Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

61 A 29/2025 - 38

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Honusovou v právní věci

žalobce: Ing. P. Z.

proti

žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje

sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2025 č. j. MSK 118812/2025, ve věci dopravního přestupku

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 11. 9. 2025 č. j. MSK 118812/2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou doručenou krajskému soudu dne 14. 11. 2025 domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2025 č. j. MSK 118812/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opava (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 4. 2024 č. j. MMOP 70057/2024, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ve spojení s , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon

o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),

za což mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč.

2. Žalobce v žalobě vymezil tyto žalobní body:

1) Žalobce rozporoval pozorovací možnosti policistů s tím, že měli k dispozici méně než půl sekundy na spatření mobilního telefonu a vzájemné sdělení si této informace. Podle žalobce nebylo prokázáno, že policisté mohli pozorovat přestupek po dobu až 5 sekund. Žalobce s odkazem na videozáznam namítl, že se ve výhledu kamery policejního vozidla objevil v čase 1:03 a vozidla se minula v čase 1:08. Při jejich souhrnné rychlosti 165 km/h byl v okamžiku, kdy se na záznamu objevil, od policejního vozidla vzdálen přibližně 230 m. Zatímco žalobce mohl na tuto vzdálenost policejní vozidlo na rovném úseku silnice za téměř jasného počasí spatřit, policisté podle něj nemohli rozeznat drobný předmět uvnitř jeho vozidla. Sami přitom vypověděli, že mobilní telefon zaznamenali až ze vzdálenosti 10 až 20 m před minutím vozidel, a měli tedy na jeho rozpoznání pouze zlomek vteřiny.

2) Dále žalobce zpochybnil postup žalovaného při práci s videozáznamem, jelikož žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedl, jakým konkrétním způsobem video zkoumal ani které konkrétní úkony provedl. Ve správním spise není zachycen žádný záznam o provedení a výsledku zkoumání videozáznamu, proto žalobce pokládá tvrzení žalovaného o způsobu práce s videem

za neprokázané a nepřezkoumatelné.

3) Žalovaný se měl podle zrušujícího rozsudku krajského soudu podrobně zabývat videozáznamem, zejména rozložit jeho rozhodnou část na jednotlivé snímky a případně vhodně upravit jas obrazu. Žalobci není známo, zda žalovaný takto postupoval. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyhodnotil důkaz fotografiemi auta pořízenými dne 14. 2. 2024. Z napadeného rozhodnutí neplyne komplexní vyhodnocení důkazů.

4) Žalobce rozporoval dostatečnou pečlivost žalovaného při vedení spisu, který dle jeho názoru nemohl poskytnout všechny potřebné informace. Při nahlížení do spisu žalobce zjistil, že žalovaný neprovedl žádné nové posouzení ani odborné posudky či rozbor fotografií z videa ve specializovaném softwaru. Žalobce očekával důkladnější rozbor, zvláště za situace, kdy bylo původní rozhodnutí žalovaného krajským soudem zrušeno a žalovanému bylo uloženo zabývat se důkazy v jejich vzájemných souvislostech.

5) Žalobce s odkazem na jím sestavenou časovou osu činnosti žalovaného brojil proti rychlosti jeho rozhodování. Z této časové osy a ze spisu vyvodil, že žalovaný fakticky rozhodl během pěti až šesti pracovních dnů. Žalobce proto jen stěží mohl nabýt přesvědčení, že by během takto krátké doby mohl žalovaný provést rozsáhlejší dokazování. Žalobce by uvítal, kdyby s ohledem na údajné opakované nerespektování závazného právního názoru a závažné procesní pochybení žalovaného rozhodl v této věci přímo soud nebo nepřímo delegoval rozhodovací pravomoc na jiný krajský úřad.

6) Žalobce nesouhlasil s postupem žalovaného, když neinicioval žádné jednání, které by vedlo ke vzájemné komunikaci ohledně průběhu řízení a zjištění stanoviska žalobce, a to na rozdíl

od postupu správního orgánu I. stupně, který s ním po celou dobu správního řízení aktivně komunikoval. Dále žalobce namítl, že žalovaný mohl být ovlivněn názorem správního orgánu

I. stupně, jenž v dokumentu Předání spisu odvolacímu správnímu orgánu mimo jiné uvedl, „jelikož správní orgán nemíní obviněnému v jeho odvolání vyhovět, neboť spáchání přestupku obviněného považuje

za prokázané, zasílá odvolání se spisový materiálem v rozsahu listů č. 1 až 49 nadřízenému správnímu orgánu k posouzení a rozhodnutí“. Žalobce se domnívá, že žalovaný mohl rozhodovat pod vlivem jiného správního orgánu a v důsledku toho tak mohl rozhodnout mylně. Také z těchto důvodů žalobce požaduje, aby ve věci sám rozhodl krajský soud nebo aby tuto pravomoc nepřímo delegoval na jiný krajský úřad.

7) Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné konkrétní informace o vyhodnocení výpovědí policistů, tyto výpovědi nebyly posouzeny ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Podle žalobcovy úvahy měli policisté maximálně půl vteřiny na zahlédnutí nějakého předmětu v jeho vozidle, a nikoliv několik vteřin, jak uvedli svědci ve svých výpovědích. Žalobce dále uvedl, že policista v jedoucím vozidle má jednou tak velkou pravděpodobnost omylu při identifikaci předmětu v jiném vozidle z důvodu kratšího času pozorování. Navrhl, aby bylo otestováno, co všechno zvládnou svědci skutečně vykonat během maximálně půl vteřiny.

8) Dle žalobce mezi snímky není žádný, který by alespoň částečně naznačoval, že měl pravou ruku u pravého ucha. Žalobcova ruka není vidět, protože je schovaná za jeho tělem. Žalobce na snímcích neviděl nic bílého, co by naznačovalo, že držel v ruce nějaký předmět u ucha. Naopak byl patrný průzor oblohy u horní části hlavy – pohledem přes levé přední okno uhlopříčně přes vozidlo a pravé zadní okno. Video jako celek neprokazovalo, že by žalobce držel něco u ucha, a podle žalobce sloužilo pouze k prokázání počasí, stínů, možného oslnění řidiče, běhu času, výpočtu vzdáleností, terénu silnice apod.

9) Podle žalobce se žalovaný dostatečně nevěnoval vzhledu a stáří vozidla, což mohlo mít zásadní dopad na konečné rozhodnutí. Vozidlo žalobce má prosklenou střechu, která zvenku vypadá jako ostatní tmavomodré vnější části vozidla a do interiéru přes ni proniká dostatek světla, přestože je ztmavená. Střecha nebyla policisty na místě nafocena. Žalobce byl toho názoru, že prosklená střecha mohla mít zásadní vliv na světelné podmínky uvnitř vozidla. Žalobce sdělil, že vozidlo zakoupil jen pár dní před jeho údajným přestupkem a nedovolil by si řídit pouze jednou rukou.

3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s žalobními námitkami. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné a přezkoumatelné. Rovněž poznamenal, že se nemohl vyjádřit k námitkám žalobce uvedeným v žalobě, neboť je žalobce nevznesl ve správním řízení.

4. Žalovaný uvedl, že podrobně vyhodnotil žalobcem předložené fotografie, přičemž dospěl k závěru, že stejně jako videozáznam nemohou potvrdit ani vyvrátit, co se odehrálo v interiéru vozidla, zda měl žalobce ruku na volantu či zda v ní držel mobilní telefon. Dále žalovaný zdůraznil, že krajský soud v předchozím řízení o žalobě neshledal žádnou vadu týkající se provedení a vyhodnocení důkazu videozáznamem. Mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporné, že videozáznam neprokazoval držení hovorového zařízení v ruce řidiče. Žalovaný má za to, že se v novém řízení podrobně zabýval fotografiemi z videozáznamu, a upozornil, že videozáznam sloužil pouze k vyhodnocení výhledových poměrů a povětrnostních podmínek. Současně tvrdil, že na základě videozáznamu nelze spáchání přestupku vyvrátit a že jeho spáchání prokázaly výpovědi svědků.

5. K námitkám procesního postupu žalovaný uvedl, že správní řízení se vede písemně a požadavek žalobce na neformální komunikaci je proto neopodstatněný. Ústní jednání se konalo před správním orgánem I. stupně, kde měl žalobce možnost písemně se vyjadřovat po celou dobu řízení a nebyl v tomto ohledu nijak zkrácen na svých právech. V odvolacím řízení nebyl důvod nařizovat ústní jednání, neboť důkaz předložený žalobcem měl listinnou podobu. Žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) č. j. -40 uvedl, že nebyl důvod pořizovat protokol o provedení důkazu, jelikož šlo o důkaz předložený žalobcem, který byl žalobci znám.

6. Žalovaný se také vyjádřil k námitce ovlivnění názorem správního orgánu I. stupně. K tomu konstatoval, že postup správního orgánu I. stupně spočívající ve vyjádření se k důkazu předloženému v odvolání v postupové zprávě je v souladu s ust. větou první , (dále jen „s. ř.“).

7. K hodnocení svědeckých výpovědí žalovaný odkázal na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí, jakož i na vypořádání odvolacích námitek pod body ad 1 až ad 3, a rovněž na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 4 až 6). Fotografie pořízené policisty na místě silniční kontroly sloužily podle žalovaného k prokázání tvrzení žalobce o držení PET láhve či kulaté vůně do auta a o poloze obrazovky vzhledem k výšce palubní desky. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového

a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona

č. , , v platném znění – dále jen „ “) a byl vázán obsahem žalobních bodů ( ).

9. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že písemností ze dne 4. 3. 2024 bylo žalobci oznámeno zahájení řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu a současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 22. 4. 2024 v 8:30 hodin. Oznámení bylo dne 7. 3. 2024 doručeno žalobci. Správní orgán I. stupně věc projednal na podkladě oznámení Policie ČR, které obdržel 28. 2. 2024. Součástí policejních podkladů byly kromě Oznámení přestupku také rukopis Oznámení přestupku sepsaný na místě, úřední záznam sepsaný prap. M. S., fotodokumentace pořízená při silniční kontrole a videozáznam na CD pocházející z palubní kamery služebního vozidla. Dne 22. 4. 2024 proběhlo ústní jednání, při němž byli v rámci dokazování vyslechnuti jako svědci oba policisté, a to prap. M. S. a prap. P. K., a žalobci bylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Následně bylo dne 29. 4. 2024 vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byl žalobce uznán vinným tím, že dne 14. 2. 2024 kolem 11:58 hod. v katastru obce Holasovice, část Zadky řídil osobní motorové vozidlo Tesla registrační značky X, přičemž na kilometru 241,00 držel v pravé ruce u pravého ucha telefonní přístroj (mobilní telefon), což je zakázáno. Tímto jednáním porušil ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, čímž úmyslně spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o silničním provozu, za což mu byl podle § 125c odst. 5 písm. c) téhož zákona uložen správní trest, a to pokuta ve výši 4 000 Kč a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo dne 29. 5. 2024 rozhodnuto žalovaným, který odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce proti rozhodnutí brojil žalobou, která byla krajskému soudu doručena dne 30. 7. 2024. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2024 zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně uložil žalovanému, aby v dalším řízení nejprve provedl důkaz fotografiemi předloženými žalobcem v odvolání a poté tento důkaz vyhodnotil ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy. Žalovaný proti rozsudku podal kasační stížnost, kterou NSS svým usnesením ze dne 28. 7. 2025 odmítl pro nepřijatelnost. Dne 11. 9. 2025 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí.

10. Podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobe, telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

11. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu

s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

12. Podle ust. § 125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, se za přestupek uloží pokuta od 4 000 Kč do 10 000 Kč.

13. V prvním žalobním bodě žalobce zpochybnil, zejména z časového hlediska, pozorovací možnosti svědků.

14. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že oba policisté ve svých výpovědích shodně uvedli dobu, po kterou údajný přestupek pozorovali. Konkrétně prap. S. uvedl dobu 2 až 3 vteřin a prap. K. uvedl dobu do 3 vteřin. Shodnou odvolací námitku vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 10) vyhodnocením doby, po kterou se vozidla vzájemně přibližovala a během níž bylo možné dané jednání pozorovat, nikoliv tak, že po celou dobu policisté předmětné jednání skutečně pozorovali. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožňuje. Výpočet doby, po kterou bylo možné pozorovat dané jednání (maximálně půl sekundy), předestřený žalobcem, považuje soud za spekulativní. Soud na základě obsahu správního spisu nesrovnalosti v čase neshledal, žalobní argumentaci obsaženou v 1) žalobním bodě proto nemá za důvodnou.

15. V dalším žalobním bodě žalobce brojil proti postupu žalovaného, jenž neuvedl, jakým konkrétním způsobem videozáznam zkoumal a jaké konkrétní úkony za tímto účelem provedl.

16. Krajský soud se s názorem žalobce neztotožnil, neboť žalovaný předmětný postup popsal na str. 7-8 napadeného rozhodnutí. Žalovaný mimo jiné uvedl: „Je běžným postupem i krajského úřadu, že videozáznam stopuje, zvětšuje relevantní výřezy; a takto postupoval i v této věci“. Neexistuje zákonná povinnost, podle níž by správní orgán byl povinen podrobně popisovat každý jednotlivý úkon

při práci s videozáznamem, například že videozáznam dvakrát zastavil v čase 1:53 a pořídil výřez jeho horní části zachycující střechu vozidla apod. Takový postup by byl nejen příliš formalistický, ale především by vedl ke zbytečným průtahům v řízení. Soud má popsaný způsob provedení důkazu videozáznamem za dostatečný, přezkoumatelný a nevzbuzující pochybnosti.

17. V žalobním bodě 3) žalobce namítl, že žalovaný neposoudil důkazy ve vzájemných souvislostech. Odkázal přitom na předchozí rozsudek tohoto soudu ve věci ze dne 27. 11. 2024 č. j. , v němž soud uložil žalovanému, aby snímky z videozáznamu posoudil ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy. Námitka neposouzení vzájemných souvislostí mezi důkazy byla žalobcem vznesena také v žalobním bodě 7). Žalobce dále v žalobním bodě 8) uvedl, že mezi snímky z videozáznamu není žádný, který by alespoň částečně naznačoval, že měl žalobce pravou ruku u ucha.

18. Krajský soud tyto žalobní body posoudil společně, neboť se týkají jedné a téže námitky, a sice že žalovaný neposoudil důkazy ve vzájemných souvislostech a přezkoumatelným způsobem nezohlednil důkazy, které měl podle předchozího rozhodnutí soudu zohlednit.

19. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku uložil žalovanému provést důkaz fotografiemi předloženými žalobcem v odvolání, a tento důkaz následně vyhodnotit ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy, především se svědeckými výpověďmi policistů. Žalovaný tak učinil na str. 10 napadeného rozhodnutí, kde fotografie vyhodnotil a vyvodil z nich mimo jiné následující závěr: „…předestřel-li odvolatel námitku, že z důkazu fotografiemi, které předložil…. má být prokázána pravá ruka řidiče na volantu, tudíž vyvrácen přestupek, je o námitku nedůvodnou…Tyto šmouhy nelze jednoznačně identifikovat jako konkrétní části těla, a tudíž nelze s jistotou tvrdit, že pravá ruka nebyla nu pravého ucha“.

20. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný považuje snímky pořízené z videozáznamu za další důkaz (či skutečnost) podporující jeho závěr o spáchání přestupku žalobcem. Takový závěr by však byl přijatelný pouze za předpokladu, že by fotografie spáchání přestupku žalobcem nasvědčovaly. Jak však žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně uvedl, fotografie, stejně jako videozáznam, nemají průkaznou hodnotu a nelze z nich s jistotou vyčíst nic (viz např. str. 11 odst. 2 napadeného rozhodnutí). Nelze se proto spokojit s odůvodněním žalovaného, že: „… obrazové důkazy nijak neznevěrohodňují svědectví policistů, neboť z nich neplyne, že by k věci svědčili křivě.“ Už vůbec není možné vyvozovat závěr příznivější pro žalovaného, plynoucí z jeho tvrzení, že nelze s jistotou říct, že „… pravá ruka nebyla u pravého ucha.“ Z hlediska výrokové logiky totiž stejně tak nelze s jistotou říct, že pravá ruka u pravého ucha byla. Ani závěr žalovaného, že „pozorování policisty, které trvalo déle (než výřez na fotografii) a mohlo zachytit jiný stav, se tímto nevyvrací“, neobstojí, neboť fotografie nepotvrzují výpovědi policistů. Takové vyhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti je vnitřně rozporné. Smyslem dokazování je prokázat žalobci na základě konkrétního důkazu (zde fotografií pořízených z videozáznamu) spáchaný skutek (přestupek), nikoliv ověřit pravdivost jiného dílčího důkazu (svědeckých výpovědí policistů). Jednotlivé dílčí důkazy pak je třeba vyhodnotit ve vzájemné souvislosti, a to k předmětu dokazování, jímž je řešený přestupek. Pokud fotografie nemají ke skutku samotnému žádnou vypovídací schopnost, nemohou sloužit ani k účelu vyšší věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů. Na základě dokazování popsaného žalovaným v napadeném rozhodnutí tak lze dle názoru soudu učinit jediný závěr, že snímky z videozáznamu nepotvrzují spáchání přestupku žalobcem. Posouzení vzájemné souvislosti důkazů (fotografií a svědeckých výpovědí policistů) žalovaným shledal krajský soud jednak z výše uvedených důvodů nesprávným, jednak nedostatečným k prokázání viny žalobce, a to zejména s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“.

21. V posuzované věci tak i po provedení důkazu fotografiemi přetrvává důkazní stav, kdy proti sobě stojí vzájemně rozporné výpovědi žalobce a policistů.

22. Podobnou důkazní situací se správní soudy v minulosti zabývaly opakovaně. Z rozsudku NSS

ze dne 5. 10. 2017 č. j. 235/2017-26 vyplývá, že skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Proto tvrzení policistů, že přestupce viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřebná odborná znalost ani zvláštní vybavení (viz též rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2011 č. j. -47). Pokud je důkazní situace postavena pouze na výpovědích přestupce a policistů, lze předpokládat častou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Správní orgán je v takovém případě povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Přestože svědecká výpověď policistů, kteří posupovali zcela standardně, má obecně vysokou důkazní hodnotu, neměly by správní orgány zcela rezignovat na obstarání jakýchkoliv dalších důkazů, které je v dané věci možno získat (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011 č.j. -52). Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil právě obviněný, přitom nese správní orgán. Naopak obviněný z přestupku nemusí prokázat, že se přestupku nedopustil (viz rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2006 č. j. -55, ze dne 24. 11. 2011 č. j. -68 nebo ze dne 6. 1. 2016 č. j. -47).

23. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 20. 8. 2026 č. j. -30, v přestupkovém právu se uplatňují stejné zásady jako v právu trestním, zejména zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Dále NSS v odkazovaném rozsudku zdůraznil, že k důkazní síle výpovědí policistů v těchto případech platí, že taková výpověď může být základem pro shledání odpovědnosti řidiče

za přestupek zpravidla jen tehdy, je-li její obsah v souladu i s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi.

24. Žalovaný v nyní posuzované věci své závěry založil na svědeckých výpovědích obou policistů. Současně připustil, že videozáznam a z něj vygenerované fotografie nemají žádnou průkaznou hodnotu. Z uvedeného je zřejmé, že videozáznamem ani fotografiemi nelze argumentovat

ve prospěch žádné ze dvou alternativ skutkového stavu, jak soud již vyložil v odst. 20 tohoto rozsudku.

25. Na tomto místě je nutno opětovně zdůraznit, že posuzovaná věc je z oblasti správního trestání, kdy pro prolomení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo je třeba požadovat poměrně vysokého důkazního standardu pro konstatování závěru o vině žalobce. Tento však v projednávané věci není dán. Kromě výpovědí policistů nejsou v této věci žádné další skutečnosti, které by vedly k přesvědčení, že skutek byl žalobcem spáchán.

26. Výše uvedenou argumentací má krajský soud za vypořádané žalobní body 3), 7) a 8).

27. Další žalobcova námitka (žalobní bod 4)) se týkala vedení správního spisu, v němž se kromě nového rozhodnutí žalovaného nenacházejí žádná nová posouzení, odborné posudky ani rozbor fotografií.

28. Krajský soud nepovažuje toto žalobní tvrzení za opodstatněné. Předně v odvolacím řízení nebyly shromážděny žádné nové důkazy, pouze byl vyhodnocen již dříve předložený důkaz fotografiemi z videozáznamu. Výsledky dokazování vtělil žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle ust. , , v platném znění (dále jen „ “) se o provedení důkazu u učiní záznam do spisu. Za situace, kdy správní orgán provádí důkaz u, v tomto případě fotografiemi poskytnutými žalobcem, a tyto fotografie jsou součástí správního spisu, neboť je poskytl sám účastník řízení, který se mohl k jejich obsahu před vydáním rozhodnutí vyjádřit, nelze chybějící záznam o provedení důkazu vnímat jako podstatnou vadu řízení. Podle ust. se nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost, popř. správnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud neshledal námitku důvodnou, jelikož absence záznamu o provedení důkazu ve správním spise představuje vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Zároveň z této skutečnosti nevyplývá, že by spis neposkytoval všechny potřebné informace (srov. přiměřeně rozsudek NSS sp. zn ).

29. V žalobním tvrzení bodu 5) žalobce zpochybnil kvalitu provedeného dokazování s ohledem

na rychlost, s jakou žalovaný vydal nové rozhodnutí. Návazně žalobce navrhl, aby ve věci přímo rozhodl krajský soud nebo aby soud tuto pravomoc nepřímo delegoval na jiný krajský úřad.

30. Soud nesdílí žalobcovu pochybnost o správnosti provedeného důkazu žalovaným jen proto, že napadené rozhodnutí dle mínění žalobce bylo vydáno příliš rychle. Naopak takový postup je v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení. Podle ust. zákona o silničním provozu projednává přestupky podle tohoto zákona obecní úřad s rozšířenou působností. Podle ust. je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Na základě této právní úpravy pravomoc rozhodovat v přestupkových věcech přísluší správním orgánům, nikoliv soudům. Správní soud v souladu s ust. a násl. na základě podané správní žaloby přezkoumá rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího v poslední instanci, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. Soudu rovněž nesvědčí zákonná pravomoc delegovat přestupkovou věc na jiný krajský úřad. Žalobcův požadavek tak nemá oporu v platné právní úpravě.

31. V žalobním bodě 6) žalobce vytkl žalovanému, že v odvolacím řízení nebylo s žalobcem osobně jednáno a dále, že žalovaný mohl být ovlivněn názorem správního orgánu I. stupně uvedeným

ve stanovisku k odvolání.

32. Krajský soud předně konstatuje, že mezi řízení před správním orgánem I. stupně a řízení odvolací nelze klást rovnítko, neboť každé je jinou fází správního procesu. Zatímco správní orgán I. stupně nalézá a ověřuje skutkový stav věci a provádí jeho právní hodnocení, druhostupňový správní orgán na základě odvolacích námitek provádí přezkum rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tomu také odpovídá průběh řízení. Odvolací správní orgán již nenařizuje ústní jednání, pokud neprovádí další dokazování. V daném případě sice žalovaný provedl důkaz fotografiemi, avšak šlo o důkaz, jenž předložil sám žalobce a byl s ním tedy obeznámen. Proto nebylo ústního jednání zapotřebí. K porušení procesního postupu ani práv žalobce tím nedošlo.

33. Ke stanovisku správního orgánu I. stupně k podanému odvolání krajský soud poukazuje na ust.

, podle kterého neshledá-li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle , předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání. Postup správního orgánu I. stupně tak byl zcela souladný s touto právní úpravou, jedná se o standardní úřední postup. Současně soud zdůrazňuje, že dle konstantní judikatury správních soudů je na řízení před správními orgány obou stupňů nahlíženo jako na jeden celek. Ohledně návrhu žalobce na delegaci rozhodovací pravomoci soud odkazuje na odst. 30 tohoto rozsudku.

34. V 9) žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný se nevěnoval vzhledu a stáří vozidla.

35. Prohlášení žalobce, že vozidlo zakoupil teprve několik dní před údajným spácháním přestupku a z tohoto důvodu by se neodvážil je řídit jen jednou rukou, nemůže mít na prokázání skutkového stavu žádný vliv. Pakliže měl žalobce za to, že vzhled a vlastnosti střechy vozidla mohly mít dopad na posouzení skutkového stavu, měl tuto skutečnost namítat již ve správním řízení, což neučinil. Podle krajského soudu namítané skutečnosti z povahy věci nemohly významným způsobem přispět k prokázání skutkového stavu, jedná se o nepodloženou domněnku žalobce bez potřebné relevance. Tuto žalobní argumentaci proto důvodnou neshledal.

36. Na základě závěrů soudu vyjádřených ve vypořádání žalobních bodů 3), 7) a 8) krajský soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ( ). Současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení

( ). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku ( ).

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. , když procesně úspěšnému žalobci vznikly v tomto soudním řízení náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 3 000 Kč.

38. Vzhledem k odlišné úpravě , , v platném znění (dále jen ) a týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. , , ) uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Ostrava 30. září 2026

JUDr. Miroslava Honusová

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje P.S.