Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 A 106/2024 - 109

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci

žalobce: Ing. F. F.

bytem X

zastoupen advokátem Mgr. Michalem Staňkem

sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo životního prostředí

sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10

o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. MZP/2024/290/1504,

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalobce se svou žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž ministr životního prostředí (dále též „ministr“ či „ministr životního prostředí“) zamítl jeho rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2024, č. j. MZP/2024/620/2388 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný zamítl námitky žalobce proti zařazení pozemků v jeho spoluvlastnictví do zamýšlené Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen „CHKO Soutok“).

2. Žalovaný konkrétně v první části prvostupňovém rozhodnutí na základě provedeného testu proporcionality, složeném z posouzení legitimity cíle, kritéria vhodnosti a potřebnosti nevyhověl námitkám žalobce proti zařazení pozemků p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, XAA, XAB, XAC, XAD, XAE, XAF, XAG, XAH, XAI, XAJ, XAK, XAL, XAM, XAN, XAO, XAP, XAQ, XAR, XAS, XAT, XAU, XAV, XAW, XAX, XAY, XAZ, XBA, XBB, XBC, XBD, XBE, XBF, XBG, XBH, XBI, XBJ, XBK, XBL, XBM, XBN, XBO, XBP, XBQ, XBR, XBS, XBT, XBU, XBV, XBW, XBX, XBY, XBZ, XCA, XCB, XCC, XCD, XCE, XCF, XCG, XCH, XCI, XCJ, XCK, XCL, XCM v k. ú. L.; a pozemků p. č. XCN, XCO, XCP, XCQ, XCR, XCS, XCT, XCU, XCV, XCW, XCX, XCY, XCZ, XDA, XDB, XDC, XDD, XDE, XDF, XDG, XDH, XDI, XDJ, XDK, XDL, XDM, XDN, XDO, XDP, XDQ, XDR, XDS, XDT, XDU, XDV, XDW, XDX, XDY, XDZ, XEA, XEB, XEC, XED, XEE, XEF, XEG v k. ú. P. a pozemků p. č. XEH, XEI, XEJ, XEK, XEL, XEM, XEN, XEO, XEP, XEQ, XER, XES, XET, XEU, XEV, XEW, XEX, XEY, XEZ, XFA, XFB, XFC, XFD, XFE, XFF, XFG, XFH, XFI, XFJ, XFK, XFL, XFM v k. ú. R. do CHKO Soutok dle , o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“). A současně v druhé části prvostupňového rozhodnutí žalovaný řízení o námitkách proti zařazení pozemků p. č. XFN, XFO v k. ú. L.; dále pozemků p. č. XFP v k. ú. P. a pozemků p. č. XFQ, XFR, XFS, XFT, XFU, XFV, XFW, XFX, XFY, XFZ, XGA, XGB, XGC, XGD, XGE, XGF, XGG v k. ú. R. do CHKO Soutok usnesením zastavil dle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen “), jelikož tyto pozemky neleží v oznámeném území záměru na vyhlášení zvláště chráněného území CHKO Soutok (dále též „záměr“), oznámeného veřejnou vyhláškou ze dne 24. 8. 2023, č. j. ENV/2023/506656, MZP/2023/620/1686, a zveřejněného na úředních deskách dotčených obcí.

3. Dne 8. 7. 2024 podal žalobce rozklad proti (v pořadí první) části prvostupňovému rozhodnutí, v níž nebylo vyhověno jeho námitkám. Následně v doplnění rozkladu ze dne 6. 8. 2024 žalobce namítal, že žalovaný vydal prvostupňové rozhodnutí v rozporu s § 40 odst. 4 ZOPK po více než 60 dnech od uplynutí lhůty pro uplatnění námitek. Dále žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že vlastník nebude při svém hospodaření na pozemcích v příslušné zóně odstupňované ochrany CHKO Soutok oproti současnému stavu dotčen. Jeden ze sedmi předmětů ochrany je totiž v záměru definován jako: „přírodní funkce krajiny, zejména její ekologická rezistence a resilience, migrační propustnost, přirozený vodní režim s rozlivy, retence vody krajiny, dynamika říčních procesů vodních koryt a údolních niv“. Přirozený vodní režim s rozlivy však znamená obnovení záplav v celé údolní nivě, tedy také na pozemcích ve vlastnictví žalobce. Zaplavené pozemky nebude možné řádně obhospodařovat, což povede k výraznému omezení vlastnických práv a k znehodnocení pozemků žalobce. Žalobce rovněž upozornil, že žádný z předmětů ochrany se nenachází na pozemcích žalobce – orné půdě, která chybí v základních definicích předmětů ochrany. Dále namítal, že motivovat vlastníky či uživatele zemědělské půdy k šetrnějším způsobům hospodaření lze i bez jejich zařazení do CHKO, prostřednictvím vhodně zvolených finančních nástrojů (např. z Operačních programů). Žalobce tvrzení žalovaného, že dojde ke snížení administrativní zátěže označil za zavádějící, neboť počet kompetentních orgánů ochrany přírody zůstane pro žalobce zachován a rozšíří se o další úřad, a sice Správu CHKO Soutok. Žalobce rovněž brojil proti závěru uvedeném v rámci testu proporcionality, že smluvní ochrana není uskutečnitelná, a namítal, že se jedná o odnětí možnosti smluvní ochrany evropsky významných lokalit (dále též „EVL“) ve smyslu § 45c odst. 6 ZOPK. Konečně žalobci označil za neopodstatněné tvrzení žalovaného, že vyjmutím pozemků žalobců by došlo k negativnímu vlivu na předměty ochrany CHKO a EVL, neboť není podloženo žádným relevantním důkazem či zjištěním.

4. V záhlaví označeným rozhodnutím ministr životního prostředí zamítl rozklad žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

5. K námitce nedodržení lhůty pro rozhodnutí ministr uvedl, že žalovaný nemohl tuto lhůtu dodržet z důvodu množství samostatně zaslaných námitek, jakož i s ohledem na to, že bylo v zájmu dodržení zásady stejného rozhodování v obdobných případech účelné vyčkat na doručení všech námitek. Ministerstvo poté vyzývalo účastníky k vyjádření a k doplnění podání. Proběhla též časově náročná analýza umístění a identifikace druhu jednotlivých pozemků pro potřeby správní úvahy. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (dále též „Agentura“) provedla identifikaci parcel a zpracovala odborná stanoviska k námitkám, což bylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu. Poté bylo zahájeno postupné vydávání prvostupňových rozhodnutí. Lhůta 60 dní je lhůtou pořádkovou podle a její nedodržení samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Tudíž nedodržení lhůty bylo způsobeno množstvím správních řízení a způsobem, kterým byly námitky podávány; s ohledem na uvedené tak sice došlo k nedodržení stanovené 60denní lhůty pro vydání rozhodnutí, avšak toto prodlení dle názoru žalovaného nezpůsobilo samo o sobě nezákonnost prvostupňového rozhodnutí.

6. Námitku dotčení žalobce jakožto vlastníka při hospodaření na pozemcích žalovaný vypořádal sdělením, že v oblasti Soutoku nedochází k plošnému a celoročnímu zaplavování pozemků. Většina pozemků žalobce se nachází v oblasti mezi obcemi L. (na jihu), P. a R. (na severu). Většina pozemků spadá do Obory O. nacházející se na levém břehu Dyje, v menší míře jsou pak zastoupeny pozemky na lokalitách Pavelkova louka, Dolní louky (Slovácké louky) a severně od NPP Patsvisko u Lednice na pravém břehu Dyje. Žalobce rovněž sporuje zařazení pozemků do CHKO i v PP Květné jezero a PP Kutnar a jejich okolí na levém břehu Dyje a na lokalitě zvané Druhé (pod Ladenskou cestou) na pravém břehu Dyje, kde se vyskytují dva pozemky žalobce. Ministr připustil, že na některých z pozemků v těchto lokalitách, nebo jeho částech, se mohou vyskytovat periodické rozlivy. Takové zamokření není trvalé a postupně vysychá. Hospodařící subjekty takové plochy ponechávají do jejich vyschnutí ladem a obhospodařují je po jejich vyschnutí. Obava z obnovení přirozeného vodního režimu s rozlivy, který by znamenal obnovení záplav v celé údolní nivě řeky Moravy, a tedy i na předmětných pozemcích žalobce, je neopodstatněná a nevyplývá ani z textu navržených předmětů ochrany v oznámeném záměru na vyhlášení CHKO Soutok ani odůvodnění samotného rozhodnutí o podaných námitkách.

7. K námitce, že vlastníky či uživatele zemědělské půdy lze motivovat k šetrnějším způsobům hospodaření prostřednictvím vhodně zvolených finančních nástrojů, žalovaný uvedl, že ve zvláště chráněných územích se nabízí širší škála dotačních nástrojů oproti nechráněné krajině a finanční prostředky jsou alokovány primárně právě do nich, s ohledem na potřebu zachovat či zlepšit stav předmětů ochrany (Program péče o krajinu, program Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny, program Národní plán obnovy). Přičemž čerpání finančních prostředků, např. z Operačního programu Životní prostředí, je samozřejmě možné i mimo zvláště chráněná území.

8. K otázce snížení administrativní zátěže žalovaný sdělil, že na území, které se stane součástí CHKO Soutok, dojde ke snížení počtu orgánů ochrany přírody (v tomto území přestane jako orgán ochrany přírody existovat krajský úřad nebo obec s rozšířenou působností). Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že současně s vyhlášením CHKO Soutok probíhá samostatný proces změny hranice EVL Soutok-Podluží.

9. K námitce ohledně smluvní ochrany EVL žalovaný upozornil na to, že v testu proporcionality bylo konstatováno, že smluvní ochrana není uskutečnitelná a nikoliv, že ji nelze uskutečnit. Lze ji tedy vnímat jako teoreticky možnou alternativu k ostatním způsobům ochrany, avšak nelze ji uskutečnit vzhledem k majetkovým poměrům v navrhovaném území (roztříštěnost vlastnických vztahů) a přírodním specifikům území Soutoku, které mají vliv na způsoby hospodaření. Nadto je již nyní část území obou EVL chráněna v podobě vyhlášených maloplošných zvláště chráněných území (národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace, přírodní památka) a smluvní ochrana těchto území dle § 39 odst. 1 ZOPK již není právně možná. Žalovaný také doplnil, že smlouvou dle § 39 ZOPK je možné podrobně upravit ochranný režim území pouze ve vztahu k vlastníkovi pozemku jakožto smluvní straně, nikoli už ale ve vztahu ke třetím osobám (např. v souvislosti s výkonem mysliveckého či rybářského práva). Uzavření veřejnoprávní smlouvy by dle žalovaného v tomto případě nebylo účelné.

II. Žaloba

10. Žalobní námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů:

11. V prvním žalobním bodu žalobce nesouhlasil s vypořádáním rozkladové výtky, spočívající v překročení zákonem stanovené 60denní lhůty, kterou zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá orgánu ochrany přírody k rozhodnutí o námitkách, a to bez ohledu na množství podaných námitek. Dle žalobce neobstojí argumentace ministra, že probíhala časově náročná analýza umístění a identifikace pozemků. V důsledku nevydání rozhodnutí ve lhůtě mohl žalobce oprávněně nabýt přesvědčení, že jeho námitce bylo vyhověno, jeho pozemky tak nebudou součástí CHKO Soutok, a může je tedy nabídnout k prodeji za vyšší cenu bez omezení vyplývajících ze základních ochranných podmínek CHKO.

12. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že v části 3. záměru nazvané Předměty ochrany a jejich popis jsou v bodech a) – g) byly konkretizovány ekosystémy (lesní, luční, mokřadní a vodní) včetně společenstev (travinné, kontinentální nivní louky, mezofilní ovsíkové louky a specifická stepní vegetace na výše položených lokalitách tzv. hrúdech a na ně vázaná biota). Pole a orná půda v tomto výčtu chybí, a proto nemohou být uváděny v detailnějším popisu jednotlivých předmětů ochrany. Má-li se chránit jakýkoliv předmět ochrany a za tím účelem mají být určité osobě stanoveny povinnosti ústavního rozměru (zásah do vlastnických práv, omezení práva na podnikání v důsledku vyhlášení zvláště chráněného území), je nezbytné prokázat smysl takové ochrany. Ten však není dán, pokud se žádný z předmětů ochrany na pozemcích žalobce (orné půdě) nenachází. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2013, č. j. -34. Doplnil také, že na orné půdě se nenachází biotopy, které je potřeba chránit dle analýzy stavu ekosystémů, uvedené v záměru. Podle žalobce orná půda není předmětem ochrany, když žádný z v žalobou napadeném rozhodnutí vypočtených chráněných biotopů a živočichů se na orné půdě nenachází. Měl za to, že důvody pro zařazení orné půdy do CHKO, které tvrdí žalovaný, jsou pouze očekávané, tedy hypotetické a teoretické.

13. Ve třetím žalobním bodu žalobce rozporoval tvrzení ministra, že ve zvláště chráněných oblastech se oproti nechráněné krajině nabízí široká škála dotačních nástrojů. Ministrem zmiňované dotační programy lze využít, aniž by se pozemky nacházely v CHKO, neboť dotčené území je evropsky významnou lokalitou (EVL Niva Dyje a EVL Soutok – Podluží), pro niž jsou jmenované programy rovněž dostupné, což žalobce dokládal přílohou žaloby Přehled dotačních programů.

14. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, proč nepostupoval podle ustanovení § 45c odst. 5 ZOPK a nedotázal se vlastníků dotčených pozemků (včetně žalobce), zda se chtějí podílet na ochraně EVL. Smluvní ochranu měly orgány ochrany přírody a krajiny realizovat již po vyhlášení EVL, avšak dodnes tak neučinily. Přitom podle § 39 odst. 1 ZOPK má být ochrana těchto území realizována přednostně v součinnosti s vlastníky pozemků, žalovaný však tento přístup nerealizuje, tudíž postupuje ve věci nezákonně

15. Pátým žalobním bodem žalobce upozornil na to, že na území záměru probíhají rozsáhlé pozemkové úpravy na vysokém stupni rozpracovanosti, o čemž byl žalovaný informován Státním pozemkovým úřadem (dále též „SPÚ“). Pozemky tedy budu dotčeny změnou vlastnictví, pročež SPÚ požádal žalovaného, aby s ním jednal jako s účastníkem řízení, k čemuž žalobci přiložili doložili dopis SPÚ ze dne 30. 8. 2023. Žalobce dodal, že jen k úvodnímu kolu jednání pozemkových úprav (z plánovaných tří) bylo pozváno 1 547 účastníků. Podstatná část z nich přitom nedostane možnost se k zamýšlenému vyhlášení CHKO vyjádřit.

16. Jako šestý žalobní bod lze hodnotit poukaz žalobce na nestrannost a neobjektivnost analýzy Agentury, na kterou se ve svých závěrech žalovaný odvolává. Agentura je podřízená žalovanému. Žalovaný si měl obstarat oponentní analýzu, například z akademického prostředí, která by závěry z analýzy Agentury verifikovala.

III. Vyjádření žalovaného

17. Žalovaný podal soudu své vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí.

18. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu žalovaný setrval na svém závěru, že nedodržení zákonné lhůty pro vypořádání námitek nemá za následek nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Zopakoval, že lhůtu nemohl dodržet s ohledem na množství zaslaných námitek a z důvodu, že vyčkával na doručení všech námitek, aby je mohl promítnout do svých úvah. Žalovanému došlo přes 1 700 samostatných dopisů, současně Agentura provedla identifikaci parcel a zpracovala na 240 odborných stanovisek, tato činnost způsobila časové prodloužení v řízení o 2 měsíce ale byla nezbytná pro dostatečné zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný akcentoval, že postupoval v souladu s a sama skutečnost, že nedošlo k dodržení dané lhůty neměla žádný vliv na vypořádání námitek a nebránila žalobci podat v řízení opravné prostředky. Odmítl tvrzení žalobce, že nedodržením dané lhůty by mohlo u žalobce vzbudit dojem, že by jeho pozemky mohly být vyjmuty z navrhovaného území CHKO Soutok. V této souvislosti upozornil na odborné stanovisko Agentury ze dne 30. 4. 2024, ze kterého vyplývá, že ceny stanovené SPÚ jsou totožné pro jednotlivé BPEJ v chráněných územích i mimo ně.

19. Konstrukt žalobce, že mohl oprávněně nabýt přesvědčení, že jeho námitce bylo vyhověno, je podle názoru žalovaného účelový. Na základě oznámení o zahájení správního řízení o podaných námitkách a dalších krocích v průběhu řízení (včetně např. oznámení účastníku řízení o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí), si žalobce musel být vědom, že je v předmětné věci vedeno správní řízení, a bude tedy nutné meritorně rozhodnout. I pro případ uvedení záměru do souladu s námitkami dle § 40 odst. 4 ZOPK je nutné nejprve námitce vyhovět rozhodnutím. Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit fikci vyhovění námitce.

20. K druhému žalobnímu bodu, dle nějž orná půda nemůže být zahrnuta do CHKO, jelikož není zmíněna v předmětu ochrany, žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, v němž byla tato námitka vypořádána. Zopakoval, že orná půda má nezastupitelnou roli v utváření charakteristického krajinného rázu zemědělské krajiny jižní Moravy, jenž je také předmětem ochrany navrhované CHKO. Orná půda je i výslovně uvedena v samotném detailnějším popisu jednotlivých předmětů ochrany na str. 23-24 záměru. Zahrnutí orné půdy do CHKO je z různých důvodů (které žalovaný zopakoval) běžné a účelné.

21. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný upozornil na to, že v případě, že dojde ke ztížení zemědělského hospodaření v důsledku přijatých omezení, má žalobce podle § 58 ZOPK nárok na finanční náhradu – kompenzaci újmy. Dále žalovaný zopakoval, že v CHKO se nabízí oproti EVL možnost i dalších dotačních nástrojů ve vazbě na předměty ochrany CHKO jako dochovaný krajinný ráz či přírodní funkce krajiny. Dodal též, že finanční prostředky dotačních nástrojů jsou alokovány primárně právě do zvláště chráněných území a lokalit soustavy Natura 2000, a to s ohledem na potřebu zachovat či zlepšit stav předmětů ochrany. Agentuře se nadto existencí CHKO otevře např. možnost čerpání finančních prostředků pro území CHKO Soutok z Programu péče o krajinu (PPK A), které jsou přístupné jen resortním organizacím.

22. Ve vztahu ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný zopakoval svou argumentaci, kterou uvedl v napadeném rozhodnutí, že dosavadní tzv. základní ochrana území podle § 45c odst. 2 ZOPK není dostatečně účinná. Nadto vyjádřil své přesvědčení, že dle § 39 odst. 1 ZOPK již není možná smluvní ochrana daných území není právně možná. Za nežádoucí stav považoval rozdrobení území CHKO do několika režimů ochrany s problematickým zajištění systematické a komplexní péče; přičemž smluvní ochrana uzavřená ze strany krajského úřadu by mj. znamenala pokračování v současném územním roztříštění státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny a pokračování ve stávající nízké efektivitě zajišťování péče o území. Rovněž tak upozornil na specifika smlouvy dle § 39 ZOPK, jenž by byla svou povahou veřejnosprávní smlouvou; pro které mj. platí, že veřejnoprávní smlouvy musí být v souladu s veřejným zájmem, jímž je v dané věci ochrana přírody a krajiny. Taktéž zopakoval, že i s ohledem na složitost vlastnických vztahů v navrhovaném území smluvní ochrana pozbývá účelnosti. Žalovaný zdůraznil, že první větu ustanovení § 39 odst. 1 ZOPK „Ochrana evropsky významných lokalit je zajišťována přednostně v součinnosti s vlastníky pozemků.“, je nutné chápat jako sice zřetelnou deklaraci podpory pro využití zejména smluvních nástrojů ochrany (též) EVL, avšak z praktického hlediska výhradně tam, kde je to vzhledem k okolnostem možné a zejména z hlediska zákonných cílů účelné. V případě EVL Soutok – Podluží a EVL Niva Dyje tomu tak dle žalovaného není. Žalovaný zdůraznil, že s ohledem na dikci § 39 odst. 1 ZOPK lze smluvní ochranu zřídit „namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky (…)“. Žalovaný v minulosti nepostupoval podle § 45c odst. 5 ZOPK z důvodu, že v okamžiku zařazení obou EVL na evropský seznam již byly lokality navrženy do národního seznamu EVL v kategorii CHKO.

23. K otázce pozemkových úprav, která je předmětem pátého žalobního bodu, žalovaný uvedl, že se jedná o samostatný (od procesu vyhlášení CHKO oddělený) dlouhodobý proces, do něhož nemůže zasahovat. Proti záměru na vyhlášení CHKO Soutok bylo možné uplatnit námitky ve lhůtě 90 dní, čímž byla zajištěna ochrana vlastnických práv i v případě probíhajících změn ve vlastnictví nemovitostí. Záměr byl vyhlášen v souladu se zákonem a všichni vlastníci se k němu mohli vyjádřit, této možnosti ostatně využilo přes 200 osob a samospráv. Žalovaný navíc nad rámec zákonných povinností v březnu 2023 uspořádal informativní jednání se všemi městy a obcemi v regionu. Obce zveřejnily na svých vývěskách, webových stránkách či v místních zpravodajích informaci o předjednávání s výzvou k podávání připomínek ze strany organizací i fyzických osob. Agentura zřídila webové stránky pro poskytování veškerých potřebných informací. V dubnu a květnu 2023 proběhla jednání se všemi dotčenými městy a obcemi, v některých případech i za účasti občanů. Agentura uskutečnila téměř tři stovky jednání se samosprávami, zástupci některých hospodařících subjektů, se zástupci zájmových organizací, spolků a institucí, s vlastníky nemovitostí a se všemi dalšími partnery v daném území, kteří o jednání projevili zájem, na základě čehož byl záměr upraven. Žalovaný má tedy za to, že činil nad rámec zákona řadu kroků (včetně mediálních), aby místní obyvatelé a vlastníci nemovitostí byli dostatečně informováni. S ohledem na zhoršení stavu předmětů ochrany EVL však nelze čekat na to, až proběhnou komplexní pozemkové úpravy.

24. K šestému žalobnímu bodu žalovaný sdělil, že Agentura je organizační složkou státu, která provedla analýzu ekosystémů na základě dat a poznatků z výzkumů a inventarizací provedených rovněž i jinými vědeckými institucemi. Agentura provádí ve spolupráci s odbornými, výzkumnými a vědeckými pracovišti potřebné inventarizační přírodovědné průzkumy, monitoring, dokumentaci a šetření v ochraně přírody, ukládá, zpracovává, vyhodnocuje data v ochraně přírody, a to na základě § 78 odst. 8 ZOPK. Nebylo by tedy účelné, aby žalovaný vynakládal veřejné prostředky na totéž, tedy aby platil kromě odborníků Agentury i oponentní vědecké posudky. Poukázal na to, že žalobce měl možnost navrhovat v rámci správního řízení vlastní důkazy, žalobce však žádné odborné posudky či jiné důkazy o nekompetentnosti a zaujatosti odborného stanoviska Agentury nepředložil.

25. Žalovaný závěrem svého vyjádření poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , dle něhož „(především) stát má pozitivní závazek chránit životní prostředí, který může naplnit mj. i tím, že bude centralizovat vlastnictví pozemků na území národního parku.“. Žalovaný rovněž odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (přehledně shrnutou např. v rozsudku ESLP ve věci Turgut a další proti Turecku ze dne 8. 7. 2008, č. 1411/03), z níž vyplývá, že ochrana životního prostředí představuje významný veřejný zájem a při snaze o jeho naplnění jsou přípustné i zásahy do vlastnického práva.

IV. Úkony soudu a posouzení věci

IV.1. Ústní jednání

26. Dne 16. 9. 2026 bylo ve věci na žádost právního zástupce žalobce konáno ústní jednání, na kterém byl přítomen toliko právní zástupce žalobce. Žalobce a ani žalovaný, byť řádně obeslán, se na ústní jednání bez omluvy a bez žádosti o odročení, nedostavili, proto soud jednal bez jejich účasti.

27. Právní zástupce žalobce odkázal na žalobní argumentaci a zdůraznil, že nyní posuzovaná věc se od ostatních skutkově a právně stejných řízení, jejichž předmětem bylo rovněž posouzení zákonnosti vyhlášení CHKO Soutok (toliko vůči jiným žalobcům) odlišuje tím, že zde byl žalobce fyzickou osobou, a nikoliv právnickou osobou, a taktéž rozsahem celistvosti území, jehož je žalobce spoluvlastníkem, a které spadá do území dotčeného vyhlášením CHKO.

28. Soud na ústním jednání konstatoval, že veškeréy potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS č. j. , č. 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009). Soud zároveň pro nadbytečnost usnesením zamítl návrhy žalobce na provedení Dotačního přehledu a Dopisu SPÚ žalovanému ze dne 30. 8. 2023, jež přiložil k žalobě.

29. Dotační přehled byl žalobcem navržen k prokázání jeho tvrzení, že využívání finančních nástrojů pro motivaci vlastníků či uživatelů pozemků v CHKO nemá na danou věc vliv; soud souhlasí, že otázka využívání finančních nástrojů pro motivaci vlastníků či uživatelů pozemků v CHKO nemá na meritorní posouzení věci vliv; tento důkazní návrh se tak míjí s předmětem nyní posuzovaného řízení.

30. Dopis SPÚ žalovanému ze dne 30. 8. 2023 byl žalobcem navržen k prokázání jeho tvrzení, že žalovaný je informován o pozemkových úpravách v dotčené lokalitě, takovéto skutkové zjištění však opět dle názoru soudu není v dané věci relevantní. Pro úplnost soud dodává, že samotná existence řízení o pozemkových úpravách netvoří ze zákona překážku vyhlášení CHKO, což ostatně netvrdí ani žalobce.

IV.2. Základní východiska právního hodnocení

31. Soud předesílá, že pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu platí dispoziční zásada [71 odst. 1 písm. d) a věta prvá ], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (viz rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. -54). K žalobním námitkám soud uvádí, že žalobce jen ve velmi omezené míře reagoval na závěry, které vyslovil ministr v odůvodnění napadeného rozhodnutí při vypořádání rozkladových námitek, a opakovaně se vymezoval vůči postupu a právnímu hodnocení žalovaného ministerstva jakožto prvostupňového správního orgánu. Platí, že pokud odvolací orgán uplatněné námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě jen zopakuje, podstatně tím snižuje své šance na úspěch; soud pak také namnoze jen přebírá správnou argumentaci žalovaného, popřípadě na ni odkazuje (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. -130, č. 1350/2007 Sb. NSS nebo např. též rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2014 č. j. -128).

32. Dále soud poukazuje na to, že závěrem roku 2024 bylo k městskému soudu podána tímtéž právním zástupcem celá řada žalob v podstatě shodného znění (liší se de facto jen identifikace žalobců a napadených rozhodnutí). Takovými žalobami se již zabývaly desátý, čtrnáctý a osmnáctý senát městského soudu a ve všech případech byly žaloby zamítnuty (viz například rozsudky ze dne 19. 12. 2024, č. j. -84 a ze dne 15. 1. 2025, č. j. -106, -87, -101 a -74). Přičemž kasační stížnosti podané žalobci proti rozsudkům zdejšího soudu byly Nejvyšším správním soudem zamítnuty, jelikož se Nejvyšší správní soud s právní závěry zdejšího soudu ztotožnil např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. -59, ze dne 30. 5. 2025, č. j. -66, ze dne 11. 6. 2025, č. j. -52, ze dne 12. 6. 2025, č. j. -62. S ohledem na téměř totožnou formulaci žalobních námitek v nyní posuzované věci tedy rozhodující senát neshledal důvod, aby se od citovaných rozsudků odchýlil.

33. Spor mezi účastníky spočívá v nejobecnější rovině v tom, zda má, či nemá být vyhlášena CHKO Soutok. Konkrétněji pak jde o to, zda se žalovaný řádně vypořádal s námitkami žalobce proti záměru tohoto chráněného území. Stejně jako výše jmenované senáty i pátý senát zdůrazňuje, že si jako cíl v žádném případě neklade a klást nemůže komplexní rozbor celé problematiky z pohledu environmentálního, ekonomického či společensko-kulturního. Soudní moc nemá být arbitrem toho, zda je ochrana přírody cestou zřizování CHKO a zajištěním určité míry přirozeného vývoje v nich z odborného hlediska žádoucí a jediná správná, a to ani obecně, ani specificky na území Soutoku. Úkolem soudu je v rozsahu žalobních bodů posoudit, zda žalovaný vypořádal námitky žalobců v souladu se zákonem.

34. Podle § 2 odst. 2 písm. e) ZOPK ochrana přírody a krajiny podle tohoto zákona se zajišťuje zejména vytvářením sítě zvláště chráněných území a péčí o ně. Jednou z kategorií zvláště chráněných území je právě CHKO (§ 14 odst. 2 písm. b) ZOPK).

35. Podle § 25 odst. 1 ZOPK lze za CHKO vyhlásit rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Odstavec 2 pak stanoví, že hospodářské využívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Rekreační využití je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty chráněných krajinných oblastí. CHKO, jejich poslání a bližší ochranné podmínky vyhlašuje vláda nařízením (§ 25 odst. 3 ZOPK).

36. Samotný postup vyhlášení chráněného území, tedy i CHKO, je upraven v § 40 ZOPK. Podle jeho odst. 1 je-li třeba vyhlásit chráněné území nebo jeho ochranné pásmo, zajistí orgán ochrany přírody zpracování záměru na jeho vyhlášení. V záměru vyhodnotí stav dochovaného přírodního prostředí v území a navrhne vhodný způsob a rozsah ochrany území včetně jeho bližších ochranných podmínek [v souladu s § 79 odst. 3 písm. f) ZOPK je v případě CHKO orgánem ochrany přírody žalovaný].

37. Žalovaný zpracoval záměr v srpnu 2023 a podle § 40 odst. 3 ZOPK jej zaslal obcím a krajům, jejichž území se záměr dotýká; zároveň jej oznámil i vlastníkům nemovitých věcí dotčených záměrem včetně žalobců.

38. Žalobce proti záměru uplatnil včasné námitky. V této souvislosti soud upozorňuje, že § 40 odst. 4 ZOPK omezuje rozsah námitek tak, že je mohou uplatnit […] vlastníci nemovitých věcí dotčených navrhovanou ochranou […]. Vlastník je oprávněn uplatnit námitky jen proti takovému navrženému způsobu nebo rozsahu ochrany, jímž by byl dotčen ve výkonu svých práv nebo povinností.

39. Podle citovaného ustanovení je orgán ochrany přírody povinen o námitkách ve stanovené lhůtě rozhodnout a záměr poté uvést do souladu s těmi, kterým vyhověl. V nynější věci si žalovaný vyžádal odborné stanovisko Agentury; námitkám posléze nevyhověl. Předmětem nynějšího soudního řízení je toliko zákonnost rozhodnutí o námitkách, a to jen na podkladě žalobních bodů. Skutečnost, že je rozhodnutí o námitkách soudně přezkoumatelné, neznamená, že je soudní řízení jen pokračováním správního řízení; mezi principy soudního řízení správního patří především dispoziční zásada a požadavek, že ochranu lze poskytnout jen veřejným subjektivním právům žalobců ( ). Soudy zásadně neprojednávají žaloby ve veřejném zájmu (actio popularis), veškerou argumentaci je proto nutné vztahovat k možnému dotčení práv žalobců. Soud nemůže věcně posuzovat otázky, jež s žalobcem jakožto spoluvlastníkem pozemků dotčených CHKO nesouvisí. Jak soud uvádí níže, žalobce v jednom případě poukazuje na nezákonnost postupu správních orgánů, avšak nerozvádí, jakým způsobem jím byl dotčen ve výkonu svých práv nebo povinností, naopak se domáhá ochrany práv a povinností třetích osob.

IV.3. Překročení lhůty pro vydání rozhodnutí

40. Dle § 40 odst. 4 ZOPK rozhodne orgán ochrany přírody o došlých námitkách proti předloženému záměru do 60 dnů od uplynutí lhůty pro uplatnění námitek. Sám žalovaný přiznal, že tuto lhůtu nedodržel. O této skutečnosti tedy není v řízení sporu.

41. Soud však upozorňuje, že pozdní rozhodnutí o námitkách nemá bez dalšího za následek nezákonnost tohoto rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2006, č. j. -63). Vliv nedodržení pořádkové lhůty na zákonnost rozhodnutí soud neshledal ani v nyní řešeném případě. Ani žalobce dostatečně netvrdí (a už vůbec neprokazuje), jak se nedodržení lhůty promítlo do jeho veřejných subjektivních práv. Pokud namítá, že mohl oprávněně nabýt přesvědčení, že námitce je vyhověno a pozemky mohl např. nabídnout k prodeji bez omezení, popisuje pouze hypotetickou situaci, za níž by mohlo mít nedodržení lhůty na práva vlastníka pozemku vliv. Avšak netvrdí ani nijak nedokládá, že to je jeho případ, tedy že měl v plánu vlastní pozemek prodat. K tomu soud ve shodě s žalovaným dodává, že vyhlášení CHKO neovlivňuje vlastnická práva z hlediska nakládání s pozemky (prodej, nájem apod.). Nakonec je třeba uvést, že ZOPK ani žádné ustanovení nepředpokládají, že pokud není námitka vypořádána ve lhůtě, nastává fikce vyhovění této námitce. Tento argument je tak zcela nepřesvědčivý.

42. Kromě toho žalobce, ač v řízení aktivní, nevyužil ani institut opatření proti nečinnosti dle , potažmo podání žaloby na ochranu proti nečinnosti dle , resp. soudu není tato skutečnost známa. Lze doplnit, že veřejná vyhláška o oznámení o předložení záměru na vyhlášení CHKO Soutok je datována ke dni 24. 8. 2023 a žalobce byl oprávněn uplatnit námitky proti záměru do 90 dnů od doručení oznámení vyhláškou. Žalovaný měl povinnost o námitkách rozhodnout do 60 dnů od uplynutí lhůty pro uplatnění námitek. Tato lhůta skončila nejdříve pět měsíců od vyhotovení vyhlášky, tedy přibližně na konci ledna 2024, a žalovaný vydal prvostupňové rozhodnutí dne 5. 6. 2024. Byl tudíž v „prodlení“ nanejvýš pět měsíců. S ohledem na povahu řízení a počet vlastníků nemovitých věcí dotčených navrhovanou ochranou (ani o jejich vysokém počtu není v řízení sporu) soud délku takového prodlení nepovažuje za zvlášť významnou.

IV.4. Orná půda coby předmět ochrany

43. Žalobce má dále za to, že jeho pozemky (orná půda) chybí v popisu předmětu ochrany záměru a že nemohou být uváděny až v samotném detailnějším popisu jednotlivých předmětů ochrany. Soud konstatuje, že v části 3. záměru jsou vymezeny „Předměty ochrany CHKO a jejich popis“ takto: „a) harmonicky utvářená krajina s typickým krajinným rázem daným zejména charakterem říční nivy řek Moravy a Dyje a jejich přítoků s rozsáhlým komplexem lužních lesů nížinného typu, s mozaikou lučních, mokřadních a vodních ekosystémů, s památkově významnými objekty a krajinnými úpravami, zejména v areálu slovanských hradišť a v Lednicko-valtickém areálu, b) přírodní funkce krajiny, zejména její ekologická rezistence a resilience, migrační prostupnost, přirozený vodní režim s rozlivy, retence vody v krajině, dynamika říčních procesů vodních koryt a údolních niv [...].“

44. V rámci testu proporcionality se žalovaný v záměru (na str. 23 a 24) věnoval podrobnějšímu popisu předmětu ochrany. K bodu a) výše uvedl: „Soutok představuje unikátní krajinu v nivě na dolním toku řek Moravy a Dyje, pro kterou je v obou jejích částech charakteristickým znakem přítomnost velkého komplexu lužních lesů nížinného typu s lučními enklávami. V nivě se při okrajích komplexu lužního lesa vyskytuje mozaika zemědělsky využívaných pozemků, převážně luk, částečně i orné půdy, vodních ploch, toků a mokřadů. Uvnitř komplexu lesa se nacházejí různě velké luční enklávy, často se starými solitéry či jinou mimolesní zelení a jednotlivými stavbami. V obou částech je patrný vliv rozsáhlých krajinářských úprav v průběhu 18. a 19. století, nejvíce je tento vliv patrný v západní části v blízkosti Lednice, kde byla krajina nejvíce doplněna drobnými stavbami. Unikátní ráz krajiny by mohly negativně ovlivnit nejen změny v zastoupení jednotlivých ploch lesních, nelesních a vodních stanovišť, ale také změny vodního režimu v území i způsobu a míry jejich obhospodařování.“ (pozn. podtržení doplněno soudem).

45. Z detailnějšího popisu předmětu ochrany (krajiny s typickým krajinným rázem) je zřejmé, že orná půda do něj spadá. Z úvodního popisu v bodě 3. záměru ostatně nevyplývá, že by jednotlivé aspekty dané krajiny záměr vyjmenovával taxativně, naopak použití výrazu zejména naznačuje, že se jedná o výčet příkladmý. Žalobce ani nepopírá, že by detailnější popis předmětu ochrany jeho pozemky nezahrnoval; zjevně se domnívá, že uvedení orné půdy až v detailnějším popisu je zapovězeno, ale nevysvětluje proč. Soud má oproti tomu za to, že nic nebrání obecnému vymezení předmětu ochrany na začátku záměru (navíc pokud je z něho zřejmé, že vyjmenované aspekty krajiny jsou demonstrativním výčtem) a následné bližší specifikaci v další části záměru. Dle , o plánech péče, zásadách péče a podkladech k vyhlašování, evidenci a označování chráněných území, záměr na vyhlášení zvláště chráněného území obsahuje určení předmětů ochrany a jejich popis. Záměr tomuto požadavku jistě vyhovuje, neboť vyhláška nestanoví, v jaké části záměru musí být předmět ochrany popsán. Nezapovídá ani zpřesnění předmětu ochrany na jiných místech záměru. Žalovaný navíc podkapitolu na str. 23 záměru popsal jako „K předmětům ochrany“ a jednotlivé předměty ochrany zde opětovně citoval pod písmeny totožnými jako v části 3. Adresátovi záměru tak musí být zřejmé, že se jednalo o detailnější popis jednotlivých předmětů ochrany.

46. Soud se navíc ztotožňuje se správními orgány, že orná půda je rovněž obsahem předmětu ochrany uvedeného pod bodem b), k čemuž odkazuje detailnější popis „přírodní funkce krajiny“ na str. 24 záměru. Žalovaný pak v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že pozemky jsou nedílnou součástí několika navržených předmětů ochrany, konkrétně zejména předmětu ochrany: „harmonicky utvářená krajina s typickým krajinným rázem...“ a „přírodní funkce krajiny, zejména její ekologická rezistence a rezilience, migrační prostupnost, přirozený vodní režim s rozlivy, retence vody v krajině, dynamika říčních procesů vodních koryt a údolních niv“, a že „orná půda má nezastupitelnou roli v utváření charakteristického krajinného rázu zemědělské krajiny jižní Moravy, jenž je také předmětem ochrany navrhované CHKO Soutok.“

47. Ministr k tomu dodal, že zemědělsky využívané plochy v krajině CHKO mohou mít funkci arondační, mohou mít úzkou vazbu na vodní režim v území, mohou poskytovat plochu pro rozmnožování atp. Zařadit do CHKO pouze biologicky cenná území bez komplexní úvahy o krajinném celku a funkčních ekologických vazbách a procesech v něm nelze; naopak z definice CHKO v zákoně jasně vyplývá to, že se jedná o rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Zároveň zde není hospodářská činnost nepřijatelná, ba naopak hospodářské využívání území CHKO se provádí tak, aby se udržoval a zlepšoval jeho přírodní stav a byly zde zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce.

48. Ministr pokračoval, že spolu s ostatními druhy pozemků může orná půda významně přispívat k udržování přirozeného vodního režimu s rozlivy, k odolnosti celé oblasti vůči abiotickým i biotickým činitelům a také schopnosti navrátit se v případě narušení ekologických vazeb zpátky do původního stavu se zvýšenou rezistencí. Ministr rovněž uvedl, že ochrana orné půdy je v některých případech nutná také z hlediska udržení biodiverzity v celé oblasti, zejména tam, kde se vyskytují periodické rozlivy nebo u lokalit v jarním období podmáčených. Na tyto biotopy jsou vázány mnohé ochranářsky významné druhy živočichů.

49. Je tak zcela zřejmé, že pozemky tvořící ornou půdu jsou v záměru zamýšleny jako předmět ochrany hned ze dvou důvodů: orná půda tvoří harmonicky utvářenou krajinu s typickým krajinným rázem a rovněž plní přírodní funkci krajiny z důvodu provázanosti orné půdy s vodním režimem. Smyslem ochrany je tedy zachování krajiny a jejích přírodních funkcí, které správní orgány podrobně specifikovaly.

50. Žalobce dále cituje jeden ze závěrů ministra (ze str. 7 napadeného rozhodnutí) týkající se potřeby ochrany určitých biotopů a živočichů a uzavírá, že na tyto biotopy jsou vázány mnohé ochranářsky významné druhy živočichů; nicméně neuvádí, že by se takovéto druhy ochranářsky významných druhy živočichů na orné půdě nenacházely. Tedy citovaná pasáž se netýká primárně důvodů pro ochranu orné půdy. Ochrana živočichů a biotopů zmíněných ministrem však je nepřímým důvodem, proč ornou půdu zahrnout do záměru. Zařazení orné půdy do záměru tak má svůj význam i z hlediska ochrany živočichů návazně se na ní vyskytujících. Rovněž skutečnost, že žalovaný příznivý efekt ochrany přírody na zemědělských pozemcích v určitých aspektech teprve očekává, neznamená, že tento očekávaný vliv není relevantní a nemůže být důvodem pro vyhlášení CHKO. Žalobce tvrdí, že očekávaný účinek se nedostaví z důvodu provedených komplexních vodohospodářských úprav, které přirozenému vodnímu režimu brání. Nijak však už neprokazuje, že v území nějaké vodohospodářské úpravy nastaly, a neuvádí, z jakých důvodů mají tyto úpravy bránit zamýšleným účinkům vyhlášení CHKO Soutok. Shora uvedený právní závěr, že orná půda spadá do předmětu ochrany ostatně rovněž plně sdílí Nejvyšší správní soud i v posledně vydaném rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. -47 viz bod [24]. A v rozsudku ze dne 17. 10. 2025, č. j. -66, v bodě [16] Nejvyšší správní soud k téže žalobní a potažmo i kasační námitce konstatoval: „..., že z pohledu ochrany přírody spadají pozemky stěžovatelů do přírodně hodnotného území a nelze opomenout ani provázanost orné půdy s vodním režimem. Žalovaný dále mj. uvedl, že ochrana orné půdy je v některých případech nutná také z hlediska biodiverzity v celé oblasti. Z pohledu ochrany přírody tak dotčené pozemky spadají do přírodně hodnotného území, jehož přírodní hodnotu je nutno vnímat.“ (podtržení přidáno soudem).

IV.5. Finanční podpora vlastníků pozemků v CHKO, omezení hospodaření a znehodnocení pozemků

51. Žalobce dále namítal, že nástroje zmiňované správními orgány, jimiž je možné motivovat vlastníky pozemků k šetrnějšímu hospodaření, jsou využitelné již nyní, bez nutnosti vyhlášení CHKO. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce v rozkladu, resp. v jeho doplnění ze dne 6. 8. 2024, namítal: „Motivovat vlastníky či uživatele zemědělské půdy k šetrnějším způsobům hospodaření prostřednictvím vhodně zvolených finančních nástrojů lze i bez toho, že se pozemky budou nacházet v CHKO, a to podle ustanovení , a Proto lze již řadu let čerpat na šetrnější hospodaření finanční prostředky například z Operačního programu Životní prostředí, což lze doložit řadou konkrétních projektů realizovaných na území evropsky významných lokalit Niva Dyje a Soutok – Podluží.“ Z obsahu této rozkladové námitky je zřejmé, že pokud jde o možnosti čerpání finančních nástrojů, žalobce nespatřuje rozdíl mezi EVL a CHKO. Žalovaný k této námitce vysvětlil, že prostředky lze čerpat i mimo zvláště chráněná území, nicméně v nich se nabízí širší škála dotačních nástrojů, a právě tam jsou prostředky primárně alokovány; k tomu pak zmínil tři typy nástrojů vyjmenované i výše. Ve vyjádření k žalobě též výslovně souhlasil s žalobci v tom, že jím zmíněné tři typy nástrojů lze čerpat i u EVL.

52. Z pohledu soudu tak žalovaný ani ministr dostatečně nevystihli důvody pro vyšší ochranu území spočívající v existenci dotačních nástrojů (fakticky již v napadeném rozhodnutí ministr připustil, že tyto nástroje lze standardně čerpat bez ohledu na CHKO). Pakliže tvrdili, že se nabízí širší škála nástrojů, resp. že do zvláště chráněných území jsou prostředky alokovány přednostně, tato tvrzení dále nekonkretizovali ničím jiným, než poukazem na výše uvedené tři dotační programy (týkající se vlastníků dotčených pozemků). Tento dílčí nedostatek ovšem nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Existence finančních (dotačních) nástrojů totiž nebyla nosným důvodem záměru, potažmo obou správních rozhodnutí. Z nich naopak vyplývají jiné rozhodné důvody pro zavedení CHKO, vysvětlení, proč ochrana v podobě EVL není dostatečná, a že – v případě pozemků žalobce – má orná půda nezastupitelnou roli v utváření charakteristického krajinného rázu zemědělské krajiny Jižní Moravy (tj. jednoho z předmětů ochrany CHKO Soutok), a také že význam ochrany orné půdy je věcně obsažen rovněž v předmětu ochrany (srov. vypořádání předchozího žalobního bodu). Existenci finančních (dotačních) nástrojů správní orgány nezohledňovaly ani v rámci testu proporcionality. Ačkoliv tedy v tomto ohledu dostatečně nevysvětlily rozdíl mezi EVL a CHKO, otázka využívání finančních nástrojů pro motivaci vlastníků či uživatelů pozemků v CHKO nemá na danou věc vliv. Proto se jí soud již dále nezabýval a neprováděl ani žalobci navržený důkaz (přílohu k žalobě) – Dotační přehled; ostatně mezi stranami není sporu, že tři programy zmíněné žalovaným lze využívat u obou typů chráněných území.

53. S otázkou finančních nástrojů a motivace vlastníků (uživatelů) pozemků do určité míry souvisí i problematika omezení a vzniku škody, na něž žalobce upozornil v žalobě v pasáži věnované návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.

54. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze předmětnou argumentaci považovat za samostatný žalobní bod, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Omezení a vznik škody totiž žalobce uvedl pouze jako důvod pro vydání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž následně změnil na návrh na vydání předběžného opatření v podání ze dne 12. 11. 2024. Žalobce tuto argumentaci vtělil do části žaloby (viz bod 4), v níž sepsal argumenty, na jejichž základě navrhoval vydání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobní námitky pak rozepsal až v následujících bodech (viz body 5 až 11 žaloby); konkrétně v bodě 5 žaloby výslovně uvedl, že „[k] samotným žalobním námitkám uvádí žalobce toliko následující:“, na což navazují právě body 6 až 11 žaloby, jejichž obsah je zahrnut výše v kapitole II. rozsudku.

55. I pokud by však soud argumentaci žalobce považoval za další žalobní námitku, nemohl by této námitce vyhovět. Tvrzení žalobce jsou totiž vágní a ničím nepodložená. Pokud jde o tvrzení, že vzhledem k zařazení jeho pozemků v CHKO bude muset nakoupit speciální stroje a obhospodařovací zařízení za cca desítky miliónů korun, aby splňovaly požadavky dle vyhlášky pro způsob obhospodařování CHKO; taktéž bude muset nově zaměstnat pracovní síly za účelem konzultací a schvalování svých postupů na dotčených pozemcích. Nelze jistě zpochybnit, že vyhlášení CHKO přináší jistá omezení, žalobce ovšem nespecifikuje, že půjde o omezení natolik závažná, aby byla zamýšlenému cíli nepřiměřená. Soud proto pouze v obecné rovině připomíná, že dojde-li ke ztížení zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok, má vlastník dle § 58 ZOPK nárok na finanční náhradu.

IV.6. Smluvní ochrana pozemků

56. Dalším žalobním bodem žalobce brojí proti tomu, že žalovaný ignoroval požadavek na tzv. přednostní ochranu předtím, než přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že na území plánované CHKO Soutok se nacházela dvě EVL (Niva Dyje a Soutok – Podluží).

57. Podle § 39 odst. 1 ZOPK ochrana evropsky významných lokalit je zajišťována přednostně v součinnosti s vlastníky pozemků. Pro evropsky významné lokality lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, prohlásit území za chráněné nebo strom za památný, pokud již nejsou zvláště chráněny podle tohoto zákona, na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody.

58. Podle § 45c odst. 4 ZOPK k zajištění udržení příznivého stavu evropských stanovišť nebo stanovišť evropsky významných druhů, které jsou předmětem ochrany evropsky významných lokalit, lze území evropsky významných lokalit nebo jejich části vyhlásit za zvláště chráněná území nebo zde zřídit smluvně chráněná území podle § 39. Vyžaduje-li udržení příznivého stavu předmětu ochrany evropsky významné lokality přísnější ochranu než podle odstavce 2, stanoví vláda nařízením u této evropsky významné lokality nebo její části kategorie zvláště chráněných území, ve kterých je příslušné orgány ochrany přírody vyhlásí, nebude-li tato ochrana zajištěna smluvně. Takto vláda postupuje v případě, že tato evropsky významná lokalita není dosud vyhlášena za zvláště chráněné území a její ochrana není zajištěna ani smluvně podle § 39.

59. Podle ZOPK orgány ochrany přírody do 30 dnů ode dne vyhlášení nařízení vlády podle odstavce 1 ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv upozorní formou veřejné vyhlášky podle vlastníky pozemků v evropsky významných lokalitách nebo jejich částech, jejichž ochranu je podle nařízení vlády podle třeba zajistit vyhlášením zvláště chráněného území, že jejich ochrana na dotčeném pozemku v případě, že to připouští, může být zajištěna smluvně. Pokud vlastník pozemku ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení upozornění neučiní žádný písemný úkon směřující k uzavření smlouvy, nebo na základě tohoto úkonu nedojde ve lhůtě dvou let k uzavření smlouvy podle , bude evropsky významná lokalita vyhlášena jako zvláště chráněné území v kategorii ochrany stanovené národním seznamem, a to postupem stanoveným tímto zákonem pro vyhlášení zvláště chráněného území příslušné kategorie. Vyhlášení zvláště chráněných území podle odstavce 4 provedou příslušné orgány ochrany přírody nejpozději do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu.

60. I na tomto místě je vhodné poznamenat, že tvrzení žalobce jsou zopakováním jeho rozkladových námitek, na které již reagoval ministr. S odkazem na test proporcionality, který provedl žalovaný, ministr vyložil, že smluvní ochranu lze vnímat jako teoreticky možnou alternativu k ostatním způsobům ochrany, avšak nelze ji v dané věci uskutečnit vzhledem k majetkovým poměrům v navrhovaném území (roztříštěnost vlastnických vztahů) a přírodním specifikům území Soutoku, které mají vliv na způsoby hospodaření. V testu proporcionality přitom žalovaný nekonstatoval, že smluvní ochrana není možná, ale že je prakticky neuskutečnitelná. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění obou správních rozhodnutí, jakož i např. rozsudků Nejvyššího právního soudu ze dne 17. 10. 2025, č. j. -68, ze dne 16. 7. 2026, č. j. -47. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud v bodech [25] až [31] ke shodně koncipované námitce účastníka ve skutkově a právně obdobné věci konstatoval následující: „[j]ak je patrné z citovaných ustanovení ZOPK, pro evropsky významné lokality (kam spadá rovněž dotčený pozemek) lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody. Z textu zákonného ustanovení lze usuzovat, že smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území (viz také HANÁK, J. § 39 [Smluvní ochrana]. In: VOMÁČKA, V., KNOTEK, J., KONEČNÁ, M., HANÁK, J., DIENSTBIER, F., PRŮCHOVÁ, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 285, marg. č. 2–3.). Žalovaný při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná. [31] Z ustanovení § 39 odst. 1 ZOPK rovněž vyplývá, že smluvní ochrana u EVL připadá v potaz pouze tehdy, není-li již zvláště chráněna podle tohoto zákona (věta druhá). Není přitom sporu, že se na části území obou EVL (Soutok – Podluží a Niva Dyje) nachází zvláště chráněná území – národní přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní rezervace, u nichž nelze smluvní ochranu dle § 39 ZOPK realizovat ani právně. Území CHKO Soutok by tak bylo rozdrobeno do několika režimů ochrany (maloplošná zvláště chráněná území, smluvní ochrana a CHKO), což by přineslo problematické zajištění systematické a komplexní péče o území jako celek. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani tato námitka není důvodná. Stejným směrem ostatně vyznívá i nález Ústavního soudu sp. zn. , podle něhož smluvní ochrana nepředstavuje u takto rozsáhlého území s tisíci vlastníky pozemků reálnou alternativu schopnou zajistit cíl ochrany ve srovnatelné intenzitě a komplexnosti.“ (podtržení přidáno soudem).

61. Ve shodě se shora zmíněnou judikaturou pátý senát zdejšího soudu též dodává, že považuje kromě roztříštěnosti vlastnických vztahů za podstatné zejména to, že ve smlouvě je možné podrobně upravit ochranný režim území pouze ve vztahu k vlastníkovi pozemku jakožto smluvní straně, nikoliv již ve vztahu ke třetím osobám. Vůči nim platí pouze jediná ochranná podmínka v podobě zákazu poškozování chráněného území dle § 39 odst. 2 ZOPK. Ministr přiléhavě konstatoval, že taková ochrana je na jednu stranu málo adresná a nezajistí efektivní ochranu tohoto cenného území, na druhou stranu je však nadbytečně přísná, jelikož zákaz dle § 39 odst. 2 ZOPK je absolutní a nejde z něj povolit výjimku (viz strana 9 žalobou napadeného rozhodnutí).

62. Je tedy zřejmé, že žalovaný na institut smluvní ochrany nerezignoval, ale zvažoval jej. V testu proporcionality velice podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů není smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 ZOPK nevyplývá, že orgán ochrany přírody se musí za každou cenu s vlastníkem pozemku na ochraně domluvit; naopak za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Žalobce na závěry správních orgánů konkrétněji nereaguje. Soud pro úplnost dodává, že proti způsobu provedení testu proporcionality žalobce nikterak nebrojil, blíže se jím proto nezabývá.

63. Na ústním jednání žalobce akcentoval, že tato námitka měla být posouzena odlišně, jelikož žalobce je v dané věci fyzickou osobou, a nikoliv osobou právnickou; avšak nikterak blíže svoji argumentaci nevysvětlil. Soud neshledal tuto výtku důvodnou, jelikož i v jiných skutkově a právně obdobných řízeních (viz příkladný výčet v bodě 32 rozsudku) správní soudy rozhodovaly se zcela shodným odůvodněním dotčené námitky i v případě žalobců, jimiž byly rovněž fyzické osoby (např. rozsudek NSS sp. zn. ze dne 17. 10. 2025). Dále právní zástupce žalobce poukázal na celistvost CHKO dotčeným územím náležejícího do žalobcova spoluvlastnictví, což mělo být dle jeho názoru, opět odlišně od ostatních řízení posouzeno. Soud upozorňuje, že i tato výtka byla ze strany právního zástupce žalobce uplatněna v obecné rovině, soud proto odkazuje na v bodě 60 tohoto rozsudku citovanou a zejména na soudem podtrženou pasáž z rozsudku NSS ze dne 16. 7. 2026, č. j. -47, kde NSS pregnantně shrnul podstatné důvody pro nevyužití smluvní ochrany dotčených pozemků zařazených do CHKO, přičemž na podporu svého závěru zmínil i: „nález Ústavního soudu sp. zn. , podle něhož smluvní ochrana nepředstavuje u takto rozsáhlého území s tisíci vlastníky pozemků reálnou alternativu schopnou zajistit cíl ochrany ve srovnatelné intenzitě a komplexnosti“. Soud tedy toliko opakuje a stručně shrnuje, že při vážení různých typů ochran území v neprospěch smluvní ochrany pozemků převážilo hledisko, že by CHKO Soutok tímto bylo rozdrobeno do několika režimů ochrany (maloplošná zvláště chráněná území, smluvní ochrana a CHKO), což by přineslo problematické zajištění systematické a komplexní péče o území jako celek. Tudíž skutečnost, jak velké území bylo u toho kterého vlastníka dotčených pozemků vyhlášením CHKO Soutok postiženo, nebylo pro posouzení dané námitky nikterak relevantní.

64. Soud do značné míry souhlasí se žalovaným i ohledně aplikace § 45c odst. 5 ZOPK. To, jak v minulosti (ne)postupoval příslušný orgán ochrany přírody při zajišťování smluvní ochrany v souvislosti s vyhlášením EVL, nemá přímou vazbu na řešení současné otázky (vyhlášení CHKO). Nelze však říci, že by šlo o zcela bezpředmětnou námitku; stále jde o vytýkanou absenci zajištění přednostní smluvní ochrany. Jak ovšem soud dovodil výše, obě správní rozhodnutí ve svém souhrnu obsahují relevantní odůvodnění, proč správní orgány nezvolily smluvní ochranu. Zdejší soud navíc již v rozsudku ze dne 26. 10. 2023, č. j. -76, seznal, že ke sjednání smluvní ochrany se vyžaduje i iniciativa vlastníka pozemku; teprve nevyvine-li vlastník takovou inciativu, dojde k vyhlášení zvláště chráněného území, jak tomu bylo v projednávané věci. Z ryze obecně formulované námitky nicméně podle soudu nevyplývá, že by žalobce vyvíjel iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádal.

65. Žalovaný tedy nepochybil, pokud nepostupoval podle § 39 ve spojení s § 45c odst. 5 ZOPK.

IV.7. Probíhající řízení o pozemkových úpravách

66. Pokud jde o pozemkové úpravy dle , soud konstatuje, že příprava úprav v území CHKO Soutok není sporná. Soudu však není zřejmé, jakým způsobem se mají pozemkové úpravy ve spojení se záměrem dotknout veřejných subjektivních práv žalobce. V žalobě totiž bez bližších souvislostí tvrdí, že žalovaný ignoruje vysoký stupeň rozpracovanosti těchto pozemkových úprav a že pozemky budou dotčeny změnou vlastnictví. Dále uvedl, že o těchto skutečnostech žalovaného vyrozuměl SPÚ. Upozornil, že na úvodní jednání o prvním kole pozemkových úprav je pozván velký počet účastníků a všichni nedostanou možnost se již k zamýšlenému vyhlášení nijak vyjádřit, a jeho vlastnické právo tím bude dotčeno. Jak však soud vyložil výše, žalobce je oprávněn rozhodnutí správních orgánů napadat toliko v rozsahu zásahu do svých veřejných subjektivních práv. Ani v obecné rovině však neuvedl, jaký vliv mají probíhající pozemkové úpravy (ani následná změna vlastnictví) ve spojení s vyhlášením záměru vliv na jejich práva nebo povinnosti, resp. na jeho veřejná subjektivní práva. Pokud tvrdí, že tak dojde k zásahu do práv jiných vlastníků pozemků (případně budoucích vlastníků pozemků), nejsou v tomto směru k žalobě aktivně legitimování. Případní noví vlastníci pak přirozeně vstoupí do práv a povinností svých předchůdců. Z uvedených důvodů soud neprovedl jako důkaz Dopis SPÚ žalovanému ze dne 30. 8. 2023, neboť vědomost žalovaného o pozemkových úpravách není v dané věci relevantní. Pro úplnost soud dodává, že samotná existence řízení o pozemkových úpravách netvoří ze zákona překážku vyhlášení CHKO, což ostatně netvrdí ani žalobce.

IV.8. Nestrannost Agentury

67. Žalobce závěrem žaloby tvrdí, že „lze úspěšně pochybovat“ o nestrannosti a objektivnosti, potažmo věrohodnosti analýzy Agentury, neboť je podřízena žalovanému. Již v rozsudku zdejšího soudu pod č. j. -76 bylo vyloženo, že Agentura je orgánem ochrany přírody podle § 75 ZOPK. Byla zřízena zákonem jako správní úřad, který je podřízený žalovanému a který vykonává státní správu v ochraně přírody a krajiny v rozsahu stanoveném tímto zákonem a jinými zákony. Její působnost je stanovena § 78 citovaného zákona, dle něhož v obvodu své územní působnosti za účelem podpory výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny provádí potřebné inventarizační přírodovědné průzkumy, monitoring, dokumentaci a šetření v ochraně přírody, ukládá, zpracovává, vyhodnocuje data v ochraně přírody; přitom spolupracuje s odbornými, výzkumnými a vědeckými pracovišti. Soud tak poukazuje na to, že se jedná o odborný orgán ochrany přírody, který disponuje příslušným odborným (zaměstnaneckým) aparátem a spolupracuje s dalšími odbornými pracovišti. Zájmem Agentury je příznivé životní prostředí a jeho ochrana, při své činnosti postupuje podle zákona a v souladu s ním.

68. Skutečnost, že Agentura může „mít zájem“ na vyhlášení CHKO Soutok, tak vyplývá už z její povahy a účelu, za kterým byla zřízena, tedy ochrany přírody a krajiny. Pokud Agentura zpracovala analýzu, na jejímž základě žalovaný rozhodl při tvorbě návrhu CHKO Soutok, plnila tím toliko svoji úlohu, která pro ni vyplývá ze zákona. Ryze z jejího postavení v rámci soustavy orgánů ochrany přírody a krajiny nelze dovozovat, že její závěry vyjádřené v analýze jsou neobjektivní, nerelevantní nebo nevěrohodné, jak dovozoval žalobce.

69. Soud shledal, že z důvodu postavení Agentury nebylo povinností správních orgánů opatřit si oponentní analýzu. Agentura provedla analýzu ekosystémů uvedenou v záměru na základě dat a poznatků z výzkumů a inventarizací, provedených v území jí samotnou či vědeckými institucemi [srov. Příloha č. 3 (str. 42-48) záměru]. Žalobce věcné závěry analýzy Agentury nezpochybnil v rámci námitek, rozkladu a ani nyní v žalobě, ačkoliv tuto možnost, jakož i možnost navrhnout vypracování oponentní analýzy, měl. Namísto toho setrvává na obecném tvrzení o zaujatosti Agentury. Soud proto neshledal, že si měl žalovaný obstarat další analýzu, která by verifikovala závěry Agentury.

V. Závěr a náklady řízení

70. Pozemky žalobce byly řádně zahrnuty do předmětu ochrany, přičemž důvod této ochrany byl v rámci záměru i rozhodnutí správních orgánů náležitě vysvětlen. V daném případě nebylo z četných důvodů uskutečnitelné, aby žalovaný sjednával smluvní ochranu pozemků spadajících do zamýšlené CHKO Soutok. Absence tohoto postupu ve světle okolností případu tak neznamená, že nebylo možné bez dalšího přistoupit k vydání záměru na vyhlášení CHKO. Soud rovněž neshledal žádné důvodné pochybnosti o nestrannosti Agentury, tudíž i její analýza provedená v rámci záměru je věrohodná a relevantní. Soud dále seznal, že probíhající pozemkové úpravy se nedotýkají veřejných subjektivních práv žalobce. Ani závěry ministra ohledně možnosti využití dotačních nástrojů v případě EVL a CHKO nemají vliv na nosné důvody, pro které žalovaný přistoupil k záměru na vyhlášení CHKO Soutok. Nakonec, ač žalovaný o námitkách proti záměru rozhodl po zákonem stanovené lhůtě, tato vada nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Soud nepřisvědčil žádné ze vznesených námitek, žalobu proto zamítl jako nedůvodnou podle

71. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle Žalobce ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 16. září 2026

Mgr. Gabriela Bašná v.r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem provedla S. K.