Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)38 A 21/2025 - 64.pdf
PDF · 0 B
No categories available
38 A 21/2025 - 64
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D. ve věci
žalobce: AGROTRADE, a. s., IČO 26729270
sídlem Lopatecká 223/13, 147 00 Praha 4 - Podolí
zastoupen advokátem JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph. D.
sídlem Malostranské nám. 5/28, 118 00 Praha 1 - Malá Strana
proti
žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1
o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. DESU/031/028696/25, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ředitelství silnic a dálnic s. p. není osobou zúčastněnou na řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zrušení výše nadepsaného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný (dále také „DESÚ“) omezil vlastnické právo žalobce k pozemku parc. č. 1790/1 v k. ú. Uhříněves, a to zřízením věcného břemene z důvodu uskutečnění přeložky vodovodu DN 200 Uhříněves-Královice v km 69,81, SO 341.2, v rámci realizace stavby „Silniční okruh kolem Prahy, stavba 511 Běchovice – dálnice D1“ (dále jen „SOKP“) a stanovil lhůtu 4 let od právní moci rozhodnutí pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění. Vyvlastnitelem bylo Hlavní město Praha.
2. Žalobce v žalobě namítl 1) systémovou podjatost žalovaného, když DESÚ je organizační složkou ministerstva dopravy, které jej zřídilo a řídí, zároveň ministerstvo dopravy zřídilo státní podnik Ředitelství silnic a dálnic, jenž je hlavním investorem stavby SOKP. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 -119. Dále namítl 2), že nebyly splněny podmínky vyvlastnění, když nebylo zkoumáno, zda by nešlo přeložku vedení provést jinak. Vyvlastnitel ani správní orgán nepředložili žádné variantní posouzení. Zákon č. 416/2009 Sb. (dále jen „liniový zákon “) brání v § 3 odst. 7 zpochybňování koncepce již umístěné stavby, nikoli však upřesnění řešení. Pokud by např. přeložka mohla být realizována v rámci schváleného záměru stavebně odlišně, nemuselo by to jít proti územnímu rozhodnutí. Žalobce dále tvrdil, že 3) vyvlastnitel zvolil zřízení služebnosti zřejmě proto, aby nemusel hradit plnou hodnotu pozemku. Žalobce žádal, aby vyvlastnění bylo rozšířeno i na ty části pozemku, které bude fakticky nemožné využívat, žalovaný to odmítl. Podle žalobce 4) vyvlastnitel nepředložil řádnou nabídku, když sice formálně předložil návrh smlouvy a znalecký posudek, ale obsah byl pro žalobce natolik nevýhodný, že nabídku nebylo možno přijmout. Částka stanovená znaleckým posudkem zjevně neodpovídala tržní hodnotě dotčeného práva. Závěrem žalobce namítl 5) předčasnost napadeného rozhodnutí, neboť v době jeho vydání nebylo postaveno najisto, že účel vyvlastnění bude moci být uskutečněn. Vyvlastnitel nedoložil samostatné stavební povolení pro předmětnou přeložku. Vyvlastnění by mělo přicházet ke slovu až v okamžiku, kdy je investice připravena a reálně se bude realizovat. Ve spise také chybí souhlasy dotčených orgánů, zejména ochrany zemědělského půdního fondu a ochrany přírody a krajiny, bez nich nemusí být realizace přeložky možná či legální.
3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na usnesení ministerstva dopravy ze dne 3. 10. 2025, kterým byla posouzena námitka podjatosti. Vyvlastňovací úřad a jeho úřední osoby nemají na vyřízení věci jiný zájem než ten, aby postupovali zákonně, věcně správně, hospodárně a v souladu s veřejným zájmem. K alternativním trasám zdůraznil, že žalobce v rámci vyvlastňovacího řízení ani v žalobě neprokázal existenci jiné konkrétní trasy přeložky, ani neoznačil žádný konkrétní podklad, z něhož by takováto možnost vyplývala. Žalovaný je vázán pravomocným územním rozhodnutím, které stanoví konkrétní trasu stavby a určuje, přes které pozemky má být stavba realizována. Přeložka je ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) liniového zákona stavbou související se stavbou dálnice. K rozsahu vyvlastnění uvedl, že ten je plně v dispozici vyvlastnitele a žalovaný je vázán jeho žádostí. Nadto žalobce o rozšíření vyvlastnění řádně nepožádal. K nabídkové povinnosti zdůraznil, že znalec nezjišťuje tržní hodnotu věcného břemene, ale cenu dle právních předpisů. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou, že napadené rozhodnutí je předčasné. Vyvlastnění bylo navrhováno v souladu s pravomocným územním rozhodnutím ze dne 30. 7. 2020 za účelem uskutečnění stavby jako veřejně prospěšné stavby, přičemž provedení přeložky je nezbytnou podmínkou pro realizaci stavby, neboť stavba je v kolizi se stávajícím vodovodem, který má být využíván i po realizaci silničního okruhu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
4. Žalobce v replice tvrdil, že uplatnil alternativu trasy a odkazoval na podání z 26. 9. 2025 a na ústní jednání 1. 10. 2025.
5. Do soudního řízení se jako osoba zúčastněná na řízení přihlásilo Ředitelství silnic a dálnic, s. p. Byla tak splněna formální podmínka § 34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “). Druhá podmínka, tedy podmínka materiální, však v daném případě není splněna. Soud odkazuje na rozsudek ze dne 3. 6. 2026, č. j. 6 As 79/2026 -24, v němž se NSS zabýval zcela obdobnou situací (stejný žalobce a žalovaný, vyvlastnění zřízením věcného břemene, vyvlastnitel T-Mobile Czech Republic a. s.) a dospěl k závěru, že Ředitelství silnic a dálnic, s. p. není osobou, která by byla přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech nebo povinnostech vydaným rozhodnutím správního orgánu, případně tím, že by takové rozhodnutí bylo zrušeno. Ředitelství silnic a dálnic, s. p. nebylo vyvlastnitelem ani vyvlastňovaným, z napadeného rozhodnutí mu nevzniklo žádné právo ani povinnost. Přímé dotčení nelze dovodit ani z toho, že Ředitelství silnic a dálnic, s. p. je stavebníkem stavby silničního okruhu, jehož část má být realizována na pozemku žalobce. Krajský soud respektuje sjednocující judikaturní roli NSS, v podrobnostech odkazuje na citovaný rozsudek (zejména body 17 a 18), a proto rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku, že Ředitelství silnic a dálnic, s. p. není osobou zúčastněnou na řízení.
6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci rozhodl v souladu s § 51 s. ř. s. s. ř. s. bez nařízení jednání.
7. Podle § 14 odst. 1 , 2 zákona č. 500/2004 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “), každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.
8. Otázkou rizika systémové podjatosti se zabýval NSS v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 –119, Sb.NSS č. 2802/2013. Ten uzavřel, že „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“
9. I následná judikatura NSS (srov. např. rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023 -127) vychází z toho, že služební, pracovní či jiný obdobný vztah úřední osoby ke státu nebo územnímu samosprávnému celku sám o sobě nezpůsobuje vyloučení této osoby ve věci, v níž má stát či územní samosprávní celek vlastní zájem. Vyvolává však tzv. systémové riziko podjatosti úřední osoby, a je tak signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“ při posuzování pochybností o její nepodjatosti. Důvodem vyloučení úřední osoby jsou však teprve takové skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zájem státu či územního samosprávného celku může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na jejím zaměstnavateli. Novelu § 14 odst. 2 správního řádu je třeba chápat jako posílení důrazu právě na tyto přistupující okolnosti.
10. Obdobně v rozsudku ze dne 29. 1. 2025, č. j. 1 As 146/2024 -93, Sb.NSS č. 4669/2025 NSS zdůraznil, že „Systémová podjatost vystupujících úředních osob není dána samotnou existencí zaměstnaneckého či jiného obdobného poměru, ale pouze v případě překročení kritické míry systémového rizika. Zaměstnanecký či obdobný poměr je však signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“, k němuž musí přistoupit další skutečnosti, které způsobí překročení oné kritické míry systémového rizika podjatosti….Právní úprava vychází z toho, že nebezpečí ovlivnění nežádoucím vztahem je třeba aktivně předcházet tak, aby k tomu pokud možno nikdy nedošlo, a proto připouští, že v některých případech bude z výkonu pravomoci v konkrétní věci vyloučena i osoba, o níž není ani jisté, že u ní nežádoucí vztah existuje. Zákon tedy nevyžaduje jistotu ani přiměřenou pravděpodobnost existence nežádoucího vztahu; dostačuje již, jestliže o nepodjatosti lze pochybovat (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2024, čj. 9 As 184/2024 -163, bod 49; nález ÚS ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19 , č. 139/2020 Sb. ÚS, bod 39).
…Při zkoumání podjatosti je nutno vycházet nikoliv ze subjektivního přesvědčení účastníků řízení či rozhodující osoby o její podjatosti, či naopak nestrannosti, nýbrž z existence objektivních okolností, které jsou způsobilé vyvolat oprávněné pochybnosti o nezaujatosti této osoby v konkrétním případě. Současně však nejde pouze o to, jak se tyto okolnosti jeví účastníkům řízení nebo rozhodující osobě. Podstatné je také objektivní „zdání nestrannosti“, tj. to, jak by se nestranné rozhodování jevilo nezaujatému vnějšímu pozorovateli. Taková úvaha pak musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti rozhodující osoby vedly (viz nálezy ÚS ze dne 27. 11 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 , č. 127/1996 Sb. ÚS; ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01 , č. 98/2001 Sb. ÚS; nebo ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 , č. 42/2007 Sb. ÚS; tato judikatura se vyvinula zejména v souvislosti s podjatostí soudců, její závěry lze nicméně vztáhnout na zkoumání podjatosti obecně, srov. rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 As 252/2014 -47, bod 28). Ostatně Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že při posouzení nestrannosti hraje významnou roli také to, jak případ působí navenek, jelikož „nestačí jen, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí jí být viditelně učiněno zadost“ (rozsudek ze dne 9. 2. 2012, Kinský proti České republice, stížnost č. 42856/06, bod 85).“
11. Z § 14 odst. 1 , 2 správního řádu a citované judikatury je třeba především učinit závěr, že nelze automaticky dovodit podjatost celého správního orgánu z důvodu tzv. systémové podjatosti, ale je třeba vždy posoudit jednotlivé okolnosti, které by mohly vést k podjatosti konkrétních úředních osob takového orgánu, byť v případě vyloučení všech oprávněných úředních osob může dojít k důvodům, pro které daný orgán nebude moci ve věci rozhodovat.
12. Žalobce přitom netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o podjatosti konkrétních úředních osob žalovaného. K otázce rizika systémové podjatosti pouze obecně poukazuje na skutečnost, že podle něj byl žalovaný zřízen ministerstvem dopravy a ŘSD jako státní podnik také a předmětné vyvlastňovací řízení se bezprostředně dotýká zájmů jak ministerstva dopravy, tak ŘSD. Uvedené námitky jsou podle krajského soudu pouze odrazem subjektivního vnímání této problematiky žalobcem. Nejedná se však v žádném případě ve smyslu shora uvedeného o objektivní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že zájem státu může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na jejím zaměstnavateli; takové skutečnosti žalobce ani netvrdí. Není také pravdou, že by žalovaný byl zřízen ministerstvem dopravy. Z § 17 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. (dále jen „nový stavební zákon “) vyplývá, že žalovaný byl (tímto zákonem) zřízen jako správní úřad s celostátní působností ve věcech stavebního řádu, který je podřízen ministerstvu dopravy. Žalobní námitka 1) není důvodná.
13. Při úvahách o námitce k podmínkám vyvlastnění – variantnímu posouzení vyšel soud z judikatury NSS o tom, že v rámci vyvlastňovacího řízení není prostor pro posuzování, zda existují alternativní varianty řešení stavebního záměru a pokud měl vlastník pozemků námitky vůči trase stavby, měl je uplatnit v územním řízení (viz rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 361/2016 -75, odst. 34, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 4/18 , jako zjevně neopodstatněnou). Lze dodat, že stejný závěr plyne též z rozsudků NSS ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 As 187/2016 -51, a ze dne 11. 8. 2021, č. j. 2 As 317/2020 -41.
14. Krajský soud si je přitom vědom toho, že shora citované závěry byly v jeho judikatuře již také modifikovány v tom smyslu, že je třeba se i v rámci vyvlastňovacího řízení zabývat požadavkem vlastníka pozemků na alternativní vedení trasy (stavby), jestliže je jeho požadavek dostatečně konkrétně zdůvodněn, resp. existence dalších možných alternativ plyne z předložené projektové dokumentace (viz rozsudky NSS ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 -66, č. 4118/2021 Sb. NSS, a ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021 -94). V daných věcech se nicméně jednalo o „poměrně neobvyklou skutkovou situaci“. Jak v posledně zmiňovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dále výslovně vysvětlil, „nešlo tu … o to, že by žalobci (aby se vyhnuli vyvlastnění) přišli s laickým tvrzením, podle nějž by obchvat mohl vést jinudy – jedno kudy, ale v každém případě mimo jejich pozemky. Naopak žalobci poukazovali na to, že tu byla zpracována variantní projektová dokumentace s odlišným vedením trasy obchvatu, a to nikoli z jejich popudu, ale z podnětu vyvlastnitele“. K tomu, aby však soud v nynější věci mohl vůbec uvažovat o aplikaci takových závěrů modifikujících judikaturu, bylo by nutné nejen to, aby uplatněné námitky ve vyvlastňovacím řízení byly dostatečně konkrétní a kvalifikované, ale současně aby takové námitky proti trase stavby vlastník pozemku vznesl v rámci koncentrační lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb. , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o vyvlastnění“ (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 As 70/2021 -29).
15. Žalobce ve vyvlastňovacím řízení však v tomto smyslu konkrétní námitku proti trase vedení neuplatnil, a to ani v podání ze dne 26. 9. 2025, ani v rámci ústního jednání dne 1. 10. 2025, jak soud ověřil z obsahu správního spisu. Nadto konkrétní námitku alternativního vedení nevznesl ani v žalobě, pouze namítl, že vyvlastnitel ani žalovaný nepředložili technickou studii či variantní posouzení vedení trasy. Taková námitka však s ohledem na shora uvedené nemůže být důvodná. Žalobcovými obecnými hypotetickými úvahami („pokud by přeložka mohla být realizována odlišně…“) se soud nezabýval. Žalobní námitka 2) není důvodná.
16. Námitkou týkající se rozsahu vyvlastnění se žalovaný zabýval obsáhle a konkrétně na str. 15 až 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to včetně náležitostí případné žádosti vyvlastňovaného i otázkou ochranných pásem. Žalobce v žalobě pouze opakoval námitku, aniž by jakkoli reagoval na argumenty žalovaného, které soud považuje za správné a zákonné a pro stručnost na ně odkazuje. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že, ostatně jako i další žalobní námitky, soud tyto námitky podrobil přezkumu právě a jen optikou žalobních bodů; je přitom třeba vycházet ze závěrů rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 -78, podle kterých „Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Žalobní námitka 3) není důvodná.
17. Pokud jde o námitku vady nabídkového procesu, soud považuje za rozhodující odlišit otázku, zda byl učiněn řádný pokus o smluvní získání potřebných práv, od otázky, zda navržená výše úplaty odpovídala představě žalobce o přiměřené náhradě. Samotný nesouhlas vyvlastňovaného s výší nabídnuté úplaty totiž ještě neznamená, že návrh smlouvy nebyl řádný nebo že nebyla splněna podmínka podle § 5 zákona o vyvlastnění.
18. Ze správního spisu soud zjistil, že znalecký posudek soudního znalce Ing. Jiřího Šnejdra z 31. 5. 2024 obsahuje zákonem vyžadované náležitosti. Znalec v něm popsal použitý postup, odůvodnil své závěry, určil cenu zřizované služebnosti ve výši 1 040 Kč a připojil prohlášení, že si je vědom následků podání vědomě nepravdivého posudku. Znalec nezjišťoval tržní hodnotu služebnosti, nýbrž cenu podle zákona č. 151/1997 Sb. a vyhlášky č. 441/2013 Sb. Proto není podstatné, zda a nakolik vzrostly ceny na trhu v roce 2025, jak argumentoval žalobce. Žalovaný popsal postup vyvlastnitele před podáním žádosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 9 až 10, tento postup odpovídá obsahu správního spisu. Soud souhlasí s žalovaným, že neúspěch jednání mezi účastníky byl dán především rozdílnou představou o výši úplaty, nikoli absencí řádného pokusu o smluvní vypořádání. Jak dovodil NSS v rozsudku ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 As 28/2007 -126, pokud se pro výrazný rozdíl v představě o výši úplaty nepodaří dosáhnout uzavření smlouvy mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným, jsou zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene splněny. Opačný výklad, podle něhož by muselo dojít ke shodě na výši úplaty, by ve svém důsledku popíral samotný institut vyvlastnění. Žalobní námitka 4) není důvodná.
19. Pokud jde o námitku předčasnosti rozhodnutí o vyvlastnění, soud ověřil z obsahu správního spisu, že stavební objekt SO 341.2 – přeložka vodovodu je výslovně uveden v pravomocném územním rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22 ze dne 30. 7. 2020, č. j. P22 7892/2020 OV 04. Územní rozhodnutí tedy obsahuje jak stavbu dálnice samotné, tak stavebních objektů dalších, nezbytných pro její realizaci, včetně objektu, pro jehož uskutečnění bylo zřízeno věcné břemeno nyní přezkoumávaným rozhodnutím. Zákon o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 12. 2023 vyžadoval v § 18 odst. 3 písm. b) vyžadoval připojit k žádosti územní rozhodnutí, nikoliv stavební povolení. Provedená novelizace účinná od 1. 1. 2024 tento požadavek nahradila rozhodnutím o povolení záměru nikoliv proto, že by měla v úmyslu zpřísnit podmínky pro vyvlastnění, ale proto, že ke dni 1. 1. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 283/2021 Sb. , který pojem „rozhodnutí o povolení záměru“ zavedl. To plyne i z důvodové zprávy novely zákona o vyvlastnění, v níž je uvedeno: „Změna souvisí s novou terminologií v návrhu nového stavebního zákona. Povolení záměru nahrazuje stávající územní rozhodnutí, které je povinnou součástí žádosti o vyvlastnění.“ Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí o umístění stavby vydané před 1. 1. 2024 je dostatečným podkladem pro podání žádosti o vyvlastnění. Žalovaný tedy správně uzavřel, že pro účel vyvlastnění nebylo třeba samostatného stavebního povolení. K námitce absence stanovisek dotčených orgánů žalovaný na str. 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zákon o vyvlastnění nestanoví tato stanoviska jako povinnou součást návrhu na vyvlastnění, neboť jejich posouzení náleží do územního řízení. S touto argumentací se soud ztotožňuje a nemá, co by dále dodal, když žalobce v žalobě pouze opakoval námitku, aniž by reagoval na argumentaci žalovaného. Pokud žalobce namítl, že při absenci souhlasu např. orgánu ochrany ZPF nelze dovozovat převahu veřejného zájmu na realizaci přeložky nad veřejným zájmem na ochraně ZPF, považuje soud tuto námitku za nedůvodnou. V rámci vyvlastňovacího řízení je totiž poměřován veřejný zájem na uskutečnění stavby s individuálním zájmem na zachování dosavadních vlastnických vztahů. Otázka ochrany ZPF je předmětem posouzení ve stavebních a navazujících povolovacích řízeních; ve vyvlastňovacím řízení již není samostatně poměřována. Žalobní námitka 5) není důvodná.
20. Krajský soud neshledal žádný důvod pro provádění dokazování. Důkazy, navržené žalobcem, jsou z převážné části obsaženy ve správním spise, jímž se nedokazuje, a ve zbytku nebyly potřebné (např. výslech znalce Šnejdra – k vypořádání námitky vůči znaleckému posudku viz body 17. a 18. rozsudku).
21. Jelikož soud neshledal žalobní námitky důvodnými, žalobu zamítl v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
22. V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, kterému v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nad běžnou úřední činnost nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 14. září 2026
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje