrobu a skladování). Pro její zpřístupnění byla v územním plánu navržena nová obslužná místní komunikace vedoucí od jihu, která se měla zcela vyhnout obytné zástavbě Kněžpole (tzv. obchvat). Prvotní rozvoj průmyslové výroby se však místo toho živelně odehrál přímo v areálu bývalého JZD, jehož budovy se postupně přestavovaly, rozšiřovaly či nahrazovaly novými. Obchvat nikdy vybudován nebyl. K dopravní obsluze areálu se využívá stávající pozemní komunikace vedoucí skrz obec. Ta se nachází zejména na pozemcích p. č. 2766/8 (cesta přes obec), a dále p. č. 1782/52 a 1560/4 (navazující cesta podél východní hranice areálu). Z této přístupové komunikace vedou do areálu dva vjezdy. První z nich, tzv. jižní, je zdvojený, přičemž jedna jeho část vede přímo do dvora společnosti AZ BETON na pozemku p. č. 1560/31, druhá část ústí na vnitroareálovou obslužnou komunikaci umístěnou na pozemku p. č. 1560/28, která by měla sloužit k dopravní obsluze nynějšího záměru. Druhý, tzv. severní vjezd, ústí na pozemek p. č. 2042/1, přičemž dále se musí projet skrz halu KOVOP.
32. [OBRÁZEK]Pro lepší orientaci připojuje soud situační mapku.
33. Hlavní potíž s napadeným rozhodnutím spočívá v tom, že žalovaný vůbec nepovažoval za důležité, zda je hala KOVOP z úředního hlediska povolenou stavbou a zda je její vlastník oprávněn ji užívat. Podle krajského soudu je naopak tato otázka klíčová. Soud vyšel z toho, že záměr, o jehož opakované povolení se v dané věci jedná, úzce souvisí s halou KOVOP. Nejenže k ní bezprostředně přiléhá, ale má sloužit k tomu, aby zásoboval dusíkem výrobní procesy probíhající právě v této stavbě. Zpevněná plocha pro umístění nádrží na tekutý dusík tedy nemá žádný vlastní, samostatný účel, ale má napomoci zefektivnění kovovýroby ve stávající hale.
34. Jednou ze základních podmínek pro to, aby mohl být povolen takovýto „závislý“ záměr, je fakt, že stávající stavba, pro kterou má sloužit, musí být stavbou legální. Je prakticky nemyslitelné, aby stavební úřad povolil záměr určený pro rozvoj výroby v tzv. černé stavbě, která postrádá úřední povolení ke svému vzniku. Totéž podle krajského soudu platí i pro situaci, kdy by stávající stavba sice byla povolena z hlediska svého umístění, ale nebylo by možné ji legálně užívat, ať již proto, že by žádný kolaudační akt nikdy vydán nebyl, že by byl později zrušen nebo že by užívání stavby bránil vydaný úřední zákaz. Ve všech těchto případech platí, že nelegální provoz nelze dále rozvíjet, dokud nebude zákonným způsobem vyřešeno stavební povolení či souhlas s užíváním stavby, pro kterou má posuzovaný záměr po svém dokončení sloužit.
35. V nynější věci je toto obecné pravidlo ještě posíleno tím, že kdyby hala KOVOP nebyla legální stavbou nebo by jí chyběl užívací titul, dostal by se posuzovaný záměr navíc i do rozporu s územním plánem obce Kněžpole. Tuto myšlenku nyní krajský soud blíže vysvětlí.
36. Záměr je umístěn ve stabilizované ploše označené VZ. Mezi hlavní způsoby jejího využití patří – kromě zemědělské výroby a lesního hospodářství – též „přidružená nezemědělská výroba“ a „skladování“. K přípustným způsobům využití se řadí mj. „stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost“. A konečně nepřípustné jsou „všechny ostatní činnosti, zařízení a stavby, které nesouvisí s hlavním a přípustným využitím“ (viz str. 18 textové části územního plánu – návrh).
37. Správní soudy již opakovaně judikovaly, že „skladováním“ se ve stávajícím územním plánu obce Kněžpole myslí skladování výhradně jen pro zemědělské účely (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 319/201920 , bod 20; dále rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 31 A 8/2018169 , bod 14). Ani „přidruženou nezemědělskou výrobou“ není míněna jakákoliv výroba, ale pouze taková, která se zemědělskou výrobou nějakým způsobem souvisí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 As 223/201935 , body 14–21; dále výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 8/2018169 , body 15–16). Z toho pak logicky plyne, že i „stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost“ jsou přípustné jen tehdy, pokud souvisejí s některým z hlavních či přípustných způsobů využití dané plochy, tedy slouží pro zemědělskou, lesnickou či přidruženou nezemědělskou výrobu. Potud je tedy výklad územního plánu ze strany žalobců správný.
38. Žalobci však opomíjejí ve své argumentaci jeden důležitý rozměr tohoto případu. Územní plán reguluje vztahy v území pouze do budoucna. Nemůže měnit již dosažený status quo ani rušit účinky vydaných správních rozhodnutí (jak již dříve upozornil Nejvyšší správní soud, viz výše citovaný rozsudek č. j. 1 As 319/201920 , bod 21). Z tohoto pohledu je důležité tvrzení stavebníka, jako osoby zúčastněné na řízení, že hala KOVOP je řádně povolenou a zkolaudovanou stavbou. Pokud by tomu tak opravdu bylo, musel by stavební úřad připustit, že i pro potřeby této stavby je možno umístit do území „nezbytnou technickou vybavenost“. Proč? Protože správním rozhodnutím svědčí předpoklad (presumpce) správnosti, dokud nejsou zrušena. I když mezi řádky lze vyčíst, že podle žalobců neměla být hala KOVOP nikdy do území umístěna, jelikož byla od počátku v rozporu s územním plánem, nezáleží na tom. Jestliže skutečně v minulosti povolena byla a její povolení nikdo nenapadl, je potřeba vycházet z toho, že tato stavba se v daném místě nachází legálně a nelze jejímu vlastníkovi upírat právo na umisťování takových staveb a zařízení, které pro ni plní funkci „nezbytné technické vybavenosti“. (Něco jiného by bylo podstatné rozšíření výroby nebo významná změna samotné stavby haly KOVOP – tam už by bylo potřeba posoudit soulad takovéhoto nového využití území s územním plánem zcela nově a autonomně.)
39. Z těchto důvodů je v nynějším případě mimořádně významné odpovědět na otázku, jak se to vlastně s povolením a kolaudací haly KOVOP má. Žalovaný vyšel z nesprávného právního názoru, že tato skutková okolnost je pro jeho rozhodnutí bez významu. Již jen na základě toho by bylo možno napadené rozhodnutí zrušit. Krajský soud se nicméně k této problematice vyjádří – jednak proto, aby mohl posoudit, zda mohl mít vadný právní názor žalovaného vliv na výsledné rozhodnutí, a jednak v zájmu ekonomie dalšího řízení.
40. Hala KOVOP – v tom není mezi účastníky sporu a potvrdilo to i provedené dokazování – byla sice původně vybudována bez stavebního povolení, jako tzv. černá stavba, ale nakonec ji stavební úřad povolil dodatečně (v rámci řízení o odstranění stavby). Stalo se tak rozhodnutím Obecního úřadu Bílovice ze dne 12. 8. 2014. Odvolací rozhodnutí v této věci vydal žalovaný dne 22. 12. 2014 Prvostupňové dodatečné stavební povolení na halu KOVOP sice potvrdil, nicméně doplnil dvě důležité podmínky. Ty zněly: Stavba nebude uvedena do trvalého užívání, dokud nebude realizováno rozšíření stávající účelové komunikace a vybudování zpevněných ploch s parkovištěm uvnitř areálu firmy a dokud tyto stavby nebudou povoleny k užívání (podmínka č. 10). Stavbu je možné užívat jen na základě kolaudačního souhlasu (podmínka č. 11).
41. Krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stavebník se spolu s obcí Kněžpole pokusil o dva roky poději podmínku č. 10 splnit. Společně požádali o územní rozhodnutí pro umístění stavby „Kněžpole – Rekonstrukce komunikace a výstavba parkoviště“ na pozemcích p. č. st. 355, p. č. 1499, 1560/3, 1560/4, 1560/120, 1782/52, 1782/59, 2766/8, 2766/20 a 2972. Nebyli však úspěšní – územní rozhodnutí sice správní orgány vydaly, avšak zrušil je opět zdejší soud. Důvodem bylo především to, že stavební úřad si podle názoru soudu měl nejprve ujasnit, zda stávající pozemní komunikace, která se má v rámci záměru rozšiřovat, je vůbec stavbou legální (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, č. j. 31 A 60/2017162 , body 27–33). Oba žadatelé poté realizovali pouze parkoviště a, jak vyplynulo z dokazování v nynější věci, ve zbytku (rozšíření příjezdové komunikace a úprava vjezdů do areálu) vzali žádost zpět, takže územní řízení bylo dne 1. 7. 2019 zastaveno.
42. K rozšíření příjezdové cesty tedy nedošlo, a hala KOVOP tak nemohla být uvedena do trvalého provozu. Patovou situaci se pokusil stavebník (společnost KOVOP) vyřešit tím, že dne 27. 5. 2020 požádal o změnu stavby haly KOVOP před jejím dokončením. Změna stavby řešila nově dopravní obsluhu areálu společnosti KOVOP tak, aby nebylo nutno realizovat rozšíření stávající příjezdové cesty. Konkrétně šlo o to, že doposud byl využíván pro výjezd nákladních vozidel z haly KOVOP tzv. jižní sjezd, nově byl v žádosti navržen vjezd a výjezd pouze tzv. severním sjezdem. V důsledku této změny stavebník požadoval úpravu podmínky č. 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby – vypuštění povinnosti rozšířit pozemní komunikaci. I v tomto případě byl stavebník před správními orgány zprvu úspěšný, ale pak zasáhly správní soudy a změnu stavby před dokončením zrušily. Nejprve proto, že stavební úřad nevzal nynější žalobce do řízení o změně stavby jako účastníky, ačkoliv se jich úprava podmínky č. 10 dodatečného povolení haly KOVOP mohla dotknout na právech (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2023, č. j. 30 A 145/202147 , body 3336). Jelikož mezitím stihla společnost KOVOP svou halu na základě změněných podmínek zkolaudovat a žalobci proti tomu brojili, zrušily správní soudy také kolaudační souhlas s užíváním haly KOVOP ze dne 21. 12. 2020 (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, č. j. 62 A 116/202173 ; a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 As 54/202489 , body 22–27). Stavební úřad pak provedl opakované řízení o změně stavby haly KOVOP před jejím dokončením, a to se žalobci jako účastníky, a se stejným výsledkem – rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024 upravil podmínku č. 10 tak, jako v předchozím rozhodnutí. Jenže i tentokrát zasáhl zdejší soud a rozhodnutí o změně stavby zrušil. Stalo se tak kvůli tomu, že ani ze spisu o změně stavby před dokončením, ani ze spisu o dodatečném povolení stavby haly KOVOP z roku 2014 nebylo možné vyčíst, v čem vlastně měla podmínka č. 10 spočívat – jaká pozemní komunikace se měla před uvedením haly do trvalého provozu rozšířit, v jakém rozsahu a z jakých důvodů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2026, č. j. 31 A 4/2025138 , body 56–61).
43. Co z tohoto složitého vývoje kolem povolení haly KOVOP a jejího uvedení do trvalého provozu plyne pro nynější věc?
44. Klíčový je okamžik vydání napadeného rozhodnutí, tedy datum 28. 3. 2024. Rozhodný je skutkový a právní stav k tomuto dni. V té době už neměla hala KOVOP platný kolaudační souhlas, neboť rozsudek zdejšího soudu č. j. 62 A 116/202173 , který kolaudační souhlas zrušil, nabyl právní moci krátce před vydáním nyní napadaného rozhodnutí, dne 18. 3. 2024, jak je zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Mohlo by snad chybějící kolaudační souhlas nahradit jiné rozhodnutí, a to souhlas se změnou užívání stavby haly KOVOP ze dne 8. 11. 2021, jak tvrdí stavebník? Nikoliv. Za prvé, jde o pouhou změnu původního kolaudačního souhlasu, která bez svého zrušeného podkladu postrádá opodstatnění a sama o sobě žádná užívací práva k hale KOVOP nezakládá. A za druhé, změna spočívala v tom, že se dosud povolený dvousměnný „denní“ provoz mění na „třísměnný“, tedy se nově zavádí i noční provoz. Jak trefně poznamenali žalobci, stavebník by z tohoto rozhodnutí samotného mohl dovozovat nanejvýš možnost vyrábět v noci, což by bylo absurdní.
45. Krajský soud tak musí dát žalobcům plně za pravdu především ve třetím žalobním bodě – žalovaný nezjistil správně a úplně skutkový stav a nezohlednil důležitou okolnost, že záměr má sloužit pro výrobu ve stavbě, kterou v době vydání napadeného rozhodnutí nebylo možné legálně užívat. Z toho pak vyplývá, že důvodný je i první žalobní bod – záměr má sloužit pro čistě průmyslovou kovovýrobu probíhající v hale KOVOP, nikoliv pro zemědělskou či přidruženou nezemědělskou výrobu. Tudíž by mohl být považován za stavbu pro nezbytnou technickou vybavenost, kterou zde územní plán podmíněně připouští, jedině v případě, že by hala KOVOP, kterou má zásobovat dusíkem, byla stavbou řádně úředně povolenou a užívanou na základě platného titulu (např. kolaudačního souhlasu).
46. Žalobcům však musel dát krajský soud za pravdu i ve druhém žalobním bodě, kde namítali nedořešenou dopravní obsluhu záměru. Znovu se musíme vrátit ke změnám v užívání haly KOVOP. Připomeňme, že nyní účinná „verze“ úředního povolení této stavby (tj. dodatečné stavební povolení z roku 2014) sice předpokládá, že pro dopravní obsluhu haly KOVOP se bude užívat i jižní vjezd, ale její uvedení do trvalého provozu připouští pouze za podmínky, že bude rozšířena pozemní komunikace vedoucí podél areálu. Ani z dodatečného povolení ani ze správního spisu není úplně jasné, proč, kde přesně a v jakém rozsahu je potřeba příjezdovou cestu rozšířit (jak zdejší soud popsal ve výše citovaném rozsudku č. j. 31 A 4/2025138 , v bodech 56–61). Rozhodně to ale nějak souvisí právě s užíváním jižního vjezdu, protože stavebník se této podmínce pokusil vyhnout – prozatím neúspěšně – tím, že za jediný užívaný vjezd chtěl označit tzv. vjezd severní.
47. A nyní tato fakta dejme dohromady s informací, že v opakovaném povolení nynějšího záměru se počítá s tím, že bude zásobován dusíkem po vnitroareálové pozemní komunikaci, a tudíž právě přes jižní vjezd (viz str. 7 napadeného rozhodnutí; ostatně jinak to vzhledem k uspořádání staveb v areálu ani fyzicky nejde). O rozšíření příjezdové komunikace se však v povolení nynějšího záměru ani v napadeném rozhodnutí neříká vůbec nic. To téma zde nefiguruje v žádném smyslu – ani se nestanovuje žádná taková podmínka pro budoucí užívání záměru (jako v případě haly KOVOP), ani se nevysvětluje, proč v tomto případě už náhle není rozšíření příjezdové cesty potřebné. To nutně vyvolává pochybnosti, zda stavební úřad posoudil otázku dopravní obsluhy záměru skutečně odpovědně a úplně. V tomto ohledu tedy nelze než označit obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
48. Již jen na okraj a v zájmu zefektivnění dalšího řízení krajský soud podotýká, že považuje za nesprávný právní názor žalovaného na právní povahu příjezdové cesty k areálu bývalého JZD. Žalovaný poměrně zkratkovitě ve svém vyjádření uvedl, že obec Kněžpole nevede pasport místních komunikací, a tudíž žádné místní komunikace na svém území nemá, takže musí jít nutně o komunikaci účelovou. To je ovšem mylný náhled na danou problematiku. Vést pasport místních komunikací je povinnost, kterou zákonná úprava pozemních komunikací ukládá jejich vlastníkovi (§ 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. , o pozemních komunikacích). Ale i když ji vlastník neplní, na vznik a právní existenci konkrétní místní komunikace to nemá žádný vliv. Určitá cesta může být místní komunikací ze dvou důvodů. Buď proto, že byla do této kategorie zařazena správním rozhodnutím podle současné právní úpravy (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Nebo proto, že před nabytím účinnosti současného zákona o pozemních komunikacích – tedy před 1. 4. 1997 – splňovala podmínky stanovené předchozí právní úpravou, splňuje i ty současné, a zároveň ji i nadále vlastní obec. Příjezdová cesta k areálu by tak teoreticky mohla být místní komunikací např. proto, že se před 1. 4. 1997 nacházela v zastavěném území obce či v území určeném pro zástavbu (v podrobnostech srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/201227 , č. 3028/2014 Sb. NSS).
49. Stejně tak 30. senát, který rozhoduje nynější věc, upozorňuje, že má odlišný názor na otázku, jaký význam má pro povolování staveb v areálu bývalého JZD v Kněžpoli to, zda příjezdová cesta k tomuto areálu je povolenou stavbou. Konkrétně se neztotožňuje s náhledem 31. senátu zdejšího soudu, který vyjevil ve výše citovaném rozsudku č. j. 31 A 8/2018169 (v bodě 23), na který odkazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí i žalovaný. V citovaném rozsudku 31. senát tvrdí: „Pro umístění a povolení stavby je podstatné pouze napojení na komunikaci, nikoliv to, zde její aktuální podoba byla řádně povolena či nikoliv. Napojení zde totiž bude existovat i při odstranění zpevněné plochy.“
50. Podle 30. senátu nelze přijmout takovýto zjednodušující pohled na věc. Stavební úřad musí totiž při vymezení stavebního pozemku posuzovat mj. i to, zda je „dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci“ (§ 140 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb. , stavební zákon; obdobné požadavky obsahovala i předchozí úprava stavebního práva). Pro umisťování staveb pak platí následující pravidla (§ 143 odst. 2 stavebního zákona; opět obdobné požadavky lze nalézt i v předchozí právní úpravě): „Stavby se podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na … pozemní komunikace a aby jejich umístění na pozemku umožňovalo přístup požární techniky a provedení jejího zásahu mimo ochranná pásma rozvodu energetických vedení. Připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích25). Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost a parkování.“
51. Výsledek posouzení těchto požadavků do značné míry závisí nejen na tom, zda příjezdová komunikace existuje a jak je široká, ale i na tom, jak je ze stavebnětechnického hlediska provedena – zejména zda je zpevněná, či nikoliv. Nelze tedy jednoduše říci, že pokud někam v minulosti vedla polní cesta, která je dnes zpevněná, tak nezáleží na tom, zda toto zpevnění je legální a zda nebude nakonec muset stavební úřad nařídit jeho odstranění. Na rozdíl od zpevněné cesty totiž pouhá polní cesta nemusí splňovat požadavky citované výše – nemusí být způsobilá zajistit dopravní napojení budoucí stavby s dostatečnou kapacitou, nemusí s ohledem na charakter stavby zajistit v dostatečné míře její dopravní služnost, nemusí vyhovět bezpečnostním požadavkům či nemusí umožňovat příjezd požární techniky do blízkosti stavby v případě požáru. Na posouzení otázky, zda byla stavba zpevněné příjezdové komunikace stavbou legální a zda tedy bude moci zůstat na svém místě a být užívána i do budoucna, tedy zjevně závisí výsledek řízení o umístění takřka jakékoliv stavby v areálu bývalého JZD. Správnější je proto podle 30. senátu názor, který 31. senát zdejšího soudu zaujal ve výše citovaném rozsudku č. j. 31 A 60/2017162 (byť ve vztahu k úpravám samotné příjezdové komunikace). Otázku, zda je zpevněná příjezdová komunikace k areálu JZD stavbou úředně povolenou, bude tedy muset stavební úřad v dalším řízení taktéž postavit najisto.
52. Krajský soud na závěr uvádí, že spolu se zrušením napadeného rozhodnutí zrušil též rozhodnutí prvního stupně. K takovémuto kroku může soud přistoupit i bez návrhu ze strany žalobce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/200670 ), nicméně v nynější věci to žalobci i sami navrhli. Jde o postup spíše výjimečný, odůvodněný zpravidla tím, že prvostupňové rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno nebo že odvolací orgán by beztak nemohl jeho vady sám napravit (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006106 , č. 1456/2008 Sb. NSS, str. 4). V nynějším případě vedlo soud ke zrušení obou rozhodnutí to, že již závěry samotného stavebního úřadu byly nepřezkoumatelné ve vztahu k dopravní obsluze záměru a že bude nutno reflektovat v dalším řízení aktuální vývoj kolem povolení a užívacího titulu k hale KOVOP. Soud nicméně i přes zrušení prvostupňového rozhodnutí vrací věc k dalšímu řízení zpět žalovanému, neboť § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. mu jiný postup neumožňuje. Na žalovaném tak bude, aby postoupil spis prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení.
VIII. Závěr
53. Na základě výše uvedených úvah shledal soud žalobu důvodnou, proto napadené rozhodnutí i jemu předcházející povolení záměru pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Jelikož v něm budou správní orgány právním názorem krajského soudu vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ), shrnuje soud své závěry přehledně takto:
54. Záměr je možno do území umístit jedině v případě, že hala KOVOP, pro kterou má sloužit, bude vyhodnocena jako stavba, jejíž umístění i užívání je v době posuzování záměru úředně povoleno. Dále bude třeba zkoumat, zda je povolenou a legálně užívanou stavbou také příjezdová komunikace, která má sloužit pro dopravní obsluhu záměru. V návaznosti na to se stavební úřad případně musí dále vyrovnat s otázkou, zda je dopravní obsluhu záměru možno uskutečňovat přes tzv. jižní vjezd do areálu, aniž by předtím došlo k rozšíření příjezdové komunikace, příp. musí nutnost rozšíření této komunikace promítnout do podmínek svého rozhodnutí.
IX. Náklady řízení
55. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Strana žalující měla ve věci plný úspěch, proto má vůči straně žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč za každého z obou žalobců. Vedle toho se žalobce b) účastnil soudního jednání 27. 8. 2026 a doložil jízdné za hromadnou dopravu ve výši 315 Kč. Náklady žalobce a) tak činí 3 000 Kč a náklady žalobce b) 3 315 Kč.
56. Obecná třídenní lhůta pro splnění povinnosti uložené soudem (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) by pro účely úhrady nákladů soudního řízení správního nebyla přiměřená. Jednak proto, že rozsudky správních soudů nabývají právní moci již okamžikem doručení (§ 54 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ), a jednak proto, že podle zkušeností správních soudů mají správní orgány problém takto krátké lhůty dodržet s ohledem na své vnitřní administrativní členění a nutnost schválit odeslání peněz příslušným vedoucím zaměstnancem. Proto ji soud prodloužil na jeden měsíc.
57. O nákladech osob zúčastněných na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. Podle čl. XI bod 2 zákona č. 314/2005 Sb. , kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použijí § 31 odst. 2 a § 60 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb. , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
58. Proto se na věc použije § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025, který stanoví, že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V nynější věci krajský soud žádné z osob zúčastněných žádnou povinnost v řízení neuložil.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 4. 9. 2026
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu
30 A 46/2024 -248
USNESENÍ
Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci
žalobců: a) A. P.
b) Z. U.
proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje
sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín
za účasti: 1. KOVOP, spol. s r.o.
sídlem 687 12 Kněžpole 110
zastoupen advokátem Mgr. Janem Fikarem
sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1
2. Obec Kněžpole
sídlem 687 12 Kněžpole 125
3. J. P.
4. Ing. M. P.
5. M. S.
6. J. S.
7. M. H.
8. V. K.
9. M. P.
10. J. P.
11. V. S.
12. L. S.
13. V. D.
14. Z. D.
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024, č. j. KUZL 19527/2024
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2026, č. j. 30 A 46/2024 –239, se doplňuje o výrok III, podle nějž je žalovaný povinen zaplatit jako náhradu nákladů řízení každému ze žalobců částku 5 302,50 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně vydal dne 4. 9. 2026 rozsudek č. j. 30 A 46/2024239 , kterým vyhověl žalobcům. Výrokem I soud zrušil napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí prvostupňového, a výrokem II uložil žalovanému, aby zaplatil jako náhradu nákladů řízení žalobci a) částku 3 000 Kč a žalobci b) částku 3 315 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Náklady řízení podle soudu tvořily zaplacené soudní poplatky a cestovní náklady žalobce b) na jednání soudu. Krajský soud však přehlédl, že žalobci požadovali podáním ze dne 12. 8. 2026 též úhradu poštovného za podání žaloby a nákladů, které vynaložili na porady s advokátkou, byť ta je v řízení nezastupovala. Žalobce b) na to upozornil krajský soud podáním ze dne 8. 9. 2026 po vyhlášení rozsudku formou zveřejnění zkráceného znění.
2. Podle § 64 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), se pro řízení ve správním soudnictví použijí přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu . Nynější situaci lze řešit přiměřeným použitím § 166 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále též „o. s. ř. “), který uvádí: „Nerozhodlli soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.“ V nynější věci soud nedopatřením nerozhodl o části nákladů řízení. Účastník řízení reagoval návrhem na doplnění již na samotné vyhlášení rozsudku zveřejněním jeho zkráceného znění na úřední desce soudu. Rozsudek v plném znění mu dosud nebyl doručen, tudíž nenabyl právní moci a soud by jej tak mohl doplnit i bez návrhu. Proto soud přistoupil k vydání doplňujícího usnesení ve vztahu k opomenutým nákladům řízení.
3. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobci byli plně úspěšní, proto mají právo na náhradu nákladů řízení.
4. Částku poštovného za podání žaloby ve výši 85 Kč doložili žalobci podacím lístkem ze dne 10. 6. 2024. Pokud jde o náklady na porady s advokátkou ve výši 7 000 Kč za každého ze žalobců, ty doložili fakturami ze dne 31. 1. 2025.
5. Krajský soud již jednou řešil situaci, kdy si titíž žalobci nárokovali úhradu právních služeb, ačkoliv nebyli v řízení zastoupeni a také žalobu podávali sami svým jménem. Dospěl k závěru, že náhrada takových nákladů není principiálně vyloučena, pokud lze s ohledem na složitost věci vyhodnotit právní konzultaci jako důvodnou. Nezastoupenému účastníkovi nicméně nelze přiznat jako náhradu hotových výdajů vynaložených na právní konzultace s advokátem vyšší částku, než která by mu náležela v situaci, kdy by odpovídající úkony právní služby učinil advokát v řízení jako zástupce tohoto účastníka (v podrobnostech srov. viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 A 144/202159 , body 27–32).
6. Nynější věc se krajskému soudu jeví jako natolik složitá, že vyhledání pomoci právního odborníka lze hodnotit jako účelné. Proto soud porovnal výši částky nárokované žalobci za poradenské právní služby advokátní kanceláře, tj. 2 x 7 000 Kč, s částkou, na kterou by měli nárok, pokud by se v řízení pro tytéž úkony nechali zastoupit. Z výčtu na faktuře plyne, že advokátka by měla – v případě, že by tam uvedené úkony učinila jako zástupkyně v řízení – právo na odměnu a náhradu hotových výdajů (advokátka není podle registru plátkyní DPH) za následující 2 úkony právní služby: i) převzetí a příprava zastoupení, ii) sepis žaloby. Ve zbytku nejde o samostatné úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu („právní poradenství“ za 500 Kč považuje soud za součást samostatného úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení), případně jde o úkony neúčelné (žalobci netvrdili a neosvědčili účelnost úkonu označeného jako „konzultace dalšího postupu“ za 500 Kč). Advokátka žalobce nezastupovala na jednání a faktura za právní služby byla vystavena 31. 1. 2025, tedy řadu měsíců přede dnem jednání, v souvislosti s jednáním soudu tedy žalobci žádné náklady na právní služby neprokázali. Odměna zástupce by činila za výše uvedené 2 úkony právní služby podle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) u každého ze žalobců (žaloba byla podána dne 30. 1. 2024, soud proto považuje všechny úkony za učiněné do 31. 12. 2024, tedy dle předchozí verze advokátního tarifu). Jelikož by šlo o společné úkony při zastupování dvou osob, musel by soud odměnu u každého ze žalobců podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snížit o 20 %, tedy na 4 960 Kč. Náhrada hotových výdajů by pak činila dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 600 Kč (2 x 300 Kč), a to pouze jedenkrát za oba žalobce, neboť za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátovi ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011 , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3295/2012 , ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 42/2014 , 21 Cdo 43/2014 , ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014 , nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014 ). Celkem by tedy bylo možno přiznat každému ze žalobců jako náhradu nákladů řízení spočívajících v právním zastoupení částku 5 260 Kč. Pouze v této výši proto soud uznal náklady, jež žalobci vynaložili na právní služby, za účelné.
7. Výsledná částka u každého ze žalobců tak sestává z nákladů právních služeb ve výši 5 260 Kč a z poloviny poštovného ve výši 42,50 Kč, celkem tedy 5 302,50 Kč.
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost pouze v rámci kasační stížnosti proti rozsudku ve věci samé, jenž byl tímto usnesením doplněn, příp. v návaznosti na takovou kasační stížnost. Samostatná kasační stížnost pouze proti tomuto usnesení není přípustná, neboť by směřovala jen proti (doplněnému) výroku o nákladech řízení (§ 53 odst. 3 v kombinaci s § 104 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Kasační stížnost proti tomuto usnesení se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení, a to u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 24. 9. 2026
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu