Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 53/2026 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci

žalobce:

S. M., narozený X,

státní příslušník X,

toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,

v řízení o žalobě ze dne 24. 7. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2026, č. j. OAM-895/BA-BA01-BA06-Z-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 16. 7. 2026, č. j. OAM-895/BA-BA01-BA06-Z-2026 (dále jen napadené rozhodnutí), tak, že rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu , o azylu (dále jen zákon o azylu). Ve smyslu zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 28. 10. 2026.

II.

Žaloba

2. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž rekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho zákonná práva. Žalobce dále vytyčil jednotlivé žalobní body, které na úvod shrnul tak, že dle jeho názoru žalovaný pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, když: účel zajištění (kterým je v konečném důsledku vycestování žalobce) není v případě žalobce realizovatelný, neobjektivně a nedostatečně vyhodnotil možnost vnitřního přesídlení žalobce do „bezpečnější“ části Ukrajiny, neopatřil a neprovedl veškeré dostupné důkazní materiály potřebné ke zjištění pravého stavu věci, rozhodnutí žalovaného vykazuje v několika podstatných pasážích znaky nepřezkoumatelnosti, zejména co do odůvodnění neexistence důvodů znemožňujících vycestování „a dále dle textu“.

3. Žalobce uvedl, že jednou ze zásadních překážek zákonnosti zajištění cizince je fakt, že není realizovatelný účel zajištění, kterým je, v konečném důsledku, jeho vyhoštění. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2026, č. j. -26, dle něhož pokud je vyhoštění a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

4. Dále žalobce citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též jen NSS) ze dne 15. 4. 2009, č. j. -61, dle něhož je třeba, aby správní orgány při rozhodování o zajištění zvážily, zda výkon vyhoštění je alespoň potenciálně možný. Žalobce rovněž poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. -150, dle kterého o zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit.

5. Žalobce sdělil, že pochází z Ukrajiny, která je zasažena invazí Ruské federace, a to konkrétně z obce Marinopil v Luhanské oblasti, která je zásadně poničená, okupovaná a dějištěm intenzivních bojových nepokojů a bojů. Obává se proto o své zdraví a život, jakož i mobilizace. Argumentoval, že ČR zavedla v souvislosti s válkou na Ukrajině speciální režim dočasné ochrany, čímž dala najevo, že návrat není bezpečný a osobám z Ukrajiny je třeba poskytnout ochranu.

6. Žalobce se domnívá, že jeho nucený návrat na Ukrajinu není s ohledem na § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců možný a žalovaný se v napadeném rozhodnutí možnosti vycestování vůbec nevěnoval s výjimkou krátké poznámky, že „pro žalobce nepředstavuje problém se přestěhovat v případě ohrožení do bezpečnější části Ukrajiny“. Žalovaný dle žalobce nemůže usuzovat na možnost vnitřního přesídlení žalobce jen na základě jeho věku, práceschopnosti, zdravotního stavu a potřeb, nýbrž musí učinit tzv. test vnitřního přesídlení.

7. Žalobce v souvislosti s možností vnitřního přesídlení odkázal na judikaturu: 1) rozhodnutí ESLP ve věci Salah Sheekh proti Nizozemsku, podle níž článek 3 Evropské úmluvy o lidských právech sám o sobě nebrání státům opírat se o existenci alternativy vnitřního přesídlení, ale musí být splněný určité záruky; 2) rozsudek Sufi a Elmi proti Velké Británii, dle něhož spoléhání se na možnost vnitřního přesídlení nezbavuje vyhošťující stát odpovědnosti za to, že žadatel nebude v důsledku rozhodnutí o vyhoštění vystaven zacházení odporujícímu článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech; 3) rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2020, č. j. -61, dle něhož správní orgán nese plně důkazní břemeno, zda jsou splněny veškeré podmínky pro využití vnitrostátní ochrany, resp. „alternativy vnitřního útěku“.

8. Žalobce uvedl, že jeho přesídlení brání skutečnost, že na západě Ukrajiny nemá žádné zázemí ani finanční prostředky a dále mu coby osobě z Ruskem okupované oblasti hrozí zvýšené riziko diskriminace.

9. Žalobce dále odkázal na zprávy organizace IOM: 1) z února 2025 zkoumající vnitřní vysídlení v rámci Ukrajiny, podle níž diskriminace vnitřně vysídlených osob je nejčastější v západních oblastech Ukrajiny, 2) z ledna 2026 zkoumající trend vysídlení v rámci Ukrajiny, která uvedené trendy dále potvrzuje. Žalovaný dle žalobce nezhodnotil individuální charakteristiku žalobce při posuzování možnosti vnitřního přesídlení.

10. Žalobce pak odkázal na rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. , který se věnoval otázce vnitřního přesídlení osob z okupovaných oblastí a diskriminaci občanů z východní části Ukrajiny.

11. Žalobce namítl, že může nastat situace, kdy se v důsledku nemožnosti najít bydlení či zaměstnání kvůli diskriminaci bude nucen přestěhovat do zasažené oblasti původu, z níž pochází.

12. Nakonec žalobce poznamenal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal z důvodu obav o své vlastní nebezpečí, a uzavřel svou argumentaci rekapitulací výše uvedeného. S ohledem na skutečnost, že žalovaný porušil v řízení o zajištění výše uvedená zákonná ustanovení, se žalobce obrací na soud, aby vydal zrušující rozsudek.

III.

Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný stručně rekapituloval průběh řízení a výtky žalobce a poskytl své vyjádření k žalobě. S žalobními body nesouhlasí a veškeré závěry uvedené v napadeném rozhodnutí jsou podle něj adekvátním způsobem podloženy.

14. Rozhodnutí o zajištění státních příslušníků Ukrajiny nepředstavují podle názoru žalovaného rozpor se zákonem, jelikož případná realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena. Konflikt na Ukrajině neprobíhá na všech místech stejnou intenzitou a ve většině částí západní Ukrajiny došlo v letošním roce maximálně k jednotkám úmrtí v důsledku ruské agrese. Žalovaný pak své závěry podpořil níže uvedenou judikaturou.

15. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. -633, je většina území Ukrajiny pod správou státní moci, kde nebezpečí deklarované dovolatelem není na pořadu dne. Probíhající válečný konflikt je podle Nejvyššího soudu nutno vzít v úvahu, ale je třeba přihlédnout mj. k tomu, zda konflikt probíhá na celém území či jen na jeho určité části.

16. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. , odst. 16, nepostihuje ozbrojený konflikt na Ukrajině celé území se stejnou intenzitou. „Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy pouze ve skutečně extrémních případech (…).“

17. Jako další odkázal žalovaný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. , dle něhož samotná existence ozbrojeného konfliktu na území domovského státu ani povolání do ukrajinské armády nebrání vyhoštění do zmíněné země.

18. Žalovaný dále připomněl usnesení ÚS ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. , odst. 10, kde se Ústavní soud ztotožnil s hodnocením, že samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy ruskou agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement.

19. Dále citoval žalovaný rozhodnutí ESLP Sufi a Elmi proti Spojenému království [č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, body 218, 250], podle něhož může být cizinec vyhoštěn do země původu, i když mu v oblasti, ze které pochází, hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, pakliže má možnost tzv. vnitřního přesídlení. Dále žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2026, č. j. -63, a ze dne 24. 7. 2026, č. j. -48, jakož i na rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2026, č. j. -25. Západní části Ukrajiny shledal žalovaný pro případné navrácení vhodné. Ukrajina má značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami, kdy v západních a centrálních oblastech Ukrajiny je bez větších obtíží dostupná humanitární pomoc i veškeré služby; přičemž žalobce neprokázal, že v jeho případě není využití vnitřního přesídlení možné.

20. Žalovaný označil možnost navrácení se do západních částí Ukrajiny za známou skutečnost, kterou opakovaně dokládá ve svých rozhodnutích, stejně jako ve vyjádřeních v rámci soudních řízení.

21. Žalovaný uvedl, že má zato, že jeho rozhodnutí bylo vydáno plně v souladu s platnou legislativou. Námitky směřující do nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedostatečného odůvodnění nevyužití zvláštních opatření považuje za účelové. Navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

IV.

Posouzení soudem

22. Řízení v projednávané věci je upraveno , (dále jen ).

23. Žalobce nenavrhl, aby soud nařídil k projednání věci jednání, a žalovaný ve svém vyjádření k žalobě výslovně uvedl, že nepožaduje nařízení ústního jednání. Současně soud neshledal důvody, pro něž by bylo nařízení jednání nezbytné. Soud tak v souladu s § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

24. Soud považuje za nutné sdělit, že podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud v případě rozhodnutí o zajištění nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

25. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že soud není vázán žalobními body (výjimka z ) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora. Správní soud je tedy oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

V.

Rozhodnutí soudu

26. Žaloba je nedůvodná.

27. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

28. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vyhoštění na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody, pro něž by bylo namístě uvažovat o opaku. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vyhoštění.

29. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv cizinec mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

30. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání žalobce shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.

31. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.

32. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. -74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. -25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. -35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. -31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. -48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

33. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu v důsledku toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by hlavním účelem žádosti bylo mařit návrat (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice]. Současně je nicméně nutné reflektovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. -48, dle něhož „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.

34. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.

35. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce se nachází na území ČR ode dne 31. 1. 2022. Dne 8. 7. 2026 byl kontrolován Policí ČR, která lustrací zjistila, že žalobce má záznam v Schengenském informačním systému s dobou navrácení do 28. 5. 2026 a ve stanovené lhůtě nevycestoval. Téhož dne byl proto zajištěn podle , o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vycestování. Žalobce následně dne 11. 7. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Poté byl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2026 zajištěn dle zákona o azylu v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání zajištění byla stanovena do 28. 10. 2026.

36. Z předestřené časové osy tedy vyplývá, že žalobce přistoupil k podání žádosti skutečně až ve chvíli, kdy byl zajištěn Policií ČR a hrozila mu realizace vycestování. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval v souladu s judikaturou NSS a důvodně vycházel z domněnky, že žádost žalobce byla účelová, neboť žalobce tuto domněnku nevyvrátil. V daném případě ani soud nepovažuje domněnku o účelovosti podání žádosti za vyvrácenou a ztotožňuje se se závěrem žalovaného, jak vysvětluje níže.

37. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je pak třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba jeho vyhoštění aktuální.

38. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.

39. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. -150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. -27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá. Soud se tedy ztotožňuje s citovanými rozhodnutími žalobce, která konstatují nutnost zkoumat reálnost proveditelnosti vyhoštění, resp. vycestování.

40. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoli pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. -48 ze dne 28. 6. 2017).

41. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalobci a přisvědčit výše citovaným soudním rozhodnutím pojednávajícím o nemožnosti zajištění v případě nerealizovatelnosti vycestování/vyhoštění.

42. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. ze dne 16. 4. 2025).

43. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218.

i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de).

O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice. Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. -30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. -25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. -63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. -48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. -28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. -23 ze dne 13. 1. 2026.

Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.

44. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z obce Marinopil (dříve Krasne Pole) v Luhanské oblasti, která je zasažena boji. Žalobce však bylo možné považovat za samostatného práceschopného muže, který nemá žádná vážná zdravotní omezení, není bez jakýchkoli vazeb na Ukrajině. Nejedná se ani o zranitelnou osobu či osobu se specifickými potřebami. Přesídlení žalobce do bezpečnější části Ukrajiny jako vnitřní uprchlíka v případě ohrožení tedy pro něho nemělo představovat významnou překážku. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině.

45. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle , ale soulad s unijním hmotným právem. Soud se proto neztotožnil s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

46. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.

Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

47. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026; významné útoky proti civilnímu obyvatelstvu Ruská federace ostatně provádí i v současné době.

48. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění.

49. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).

50. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce sice pochází z Luhanské oblasti, kde je nutné uvažovat o vnitrostátním přesídlení, z ničeho nicméně nevyplývá, že by byl žalobce pevně spjat s místem svého dřívějšího pobytu. Žalobce ostatně sám uvedl, že od roku 2022 na Ukrajině nebyl. Ze zjištěných okolností neplyne, že by vnitrostátní přesídlení do méně zasažené části Ukrajiny bylo žalobci fakticky nebo právně nedostupné, případně že by pro něj vzhledem k jeho osobním poměrům představovalo nepřiměřenou zátěž.

51. Vnitřní přesídlení je tedy uskutečnitelné a souladu s žalobcem citovanými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Argumentuje-li žalobce stran nemožnosti přesídlení rozsudkem NSS ze dne 16. 10. 2020, č. j. -61, je třeba postavit na pravou míru skutečnost, že v daném případě šlo již o vnitřně přesídlené žalobkyně, které opakovaně narážely na nemožnost získat práci a bydlení. V nyní projednávané věci takové konkrétní a ověřitelné skutečnosti chybějí. Teoretická obava žalobce z diskriminace a obtíží při hledání zaměstnání sama o sobě bez dalšího faktického podkladu nepostačuje k tomu, aby soud přijal, že vnitrostátní přesídlení je v jeho případě nepřípustné.

52. Soud shledal rozporné tvrzení žalobce, že „ukrajinsky rozumí, ale nemluví“, v žádosti o mezinárodní ochranu, jelikož v protokolu o podání vysvětlení sepsaného ve smyslu § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců uvedl, že jeho rodný jazyk je jazyk ukrajinský a žádal o ustanovení tlumočníka právě do tohoto jazyka. Námitky ohledně eventuální diskriminace na základě příslušnosti k ruskojazyčné menšině tudíž soud považuje za účelové, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce obavy z diskriminace v rámci správního řízení nezmínil; učinil tak až v žalobě.

53. Třebaže v případě aplikace institutu vnitřního přesídlení leží důkazní břemeno na správním orgánu, žalovaný není povinen v průběhu správního řízení za žalobce z vlastní iniciativy domýšlet všechny hypotetické důvody, proč by vycestování, resp. vnitřní přesídlení nebylo možné. Za této situace byl rozsah jím shromážděných informací i skutečností, jimiž se v napadeném rozhodnutí zabýval, dostačující. Je to žalobce, který svými tvrzeními ve správním řízení určuje okruh podkladů rozhodnutí nezbytných k posouzení dobrověrnosti jeho žádosti. Z těchto důvodů nelze klást žalovanému k tíži, že se podrobněji nezabýval otázkou diskriminace.

54. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.

55. Soud nad rámec žalobních bodů žaloby přezkoumal, zda ze strany žalovaného nedošlo k pochybení ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření, a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.

56. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto na místě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. -48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. -28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. -38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).

57. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. -33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. -24 ze dne 14. 7. 2017).

58. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně a neuposlechl rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU. Za toho stavu nelze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. -46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56).

59. Soud nad rámec žalobních bodů rovněž přezkoumal, zda stanovená doba zajištění nebyla nepřiměřeně dlouhá a v rozporu s azylovým procedurálním nařízením.

60. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. ze dne 23. 1. 2019).

61. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídající lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.

62. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. -50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).

63. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. ).

64. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle žalobu coby nedůvodnou zamítl (výrok I. rozsudku).

VI.

Náklady řízení

65. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle věta první , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nebyla náhrada nákladů přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 10. 8. 2026

Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.